Délský potápěč

Nepřítel Evropy: islám nebo Amerika?

Autor: Michael O’Meara

Le coup d’Etat mondial: Essai sur le Nouvel Impérialisme Américain
(Globální převrat: Esej o novém americkém imperialismu)
Paris: L’Æncre, 2004 (Arktos, 2017)

Fas est ab hoste doceri. (Sluší se poučit i od nepřítele.) Ovidius

Letos (recenze byla napsána v roce 2004 – pozn. DP) na jaře Guillaume Faye už pošesté za posledních šest let vydal knihu, jíž znovu překreslil a nově definoval obsah evropského nacionalismu (zde ovšem „nacionalismus“ neznamená obranu „národního státu“ 19. století, ale Velké Evropy). Stejně jako všechny předchozí knihy adresuje i Le coup d’Etat mondial jak aktuální problémy, tak i věčné otazníky nad budoucností evropského lidu. V tomto duchu tak přináší zdrcující kritiku „nového amerického imperialismu“ i jeho protipólu, evropského antiamerikanismu, a současně je jeho kniha také příspěvkem do širší nacionalistické debaty o osudu Evropy. Tato diskuse se v kontextu Schmittova vymezení Freund/Feind odvíjí především od odpovědi na otázku: Kdo je vlastně nepřítelem Evropy? Pro Schmitta znamená tato otázka určit, kdo ohrožuje evropský systém států a tím pádem také její jedinečnou biokulturu.

Continue Reading

Slobodan Milosević

Autor: Eduard Limonov

Mě i Slobodana zatkli v dubnu roku 2001. Obě naše zatčení přišla jen pár dní po sobě. Moje už 7. dubna. Je to příznačné. Stále více se na ta zatčení dívám jako na symbolický konec jedné epochy a začátek další. Jako na rozvodí dvou moří. A oba dva nás zatkli „naši“.

V roce 1992 mě přijal v prezidentském paláci v Bělehradě. Seděli jsme na pohovce v oslepujícím světle reflektorů kamer a blesků fotoaparátů a před námi na stole stála váza s květinami. Mluvili jsme o Rusku a o Srbsku. (Potom mě za to setkání odsoudila dobrá polovina mých přátel z řad srbských intelektuálů.)

Continue Reading

Turecké expanzivní záměry

Autor: Mike Whitney

Nečekané spojenectví Turecka a Libye zapůsobilo na mocenskou rovnováhu ve východním Středomoří a na Blízkém východě jako mohutné geopolitické zemětřesení. Smělý tah turecké vlády pobouřil její regionální rivaly a uvolnil prostor pro dramatickou eskalaci přes devět let trvající občanské války v Libyi. Přiměl také evropské i americké vedení k rychlé reakci na turecký plán postavit se svou mocí za libyjskou Vládu národní jednoty (Government of National Accord, GNA), uznanou OSN a posunout své námořní hranice od evropských břehů směrem k Africe, čímž by fakticky vytvořilo „ve východním Středozemí námořní koridor spojující turecké pobřeží s libyjským“.

Continue Reading

Israel Shamir: „Polská demonstrace proti restitucím, označená v americkém tisku jako ‚protest neonacistů‘. Jistě, jedině neonacista by rád zůstal vlastníkem svého bytu, když se nabízí velice lákavá příležitost předat ho americké židovské organizaci.“

Autor: Israel Shamir

V pátek 17. ledna 2020 otřásly ruskou metropolí tři tisíce slavnostních salv a moskevské nebe prozářily překrásné ohňostroje. Stalo se tak v připomínce památného pozdravu z před 75 let, kdy 17. ledna 1945 čtyřiadvacet salv 324 těžkých děl oznámilo osvobození Varšavy Rudou armádou. Zdevastované město na Visle bylo tehdy zachráněno před úplným zničením.

Byla by to bývala vynikající příležitost k veřejné oslavě přátelství mezi dvěma slovanskými národy. Poláci by si mohli připomenout na 200 000 ruských padlých v bojích o Varšavu se slovy „zemřeli, abychom my mohli žít“. Mohli by Rusku poděkovat také za bohaté země a lidnatá města, vyrvaná poraženému Německu a předložená Polsku: Danzig se stal Gdaňskem, ze Stettinu Szczecin, Breslau Wrocławí a z Posenu je Poznań. Projevit vděčnost by ostatně mohli i za navrácení ukrajinského území, v meziválečné éře ovládané Poláky, což skončilo krvavými masakry polského obyvatelstva ukrajinskými nacionalisty, zpátky Ukrajině.

Continue Reading

Clausewitz, Trump a Sulejmání aneb americká politika coby pokračování izraelských válek jinými prostředky

Autor: Gilad Atzmon

Asi nejslavnější válečný stratég a teoretik 19. století Carl von Clausewitz kdysi poznamenal, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Tento slavný výrok velice přesně popisuje íránskou vojenskou i geopolitickou strategii a je také v souladu se zásadami generála Kásima Sulejmáního v průběhu posledních více než dvaceti let.

Continue Reading

Studie nejprestižnějšího amerického think-tanku RAND Corporation o možnostech destabilizace a ekonomického vyčerpání Ruska (Jak destabilizovat Rusko a přetížit jeho síly: Zhodnocení dopadu různých variant překročení ekonomických nákladů)

Tento stručný výtah obsahuje závěry zprávy, jež se dopodrobna zabývá nenásilnými, ekonomicky účinnými (cost-imposing) možnostmi, jež by Spojené státy a jejich spojenci mohli využít v ekonomické, politické i vojenské oblasti, aby vyvinuli tlak, vyvedli z rovnováhy a „přetížili“ ruskou ekonomiku, ozbrojené síly i politické renomé režimu doma i za hranicemi. Některé z nastíněných scénářů očividně vykazují větší možný účinek než jiné, všechny je ovšem třeba zhodnotit ve světle celkové americké strategie vůči Rusku, což ovšem nebylo cílem zprávy ani tohoto souhrnu.

Současné Rusko je zranitelné z mnoha různých směrů – ceny ropy a zemního plynu hluboko pod svými maximy vedly ke snížení životní úrovně, hospodářské sankce, jež tento propad dále prohloubily, stárnoucí a zanedlouho i početně klesající populace, nebo rostoucí míra autoritářství pokračující vlády Vladimira Putina. Tyto reálné slabiny se dále snoubí s hluboce zakořeněnými (jakkoliv přehnanými) obavami z možné Západem podpořené změny režimu, ztráty velmocenského postavení nebo dokonce vojenského útoku.

Continue Reading

Genpor. Kásim Sulejmání (11. března 1957 – 3. ledna 2020)

Autor: Eric Striker

Většina Američanů jméno generála Kásim Sulejmání neznala, dokud Izraelci nenašli dokonalou příležitost zařídit jeho zavraždění. Poslali pokyny do Pentagonu a velkoryse ponechali veškeré zásluhy za akci Donaldu Trumpovi, který se při sledování útoku na obrazovce ládoval zmrzlinou.

Continue Reading

Gréta Thunbergová neměla radost – na snímku odstavená soukromá letadla, kterými se dopravili účastníci loňského Světového ekonomického fóra do Davosu, kde projednávali mj. „nutnost dekarbonizace globální ekonomiky“. (zdroj: The Guardian)

Autor: F. William Engdahl

Klima – kdo by si to býval pomyslel: Právě megakorporace a plutokratičtí miliardáři v pozadí globalizace světové ekonomiky posledních desetiletí, jejichž honba za vyššími zisky a nižšími náklady napáchala takové škody na životním prostředí jak ve vyspělém průmyslovém světě, tak rozvojových zemích Afriky, Asie nebo Jižní Ameriky, se nyní stali hlavními podporovateli „lidového“ hnutí za snížení uhlíkové stopy ve Švédsku, Německu, Americe i jinde.

Sledujeme projevy provinilého svědomí, nebo za snahou o zpoplatnění snad i samotného vzduchu, který dýcháme, stojí něco jiného, hlubšího?

Continue Reading

25 fascinujících faktů ze světa demografie (obraz: Raymond Douillet – Un petit tour et adieu /Krátká pouť a sbohem/)

Autor: Anatoly Karlin

Nemíním se v tomto článku zabývat informacemi, které lépe informovaní „normálové“ vesměs dávno vědí: Že Izrael svou porodností představuje podivnou výjimku ze standardu Prvního světa, že se fertilita islámského světa propadá rychlostí volného pádu; že předpokládaná délka dožití rychle roste skoro po celém světě; že americké bělochy ve velkém kosí „velké bělošské umírání“ (Great White Death) a že všechny rasové skupiny v USA si v délce dožití vedou lépe než jejich soukmenovci ve zbytku světa – s výjimkou bělochů, kteří umírají dříve než většina Evropanů.

Continue Reading

Peter Turchin: Ages of Discord

Autor: Lance Welton

Společenskovědní obory upí pod stále pevnější kontrolou levicových ideologů, kteří zbytků důvěry v akademickou sféru mezi obyvatelstvem využívají hlavně ke vštěpování svých rovnostářských dogmat studentstvu i nejširší veřejnosti. Najdou se však ještě čestné výjimky. Jednou z nich je i Peter Turchin, ruský profesor evoluční biologie na University of Connecticut. Turchin, který svůj doktorát získal na Dukeově univerzitě a své vědecké vzdělání nemilosrdně aplikuje na super-pokrokářský („woke“) svět společenských věd s cílem dospět k jednoznačným a testovatelným předpovědím o cyklech, jimiž civilizace procházejí. Západní svět podle profesora Turchina čekají těžká a bouřlivá 20. léta.

Continue Reading

Oswald Mosley v roce 1962

Autor: Oswald Mosley

Nebyli jsme jednotní, a proto jsme byli porobeni. Tak zní tragický epitaf dvou válečných generací. Jen tato slova a nic víc by měla ozdobit hrob evropského mládí. Takový byl osud mé generace v roce 1914 a taková byla i zkáza nové generace mladých vojáků v roce 1939. Mládí Evropy prolévalo krev svých bratří a hyeny tohoto světa blahobytně tloustly. Všichni, kdo bojovali, se octli v postavení porobených, bez ohledu na svou národní příslušnost. Vítězi se totiž stali jedině ti, kdo nebojovali, ale pouze shrábli zisky.

Jaká je tedy pravda o předválečných národně socialistických nebo fašistických hnutích? Naší chybou byl přesný opak toho, z čeho nás naši odpůrci vinili. Jak často se to asi v politice stává? Jak zřídka je lidem dovoleno dozvědět se cokoliv jiného než zrcadlový opak pravdy? Říkalo se o nás, že chceme upozadit zájmy své země ve prospěch cizích mocností, to však byla naprosto směšná lež. Ve skutečnosti jsme byli až příliš „národní“, příliš úzce soustředění na ochranu vlastních národních zájmů. To bylo tím skutečným omylem všech skutečně národně socialistických nebo fašistických hnutí, ať už v Británii, Německu, Francii, Španělsku nebo Itálii. Navzdory nařčením z ochoty stát se v případě střetu mezi státy „pátou kolonou“ byly naše politická ideologie i propaganda příliš nacionalistické, než aby měly tu moc utvářet v lidech vědomí nové evropské jednoty a solidarity, jež by snad všeobecným projevem souhlasné vůle dokázalo odvrátit katastrofu. Dalek tomu, bojovat ve válce pod vlajkou jiné země, nepromluvil nikdo z nás dostatečně rozhodně ve prospěch nového ducha Evropského svazu, z něhož nyní musí moderní realita učinit úhelný kámen našeho nového kréda. To staré bylo zadupáno do prachu právě proto, že fašistická perspektiva ve všech zemích byla až příliš úzce národní.

Continue Reading

Jean Parvulesco (ᛉ1929 – ᛦ2010) „Náš“ Umberto Eco?

Krátké představení Jeana Parvulesca, od jehož smrti dnes uplynulo devět let.

Jméno Jeana Parvulesca (ᛉ1929 – ᛦ2010) není mimo Francii příliš známé. Žádná z jeho knih totiž nebyla dosud z francouzštiny přeložena, v neposlední řadě kvůli autorovu velice komplexnímu a osobitému literárnímu jazyku. Parvulesco tak zůstává hádankou evropské literatury. Mystik, básník, romanopisec, kritik, znalec politických pletich, revolucionář, přítel a důvěrník řady slavných Evropanů druhé poloviny 20. století (od Ezry Pounda a Julia Evoly až k Raymondu Abelliovi a Arnu Brekerovi), jehož pravá osobnost zůstává tajemstvím. Z Rumuna, jenž ve čtyřicátých letech prchl na Západ, se stal jedním z nejvytříbenějších francouzských stylistů současné poesie a prózy. Ale ať už tvořil tantrické verše, složité okultní romány nebo životopisy svých slavných přátel (zejména Le Soleil rouge de Raymond Abellio – Rudé slunce Raymonda Abellia), jeho pravé poslání zůstávalo neměnné: být „vizionářem“, přímým a podnětným pozorovatelem duchovních sfér, jež se vybraným otvírají za pochmurnou a banální fasádou dnešního odposvátněného světa.

Continue Reading

Nástup transhumanismu: vítězství nebývá nutně dokladem morální převahy

Autor: Michael Sisco

Většina lidí si celkem dobře uvědomuje rychlost tempa technického pokroku naší společností, a vesměs je to naplňuje optimismem. Pokud už někdo projevuje skepsi, pak spíš z obav ze ztráty místa kvůli různým technickým průlomům jako umělá inteligence. Jen málokdo je však dostatečně obeznámen s existencí a podobou transhumanistického hnutí, jehož cíle bývají nezřídka zlehčovány jako nějaká málo pravděpodobná vědeckofantastická utopie.

Continue Reading

Greta Thunbergová

Autor: Richard Houck

Greta Thunbergová, mladá klimaaktivistka, působila na jedné fotce, kterou jsem nedávno viděl, ohromně strhaně. Zničeně. Bylo mi jí z duše líto. Má totiž pravdu: ukradli jí dětství a lidé skutečně trpí. Snad se jí to povede nějak překonat.

Greta bývá terčem posměšků a urážek, často nelítostných, zejména z pravicových kruhů, což je ale podle mě dost nešťastné, protože na fenomén Greta je třeba nahlížet trochu obšírněji. „Hloupé holce“ Gretě se vysmívají pro její vzhled a její kritici se často nezastaví ani před poukazováním na její vývojovou vadu. Rád bych zde krátce načrtnul pozici z druhé strany této debaty, z pohledu někoho, kdo je pevně přesvědčen o důležitosti přirozených hierarchií i duchovní aristokracie.

Greta se mi líbí. Má dobré srdce. Jenom potřebuje pochopit, co se vlastně děje – mohla by nám totiž být mocným spojencem. Je mi smutno z pohledu na temné globalistické síly, jak zneužívají mladou, nevinnou dívku, děvče mé rasy, aby jim pomáhalo prosadit politiku, která jí doma vynese jen zášť a nenávist.

Continue Reading

Jen do toho, góji, nenech se pobízet…

Autor: Eric Striker

Většině obyvatel Západu se při zmínce o Japonsku vybaví stárnoucí a umírající společnost.

Nejnovější data ukazují, že 40 % japonských mileniálů nikdy nemělo sex. Každý další rok se v zemi uzavírá méně sňatků a rodí méně dětí. Mediánový věk Japonců dosáhl 46 let.

Tato sterilita má příčiny v poválečném podání koňských dávek dvojice známých jedů rasy, liberálního kapitalismu a feminismu, Spojenci.

Vykleštěný národ

Dvojici škodlivých doktrín vnutil kdysi hrdému národu silou generál Douglas MacArthur, jemuž při sepisování nové okupační „ústavy“ ochotně pomáhali do Japonska obratně přibyvší Židé.

Asi nejznámější z nich byla Beate Sirota Gordonová, dvaadvacetiletá učitelka hudby, již MacArthur pověřil sepsáním článku 24 o ženských právech. V době svého vzniku (1946) byla tato norma ve svém kulturním levičáctví podstatně extrémnější než cokoliv srovnatelného v americké legislativě. Gordonová se podílela i na vzniku částí ústavy po sovětsku zapovídajících „rasismus“ – o jejím komunistickém smýšlení se ostatně vědělo.

Continue Reading

Reklama a bělošská genocida: „Ou bejby, mám ráda kvičení feministů, feministek a fembotů o sexismu.“

Autor: Richard Houck

Masový marketing mezirasových vztahů, zejména bělošek s černochy, se stal fenoménem natolik agresivním a všudypřítomným, že si jej začínají všímat i ti nejméně bystří příslušníci naší kultury. Při nedávné návštěvě obchodního centra jsem ve třech odlišných obchodech zaznamenal trojí vyobrazení reklamních párů. Dva z nich byly mezirasové, v obou případech běloška s černochem, na třetím byl bělošský pár. Asi nejvíc mě na celé věci zarazila skutečnost, že obyvatelstvo města, kde jsem se na nákupy vydal, tvoří z asi 97 % běloši a černoši představují méně než dvě procenta populace. Nutně jsem se tak musel ptát, jestli měla tato „rozmanitá“ reklama za cíl zvýšit prodeje, nebo indoktrinovat, poskytnout návod a také názorný důkaz „pokrokovosti“ společností.

Soudě podle momentek z naší kultury by člověk snadno mohl usoudit, že větší polovina všech vztahů překračuje hranice rasy. Pokud by někdo bez dalšího povědomí o Americe nebo Evropě viděl naše televizní vysílání, časopisy nebo reklamu v prodejnách, nejspíš by usoudil, že normální běloši mužského pohlaví se zde v podstatě nevyskytují. Spojení bílé ženy s černým mužem je v reklamě bezkonkurenčně nejzobrazovanějším rasově smíšeným spárováním, na něž se proto v této eseji budu soustředit především.

Zamyslel jsem se nad pravděpodobností, že by skóre z úvodního odstavce, tedy dva černo-bílé ze tří reklamních párů, bylo pouhou hříčkou pravděpodobnosti. Mezi muži a ženami, bělochy, černochy, Hispánci, Asiaty a „ostatními“ lze vytvořit páry 25 možných kombinací. Dvacet z nich tvoří kombinace mezirasové.

Continue Reading

Autochtonní „Evropané“?

Autor: Greg Johnson

Jednou z trvalek kritiky bělošských koloniálních společností po celém světě – v Amerikách, v Africe i u protinožců – je jejich domnělá morální nelegitimita pramenící z toho, že jiní lidé tam žili už před bělochy. Osobně mu říkám „argument autochtonií“, z řeckého „αὐτόχθων”, („ze země zrozený“, tj. původní). Podle jeho vyznavačů jsou původní obyvatelé těchto zemí také jejich právoplatnými majiteli („patří tomu, kdo ji našel“) a nahradit je znamená porušení práv těchto skupin. Tím pádem musí být všechny evropské koloniální společnosti, které se ve větší nebo menší míře nahrazování původního obyvatelstva dopouštěly, nevyhnutelně označeny za nelegitimní.

Jako první by nás mělo praštit do očí, že předkladatelé argumentu autochtonií v případě bílých kolonizátorů jej v otázce kolonizace Evropy Neevropany v tichosti ignorují. V tomto případě jsou původním obyvatelstvem Evropané a těmi, kdo domorodcům upírá vládu nad jejich domovinou, zas barevní přibyvší. Soucítím s původním obyvatelstvem po celém světě, protože jako běloch dobře vím, jaké to je být vystrnaděn ze své vlasti vetřelci.

Někteří jak víme namítají, že Evropané ve skutečnosti původním obyvatelstvem nejsou, protože své společnosti po tisíciletí vzájemně napadali a kolonizovali. Původní obyvatelé Anglie tak byli kupříkladu napadeni a kolonizováni Římany, Anglosasy, Vikingy a Normany dlouho před současnými vlnami Afričanů a lidí z Indického subkontinentu. Proč by tedy měli být potomci Anglosasů nebo Normanů být považováni za jaksi „původnější“ než Jamajčané nebo Pákistánci?

Slabina této argumentace je nasnadě: vychází z premisy, že alespoň někteří Evropané skutečně původní jsou. Krom toho, jelikož všechny evropské národy sdílejí rasový původ, původně evropský, dochází-li k jejich přesunům v rámci Evropy, neznamená to „nahrazování původního obyvatelstva“, ale jen jeho nové přeskupení.

Continue Reading

Moderní Západ se nikdy nesetkal s tak mladistvou společností, jakou je dnešní Afrika.

První část eseje najdete zde.

Imigrace a specifický případ Afriky

Možná by však bylo omylem hovořit o masové imigraci jako o volbě. Žádná západoevropská země se jí poslední půlstoletí nevyhnula, vytrvalé a zdrcující nechuti většiny veřejnosti navzdory. Půlstoletí evropské porodnosti pod úrovní reprodukce bylo také půlstoletím masové imigrace, ať už plánované (jako v případě německého náboru tureckých dělníků pro své průmyslové závody a doly), nebo živelné (třeba náhlá vlna arabských loajalistických „harkiů“ do metropolitní Francie po pádu francouzského Alžírska v roce 1962).

Vyčíslit tempo proměny nemusí vždy být zrovna jednoduché: za čtvrtstoletí snah evropských zemí o vybudování soudržnější bruselské unie ztratila mezievropská migrace velkou část někdejšího odéru cizoty a někteří nadšení eurofederalisté ji proto dokonce dnes odmítají označovat za cizí. Některé země nabízejí snazší cestu k získání občanství než jiné, takže se potomci příchozích rychle přesouvají do kategorie „původního“ obyvatelstva, přinejmenším tedy na papíře. A protože demografickému poklesu čelí všechny země a migrace uvnitř EU tak není řešením pro nikoho, zaměřím se hlavně na imigraci neevropskou.

Continue Reading

Christopher Caldwell

Autor: Christopher Caldwell

V prosinci (2018) skupinky francouzských protestujících, označovaných jako Žluté vesty, zastavovaly motoristy na kruhovém objezdu v místě, kde se v zalesněných burgundských kopcích setkávají silnice N151 a D951A. Protestující, jejichž přízvisko odkazuje na ve výbavě motoristů povinné reflexní vesty, se do ulic a na křižovatky vydali už o měsíc dříve, na protest proti plánované nové dani na naftu. V následujících týdnech ovšem jejich důvody ke stížnostem získávaly stále méně politický (proti nebo pro konkrétní opatření) a výrazněji existenční charakter (proti nemožnosti vyjít na francouzské periferii s penězi).

Do žluté oděný řidič sanitky Jerome se návštěvníka zeptal, jestli byl kousek dál v městečku Clamecy. Je úžasné, zazněla odpověď. Hrázděné domy… rodiště slavného romanopisce Romaina Rollanda… proslulý gotický kostel z 13. století, sevřený meandry řeky Yonne a jejího menšího přítoku Beuvronu.

Jerome to všechno dobře věděl. V Clamecy vyrostl. „A podíval ses pořádně?“ ptal se – „město umírá.“

Continue Reading

Konec Izraele

Autor: Gilad Atzmon

Poučení ze současné patové situace izraelské politiky zní, že Izrael se hroutí a rozpadá odstředivou silou prvků, které se mu nikdy pořádně nepodařilo sjednotit. Dělicí linií už nejsou jen obvyklé třenice mezi aškenázskými a arabskými (tj. sefardskými) Židy – nově se jedná také o rozkol ideologický, náboženský, duchovní, politický, etnický i kulturní. Hovořit se nedá ani o bitvě levice s pravicí, Židé v Izraeli totiž politicky stojí na pravici, včetně těch, kteří se označují za „levicové“. Přestože mnohé z nejhlasitějších a nejbystřejších hlasů, kritických k izraelské politice a židovskému fundamentalismu, vycházejí z Izraele (jako Gideon Levy, Šlomo Sand, Israel Šamir a další), izraelská levice de facto neexistuje. Tamější politická scéna se dělí na voliče krajní pravice a „obyčejné“ jestřáby. Arabská Sjednocená kandidátka tak zůstala v podstatě jediným levicovým subjektem v izraelském Knessetu. Nikoho už by to nemělo překvapovat: jak už delší dobu tvrdím, izraelská levice je vlastně oxymóron a židovství je forma kmenové identifikace. Levice je naopak univerzalistická. „Kmenové“ a „univerzální“ jsou ovšem jako olej a voda – těžko se dají míchat.

Continue Reading