Délský potápěč

Summertime is coming so get out…

Autor: Derek Turner

The Wicker Man (1973) je všeobecně považován za nejlepší britský hororový film, jaký byl kdy natočen a dostalo se mu i té „cti“, že podle něj byl natočen hollywoodský remake s Nicholasem Cagem v hlavní roli. Ať již budete souhlasit s touto analýzou či nikoli, jen málokdo si dovolí pochybovat, že se jedná o jeden z nejlepších filmů, v němž vystupuje Christopher Lee, Edward Woodward nebo Britt Eklandová.

Kultovní status přísluší filmu právem, neboť vypodobňuje situaci, jež by mohla nastat v rámci izolované komunity uchýlivší se k předkřesťanským obyčejům. Lord Summerisle (Lee) je dědičným vládcem jednoho skotského ostrova. Jeho zemřelý otec za svého života přesvědčil své vrstevníky na ostrově, aby odmítli křesťanství a navrátili se k druidskému pohanství. Summerisle tedy mimo ostrova samotného podědil i otcovu autoritu místního náboženského vůdce, což je vskutku mocná kombinace.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Kruh se uzavírá a prastarý mýtus – původně íránský, než jej převzali Židé – popisující v apokalyptických barvách „poslední soud,“ nám nyní přikazuje následující: separaci „vyvoleného lidu“ od těch, kdo na „konci světa“ – nutno dodat našeho světa, naší civilizace – nadobro zmizí.

Voláme po rozhodném, bezpodmínečném a uceleném návratu k nordické pohanské tradici. Skoncovali jsme se všemi kompromisy, každou slabostí a shovívavostí vůči všemu, co kdy v návaznosti na své semitsko-křesťanské kořeny nakazilo naši krev a myšlení. Bez návratu k této tradici neexistuje žádné osvobození, žádná opravdová obroda, ani přechod k pravým hodnotám ducha, moci, hierarchie a Impéria. Taková je pravda nepřipouštějící žádné pochybnosti. Anti-Evropa, anti-semitismus a anti-křesťanství, to je náš slogan. Podle nejsměšnějších a nejabsurdnějších bajek je pohanství synonymem pro materialismus a korupci, a zároveň exotické a anti-árijské náboženství vytvořené za účelem našeho úpadku je vykreslováno coby nejvýjimečnější syntéza všeho duchovního, jakoby celá věčná historie civilizací již byla dávno předurčena. Nemluvě o tom, jak je tato pověra stále pevně zakořeněna v současné „učených“ názorech!

Continue Reading

Autor: François-Xavier Rochette

“Filosofický” relativismus bezpochyby představuje jednu z nejhorších chorob zachvacujících naši společnost. Mezi jeho charakteristické rysy patří jeho neurčitý charakter, pseudovědecká logika a nádech tolerance (představující největší hodnotu našeho postmoderního světa), všechny dohromady mu pak vtiskují rysy, jež jej zvýhodnují oproti konkurenčním filosofickým proudům.

Již od dob Montaigneho relativismus přitahuje mnohé myslitele odmítající myšlenku, že určitá civilizace či náboženství mohou být nadřazené ostatním. Během posledních šedesáti let toto relativistické paradigma prostoupilo všechny západní národy až do té míry, že jejich obyvatelé jsou jím tak zaslepeni, že již nejsou schopni bránit ani ty nejzákladnější pilíře vlastního myšlení a kultury.

Relativismus rozhodně není zárukou kulturní diverzity, naopak vybízí k sebenenávisti, xenofilii a radikálnímu individualismu, který bezprecedentně rozvrací naše starobylé národy. Dnešní relativismus operuje pomocí učených rozprav, jejichž účelem je legitimizovat slabost druhdy slavných a skvělých národů kráčejících po cestě svého absolutního zániku.

Článek François-Xavier Rochettea “Vaincre le relativisme?” vyšel v týdeníku Rivarol dne 6. března 2009. Přeloženo z anglického překladu Michaela O’Meary Relativism, který byl uveřejněn na stránkách Counter-Currents Publishing dne 29. července 2010.

Autor: Michael Bell

Pokud existuje nějaký argument ve prospěch multikulturalismu, který slýchávám nejčastěji, tak je to ten, že rasově smíšený národ podporuje „kulturní obohacení“ svých občanů. Jinými slovy, jednotlivý Američan se jaksi stane více informovaným o světě a jeho obyvatelích, více zběhlý v mezilidských vztazích a celkově prostě více kultivovaný, pokud bude obklopen Afričany, Hispánci, Araby, Indiány, Asiaty, Cikány atd. To je však úplný mýtus, který zaslouží dekonstrukci; navíc se musíme podívat na citlivky, kteří propagují tuhle absurditu.

Začnu těmi druhými. Hlavními zastánci multikulturalismu jsou obvykle levicoví univerzitní profesoři a další vědátoři. Mluví o kultuře, ale většina z nich toho vlastně ví velice málo o kulturách, o kterých tvrdí, že by je chtěli v Americe více vidět. Ve skutečnosti chtějí vidět bezduchou, multirasovou masu, která jako svoji jedinou kulturu uznává marxismus. Tradiční lidové zvyky Hindů, muslimů, afrických domorodců a dalších pro ně neznamenají vůbec nic.

Continue Reading

Recenze Michaela O’Meary na knihu Charlese Lindholma a José Pedro Zúquetea The Struggle for the World: Liberation Movements for the 21st Century.

Globalizace, založena na celosvětové transnacionalizaci amerického kapitálu a celosvětovém vnucení amerických tržních vztahů, v kombinaci s novými technologiemi a otevřenými hranicemi, nejen změnila národní ekonomiky po celém světě, ale i podnítila vznik závratného množství levicových i pravicových opozičních hnutí. Ty, navzdory jejich odlišným ideologiím a cílům, usilují o obranu domorodých nebo tradičních identit před etnocidálními následky „tržní ekonomiky“.

Mezi velkým množstvím literatury o globalizaci a různých antiglobalistických hnutích je kniha Charlese Lindholma a José Pedro Zúquetea – The Struggle for the World (Zápas o svět) první, která pohlíží dále za konkrétní politické zatřídění. Zdůrazňuje to, co mají tyto [protichůdná] hnutí společného – spasitelský, identitární a populistický charakter.

Levicová a pravicová politika antiglobalistů, včetně „třetí pozice“, není v žádném případě opominuta. Je pouze podřízena tomu, co Lindholm a Zúquete chápou jako významnější – spasitelský – rozměr. V tomto duchu na ně odkazují jako na „hnutí úsvitu“ (aurora movements). Hnutí, která přislibují osvobozující úsvit od nihilistické temnoty, která má původ v univerzalismu a neoliberálním tržním hospodářství.

Continue Reading

Problém demokracie

Autor: Alex Kurtagić

Čtenáři, který není v těchto kruzích nováčkem, jistě nemusíme dlouze představovat Alaina de Benoista – zakladatele a vedoucí postavu Nové pravice (Nouvelle Droite) a čelního představitele francouzského think-tanku GRECE. Bohužel však z jeho bohaté tvorby čítající okolo 50 knih a 2000 esejů je vzhledem k nedostatku překladů jen zlomek dostupný v anglicky mluvícím prostředí. Vydavatelství Arktos se však tuto mezeru pokouší zaplnit. Dílo s názvem The Problem of Democracy (z francouzského originálu „Démocratie: Le Probleme,“ který poprvé vyšel před 26 lety) je prvním Benoistovým knižním politickým dílem, jež se dočkalo anglického překladu, a zároveň první vlaštovkou z řady zamýšlených publikací tohoto autora pod hlavičkou výše zmíněného nakladatelství.

Benoist je nesmírně erudovaným a průrazným myslitelem, což ostatně nebývá u osob jeho druhu výjimkou. Narozdíl od svých domýšlivých a intelektuálně zkorumpovaných levicových protějšků však vyniká pozoruhodně srozumitelným a úsporným stylem psaní. Tato kniha toho budiž výmluvným příkladem: Alain de Benoist zkoumá teoretické a praktické aspekty demokracie, analyzuje je ze všech myslitelných i nemyslitelných úhlů pohledu, demystifikuje, dostává se k samému jádru věci a obdařuje čtenáře překvapivými náhledy, a to v rozsahu jen o něco málo přesahujícím 100 stran. Kolik autorů, jež znáte, dokáže něco podobného s takovou odborností a akademickou precizností v tak limitovaném rozsahu, aniž by se uchýlili k produkování nesrozumitelně zhuštěných textů? Takový Homi K. Bhabha by se od něj dozajista mohl pár věcem přiučit.

Continue Reading

Ettore Vernier: Dobrovolníci za Evropu

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Třetí sešit Edice Fascikly přibližuje počátky dodnes kontroverzního spojení: evropského nacionalismu. Myšlenka, že hodnotu jednotlivých vlastí lze proti americkému kapitalismu a sovětskému bolševismu zachránit jen ustavením sjednocené Evropy, se zrodila již před druhou světovou válkou. Teprve v jejím průběhu se však za ideou zformovala reálná síla: Waffen SS. I když v nejposlednější fázi – účastí Indů, Kalmyků či Tatarů – připomínají spíše Xerxovo vojsko než evropskou armádu, v „jejich kádru umírají první Evropané“ (J. Peiper), „avantgarda Evropy“ (F. W. Seidler). Zde, v „bojovém řádu“ a „první socialistické armádě světa“ (Ch. de La Mazière), vzniká totiž nový, autentický pocit jednoty stvrzovaný společným nasazením a obětí..

Continue Reading

Christian Bouchet

Rozhovor Christiana Boucheta pro švédský identitární blog Oskorei

Christian Bouchet je jeden z nejvýznamějších a nejzajímavějších evropských myslitelů. Je vedoucím představitelem evropského národně-revolučního (RN) proudu, v současnosti působí jako člen Front National a rovněž je v pozadí internetového zpravodajského portálu Voxnr.com. Blog Oskorei je hrdý na to, že s ním může přinést rozhovor.

Zájem a vědomosti o francouzských a evropských politických hnutích jsou ve skandinávských zemích na vzestupu. Nicméně je toto povědomí stále ve svém počátečním stadiu. Mohl byste se představit pro čtenáře, kteří vás doposud neznají, a zároveň říci i něco o vaší minulosti?

Povoláním jsem učitel. Pocházím z rodiny, jejíž zapojení na „špatné straně“ se dá vystopovat zpět až do časů Francouzské revoluce a povstání ve Vendée. A tak bylo jen přirozené, že jsem se v rámci rodinných tradic v roce 1969, kdy jsem se začal politicky angažovat, přiklonil na „špatnou stranu“. Co mě však od této rodinné tradice odlišovalo bylo to, že moje rodina byla spjatá s roajalistickým a reakcionářským proudem, zatímco já jsem rychle vstoupil do revolučního nacionalistického hnutí.

A tak jsem od počátku 70-tých let působil jako militant v různých RN organizacích, které v té době vznikly: Organisation Lutte du Peuple, Groupes nationalistes révolutionnaires Françoise Duprata, a poté Mouvement nationaliste révolutionnaire. Nejdřív jsem začal prostě, jako aktivista, poté jsem se stal místním organizátorem a nakonec, v polovině 80tých let, jsem se zapojil do tohoto ideologického směru na celofrancouzské úrovni. Byl jsem postupně generálním tajemníkem hnutí Troisième voie, Nouvelle résistance a Unité radicale a jedním z vůdců panevropského hnutí Front européen de liberation.

Continue Reading

Povídka je momentálně nedostupná.

Redakce Délského potápěče pokračuje v projektu Čítárna Délského potápěče krátkou prózou Stefana George Neděle v mém kraji. Povídka vyšla původně ve sbírce Básně v próze (VB, soukromý tisk, Pardubice, Anna a Vlastimil Vokolkovi 1936). Autorem překladu je Jan Zahradníček.

Autorem portrétu Stefana George je Reinhold Lepsius (1857-1922), portrét byl převzat z knihy Michaela Schönitzera Die großen Deutschen im Bilde (1936).

Christian Bouchet

Můžete našim čtenářům poskytnout krátký náhled do historie francouzského revolučního nacionalismu, zvláště pak s ohledem na vaše působení v kruzích Třetí pozice (Troisieme voie – TV)?

Revoluční nacionalismus má své kořeny v radikálním levicovém proudu Francouzské revoluce, jenž byl ztělesňován muži jako Jacques Hébert, Jean-Paul Marat nebo François-Noël (Gracchus) Babeuf. Poté se tyto myšlenky projevovaly v rámci blanquistického hnutí vzniknuvšího po pádu francouzské Komuny z let 1870-1871. Tito militanti byli zároveň socialisty i nacionalisty. V období sklonku druhého císařství byly tomuto myšlenkovému proudu vlastní antikřesťanské postoje, antisemitismus a darwinistická eugenika.

Za časů boulangerismu a Dreyfussovy aféry došlo k rozkolu mezi levicí a nacionalistickými seskupeními. Po První světové válce vzniklo několik revolučně nacionalistických a fašistických hnutí, jmenujme například Le Faisceau vedené někdejším čelním anarchistou Georgesem Valois, Parti Fasciste Revolutionaire, Parti Populaire Francais, jejímž vůdcem byl bývalý komunista Jacques Doriot a Rassemblement National Populaire, jemuž předsedal bývalý socialistický předák Marcel Déat. Všechno však bylo utopeno v krvi prostřednictvím takzvaného osvobození Francie Spojenci. Tisíce lidí bylo zabito při řádění lůzy nebo odsouzeno k smrti lidovými (de facto komunistickými) tribunály, stačilo, že jste byl fašistou, monarchistou, pravičákem, atd. Odsouzení k smrti potkalo i mého dědečka (dodnes děkuji bohům, že nakonec nebyl zastřelen) a celá moje rodina byla uvržena do vězení.

Continue Reading

Autor: Karlheinz Weißman

Koncept pravicového anarchismu se jeví paradoxním, ne-li přímo jako protimluv, počínaje představou toho, že všechny „pravicové“ politické názory obsahují obzvláštní důraz na princip řádu. Ve skutečnosti k pravicovému anarchismu dochází pouze při zvláštních příležitostech, kdy se doposud skryté příbuzné rysy mezi anarchismem a konzervatismem stanou více zjevnými.

Ernst Jünger popsal toto zvláštní spojení ve své knize Der Weltstaat (1960): „Anarchista ve své nejčistší formě je ten, jehož paměť sahá nejdále: do předhistorických, dokonce až předmýtických časů; a ten, kdo věří, že člověk v té době naplňoval skutečný smysl svého bytí. … V tomto smyslu je anarchista Ur-konzervativec, který vystopovává to zdravé a nemocné ve společnosti až zpět ke kořenům.“ [1] Jünger později nazýval tento typ „pruským“ … nebo „konzervativním anarchistou“ – Anarchou, a odkazoval na svoje vlastní désinvolture (uvolněnost) jako na přitakání s tímto: krajní nezúčastněností, která živí sebe sama a riskuje sebe v hraničních situacích, avšak nachází se pouze v pozorovatelském vztahu k okolnímu světu, kdy mizí veškeré známky skutečného řádu a „organické uspořádání“ ještě není, nebo už není, možné.

Continue Reading

„Teď když levice úplně ztratila vědomí historické mise, kapitalisté se z této strany nemusejí ničeho obávat. Mohou uzavírat kontrakty, které jsou pro většinu jejich zaměstnanců nevýhodné. Všechno přitom odůvodňují globální konkurencí. Budou to dělat tak dlouho, dokud je někdo nepřibrzdí (…) Nevidím žádnou sílu, která by to zvládla. Všechno se děje příliš nenápadně, než aby to vyvolalo rozhodný protest. Umírněný odpor, byť i většiny, se nemusí v demokracii prosadit. Demokracie není systém, kde se přijímají rozhodnutí, které podporuje 51% společnosti. Demokracie znamená jen to, že moc se těžko odhodlává k rozhodnutím, které nepodporuje 80% společnosti (…) V dnešních demokraciích mají rozhodující význam dva vlivy: nemohoucnost a radikální odpor.“

.

Z rozhovoru s Lesterem C. Thurowem, autorem knihy Budoucnost kapitalismu, pro Gazeta Wyborca 1998.

Divadelní hra je momentálně nedostupná.

Druhým příspěvkem do rubriky Čítárna Délského potápěče je divadelní hra Jukio Mišimy Můj kamarád Hitler. Hra vyšla původně v časopise Svět a divadlo č. 6/1999 v překladu Vlasty Vinkelhöferové.

Aby mohol človek spievať musí byť v istom stave vnútorného súladu. Ten kto nemá vieru, nemôže, rovnako ako ten kto ide spáchať zločin, koho zmieta vlastný nepokoj a koho zožiera závisť. Spev bol vždy vážnou súčasťou mužskej kultúry bojových zoskupení. Veľa sa popísalo na účet pravej európskej duchovnosti, spev je však pomerne určitou formou vzývania ducha a zároveň jeho vyjadrenia. Minulo tisícročie toľko debatovaného kresťanstva u nás, ešte neminulo storočie od čias posledných veľkých pokusov o európsku obnovu. V tejto súvislosti, je pozoruhodný príklad troch nižšie uvedených piesní, svedčiacich o duchu troch hnutí ktoré stavali na viere v Krista – pod znamením kríža v nich ožívajú odveké európske symboly orla, krvi a Slnka.

Continue Reading

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Počátkem letošního roku se na knižních pultech objevila kniha Stát ve třetím tisíciletí, jejímž autorem je Hans-Adam II., vládnoucí kníže z Liechtensteinu, ale také vévoda opavský a krnovský. Kniha poskytuje neobvyklý pohled na správu a řízení současných států a navrhuje řešení, jak by měly být státy reformovány, aby obstály v novém tisíciletí. Není to však plané filozofování, jak jsme zvyklí u českých politiků či samozářící sebechvály, provázející jejich proslovy. Pro naše politiky měl by být poučný jeho názor především na oblast řízení státních financí a decentralizaci pravomocí z ústředí na regiony a obce.

Kniha je rozdělena do třinácti kapitol s přílohou Návrh ústavy pro stát ve třetím tisíciletí. Prvních devět kapitol je věnováno analýze vzniku státu a jeho různých forem. Porovnává se zde monarchie s republikánským zřízením s přímou a nepřímou demokracií. Autor zde vysvětluje i ústavní pořádek v zemích Švýcarsko a Lichtenštejnsko, které považuje za nejvíce rozvinuté. Desátá kapitola je zaměřená na stát budoucnosti s analýzou právního, sociálního státu, vzdělávacího systému, státních financí, národní měny a dalších funkci státu. Zbylé tři kapitoly hovoří o ústavě státu budoucnosti, strategii, jejichž pomocí by mohl být realizován stát budoucnosti a o výhledu do třetího tisíciletí.

Continue Reading

V souvislosti s knižním projektem nazvaným Tradice budoucnosti se redakce Délského potápěče rozhodla přikročit i k oživení projektu dalšího, původně nazvaného Knihovna DP. Abychom vyjasnili kontury mezi těmito dvěma projekty, přejmenovali jsme původní „knižní“ projekt na Čítárnu Délského potápěče (obsahově zhruba věnovanou beletristickým ukázkám, rozhovorům a článkům delšího rozsahu, které se – integrované do layoutu webových stránek – obtížně čtou). Pro publikace většího rozsahu (brožury, knihy) jsou určeny stránky virtuálního vydavatelství DP, Tradice budoucnosti.

V nejbližší době dojde k „transformaci“ vybraných starších článků z Délského potápěče, do mnohem čtenářsky přívětivější podoby na Issuu.com, což je platforma pro publikování digitálních dokumentů na webu. První vlaštovkou je článek Karla Velikého: Julius Evola – Úvod do života a díla, mezi další na které se v nejbližší budoucnosti můžete těšit budou patřit: Stefan George: Neděle v mém kraji; Jukio Mišima: Můj kamarád Hitler nebo z doposud nepublikovaných věcí Zabíjení fašistů ve Florencii Curzia Malaparteho a Polní cesta Martina Heideggera.

Vítáme jakoukoli spolupráci ze strany čtenářů a příznivců našich stránek.

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Letos vyšel po dvaceti letech od vydání knihy Leftism Revisited, From de Sade and Marx to Hitler and Pol Pot v nakladatelství Wolters Kluwer ve spolupráci s vysokou školou CEVRO Institut překlad tohoto díla jednoho z největších myslitelů 20. století (jedné z nejhorších dob v dějinách), extremně konzervativního arciliberála, oddaného katolíka a monarchisty, jak se sám nazývá, Erika von Kuehnelt-Leddihna.

Kniha se skládá ze čtyř části – Mysl levicová, Levicové smýšlení v historii, Liberalismus, Levice a zahraniční politika USA – a je s dodatkem – 41 atributy levice a Portlandskou deklarací.

První část se zabývá analýzou levicové mysli, tedy stejností a růzností, rovnosti a svobody, demokracie a liberalismu a definici pravice a levice. Z určitého hlediska žijeme v područí dvou základních pudů, jednoho, který směřuje ke stejnosti (jednotnosti, jednotvárnosti, rovnosti) a druhého, který směřuje k různosti (rozmanitosti, mnohotvárnosti, nerovnosti).

Identita a identitářské pudy vždy mají snahu potlačit vlastní já, lidskou osobnost a tíhnou k nostrismu, v němž se utápí lidské já. Objevuje se instinkt stáda. Stejnost je sestřenicí rovnosti, tedy co je stejné, je i rovné. Tento požadavek rovnosti a totožnosti vzniká s cílem zbavení se strachu z méněcennosti. Dostavuje se hřejivý pocit davové sounáležitosti a bratrství, avšak také rodí se závist. Nedostatek záviděné osoby slouží jedincovi jako útěcha a morální omluva k napadení či udání druhého. Za posledních dvě stě let představovalo využívání závisti – její mobilizace mezi masami – spolu se špiněním jednotlivců, ale ještě častěji tříd, ras, národů nebo náboženských komunit, klíč k politickému úspěchu. Na závisti staví všechny levicové „ismy“, tj. na privilegiu skupin, které jsou předmětem závisti a které jsou souběžně považovány z morálního nebo intelektuálního hlediska za podřadné. V levicových režimech je vždy povinnost ztotožnit se s „lidem“, „přizpůsobit se“. Platí, je-li někdo bohatý, nutno je mu bohatství maximálně zdanit či konfiskovat.

Continue Reading

Tradice budoucnosti

Tradice budoucnosti – knižnice Délského potápěče

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Tradice budoucnosti není pouhá slovní hříčka. Název naznačuje, že „v proměnlivém světě existuje něco, co se nikdy nemění“. Korpus Tradice budoucnosti má být něčím víc než jen svědectvím o atmosféře doby, aktivitě jedinců a skupin. Vytváříme souvislý, překrývající se celek, aniž se vyhýbáme rozporům, vlastním všem smělým syntézám. Různá vzájemně si odporující zjištění platí ostatně i v exaktních vědách… Provokace, ponížená dnes na služku všelijakých úchylných minorit a jiných vlivných menšin, nás málo zajímá. Naší snahou je přispět dílem k rozšíření či alespoň udržování rozmanitosti myšlení, umožňující širší a celistvější světonázor bez podřizování se dobovým zájmům a konvencím. Takové úsilí bývá zpravidla retardováno a ohrožováno ideologickými překážkami. Někdy i pouhý zájem o určitá témata – dominující ideologií nejčastěji redukovaná na několik pouček a floskulí jí poplatných – vede k perzekučním následkům. Z tragického cítění povrchnosti a nepřijatelnosti podobného jednání vyplývá náš nesmiřitelný vnitřní odpor vůči ideovému a dějinnému zplošťování. Tradice budoucnosti je manifestací tohoto odporu, což však neimplikuje naši bezvýhradnou identifikaci se všemi postoji a názory, které představuje.

Continue Reading

Louis-Ferdinand Céline

U příležitosti vydání stejnojmenné knížky Anny Kareninové připomínáme Célina ukázkou ze Školy mrtvol, která sice u nás vyšla již v roce 1939 péčí nakladatelství František Strnad (edice Meteor), ovšem, jak autorka po srovnání konstatuje, tento překlad „není úplný a vynechává četné nepohodlné pasáže“. Naštěstí Jaroslav Zaorálek, kongeniální překladatel Cesty do hlubin noci a Smrti na úvěr, ještě o něco dříve připravil pro nakladatelství Borový, v jehož Knihovně nové Evropy Célinovy romány vycházely, dvacet sedm stran obvyklé „ochutnávky“! A z tohoto „nesrovnatelně lepšího“ převodu, který dle Kareninové uchoval mistrovu (sebe)ironii – byť je i „poněkud lidovější než proletářsky městský Céline“ a dokonce se snaží otupit ostří jeho „řešení“ – pak v Peroutkově Přítomnosti z 29. prosince 1938 rozsáhle cituje někdejší zaměstnanec z Borového propagace Zdeněk Richter: aby se, jak sám píše, „s tímto zjevem, jehož věhlas v Československu pomáhal šířit, pokusil vyrovnat – a smířit“…

„Ale poslyšte, Ferdinande, kdy už jednou necháte tohoto holedbavého, strojeného tónu? Těch stylových úskočností, vypočítaných jenom na efekt? Kam si to šinete takhle od rohu k rohu? To se jakživ nedostanete k řeči o vážných věcech! Zkraťte trochu to své camrání! Mluvte věcně! Co vlastně chcete?

Co chci? Chci, aby se udělal spolek s Německem, a to ihned, a nikoli nějaký společek neduživý, který by byl každému jenom pro smích, nikoli jenom společek dočasný, jenom tak na oko, z nouze ctnost! Kdepak! Nic takového!… Spolek opravdový, pevný, kolosální, z pevného zdiva! Na život a na smrt! Mluvím přece jasně!

Ani mě nenapadá zatajovat své city, své záliby. Jsem přesvědčen, že bez takového spolku s Německem zařveme, jsme ztraceni, že je to jediné možné řešení. Jsme, oni i my, národové chudí, chudí surovinami, bohatí jenom chutí do pranice. Jak tak stojíme proti sobě nepřátelsky, jenom se navzájem vraždíme. Dokud budeme nesjednoceni a nepřátelští, dotud budeme ubohými otroky těch prevítů, těch zednářských provokatérů, vojáky židů, jatečným dobytkem židů. Kdežto spojíme-li se, budeme spolu ovládat Evropu. To jistě stojí za pokus. Židáci z nás dostanou takový špundus, že prásknou do bot. Ani nebude třeba mazat je, postačí sirka, zapálená pod jejich šlapami. …a ráno se probudíme jako z tísnivého snu: budou v trapu! … Navěky!

Continue Reading

Je to teprve nedávno, co byly zveřejněny dopisy Otokara Březiny Emilii Lakomé. Známe mnoho jiných, jež rovněž odhalují nitro básníka: ty, co napsal Marii Kalašové, Františku Bílkovi, Josefu Floriánovi, Jakubu Demlovi a dalším. V tomto směru by nebyly ničím výjimečným, kdyby Emilie Lakomá zároveň nebyla ženou jeho srdce. Můžeme tak nahlédnout do důvěrnějších tónů jeho bytosti a zároveň s udivením sledovat, jak prozřetelné jeho myšlenky na svoji dobu byly.

Dopisy jsou zároveň svědectvím zápasů myšlenkových a politických, jež Březina se zájmem sledoval a ve svých zápiscích i komentoval, a zahrnují roky 1905-1929. Zřetelně viděl past socialistických slibů o blahobytu, tušil již v obrysech nastupující módní a společenská schémata týkající se tělesné kultury, ale přitom tíhnul k prapodstatě, k základu země v jejím mystickém hávu, k tomu, co je Urgrund člověka.

Continue Reading