Felix Edmundovič Dzeržinskij (11. září 1877 – 20. července 1926) „Chladnou hlavu, planoucí srdce a naprosto čisté ruce.“

Autor: Jeroným Černý

Dne 20. července 1926 zemřel v Moskvě Felix Edmundovič Dzeržinskij. Bylo mu pouhých osmačtyřicet let. Jeho organismus, oslabený léty věznění, vyhnanství, nemocí a téměř nepřetržité práce, nevydržel vypětí po dlouhém projevu před vedením bolševické strany. Dnes, o sto let později zůstává jeho jméno spojeno především s Čekou, první bezpečnostní institucí sovětského státu. Takové zjednodušení však zakrývá člověka, jehož působení zasáhlo také dopravu, průmysl, hospodářskou správu a péči o děti bez domova.

Felix Dzeržinskij se narodil 11. září 1877 v polské šlechtické rodině na území tehdejšího Ruského impéria. V mládí uvažoval o duchovní dráze, ale místo kněžství si zvolil revoluční politiku. Opakovaně byl zatýkán, vězněn a posílán do vyhnanství. Zkušenost s carským represivním aparátem v něm prohloubila přesvědčení, že společenský řád založený na privilegiích nelze napravit dílčími reformami. Po revoluci roku 1917 se stal jedním z organizátorů nového státu. Vedl Čeku („Řád Železného Felixe“, A. Dugin) a její nástupnické organizace, působil v čele dopravy, od roku 1921 se zabýval také řešením katastrofální situace opuštěných dětí a v roce 1924 převzal Nejvyšší radu národního hospodářství.

Dzeržinskij nebyl mužem pohodlí ani osobního obohacování. Obraz asketického, neúplatného a krajně disciplinovaného služebníka revoluce se stal základem jeho veřejné pověsti. Právě tato pověst mu vynesla označení „Železný Felix“. Železný nikoli proto, že by necítil, nýbrž proto, že své osobní city podřizoval tomu, co považoval za historickou povinnost. Sovětská propaganda později tuto představu systematicky rozvíjela a spojovala v ní neústupného ochránce revoluce s člověkem citlivým k utrpení dětí.

Děti revoluce

Občanská válka nezanechala pouze rozvrácené továrny a železnice. Zanechala také obrovské množství sirotků, uprchlíků a dětí žijících bez rodiny, školy a základního zabezpečení. Právě zde se projevila méně známá stránka Dzeržinského působení. V roce 1921 se postavil do čela komise zaměřené na zlepšení života dětí a na budování sítě dětských domovů, pracovních kolonií a výchovných komun.

Dzeržinskij nebyl pedagogickým teoretikem. Nenapsal soustavu výchovných pouček a nevytvořil vlastní pedagogickou školu. Rozuměl však něčemu, co teorie bez politické vůle často nedokáže: že dítě vyrůstající na ulici nelze zachránit pouhým moralizováním. Potřebuje bezpečné prostředí, pravidelnou práci, vzdělání, kolektiv a vědomí, že je pro společnost potřebné.

Z tohoto institucionálního prostředí později vyrůstaly také experimenty spojované s Antonem Makarenkem. Dzeržinského pracovní komuna u Charkova, založená po jeho smrti a nesoucí jeho jméno, spojovala školní vzdělávání, kolektivní odpovědnost a produktivní práci. Stala se jedním z míst, na nichž se formovala sovětská tradice sociálněpedagogické práce s opuštěnou a delikventní mládeží. Bylo by nepřesné připisovat její pedagogickou metodu přímo Dzeržinskému. Bez organizačního rámce, politické podpory a státního zájmu, které pomáhal vytvářet, by však podobné projekty jen obtížně získaly potřebný rozsah.

Obnova dopravy a průmyslu

Podobně praktický byl Dzeržinského přístup k hospodářství. Revoluční stát zdědil zemi vyčerpanou světovou válkou, revolucí a občanskou válkou. Železniční síť byla narušena, výroba klesala a města trpěla nedostatkem surovin i potravin. Dzeržinskij jako první lidový komisař dopravy prosazoval obnovu železnic, pracovní kázeň a odpovědnost jednotlivých stupňů řízení.

Když se roku 1924 stal předsedou Nejvyšší rady národního hospodářství, věnoval se obnově průmyslové výroby, rozvoji těžkého průmyslu a vztahu průmyslového centra k zemědělskému venkovu. Nebyl pouze zastáncem administrativního donucení. Chápal také význam hospodářské kalkulace, trhu v podmínkách nové ekonomické politiky a potřebu vyrábět zboží, které zemědělské obyvatelstvo skutečně využije.

Také zde se projevovala základní vlastnost jeho práce: odmítání polovičatosti. V dopravě, průmyslu i sociální oblasti požadoval přesné vymezení odpovědnosti. Stát pro něj nebyl abstraktní soustavou úřadů, měl být nástrojem schopným dopravit uhlí do továrny, potraviny do města a dítě z ulice do školy.

Čeka

Dzeržinského život však nelze oddělit od Čeky – Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. Byla založena v prosinci 1917 ve chvíli, kdy nový systém čelil ozbrojenému odporu, rozkladu státní správy, atentátům, zahraniční intervenci a občanské válce. Dzeržinskij dostal za úkol vybudovat bezpečnostní aparát prakticky z ničeho.

Čeka se pod jeho vedením stala nejen zpravodajskou a kontrarozvědnou službou, ale také represivním orgánem. Dnes bývá spojována s rudým terorem, popravami bez řádného soudu, braním rukojmích, vězeňskými tábory a násilným potlačováním skutečných i domnělých odpůrců bolševické vlády. Toto však nic neříká o obrovském tlaku tzv. bílých a nejrůznějších nepřátel raného sovětského státu zvenčí i zevnitř.

Bolševický transparent „Smrt buržoazii a jejím přisluhovačům, ať žije rudý teror“, 1918.

Přesto by bylo příliš snadné hodnotit jeho rozhodování, jako by řídil bezpečnostní službu stabilního státu v mírových podmínkách. Rusko jeho doby nebylo konsolidovanou parlamentní demokracií. Bylo prostorem rozpadající se moci, občanské války, hladomoru, atentátů, povstání a zásahů zahraničních armád. V takovém prostředí se hranice mezi policejní operací a vojenským bojem téměř vytrácela. Bolševici nebyli jedinou stranou konfliktu, která používala popravy, teror a represálie.

To Dzeržinského nezbavuje odpovědnosti. Pomáhá to však pochopit logiku, v níž jednal. Mohl odmítnout vedení Čeky, ale sotva mohl změnit samotnou povahu konfliktu. Mohl omezovat jednotlivé excesy, ale jen stěží mohl chránit revoluční vládu prostředky běžného mírového práva v zemi, v níž se právo, administrativa i státní monopol na násilí teprve znovu vytvářely. Jeho jednání bylo tvrdé, někdy kruté a v řadě případů pro mnohé neobhajitelné. Současně však vycházelo z přesvědčení, že zhroucení nového režimu by znamenalo návrat starého útlaku, občanskou odvetu a další prodlužování války.

Člověk své doby, nebo její spolutvůrce?

Dzeržinskij nebyl humanistou v liberálním smyslu. Nad právo jednotlivce stavěl přežití revoluce a nad pluralitu názorů jednotu politického cíle. Nelze však přehlédnout ani ignorovanou část jeho odkazu: obnovu dopravy, práci na průmyslovém rozvoji, organizační boj proti bezprizornosti dětí a chudých a představu veřejné funkce jako služby, nikoli jako osobní výsady. Dzeržinskij nebyl světcem. Nebyl však ani pouhou karikaturou bezcitného kata. Byl mužem mimořádné pracovní kázně, osobní skromnosti a absolutní oddanosti cíli, který pokládal za spravedlivý.

Bolševičtí vůdci nesou rakev Felixe Dzeržinského.

Po sto letech bychom jej proto neměli připomínat proto, abychom opakovali staré sovětské oslavy ani abychom jeho život redukovali na jediný symbol. Dzeržinskij zosobňuje otázku, která neztratila svou naléhavost: co se stane s člověkem přesvědčeným o správnosti svého cíle, když mu dějiny svěří téměř neomezené prostředky?

Jeho odpověď byla železná.

… čistota politického vojáka ospravedlňuje každou tvrdost, nezainteresovanost každou lest, zatímco neosobní rys vštípený boji zahání jakékoli moralistické úzkosti.

Franco Freda – Rozmetání systému