Délský potápěč

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Continue Reading

Protižidovské pogromy, organizování atentátů na politické odpůrce, demagogická hesla a neochvějná věrnost carskému režimu. Takový je tradiční obraz ultrapravice v Rusku před rokem 1917. O této i dalších tvářích radikálně pravicového hnutí detailně pojednává kniha Zbyňka Vydry, která je prvním původním českým zpracováním problematiky pravicového extremismu v carském Rusku. Autor za využití archivních ruských pramenů souhrnně popisuje kořeny ultrapravicové ideologie v konzervativním myšlení 19. stolení, zabývá se formováním stran a spolků od počátku 20. století, soustředí se na vzestup ultrapravého hnutí za revoluce v letech 1905–1907. Vedle situace v Petrohradě a Moskvě se kniha věnuje i poměrům v různých regionech ruské říše (Ukrajina, Povolží, Sibiř), podrobně rozebírá činnost ultrapravice ve Státní dumě, a zejména řeší otázku, proč ultrapravice brzy po strmém nástupu začala stagnovat, postihla ji vážná krize v podobě rozkolu v hlavních stranách, až nakonec za první světové války jako organizovaná síla fakticky přestala existovat. Autor se vedle politických aktivit zaměřil i na otázky kulturněhistorické, na členskou strukturu a každodenní fungování stran, jejich veřejné rituály a symboliku. Jedním z hlavních témat prolínajícím se knihou je fenomén antisemitismu, charakteristický rys ultrapravice v Rusku.

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Autor na základě osobních zkušeností tvrdí, že skoro každý muž se válce snadno přizpůsobí a jen mizivé promile zbabělců má stálý dojem, že je – podle humanitářského stereotypu – jatečním dobytkem. Bellicistika nejen pro samce.

Sávitrí Déví: Hitlerismus a hinduismus

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Je typem silné ženy nesmířené s daným stavem věcí. Konvenční vztah k realitě u ní nehledejte. Neviděla věci jinak, viděla prostě jiné věci. Její životní vášní nebyla sexualita, ani drogy, ale národní socialismus!

V textu Hitlerismus a hinduismus se nejprve odvolává na významného indického mudrce, který v Adolfu Hitlerovi vidí „vědoucího“ (sanskrt. džňání). Poté líčí autobiografickou epizodu, v níž se Führer jeví jako „jsoucí v souladu se šastrami“, posvátnými indickými spisy. Autorka zdůrazňuje, že hájil staré hodnoty Árjů, podle nichž je vybudována i tradiční indická společnost a které existovaly rovněž v jiných indoevropských kulturách, např. v řecké. Nepřehlédnutelným symbolem této indoevropské „pospolitosti“ je úcta k slunci. Sluneční kult se mj. projevuje v užívání svastiky jako solárního symbolu, který dle Sávitrí Déví spojuje národně-socialistické Německo s árijskou Indií. |1| Obsahovou esencí zde je: zaprvé, že existuje kulturně-etnická indoevropská osa, která leží mezi árijskou Indií, antickým Řeckem a Třetí říší; nejedná se přitom pouze o osu „geograficko-prostorovou“, nýbrž i časovou: antické Řecko v ní symbolizuje minulost, hinduistická Indie současnost a Třetí říše budoucnost. |2| Zadruhé, že tato nadčasová neboli „věčná“ indoevropská osa stojí proti tomu, co by v návaznosti na René Guénona mohlo být nazváno „novověkem“ či, dle Julia Evoly, „moderním světem“. |3| Za ideologického „exponenta“ této moderny považuje Sávitrí Déví především proklamované rovnostářství.

Continue Reading

Záhady vždy bývaly atraktivnější než tajemství. Tajemství jsou profánní. Nějaké má každý. Tajemství zůstává tajemstvím především proto, že o něm nikdo či téměř nikdo neví. Jeho vysvětlení však bývá prosté. O záhadách oproti tomu ví každý, ale přesvědčivě je vysvětlit nedokáže nikdo. Záhady umožňují vznik příběhů. Malých i velkých, vyprávění o podstatě a skryté historii světa kolem nás.

Vzpomínám, jak počátkem 90. let vyšlo, v češtině po dlouhé době podruhé, Jitro kouzelníků Bergera a Pauwelse. Díky skutečně velkému nákladu, který tehdy činil poctivých 250 tisíc výtisků, vzbudilo značný ohlas. Ne snad proto, že by za reálně-socialistického režimu byla spekulativní literatura neznámá. Spíše kvůli ortodoxii. Materialismu, který coby nerozlučné dvojče provázel marxistickou filosofii. Těžiště spekulací i fantastické literatury bylo v oněch dobách vychýleno zcela ve prospěch scientistických mytologií.

Žádné kulty. Žádná kouzla a už vůbec ne čáry. To takhle mimozemšťané Ericha von Dänikena a jejich dávné návštěvy na Zemi, optimismus Ludvíka Součka, tvrdá science fiction, kterou odhodlaně bránil Ondřej Neff ve svých knihách o historii žánru. To byly dominanty příběhů o paralelní historii, které byly všeobecně rozšířené. Ale k čertu! Co zkoumat na mimozemšťanech? Byli tu? Nebyli? Myslíte, že se vrátí? Tak připravte zbraně, spoustu zbraní. Ten most překročíme, až k němu dojdeme. Byli jsme zahlceni scientismem. Přesyceni.

Continue Reading

Růžena Zátková. Jméno snad jediné české futuristické malířky je pro Čechy téměř neznámé. Tato žena se za svůj krátký život proslavila pouze v Itálii, proto bývá často řazena spíše k italským futuristům. Na českou scénu už však proniknout nestihla. S jejím životem a dílem se nyní můžeme seznámit na výstavě v Císařské konírně Pražského hradu.

Psal se rok 1909, když se v Itálii začal rozvíjet nový umělecký směr, futurismus. Umělci tohoto avantgardního stylu zpočátku hledali své inspirace v kubismu, později ztvárňovali geometrickou abstrakci s prvky konstruktivismu a v poslední řadě vytvářeli vzdušné malby, tzv. aeropittury. Odmítali náboženství, moralismus a většina italských futuristů se dokonce hlásila k fašismu. Za zakladatele tohoto směru je považován italský anarchistický básník a spisovatel Filippo Tommaso Marinetti, který vydal v Paříži roku 1909 Futuristický manifest. Tento program ovlivnil i několik našich umělců. Mezi přední české malíře tohoto stylu se řadí například Bohumil Kubišta či Otto Gutfreund.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Ano, muži mají “opravdový talent“ na vynalézání věcí, v jejichž světle se mužnost zdá být překonaná. Již jsme se tu zmínili o starých Sparťanech, v této souvislosti jsem si navíc vzpomněl na jejich odmítání šípů, coby „ženského“ elementu. V dnešní době tu máme samopaly, ostřelovače a řízené střely. Muži všechny tyto věci vynalezli, aby si ulehčili život, dnes je však poněkud ironií, že jak chlapci, tak i dospělí muži si hrají na válku s joystickem v ruce a přitom fantazírují o nebezpečném a drsném životě, jaký dříve mužové vedli. Všeobecná letargie a úpadek fyzických sil jsou daní, již platíme za výdobytky civilizace a osobní bezpečnost.

Dobře řečeno. Všechno tohle vede k virtuální existenci, v níž není vítězů, jen poražených.

Snaha o dosažení co možná největší úrovně lidské “bezpečnosti” zní smysluplně a úkolem moderního státu, respektive jakéhokoli státu je zajistit alespoň její rozumnou míru. Nicméně takřka absolutní absence nebezpečí se v podstatě rovná mužské duševní rakovině svého druhu. Podle mnohých je naší budoucností kultivovaný, chráněný a uhlazený svět obchodníčků nebo byrokratů, což se z mého úhlu pohledu zdá být naprostou dystopií, neboť vše dobré, co v mužích je, zůstane skryto. Proto tu máme tolik nezdravých, depresívních a ztracených chlapců bez jakéhokoli cíle a duševně infantilních mužů. Nikdo s tím nechce nic dělat, neboť případné řešení tohoto problému by v plné nahotě odkrylo lži a selhání současného pořádku.

Mám jednu osobní zkušenost kontrastující s tím, co jste právě řekl. Jednalo se o naše (pozn.: skupiny Changes) turné po Rusku, jež jsme podnikli před několika lety. Tamní muži byli skutečně mužní a ženy ženské. Oproti dnešním Američanům potřebujícím k životu všemožné prášky se mi zdáli plní života, a to jak po emoční, tak i fyzické stránce. Pro většinu tamních lidí Rusko nikdy nepředstavovalo jednoduché a pohodlné místo k životu. Jak trefně říkal Periklés: “Těžko na cvičišti, lehce na bojišti.” (“Superior is he who is reared in the severest of schools.”)

Continue Reading

Autor: Theodore J. O’Keefe

Od mladých let po založení Ligy křesťanské národní obrany

Dne 9. října 1923, za časných ranních hodin, sedělo půltuctu mužů na tvrdých lavičkách v holé místnosti na policejním ředitelství v Bukurešti. Policie je sebrala o několik hodin dříve. Udavač v jejich řadách je obvinil z osnování spiknutí s cílem zavraždit okolo dvaceti známých rumunských veřejně činných osobností. A teď byli vyslýchání policií a vládními úředníky.

Během toho, jak jeho druzi jeden po druhém mizeli do výslechové místnosti, čtyřiadvacetiletý Corneliu Codreanu, vůdce domnělých spiklenců, zamyšleně čekal. Pokoušel se vymyslet způsob, jak odrazit otázky které měly přijít. A pak přišla řada na něj.

Prokurátor nařídil, aby položili před Codreana několik inkriminujících dopisů a košík plný zbraní, náležejících jeho skupině. „Jsou to vaše zbraně?“ zeptal se vztekle.

Codreanu váhal. Požádal o chvíli na rozmyšlenou. Byla to chvíle na rozcestí. Prokurátor a policisté se posměšně šklebili, očekávaje obvyklé zapření.

Poté Codreanu pronesl: „Ano, ty zbraně jsou naše. Chtěli jsme je použít k postřílení vládních ministrů, rabínů a židovských velkobankéřů.“

Continue Reading

Sbírka je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Dalším přírůstkem do Čítárny Délského potápěče je více než 140ti stránkový úvod do díla Oswalda Spenglera (29. květen 1880 – 8. květen 1936).

Autor: Aidan Rankin

Zelená politika by měla být politicky nekorektní a bojovat s myšlenkou lineárního, univerzálního pokroku

V poslední době dochází ke nárůstu znepokojivého trendu ve městech „prvního světa,“ stejně jako v domorodých společenstvích. Je to trend, který zpochybňuje skutečný význam vzdělávání. Díky tomuto trendu mizí po celém světě knihy z polic.

Není to v důsledku finančních škrtů, nýbrž kvůli propuknutí epidemie „politické korektnosti“. Učitelé odstraňují z knižních regálů knihy o vojenských hrdinech, objevitelích, lovcích a dobyvatelích, na základě „imperialistických“, „rasistických“ nebo „sexistických“ názorů, čímž přispívají k odcizení a kriminalitě svých žáků a v širším smyslu i odcizení jejich škol od komunit, kterým slouží. Vnucením této formy cenzury „pokrokoví“ učitelé oslabují místní kultury, namísto toho, aby je podporovali vytvářením dalších vzdělaných vrstev. Jejich činnost se tak stává antipedagogickou. Podkopává pevně zakořeněné tradice, avšak nepřispívá ničím, co by nahradilo jejich místo – ničím, kromě cynismu, nihilismu a pocitu ukřivděnosti, kterým vyplňují vzniklou prázdnotu.

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Redakce Délského potápěče pokračuje v projektu Čítárna Délského potápěče prací Jana Hlaváče o kontroverzním, těžko uchopitelném a přesto vlivném uměleckém směru – futurismu.

Julius Evola: Evropa – forma a předpoklady

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Čtvrtý sešit Edice Fascikly navazuje téměř na předchozí (viz Dobrovolníci za Evropu). Julius Evola se zamýšlí nad problémy pevného základu, hlubšího smyslu a organičnosti evropského sjednocení, které nutně „vyžaduje vyšší cit než prostý nacionální pud“. Poukazuje na v dějinách poměrně vzácné příklady evropské jednoty a z konzervativně-revolučních pozic určuje formu a předpoklady pro její obnovu a trvání. Vymezuje se přitom nejen vůči demoliberálním a neomarxistickým pojetím, ale i těm koncepcím, které vzešly z poválečného protisystémového milieu (Mosley, Yockey-Varange, Thiriart aj.). Klíčové pojmy jsou: Evropská akce, řád, vůdce, aristokracie, „paras“, „vnitřní detoxikace“, říše, synergie, supranacionální, jednota v mnohosti atd. Poznámky a vysvětlivky podávají i tentokrát vcelku široký, byť nutně stručný přehled „nacionálního evropanství“.

Jak dál?

Evolův text vznikal hluboko v době „studené války“. To přirozeně vybízí ke srovnání s dnešní situací: Sny o rozpadu komunistického bloku a znovusjednocení Německa se staly skutečností. Avšak ideové vakuum EHS, které navázalo na to, co se podařilo vytvořit do roku 1945 pouze v hospodářské rovině, bylo při zrodu a vývoji EU ve značné míře vyplněno názorovými proudy a silami kořenícími v různých formách trockismu.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

V jednom ze svých současných článků jste napsal, že po ukončení své činnosti v řadách hnutí Minutemen jste přišel na to, že „primární problémy západního světa neleží samy o sobě ve sféře politické, nýbrž duchovní.“ Politické i spirituální problémy se dozajista v současném západním světě vyskytytují na mnoha úrovních. Rád bych se nyní zaměřil na problematiku mužnosti.

Duchovnost, o níž jsem se zmiňoval, může hrát důležitou roli v procesu budování charakteru. Když hovoříme o mužnosti, musíme se v prvé řadě zabývat charakterem. Charakter definuje muže a je nedílně propojen s jeho mravy. Mravy pramení z vnitřního lidského povědomí (inner plane) a nejsou povrchního rázu. Mají vliv na jednání jedince a jeho interakce s okolním světem. Základní stavební kameny charakteru jsou i dnes naprosto totožné s těmi, jež jimi byly v archaických dobách. Patří mezi ně především odvaha, statečnost, vytrvalost, věrnost a pevné dodržování slibů. Tyto vlastnosti pak uplatňujeme v reálném životě. Charakter má moc přenést člověka i přes ty největší rány osudu a propůjčuje mu schopnost překonat i to, co by se na první pohled zdálo nemožné. Za charakter a morální rysy, jež ho podtrhují, neexistuje žádná náhražka, je však pravdou, že dnešní moderní civilizace k budování charakteru příliš nepřispívá. Žijeme totiž v éře korupce, lží a manipulací. Jen málokdo ze současných politiků, filmových hvězd a dalších veřejně činných osob (pokud vůbec někdo) může sloužit jako modelový příklad pro mládež, jíž by ukázal správnou cestu.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Rivkinův plán na podvrácení francouzské mládeže

Když v roce 2010 americký velvyslanec ve Francii Rivkin pozval delegaci kolegů z Pacifické rady pro mezinárodní vztahy do Francie, nastínil jim program amerikanizace Francie, který se v prvé řadě opírá o muslimskou menšinu a indoktrinaci francouzské mládeže korporátně-globalistickými myšlenkami. Apeloval přitom na společný závazek Francie a USA k prosazování „rovnosti.“

Wikileaks tento „tajný“ program zveřejnily. Je nazván „Strategie zapojení menšin.“ [1] V něm Rivkin odhaluje program, který je flagrantním vměšováním do vnitřních záležitostí suverénního národa a jehož hlubším smyslem je usilování o změnu chování generací muslimské a francouzské mládeže, díky které by se zapojily do nové globalistické syntézy; která by spíše měla být nazvána novou humanitou: Homo Economicus nebo jak finanční analytik G. Pascal Zachary říká „globální Já,“ [2] aby se dosáhlo toho, co Rivkin nazývá „národním zájmem“ USA.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

V době od 19 – 22. října 2010 pozval Charles Rivkin, americký velvyslanec ve Francii, 29-ti člennou delegaci z Pacifické rady pro mezinárodní vztahy (PCIP – Pacific Council on International Policy) na konferenci do Francie, jejímž hlavním tématem byla diskuse o francouzsko-arabských/a islámských vztazích. [1] Setkání bylo součástí dalekosáhlé podvratné agendy, jejímž cílem je změnit celkovou tvář Francie, především však uvědomění francouzské mládeže, což zahrnuje využití francouzské muslimské mládeže v typicky manipulativní globalistické strategii, která se skrývá za obvyklou fasádou „lidských práv“ a „rovnosti.“

Globalistická delegace na americkém velvyslanectví

Zpráva PCIP z konference uvádí:

„… Delegace se dále soustředila na tři klíčová témata. V rámci prvního, skupina delegátů probrala francouzsko-muslimskou problematiku v diskusi s Dr. Bassma Kodmanim, ředitelem Arabského reformní iniciativy (ARI – Arab Reform Initiative; ARI na stránkách CFR – Rady pro zahraniční vztahy) a Rachidou Dati, první ženou severoafrického původu, jež byla členkou francouzského vládního kabinetu (Strážkyně pečeti – ministryně spravedlnosti, 2007-2009), v současnosti zastávající úřad starostky 7. pařížského okrsku. Návštěva Velké mešity v Paříži pak poskytla dodatečný vhled do této problematiky.

Continue Reading

Proč Libye?

Jedním z důvodů pro západní intervenci v Libyi mohl být nedávný pokrok země v soběstačnosti zásobování vodou. V září 2010 byl po více než třiceti letech plánů a přípravných prací uveden do provozu první úsek stavby gigantického vodovodu, který by po svém dokončení mohl využít obrovské vodní zdroje pod libyjskou pouští i pro zásobování dalších částí severní Afriky. Ambiciózní projekt (GMR – The Great Manmade River) by se díky libyjskému ropnému bohatství obešel bez západního úvěru a mohl zajistit zásobování dostatkem pitné vody také Egyptu, Súdánu a Čadu.

Proč Tunisko?

Možné pozadí neklidu v Tunisku zmínily britské noviny už na podzim loňského roku. Například Telegraph z 19. října 2010 informoval o ambiciózním bankovním projektu zetě dnes již odstaveného prezidenta Ben Aliho, Sakhera El Materiho, který v květnu 2010 otevřel „Zitouna Bank“, první velkou islámskou banku v oblasti celého Maghrebu. Ben Ali je citován slovy, že se Tunisko může stát „regionálním peněžním centrem severní Afriky“. Šance pro to nebyly malé, neboť ve stínu globální finanční krize posledních let je celosvětově zaznamenána obliba islámských bankovních domů, které se především vyznačují tím, že se obejdou bez úroků a nepřistoupily na vysoce riskantní a v podstatě zločinecké spekulativní modely jako banky západní. Po úspěšné „revoluci“ 20. ledna 2011 byla Zitouna tuniskou státní bankou okamžitě zabavena.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Robert N. Taylor hraje aktivní a významnou roli na poli alternativní pravice již po dlouhá desetiletí. V 60.letech úzce spolupracoval s hnutím The Minutemen – ortodoxní antikomunistickou skupinou vedenou Robertem „Bolivarem“ DePughem. Tato polovojenská skupina, jež vstoupila do všeobecného povědomí prostřednictvím samolepek s nápisem „Zrádci, bojte se!“ se nakonec z mnoha různých důvodů, z nichž stojí za zmínku například nátlak ze strany FBI a dalších organizací, rozpadla, nicméně na jejích troskách vzniklo mnoho dalších militantních skupin. Poté, co opustil řady Minutemenů, se Taylor začal věnovat trochu jiným zájmům a spolu se svým bratrancem Nicholasem Teslukem založil folkovou skupinu Changes (Myspace, Wikipedia). Taylor rovněž pomáhal razit cestu rychle rostoucímu ódinistickému (či chcete-li Ásatrú) hnutí, když byl členem hned několika organizací. Na skonku 90.let pak kapele pomohl obnovit její popularitu vydavatel radikálně tradicionistického žurnálu Tyr Michael Moynihan, jenž se zasadil o vydání starších i zbrusu nových materiálů tohoto dua. Taylor stále i dnes vydává nahrávky a pořádá vystoupení.

Pamatuji si, že před několika lety jsme se letmo seznámili před portlandskou galerií Optic Nerve Arts a následně jsme se účastnili skupinové diskuze. V jejím rámci jste hovořil o výchově svého syna a dal jste k dobru dojemný příběh o tom, kterak jste mu pomohl podstoupit přeměnu z chlapce v muže prostřednictvím pohanského rituálu. Jestli si dobře pamatuji, jednu z hlavních rolí v něm hrál štít. Bylo to pravděpodobně moje první setkání s člověkem, který praktikoval Ásatrú smysluplným způsobem. Mohl byste prosím čtenářům Alternative Right tento rituál přiblížit?

Naše setkání se uskutečnilo v průběhu premiérového večera Heathen Art Show, jež se konalo právě v Optic Nerve, následujícího večera se pak uskutečnil koncert Changes v místní irské hospodě. Událost, již zmiňujete, se odehrála sněmu (pro nějž se užívá název Althing) Ásatrú Alliance (patřil jsem k jejím zakladatelům a byl jsem jejím dlouholetým členem a podporovatelem). Jednalo se o rituál nabytí mužnosti mého staršího syna Thora, který zhruba měsíc před touto událostí dosáhl věku šestnácti let.

Continue Reading

Autor: Francis Parker Yockey

Politické procesy v Čechách (Yockey používá výraz Bohemia, namísto Czechoslovakia – pozn. překladatele) nejsou ani začátkem, ani koncem, jsou totiž zcela nepochybně bodem obratu. Do budoucna tedy musí všichni nezbytně přeorientovat svoji politiku se zřetelem k nepopíratelnému přetváření světové situace. Pštrosí politika je sebevraždou. Řeči o „boji proti bolševismu“ jsou již včerejší, stejně tak je nesmyslné mluvit od „obraně Evropy“ v období, kdy je každá píď evropské půdy ovládána jejími smrtelnými nepřáteli, kteří usilují o její politicko-kulturně-historické vyhlazení za každou cenu.

Stejný barbarský despotismus, nazývaný Ruská říše, vedený tlustým rolníkem Stalinem-Džugašvilim, který vládne svojí lstivostí nad chanátem větším, než který kolem sebe soustředil mocný Čingischán je dnes jedinou překážkou úplnému ovládnutí světa prostřednictvím takzvaných „spojených národů“. Tato obrovská Ruská říše byla vytvořena díky židovsko-americké nenávisti k Evropě a Německu. Během druhé světové války, aby zabránilo Stalinovi a jeho panslavistické, nacionalisticko-náboženské svitě uzavřít mírovou dohodu s Evropou-Německem, poskytlo Rusku židovsko-americké vedení vojenské vybavení v nevídaném množství a politické sliby, dary a výhody neslýchaných rozměrů. S 14 795 letadly, 375 883 nákladními automobily a 7056 tanky poskytnutými Amerikou okupovalo Rusko celou východní Evropu jen pro sebe a mohlo postoupit až k Magdeburku, Výmaru a Vídni. Americký ministr zahraničních věcí Marshall jednal vědomě a otevřeně jako ruský agent v podkopávání Čankajškova režimu v Číně a ve skrytém postoupení čtvrtiny celosvětové populace do ruského vazalství. Bylo to až později, kdy se toto Marshallovo jednání začalo jevit jako hanebné; v té době byl považován za vynikajicího diplomata, jako Churchill a Roosevelt v Teheránu a za tyto služby Rusku byl i vyznamenán.

Postupně se však obraz měnil, začalo se více mluvit o „antisemitismu“ v Rusku a americké veřejné mínění, ve svém okamžitém a bezpodmínečném podřízení se americkému tisku, se změnilo z protiněmeckého a proruského na protiněmecké a protiruské.

Continue Reading

Autor: Francis Parker Yockey

Publikováno v prosinci 1952

V pátek 27. listopadu svět náhle zasáhla událost, která ač navenek se může jevit nevýznamně, bude mít ohromnou odezvu v budoucím vývoji. Tato odezva je významná proto, že způsobí politické přesměrování evropských elit.

Touto událostí byl rozsudek v procesu s protistátním spikleneckým centrem Židů [1] v Praze a jejich odsouzení k trestu smrti. Během let 1945 – 1946 fungovala koalice Židé-Washington-Moskva celkem bez problémů a v přátelském duchu. Když byl, jako výsledek ozbrojené židovské agrese, ustaven „Stát“ Izrael, celý svět, kterému dominovala Moskva a Washington, pěl ódy a blahopřál. Washington uznal nový „Stát“ de facto během několika hodin od vyhlášení jeho existence, Moskva pak Washington trumfovala ve své prožidovskosti uznáním de iure. Washington a Moskva spolu soupeřili, kdo více uspokojí operetní stát Izrael a pomůže mu všemi dostupnými prostředky – morálními i materiálními. Ruští diplomaté vyhlašovali, že v Haifě má Rusko konečně přístav, který nezamrzá.

A teď, po několika málo letech, odvolává Izrael své „velvyslance“ z vazalských států Ruska a zintenzivňuje svoji protiruskou politiku ze své americké citadely. Prchliví Židé v Izraeli a Americe vykřikují, že Stalin následuje Hitlera v jeho šlépějích. Všechen americký tisk vře vztekem nad antisemitismem v Rusku. Antisemitismus, jak varují noviny New York Times, je jednou z věcí, kterou nebude Amerika ve světě tolerovat.

Proč to celé pozdvižení?

Continue Reading

Jean Thiriart

Autor: Edouard Rix

Vášnivý čtenář Hobbese, Machiavelliho a Pareta, Belgičan Jean Thiriart (1922-1992), zakladatel panevropského hnutí Jeune Europe (Mladá Evropa) byl zastáncem teorie Velké Evropy od Galway až po Vladivostok.

Narodil se v roce 1922 v belgickém Liège do liberální rodiny a již od svých mladých let byl militantem v řadách extrémní marxistické levice – byl členem Jeune garde socialiste a Union socialiste antifasciste. V roce 1939 vítal pakt Molotov-Ribbentrop s nadšením: „Nejkrásnějším, nejvzrušujícnějším obdobím mého života byl německo-sovětský pakt.“ Protože pro něj „národní socialismus nebyl nepřítelem komunismu, nýbrž konkurent.“

Od jedné války k druhé

V roce 1940, když bylo Thiriartovi osmnáct let, se přidal do organizace Amis du Grand Reich allemand (AGRA – Přátelé Velkoněmecké říše), která sdružovala ve francouzsky mluvící okupované části Belgie sekulárně a socialisticky orientované podporovatele kolaborace – ne rexisty. Rovněž byl členem Fichte Bund (Der Deutsche Fichte-Bund – národně bolševické hnutí, které bylo založeno v roce 1914 v Hamburku). Po konci války byl odsouzen k třem letům vězení a vzdal se veškerých politických aktivit.

Continue Reading