Délský potápěč

Spisovatel a cestovatel Jean Raspail se ženou doma v Paříži…

Přítomnost v sobě obsahuje budoucnost. Oznamuje ji. „Kde jsme v ní my?“ táže se tento tradiční katolík a monarchista.

Délský potápěč: Co Vás přivedlo k rozhodnutí přeložit a vydat Tábor Svatých, o ryze komerční záměr asi nejde?

Zuzana Adamson-Krupičková: Kniha mne zaujala z mnoha důvodů současně. Když se setkáte s románem, který byl napsán v roce 1973 a po pětačtyřiceti letech v tom, co bylo popsáno, žijete, a někdy slovo od slova, máte mnoho otázek: je to fascinující. Jak mohl Jean Raspail vědět, co se bude dít? A do takových podrobností? Pak si začnete připadat jako v nějaké hře, je možné, že dříve byla slepice, než vejce? Někdo vzal knihu a potom podle jejího scénáře poslal do Evropy migranty. A máte záhady, které vás nenechají v klidu. Karel Gott řekl v jednom rozhovoru, že světová dění řídí okultní společnosti.

Mám ráda díla, která jsou komplexní, celistvá, v nichž lze vnímat mnoho vrstev, taková, kde spisovatel dovede jít rovnou do středu – jádra věci nebo problému (vhledy) a která mají zároveň přesah – univerzální dimenzi. Tam nepatří Kundera, nepatří tam mnoho současných autorů (zanechávají rozpolcenost – autor ji přenáší na čtenáře). Já mám ráda celistvost vize.

Continue Reading

Jean Raspail

Tábor Svatých. Kniha prudká, šílená, tonická, ve svém neštěstí téměř veselá, ale divoká a občas brutální; pro vymyté mozky, které se množí jako epidemie, zaručeně odpuzující.

„Když si znovu čtu Tábor Svatých, raduji se, že jsem ho napsal v síle zralosti a přesvědčení. Nic z něho nepopírám. Ani čárku,“ upozorňuje jeho autor, Jean Raspail, v předmluvě ke třetímu francouzskému vydání z roku 2011, již český nakladatel chvályhodně připojil k románu jako vysvětlující dovětek. Zdejší čtenář se tak z první ruky dozví kde, kdy a jak tento milovaný i zatracovaný text vznikal, o jeho přijetí a šíření ve Francii i v zahraničí během bezmála pěti desetiletí, a hlavně o vztahu jeho osnovy a syžetu k budoucnosti: „Vyprávění se drží struktury jednoty času, místa a děje. Je to alegorie. Odehrává se během čtyřiadvaceti hodin, zatímco ve skutečnosti jde o proces potupného vstřebávání v průběhu let. Katastrofickou plnost procesu budeme moci změřit až v letech 2045–2050, až bude dovršena celá demografická přeměna. Ve Francii a u našich sousedů v urbanizovaných zónách, kde žije třetina populace, bude 55 procent obyvatel mladších 55 let mimoevropského původu…“ varuje Raspail, přičemž s údivem konstatuje, že o této „velké výměně“ se ve francouzském tisku píše, jako by to byla zcela přirozená věc.

Continue Reading

Jean Raspail – Tábor Svatých (2019)

Nový překlad Dr. Zuzany Adamson – Krupičkové, autorizovaný spisovatelem i francouzským držitelem práv

Kniha vychází také s pozoruhodnou kontroverzní esejí Jeana Raspaila s názvem Big Other (Velký Jiný), která by měla být povinnou četbou státních úředníků, představitelů komunit a politických reprezentantů i v České republice a na Slovensku.

Stěžejní dílo, prorocký román Jeana Raspaila, francouzského spisovatele oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…

Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.

Raspail je lepší než Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa.

Continue Reading

Autor: Jean-Yves Camus

Mladý Dominique Venner (vlevo, ve výsadkářské uniformě) během protestu proti alžírské nezávislosti.

21. května 2013 Dominique Venner ukončil svůj život, když si v pařížském chrámu Notre Dame vložil do úst hlaveň zbraně. „Sebevražda odpůrce rovnosti manželství“, „sebevražda někdejšího příslušníka OAS“ 1]… takto byla jeho smrt předložena veřejnosti.

Ani po pěti letech, přestože památka tohoto aktivisty v řadách radikální pravice dosud žije, ale bohužel v mediálním hlavním proudu nedošlo k zásadnější korekci tohoto nesprávného výkladu.

Tento historik a spisovatel se zúčastnil všech bitev krajní pravice 50. a 60. let – vždyť svůj ideál popisoval jako „vojensko-mystický řád“. Později však s aktivní činností ve skupinách, jež podle něj sklouzávaly ke sterilnímu aktivismu a do štítu si hrdě vytyčovaly své porážky, skoncoval. Ještě než se etabloval v jednu z čelních postav Nové pravice, s níž sdílel víru v etnopluralismus, pohanství i elitářství, vytvořil si Venner svou vlastní ideologii.

Udržoval si nezávislost na politických stranách i klanech. Pohnutky jeho rozhodnutí vzít si život byly stejně jako u každé sebevraždy osobní, a tak je na místě zachovávat ve všech komentářích jistou míru zdrženlivosti. Přesto lze však jednoznačně říct, že jeho důvody zůstanou lidem, kteří nesmýšlejí obdobně jako on, v podstatě kompletně nesrozumitelné. Jeho slova o tom, jak se „postavit smrti“ z knihy rozhovorů Šok dějin (Le choc de l’histoire, Via Romana), vydané roku 2011, zapůsobí na toho, kdo se nepohybuje na intelektuální pravici, jako cosi z jiného světa.

Jeho čin odkazuje v prvé řadě k etice cti a života antických Římanů a Řekům, kteří si o své smrti chtěli rozhodnout sami. Zapadá to do jeho pojetí pohanství: pohan nevěří na „záhrobní svět“ – jeho život se odvíjí tady a teď a jeho osud nespočívá v rukou jiného pána, určuje si jej sám svými volbami. Jedná se o čin náležející politické sféře, jak ukazuje i následující prohlášení: „Považuji za nezbytné obětovat se ke zlomení letargie, která na nás tak dusivě spočívá.“

Continue Reading

Odnárodnění a tavící kotlík? Ne, děkujeme…

Autor: Titus Quintus

Když se na alternativní pravici hovořívá o vzestupu „bělošské politiky identity“ nebo rostoucím rasovém napětí, odkazuje se na trendy a fenomény, jež by potenciálně mohly vést k nacionalistické politice a novému směřování západní společnosti směrem k etnocentrismu a zachování kultury. Stejně tak dobře se ale před našimi zraky mohou odehrávat poslední záchvěvy dožívajícího existenčního modelu západních národů. S výjimkou hrstky východoevropských zemí je nacionalismus Evropanů a eurokolonialistů (evropská diaspora mimo Evropu – pozn. překl.) mnohem víc občanský než etnický nebo rasový: Američanem, Britem, Francouzem, Němcem atd. tak může být nebo se stát kdokoliv. Národnostní projevy se proto zakládají takřka výhradně na lokalitě a někdy snad ještě jazyce, zřídkakdy však na společných biologických, kulturních, historických, politických nebo geografických kořenech. Většina Američanů by se shodla, že Američanem může být člověk kterékoliv rasy. Jak lze tedy s takovýmto postojem vůbec hovořit o kterémkoliv evropském státě jako o něčem jiném než správní jednotce atlanticistického společenského a ekonomického uspořádání (které je pak samo založeno na zásadách antinacionalismu)?

Continue Reading

„Hoří už Paříž?“ Hořela už předtím, za mnohem menší pozornosti (na snímku požár v pařížském kostele svatého Sulpicia 17. března 2019)

Autor: Václav Jan

Hoří katedrála Notre-Dame a neevropští „Francouzi“ z toho mají dobrou zábavu. Plameny nad Paříží jsou jen symbolem požáru, který zachvátil Evropu. Primitivní útoky na kostely a sofistikované útoky na celou evropskou tradici jsou na denním pořádku a papež objíždí muslimské země a káže cosi o imigraci jako největším štěstí, jaké nás mohlo potkat. Po ulicích pochodují vojáci s ostře nabitými samopaly, ale politici nikdy nepřiznají, že válka už běží, protože potom by se jich někdo mohl zeptat, proč nevelí k boji. Odpověď nemají, protože zbabělci jen ustupují a vzdávají se, přesvědčeni, že kapitulaci lze zamaskovat závojem relativistických a lidumilných blábolů.

Continue Reading

Pátá politická teorie

Autor: Titus Quintus

Se západními národy je v zásadě amen. Zůstane jen diaspora – nebo vůbec nic. Stojíme tak na rozcestí: buď nás pohltí materialistický multikulturní chaos, nebo se staneme tím, čím jsme, tj. vyhnanci ze zaniklého světa

Pátá politická teorie (5PT) věří, že bychom místo nacionalismů na státní úrovni měli své úsilí soustředit na to, jak se stát kmenem v diaspoře. Jinak řečeno tedy dokážeme „zachránit“ jedině tu část evropských a eurokoloniálních národů, která o to stojí a to spojením se do pevně provázaného kmenového společenství – nikoliv konverzí odnárodněných mas k našemu stále více okultnějšímu (occultatio=skrývání, skrytému – pozn. DP) světonázoru, tvořenému zásadami jako etnocentrismus, rasový realismus, tradiční role pohlaví, nativismus, reakční politika atd. Neříkám to jako zlý rasista či fašista, ale coby člověk, jemuž záleží na pokračování vlastního národa, který ovšem nemůže existovat, bude-li od kořene proměněn na něco úplně jiného, cizího. Přestože jistou míru ohebnosti a změnu lze považovat za snesitelnou a v některých případech dokonce i žádoucí, o úplné výměně to rozhodně říct nelze. A jelikož jsou národní podjednotky západní civilizace bez života a neschopné zajistit svou další existenci, musíme se poohlédnout jinde a vrátit k prapůvodním úrovním lidské společenské organizace, chceme-li zachovat úplnost našeho dědictví a současně do něj i začleňovat inovace propojené budoucnosti.

Continue Reading

Orbán: „Musíme jednat okamžitě. Pokud evropské politické elity bezodkladně nedospějí k rozhodnutí, pak už do pohybu uvedený příliv nebude možné zastavit.“

Maďarský premiér Viktor Orbán na sobotní (23. března 2019) konferenci o migraci vyzval k rázné akci, která by zastavila demografickou přílivovou vlnu z Afriky.

Orbán na Budapešťské konferenci o migraci, pořádané Kolegiem Matyáše Korvína, prohlásil: „Musíme jednat okamžitě. Pokud evropské politické elity bezodkladně nedospějí k rozhodnutí, pak už do pohybu uvedený příliv nebude možné zastavit.

Continue Reading

Kristův dům, násilí a bílá identita

Autor: Václav Jan

Brenton Tarrant v teoretické části svého protestního aktu, tedy ve svém manifestu, zdůrazňuje potřebu bílé identity.

Přihlášení se k této identitě obecně vzato představuje lapidární vyjádření nepopsatelného průniku fatálních komponent evropského člověka ve vztahu k minulosti, k půdě, k domovu, k tradici i k sobě navzájem. Tato identita představuje moment průniku jedinečných a neopakovatelných historických kontextů, kulturního dědictví a biologické podstaty tvůrců evropské civilizace. Může být dočasně upozaděna, pronásledována, oslabena, zpochybňována, ale dokud bude žít uvnitř evropského vědomí, bude existovat hmatatelná naděje na návrat Evropy k jejímu původnímu významu a velikosti.

Continue Reading

Krokodýlí slzy za Christchurch amerických politiků, kteří vyjádřili solidaritu s obětmi útoku, přestože značnou část svých politických kariér zasvětili ničení muslimských zemí a podněcování islamofobie, vyznívají pokrytecky.

Autorka: Whitney Webb

Po vražedné střelbě ve dvojici mešit v novozélandském Christchurch proudí do tichomořské země projevy solidarity a sympatií z celého světa a s nimi také odsudky zločinného aktu nebo připomínky padesáti ztracených životů, včetně několika dětí.

Ne všechny tyto projevy jsou však truchlícími přijímány jako zcela upřímné, jak ukazuje konfrontace Chelsea Clintonové s dvěma muslimkami po tryzně za oběti atentátu v Christchurch. Pro dvojici přítomných muslimek byla přítomnost Clintonové na pietní akci s ohledem na její nedávné výroky proti kongresmance Ilhan Omarové v reakci na kritiku vlivu izraelské lobby z úst mladé demokratické političky nežádoucí.

Pozornost věnovaná miniaféře Chelsea Clintonové však neprávem zastínila další americké politiky, kteří také vyjádřili solidaritu s obětmi útoku, přestože značnou část své politické kariéry zasvětili likvidaci muslimských zemí či podněcování islamofobie, které pomohly vytvořit situaci vedoucí k smrtící střelbě.

Continue Reading

Afričan ze Senegalu, který v Itálii unesl školní autobus s 51 vyděšenými dětmi, se za svůj čin nehodlá omlouvat.

Podezřelý se rozhodně postavil za svůj pokus o zapálení autobusu a při výslechu vysvětlil vyšetřovatelům své motivy pro útok na školní děti, informuje italský deník Il Giornale.

„Lítost? Necítím lítost. Bylo to potřeba udělat a udělal bych to znovu. Stokrát. Proč jsem to udělal? Abych dal Africe znamení.“

Toto šokující prohlášení jen podtrhuje jeho odhodlání uskutečnit svůj vražedný záměr. Jiný italský deník Corriere della Sera zase slova Ousseynoua Sy označuje za potvrzení životních názorů řidiče.

Continue Reading

Matteo Salvini na tiskové konferenci poté, co opilý marocký recidivista zabil dva Italy

Autor: Guillaume Durocher

To, že nejpříznivější zprávy z prostředí západoevropské politiky budou přicházet z Apeninského poloostrova, jsem přiznám se skutečně nečekal. Kdo mohl tušit, že nesourodá vláda vzešlá z loňských voleb – nestálá koalice nacionalistické Legy Mattea Salviniho a vágně populistického Hnutí pěti hvězd – vydrží tak dlouho a dosáhne tolika úspěchů? Italský parlamentní režim je přece proslulý svou nestabilitou a častým střídáním vlád. Přesto jde zatím tento nezvyklý slepenec od úspěchu k úspěchu.

Globalisté, především instituce Evropské unie a různé proimigrační nevládní organizace, často přímo či nepřímo zapojené do sorosovských struktur „otevřené společnosti“, přijali za svou fakticky zločinnou politiku. Jejich cílem totiž nebylo snížit počty ilegálních imigrantů, ale „vyřešit“ problém „záchranou“ migrantů ještě na moři, na dohled severoafrického pobřeží, a tak rozdrolit vnější hranice Evropy i jednotlivých zemí.

Continue Reading

Masakr v Christchurch: Záběr z přenosné kamery, než pachatel útoku vstoupil do novozélandské mešity

Masakr v Christchurch: Ano je to terorismus. Ano, je to tragédie – a ano, elity by tomu zastavením imigrace mohly předejít, ale neudělají to

Autor: Peter Brimelow

Zpravidla se ostře vymezuji proti myšlence, že opakované muslimské masové vraždění na Západě představuje „tragédii“, jak generál George Casey (ne)slavně popsal střelbu na armádní základně Fort Hood – vždyť jsou to zvěrstva a ukrutnosti. Podobnou skepsi cítím i k pokusům mediálního mainstreamu ocejchovat vraždy spáchané bělochy jako „terorismus“. Obvykle jde totiž spíš o průhlednou záminku pro volání po drakonických protiteroristických zákonech k potlačení politických odpůrců. Tak tomu bylo u šíleného ikonoklasmu zaměřeného na připomínky jižanské Konfederace po (takřka nesouvisejícím) útoku Dylanna Roofa (na černošský kostel). Masakr v novozélandském Christchurch se ovšem v mnohém liší. Přestože byl podle všeho spáchán jednotlivcem, šlo o terorismus v tom smyslu, že (domnělý) pachatel Brenton Tarrant vědomě využil toho, co kdysi levičáci opěvovali jako „propagandu činem“, k dosažení specificky vymezeného politického cíle. A skutečně to je tragédie v tom smyslu, že ji bylo možné předvídat i předejít. Dobré zprávy? Masakrům jako byl tento, i muslimským ukrutnostem, které Tarranta podle všeho k jeho činu vyprovokovaly, lze stále ještě předejít: zastavením masové imigrace z Třetího světa. Špatná zpráva? Západní elity to neudělají a raději přitáhnout šrouby represe bělošských národů. Fungovat to ovšem nebude.

Continue Reading

José Pedro Zúquete: The Identitarians

Autor: Robert Hampton

José Pedro Zúquete, The Identitarians: The Movement Against Globalism and Islam in Europe, University of Notre Dame Press, 2018, 484 stran.

Vzestup identitárního hnutí je zdrojem naděje pro Západ. Mladí napříč Evropou se vydávají do ulic bránit své národy a přitom postupně vytvářejí celou disidentskou subkulturu.

Kniha Portugalce Josého Pedra Zúqueteho The Identitarians: The Movement Against Globalism and Islam in Europe (Identitáři: Hnutí proti globalismu a islámu v Evropě) přináší dosud nejpodrobnější a nejobjektivnější v angličtině dostupnou analýzu hnutí. Během posledních několika let se sice na pultech knihkupectví objevila řada prací na téma nacionalismu, ty si však namísto přesného popisu často pomáhaly spíš různými pejorativními nálepkami.

Dr. Zúquete z Institutu sociálních věd Lisabonské univerzity však nehledá žádná z kontextu vytržená vyjádření a místo toho raději nechává hovořit samotné identitáře. Vysvětluje intelektuální kořeny hnutí, jeho cíle, reakci na globalismus i radikální islám, postoj k otázkám rasy i národní suverenity a zamýšlí se nad jejich budoucností.

Autor se podrobně věnuje dvojici hnutí: hnutí mládeže Generace Identity s kořeny ve Francii a italské CasaPound. Sice je obě označuje za identitářské, ale pečlivě mezi nimi rozlišuje. Generace Identity prosazuje panevropské pojetí činnosti, nevyhýbá se otázce rasy, ale distancuje se od fašismu. CasaPound je pak nacionalistická, rasu příliš neakcentuje, hlásí se ovšem k odkazu italského fašismu.

Continue Reading

Frank Salter

Autor: Ted Sallis

Úvod

„Mainstreamové“ debaty o imigraci, rase a dopadech budování multirasové společnosti se obvykle zabývají výhradně druhotnými otázkami jako ekonomika, zločinnost, kultura atd. Vyhýbají se však základnímu zájmu každé skupiny: jejímu genetickému zachování. Žádný duševně zdravý člověk by jistě nepodpořil takovou politiku, která by snad na jedné straně „obohatila“ jeho rodinu, současně by však vedla k nahrazení jeho rodiny cizími lidmi. A přesto jako bychom dnes zdárně zcela ignorovali dalekosáhlé dopady politických kroků na naši větší „rozšířenou rodinu“ – tedy rasové a etnické skupiny, k nimž náležíme.

Lidé, kterým podobné úvahy nejsou lhostejné, dlouho čekali na vyčerpávající a upřímnou studii těchto otázek. Toto čekání je nyní u konce. Dr. Frank Salter totiž právě s takovou analýzou přišel v článku „Estimating Ethnic Genetic Interests: Is it Adaptive to Resist Replacement Migration?” (Odhad etnických genetických zájmů: je odpor vůči masové migraci adaptivní?), vydaném v časopise Population and Environment (roč. 24, č. 2, listopad 2002, s. 111–140). Po tomto přelomovém článku následovalo také podrobnější knižní rozpracování: On Genetic Interests: Family, Ethnicity, and Humanity in an Age of Mass Migration, 2. vyd. (New Brunswick, N.J.: Transaction Publishers, 2007). V následujících odstavcích bych rád stručně shrnul hlavní body práce doktora Saltera.

Continue Reading

Julien Rochedy: Aktivisté z nevládních organizací nejsou žádní „obětaví hrdinové“

Autor: Manuel Ochsenreiter

Francouzský autor a politický analytik Julien Rochedy v exkluzivním rozhovoru pro FWM vysvětluje, jak nevládní organizace (NGO) a instituce tzv. občanské společnosti podkopávají evropské zákony a vládu práva.

Manuel Ochsenreiter: Pane Rochedy, kanadská aktivistka Lauren Southernová obvinila americkou nevládní organizaci „Advocates Abroad“, že ilegální migranty v Řecku nabádá ke lživým výpovědím, aby tak předešla jejich deportaci. Překvapilo vás to?

Julien Rochedy: Ne, to ne. Překvapivý byl spíš hraný „šok“ lidí, kteří předstírají, že to není naprosto běžné. Na různých úrovních té branže „pašování“ migrantů do Evropy totiž působí celá plejáda takzvaných nevládních organizací.

Continue Reading

George Soros a jeho „nový normál“

Autor: Tyler Durden

George Soros, miliardářský investor a neochvějný stoupenec Hillary Clintonové ve svém sloupku pro Wall Street Journal prohlásil, že plánuje investovat 500 milionů dolarů do migrantů a uprchlíků v Evropě, čímž opětovně přiživil hlasy, jež ho označují za architekta evropské uprchlické krize.

Soros své plány oznámil v reakci na iniciativu Obamovy vlády „Call to Action“ (Výzva k akci), jejímž prostřednictvím mají soukromé americké společnosti pomoci ulehčit tíhu dopadů migrační krize. Zakladatel Nadace pro otevřenou společnost (OSF) Soros podle svých slov hodlá při uskutečňování svých investic úzce spolupracovat také s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Mezinárodním záchranným výborem.

Continue Reading

Přání do nového roku – Ať je hůře dříve, než bude pozdě

Autor: Václav Jan

Po roce masarykovských orgií nás čeká rok orgií havlovských. A v zákulisí tohoto maňáskového divadla budou plynule pokračovat procesy, které nás i se všemi tatíčky a zakladateli mají smést do pekel zapomnění, a to pokud možno tak, aby si toho Evropan, oslněn barvami nákupních galerií a ohlušen pompézními zvuky rachejtlí, zátek od šampaňského, humanitárního bombardování a Ódy na radost, pokud možno ani nevšiml.

Demografický vývoj směřuje nezpochybnitelně k tomu, že se Evropa během několika málo generací změní v muslimský kontinent, v civilizaci Třetího světa. Ať už budou v příštích letech „vládnout“ strany liberální, konzervativní, multikulturní, antiislámské nebo jakékoli jiné ze současného spektra sil, které mají reálný vliv na politicko-ekonomické poměry, bude tento vývoj nezastavitelný a jedinou otázkou zůstane, zda bude akceptován z pozice nadšeného souhlasu, odevzdané rezignace nebo bezmocné kritiky.

Continue Reading

Pierre Krebs – V boji o bytí

Autor: F. Roger Devlin

Pierre Krebs
Fighting for the Essence: Western Ethnosuicide or European Renaissance? (orig. Im Kampf um das Wesen Horn: Weecke, 1997). Anglicky: Arktos Media, 2012, Londýn.

Nakladatelství Arktos přináší první anglický překlad z díla čelního představitele evropské Nové pravice Pierra Krebse. Krebs se narodil roku 1946 ve francouzském Alžírsku a ve Francii studoval právo, žurnalistiku, sociologii a politologii. Koncem 60. let začal aktivně působit v pravicovém politickém milieu. Usadil se v Německu a v Kasselu v roce 1980 založil Thule Seminar, „společnost pro výzkum indoevropské kultury“. O jeho činnosti zdá se projevuje nemalý zájem i německý Verfassungsschutz (Spolkový úřad pro ochranu ústavy).

Mimo zde recenzovaného díla je dr. Krebs také autorem knih Die europäische Wiedergeburt (Evropské obrození), Das unvergängliche Erbe: Alternativen zum Prinzip der Gleichheit (Trvalé dědictví: alternativy k zásadě rovnosti) a studií o Valérym a Wagnerovi. Kniha V boji o bytí poprvé vyšla německy už v roce 1996, doplněné francouzské vydání pak v roce 2000.

Krebs ve své, podle mého povědomí originální, terminologii načrtává ostré rozdělení na „Evropu“ a „Západ“. „Evropou“ označuje širší rasovou a kulturní tradici, hodnou podle něj obrany; „Západ“ pak pro Krebse představuje soudobé „západní společenství hodnot“, jež má plné ruce práce s humanitárním bombardováním, vynucováním tolerance u ovládaného obyvatelstva pod hlavněmi pušek, upřednostňováním cizinců před vlastními nebo s tažením za vymazání všech odlišností, včetně těch mezi muži a ženami.

Continue Reading

Stojedna let finské nezávislosti aneb rozkošná Miss Helsinky za rok 2017

Autor: Harri Honkanen

Nad ránem 28. září 1994 se v Baltském moři potopil trajekt MS Estonia. Z 989 lidí na palubě jich děsivých 852 přišlo o život. Šokující bylo, že asi 650 z nich bylo později nalezeno v podpalubí – nedokázali uvěřit, co se děje, a tak se ani nepokusili zachránit své životy.

Proč? Jedno z možných vysvětlení: lidé bývali lovnou zvěří, takže je pro ně tváří tvář neodvratné hrozbě přirozené ztuhnout. Toto nebezpečí však bylo neodvratné jen v hlavách obětí: řada lidí unikla, zatímco jejich paralyzovaní přátelé a příbuzní zahynuli.

Odlišná hypotéza zní: tito severští lidé – vysoce adaptovaní pro studené prostředí – vykazují vysokou míru úzkostnosti. Proto si svou budoucnost pečlivě plánují a velice jim záleží na tom, jak o nich smýšlejí ostatní. I díky tomu vytvářejí velice harmonické společnosti. Snáze ale také podléhají emocím, což znamená vysoké množství sebevražd – 14 smrtí vlastní rukou na 100 000 obyvatel ve Finsku i v Estonsku v roce 2015, zatímco ve Spojeném království pouhých 7 – a tendenci stahovat se z reality. Vyvinuli se v důvěřivá stvoření, poslušná vůči autoritám i pravidlům, ovšem naprosto bezradná v džungli naprostého chaosu.

Continue Reading