Délský potápěč

Autor: Greg Johnson

Často se říká, že nihilismus je jednou z nejvýraznějších charakteristik naší moderní doby – co to ale vlastně nihilismus vůbec je? Nihilismus znamená cosi jako „smrt“ Boha, popření objektivního smyslu a hodnot, rozostření morálních kategorií a hierarchií, rozklad společného světa na individuální náhledy i společné kultury do subjektivních „osobních preferencí.“

Nietzsche nihilismus definuje jako znehodnocení nejvyšších, ústředních hodnot kultury. Podle něj tedy k pochopení nihilismu musíme nejprve porozumět: 1) povaze hodnot; 2) úloze hodnot v životě; 3) povaze požadavku, jež na nás tyto hodnoty vznášejí; a 4) jak mohou hodnoty o tento „nárok“ něco na nás vyžadovat přijít. Rád bych se pokusil nalézt odpověď v myšlení a díle čtyř filozofů: Giambattisty Vica, (1668–1744), Sørena Kierkegaarda (1813–1855), Friedricha Nietzscheho (1844–1900) a Ernsta Jüngera (1895–1998).

Continue Reading

Kam čert nemůže nastrčí hollywoodské scénáristy

Autor: Jef Costello

Rozesmutněn nad ztrátou Perníkového táty (Breaking Bad) jsem několik let hledal seriál, kterým bych ho dokázal nahradit. Bez úspěchu. Čas od času jsem zkusil pár epizod nějaké série, jen abych znovu a znovu na vlastní kůži pocítil hloubku močálu, do něhož jsme zapadli. Domek z karet, American Horror Story, Pravá krev a ano, i Upíří deníky – vyzkoušel jsem všechno. Výsledek byl vždy stejný: někdy v průběhu třetího nebo čtvrtého dílu jsem se musel sám sebe zeptat: „Proč se na tu šmíru vlastně dívám?“ Nezklamal snad jen Volejte Saulovi, ten ale tvůrci dávkují velice skoupě a beztak je to jen matný odlesk Perníkového táty.

Continue Reading

Znak Národně-vlastenecké fronty Pamjať

Autor: David L’Epée

V čase stále probíhající krize, do níž se Ukrajina propadla po kyjevské „revoluci“ a událostech na Krymu, se faktor ruského (či proruského) nacionalismu jeví jako klíčový prvek debaty, bez něhož lze událostem na Východě jen těžko porozumět. Proto považuji za nanejvýš zajímavé podívat se na specifika tohoto ruského nacionalismu, našemu myšlení a termínům tolik cizí, který mluví o říši více než o národu a podívat se kus do historie na jeho možné kořeny v sovětské éře. Nedávno vydaná práce Véry Nikolski věnovaná tomuto tématu k tomu přímo vybízí.

Véra Nikolski, francouzská politoložka ruského původu, je autorkou akademické práce Nové formy konzervativního myšlení v současném Rusku, od mladistvých militantů k jeho základům. Před několika měsíci pak vyšla její kniha inspirovaná touto prací, určená ovšem širšímu publiku – Národní bolševismus a neoeurasinanismus v současném Rusku. Její výzkum se zabývá nejrůznějšími třenicemi na ruské nacionalistické scéně, které doprovázely a dodnes doprovázejí přerod Ruska po rozpadu SSSR a blíže se soustředí na dvě čtenářům Rébellion dobře známé postavy: Alexandra Dugina a Eduarda Limonova.

Continue Reading

Autor: Mark Yuray

Přenesme se zpět v čase do Německa na začátek roku 2016. „Německo šokováno silvestrovskými skupinovými útoky proti ženám v Kolíně“, psala tehdy BBC:

Rozsah útoků proti ženám u hlavního vlakového nádraží v Kolíně šokoval Německo. Zapojila se do nich asi tisícovka opilých a agresivních mladíků. Policejní náčelník Wolfgang Albers to označil za „zločin zcela nových rozměrů“. Jednalo se podle něj o muže arabského a severoafrického vzezření. Zvlášť znepokojivé je, nakolik organizovaně útoky působily. Asi tisíc mladíků dorazilo v početných skupinkách, zřejmě s úmyslem útočit na ženy. Kvůli srocení lidí oslavujících příchod nového roku sice před nádražím byli policisté, podle mnohých zpráv však některé útoky vůbec nezaznamenali. Panují také obavy, že mnohé poškozené ženy napadení vůbec nenahlásily.

Zvýraznění jsem přidal já. I z velice zestručněného a autocenzurou svázaného popisu BBC se dozvídáme, že tisíc organizovaných, opilých a agresivních mladých Arabů dorazilo na Silvestra v početných skupinách na hlavní nádraží a náměstí ve více než milionovém německém městě Kolín nad Rýnem, aby se tam pustili do masových krádeží a sexuálních útoků. Policie sice byla na místě, „některé útoky vůbec nezaznamenala“.

Continue Reading

Fidus – Abendliche Schauung, 1930

Mezi lety 1895-1914 opustily desítky tisíc Němců své domovy a emigrovaly do Ameriky – ta byla konec konců zemí budoucnosti, a oni sami sebe viděli jako průkopníky na cestě k nové společnosti. K uskutečnění těchto nových snů ve Spojených státech si ze staré vlasti přenesli a živili právě ty ideje, které považovali za nejcennější.

Continue Reading

Autor: E.X.

Původní reportáž externího spolupracovníka redakce Délského potápěče z Ukrajiny

Po pěkně napsaném reportu Jarosława Ostrogniewa jsem se rozhodl svůj krátký cestopis publikovat i já.

Dostat se dnes na Ukrajinu není vůbec těžké, obzvláště od roku 2005, kdy Ukrajina zavedla bezvízový styk pro občany EU na 90 dnů. Každý cestovatel zde však musí mít pas. Celkově takový výlet či krátká dovolená nevyjde ani tak draho, když na Ukrajině je průměrný plat okolo 6000 Kč a od toho se samozřejmě odvíjí cena jídla i ubytování. Kupříkladu v centru Kyjeva je možné sehnat ubytování v pěkném hotelu jen s pár lidmi už od 300,- Kč za osobu. Osobně mě ale nezajímaly ceny, jakožto spíše festival Asgardsrei (již VI. ročník) a jeho doprovodný program: metapolitická konference Pact of Steel, promítání videoklipu Peste Noire a návštěva Kozáckého domu (Козацький Дім) spravovaného lidmi z jednotky Azov.

Continue Reading

Wandervogel

Autoři: Gordon Kennedy & Kody Ryan

Podle Websterova slovníku (2003) je „hippie“ nebo „hipík“: „mladý člověk v 60. letech 20. století, který odmítl zavedené sociální normy ve jménu spontánnosti, svobodných projevů lásky a rozšíření vědomí; často nosil dlouhé vlasy a nekonvenční oblečení a užíval psychedelické drogy.“

Tato mediální definice odpadlíků z 60. let rychle zastínila všechny starší významy tohoto slova, jak ho například užíval Malcolm X ve své proslulé autobiografii (str. 68 – pozn. DP). Coby sedmnáctiletý podvodníček z Harlemu v roce 1939 Malcolm pozoroval:

„Někteří běloši v Harlemu, těm mladším jsme říkali ‚hippies,‘ se chovali černošštěji než černoši. Ten, kterého mám na mysli, mluvil silnějším černošským přízvukem (hip) než my. Serval by se s každým, kdo by mu naznačil, že si všimnul jakékoliv rasové odlišnosti.“

Podobně mluví ve svém slavném Na cestě (1955) i Jack Kerouac:

„V nafialovělém smrákání jsem se celej rozbolavělej vlekl pod světly Sedmadvacáté a Welton Street, denverskou barevnou čtvrtí, a přál si být černý, poněvadž jsem cítil, že ve všem, i v tom nejbáječnějším, co mi kdy bělošský svět poskytnul, nebylo nikdy dost zanícení, nikdy dost života, radosti, srandy, tmy, muziky, noci.“

Výraz „hippie“ tedy byl výpůjčkou z harlemského černošského slangu (ebonics), která si našla přes éru beatu cestu až do 60. let, dokud ji Herb Caen z San Francisco Chronicle v polovině 60. let nezačal používat k označení mladých lidí, kteří přicházeli do města, tak dlouho a tvrdohlavě , až ji převzala celostátní média.

Ale kromě do slušivých obleků oděných „bílých negrů“ (wiggers) 1] Harlemu 30. let skutečně v téže době existovali také dlouhovlasí vousáči, kteří chodili v sandálech a obvykle dávali přednost příjemným subtropickým oblastem jako jih Kalifornie a Florida, kde si mohli snadno obstarat potravu z tehdy všudypřítomných ovocných stromů.

„Nature boys,“ jak se jim později začalo říkat, byli bez výjimky němečtí přistěhovalci nebo američtí mladíci ovlivnění těmito Němci, kteří hlásali své poselství Lebensreform (reforma života / reforma životního stylu) každému, kdo byl připraven na radikální rozchod se zažitými hranicemi civilizace 20. století.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Shrnutí

Lovecraftovy hororové příběhy jsou dnes brány nejen jako literární klasika, ale také se postupem času staly vlivným kultem okultismu. Mýtus Cthulhu, Prastaří a Nevyslovitelná jména jsou evokováni, uctíváni a respektováni různými esoterickými proudy a u některých tvoří dokonce pomyslné jádro jejich magického učení. Tato esej má za cíl zkoumat nejvýznamnější řády, jednotlivce a doktríny, co se v minulosti zaobírali či se pořád ještě zaobírají Mýtem Cthulhu.

Racionalizace iracionálního

Pokus o adaptaci témat z lovecraftovských hororových příběhů, konkrétně třeba mýtu Cthulhu není o nic méně přijatelný, než pokus o adaptaci jakéhokoliv jiného druhu magického systému, či okultní doktríny. Magie je totiž založena na iracionální, intuitivní a neviditelné bázi – doslova na tom, co je „okultní“, tj. skryté. Magie bývá také systematicky provozována pro individuální nebo kolektivní účely za pomoci obcházení kauzálních vztahů hmotného vesmíru.

Continue Reading

Autor: Joseph Pearce

V asi nejvýznamnější literární inspiraci Pána prstenů, anglosaském eposu Beowulf, nacházíme vodítka k porozumění způsobu, jakým Tolkien zároveň skrývá i odhaluje nejhlubší významovou rovinu svého díla.

Epos Beowulf, pocházející pravděpodobně z počátku osmého století, tedy z éry života svatého Bonifáce a Bedy Ctihodného, je nádherným a kouzelným vyprávěním, oživeným bohatým křesťanským duchem kultury, z níž vzešel. Dílo je prostoupeno alegorickou silou a evangelickým zápalem. S hlubokým uvědoměním si klasické antiky čerpá plnými doušky z Virgiliovy Aeneidy, což ukazuje povědomí saského básníka o jeho náležitosti do nepřerušeného kulturního kontinua.

Tolkien přeložil celý epos, přestože tento překlad spatřil světlo světa teprve v roce 2014, a napsal o něm odbornou esej, The Monsters and the Critics (Monstra a kritici), mnohými označovanou za vůbec nejmistrovštější kritiku básně, jaká kdy byla napsána. Tolkien tedy Beowulfa očividně znal velmi dobře, možná nejlépe z celé své generace, a o zásadním vlivu tohoto díla na jeho vlastní tvorbu nelze pochybovat. Nejvíce bije do očí nevyhnutelná analogie dračí epizody v Beowulfovi a podobné dějové linky v Hobitovi. Důkazy inspirace Pána prstenů anglosaským eposem jsou však poněkud delikátnějšího charakteru.

Continue Reading

Francouzský demograf předpokládá brzký pád amerického systému.

Podle francouzského demografa Emmanuela Todda je americké impérium již dnes v rozkladu. Do roku 2050 z něj nezbude vůbec nic.

V roce 1976 vydal mladý francouzský demograf Emmanuel Todd knihu Poslední pád s podtitulkem Esej o rozpadu sovětské sféry. Práce tehdy sotva pětadvacetiletého autora vzbudila pozornost svou odvahou: bez bližší zkušenosti se Sovětským svazem, na základě dostupných údajů předpověděl Todd rozpad sovětského systému. Jednou z klíčových proměnných, o nichž svou predikci opřel, byla kojenecká úmrtnost, která se na počátku 70. let v SSSR dramaticky zvýšila.

Přestože v liberálním tisku byla kniha dobře přijata, brzy zapadla. V druhé polovině 70. let zabředl Západ do hospodářské krize a sovětské impérium se zdálo mocnější než kdy jindy. Ve Třetím světě získávalo jednu pozici za druhou, obsadilo Afghánistán a přinutilo polský satelit k sebepacifikaci. Ve druhé polovině 80. let se však ukázalo, že Toddová analýza byla velice trefná: k implozi sovětského systému došlo přesně z těch důvodů, o nichž mluvil ve své knize.

Continue Reading

ARMA je národně socialistické uskupení (převážně řeckých) rasově uvědomělých kamarádů, jehož cílem je vytvořit a konsolidovat napříč všemi oblastmi života hierarchicky strukturovanou skupinu, složenou z psychicky i fyzicky zdatných lidí; elitu, jež se musí ujmout – a nakonec také ujme – vlády v Řecku, a vytvoří zde skutečný prototyp politicko-filozofického systému vycházejícího z nejhlubších duchovních kořenů helénského a evropského árijství. Prvním cílem tak musí být formování této elity zdokonalováním těla i ducha duševní očistou, poznáním našeho původu (chápaném současně metafyzicky, historicky i biologicky), a tím pádem i povinnosti a osudu.

ARMA aktivně vyzývá a podporuje spolupráci s podobnými skupinami i jednotlivci po celém světě, čímž připravuje cestu k nevyhnutelnému probuzení evropské rasy z nebezpečného spánku, do něhož v dnešním temném věku upadla.

Naší ctí je víra!

Continue Reading

Zlatý úsvit – národní a socialní

Před pár lety bylo o Zlatém úsvitu slyšet v médiích celé Evropy. Teď je ticho. Co se stalo? A je něco nového?

Zlatý úsvit je stále ve stejném postavení jakožto „třetí nejsilnější strana v řeckém parlamentu“. Zjevně o nás není slyšet proto, že systém zvolil jiný postup jak s námi zacházet. Zpočátku v celé Evropě dělal humbuk, že nastupují „nacisti“, masakrují přitom přistěhovalce, ničí jejich domovy a vyvolávají nepokoje… Zprávy, které média ovládaná „obvyklými podezřelými“ (bankéři, Židé), podávají tak, jak si přejí.

Když jim došlo, že se tyhle věci nedějí, že jim lidé už nevěří a že naše síly rostou, tehdy se rozhodli pro naprosté ticho. Nezapomínejme, že Řecko byl experiment lichvářů, aby ho pak uplatnili ve všech zemích, proto se už nemluví ani o Řecku, i když situace širokých vrstev se stále zhoršuje.

Jedinou novinkou z naší strany je, že naše politika je obyvatelstvu pořád bližší, když pomáháme všem potřebným a chráníme je.

Continue Reading

Smrt normálům: Online kulturní války od 4chanu a Tumbleru po Trumpa a alternativní pravici

Autor: Claus Brinker

Angela Nagleová
Kill All Normies: Online Culture Wars from 4chan and Tumblr to Trump and the Alt-Right
Winchester, UK: Zero Books, 2017

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem šokovalo mnohé, především na levici, tak skálopevně přesvědčené, že nenáviděný magnát nemá sebemenší šanci zvítězit. Od loňského listopadu tak musela řada dříve politicky arogantně sebejistých levičáků notně přehodnotit své chápání americké politiky. Objevila se proto záplava nápadů s cílem vysvětlit, „co že se to vlastně pokazilo“: od směšných a fakty nepodložených spikleneckých teorií o Rusku až po o něco upřímnější pokusy připsat vinu na konto neschopnosti Demokratické strany lépe oslovit voliče.

Ale i ti pravdymilovnější hledači z řad levice se zpravidla zdráhají nahlédnout hlouběji pod povrch událostí na to, co se skutečně děje: tradiční politické dělení se rychle mění a od někdejšího zavedeného chápání americké levice a pravice se stále víc přesouvá ke konfliktu nacionalismu s globalismem.

Continue Reading

Autor: Makoto Fujiwara

Od zvolení prezidenta Trumpa v listopadu 2016 otevírá politické a kulturní ovzduší ve Spojených státech novou kapitolu světových dějin. I přes konec volebního kolotoče přetrvává odhodlaný odpor proti současné vládě. Sociální média přetékají hashtagy jako #notmypresident a desítky kulturních ikon prezidenta otevřeně odsuzují a kritizují jej – vypadá to tak, jako by měl Trump nulovou či jen minimální podporu amerického obyvatelstva.

V posledních měsících se však dostala do popředí zájmu veřejnosti alternativní pravice, která nastolila dříve opomíjená témata americké domácí i zahraniční politiky. Některé ideje se týkají i blízkosti alternativní pravice s Japonskem. K podpoře tokijské politické linii přispívají postoje k tématům jako:

Continue Reading

Autor: Gregory Hood

Římská republika se zrodila, když Lukrécie, žena římského šlechtice Tarquinia Conlatina, byla zneuctěna synem posledního římského krále etruského původu, Sextem Tarquiniem. Zneuctěná Lukrécie si vzala život a rozhořčené šlechtické rody povstaly, aby pomstily svou pokořenou dceru: Římané svrhli cizí vládce a založili nový stát přetrvávající staletí, který se stal synonymem celé etapy vývoje západní civilisace.

Ve Spojeném království však probíhá vývoj zcela opačný: někdejší centrum říše, nad níž slunce nezapadá, se dnes stalo domovem izolující se a nepřátelské cizí skupiny obyvatelstva, která domácí ostrovy kolonizuje. Už více než deset dochází v Rotherhamu a dalších městech ke „groomingu“ (blíže k významu slova zde: grooming – pozn. DP) motivovanému nepokrytou rasovou nenávistí, útokům a znásilněním anglických dívek. Přinejmenším jedna z obětí spáchala sebevraždu. Aristokracie kdysi Velké Británie, ať už ta vymezená titulem nebo jen fakticky svým bohatstvím a mocí, však v rozhořčeném hněvu k pomstě svých dcer nepovstala. Veřejní služebníci, kteří zločiny úmyslně přehlíželi, dokonce ani nebyli potrestáni.

Continue Reading

Sjezd Demokratické strany práv států (přezdívané „Dixiecrats“) v roce 1948

Autor: Chris Brand

Shrnutí

Jen stěží si lze představit výraznější kontrast než ten mezi multikulturalismem a multirasovou společností, prosazovaných vládnoucími politickými a kulturními elitami na straně jedné a kulturními a rasovými hodnotami Západu z před pouhého století. I když zastoupení nebělošských menšin na Západě ve statistikách negramotnosti, zločinnosti nebo AIDS stále značně převyšuje jejich procentní podíl v populaci, zůstává pro jakoukoliv veřejně činnou osobu sebemenší zpochybnění smysluplnosti multikulturalismu společenskou sebevraždou – jak si musel uvědomit i někdejší předseda Senátu Trent Lott (R-MS), když při vzpomínkách na protiestablishmentovou prezidentskou kandidaturu dixiekrata (kandidáta Demokratické strany práv států /States‘ Rights Democratic Party/) Stroma Thurmonda v roce 1948 pozitivně hovořil o časech starého segregovaného Jihu. Podle dnes platných kulturních a politických pravidel však musíme rasové menšiny nadšeně přijmout – nebo přinejmenším zdvořile ignorovat, v každém případě jsou však vyjmuty z jakýchkoliv kritických hodnocení. (Vyhýbat se rasové identifikaci se stalo zavedenou praxí BBC vždy, když se příslušník menšiny dopustí nějakého skutečně nebývale ohavného zločinu – např. v případě vraždy v Londýně, kdy byla desetiletá černošská dívka jménem Victoria Climbiéová zavražděna vlastní tetou a jejím přítelem.)

Tato ohromná proměna se z nemalé části udála také zásluhou vlivu Franze Boase (1858-1942), jehož učení, šířené z vlivných pozic oboru antropologie elitní skupinkou jeho někdejších studentů, změnilo intelektuální směřování celé sociální antropologie.

Continue Reading

Pierre Krebs

Autor: Pierre Krebs

Italský marxista Antonio Gramsci jako první pochopil, že stát se neomezuje na politický aparát – ten podle něj funguje paralelně k takzvanému aparátu občanskému. Zjednodušeně řečeno se tak každý politický aparát opírá o občanský souhlas (konsenzus), čili psychologickou podporu mas.

Tato psychologická podpora nachází své vyjádření prostřednictvím spontánního souhlasu na úrovni kultury, světonázoru a zvyků (étosu). Aby tak mohla politická moc vůbec existovat, závisí na kulturním vlivu mezi masami. Na základě této analýzy Gramsci pochopil, proč se marxisté nedokázali chopit politické moci v buržoazních demokraciích: neměli v rukou moc kulturní.

Přesněji vyjádřeno není možné svrhnout politický aparát bez předchozího získání převahy nad kulturní sférou. Nejprve je nutné naklonit si lid a získat jeho souhlas: jejich ideje, étos, způsob myšlení, hodnotový systém, umění a výchovu je třeba usilovnou prací proměnit – teprve až když lidé vnímají nutnost změny jako něco samozřejmého, je možné stávající politickou moc, nyní odstřiženou od všeobecného konsenzu, rozdrolit a nakonec i nahradit.

Metapolitiku tak lze chápat jako revoluční válku vedenou na poli světonázorů, způsobů myšlení a kultury.

Continue Reading

Autor: Redakce Katehon

Aby se Evropa – včetně Ruska – mohla úspěšně postavit atlanticismu (globální spotřebitelské monokultuře, „McWorldu“,…), musí si zcela bezpodmínečně vybudovat vědomí vlastní kolektivní identity.

Letos začaly Spojené státy vytvářet z volně spojených východoevropských zemí vážně míněný protiruský blok. Stalo se tak v reakci na kroky Ruska na Krymu a povstání na Donbasu. Rusko navíc posílilo spolupráci (včetně vojenské a technické) s Čínou, Indií, Íránem a Latinskou Amerikou. Reakcí Američanů byla aplikace osvědčené strategie Anakonda.

Veškerou americkou aktivitu v oblasti lze vysvětlit pomocí Mackinderovy teorie Heartlandu (vnitrozemí Eurasie – pozn. DP), která od své formulace na počátku 20. století neztratila nic ze svého významu. Mackinderovy teze tak obstojí i dnes.

Continue Reading

Autor: Ricardo Duchesne

Hledání skutečné pravdy je jedinečně západní tužbou už od doby, kdy Řekové přišli na to, že lidé vládnou schopností zvanou „mysl“ (také rozum, intelekt) či „nús“, odlišnou od živočišných žádostí a „vznětlivých“ osobních emocí (tzv. thymos), jež nám umožňuje myslet racionálně a v souladu s logickými zásadami a fakticky ověřitelnými důkazy, nad a mimo rámec vlastních předsudků a „časem ověřených pravd“.

Naneštěstí však postupem času došlo k neblahému překroucení této jedinečné dispozice k pravdě právě uvnitř institucí – univerzit – jež středověcí křesťanští učenci vytvořili za účelem neomezeného racionálního bádání. Dnes toto svobodné bádání přežívá v přírodně vědních oborech, alespoň tedy v oblastech, které nejsou považovány za příliš kontroverzní (jako např. otázka, zda lze lidi dělit do rasových kategorií), v oblasti společenských věd však dnes všem oborům vládne bizarní plejáda iracionálních diskurzů a každý, kdo se odchýlí od programu rasové diverzifikace, se obratem dočká rozhodného odsudku.

Continue Reading