Délský potápěč

Roger Scruton (27. února 1944 – 12. ledna 2020)

Autor: Roger Scruton

Dnes vám v naší sérii Nadčasové eseje přinášíme zamyšlení zesnulého sira Rogera Scrutona nad významem hierarchie při zrodu vysoké kultury západní společnosti – W. Winston Elliott III, vydavatel.

Proslulé úsloví o „tyranii většiny“ zavedla do politického diskurzu dvojice téměř současníků, velikých duchů 19. století. Alexis de Tocqueville, francouzský myslitel a autor Demokracie v Americe, procestoval tuto novou zemi ve snaze porozumět tomu, jestli a jak může národ přežít i bez aristokracie. Byl ohromen zjištěním, že to skutečně možné je, tím spíš, že sám příslušel ke šlechtě. A byť nepopíral možnost změny lidského života demokratickým směrem, uvědomoval si také trvalé nebezpečí, jež popisoval právě těmito slovy: tyranie většiny, tedy riziko, že veškeré veřejné rozhodování bude prováděno většinou pro většinu, bez ohledu na práva menšin i možnost nesouhlasu. Dospěl k závěru, že v Americe tato tyranida většiny nastolena nebyla. Přirozeně si tedy položil otázku „proč“?

Před něčím podobným varoval také anglický politický filozof John Stuart Mill. Ten se obával, že při nastolení skutečné demokracie, jež se v jeho době v Anglii začínala formovat a v Americe se dokonce plně etablovala, pozbydou jednotlivci, menšiny a legitimní skupiny ochranu před většinovým míněním. A jak známo, většiny mají větší moc než menšiny. Pokud dostanou prostor vnutit zbytku svůj pohled, co se stane s menšinami? Co bude s těmi, kdo nesouhlasí?

Continue Reading

Alexandr Dugin s členy Južinského kroužku (zleva: Gejdar Džemal, Jevgenij Golovin, Jurij Mamlejev)

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

5. Tak jsi fašista nebo ne?

„…Dugine, v rozhovoru pro Knižní přehled se ti povedlo vyvléct bez odpovědi z otázky, jestli jsi fašista nebo ne. Četl jsem tvé články v Dnu a sledoval tvůj TV pořad Tajemství naší doby, kde jsi mluvil o nacistickém mysticismu. Zkus odpovědět jednoduše ano/ne a přestaň nás mást…“ (E. Podpol’ceva, Apreleka, 44 let.)

Continue Reading

Rudá hvězda nad Hollywoodem: Dlouholetý románek filmové kolonie s levicí

Autor: Virgil Hicks

Rudá hvězda nad Hollywoodem
Ronald Radosh a Allis Radoshová
San Francisco, CA: Encounter, 2005

Nejnovější (esej vznikla v roce 2006 – pozn. překl.) hollywoodský počin George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí zobrazuje období, kdy – alespoň podle obecného přesvědčení – skupina reakcionářských politiků spustila zběsilou kampaň proti Američanům podezřelým ze sympatií ke komunismu, jejíž hlavní záběr směřoval proti Hollywoodu. Příběh hollywoodské „černé listiny“ se podle autora tří knih o vině amerických komunistů Ronalda Radoshe a jeho ženy Allis, stal bezmála „hollywoodským subžánrem“. Jakkoliv totiž hollywoodští scénáristé a režiséři velice rádi označují své počiny za „smělé a průkopnické“, manželé Radoshovi ukazují, o jak běžné téma se ve skutečnosti jedná, když píší, že „filmové odvětví znovu a znovu vykresluje tuto éru stejným obecně přijímaným způsobem: jako černobílou moralitku nevinných rudých hrdinů a odpudivých zloduchů z Kongresu“. Romance Barbary Streisandové a Roberta Redforda z roku 1973 Takoví jsme byli se tak například točí kolem radikální činnosti ženské hrdinky a nekomunistického smýšlení jejího přítele. Ve filmu z roku 1977 Julia hraje Jane Fondová hollywoodskou radikálku Lillian Hellmanovou a ve snímku z počátku 90. let Předem vinni ztvárnil Robert De Niro fiktivního režiséra, složeninu z několika skutečných postav, který odvážně odolává tlaku vypovídat před Sněmovním výborem pro neamerickou činnost (House Committee on Un-American Activities /HUAC/). Od té doby nás tvůrci oblažují tvorbou s touto tematikou s ještě větší intenzitou.

Continue Reading

The Prisoner (logo seriálu)

Autor: Stephen Dalton

Půlstoletí poté, co byl surrealistický špionážní seriál Patricka McGoohana The Prisoner poprvé vysílán v televizi, žijeme nyní všichni ve Vesnici?

Před 50 lety seriál The Prisoner (Vězeň) proměnil a povětšil televizní drama na avantgardní umění. Projekt své hlavní hvězdy Patricka McGoohana a George Marksteina se stal šedesátkovou klasikou: mihotání mezi Kafkou a Carnaby Street, 1] špionážní thriller, ovšem bližší Buñuelovi s Beckettem než Bondovi.

McGoohan v něm ztvárnil Číslo 6, bezejmenného tajného britského agenta, který z blíže neuvedených etických důvodů v návalu hněvu podává rezignaci. Okamžitě je omámen a unesen. Probouzí se ve Vesnici, malebném pobřežním vězeňském táboře přetékajícím atmosférou zlověstné přeslazenosti. Hlavním místem natáčení byl Portmeirion na severu Walesu, připomínající spíš Butlins 2] než Guantanamo, úžasný pseudo-středomořský fantaskní výtvor sira Clougha Williams-Ellise.

V průběhu 17 epizod se temné síly, které Vesnici řídí, pokoušejí donutit Číslo 6 prozradit skutečné pohnutky za jeho rezignací, přičemž využívají nápaditou plejádu vychytralých triků a technik k vymývání mozků. On však všem úspěšně vzdoruje: „Nenechám se zastrašit, zařadit do složky, orazítkovat, založit do šanonu, archivovat ani očíslovat“, odštěkává. „Můj život patří mně“.

Continue Reading

Neofeminismus bojující proti „patriarchátu“ (tj. konzervativní společnosti, manželství a tradiční rodinné struktuře) je precizně zformulovaná ideologie, která netrpí žádnými protiklady

Mladá čtenářka (generace Z) píše Rodu Dreherovi v reakci na jeho článek Žádné rodiny, žádné děti – žádná budoucnost

Nejprve se musím přidat k tomu, co už zmínili mnozí přede mnou: statistika uvedená ve vašem článku je pravděpodobně zčásti zkreslená rostoucím podílem mladých žen, které se označují za bisexuální. Podle mě tím ale trochu zavírají oči před rozsahem problému, když s tímto mávnou nad vysokým číslem rukou. Situace je, jak jste napsal, skutečně alarmující, z vícera důvodů. Trávím hodně často na sociálních sítích interakcí se svými vrstevnicemi a stále více z nich (dokonce i v katolických kruzích, které jako katolička sleduji) se označuje za do jisté míry bisexuální nebo přinejmenším „trochu queer“ (jejich slova, ne můj výmysl). Mnozí moudřejší přede mnou to připsali alespoň dílem na vrub přirozené ženské schopnosti přinejmenším si představit romantickou přitažlivost k témuž pohlaví (oproti normálním mužům), ale i to je podle mě jen částečná odpověď.

Ve skutečnosti za tím je rostoucí reputace spojená s myšlenkou přihlášení se ke kategorii LGBTQ. Je to „odznáček“, jehož nošením se zařazujete mezi „in“ lidi. I vy můžete být „cool“, i vy jste „schválený“, čemuž bych se chtěla věnovat blíže.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

3) Má tvorba

„Děkuji za vaše knihy, články, přednášky i rozhlasové rozhovory. Je škoda, že jste neuspěl ve volbách, ale my jsme byli i tak v duchu s vámi. Přesto se musím přiznat, že o vás víme jen velice málo. Vaše texty vdechly čerstvý život do naší víry v Rusko, v naši budoucnost. Kdyby v této zemi byli u moci lidé jako vy, možná by se tu žilo lépe. Spolu s manželem čteme všechno, co jsme od vás schopní najít. Tuším ale, že o velké části vaší tvorby vůbec nevíme. Kolik knížek jste celkem napsal, které noviny otiskují vaše články a kdo je vaším vydavatelem? Proč skončil váš televizní pořad „Dějinné cykly“? Proč byl zrušen plánovaný pořád „Jsem vůdce“, kde jste měl vystupovat s Igorem Šafarevičem? Prý teď máte blízko k Limonovovi a opustil jste list Zavtra, je tomu skutečně tak?“ (Lidia Zabrodinová, 24 let, studentka na Vysoká škola kultury N. A. Lvova, Tver)

Continue Reading

Miláčku? Copak bys chtělo pod stromeček? Křečka nebo snad robotický vysavač?

Autor: Rod Dreher

V časopise New York otiskli fascinující článek o hluboké „genderové propasti“ Trumpových a Bidenových příznivců. Největší „bomba“ je ale jakoby mimoděk skrytá hluboko v textu:

Odklon společnosti od tradičních úloh obou pohlaví ani kulturní dopady těchto změn nelze v žádném případě označit za dovršené. Jak si velmi bystře všímá Rebecca Traisterová, stále rozšířenější nepárový („single“) život nastupujících generací Američanek představuje jednu z nejmocnějších sil současné politiky. V roce 2009 žilo v USA poprvé v dějinách více neprovdaných žen než těch vdaných. A dnes, o 11 let později, nejsou Američanky jen nebývale „single“; ale podle všeho se také v nebývalé míře nemají zájem o heterosexualitu: Podle soukromého výzkumu, o nějž se s Intelligencer (zpravodajská část časopisu New York Magazine) podělil datový analytik David Shor, se zhruba 30 % Američanek do 25 let označuje za LGBT, u žen starších 60 let je to méně než 5 %.

David Shor patří k těm nejlepším analytikům Demokratické strany, proto bychom jej měli brát vážně.

Continue Reading

Strážci (Watchmen)

Autor: Trevor Lynch

Strážci (Watchmen) patří k těm nejpravicovějším – dokonce s fašismem flirtujícím – dílům popkultury posledních let, a to vše i navzdory řádně a plně v souladu s duchem doby levicovému smýšlení tvůrců původního komiksu: autora příběhu Alana Moorea, ilustrátora Davea Gibbonse i Zacka Snydera, autora filmové adaptace, již osobně považuji za ten vůbec nejlepší snímek o superhrdinech, který své předloze nejen že dělá čest, ale dokonce ji v mnoha důležitých ohledech vylepšuje.

Strážci nejsou ani nepovedenou levicovou parodií pravice. Na něco takového je Moore příliš dobrý spisovatel – kde se totiž o parodii pokouší, jako v případě satiry krajně pravicové studenoválečné novinařiny v The New Frontiersman, míří nemilosrdně do černého.

Snyder pak vplétá jisté satirické prvky do způsobu, jakým se film vypořádává s postavou Richarda Nixona. V předloze je Nixon vykreslen jako osamělý, důstojný a přemýšlivý člověk s odporem k unáhleným rozhodnutím. (To už samo o sobě o lecčems vypovídá). Na plátně se sice dostáváme spíše do světa Dr. Divnolásky, přesto však autoři napsali Nixonovi tak skvělé repliky – při úvahách nad škodami způsobenými jadernou spouští východnímu pobřeží USA: „Poslední vzdech harvardských intelektuálů. Ať přemýšlí, jak utéct štěpné reakci“ – že se nesmějeme jemu, ale s ním. Snyder však obecně stejně jako Moore nepřistupuje ke svým hrdinům satiricky, ale zcela vážně.

Continue Reading

Svatý Remigius křtí Chlodvíka

Znepokojivý příběh z počátků Francie o základech křesťanské Evropy – i o lidech obecně…

Continue Reading

Jérôme Fourquet

Jérôme Fourquet o poválečném triumfu sociálního liberalismu aneb poučení ze zhroucení francouzského katolicismu

Autor: Guillaume Durocher

Kniha francouzského politologa Jérôme Fourqueta Francouzské souostroví: Zrod rozděleného národa (L’archipel français: Naissance d’une nation multiple et divisée) nabízí svého druhu dynamickou sondu do vývoje francouzského národa v průběhu posledních desetiletí. Předkládá obraz, jak popisuji ve své recenzi jeho knihy, blednoucího významu staré sociologické levice a pravice, jež ustupují subkulturně i politicky roztříštěné mozaice, rozdělené podél celé řady dělicích linií: vzdělání/socioekonomický status, etnicita nebo náboženství.

Fourquet velice pečlivě dokumentuje i úpadek katolicismu a postupný triumf liberálních hodnot v poválečné Francii. Rozeznává řadu trendů platných ve Francii i zbytku západního světa, kde se probíhající změny liší jen velice málo.

Continue Reading

Obálka knihy Sergeje Niluse Velké v malém aneb Antikrist jako nastávající politická možnost, o příchodu antikrista (vydání z roku 1911), ve které vyšly Protokoly jako samostatná příloha

Autor: Adrew Joyce

Až při nedávné debatě s Fróðim Midjordem nad Protokoly sionských mudrců jsem si naplno uvědomil, jak vysoce si dnes Židé musejí Protokolů cenit, ne snad pro jejich obsah, ale způsob, jakým se nanejvýš elegantně dají užít coby ztělesnění protižidovského konspiračního myšlení mezi Evropany. Proč rozebírat Claudiova slova 1] (vyjádření římského císaře z 1. století z úvodu Joyceovy eseje, pozn. DP) se vším jejich nepříjemným kontextem, když můžete pohodlně ukázat prstem na Protokoly – vzrušující a dráždivý popis půlnočního setkání Židů kdesi na hřbitově, aby tam zosnovali své plány na světovládu? Není proto divu, že první podrobné informace o původu Protokolů coby plagiátu spisků Hermanna Goedsche a Maurice Jolyho přinesl reportérovi irských Timesů Phillipu Gravesovi ruský kontrasemitský nacionalista z obav, že tento text, původně zamýšlený jako umělecká variace na zavedený žánr politického komentáře, se jeho straně takticky škaredě vymstí.

Ať už byl tento muž kdokoliv, při zpětném hodnocení se pravděpodobně nemýlil. Stačí se jen letmo podívat na texty jako A Rumor About the Jews: Antisemitism, Conspiracy, and the Protocols of Zion (Pomluva o Židech: antisemitismus, konspirace a Protokoly) Stephena Erica Bronnera z roku 2000 aby nám došlo, že v židovských rukou se Protokoly stávají užitečným prostředkem k diskreditaci antisemitismu in toto. Podle Bronnera Protokoly, okrajový a stylisticky výstřední text, kvůli své znepokojivé oblibě nejsou ničím menším než „součástí širšího útoku na civilizaci samotnou i liberální, sekulární a rovnostářské dědictví osvícenství….

Continue Reading

Jevgenij Golovin

Jevgenij Čižov: Jevgeniji Vsevolodoviči, ve svých přednáškách a esejích často ostře kritizujete současnost. Proto budu svou první otázku formulovat v tomto smyslu: „V jaké době byste tedy chtěl žít?“

Jevgenij Golovin: Je zcela pochopitelné, že se duše, jako taková, postupně ztrácí, individualita se rozpouští v sociálnu, že umíráme jako individua a že se znovu rodíme jako součást společnosti, je v tom cosi hrůzného a současně provokujícího. Náš život a naše energie již nežije naším vnitřním ohněm, teď je to oheň, který dostáváme ze sociálna, z divadel, z kin, od žen, od jiných lidí. Nenapadá mě, že by existovala vampiričtější doba, než těch posledních jeden a půl století, hlavně po druhé světové válce.

Exploze tvůrčí energie první poloviny století – v oblasti poezie, v oblasti prózy, objevení se geniálních prozaiků i básníků – to všechno bylo obrovským překvapením. A pak kolem roku 1950 následoval naprostý úpadek. Takže nic není absolutní. Stejným způsobem můžeme kritizovat současnost a člověku by se samozřejmě chtělo žít raději v jiné době, ale jde o to, že taková nostalgie je vždy kontraproduktivní. Gumiljov správně říká: „Lepší prázdné nic, než zlaté včera.“ To je opravdu mužný pohled na věc. Jsem zde a tady a vzdychat jako staré babky na rynku, že za cara stálo prase kopějku a teď kdovíkolik, není důstojné muže. „Prázdné nic“ dává šanci mužně se chopit nového, které se tak může naplno projevit, aniž by se muselo o cokoliv opírat.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

K druhému čtení. Pro-žitou magii slova, obrazů a zvuku…

Continue Reading

Marcel Proust

Autor Hledání ztraceného času, sám po matce židovského původu, v mistrném uměleckém portrétu jednoho starobylého šlechtického rodu vykresluje onen germánský typ, jenž po pádu Říše římské opanoval Evropu.

Popravdě řečeno, i když se skuteční Guermanti podstatně lišili od mého snu, přece i když člověk připustil, že to jsou muži a ženy, byli dost zvláštní. Nevím, která mythologická rasa se to zrodila z bohyně a ptáka, podle mě to však určitě byli Guermanti.

Byli vysocí, bohužel však ne vždy symetricky, a jako kdyby chtěli dosáhnout pevného středu, jakési ideální linie, jako kdyby věčně znovu a znovu, jako když se ladí housle, chtěli sladit harmonii svých příliš protáhlých ramen, příliš dlouhého krku, který nervózně krčili k ramenům, jako když je někdo na druhé straně políbí pod ucho, svých nesouměrných obočí, nohou, často nestejných také následkem lovecké nehody, věčně vstávali, nakrucovali se, člověk je viděl vždycky jen bokem nebo jak vyskakují, zdvihají monokl, pravou rukou si třou špatně srostlé koleno.

Continue Reading

Guénon a Evola

Autor: Dr. Carlos Dufour

Představa jakési původní tradice byla diletantská od samého počátku. Nejprve je nutno vžít se do onoho renesančního ovzduší s italským zabarvením, do rostoucího luxusu a skvostných knížat, živě se zajímajících o kulturu a umění (řekněme tedy do lidí Göringova typu). Jednoho dne léta páně 1462 pověřil Cosimo Medicejský Marsilia Ficina, aby z řečtiny do latiny přeložil podivný rukopis. Jednalo o tzv. Corpus Hermeticum. Ficino věřil, že dílo opravdu sepsal Hermes Trismegistos a proto prý je přinejmenším tak staré jako Mojžíš. Byl by to tedy doklad prastaré moudrosti (resp. tradice), mimobiblické potvrzení křesťanství atd.

Continue Reading

Svět bez mužů

Autor: Thomas F. Bertonneau

Propagační text na zadní přebálce brožovaného vydání románu Charlese Erica Mainea World without Men  (Svět bez mužů) z dílny brakového (pulp) nakladatelství Ace za 35 centů knihu přirovnává k 1984 George Orwella a Konci civilizace Aldouse Huxleyho. Obyčejně a s přihlédnutím k žánru i strašlivě nepovedené obálce by byla očekáváná skepse zcela na místě. V daném případě – přestože za uměleckou úrovní Orwellovy či Huxleyho klasiky poněkud zaostává – si však Maineovo dílo zaslouží vyzvednout ze záplavy brožovaného braku 50. let, v neposlední řadě i proto, že jeho ideologická vize dystopie vychází z kritiky ne přímo komunismu ani technokracie, ale feminismu.

Continue Reading

Jack London

Autor: Sinclair Jenkins

Většina Američanů nejspíš zná Jacka Londona jako autora povídky Jak rozdělat oheň, přímočarého vyprávění o souboji jednoho muže s drsnou aljašskou zimou. Povídka poprvé vyšla už v roce 1902, ve své nejznámější verzi pak o šest let později. Považuji ji za skvělý úvod do Londonovy tvorby, jeho zájmů i náhledu na život. Londonovo dílo vynikajícím způsobem ztělesňuje ideál „silného (nebo lépe možná ‚vyplněného námahou‘) života“ amerického prezidenta Theodora Roosevelta. V jeho příbězích ošlehaní muži směle vzdorují přírodě, nepřízni osudu nebo nebezpečným nepřátelům

Jack London ale zdaleka nebyl jen spisovatel dobrodružných příběhů. Během svého nedlouhého života (1876-1916) byl London nejen námořníkem na obchodní lodi, profesionálním autorem, ale také revoluční socialista, autor knihy Jak jsem se stal socialistou. Konečně byl Jack London také rasový realista. Všichni jeho hrdinové jsou houževnatí běloši a London sám hájil zájmy amerického dělnictva – ovšem jen bělošského – proti tomu, co vnímal jako kapitalistický útlak. Ostře kritizoval volnotržní vykořisťování bílých pracujících:

Continue Reading

Co teď a co potom?

Autor: James Allsup

Výsledky amerických prezidentských voleb lze chápat zrcadlový obraz nechvalně proslulého hodnocení voleb 2016 z úst (černošského komentátora CNN – pozn. DP) Vana Jonese, který mluvil o „trucovité bělošské reakci“ („whitelash“). Po letech studia bělošských Američanů (a odzkoušení poznatků na Maďarech) Arthur Finkelstein (vysoce vlivný (((americký))) politický konzultant, některými označovaný za jednoho z otců konceptu moderního „pravicového populismu“ – pozn. DP) a Donald Trump v roce 2016 dospěli ke správnému závěru, že apel na dlouhodobě přehlížené „zapomenuté“ (čti: bělošské) Američany znamená cestu k vítězství.

Po celé čtyři roky v úřadě až do voleb však Donald Trump tyto bílé voliče z pracujících vrstev, kteří ho vynesli do Bílého domu, okázale přehlížel. Zdá se ale, že při lámání chleba ho toto rozhodnutí stálo šance na znovuzvolení.

Continue Reading

Zdání demokracie

Autor: Gilad Atzmon

V den voleb nespočet progresivních a liberálních komentátorů napříč mediálním mainstreamem snad trochu neuváženě připouštělo, že ve skutečnosti nejde ani tak o souboj „Trump vs. Biden“, jako spíš o „cestu, po níž se Amerika vydá“, tedy budoucnost veřejného diskurzu i života ve Spojených státech. Liberálové dávali najevo neochvějné přesvědčení, že skoro 100 miliony hlasy odevzdanými ještě před termínem voleb Američané zcela jednoznačně odmítli všechno, co bychom mohli byť jen vzdáleně nazvat „konzervativními hodnotami“. Věřili, že Amerika už se rozhodla. Nezbývá mi tak než usoudit, že volby vnímali jako pouhou formalitu, skutečná bitva měla podle nich být dávno vyhraná.

Continue Reading

AJC byl nejaktivnější lobbistickou skupinou vystupující proti omezení imigrace…

Autor: Andrew Joyce

Ve své připravované knize On the Jews (O Židech) pracuji s teorií trojice časově zásadnějších „velkých reakcí“ proti Židům v evropské společnosti, mezi nimiž se ovšem židovské populace zdatně adaptovaly a posílily své postavení. Proti Židům namířené násilnosti v době křížových výprav, vznik tzv. „rituální pověry“ a s ní spojených lidových představ o Židech spolu s nejranějšími případy vyhoštění lichvářů považuji za klíčové prvky „První evropské reakce“ (1095-1290). Intenzivnější zapojení církve i státu, ruku v ruce s do jisté míry více sociologickým obratem v náhledu církve na Židy (např. činnost Martina Luthera v Německu či válka proti conversos ve Španělsku) na přelomu středověku a novověku pak představují „Druhou evropskou reakci“ (kol. 1380-1535). „Třetí evropská reakce“ (kol. 1870-1950) měla poměrně krátké trvání, probíhala ovšem s důrazem na dopady židovské emancipace a naplnění (na jiném místě eseje popisované) Mendelssohnovy pluralistické vize – reakce na ekonomický, sociální i politický dopad Židů na evropské společnosti.

Continue Reading