Délský potápěč

Starověká řecká rodina

Autor: Guillaume Durocher

Posvátnost rodiny a plození

Synovská oddanost: Základ společenského uspořádání

Ve zbytku tohoto článku se zaměřím na ústřední úlohu, již v Platónově magnétském režimu měla mít příbuzenská pouta, a to rodinná i etnická. Platón nabízí metaforu Homérových Kyklopů coby příkladu rodiny jako první, prehistorické formy společenského uspořádání. V takovéto rodině vládne patriarcha oprávněně z titulu rodinných svazků:

…vládnou nejstarší, protože dostávají vládu od otce a matek; ostatní, následujíce jich, udělají jako ptáci jedno hejno a žijí pod otcovládou a pod vládou královskou, ze všech nejspravedlivější. (680e) 1]

Platón detailně popisuje, čím jsou děti posvátnými příkazy povinny svým rodičům „co se týče uctívání bohů a péče o předky“ (723e). Často zde bok po boku vystupují krev a duch: nejdůležitější morální závazky náležejí vlastní krvi a božstvu.

Continue Reading

Platón

Autor: Guillaume Durocher

Společenská soudržnost a spravedlivá nerovnost

Holistický právní stát vedený snahou vštěpovat ctnost a vytvářet soudržnou společnost

Nejvýznamnější Platónovou inovací v Zákonech jistě je idea „vlády zákonů“. Režim jeho obce je řízen komplexní soustavou zákonů a odvolacích soudů, na něž dohlíží tzv. strážci zákonů a které mohou stíhat všechny úředníky za jejich prohřešky. Platón směle prohlašuje: „Každá obec by jistě přestávala být obcí, kdyby v ní nebylo řádně ustanovených soudů“ (766d). „Totalitář“ Platón tak předjímá myšlenku zákonného státu i brzd a protiváh, jež měly takový vliv na Montesquieueho a americké Otce-zakladatele.

Další novinka: zákony mají mít preambule, jež mají občany přesvědčovat rozumnými argumenty o jejich nezbytnosti, aby bylo k donucení přistupováno jen v opravdu nezbytných případech. Zákony tak užívají dvojí metody: „přemlouvání a násilí, pokud je to možné vůči lidu neúčastného vzdělání“. Zákon vytvořený pod vedením rozumu má být „zlatou“ a „posvátnou“ nití, jež duše občanů táhne směrem k ctnosti. Platón se přimlouvá za reformativní pojetí trestního práva a chce zločince léčit, ne jim ubližovat (854a). Od občanů ovšem očekává potrestání těch, kdo by tyto zákony svým jednáním podvraceli.

I když si je vědom nevýhod rigidního a přespříliš obecného zákona, chce se Platón vymanit z vlády lidí a založit vládu rozumu ztělesněného zákonem. Řecké slovo nomos označuje jak „zvyk“, tak i „zákon“ a platónské chápání zákona skutečně někdy výslovně zahrnuje kulturu a tradice společnosti jako takové. Jako už mnozí před ním si všímá, že ústava i zákony v posledku vycházejí z „nepsaných zvyklostí“ a „zákonů otců“, jež „jsou svorníky veškeré ústavy, spojující všechny psané zákony, jak vydané a platné, tak ty, které ještě budou vydány, přímo jakoby po otcích zděděné a zcela starobylé zásady, které, jsou-li dobře stanoveny a ve zvyk uvedeny, s dokonalou ochranou v sobě uchovávají zákony v tu dobu napsané“ (793b-c). Politika a legislativa tak pro něj nejsou jen záležitostí správní nebo manažerskou, ale také věc výchovy a zvyklostí. Úcta k tradiční kultuře je tedy podle Platóna jednou z hlavních zásad práce státníka.

Continue Reading

Platón

Autor: Guillaume Durocher

Platónova Ústava patří k nejslavnějším knihám všech dob. Dokud se bude číst, budou se lidé ptát, zda byl ideální stát načrtnutý v tomto díle, Kallipolis, míněn jako seriózní politický návrh. Měl posloužit jako intelektuálně podnětná utopie nebo snad šlo o symbolickou analogii dokonalé duše? Osobně mě tyto dohady a nejasnosti poněkud matou – důležitější než konkrétní opatření mi totiž v Ústavě i dalších platónských dialozích přijdou zásady, z nichž vycházejí. Proto si můžeme být jistí např. tím, že Platón byl myslitel bytostně aristokratický a uznání nerovnosti chápal jako základ etiky, protože mu velice záleželo na dosažení spravedlivé hierarchie, dobré kultury a kvalitního potomstva.

Kromě Ústavy navíc máme Platónovo nejdelší, ale méně známé dílo, jež se také věnuje politice: Zákony, v nichž popisuje „druhou nejlepší obec“ zvanou Magnésia. Potkáváme se v něm s naším starým známým Platónem – tatáž nekompromisní obrana altruismu, tentýž paradoxní „totalitarismus“ ve službách společenství, tentýž strach a zhnusení z rovnostářství a „populární kultury“, tentýž meritokratický proto-feminismus a tatáž snaha o dosažení dokonalosti. Většinu z toho, co se moderním liberálům příčí v Ústavě, najdeme i v Zákonech, zjevně míněné s plnou vážností.

Continue Reading

Jaký asi smysl má hodnotová soustava, neumožňující lidské skupině přetrvat?

Autor: Jiří Hejlek

Na maličké ploše, která je nám dnes k dispozici, nelze naši úvahu začít ani stručným nástinem předběžného porozumění tomu, co je to jazyk, co je to slovo. Omezím se na konstatování, že jazyk nechápu jako konvencionální systém znaků, jak ho zjednodušeně pojímá strukturální lingvistika, nýbrž jako původní antropologický fenomén. Toto pojetí můžeme studovat již u Aristotela a z myslitelů novějších, jejichž díla byla přeložena do češtiny, odkazuji na studii Maxe Schelera „K ideji člověka“. Pro dnešní úvahu by mělo stačit obecné intuitivní chápání řeči a jazyka.

Na druhé straně asi všichni rozumíme tomu, co to je feminismus neboli genderismus. Na tomto místě nebudu tento jev jako takový hodnotit. Pouze se budu v úvodu snažit uvést jej do dějinných souvislostí. Feminismus vznikl jako jedno z emancipačních hnutí, která čerpají svůj nárok z myšlenky všeobecné lidské rovnosti. Dlouho byl souputníkem socialismu a je i nadále poháněn revoluční energií. Nyní již necestuje po světě pod vlajkou socialismu, nýbrž pod vlajkou nové revoluční ideologie, globálního humanismu. Postmoderní ráz této ideologie spočívá mimo jiné v tom, že její jednotlivé složky netvoří propracovaný a souvislý celek, nýbrž téměř chaoticky se kupí jedna na druhou. Bez ladu a skladu se na jedné hromadě s feminismem nacházejí ekologismus, homosexualismus, vegetarianismus, pacifismus, multikulturalismus apod. Nicméně existuje jakýsi střechový jev, který se snaží spojit všechny ty různorodé prvky, a tím je politická korektnost. Ukazuje se, že to je právě jazyk, který je pro vyjmenované různorodé jevy společným prubířským kamenem.

Continue Reading

Autor: Jiří Hejlek

První dojem, kterým naše civilizace od poloviny 18. století působí, je její racionalistický charakter. Ona taková je a zároveň není. Z původního dvojího rozumu – velmi zjednodušeně řečeno rozumu analytického a kalkulujícího na straně jedné a rozumu receptivního, nazírajícího na straně druhé – uznalo osvícenství pouze ten první z nich a spojilo jej s analýzou empirických dat. Původnímu „intellectus“ bylo odebráno právo na poznání skutečnosti, tedy právo na pravdu. Intelekt byl vykázán do oblasti tajemství jakožto „pouhá“ intuice čili cosi mystického. Tak byla degradována převážná část dosavadního poznání, jak bylo předáváno tradicí. Protipólem zjednodušeného rozumu analyzujícího data se staly emoce v různých podobách, včetně původního intelektu, který se náhle stal iracionální „intuicí“. Takto ochuzený rozum je ve skutečnosti velmi labilní, dnes se zdá, že jej bude možné (na rozdíl od vlastního intelektu) nahradit tzv. umělou inteligencí. Proti ní se namítá, že sice „rozum“ nahradit může, nikoliv však emoce. Tato humanistická námitka se opírá o to, že redukcí rozumu na pouhé ratio se v novověku dostaly právě emoce do pozice podstaty lidství. V tomto smyslu je nová civilizace spíše emocionální než rozumová, zatímco středověk byl naopak věkem plného rozumu.

Continue Reading

První část a dokončení.

Autor: Jiří Hejlek

Přímým Spenglerovým pokračovatelem byl Angličan Arnold J. Toynbee. Centrálním pojmem jeho teorie byl pojem „srozumitelné oblasti historického zkoumání“. Toynbee dobře pochopil, že příslušník určité civilizace jen stěží chápe myšlení místně i časově vzdálených civilizací, a to učinil základem své metody. Napřed prozkoumal prostorový a časový rozsah studovaného civilizačního útvaru a pak metodicky hledal „společnosti téhož druhu“ a přitom zkoumal jejich vztahy do minulosti. Tak se po spojnici mezi společností zanikající a novou dopracoval k pojmu „spřízněnosti“ civilizací, jež na sebe navazují, ale přesto vykazují relativní diskontinuitu v kontrastu s jednotlivými „kapitolami“ téže civilizace. Nakonec studuje, jak dochází k zániku staré a vzniku nové civilizace. Rozpad civilizace podle Toynbeeho není dán nutným civilizačním vyčerpáním a rozpadem kulturních hodnot, nýbrž závisí na tom, jak se zachovají příslušníci civilizace, zejména v krizových situacích. Je to prý úpadek morálky a opojení pýchou, které vedou k rozkladu společností. Teprve pak nastává samovolný konec civilizačního útvaru. Oproti Spenglerově důsledné filosofické koncepci tak anglický historik staví – puzen novověkou manýrou – bezradný anglosaský sociálně psychologický behaviorismus.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Světlé vlasy, světlé oči, 181 cm výšky, 23 let, studující (souběžně dvě vysoké školy), třinecká rodačka, nyní již Pražačka, vítězka Miss Czech Republic (!) s velkými životními plány…

… takto i jinak letošní první prázdninové číslo čtrnáctideníku Naše Praha 6 pod titulkem „Snila jsem o práci cvičitelky delfínů!,“ představuje půvabnou Krystynu Pyszkovou. Ano, jistě, zní to všechno jak běžné bulvární-bezproblémové „zábavné čtení“ k vodě. Avšak průvodní snímek, na němž tato nepřehlédnutelná kráska s mile rozpačitým úsměvem pózuje uprostřed hloučku malých Afričanů s objasňujícím popiskem „Krystyna se v rámci vzdělávacího charitativního projektu věnuje dětem v Tanzánii“ přece jenom jednoho k zamyšlení přiměje. Vítězka totiž vysvětluje a hovoří v množném čísle: „V naší nadaci … věříme … chceme … budeme…“ První otázky, které tak (naivnímu) člověku „mimo branži“ vytanou, jsou: Je podobné angažmá již součástí smlouvy s pořádající agenturou? A tedy podmínkou sponzorů soutěže? Vždyť jak by k něčemu takovému děvče z Třince přišlo? („Máme v Arushi otevřenou zatím jednu anglickou základní školu a zanedlouho budeme otvírat další.“)? Kdo „my“? Název nadace ani projektu, snad jen opomenutím okouzleného novináře, se z dvojstrany nedozvíte (natož něco o sponzorech). Každopádně rekrutování „tváří“ tohoto typu pro nejrůznější PR kampaně je příkladem metapolitiky (nepřátel) v praxi, zde mj. k implementaci xenofilních postojů do myslí pro všeobjímající „otevřenost světu“ povětšinou prý dosud notoricky „zabedněných burizonů“, nejen těch třineckých: „Jsem velkou fanynkou Ocelářů, na hokej chodím s rodinou odmala,“ vypichuje redakce hned pod zmíněnou fotografií. Ne! vůbec jí tu nehodláme přeceňovat, tj. podsouvat, že snad jde o redakční záměr. Ono to „tak nějak“ prostě už je – (obecně) nastaveno – v tom přece právě tkví smysl každé účinné metapolitické strategie (tzn. dlouhodobé činnosti).

Continue Reading

Český pohlavní umělec, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého, Marek Ther, civilizované Ono!

Druhá část a dokončení.

Autor: Jiří Hejlek

„Ale když božská částka v nich mizela, směšujíc se opět a opět s mnohým živlem smrtelným, a povaha lidská nabývala převahy, tehdy (se) … kazili a ohyzdnými se jevili tomu, kdo dovedl viděti, … ale lidem neschopným viděti … zdáli se právě tehdy (Atlanťané) nejkrásnější a nejblaženější, když se plnili nespravedlivou zištností a mocí.“   Platón:  Kritiás 121 b.

Když mořeplavec dojde k závěru, že ztroskotání jeho korábu je zřejmě neodvratné, a neztráceje naději hledá spásu, pak je důležité, aby nepozbyl rozumu a v první řadě se zorientoval. Musí si ujasnit, kde se nachází, a podle toho hledat východisko. Jestliže se splete a nesprávně lokalizuje svou polohu, ohrozí tím celou posádku lodi. Mnohé lidi v dnešní době zachvacuje podobný pocit a kladou sobě i druhým otázky týkající se povahy, budoucnosti a možností záchrany (v módě je dnes naivní výraz „udržitelnost“) naší civilizace. Ukazuje se, že lidé nejsou v drtivé většině schopni určit správnou polohu své lodi. Zkusme to zjednodušenou formou udělat za ně.

Hlasy volající SOS se velmi různí, ba dokonce si protiřečí. Někdo zoufá nad stavem „západní“ civilizace, druhý ji chce hájit i s jejím způsobem života před najatými nájezdníky zvenčí. Jedni se dovolávají „křesťanského základu“ naší civilizace, jiní obhajují její sekulární a tolerantní charakter. Tu se ozve obhájce humanismu, jindy zas slyšíme nářek nad „koncem Evropy“. Jak si to lze vysvětlit?

Continue Reading

Taková je Amerika. Brzy také u nás?

Autor: Karel Veliký

Faye versus Baudrillard

Jean Baudrillard, jeden z intelektuálních vzorů amerických rokokových marxistů,* ve své kritické knize Amérique z roku 1986 (česky: Amerika, Dauphin, 2000) rozsáhle cituje, a to v kapitole „Uskutečněná utopie“, Guillauma Fayeho z GRECE. Zdroj uveden není, přičemž úryvek může pocházet hned ze tří titulů: Le systéme a tuer les peuples (Systém k ničení národů, 1981), L’Occident comme déclin (Západ jako úpadek, 1984) nebo La NSC: La Nouvelle Société de Consommation (Nová společnost spotřeby, 1984). Protřelý dialektik Baudrillard jej uvádí otázkou: Proč je tento text současně pravdivý i naprosto nepravdivý?

Faye: „Kalifornie na sebe obrací pozornost jako naprostý mýtus naší doby. Mnohorasovost, nadvláda techniky, narcismus vyšinuté popkultury, městská kriminalita a audiovizuální koupele: je to super-Amerika a jako taková je Kalifornie naprostou antitezí původní Evropy, od Hollywoodu až k rockovému braku, od E. T. až k Hvězdným válkám, od studentských rádoby protestních nepokojů až k pošetilým vizím Carla Sagana, od neognostiků ze Silicon Valley k mystikům windsurfingu, od nových indických guruů až k aerobiku, od joggingu až k psychoanalýze jako formě demokracie, od kriminality jako formy psychoanalýzy až k televizi jako formě despotismu: v tom všude tkví Kalifornie coby centrum světa simulaker a neautentičnosti, jako místo absolutní syntézy soft totalitarismu. Jakožto  h y s t e r i c k á země a ohnisko, v němž se soustřeďuje vykořeněnost, je Kalifornie místem absence dějin, absence událostí, a současně ustavičného hemžení a nepřerušovaného rytmu světa, tj. vibrací v tom, čemu chybí pohyblivost, vibrací, jimiž je posedlá a které ji ohrožují stejně jako stále otevřená možnost zemětřesení…

Kalifornie nic neobjevila: všechno si vzala z Evropy a vrací jí to vše znetvořené, zbavené smyslu a přetřené pozlátkem Disneylandu. Světové středisko mírného šílenství, zrcadlo našich kalů a našeho úpadku: kalifornitis jakožto horečná varianta amerikanismu se dnes valí na mladé lidi a šíří se jako forma mentálního AIDS. Proti revoluční úzkosti Evropanů staví Kalifornie svou dlouhou řadu padělků: parodie vědění na univerzitách zbavených všech ritů, parodie města a městské kultury v chaotické změti, která vládne Los Angeles, parodie technologie v Silicon Valley, parodie enologie v zteplalých vínech Sacramenta, parodie náboženství v podobě guruů a sekt, parodie erotismu, kterou ztělesňují beach-boys, parodie drogy v různých kyselinách (?), parodie společenskosti v tom, čemu se říká communities. Dokonce i příroda je v Kalifornii hollywoodskou parodií antického Středomoří: moře je příliš modré (?!), hory příliš divoké, klima příliš mírné anebo příliš suché, příroda neobydlená a odkouzlená, bohy opuštěná: ponurá krajina pod příliš bílým sluncem, nehybný obraz naší smrti, neboť pravda je, že Evropa zemře opálená do bronzova, s úsměvem a s kůží vyhřátou prázdninovým sluncem.“

Continue Reading

Autor: Mark Gullick

Vyzývám k okamžitému zákazu filmu Gravitace – ukazuje totiž „Zemi“ jako objekt kulovitého tvaru, což je proti Koránu a tím pádem urážka muslimů – dr. Zakir Naik.

Robert R. Reilly: The Closing of the Muslim Mind: How intellectual Suicide Created the Modern Islamist Crisis
Wilimington, Del: ISI Books, 2010

Vzpomínám si na úsměv, který mi na tváři vykouzlila výše citovaná slova, když se dotyčný film skoro před deseti lety objevil v kinech. Asi proto, uvažoval jsem, nikdy nebyl žádný islámský Koperník. Doktor Naik je nanejvýš zábavnou muslimskou obdobou amerického televizního evangelisty a pokud nevezmete v potaz islámský přístup k humoru (jak pravil ajatolláh Chomejní, „v islámu není žádný humor“), možná nabydete dojmu, že si z vás někdo utahuje.

Média hlavního proudu v muslimském světě se ale absurdním tvrzením a výzvám dr. Naika vcelku rutinně přibližují a vyrovnávají. Namátkou přikládám několik autentických titulků z islámských médií:

• Televizní vědecký redaktor Hamásu Dr. Ahmad Al-Muzain: Bayer vyšel při vývoji svého přípravku proti AIDS z Mohamedovy hadísy o křídlech much (2008).
• Tom a Jerry – židovské spiknutí s cílem vylepšit obraz myší (krys), jelikož právě k nim někdy bývali evropští Židé přirovnáváni (2006).
• Saúdský autor Dr. Muhammad Al-Arif: Ženy na Západě se vdávají za psy a osly, 54 % dánských matek neví, kdo je otcem jejich dětí (2006).

Nám kufar se tyto titulky jeví značně komicky. Po zasazení do kontextu se z nich všech celkem rychle stává spíše tragédie.

Continue Reading

Autor: Ted Sallis

Evolova kritika italského fašismu.

Negativa knihy převažují nad pozitivy. Literární styl je celkově mizerný, jak bývá pro tento typ autorů typické. Dobrý autor má psát natolik jasně, aby vzdělaní lidí dokázali textu poměrně snadno porozumět. Přehnaně složité konstrukce či styl bývají útočištěm spisovatelů se slabými argumenty a mlžení zde může posloužit jako účinná kamufláž neschopnosti.

Z Evolových tradicionalistických utkvělých představ se mi (jen s trochou nadsázky) dělá zle. Obhajuje monarchii a považuje za správné, že se Mussolini musel dělit o moc s neschopným panovníkem (který podle Evoly „po právu“ vládl mocí Il Duceho sesadit – byť Evola naznačuje svůj nesouhlas s královou zradou). Podle Evoly mohl Mussolini být pouhým královým poradcem. Komu nakonec záleží na těch nejlepších „plebejích“ – uvolněte cestu králi! Šašek…

Evola se ohrazuje také proti všem masovým hnutím a odmítá populismus, jako bychom snad mohli bělochy nadchnout pro změnu společnosti s ultra reakcionářským, monarchistickým krédem, jež by snad mohlo být lákavé tak pro horní desetinku procenta obyvatelstva.

Continue Reading

Autor: Jindřich Spilka

Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.

 Sol Noctis českým a slovenským čtenářům a hledačům intelektuálního dobrodružství tentokrát přineslo ambiciózní a monumentální opus Sebastiána Jahiče, Thelému Aleistera Crowleyho. Když jsem před 31 lety poprvé držel v ruce výtisk Knihy Zákona (Horus 1991ev), netušil jsem, že půjde o celoživotní duchovní přátelství. Upřímně doufám, že kniha Sebastiána Jahiče, ze které jsem vypsal pár poznámek, pomůže mnohým nalézt… sebe sama. Dílo je téměř encyklopedické v rozsahu, pokrývá téma v českém, možná i světovém okultním milieu opravdu šířeji i hlouběji, než je běžné. I proto jsem zvolil svou oblíbenou metodu čtení a níže napsané jsou mé okamžité poznámky k dvěma okruhům, které pokládám za jednak nejpodstatnější a také nejzajímavější, totiž téma pravé vůle a její vztah k iniciaci a rovněž projekt Zlaté Thelémy Sebastiána Jahiče. Čtenáře ovšem důrazně nabádám k „čtení od dekla k deklu“, protože nic lepšího k Thelémě v knihovnách nenalezne. K úvodu je třeba zmínit, že Sebastián Jahič vetkl, jak je pro něj obvyklé, do tohoto díla osobní vhledy, které jsou autentické a podnětné, perspektivu, která je výjimečným osobním příspěvkem k thelémskému diskurzu, ať s jeho perspektivou kdo souhlasí či nikoli.

Pravá vůle

Thelema je řecky vůle, nikoli však vůle ledajaká, popsatelná soupisem psychologických a filosofických definicí, neboť k „vůli“ se vždy vyjadřoval každý myslitel a „kolik škol, tolik vůlí“. Thelema v kontextu knihy jest však „pravá vůle“. Co toto adjektivum ve spojení s vůlí ale vyjadřuje je pilířem, osou (axis) našeho zájmu.

Continue Reading

Autor: Václav Jan

Před 140 lety se narodil Artur Brožek, první profesor genetiky na Karlově univerzitě.

V úvodu své knihy Zušlechtění lidstva (F. Topič, Praha, 1913) si klade otázku, bylo-li by možno v budoucích generacích výběrem dobrých a vynikajících členů a zároveň vylučováním členů degenerovaných a chorých dosáhnouti zušlechtění lidu po stránce duševní i tělesné. A odpovídá na ni celou knihou kladně. Uvědomuje si rozpory etiky přírodního výběru s náladami humanistických tendencí, kulturním vývojem i medicínským a sociálním pokrokem v západní společnosti, je však přesvědčen, že pro zdraví národa, rasy a tělesnou a duševní sílu plemene je nezbytná cílená péče o zušlechtění a ozdravění lidu prostřednictvím eugeniky.

Artur Brožek (30. 3. 1882 Třeboň – 8. 11. 1934 Praha) měl mimořádné vlohy pro matematiku a přírodní vědy, zaměřil se na genetiku, věnoval se variační statistice a problému dědičnosti, prosazoval užití matematiky v biologii, v roce 1927 se stal mimořádným a 1934 řádným profesorem. Jako pokračovatel J. G. Mendela bádal nejdříve v oblasti genetiky rostlin a zkoumal biologický pojem plemene. Proslul bastardačními pokusy na tisících exemplářích druhů kejklířky (Mimulus). Ale posléze, znepokojen sociálně-biologickými poměry, přešel ke studiu lidské dědičnosti a záhy se stal jedním z průkopníků české eugeniky. Jak stojí v jeho nekrologu v časopise Anthropologie, odborný respekt si vydobyl řadou vědeckých činů, počínaje tvorbou rozsáhlých rodopisných studií, zvláště  rodu Pejšlů na Sedlčansku, a konče ambiciózním plánem na sestavení „vlohového soupisu“ československého obyvatelstva.

Continue Reading

Autorka: Juliana R.

„Porovnali jsme krásu tygra s nadutou sprostotou lovce. Málo lidí – vyjma Velikánů, z jejichž tváří vyzařuje génius současně se svatostí – kdy představovalo exemplář vlastního druhu tak lichotivý, jakým je průměrný tygr pro čeleď kočkovitých.“ Těmito slovy přemítá Sávitrí Déví o štvanicích, jež zažila v Bengálsku. Nejde o jediný výrok v její Obžalobě člověka, kde ze srovnání člověka a zvířete vychází lépe čtvernožec – a to proto, že je nebo může být krásnější než lidé. Nacionální socialismus, jak myslitelka píše, „nadřadil krásného psa zdegenerovanému člověku“.

     Přívlastek „krásný“ autorka nepoužívá jen jako ozdobné, téměř nahodilé epiteton. Naopak: krása je klíčovým pojmem její etiky. Kdybychom se chtěli uchýlit ke strukturalistické metodě textové analýzy, napočítali bychom v Obžalobě, manifestu Sávitríiny biocentrické filosofie, 87 výskytů slova nebo jeho odvozenin na 146 stranách vlastního textu. Mnohem víc však záleží na tom, v jakém kontextu autorka krásu zmiňuje: obvykle ji vypočítává jako jeden z prvků tvořících „hodnotu“ bytosti či její „právo na život“. Podívejme se tedy na vztah krásy a morální ceny podrobněji.

     Stěží lze pochybovat, že takzvaná viděná krása, tedy půvab tvarů, barev, velikostí atd. a jejich celku, je v morálním hodnocení relevantním faktorem. Britský etik z přelomu sedmnáctého osmnáctého století Anthony Ashley Cooper hrabě ze Shaftesbury (1671–1713) dokonce ztotožnil estetiku s morálkou, když prohlásil, že soudy typu „toto je dobré/špatné“ ve skutečnosti nevypovídají nic víc než „líbí se mi to/nelíbí se mi to“. „Krásné“ živočišné nebo rostlinné druhy samozřejmě lidé chrání ochotněji než druhy nezajímavé či ošklivé – ekologické programy s touto skutečností musejí počítat. Kolektiv biologů z Přírodovědecké fakulty UK (Silvie Rádlová, Markéta Janovcová, Jakub Polák, Eva Landová a Daniel Frynta) v přehledové studii Emoce vyvolané zvířaty upozorňuje na počínání pražské zoologické zahrady, jež kompenzovala „škaredost“ čínských velemloků tím, že pro ně vytvořila přitažlivý moderní pavilon. Tak se jí podařilo upoutat pozornost návštěvníků k „ošklivému“ zvířeti, na jehož přežití by jinak laické veřejnosti příliš nezáleželo.[1] Jiné druhy, rody a čeledi – zejména „panda velká, velké kočkovité šelmy, sloni, nosorožci a velcí primáti“[2] – naopak z průzkumů vycházejí jako pěkné, čemuž odpovídá obzvláštní ochota veřejnosti je chránit. Třebaže nám takový závěr příliš nelichotí, zdá se, že vnímáme souvislost mezi spanilostí a právem žít. Výjimku nepřestavuje ani Sávitrí. Nejdůsledněji biocentrické náboženství, kult slunečního kotouče-Atona, chválí slovy: „V Achnatonových očích byl konečný a krátký (a takový jistě je) individuální život drahocenný právě proto, že byl krásný.“

Continue Reading

Autor: Francisco Carmo Garcia

Vhled do jedinečné atmosféry první poloviny 20. století můžeme nabýt i prostřednictvím některých literárních děl. Jedním z nich je Kouzelný vrch Thomase Mann, brilantní popis morálního i duchovního rozkladu tehdejší buržoazní společnosti. V tehdejším poraženém a otlučeném poválečném Německu se stal dominantní morální orientací nihilismus. Oswald Spengler ohlásil zánik Západu ještě uprostřed arogantního dunění zbraní Velké války, Nietzscheho vůle k moci se po jeho smrti stala lákadlem pro mladší generaci německé inteligence a Heidegger se popuzoval nad koncem filozofie. Toto ovzduší dekadence bylo znakem doby, intelektuálního i existenciálního zoufalství, následujícího po éře víry v nevyhnutelný pokrok lidské společnosti, typické pro 19. století. Jakmile se však musela idea pokroku postavit realitě zkázy světové války, nemohlo než přijít morální zmatení.

A právě tato hluboká krize ideje pokroku se jako červená nit vine dílem Ernsta Jüngera už od jeho proslulých deníkových vzpomínek na Velkou válku (In Stahlgewittern, česky V bouřích ocele, Academia 2021), přes „prorockou“ knihu Der Arbeiter až po jeho poválečné romány. Ale proniknout do nihilistického zeitgeistu meziválečného Německa se daří především jedné z jeho drobnějších prací: novele Auf den Marmorklippen (Na mramorových útesech), vydané na poledni Hitlerovy moci v roce 1939. Tato krátká kniha, pozapomenutá podobně, jako inteligence přehlíží jejího autora, nám o naší vlastní době – také zmítané krizí – prozrazuje více, než mnohá z dnes tolik rozšířených „vědeckých“ děl varujících před údajně očividným obrozením fašismu. V Jüngerově příběhu se despotická postava tyrana objevuje ve své nejnásilnější podstatě, jako důsledek kosmologického nesouladu, jež rozbíjí všechny základy, na nichž společnost spočívá. Na mramorových útesech je kniha, která si zaslouží neupadnout do zapomnění, už jen proto, že zůstává skoro stejně srozumitelná – a případná – jako v době svého vzniku.

Continue Reading

Autor: Alex Kurtagić

Alexander Dugin

Čtvrtá politická teorie 

Londýn: Arktos, 2012

Arktos nedávno (ovšem dnes už je to deset let – pozn. DP, česky Sol Noctis. 2020) vydal knihu, jež se doufejme stane první ze série překladů Duginovy tvorby (ano, tak se vskutku stalo – pozn. DP). Alexander Dugin je vedoucím katedry sociologie na Moskevské státní univerzitě a přední euroasianista s vazbami na ruskou armádu a dnes má jistý vliv na oficiální politiku Kremlu.

Čtvrtá politická teorie je vysoce osvěžující monografií, jež kombinuje srozumitelné analýzy, filozofickou důslednost a intelektuální kreativitu. Jedná se o Duginův pokus vyřešit zmatení moderní politické teorie a vytvořit základy politické filozofie, která rozhodujícím způsobem zpochybní dominantní liberální paradigma. Není to ani tak nová komplexní politická teorie jako spíš začátek projektu. Název je prozatímní, teorie se teprve buduje. Dugin ji nevidí jako dílo jednoho muže, ale jakožto obtížné, kolektivní hrdinské úsilí.

Continue Reading

Autor: Mars Ultor

Můj intelektuální idol Stanislav Komárek píše ve svých pamětech, jak si v mládí dopisoval, stejně jako mnoho dalších, se sovětským žákem. Dopisy sovětských žáčků prý byly všechny stejné, politicky angažované a stylisticky od sebe k nerozeznání, prostě jako přes kopírák. Přesto se zdálo, že nebyly nikterak výrazně cenzurovány či kontrolovány. Sovětští žáci zřejmě smýšleli všichni stejně a psali autentické dopisy.

Podobně jsem sám dlouho přemýšlel nad tím, zda slzy Severokorejců po smrti Kim Čong Ila byly autentické nebo předstírané.

Poučení, které jsem si vzal z koronavirové epidemie je následující: Severokorejské slzy byly autentické. Společnost je nesmírně tvárná.

Simulacrum

Mediální strašení smrtí dosahuje neuvěřitelných met a naivita, s níž informují sdělovací prostředky o přijatých opatřeních, v nichž chybí elementární logika, je přímo do nebe volající (Zhruba ve stylu: Antivaxer nevěřil zprávám na Seznamu, nakazil se a zemřel strašlivou smrtí. V tajícím permafrostu v Rusku číhají stovky neznámých smrtelných virů. Proti mutaci sigma chrání dvaačtyřicátá dávka. – Poučné je samo o sobě rozkliknout si medailonky pětadvacetiletých pražských hipsterů, kteří tyto zprávy produkují.) Přesto se zdá, že společnost většinově mediálnímu obrazu světa věří. Jistě, je to snazší než věřit svému úsudku a racionalitě, což vyžaduje jistou intelektuální hrdost, zakořeněnost v myšlení a vyšší míru filosofické jistoty.

Continue Reading

René Guenón už jako šejk Abdalwáhid Jahjá

Autor: Edouard Rix

7. ledna 1951 zemřel v egyptské Káhiře čelní představitel tradičního myšlení ve 20. století, Francouz René Guénon.

Od okultismu k esoterismu

Guénon se narodil 15. listopadu 1886 do silně katolické rodiny z města Blois. V roce 1904, po vykonání pouti do Lurd, odešel studovat do Paříže. Ve studiích však postupoval jen velice zdráhavě: svou licence získal až ve svých devětadvaceti letech. O tři roky později pak neuspěl při agrégation z filozofie, když neobhájil doktorskou práci „Všeobecný úvod do studia hinduistických doktrín“.

Krátce po započetí svých studií v hlavním městě začal Guénon flirtovat také s okultistickým milieu a po hlavě se vrhal do jedné iniciační a tajné společnosti za druhou. Vstoupil do Hermetické školy, byl přijat do Martinského řádu a stal se členem řady tajných zednářských organizací, když dosáhl iniciace v loži Tebah Velké francouzské lóže. Roku 1908 ho jmenovali tajemníkem Druhého spiritualistického a zednářského kongresu a stal se Vrchním velitelem Řádu obnoveného Chrámu. Jako třiadvacetiletý byl pod jménem Palingénius vysvěcen „alexandrijským biskupem“ francouzské gnostické církve a stal se i šéfredaktorem La Gnose „měsíční revue pro studium esoterických věd“.

Continue Reading

Civilizace podle Spenglera

Autorka: Margot Metrolandová

Mezi novináři se dlouhá léta traduje (a dnes to často opakují bloggeři a lidé na sociálních sítích) výrok Oswalda Spenglera, že jsme se ocitli na konci civilizace. Vždyť přece napsal Zánik Západu, nebo ne? Krom toho je pro něj poslední fází civilizace caesarismus, kterým jsme prošli před mnoha desetiletími – tak se to alespoň říká – érou Dolfa & Mussa.

Samozřejmě je to celé nesmysl a málokoho asi překvapí, že se toto zkreslené vylíčení rozmohlo ve 30. a 40. letech, kdy byl Spengler ex post obsazen do role proroka národně socialistického Německa. Než se k tomu ale dostaneme, dovolte mi podoktnout, že výše nastíněnou interpretaci „caesarismu“ lze snadno vyvrátit i letmým pohledem do přílohy „Historická morfologie“ na konci Zániku Západu.

Continue Reading

„Příspěvek k fromantismu“

Copak mohu klidně přihlížet tomu, že Američané chtějí z Francie udělat bordel, a co teprv Rusové…, musím tedy vzkřiknout, dokud je mi to ještě dovoleno. A je jedno, že můj výkřik bude udušen. Jacques Chardonne

Francie byla za druhé světové války rozdělena, jak územně, tak v myslích. V prvním případě na část podléhající německé správě („Paříž“, „sever“) a na část se správou francouzskou pod vedením maršála Pétaina (Vichy, „jih“), v tom druhém na stoupence spolupráce, kteří byli četní na začátku, když Říše vítězila, a pak na stoupence odporu proti ní, kteří byli četní na konci, když prohrávala. Každá z těchto oblastí měla své lidi, své plány a sny, vlastní členění, rozpory a obtíže. A svou představu o zradě.

3. července 1940 na přístav Mers-el-Kébir zaútočilo britské loďstvo, aby potopilo „spojeneckou“ francouzskou flotilu. Ta byla vážně poškozena, bezmála dvanáct set námořníků zahynulo. V té době už generál de Gaulle začal v Londýně s Churchillovou podporou budovat své odbojové hnutí „svobodných Francouzů“.

Continue Reading