Zelená politika?

Vládnoucí tržní fundamentalismus vycházející z hospodářského monoteismu („náboženství růstu“) i v této oblasti jemu podrobené politiky skutečná řešení prostě vylučuje. V utváření krajiny, v urbanismu a v architektuře, které určují charakter země a ovlivňují vývoj společnosti (nejde přitom jen o domy či pole, ale i o dálnice, vodní nádrže, parkoviště, sklady atd.) na dlouhá desetiletí i staletí by přece neměla dominovat „neviditelná ruka trhu“, která je – ze své podstaty – zároveň slepá. Jejím působením pak vzniká životní prostředí do značné míry formované čistě nahodilými a navzájem nepropojenými, dočasnými zájmy různých globálních a soukromých firem, jejichž vztah k místům, kde se odehrává náš každodenní život, je vymezen možností zisku a pro něž jsou kulturní specifičnosti nanejvýš „obchodními překážkami“. Naše země nemá být měněna investory a developery bez společenské odpovědnosti, nýbrž lidmi, kteří v ní žijí, popř. strategickými zájmy ve prospěch národa! Skutečně pronárodní síly totiž neuvažují v horizontu momentálního profitu ani volebního období, ale v perspektivě generací, minulých, současných i budoucích.

Životní prostředí a etnická různorodost

Člověk je jak známo „bytost deficitní“, tzn., že na rozdíl od zvířat nedokáže v přírodě přežít „jen tak“. Už první lidské pospolitosti si proto na svém území (teritoriu) vytvářely svébytné kultury podle své přirozenosti: příbytky a jejich vybavení, ozdoby, zbraně k lovu i k boji s cizinci, nástroje, odpadní jámy, ale také a hlavně rituály, zvyky, slavnosti a jiné nemateriální činnosti. Obecně lze tedy říci, že životním prostředím lidských skupin jsou právě jejich kultury.

Ta, kterou si kolem sebe vytvářejí např. cikáni (jako skupina) tak zůstává našinci povětšinou cizí a v tomto smyslu jsou přes několikasetletý pobyt na území Evropy stále vnímáni jako vetřelci, což odlišnost fyzických znaků už jen umocňuje. Nízká schopnost adaptability na kulturu většinové společnosti spolu s vysokou reprodukční schopností znamená pro majoritní obyvatelstvo zpravidla postupnou proměnu jeho životního prostředí, do něhož jsou od určité koncentrace nepřizpůsobivých vnášena jiná pravidla: a kultura mj. znamená právě dodržování určitých pravidel!, což u něj přirozeně vyvolává znejistění a pocit ohrožení. Přítomnost a působení lidských skupin z Vietnamu a Číny zase dodává zdejším městům a obcím obsah a úroveň, které neodpovídají významu jejich prostorů, architektuře, tradici. Přebujení takových prvků cizího obsahu a nižších forem (tržnice, bistra, stánky atd.) je příznakem úpadkové barbarizace, která našim domovům vtiskává rysy Třetího světa.

„Systém“ si je toho vědom a tak reaguje relativizací, tj. zmatením hodnot, včetně estetických, a důrazem na nenárodní myšlení bez historické, kulturní i duchovní paměti.

Co dělat už teď?

Pěstovat etnické, tzn. rasové, národnostní a kulturně-dějinné uvědomění.

Liberální ideologie, které neuznává zájem lidských skupin, jen zájem jedince a pak „lidstva“, má přirozený sklon přehlížet i lokální krajinu. Rozhodne-li se totiž vzorový jedinec této ideologie vůbec vyjít z high-tech skleníku prostorů v nichž je sám doma (byt, dům, zahrada, auto, kancelář, nákupní, sportovní, zábavní a hotelová centra, letiště), pak do parku či „přírodní rezervace“. A za „divočinou“ letí třeba až na druhý konec jednoho světa.

Nenechat vláčet konzumem! Neměli bychom dopustit, aby to, jak vnímáme svět, pocházelo výhradně z „konzumní pseudoreality“ inscenované systémem.

Konzumismus je totiž synonymem odpadu – v USA je to1-2 tuny na hlavu ročně, v Evropě 400-500 kg!

(Pro srovnání: v zemích bývalého východního bloku to činilo asi 100 kg, více než polovina z nich byl přitom odpad organický; dnes už prý průměrný Čech vyhodí jen za 2 měsíce tolik, kolik sám váží…)

Naučit se k nástrahám a metodám konzumního „svádění“ přistupovat s krajní rezervovaností nebo alespoň výběrově je samozřejmě obtížné, vždyť jsou založeny na vstřícnosti k našim slabostem a k tomu jsou takřka všudypřítomné, poněvadž vládnoucí systém s nimi stojí i padá. Schopnost distance vůči tomuto umělému světu – a její dosažení je zpravidla ještě těžší pro chudé než pro bohaté – je však prvořadá, neboť teprve odstup umožňuje reflexi.

Standardní „zelená hesla“ a „strategie“ jako „etický konzumismus“, třídění odpadu (recyklace), kompostérství či „kontrola ekologické stopy“ jsou pak již „jen“ konkrétními vyústěními tohoto distancovaného, „parsifalovského“ postoje.

Více k tématu zde:

Alain de Benoist a Charles Champetier: Manifest Nové pravice, a to hlavně v kapitolách:

Člověk: bytost zakořeněná, nebezpečná a otevřená (s. 10),
Ekonomika: mimo trh (s. 17),
Proti finančnictví: za organické hospodářství (s. 37),
Proti gigantismu: za lokální společenství (s. 38),
Proti betonovým sídlištím: za města lidské dimenze (s. 39),
Proti démonii techniky: za integrální ekologii (s. 40).

Související články: v rubrice Biologie a ekologie + Sociologické minimum III. – Strategie odporu.