Felix Edmundovič Dzeržinskij (11. září 1877 – 20. července 1926) „Chladnou hlavu, planoucí srdce a naprosto čisté ruce.“
Autor: Jeroným Černý
Dne 20. července 1926 zemřel v Moskvě Felix Edmundovič Dzeržinskij. Bylo mu pouhých osmačtyřicet let. Jeho organismus, oslabený léty věznění, vyhnanství, nemocí a téměř nepřetržité práce, nevydržel vypětí po dlouhém projevu před vedením bolševické strany. Dnes, o sto let později zůstává jeho jméno spojeno především s Čekou, první bezpečnostní institucí sovětského státu. Takové zjednodušení však zakrývá člověka, jehož působení zasáhlo také dopravu, průmysl, hospodářskou správu a péči o děti bez domova.
Felix Dzeržinskij se narodil 11. září 1877 v polské šlechtické rodině na území tehdejšího Ruského impéria. V mládí uvažoval o duchovní dráze, ale místo kněžství si zvolil revoluční politiku. Opakovaně byl zatýkán, vězněn a posílán do vyhnanství. Zkušenost s carským represivním aparátem v něm prohloubila přesvědčení, že společenský řád založený na privilegiích nelze napravit dílčími reformami. Po revoluci roku 1917 se stal jedním z organizátorů nového státu. Vedl Čeku („Řád Železného Felixe“, A. Dugin) a její nástupnické organizace, působil v čele dopravy, od roku 1921 se zabýval také řešením katastrofální situace opuštěných dětí a v roce 1924 převzal Nejvyšší radu národního hospodářství.
Dzeržinskij nebyl mužem pohodlí ani osobního obohacování. Obraz asketického, neúplatného a krajně disciplinovaného služebníka revoluce se stal základem jeho veřejné pověsti. Právě tato pověst mu vynesla označení „Železný Felix“. Železný nikoli proto, že by necítil, nýbrž proto, že své osobní city podřizoval tomu, co považoval za historickou povinnost. Sovětská propaganda později tuto představu systematicky rozvíjela a spojovala v ní neústupného ochránce revoluce s člověkem citlivým k utrpení dětí.
***
***
***
Nejnovější komentáře