Zpráva o návratu lodi SS St. Louis z Kuby zpět do Německa

Autor: Václav Jan

Tiskem proběhla uprostřed léta 2026 informace o výletní lodi Scarlet Lady, které bylo znemožněno přistát v Egyptě i v Turecku, a to kvůli pasažérům, neboť plavbu organizovala tzv. LGBTQ+ komunita. Turecko vydalo prohlášení, že neumožní zakotvení lodi, protože pasažéry jsou lidé, jejichž chování není v souladu s místními morálními hodnotami. Egyptské úřady informovaly, že si plavbu pronajaly „skupiny známé chováním, které není v souladu se strukturou naší společnosti a našimi morálními hodnotami“.

Situace vyvolala zejména v Evropě obvyklé „zděšení“. „Obávám se, že to povzbudí i další země, aby také zakázaly gay plavby do svých přístavů,“ nechal se slyšet majitel cestovní kanceláře, která se zaměřuje na tyto komunity.

Situace připomněla událost zpřed téměř sta let, v něčem obdobnou. Tu popisuje jistý německý autor, nelítostně, ironicky a s nepřehlédnutelným cynismem v satirickém článku z roku 1939:

Panikáři

Lodě plují po modrých oceánech kolem celého světa. Židé si hoví v pestrobarevných lehátkách na sluneční palubě. Obrátili se zády k Evropě. Sebevědomě vzhlížejí za obzor na svět, který je čeká. Liberální noviny je povzbuzují, informují o německém barbarství a hovoří o zaslíbených zemích, které udělají všechno, co je v jejich silách, aby napravily na Židech spáchané křivdy.

Jednou z těchto lodí byla „Saint Louis“, plně naložená židovskými nadějemi a doprovázená požehnáním lepšího světa, který jí mával na rozloučenou bílými vlajkami, když odrážela od mola. 1] Smutek z rozloučení s Evropou, který pociťovali i francouzští a angličtí přátelé, byl ve skutečnosti poměrně krátký a svižně překonaný, ba někteří puritáni si i oddechli; ovšem teprve poté, co se kradmo rozhlédli, zda se nikdo nedívá. A tak loď nasměrovala příď směrem ke Kubě, aby oblažila tento šťastný ostrov milovníků rumu.

Kubánci jsou liberální lidé a mají Židy rádi, alespoň to psaly anglické noviny. Kubánci však mají také přísné zákony a přístavní komisař s lítostí pokrčil rameny, když se pasažéři pokusili vylodit. Nejprve na to Židé reagovali drze. Když viděli, že to nikam nepovede, začali provozovat hysterické scénky. Ženy si rozcuchaly vlasy, děti pobíhaly sem a tam, jeden Žid chtěl skočit do vody a pět dalších ho muselo držet. Přístavní komisař byl hluboce otřesen, Kubánci na molu hluboce dojatí. Padala slova o barbarském Německu. Ovšem, bohužel, zákony Kubáncům zakazují Židy přivítat a předat jim obchod s rumem.

„Saint Louis“ se pak stala „Bludným Holanďanem“. Plavila se z přístavu do přístavu a navzdory přesvědčivým výstupům skupiny hysteriků nikdo nebyl ochoten ujmout se jejího trpícího osazenstva.

Brzy vypluli další „Létající Holanďané“. Plavili se po jižních mořích, obpluli Austrálii, doplnili si pitnou vodu v Šanghaji, pokusili se přistát na Samoi a po celou cestu kolem půlky světa vytrvale hořekovali. Otrlí námořníci se křižují, když narazí na takovou loď. Nad hladinou oceánu se nese jekot hubených Židovek. Děti vyjí jako lodní sirény v mlze a pět mužů stále drží onoho šestého, který se snaží skočit do moře, aby už dále nemusel trpět takovou hanbu.

Pro lepší svět kultivovaných lidí je to pořádná zkouška nervů. Jejich tváře rudnou vzrušením a jen s obtížemi se daří krotit muže, odhodlané vyrazit k boji proti Říši. Naštěstí jsou nositeli tamní kultury pacifisté a nepsané zákony liberálního Kniggeho 2] jim zakazují nosit zbraně. Ale psané zákony jejich zemí jim zase zakazují přijímat Židy, takže „Bludný Holanďan“ musí znovu odplout za obzor, provázen nadějí, že konečně někde narazí na zemi, kde Židé budou moci složit znavené hlavy do klína nového domova.

Ale hysterická představení vykazují i úspěchy. Jeden Žid přeběhl přes hranici do Holandska a bez ohledu na své sváteční kalhoty padl na kolena k nohám vznešeného představitele holandské armády. Tento voják strávil dvanáct let na Sumatře, kde poznal lidožrouty a členy tajných kultů, krmících svaté tygry mladičkými dívkami. Ale teprve když slyšel vyprávění Židovo, opravdu mu ztuhla krev v žilách. Jakého násilí byl svědkem tento nebohý uprchlík, co všechno spáchali suroví nacionální socialisté na jeho dceři, ba i ženě, a dokonce ho přinutili nasadit si brýle, aby mu neunikl žádný detail těchto hrůz. Holanďan byl ohromen, sáhl do kapsy a dal vypravěči jeden holandský gulden. Kdyby byl onen Žid majitelem baru na americkém Divokém západě, nechal by si tuhle minci zarámovat jako památku na svůj první podnikatelský úspěch. On ji však strčil do kapsy a vydal se dál, vyprávět svůj příběh znovu a znovu.

Jiný Žid přišel s odlišným plánem. Když dorazil do New Yorku, neukazoval ani své useknuté ruce, ani prázdné oční důlky, kde kdysi bývaly jeho oční bulvy. Raději se pomocí silných loktů prodral z lodi a ohromil Američany tím, že padl na břicho a políbil ulici, což zachytili dva dychtiví fotografové. Odměnou mu bylo doživotní předplatné novin, v nichž se fotografie objevila, a konfese na prodej žvýkaček pro Minnesotu. Rozšířila se legenda, že políbil svobodnou půdu Rooseveltových Spojených států poté, co unikl ze středověkých mučíren velkoněmeckých.

Evropa je potápějící se loď, z níž Židé prchají i s ženami a dětmi. Plují po širých mořích s bolestí v srdci a doufají, že najdou spásné pobřeží s přátelskými lidmi, kteří jsou připraveni je uvítat.

Pokusy Anglie zachránit pro Židy Palestinu dávají jistý smysl, neboť co by byli Židé bez Zdi nářků? Celá jejich historie je přehlídkou panikářů. Chlubí se tím, že po staletí žili v ghettu, a považují to za velké hrdinství. Který národ by se kdy nechal zavřít do ghetta? Raději by zemřel v zoufalém boji! Ghetto není vynálezem barbarských národů. Je to součást skutečného židovství, stejně jako skuteční zločinci nevyhnutelně končí ve věznicích.

Tak bloudí světem a naříkají, předstírají sebevraždy, aby vzbudili lítost, a nechávají děti a ženy ječet, aby vzbudili soucit. Padají na kolena a prosí holandské vojáky, aby je zastřelili, a přitom za svou zbabělou komedii očekávají nějaký ten gulden. Líbají chodník v New Yorku, aby mohli cestovat jako prodejci žvýkaček. Dělají věci, které by kdokoli jiný považoval za ponižující, ale oni je naopak vnímají jako své hrdinství.

Vyjí a žvaní, bloudí po světě, předvádějí svou zbabělost a ukazují na nás svými špinavými prsty. Jsou to škůdci, kteří se snaží dokázat, že jejich parazitická existence je Bohem předurčena. Jejich zbabělost je tak velká, že ve skutečnosti nikdy nepřiznají, kdo je vlastně poslal do světa.

Byli jsme to my, kdo je poslal na Kubu? Byli jsme to my, kdo jim odepřel právo pracovat ve Francii? Je to naše vina, že Austrálie, Kanada, USA, Sumatra a bůhví kdo ještě odmítají vpustit Naříkající na své území? Ne, byly to demokratické národy, které využili Židy v politické šachové partii proti Říši. Onen lepší, demokratický svět ponoukal proti nám Židy, když byla starobylá německá Východní Marka ještě odtržena od Říše. Povzbuzovali Židy v Československu, aby vedli válku nenávisti proti Německu, a ujišťovali je, že pokud se odvážíme s tím něco udělat, promluví demokratické kanóny.

Židé si na nás stěžují? Měli by poděkovat demokraciím, které je dostaly do jejich – přiznejme si – nezáviděníhodné situace! Kde jsou však ony demokratické národy, připravené k bezpodmínečné pomoci?

Pokud jde o nás, mohou si ve svých záchranných člunech mnout ruce, až je budou mít vybělené jako staré pradleny. Je nám jedno, jaké lodě křižují oceány a že pro ně není nikde žádný přístav. Ahasver 3] se totiž bez spočinutí potuloval světem už dávno předtím, než v Německu nastal rok 1933. Byli jsme to snad my, kdo ho vyslal na cestu věčného poutníka?

Poznámky:

1] Článek vychází z dobové události. Koncem třicátých let měla většina evropských zemí na židovské imigranty poměrně nízké kvóty, ti tedy hledali útočiště v zámoří. V květnu 1939 dorazila ke kubánským břehům loď St. Louis s téměř tisícovkou židovských uprchlíků z Německa. Židům nebylo umožněno vylodění a pomoc jim následně odepřely i Argentina, Uruguay, Paraguay, Panama, USA a Kanada. Plavba byla dramatická. Skupina pasažérů se dokonce pokusila loď unést. Vzpoura byla potlačena, ale kapitán odmítl viníky potrestat, neboť s Židy silně sympatizoval. V případě, že bude loď přinucena k návratu do Německa, hodlal při obeplouvání Anglie najet na mělčinu. Podle mezinárodního námořního práva by se tak pasažéři stali obětmi ztroskotání a Londýn by je musel přijmout. Nakonec vlády Velké Británie, Belgie, Francie a Nizozemí podlehly nátlaku židovských spolků z USA a rozhodly se uprchlíky přijmout. Kapitán Schröder zemřel v roce 1957. V roce 1993 byl komisí Jad Vašem prohlášen za Spravedlivého mezi národy. O jeho plavbě natočil v roce 1976 režisér Stuart Rosenberg sugestivní a hvězdně obsazené drama Plavba prokletých (Voyage of the Damned). V roce 2000 se synovec kanadského imigračního úředníka omluvil židovskému lidu za to, že jeho strýc zabraňoval židovskému přistěhovalectví. V listopadu 2018 se jménem Kanady omluvil pasažérům ze St. Louis a jejich potomkům Justin Trudeau.

2] „Nepsané zákony liberálního Kniggeho“ – Adolph Freiherr Knigge (1752–1796) byl autorem knihy Über den Umgang mit Menschen (O styku s lidmi, 1788) o mezilidských vztazích a etiketě. V přeneseném významu se výraz Knigge používá jako obecné označení pro pravidla společenského chování.

3] Ahasver je jméno Věčného nebo také Bludného Žida. Podle různých verzí legendy měl při cestě na Golgotu odmítnout Ježíši odpočinek a vysmívat se mu, či ho dokonce udeřit při výslechu u Kaifáše. Za to byl odsouzen bloudit světem až do Kristova druhého příchodu. Symbolizuje tak výklad Židů jako národa odsouzeného k věčnému bloudění za kolektivní vinu na Kristově smrti.

Titulek článku je redakční. Název původního satirického článku je „Die Panic Party“. Vyšel v Die Marsbewohner sind da! Politische Satiren (Berlín: Carl Stephenson Verlag, 1939, str. 50-62). Napsal ho rozporuplný autor Valentin Schuster, publikující pod pseudonymem „Mungo“. Spáchal sebevraždu krátce po válce.

Celou tuto odmítačskou afinitu, rozkročenou napříč staletím, lze vlastně vnímat jako jakýsi symbolický antipod Raspailova Tábora svatých.