Délský potápěč

Autor: Cologero

Setkáváme se zde se dvěma neslučitelnými a nesmiřitelnými náhledy na svět.

Anti-tradice

Staví na názoru, že lidé se vyvinuli ze zvířat, a proto v rámci lidské společnosti probíhá kontinuální proces evoluce a pokroku směrem k vyšším intelektuálním a morálním stádiím.

Tradice

Ta naopak pracuje s tezí, že veškeré lidstvo se kdysi nacházelo ve své ideální podobě, či chcete-li „zlatém věku“, ovšem z důvodu špatných rozhodnutí se dostalo do spirály úpadku, a pouze nějaká událost kataklyzmatického rázu může zapříčinit obnovení stavu někdejší dokonalosti.

Continue Reading

Na podzim loňského roku vyšla zajímavá kniha „The State in the Third Millenium“ (van Eck Publishers Triesen, 224 stran), která vzbudila velkou pozornost. Nejen tím, že jejím autorem je lichtenštejnský kníže Hans-Adam II., ale především proto, že poskytuje neobvyklý pohled na správu a řízení současných států a navrhuje řešení, jak by měly být státy reformovány, aby obstály v novém tisíciletí. Není to plané filozofování ani sebechvála, ale autor se opírá o svou zkušenost z vládnutí a z řízení rodinného majetku. Pro nás je poučný jeho názor především na oblast řízení státních financí a decentralizaci pravomocí z ústředí na regiony a obce. Důležité je i to, že má stejný nebo podobný názor na klíčové problémy státu, jako řada našich nebo zahraničních odborníků.

Kniha je rozdělena do 13 kapitol. V prvních devíti se věnuje analýze vzniku státu a jeho různých forem. Porovnává monarchie s republikánským zřízením s přímou a nepřímou demokracií. Vysvětluje zde i ústavní pořádek ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku, které považuje za nejvíce rozvinuté.

Continue Reading

Jaký byl Evolův [*] přístup k náboženství, přesněji v jakých náboženstvích spatřoval ducha Tradice?

Může se to zdát zvláštní, ale Evola se nikdy nezajímal o to, co se obecně nazývá „náboženství“. Vždy se hlavně zajímal o uskutečnění potenciálu vlastního Já a v budování (nebo uchování) společností, které jsou schopné umožnit sebezdokonalování těm, kteří o něj nejvíce usilují. Z toho vyplývá, že taková náboženství, která zlehčují osobní snahy jedince za účelem poskytnutí všeobecného duchovního jmenovatele, jsou nepřátelská jeho záměru. Evola jasně určil křesťanství jako náboženství, které zneschopňuje potenciál několika „vyšších lidí“, aby nerozlobila většinu tvořenou ovcemi. Ale to samé platí na podoby mahájánového buddhismu a více nebo méně pro všechna náboženství kali jugy, současného věku temna.

Continue Reading

Amy Goodman je nudná, robotická levičačka. Poslouchám ji již celá léta. A v tom se zjeví Žižek a říká, že krajně pravicové, protipřistěhovalecké strany v Evropě jsou jedinými stranami, které se dají označit za skutečná protestní hnutí. A to protože levičáci nezastávají vůbec žádné hodnoty. Zde je link:

Slavoj Zizek: Far Right and Anti-Immigrant Politicians on the Rise in Europe

Žižek tvrdí, že jelikož je Thilo Sarazzin vlastně sociálním demokratem (konformní levicová strana) tak to znamená, že „extrémní pravice vnutila svá témata všem.“ A dále pokračuje, s velkým váháním a otálením, předem popírajíce uváděné myšlenky, že „standardní liberální multikulturní vize selhala [Žižek na jedné lodi s Angelou Merkel! – pozn. překladatele], což znamená že každá etnická skupina, jakákoli, […] vše co potřebujeme je nestranný právní rámec, který nám zaručí koexistenci těchto skupin.“ „Ano, já souhlasím s pravičáky – my potřebujeme soubor hodnot, které budou akceptované všemi […] Co by to mělo být za hodnoty? Tohle jsme trochu zanedbali.“ Kamera během Žižkova proslovu zabírá Amy Goodman, její běžný blazeovaný výraz, poté však (v čase 46:51) zamrká a když se zadíváte pozorně, můžete vysledovat, že je velice znepokojena Žižkovým názory.

Continue Reading

Aktualizace (leden 2021)

Délský potápěč zrušil účet na Twitteru.

A historic interview conducted by Andre Müller in 1979 with Arno Breker, Hitler’s favourite sculptor

Artist Arno Breker became notorious as Hitler’s favourite sculptor during the Nazi years, when he took on commissions from National Socialist government, created heroic, monumental figures and led Hitler around Paris. The first solo show of his sculptures in Germany since World War II opened July 22 in Schwerin, prompting much discussion on how Breker’s works should be shown today (review here). On this occasion we have translated a lengthy interview with Breker conducted in 1979 by Andre Müller, one of the most respected interviewers of his generation.

Continue Reading

Kritika modernosti. – Naše instituce nehodí se již k ničemu: v tom se shodujeme. Avšak to není vinou jejich, nýbrž naší. Když pozbyli jsme všech pudů, ze kterých vyrůstají instituce, pozbyli jsme vůbec institucí, poněvadž my se k nim už nehodíme. Demokratism byl vždy úpadkovou formou organisující síly: již v „Lidském, přelidském“ I., 349 označil jsem moderní demokracii s jejími polovičatostmi, jako „německá říš“, úpadkovou formou státu. Aby byly instituce, je nezbytna jistá vůle, pud, imperativ, antiliberální až ke zlomyslnosti: vůle k tradici, k autoritě, k zodpovědnosti na staletí, k solidaritě řetězů pokolení do budoucnosti a do minulosti in infinitum. Je-li tato vůle zde, založí se něco jako imperium Romanum: nebo jako Rusko, jediná moc, jež má dnes v sobě trvání, jež může čekati, jež může ještě něco slibovati, – Rusko, protikladný pojem žalostného evropského dělení na malé státy a nervosity, jež založením německé říše dostoupila kritického stavu.

Continue Reading

Archeofuturism, an important work in the tradition of the European New Right, is finally now available in English. Challenging many assumptions held by the Right, this book generated much debate when it was first published in French in 1998. Faye believes that the future of the Right requires a transcendence of the division between those who wish for a restoration of the traditions of the past, and those who are calling for new social and technological forms – creating a synthesis which will amplify the strengths and restrain the excesses of both: Archeofuturism.

Faye also provides a critique of the New Right; an analysis of the continuing damage being done by Western liberalism, political inertia, unrestrained immigration and ethnic self-hatred; and the need to abandon past positions and dare to face the realities of the present in order to realise the ideology of the future. He prophesises a series of catastrophes between 2010 and 2020, brought about by the unsustainability of the present world order, which he asserts will offer an opportunity to rebuild the West and put Archeofuturism into practice on a grand scale.

The book is avalaible directly from the publisher here.

Continue Reading

6. IDEOLOGIE

Ideologie, kterou jsme zdědili, není jen zpuchřelá a beznadějně zastaralá, avšak i ve svých nejlepších dekádách se zmýlila ve všech předpovědích a nikdy nebyla vědou.

Je to primitivní, povrchní hospodářská teorie, která tvrdila, že tvůrcem hodnot je pouze dělník a neuznávala podíl organizátorů, inženýrů, dopravy, odbytového systému. Zmýlila se, když předpovídala, že proletariát bude v systému buržoazní demokracie vždy utlačován a nikdy ničeho nedosáhne – kéž bychom ho však dnes mohli tak nasytit, obléci a dopřát mu tolik volného času, jak se tomu všemu těšil za kapitalismu! Neměla pravdu, tvrdila-li, že blahobyt evropských zemí spočívá na koloniích – jen co se od svých kolonií osvobodily, začaly tyto země uskutečňovat „hospodářské zázraky“. Přestřelila, když prohlašovala, že socialisté nemohou uchvátit moc jinak než ozbrojeným převratem. Přepočítala se v předpokladu, že k těmto převratům dojde nejdříve v průmyslově vyspělých zemích – a zatím tomu bylo právě naopak. A že revoluce vbrzku zachvátí celý svět a že záhy budou státy odumírat – další naprostý omyl, naprostá neznalost lidské povahy. A stejně tak nevyšlo, že války jsou vlastní jen kapitalismu a skončí s jeho zánikem – a již jsme zažili zatím nejdelší válku 20. století, a nebyl to kapitalismus, kdo patnáct dvacet let odmítal jednat o příměří; Bůh nedopusť, abychom se stali svědky nejkrutější a nejkrvavější ze všech válek, které kdy lidstvo vedlo – válečného konfliktu mezi dvěma komunistickými supervelmocemi! Tato teorie už v roce 1848 pohřbila nacionalismus jako „přežitek“ – ale najděte na světě mocnější sílu! A podobné tomu bylo i jinde, bylo by únavné všechno vypočítávat.

Continue Reading

Můj pojem svobody. – Hodnota nějaké věci není mnohdy v tom, co se jí získá, nýbrž v tom, co se za ni zaplatí – co nás stojí. Uvedu příklad. Liberální instituce přestanou ihned býti liberálními, jakmile jsou dosaženy: není později horších a důkladnějších škůdců svobody než liberální instituce. Jeť známo, co dovedou: podryjí vůli k moci, jsou nivelováním hor a údolí, povýšeným na morálku, činí malým, zbabělým a požitkářským – jimi vždy vítězí stádné zvíře. Liberalismus: po česky stádné zhovadění.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Lovecraft je znám zasvěceným čtenářům především mýtem Cthulhu a doprovodným obludáriem, méně pak svými dopisy přátelům, jichž napsal mnohem víc než svých okultních povídek, a ještě méně toho víme o jeho soukromých politických názorech a náhledech na společnost. Kerry Bolton napsal článek, který nám Lovecrafta přiblíží z úhlu, jenž doposud zůstával ukryt tak dobře jako onen čarodějnický kabinet Peabodyho domu, kde stěny svíraly neobvyklý úhel a ze začarovaného kouta vycházely stopy neznámého… napsal článek, který nám Lovecrafta přiblíží z úhlu, jenž doposud zůstával ukryt tak dobře jako onen čarodějnický kabinet.

Pro mnohé obdivovatele nepatří mezi nejstrašidelnější věci, jež H. P. Lovecraft napsal, Cthulhu, nýbrž to, co napsal o politice. Jenže já se pokusím – a doufám, že se mi to podaří – ukázat, že politika tohoto mistra hrozivého, iracionálního a metafysického horroru je pevně usazena v realitě a rozumu.

Lovecraft, jako mnozí literáti, kteří se s počátkem 20. století přivrátili k levicové nebo pravicové politice, se zabýval dopady kapitalismu a technologie na společnost a kulturu. Ekonomický redukcionismus kapitalismu byl prostě zrcadlen marxismem, a obojí je emanací téhož moderního materialistického Zeitgeistu.

Continue Reading

Autor: ST. KON

Ke kořenu věcí se dá dostat přes slova, protože ta vytvářejí obrazy. A obrazy jsou tím, co vnímá duše. Slovo ohavnost má společný kořen s pojmy havěť, hovno, hyzdit. Ve městě dost dobře nevíme, co je to havěť, to slovo mizí i s tou nešťastnou havětí. Hoven je v některých ulicích spousta a kdo je k sobě upřímný, ví, že občas nějaké udělá. Takže to se ještě užívá. Hyzdit se moc nepoužívá – je to slovo spíše vyhrazené pro písemné projevy. Hyzděním něčeho vzniká ohavnost. Někdy se ovšem ohavnost objeví rovnou. Znáte možná lesní zákoutí, ve kterých na vás padají temné, tísnivé myšlenky. Jejich větve, jako by vás lačně tlačily ke kořenům svých stromů… Ta místa jsou v jistém smyslu ohavná: Dokonce i policejní záznamy znají místa, kde opakovaně dochází ke zločinům, jako by duchové těch míst byli nějací krvaví ohavníci. Ta místa ale nikdo nezhyzdil, mívají svou vznešenost. Neklid a mrazení, pocit, že tam nejste sami, nebo jste naopak podezřele sami, ukazuje na smrt.

Continue Reading

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Pojem „Abendländer“ poprvé použil v roce 1529 Kaspar Hedio (také Caspar Hedio, Kaspar Heyd, Kaspar Böckel), německý historik a reformní theolog, při Marburgském kolokviu, které proběhlo 1. až 4. října 1529. Označuje Západ neboli latinsky Occidens, tedy křesťanský Západ, oblast vyznávající společné hodnoty, řeckou filosofii, římské právo a křesťanství vycházející z judaismu. Západ Svaté říše římské národa německého, jejíž východní hranici tvoří od roku 1348 Odra, východní hranice Moravy a rakouských alpských zemí k Istrii. (1) Není to označení pro Západní Evropu jak ji známé dnes – Francie, bez jižní části středomořské, Benelux, Velká Britanie a Irsko nebo šířeji Německo, Rakousko, Benelux, Velká Britanie a Irsko , Francie, Švýcarsko, Itálie a Iberský poloostrov.

Starověk dualismus Západ – Východ neznal, panovala zde jednota a mnohost v kultuře římské říše. Označení Západ dostává smysl teprve tehdy, když pod tímto pojmem chápeme latinské křesťanství, které se izolovalo od oblasti, které nekladly Řím za centrum křesťanské církve. Uznání autority Říma možno vnímat jako jednotu. Proces diferenciace Západu a Východu trval několik století, než se stal v polovině jedenáctého století skutečností díky definitivnímu oddělení církve římské od konstantipolského patriarchy. Náhoda způsobila, že Poláci, Češi a Maďaři spadli pod autoritu Říma, stejně jako Slovinci a Chorvati a tím k latinskému křesťanství, naopak Srbové, Bulhaři, Rumuni, Rusové vstoupili do církve řecké.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

Není slepějšího člověka, než člověka který nechce vidět. Vzpomněl jsem si na toto přísloví nedávno, když jsem četl dlouhou veřejnou tirádu od klasického filologa na odpočinku. 1) Požívaje privilegovaného statusu ve Francii a také i ve Spojených státech, kde učil na renomované univerzitě, se tento dobrý profesor vysmíval označení zvolenému jeho krajany, kteří se označují za „původní“ nebo také „autochtonní“. Tak, jak například řecká mytologie označuje lidi narozené v rámci svého společenství, stejné krve a půdy.

„Uprostřed pátého století před naším letopočtem,“ píše, „byly malé řecké městské státy zasaženy virem způsobujícím ‚hypertrofii ega'“ – „děsivou epidemií“, dodává emeritní profesor. Posuďte tuto epidemii sami – „vyústila ve výroční obřady, při kterých řečník, znalý umění smutečních proslovů, oslavoval před hroby padlých starobylou slávu Athéňanů.“ Jak úplně absurdní myšlenka, oslavovat slávu města a těch, kdo padli ve válce! Tato znepokojivá „hypertrofie ega“ dokonce vedla Athéňany k postavení zanedbatelných památníků (jako například Parthenonu, který přetrval tisíciletí a různé vpády), k věčné oslavě hlupáků jako jsme my. Rovněž je to vedlo také ke vztyčení dalších triviálních památníků: těch duchovních (předání Homérových eposů, stvoření filozofie, řeckého dramatu a zkoumání historie), které nás obohacují do dneška a nad kterými jakýsi podivný klasický filolog žasne, že se na ně stále odvoláváme. Toto celé dědictví je vůbec iritující.

Continue Reading

Sobota 25. září 2010, začátek 20 hod.

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Než se začneme zabývat otázkou Střední Evropy, pokusme se definovat prostor střední Evropy. K prvnímu dělení Evropy došlo po roce 1054 (velké schizma). Proběhlo při tom oddělení Říma od Byzance. Vznikl celek západní Evropy a celek východní Evropy. Toto dělení bylo dáno hranicemi katolické církve a vznikající západní kultury a ortodoxní církve a východní byzantské kultury. Mezi Labem a Pobaltím však vzniká celek střední Evropy kulturně a civilizačně patřící k Západu, který počátkem 16. století začíná ztrácet kontakty se Západem a tento proces končí koncem 18. století, kdy se tento celek vrací zpět k Západu. František Dvorník v knize Zrod střední a východní Evropy přesvědčivě dokládá, že střední Evropa představuje svébytný celek, který však nedokázal vytvořit mocensky odolnou Říši. Náběhy k tomu byly, a to za vlády Václava II, kdy byla „poslední šance Čechů a Poláků splynout v jediný národ“. Nasledovalo úsilí Jiřího z Poděbrad založit jakousi bezpečnostní zónu, vláda Jagellonců a naposledy panování Habsburků, jejichž pokus o vytvoření nadnárodní Říše skončil ve víru Velké války. 1]

Continue Reading

Autor: Jonathan Bowden

Publikováno na počest stodvacátého výročí narození H. P. Lovecrafta (20. srpna 2010) na stránkách Okultura.cz

“Homo homini lupus: Člověk člověku vlkem.”
– Plautus

Howard Phillips Lovecraft se narodil v Providence na Rhode Island v roce 1890. Jeho otec zemřel v roce 1898 v Butlerově nemocnici v Providence, údajně nervovým vyčerpáním z přepracování, ve skutečnosti však byl postižen celkovou parézou nebo šílenstvím ve třetím stupni syfilitidy.

Lovecraft byl pak vychováván svojí matkou a dvěma tetami, Lilianou a Annie Emelinou Phillipsovými. U rozmazlovaného a hýčkaného mladíka se rozvinuly psychosomatické neduhy rozličných facet – většina z nich se projevila poté, co se vzdálil od svých tetiček. Zešílela jeho matka následkem toho, co lze popsat jako syfilitickou komplikaci, k čemuž přispěla a napomohla arseniková tinktura braná coby ‘prevence’? Zemřela rovněž v Butlerově nemocnici 21. května 1921.

Continue Reading

Daniel Schmitt

Tajemná organizace Wikileaks tento týden způsobila senzaci a skandál zveřejněním 92 000 utajovaných amerických dokumentů o válce v Afghánistánu. Berlíňan Daniel Schmitt je jednou z pouhých dvou mediálně známých tváří této záhadné skupiny bývalých hackerů. Pro některé jsou budoucností konfrontativního a investigativního žurnalismu, jiní naopak soudí, že bezohledně ohrožují životy druhých. V každém případě organizace Wikileaks jedním z největším úniků informací v lidských dějinách notně posunula hranice „investigativní“ žurnalistiky.

Wikileaks, údajně řízená nomádským bělovlasým Australanem Julianem Assangem nemá žádné oficiální sídlo nebo vlastníka a podle svých kritiků ani zodpovědnost za to, co publikuje. Ti jsou toho názoru, že kvůli detailním informacím odhaleným v těchto dokumentech mohou být zabiti afghánští informátoři a vojáci mezinárodních bezpečnostních sil bojující s Talibanem. Wikileaks však bezpochyby podstatně změnila nazírání na způsoby úniků tajných informací.

Prostřednictví zveřejnění 92 000 utajovaných amerických dokumentů o válce v Afghánistánu Wikileaks vstoupila na doposud neobdělávanou půdu, nakolik se uchýlila k dosud bezprecedentní spolupráci s třemi velkými světovými mediálními koncerny: německým Der Spiegel, britským The Guardian a americkými New York Times.

Dvaatřicetiletý Daniel Schmitt, bývalý IT specialista z Berlína je spolu s Assangem mediální tváří Wikileaks.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

Jejich jména vtiskla název mnoha bulvárům našeho výjimečného, avšak zohyzděného hlavního města: Berthier, Murat, Jourdan, Masséna, Soult, Brune, Bessieres a další. Napoleon svým dekretem ze 14. května 1804 jmenoval prvních čtrnáct císařských maršálů, aby k nim zanedlouho přidal dalších deset. S jejich jmény se stále setkáváme v mnohých obvodech dnešní Paříže, jež si dnes už jejich slávy takřka neváží.

Napoleon Bonaparte nehodlal ztrácet čas. Rozhodnutí obnovit maršálskou hodnost bylo vydáno 24 hodin po zasedání senátu, v jehož důsledku mu byl udělen titul francouzského císaře.

Continue Reading

Konservativním šeptáno do ucha. – Co se dříve nevědělo, co se dnes ví, co by se věděti mohlo, – zpětné vytváření, obrat v jakémkoliv smyslu a stupni je zhola nemožný. My filosofové to aspoň víme. Ale všichni kněží a moralisté v to věřili, – chtěli lidstvo přivésti nazpět k dřívější míře ctnosti, sešroubovati je na ni. Morálka byla vždy Prokrustovým ložem. I politikové napodobili v tom kazatele ctnosti: i dnes ještě jsou strany, v jichž snech je cílem račí pochod všech věcí. Ale nikomu není dovoleno býti rakem. Nic platno: musí se kupředu, lépe řečeno, krok za krokem dále v úpadek (- toť moje definice moderního „pokroku“ ). Možno zadržeti tento rozvoj a zadržením i zvrhnutí staviti, nastřádati, učiniti je vehementnějším a náhlejším: více možno není.

Friedrich Nietzsche: Soumrak model aneb Jak se filosofuje kladivem, Nájezdy nečasového, kapitola 43.