Karl Richter argumentuje, že incident v Magdeburku podtrhuje potřebu remigrace a ochrany etnické identity, přičemž odmítá povrchová gesta a neefektivní parlamentní řešení.
Není třeba chodit kolem horké kaše: události jako ta v Magdeburku, které jsou nevyhnutelné v důsledku desetiletí trvajícího zaplavování naší země cizinci, mají samozřejmě svůj smysl. Zvyšují teplotu v tlakovém hrnci a vnášejí jasno do klíčových otázek: kdo nese odpovědnost a musí být pohnán k zodpovědnosti. Koneckonců systémové selhání imigrační politiky nezačalo nezačalo současnou semaforovou koalicí (Ampelkoaliton), přesto se nyní útoky nožem a znásilnění staly běžnou součástí každodenního života. Skutečnost, že vydání saúdského psychopata, kterého v jeho vlasti čekal soud, německé úřady záměrně sabotovaly, je v tomto případě jen nesnesitelnou třešničkou na dortu. Viníci mají jména a zastávají úřady.
Negerští (pardon, nigerijští) dealeři u Václavského náměstí podstupující perzekuci bílého rasistického policisty. Aby si je člověk prohlédl, tak ani nepotřebuje Honzejkových sto tisíc.
Nedělám to rád, ale měl jsem cosi k vyřízení v Praze na Václavském náměstí. Tomu místu, kde se koncentruje zmar doby, se pokud možno vyhýbám obloukem. Navíc díky aktuálnímu probuzení budovatelského úsilí, při jehož tempu a organizaci v jiných dobách by Německo nemělo dálnice a komunistická Praha metro, je polovina náměstí zavřena za účelem pokládky tramvajových kolejí. V zájmu planety se radní rozhodli ještě trochu zkomplikovat pražskou dopravu. Jestli po téhle pirátské éře na magistrátu, pohrdající tradicí, zbude nějaký odkaz, pak to bude znovuzavedení tramvaje tam, kde byla už před stopadesáti lety. Originální a velmi progresivní.
V nějaké debatě komentátor Hospodářských novin Honzejk chytře navrhl, že by stát měl dát každému mladému člověku 100 tisíc korun na cestování, aby se ve světě na vlastní oči přesvědčil, že ne všichni lidé na světě jsou běloši. Mám k tomu zlepšovák: v rámci politiky rozpočtové odpovědnosti navrhuji dát každému exotiky chtivému juniorovi jenom tisícovku, ať sedne na vlak a jede se podívat na Václavák. Od nádraží je to kousek, trefí i dezolát z venkova, a po procházce centrální Prahou snadno uvěří, že existují i jiní než bílí lidé.
„Velká výměna“ je pro levičáky „konspirační teorií“ – pokud se jí ovšem sami nechlubí
Autor: Jan Procházka
– tři scénáře o kolonizované Evropě
Popustíme uzdu své fantazie a podíváme se ve světle nedávných událostí v Británii na Českou republiku za několik desetiletí. Nebudeme přitom události v Británii (nebo minulý rok v Marseille, předminulý rok v Detroitu atd.) přeceňovat. K tomu, aby se etnické a rasové násilí zvrhlo v jakousi „občanskou válku“ je daleko, ačkoliv myslím, že se tohoto scénáře ještě dožijeme. Budeme přitom doufat, že nás za podobné úvahy nenechá lidový komisař pro strategickou komunikaci pozatýkat, ale snad ne – nejsme žádné velké ryby s vysokou čteností, jen malinkaté bezvýznamné svině.
K podobným výbuchům dochází na vyspělém rozvinutém Západě každých pár let. Podle mediální lupy by se zdálo, že hoří už celá Británie, nicméně třeba na venkově na jihu Anglie byl klid. V takovém zapadákově jako Bavorský les nebo Vogézy se nic neděje a města jsou jen body v krajině. Nicméně body klíčové, lidnaté, kde se nakonec uzavírají politická rozhodnutí a koncentruje moc. O latinskoamerickém scénáři pro Evropu jsme již referovali. Teď se zkusme podívat na scénáře temnější a násilnější.
Když se manželé Hradečtí jako poměrně úspěšní lidé rozhodli pomáhat osobám na okraji společnosti, psal se počátek devadesátých let. Starali se o bezdomovce tak obětavě, že si je vodili do bytu, aby je nasytili, umyli a nechali přespat. Postupně jim ale tato obětavost přerůstala přes hlavu. Do bytu přicházelo stále více bezdomovců, až se manželé cítili ve vlastním obydlí už spíše jako cizinci. Lidé z ulice si bez skrupulí brali všechno, co jim padlo do ruky a málem udělali bezdomovce i z manželů Hradeckých… – Tísnivou situaci jednoho manželského páru se ještě podařilo napravit. Nynější „welcome-diktát“ však spěje k tomu, že by se v obdobné nouzi mohl zanedlouho ocitnout celý národ…
Počet na první pohled, či poslech, nečeských obyvatel země, o které se dosud setrvačně mluvívá jako o „naší“, se strmě zvyšuje. Až se člověk diví, kde všichni ti cizinci – při nedostatku, resp. drahotě, bytů pro našince – vlastně bydlí? V Praze nabývají nečeský ráz již celé ulice a nejde přitom jen o všudypřítomný vizuální smog, světácky vyhlížející obrazy a nápisy na nejroztodivnějších reklamních poutačích a vývěsních štítech, smog produkovaný i domorodci (jak těmi zcela naivními-nevědomými, tak vypečenými-uvědomělými), imitujícími při svém kargo-kultu západní vzory, nýbrž o probíhající etnickou proměnu. Konfrontováni s touto ňujorkizační (či kalifornizační) skutečností, připomeňme si co nejstručněji historii přenárodňování české země. Nikoli ovšem pravěké či starověké, ba ani středověké, neboť jejich archeo-historické popisy vždy ovlivňovaly dobově podmíněné politické zájmy, nýbrž až novověké, doložitelné neutrálním pramenem berní ruly neboli „prvním úplným soupisem daňových povinností v Českém království “.
Tajný plán proti Německu. Načasování „odhalení“ tak, aby pomohlo mediálně překrýt nepříjemné protesty zemědělců proti vládě, přímo bije do očí.
Autor: Ignác Bauer-Šíma
Lingvisté z univerzity v hesenském Marburgu vyhlásili výsledky tradiční ankety Unwort des Jahres za rok 2023. Výraz Unwort nemá v češtině jasný ekvivalent, můžeme říci paslovo, špatné slovo, možná i sprosté slovo. Tentokrát porota aktivistických jazykovědců vybrala z předložených návrhů termín Remigration. Podle vyjádření poroty je slovo reemigrace bojovým výrazem extrémní pravice a eufemistickou kamufláží, za níž se skrývá plán vystěhovat z Německa lidi neevropského původu.
Argentina je pro Američany jakýmsi vzdáleným zrcadlem, v němž mohou nahlédnout i do budoucnosti svého kontinentu. Má země je zmenšenou laboratoří vlivu migrace: zatímco dobrá migrační politika může zemi proměnit k lepšímu, ta špatná ji může velmi lehce uškodit.
Argentina získala nezávislost na Španělsku v roce 1816, bezprostředně po osvobození Pyrenejského poloostrova zpod napoleonské nadvlády. Nastalo období půtek a bojů jednotlivých caudillos. Skutečné jednoty tak země dosáhla až díky přijetí ústavy, inspirované částečně tou americkou. Celá generace brilantních intelektuálů vedených Juanem Bautistou Alberdim a Domingem Faustinem Sarmientem považovala za klíč ke zdárné modernizaci imigraci z evropského kontinentu, což bylo zaneseno také do článku 25 ústavy: „Federální vláda bude podporovat evropskou imigraci a nebude ztěžovat, omezovat ani nijak danit příchod těch cizinců do Argentiny, kteří sem přicházejí s cílem zušlechťovat zemi, rozvíjet průmysl a přinášet či učit vědy a umění.“
„Do deseti let křižovatkou Evropy“ hlásá aktuální propaganda na ulicích s ksichtem českého guvernéra. Česká republika má však mnohem spíše nakročeno k tomu stát se periferií, disneylandem, skladištěm, skládkou a montovnou pro korporace jádrových oblastí světa. Ani v jednom případě se s původním obyvatelstvem nepočítá, domorodci jsou něčím, co je nadnárodním korporacím a lokálním guvernérům, kteří jim mají umetat cesty a zvyšovat zisky, prostě na obtíž. Nemyslím si, že by ve střední Evropě v dohledné budoucnosti mohla vzniknout nějaká „rasová válka“, která hrozí vypuknout ve Francii, spíše se přikláním k názoru, že latinskoamerický scénář je nejrealističtějším výhledem.
V amerických banánových republikách typu ČR se budou střídat guvernéři, často z vojenských kruhů, nepříliš inteligentní, ale loajální a úplatní, panáci fungující jako yes-mani amerických velvyslanců. Petr Pavel je v zásadě stejnou figurou jako Fulgencio Batista. Vedle toho se zde pomalu ale pravidelně začínají objevovat úkazy dosud příznačné jen pro rozvojové země, které předchozí dvě generace neznaly.
Červenec 2018, cesta po rakouských a německých Alpách. Jako člověk politický jsem koncipoval dovolenou coby takříkajíc oddychovou, pln předsevzetí, že mě projevy islamizace a afrikanizace, na které u germánských sousedů narážím na každém kroku, či smutné kontrasty mezi tím, jak některá místa vypadala ještě před pár lety a jak dnes, nechají chladným jak horský ledovec, a že nenechám vyprovokovat k žádnému zamýšlení se nad stavem mateřského kontinentu, neřku-li k nějaké úvaze. O jeden zážitek se ovšem podělit musím, protože jde o nepominutelně výstižný, přímo modelový příklad chování západoevropské society vůči novým výzvám.
Rakouské alpské jezero Gleinkersee, oblíbené výletní místo. Voda je tu sice studená, ale průzračná, okolní krajina láká k horským túrám a místní hospůdka k odpočinku. Rodiny, děti, starší páry. Klidné víkendové odpoledne. Kde se vzala, tu se vzala, skupinka imigrantů. Vpadnou do tichého letního dne jako velká voda. Pustí na maximum hudbu z obrovského magneťáku, vtrhnou na molo, začnou křičet, zpívat, skákat do vody, rvát se mezi sebou. Co udělají místní? Automaticky vyklízejí pole. Bez hnutí brvy, bez zloby, bez jediného slova, jen za vzájemných soustrastných pohledů. Berou deky a lehátka a přesunují se na jiné místo, kde není tak dobrý přístup do vody. Bez nejmenšího odporu. Jako by to měli nacvičené, jako by vystupovali z tramvaje na konečné. Se stoickým klidem. Vědí, že odpor je marný. Jsou vděční, že jim zbyl ještě aspoň druhý břeh jezera.
Jean Renaud Gabriel Camus se narodil 16. srpna roku 1946 v ani ne dvacetitisícovém konzervativně-rurálním městečku ve středu Francie s názvem Chamalières. Vyrostl v tradičně buržoazní rodině, se kterou se ve svých jednadvaceti letech rozešel, když se otevřeně přihlásil ke své homosexualitě. 1]
První vysokoškolský titul získal roku 1963 na univerzitě v Auvergne z filosofie. Následovaly další univerzitní diplomy z oblasti práva, francouzské literatury, politické vědy či historie práva získané na vysokých školách ve Francii (Sorbonna, Pařížský institut politických studií) a Británii (St. Clare’s, Oxford).
Vyučoval francouzskou literaturu na Hendrix College v Arkansasu a ve francouzském nakladatelství Denoël pracoval jako literární poradce. Dráhu spisovatele nastoupil koncem sedmdesátých let, když se při svém pařížském pobytu pravidelně setkával s řadou významných osobností tehdejšího uměleckého života. 2]
Tento týden byla konečně zveřejněna data o etnické příslušnosti z loňského britského sčítání lidu. Místopředsedkyně Vlastenecké alternativy (Patriotic Alternative) Laura Towlerová je shrnula následovně:
Údaje platí pro Anglii a Wales, prosím nezaměňovat s předchozími čísly pro celé Spojené království.
Běloši
2011: 86,0 %
2021: 81,7 %
(Tedy pokles o 4,3 % během deseti let)
A v rámci „bělošské“ etnické kategorie…
Bílí Britové
2001: 87,5 %
2011: 80,5 %
2021: 74,4 %
Zde zaznamenáváme za poslední dekádu pokles asi o šest procent, o jeden procentní bod méně než za tu předchozí.
Osobně jsem očekával, že data o stávající demografické situaci v Anglii a Walesu budou ještě horší. Když jsem otevíral vládní dokument, byl jsem připraven na ránu kladivem, místo toho přišel „jen“ tvrdý úder pěstí do brady.
Netřeba zmiňovat, že v Británii obecně a na sociálních sítích především se rozběhla vášnivá debata, co – pokud vůbec něco – demografický soumrak „bílých Britů“ (jak jsou uváděni ve sčítacích formulářích) vlastně znamená.
Během letu z Istanbulu do Minsku dočítám klasiku Anthonyho Burgesse Mechanickýpomeranč. Mnohé výrazy Burgessova umělého jazyka „nadsatu“ (v českém překladu „jazyk týnů“), který vychází z ruštiny, se mi v Bělorusku docela dobře osvědčí.
Vedle mě v letadle sedí Richmond a Nixon z Nigérie. Letadlo je černých Afričanů plné. Co hledají ze všech míst zrovna v chladném Minsku, ví jen čert. Nixon a Richmond mě ujišťují, že jsou turisté, Richmond ale neustále vyhrabává potrhaný kus papíru, na kterém je rukou napsáno: „Pracujete pro společnost XXX.“ Při pohledu na papír mhouří oči, jako by chtěl poznámku zapamatovat.
Richmond mě požádá o číslo, které mu ochotně dávám. „Kdo ví, jestli jinak nepřijdu o dobrý příběh?“ říkám si. Zadám mu do telefonu své křestní jméno. Ostatní kontakty, které vidím, jsou uloženy pod jmény jako „běloška“ a „Velký Jim“. Let proběhne téměř bez turbulencí.
Celá Francie mluví o možné kandidatuře pravicového mediálního komentátora Érica Zemmoura v prezidentských volbách v dubnu příštího roku. Průzkumy mu už nyní přisuzují dvojcifernou podporu voličů a reálnou šanci překonat Marine Le Penovou i kandidáta konzervativců hlavního proudu, a tím si zajistit souboj proti úřadujícímu prezidentovi Emmanuelu Macronovi ve druhém kole.
Zemmour by podle těchto průzkumů v takovém případě získal asi 45 % hlasů. To sice na vítězství zjevně nestačí, ale s podobným předstihem se skoro totožné podpoře těšily i Brexit a Donald Trump před svými triumfy v roce 2016.
Kdo ale Éric Zemmour vůbec je? Ve Francii patří mezi známé mediální postavy dlouhá léta. Přirovnal bych ho k [americkémukonzervativnímu komentátorovi] Tuckeru Carlsonovi: v podstatě jediný hlas v televizních zpravodajských médiích, které efektivně, byť povětšinou nepřímo, hájí zájmy etnického jádra země.
Jérémie Piano, mluvčí francouzské Génération Identitaire
Autor: Olivier Bault
Jérémie Piano z Génération Identitaire exkluzivně pro Remix hovoří o snaze francouzské vlády zadusit odpor proti Macronově politice otevřených dveří
V pátek (12. února) francouzské úřady oznámily rozpuštění především proti masové imigraci vystupujícího identitářského hnutí Génération Identitaire (Generace identity). Stalo se tak v reakci na nedávnou protestní akci GI na francouzsko-španělských hranicích, která v plné nahotě odhalila neschopnost vlády zkrotit navzdory svým velkohubým prohlášením ilegální imigraci. Remix News v pondělí telefonicky vyzpovídaly Jérémie Piana, mluvčího organizace, která si s trochou nadsázky říká „pravicoví Greenpeace“, protože i oni své akce plánují tak, aby k sobě přitáhly zrak médií.
„Nemusím se omlouvat za to, že jsem běloška a Francouzka“
Marion Maréchalová, 1] neteř Marine Le Penové a vnučka Jean-Marie Le Pena, publikovala na Facebooku video v reakci na protesty Black Lives Matter, ničení historických monumentů napříč západním světem i nedávné vyjádření francouzského ministra vnitra Christopha Castanera, že je ochoten „pokleknout“ po boku BLM. Následuje překlad jejích slov, důležitý doklad rasové radikalizace francouzského diskurzu v antirasistickém i nacionalistickém táboře.
Pro ty, kdo třeba nejsou úplně v obraze, Maréchalová v roce 2017 odešla z politiky, aby věnovala čas své dceři a fungování pravicové univerzity v Lyonu, která nedávno zřídila „filiálku“ v Madridu. Čas od času také promluví před sympatickým publikem. Podle některých se snaží vyprofilovat jako možná sjednotitelka konzervativních a nacionalistických proudů ve Francii.
Ellie Williamsová je jen kapkou v moři (klikněte na obrázek pro zvětšení)
Autor: Colin Liddell
Všichni víme, že se Británie potýká s vážným problémem tzv. groomingových gangů, jejichž převážně pákistánští příslušníci zneužívají, znásilňují a prodávají nezletilé nebo sotva zletilé anglické dívky.
Víme také, jak se britské úřady obávají, že přílišné povědomí o těchto skutcích rozbije „posvátný“ mýtus multikulturní harmonie a anglický národ při pohledu na toto zlo zachvátí takové rozhořčení, že dokonce i stávající už tak nesnadné soužití se stane nemožným.
Náš norský korespondent „The Observer“ přeložil článek z webu Rights.no o děsivé situaci mladých Norů, kteří jsou nuceni vyrůstat v silně kulturně obohacených částech Osla.
Zámožnější Norové si snadno mohou dovolit přestěhovat se do bezpečných, příjemných bělošských enkláv, kde jejich dětí chodí do škol plných norských dětí. Ti ne tak bohatí však mají méně štěstí a musejí tak strpět ponížení života v multikulturní zkumavce, k němuž je odsoudili jejich političtí předáci.
Eurobarometr nuda je, má však cenné údaje, neklesejme na mysli, on nám to vyčíslí
Podle výsledku nového průzkumu Eurobarometru 1] se Češi staví proti migraci nejvíce z celé Evropy.
48 % evropských občanů se označilo za mírné nebo výrazné odpůrce imigrace ze zemí mimo EU, 44 % procent pak za příznivce.
V České republice je proti této migraci celých 86 % dotázaných a pro pouhých 14 %. Následují pobaltské Estonsko a Lotyšsko se 74 %.
Z v České republice žijících skupin mají dotazovaní nejraději Čechy, Slováky a Poláky, nejméně pak Araby (a tzv. Rómy, etnikum v historii známé především jako Cikáni – pozn. DP).
Zapomeňte na Corleona, Soprana nebo Savastana – nové tváře organizovaného zločinu mají jména jako Ridouan Taghi a Saïd Razzouki.
Autor: F. de Boer
18. září 2019 byl známý nizozemský advokát Derk Wiersum zastřelen před vchodem svého amsterodamského domu. Čtyřiačtyřicetiletý právník zastupoval korunního svědka v případu tzv. Mocro-oorlog, volně přeloženo „Marocké války“. Wiersums se tak stal zatím poslední z dlouhé řady obětí války gangů v Nizozemí.
Vražda prominentního právníka ovšem nebyla bleskem z čistého nebe. Už v srpnu totiž vládní i nezávislí analytici dospěli k závěru, že z Nizozemska se stává narkostát, do jehož ekonomiky každoročně ilegálně přitečou stovky milionů – nebo miliardy – eur. Země produkuje ohromné množství marihuany, ale také syntetických drog jako metamfetaminy a extáze.
Nizozemsko má s drogovou kulturou své zkušenosti. Většina lidí si jej ostatně spojuje s velmi liberálním přístupem k drogám. Měkké drogy jako marihuana a některé druhy halucinogenních hub jsou fakticky legální a toleruje se také držení menšího množství tvrdých drog. Kořeny tohoto postoje hledejme už v 70. letech minulého století, kdy západní svět prodělal sérii kulturně marxistických revolucí.
Vysoké pokuty a vězení pro francouzské identitáře za akt odporu proti ilegální imigraci, beztrestnost pro zákon okázale porušující zastánce otevřených hranic
Proevropské antiimigrační hnutí Generace Identity (GI) se proslavilo po celém světě svými často velice spektakulárními akcemi, ať už obsazení vládních a unijních budov nebo vypravením vlastní lodi do Středomoří s cílem zastavit pašeráky migrantů. Něco takového se však neobejde bez rizika.
Na jaře loňského roku se francouzští aktivisté GI, znechucení neschopností nebo neochotou francouzské vlády řešit migrační krizi a zastavit tok ilegálních migrantů do země, rozhodli vzít věci do vlastních rukou symbolickým, ale efektivním nenásilným gestem.
Děti pod sedativy, krycí hesla: nahlédnutí do sítí pašeráků lidí do Evropy. Kolik nevládních organizací se věnuje boji proti pašerákům lidí?
Autoři: Vladimir Banic, Saphora Smithová, Ahmed Mengli
Düsseldorf, Německo – Jedna z žen cestujících s Zubairem Nazerim rozdrtila v dlaních tabletu, rozpustila ve vodě, a tu dala pít své dvouleté dcerce.
Sedativum uspalo dítě na celý den, vybavuje si Nazeri. Tak si to poručili pašeráci, kteří se celou skupinu pokoušeli dostat ze Srbska přes chorvatské hranice a následně do Slovinska, tak aby se mohli volně a bez pasových kontrol pohybovat napříč 26 evropskými zeměmi Schengenského prostoru.
*** Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
*** Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.
Ernst Jünger – Aladinův problém
*** Aladinův problém je výpravou do duchovní krajiny současného světa, kterou titanismus proměnil v poušť. Objevují se oázy, tak malé, že si jich čtenář sotva všimne – ostrůvky zeleně v podobě starých knihoven plných zaprášených knih, malých kostelíků v krajině s opuštěnými hřbitůvky, nečekaných dionýských slavností nezřetelně vystupujících z mlhy vzpomínek. Snaha hlavního hrdiny o návrat k dobám předtitánským, o návrat do náruče bohů, končí neslavně v duchovním suchopáru obchodních plánů a účetních uzávěrek. Zbývá jen teskné zření na nevratně mizející bytí. Nevratně?
*** Objednávejte ZDE
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
Nejnovější komentáře