Délský potápěč

„Pokud přijedeš do Maďarska, musíš ctít naši kulturu!”

Autor: Ed West

Není žádným tajemstvím, že naše vztahy s Ruskem jsou nejchladnější od roku 1991, kdy Boris Jelcin během jednoho ze svých alkoholických oken skoncoval s komunismem. Stále jasněji se však objevují známky vypuknutí nové ideologické studené války – a já si nejsem jistý, jestli ji vyhrajeme.

Německý postoj k odlišným názorům během několika posledních měsíců leccos napověděl. Nedávno přední eurokrat – podivným marxistickým jazykem, který tito lidé tolik milují – pokáral Maďary za odmítnutí „nevyhnutelnosti rozmanitosti.“ Další obvinil malou středoevropskou zemi z toho, že „stojí na špatné straně směřování dějin.“ Angela Merkelová pak přirovnala ty, kteří drží lidi mimo ke komunistům, kteří kdysi drželi vlastní lidi uvnitř.

Německo nechce dotlačit středoevropské státy k přijímání uprchlíků jen z praktických nebo humanitárních důvodů; Západ dnes definuje sám sebe prostřednictvím multikulturní ideologie. Být Evropanem znamená pokládat hranice za relikt minulosti a „rozmanitost za nevyhnutelnou.“

V kontrastu se Západem se Rusko stále silněji kloní k staromódnímu pojetí státnosti, zatímco jeho zahraniční politika vychází z vestfálského konceptu suverenity (i když v praxi jej ne vždy dokonale uplatňují, zejména ve svém sousedství). Minulý měsíc se v Rusku konala „konference o suverenitě“, kde různé separatistické skupiny – některé od pohledu úplně fantazistní – dostaly možnost promluvit o svých budoucích plánech.

Continue Reading

Chování uprchlíků je omlouváno a ženy se mu mají přizpůsobit.

Autor: Roosh Valizadeh

Liberální establishment už léta opakuje, že následkem rozbujelé „kultury znásilnění“ se Západ stal pro ženy podobně nebezpečným jako africké slumy. Snaží se nás přesvědčit, že běloši – které nikdo nenaučil, že znásilňovat se nemá – beztrestně znásilňují na univerzitách, v klubech, barech a během schůzek. Násilí na ženách dosáhlo takové míry, že jste jistě narazili na tucty právě probíhajících znásilnění. Dokonce i já byl označen za „učitele a instruktora znásilňování“ víckrát, než bych dokázal spočítat – jen proto, že mužům radím, jak co nejúčinněji (a nejlegálněji) dosáhnout dobrovolného sexu.

Tento týden pronikly na veřejnost zprávy o útocích početných davů syrských uprchlíků na ženy v německém Kolíně nad Rýnem:

Během silvestrovské noci 1 000 mužů, popisovaných jako Arabové a Severoafričané, v německém městě Kolín nad Rýnem sexuálně napadlo přes 90 žen. Útoky se neodehrály odděleně a náhodně rozptýlené po obřím městě největší spolkové země, ale výhradně v blízkosti hlavního nádraží. Šéf kolínské policie Wolfgang Albers označil incident (spíše desítky incidentů) za „zločin zcela nového rozměru.“

Myslel jsem, že úřady neprodleně začnou s programy nebo brožurkami, které budou mít za cíl naučit Syřany, jak neznásilňovat Němky. Ty se ale místo toho rozhodly učit ženy, jak převzít odpovědnost za své bezpečí – tedy právě to, co po celá desetiletí přirovnávali k „obviňování obětí.“ Kvůli tomuto očividnému dvojímu standardu můžeme bez větších pochybností dospět k závěru, že „kultura znásilnění“ není nic víc, než politická zbraň namířená proti mužům v západních zemích. Nemá nic společného s ochranou žen – jde čistě o oslabení Zápaďanů a odebrání jejich řádných práv v oblasti sexuálních střetnutí.

Continue Reading

Místopředseda NPD Karl Richter na konferenci The London Forum, listopad 2015.

Vážený pane předsedo,
dámy a pánové

Je to sice klišé, ale přesto vás chci coby Angličany na úvod „oblažit“ citátem slavného Angličana. Velmi dobře totiž dokresluje mou zprávu o situaci v Německu. Většina dnešních Němců buď dávno zapomněla – nebo nikdy neslyšela – slavná slova někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla, který se kdysi nechal slyšet:

„Němci neznají správnou míru: buď se vám vrhají k nohám – nebo po krku.“

Při hodnocení současné situace v Německu bychom na tato slova neměli nikdy zapomínat.  A věřte mi, že pro mě jako pro Němce je současné dění v mé zemi stejnou záhadou jako pro zbytek světa. Racionálně jej nikdo vysvětlit nedokáže.

Jen pár slov o mě, abych vás ujistil, že vím, o čem mluvím: Na pozvánce na toto setkání jsem se o sobě dočetl, že jsem „vycházející hvězdou“ německé politické scény. To jsou velice lichotivá slova. Osobně si ale nejsem jistý, jestli se někdo s našimi názory skutečně může stát „vycházející hvězdou“ politiky – ať už v Německu nebo kdekoliv jinde v nemocné Evropě dnešních dní – nebo jestli mají lidé jako my mnohem větší šanci skončit v koncentračních táborech evropské ideopolicie.

Jsem si ale zcela jistý, že mám tu pochybnou čest sledovat vývoj Německa z bezprostřední blízkosti. Od roku 2008 jsem radním v hlavním městě Bavorska Mnichově. Jak jste si asi všimli, v posledních týdnech se Mnichov vstal hlavním vstupním bodem současné masivní migrační vlny do Německa.

Continue Reading

Danke Mutti Merkel!

Nejnovější analýzy vycházející z oficiálních údajů německých statistiků ukazují, že nekončící invaze Třetího světa do Německa během pouhých čtyř let vytvoří barevnou většinu ve věkové skupině mezi 20 a 30 lety a neevropskou většinu v rámci celé společnosti během jediné generace.

Analýza týmu profesora A. F. Kovácse z Univerzity Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu nad Mohanem vyšla v Německu v časopise The European pod názvem „Pravda o uprchlické krizi“ (Wahrheiten zur Flüchtlingskrise). Podle Kovácse zastánci současné „bezprecedentní imigrace“ jako kancléřka Merkelová tvrdí, že „jeden, dva či tři miliony jsou kapkou v moři v porovnání s asi 79-80 miliony obyvatel dnešního Německa.“

Takové tvrzení je však podle profesora Kovácse nesprávné, protože nebere v potaz věkové demografické skupiny, na které má tento příliv dopad.

Dále upozorňuje, že podle čísel zveřejněných Německým spolkovým úřadem pro migraci a uprchlíky (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, BAMF) mezi barevnými příchozími v drtivé většině převažují lidé mezi 20 a 35 lety, a často i mladší.

Continue Reading

Hitler tady, Hitler tam, všude kam se podívám!

Autor: Greg Johnson

Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889. Každoročně kolem dvacátého dubna zažívají nacionalistické weby nevyhnutelnou vzrušenou debatu o Hitlerovi a jeho odkazu. Debatující se zpravidla shluknou kolem dvou pozic, které lze zjednodušeně popsat jako: „Hitler je problém“ a „Hitler je řešení.“

Označit Hitlera za problém fakticky znamená odmítnout nepřijatelné břemeno viny za spoluúčast. Hitler se stal bezkonkurenčně nejvíce nenáviděnou postavou celé naší požidovštělé kultury. Nenávist k Hitlerovi popravdě zůstala posledním morálním hodnocením schvalovaným i moderními morálními relativisty. Máme povolen jediný pevný morální bod: Hitlera coby ztělesněné zlo, kdy všechna menší zla jsou zly proto, že jsou „jako Hitler“ – což v konečném důsledku znamená, že všichni běloši jsou zlí kvůli své spřízněnosti s Hitlerem.

Argument „shoďme to na Hitlera“ vypadá asi takto: Kdyby Adolf Hitler nevyvolal 2. světovou válku, nevyvraždil šest milionů Židů a nepokusil se ovládnout celý svět, bělošský nacionalismus by požíval dobrého jména a dost možná i dosáhl hmatatelných politických výsledků. K diskreditaci rasového realismu, eugeniky, striktní imigrační politiky i nacionalismu v očích bělochů na celém světě došlo kvůli Hitlerovi. Má-li tedy bělošský nacionalismus mít sebemenší šanci změnit svět, musíme rituálně odsoudit a zavrhnout Hitlera a všechno, za co se stavěl – spolu s jeho moderními následovníky.

Považuji tento argument jak za morálně opovrženíhodný, tak i politicky naivní.

Continue Reading

George „Krev a kuráž“ Patton

Na konci 2. světové války jeden z předních amerických vojenských velitelů přesně odhadl válkou vyvolané změny globální mocenské rovnováhy a předpověděl ohromné nebezpečí komunistické agrese vůči Západu. Jako jediný z amerických vrchních velitelů prosazoval okamžitou akci – dokud trvá převaha Ameriky – k neutralizaci této hrozby. Naneštěstí jeho varování zůstala oslyšena a on sám byl promptně umlčen velice příhodnou „nehodou“, při níž přišel o život.

Před dvaatřiceti lety, onoho strašlivého léta 1945, americká armáda právě dokončila likvidaci Evropy, nastolila vojenskou okupační správu mezi troskami zbídačeného Německa a začala vykonávat spravedlnost vítěze vůči poraženému. Generál George S. Patton, velitel 3. americké armády, se stal vojenským správcem velké části americké okupační zóny v Německu

Mezi nejvyššími spojeneckými veliteli byl Patton obecně pokládán za „nejbojovnějšího“, výrazně smělejšího a agresivnějšího než většina generálů a jeho bojová dravost nepochybně nemalou měrou přispěla ke spojeneckému triumfu. Osobně vedl své vojáky do řady nejtužších a nejrozhodnějších bitev války na Západě: v Tunisku, na Sicílii, při prolomení Siegfriedovy linie, při zastavení německé zimní protiofenzívy v Ardenách – zejména při výjimečně nesmiřitelných bojích kolem Bastogne na přelomu let 1944-5.

Za války Patton sice respektoval odvahu a bojovou zdatnost německých vojsk  – především ve srovnání s kvalitou některých amerických spojenců – přesto ale ani on neunikl nenávistí nasáklé válečné propagandě, zosnované cizími vládci amerických médií. Považoval Německo za hrozbu americké svobodě a nacionálně socialistickou vládu za obzvlášť odpornou instituci. Proto neustále mluvil o touze zabít co možná nejvíce Němců a v podobném duchu vedl i své jednotky. Tyto krvelačné tirády mu vynesly přezdívku „Krev a kuráž“ Patton.

Continue Reading

Budou muslimové pro EU 21. století tím, čím Germáni pro říši Římskou?

Autor: Karel Veliký

Historie islámu v Německu začala v Prusku. Roku 1739 bylo 22 někdejších tureckých válečných zajatců krále Friedricha Viléma I. (1688–1740) přijato do pruské armády. K dispozici dostali i vlastní modlitebnu. Koncem 18. století dosáhl počet muslimů v pruské armádě cirka tisícovky. Nešlo už o Turky, nýbrž o Tatary z rozděleného Polska. Plnili vesměs funkce dnešních průzkumníků a diverzantů. Praktikování víry bylo podporováno, existovala tudíž funkce pruského vojenského imáma. Plukovní matriky takto uvádějí např. poručíka Osmana, „kazatele pruských mohamedánů“. Na tuto tradici plodně navázaly Wehrmacht a Waffen-SS. Ve třetí říši byly pro mulláhy, vykladače islámu u muslimských jednotek, zavedeny vzdělávací kurzy. Naproti tomu v dnešním Bundeswehru žádná zvláštní péče o duchovní potřeby vojáků islámského vyznání neexistuje!

První mešitu ve střední Evropě nechal r. 1915 zřídit německý císař Vilém II. (1859 – 1915) ve Wünsdorfu. Ostatně již dávno před válkou tento monarcha u Saladinova hrobu v Damašku prohlásil: „Mohu jeho sultánské veličenstvo a tři sta milionů mohamedánů ujistit, že německý císař bude navždy jejich přítelem.“ Osmanská říše byla na oplátku jedním z nemnoha spojenců obklíčené Německé říše. Thorak své první monumentální práce tesal ještě za Výmarské republiky v Turecku Kemala Atatürka. Nacionálně-socialistické Velkoněmecko pak arabský svět pokládalo za přirozeného spojence proti britskému imperialismu a Berlín se stal dočasným domovem jednoho z nejrespektovanějších islámských duchovních, velkého muftího Amína al-Husajního. Koncem května 1933 byla do seznamu spolků v říši rovněž zapsána berlínská pobočka Islámského světového kongresu, roku 1941 byl – rovněž v Berlíně – založen Islámský ústřední institut. Na něj v roce 1962 navázal Zentralinstitut Islam-Archiv-Deutschland Stiftung, sídlící dnes v Soestu, jehož ne nepodstatnou náplní je zpracovávat pruskou tradici islámu. Neboť mnoho muslimů německého původu se s touto tradicí ztotožňuje – jednou z nejofenzivněji vystupujících skupin tohoto směru je súfijský „Tauhid-Orden“ .

Continue Reading

V díle Arno Brekera se člověk setkává s prvky starého Egypta, řecké klasiky a italských renesančních škol, stejně jako odkazem Augusta Rodina.

Autor: Frithjof Hallman

Když 19. července tohoto roku oslavil v rodném Düsseldorfu své 80. narozeniny, obešla se událost bez pozornosti kontrolovaných médií západního světa. Přestože významný americký ilustrátor a průkopník kinetického sochařství Alexander Calder v roce 1974 označil Brekera za „nejdůležitějšího sochaře klasické tradice naší doby“, světové proslulý existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že „Arno Breker nastavil standardy sochařství mimo pouta času“ a někteří jej vnímali jako moderního Michelangela, dopustil se v očích vládců médií neodpustitelného prohřešku: pracoval pro Adolfa Hitlera. Za trest se z něj tedy stala „ne-osoba.“

Díky Brekerově výjimečnému nadání a proslulosti, jíž už ve 30. letech dosáhl, pověřil Hitler mladého sochaře vypracováním návrhů a zhotovením četných monumentálních soch pro výzdobu veřejných budov, náměstí a fontán v německé metropoli Berlíně. Po skončení 2. světové války nedošlo jen k vymazání Brekerova jména z učebnic dějin umění, ale také k úmyslnému zničení velké části jeho díla. Američtí pěšáci objevili sklad s mnoha jeho sochami a škodolibě je sbíječkami a rámovými pilami rozdrtili na prach. Další skupiny amerických a sovětských sil napadly jeho veřejná díla dláty a dynamitem. Naštěstí se demokratickým a komunistickým vítězům nepovedlo najít všechny Brekerovy sochy.

I bez Hitlerem zadaných zakázek by si ale Breker vysloužil od vládců médií a jejich lidu nehynoucí nenávist. Celé jeho dílo totiž ztělesňuje árijského heroického ducha síly, krásy a světla v časech, kdy byly na piedestal coby modely postaveny povrchní židovský modernismus a kult ošklivosti. Ať už si to některý z 229 tisíc ve válce padlých Američanů uvědomoval nebo ne, konflikt byl vybojován k zajištění triumfu druhého nad prvním.

Continue Reading

ČR je vstřícná vůči cizincům: Nově mohou volit v místních volbách.

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Migrační nápor: „běženec“ se jako přílivová vlna spojuje s neustávající záplavou minulých desetiletí. Přestože o to většina autochtonních obyvatel Evropy nestojí, levice i pravice, ve Francii i dalších evropských zemích – podobně jako větší část medií a církevních institucí a nezvolená Evropská komise, zvyklá na excesy v rámci výkonu permanentní moci – diktátem nutí obyvatelstvo „přivítat“ stovky tisíc nově příchozích. Bez referenda. Tato „morální povinnost“ je jak perverzí morálky, tak prostou sebevraždou. Ilustruje pohrdání demokracií a nenapravitelné odcizení mezi národem a pseudoelitami. Soudek s prachem.

Nebezpečná hra nebohého Německa

Jde o stupidně bezmyšlenkovitou a destruktivní partii. První „uprchlíci“ z této nové invazní vlny (13 tisíc) dorazili do Německa 6. září, vítáni transparenty s nápisy „Vítejte v Německu“ a tisíci jásajících, rozesmátých lidí. Do konce měsíce k nim přibudou desetitisíce dalších. Otevírá se 150 000 nouzových ubytovacích míst. Žalostné výjevy naivního humanitářství, při kterých se část národa raduje nad invazí a zánikem, k němuž nakonec tato masová imigrace povede. Tyto ikonické obrazy slouží jako silná pobídka dalším vlnám „běženců“. Německo se svou extrémně nízkou porodností a významnými migračními proudy může zažít rychlou populační obměnu a do konce století být z většiny obýváno muslimy, kteří ani nemluví německy. Tato „nová země“, spíše středovýchodní než německá, obsazená stejně v poklidu jako její sousedé, nepozná mír ani prosperitu, ale sváry a úpadek. Tato politická stupidita Němců je takřka nepředstavitelná; názorná ukázka zapomínání vlastní identity.

Continue Reading

Vratislav Effenberger

Autor: Karel Veliký

Vratislav Effenberger je přední český poválečný surrealista a jeho ideové východisko leželo především v díle Karla Teigeho.  To mu však nebránilo, aby v eseji „Třetí říše a druhá světová válka“ dost jasně viděl (podobně jako mnozí izraelitští historikové snažící se svého nepřítele opravdu pochopit, ne jen povinně znectít) předmět svého zkoumání: nacismus. Předně si byl vědom, že první světová válka (1914–1918) znamená nejen hluboký předěl v dějinách, ale že zároveň představuje vrcholný bod evropské civilizace, který pak v rozsahu dvaceti let mezi roky 1918 až 1938 rozevřel celé spektrum důvodů, pro které tato civilizace musí zaniknout. S akcentováním „lidského faktoru“ přirozené nerovnosti lidí dospěl rovněž k přesvědčení o iluzornosti moderní demokracie a v plném rozvinutí takzvané konzumní společnosti spatřoval jen vleklou degenerativní agonii odcházející civilizace: „Můžeme jen litovat, že ti, kdo mezi prvními rozpoznali blížící se agonii této civilizace, zakopávali svá poselství do horských pásem epické výstavby – Nietzsche byl příliš básnickým filozofem, Céline příliš romanopiscem“, píše Effenberger ve svých prolegomenech. Naproti tomu schopnosti, které dokázal u svých spolupracovníků a v celé třetí říši rozvinout Hitler, byly mocné právě tím, že „představovaly poslední, zoufalý pokus o záchranu tohoto civilizačního cyklu, který už byl historicky odsouzen k zániku“. Zda cyklické pojetí dějin přejal Effenberger přímo od Nietzscheho nebo spíše z knihy Michaela Krause The Atlantic Civilisation z roku 1949, popř. je plodem jeho vlastní intelektuální intuice, jisté není, že však výše uvedené „schopnosti ve své zuřivé rozhodnosti a vzpouře proti dějinám“ zcela správně ztotožnil „s onou vzpourou proti moderní společnosti, jejíž negativistický výraz podal v mocné imaginativní úrovni L. F. Céline“, dokládá sám.

Continue Reading

„Když člověku shoří dům, zapomene i na oběd. – Ale později ho sní – na spáleništi.“ Friedrich Nietzsche

Autor: Andrew Joyce

Meine Ruh’ ist hin,
Mein Herz ist schwer.

Faust, Wolfgang von Goethe

Koncem osmnáctého století se v německé literatuře objevila prudká reakce proti osvícenskému duchu objektivismu a domnělé racionality. Pro buřičské literární a hudební hnutí, vymezující se proti těmto tendencím, se vžilo označení Sturm und Drang („Bouře a vzdor“) kvůli významu kladenému na krajní emoce a individualismus coby ztělesnění evropského ducha. Mezi klíčové osobnosti hnutí se počítají géniové jako Goethe, Herder a Lenz – mladí muži, kteří se svými životy i dílem vzepřeli konvencím úzkoprsé společnosti. Badatel David Hill píše, že „spisovatele ze Sturm und Drang poháněla touha postavit se estetickým a morálním hodnotám společnosti, která se dle jejich mínění stávala drtivě nesvobodnou.“ 1]

Jedním z nejrozhodnějších „objevů“ hnutí bylo odmítnutí vnějších forem národní identity – bezbarvého byrokratického „občanství“ a zvyků – ve prospěch německé Innerlichkeit (niternosti) a Kultur. Byla to vzpoura proti tendenci Evropanů chytit se do sítě utkané vlastním talentem k efektivitě a organizaci. Na nejzákladnější úrovni se jednalo o zavržení dvorského systému a vyzvednutí důležitosti národa (Volk). Hill popisuje hnutí jako „projev rozhořčení podobou kultury, jevící se jako povrchní a cizí a touhou nalézt alternativní, autentičtější hodnoty mezi prostým lidem a v přírodě.“ 2] Nepochopení a frustrace jsou nejčastější zkušeností postav děl počítaných ke Sturm und Drang, v prvé řadě v reakci na omezení kladená jednotlivci společností s jejími zákony a módou.

Continue Reading

Costas Lapavitsas: „Po pěti letech panikaření a dezinformací musí konečně proběhnout skutečná celospolečenská debata“.

V rámci ohlédnutí za nedávnými událostmi v Řecku přináší Délský potápěč překlad rozhovoru s řeckým ekonomem a poslancem za Syrizu Costasem Lapavitsasem z března tohoto roku.

V společném rozhovoru pro německé noviny Der Tagesspiegel a ThePressProject International říká poslanec Syrizy a ekonom Costas Lapavitsas, že pro Řecko i jeho partnery nastal čas, aby pochopili, že „sedlají mrtvého koně.“ Namísto toho by měli  pracovat společně na „dojednaném, konsenzuální a spořádaném odchodu.“ Co by mělo být prvním krokem? „Po pěti letech panikaření a dezinformací musí konečně proběhnout skutečná celospolečenská debata.“

Není žádnou novinkou, že Costas Lapavitsas, profesor na londýnské SOAS, aktivně podporuje Grexit (odchod Řecka z Eurozóny, pozn. DP) – ačkoli v rámci našeho rozhovoru je to poprvé od doby, kdy byl zvolen v lednu 2015 poslancem za Syrizu. Jeho názory byly odsunuty stranou nejenom jeho politickými protivníky, ale i ministry za jeho vlastní stranu.

Nicméně, i když někdo nemusí souhlasit s Lapavitsasovými názory na euro, je těžké ignorovat jeho posouzení situace – které potvrdil vývoj během posledních několika týdnů – že Eurozóna se nezdá připouštět žádné skutečné kompromisní řešení mezi úspornými programy a Grexitem: „Vedení strany si je vědomo velice obtížné volby stojící před ním: Budeme se držet programu vyhlášeného před řeckým národem? Nebo se uděláme to, co po nás instituce, Bruselská skupina, Trojka – ať už to chcete nazvat jakkoliv – žádají? Tyto dva póly nejde sladit“.

Continue Reading

Uprchlíci by měli hledat útočiště v synagogách.

Autor: Gilad Atzmon

Během včerejška se Německo pustilo do Velké Británie ohledně uprchlické krize. Německo očekává, že do konce tohoto roku přijme 800 tisíc žadatelů o azyl. Británie se rovněž připravuje na vzrůstající uprchlickou pohromu – uzavřením svých bran. Musím uznat, že německá kritika nepostrádá určitý smysl. Nakonec, byl to Tony Blair a jeho labouristická vláda, kdo zahájili zločinnou válku, která vedla k této globální humanitární krizi. Ale Blair v tom nebyl sám. Ve skutečnosti byl pouhým šábes gójem.

Když Blair zatáhl Británii do války v Iráku, jeho hlavním fundraiserem (obstaravatelem finančních prostředků na volební kampaň, pozn. DP) byl „Lord bankomat“ Levy z lobbistické skupiny Labour Friends Of Israel. Dopisovatelé Jewish Chronicle David Aaronovitch a Nick Cohen byli předními obhájci nemorálních intervencionistických válek nejen v britských masmédiích. Od té doby jsme byli svědky úsilí židovské lobby, která činila otevřený nátlak na zahajování více a více válek (v Sýrii, Íránu, Libyi atd.). Ve Francii to byli Rada židovských náboženských obcí (CRIF) a Bernard Henri Levy, kdo prosazovali intervenci v Libyi, díky které se ze Středozemního moře stala smrtící past.

Continue Reading

Pokud jsou tito lidé skutečně „Německo“, potom já již pravděpodobně nejsem Němcem vůbec.

Zamyšlení Manuela Ochsenreitera nad kampaní rádia Deutche Welle „We are Germany“ (sic!)

Toto je Německo stvořené Washingtonem a Bruselem. My všichni „noví Němci“ jsme svým způsobem liberální gayové, nosící idiotské čepice a absurdní, směšné motivy na našich tričkách. To, že jsme se narodili v Ghaně nebo Gelsenkirchenu nemá žádný vliv na naší vlezlou „kosmopolitní“ identitu. Prostě jsme odsekli naše kořeny. „Multikulturalismus“ pro nás znamená pojídání pizzy nebo kebabu a poté se cítít skutečně globálně. Znechucuje nás, pokud multikulturalismus přichází s jinými, hlubšími tradicemi. Protože vše hlubší pod primitivní slupkou „multikulturalismu“ narušuje náš liberální styl života.

Pokud cestujeme, tak jen do míst, kam jezdí podobní idioti jako my, kteří popíjejí hipsterské drinky a plácají stejné sračky jako my: New York, Londýn, Paříž, Bangkok nebo Bejrút. Vypěstovali jsme si talent ignorovat v těchto zemích většinové, původní obyvatelstvo – protože se poflakujeme pouze se zástupci liberálních elit.

„Rodina“ pro nás znamená – když více než dva lidé sdílí ledničku. Samozřejmě ledničku s tou správnou klimatickou a energetickou třídou. A ten, kdo s námi nesouhlasí, je podezřelý. Tito lidé usilují o návrat Hitlera. Nebo Putina. Nebo Jokera z filmu o Batmanovi. Přinejmenším Batmana známe všichni.

Continue Reading

Titulní strana časopisu Nouvelle Ecole č. 48/1996, věnovaného Ernstu Jüngerovi

Autor: Alain de Benoist

Nová pravice Ernsta Jüngera do Francie pochopitelně uvádět nemusela – když se na konci 60. let objevila, byl už autor knihy Na mramorových útesech francouzské veřejnosti dobře známý. Vlastně byl nejznámějším německým spisovatelem na západním břehu Rýna. Tento pro Němce těžko pochopitelný stav měl několik příčin.

Jüngerova díla byla v prvé řadě přeložena do francouzštiny poměrně brzy: jeho zásadní válečná díla už na začátku 30. let – a okamžitě ho proslavila 1]. Především však hrála Francie klíčovou roli v Jüngerově kariéře, životě i duchovním a literárním vývoji. Od dob své mladické eskapády s Cizineckou legií a strašlivých zážitků ze zákopů nemohl Francii vymazat ze svého života a srdce, jak vysvítá z četných vztahů, udržovaných s Francouzi, četby Barrého nebo Léona Bloye, ale také z překladů Rivarola, Guye de Maupassanta či Paula Léautauda.

Jünger měl konečně také vždy štěstí na talentované francouzské překladatele, disponující citem zachytit nuance jeho stylu a myšlení, od Henriho Thomase a Henriho Plarda přes Juliena Herviera po Françoise Ponceta.

V roce 1973 k tomu Jünger poznamenal: „Myslím, že Francouzi si cení Němce, který se místo usilovné snahy nasadit cizí tvář jako Němec i prezentuje.“ 2]

Continue Reading

Karel Marx ¡Presente!

Autor: James B. Whisker

Karel Marx nebyl jen Žid, pocházel také z tradiční rabínské rodiny. Jeho otec upustil od praktikování judaismu, aby mohl v nově vzniklém pruském státě snáze fungovat a přilákat do své advokátní praxe víc klientů. Životopisci se shodují, že starodávné židovské tradice přežívaly v rodině Herschela Mordechaie (po změně jména Heinricha Marxe, pozn. DP) i dlouho poté, co přestal pravidelně chodit do synagogy. Karl Marx zřejmě neměl žádné formální svazky s judaismem, ale byla mu dobře známa teologie i tradice. Absenci náboženské praxe nelze zaměňovat s neznalostí – a skutečně, Marx zdá se během svého života studoval základy všech západních náboženství.

Coby „mladohegelovec“ – jak byli obecně známí hegeliáni na levici – se Marx setkal s často absurdními interpretacemi organizovaného náboženství. Mezi jeho první díla patří Svatá rodina, v podstatě plagiát knihy předního myslitele mladohegelovců Ludwiga Feuerbacha Podstata křesťanství. Právě v dětinsky vyznívající Svaté rodině zaznívá často citovaná Marxova fráze „Náboženství je opium lidstva.“ Sotva však šlo o původní Marxovu myšlenku, jako spíš o vcelku přesné shrnutí jedné ze zásadních Feuerbachových tezí, podle níž se člověk sám sobě odcizuje svou závislostí na Bohu. Soustředěním se na Boha a ujišťováním se, že Bůh napraví veškeré bezpráví a odmění všechno utrpení v dalším životě, si člověk neuvědomuje svou kapacitu napravit nespravedlnosti a předcházet zlu tohoto světa už v tomto světě a skrz své vlastní úsilí. Náboženství má narkotický účinek, jelikož nás nabádá, abychom nevnímali vlastní bídu. Veškeré lidské utrpení, strádaní, bědy a zoufalství patří k božskému záměru, v jehož rámci usilujeme o spásu –  a tak je musíme přijímat  a hýčkat, nikoliv je porážet, obcházet či jim zabraňovat.

Continue Reading

Marine Le Penová: Chceme zastupovat všechny Francouze s ideami, které nejsou ani nalevo, ani napravo: vlastenectví, obrana identity a suverenity národa.

Spiegel: Chce FN vrátit Francii na začátek 60. let: protekcionistický stát kontrolující ekonomiku, autoritativní hlava státu a méně imigrace?

Le Penová: Nelze rozporovat, že Francouzům tehdy bylo lépe než dnes. Nedívám se do zpětného zrcátka. Ale nebyl žádný důvod skoncovat se společenským pokrokem. Nedává žádný smysl přijmout během 30 let deset milionů cizinců.

Spiegel: Skutečně si myslíte, že se Francie může ukrýt před světem?

Le Penová: Nemluvím o autarkii, nejsem blázen. Potřebujeme inteligentní protekcionismus. Potřebujeme obnovit celní úřady – i když nikoli pro země s podobnou mírou společenského zabezpečení jako my. Tak vypadá férová soutěž. Problémem je naprosté otevření hranic a „zavedení“ zákona džungle: Čím dále dnes společnost najme své otroky – ke kterým se chová jako ke zvířatům a platí jim almužny, bez sebemenších ohledů na životní prostředí – tím více vydělá.

Spiegel: Je zóna volného obchodu skutečně špatná věc?

Le Penová: Obchod probíhal odjakživa, ale dřív jsme bránili naše strategické zájmy. Dovedete si představit, že by Spojené státy povolily Alstomu (obří francouzské strojírny) koupit General Electric? Já ne. A nechci, aby (německý) Siemens koupil Alstom. Chci, aby Alstom zůstal francouzský. Je to strategicky důležité pro nezávislost naší země.

Continue Reading

Gruppo Ludwig: 25. srpen 2014 – 37 let od prvního úderu?

V březnu 1984 navštívili dva mladíci převlečení za pieroty disko-karneval v jednom italském městečku a následně byli přistiženi, jak se v sále plném maškar pokoušejí rozlít 2 kanystry benzínu. 1] Byli však přemoženi ochrankou a oheň se podařilo uhasit, aniž napáchal velké škody. Karabiníkům ovšem dalo dost práce, aby oba mladé muže uchránili před lynčem oprávněně rozčíleného davu.

Na služebně bylo zjištěno, že za maskami smutných klaunů se skrývají dr. Wolfgang Abel (nar. 3. 1. 1959 v Düsseldorfu), matematik, a doktorand Marco Furlan (nar. 1. 4. 1960 v Padově), chemik. Ti dva se znali ještě ze střední školy, kde prý platili za vysoce inteligentní podivíny, které pojilo zvláštní výlučné přátelství, k němuž neměl nikdo jiný přístup – drželi se stranou. 2]

Zatímco Furlan při výslechu prohlásil, že šlo o malý experiment a špatný žert, protože chtěl prostě „jen“ sledovat, jak bude pestrobarevná lidská masa v uzavřeném prostoru reagovat, Abel posléze vyjádřil nenávist k diskotékám obecně, jako ke střediskům distribuce drog a bezduché zábavy. Po domovní prohlídce vyšetřovatelé konstatovali, že „Abel nechtěl jen ničit tančírny, ale i zabíjet lidi“. 3]

Continue Reading

Marine Le Penová

Spiegel: Paní Le Penová, vaše Národní fronta, která získala 25 procent voličských hlasů je jedním z hlavních vítězů květnových voleb do Evropského parlamentu. Jak k tomu mohlo dojít?

Le Penová: Francouzi chtějí získat kontrolu nad jejich vlastní zemí. Chtějí určovat kurz jejich vlastní ekonomiky a přistěhovalecké politiky. Chtějí aby jejich vlastní zákony získaly přednost před zákony Evropské unie. Francouzi pochopili, že Evropská unie nenaplňuje utopii, která jim byla prodána. Evropská unie se výrazně vzdálila od demokratického způsobu fungování.

SP: Nicméně před volbami bylo řečeno, že jmenování čelných kandidátů zastupujících dvě největší skupiny – Jean-Claude Junckera za středopravicovou a Martina Schulze za středolevicovou – posílí demokracii v EU.

LP: To jsou absolutní lži. Každý ví, že parlament nebude finálně rozhodovat o příštím předsedovi Evropské komise.

SP: Chcete zničit Evropu?

LP: Chci zničit Evropskou unii, ne Evropu! Věřím v Evropu národních států. Věřím v Airbus a Ariane, v Evropu založené na spolupráci. Co nechci je Evropský sovětský svaz.

Continue Reading

Zbigniew Brzezinski a Alexandr Dugin

MO: Profesore Dugine, NSA a její špionážní skandál měl hluboký dopad na německo-americké vztahy. My, Němci, jsme po celé dekády tvrdili, že Washington je náš „přítel“ a „partner“. Nyní si ale mnoho z nás uvědomilo, že se USA do dnešních dnů chová víceméně jako okupační síla. Proč trvalo tak dlouho, než si toto lidé uvědomili?

AD: Nemůžeme odpovědět na takto důležitou otázku bez historických upřesnění. Především, Německo prohrálo druhou světovou válku. V květnu 1945 německá vojska bezpodmínečně kapitulovala. Odpovědí na totální prohru ve válce byla totální okupace dvěma hlavními silami – USA a Sovětským svazem. Washington a Moskva nebyly jen dvě hlavní mocnosti na konci války – reprezentovaly také dva ideologické tábory v poválečné éře. Německá východní území byla anektována Polskem a Sovětským svazem. Centrální část Německa byla okupována sovětskou armádou, západní Německo zase Spojenými státy a jejich spojenci, Velkou Británií a Francií. Žádná část Německa nebyla již svobodná. Upřímně řečeno okupace je okupace. Neexistuje žádný stupeň okupace. S příchodem studené války a její ideologie se okupace v obou částech Německa změnila. Němci v NDR byli byli vedeni k tomu, že Sovětský svaz byl ten, který je osvobodil od nacismu a nyní jsou již svobodní. Sovětská okupace byla ve školách interpretována a vyučována tak, že se jedná o garanci svobody a nezávislosti. To samé můžeme vidět v západním Německu, kde anglosaské okupační síly převychovávaly obyvatelstvo. Němcům v této části bylo řečeno, že je v roce 1945 západní síly osvobodily, a nyní je brání proti „komunistické hrozbě“ z Východu. Ale jak Němci z NDR, tak i SRN však nebyli svobodní a suverénní, byli stále okupováni.

Continue Reading