Délský potápěč

Oficiálním uměním vládnoucího systému je reklama, odtud i kult reklamních umělců, „kreativců“, začínající Warholem. Vše ostatní je vedlejší – „kolaterální produkt“:) Zrůdnosti a podivnosti se přitom divák odmala učí vnímat jako normalitu, například právě i kreaturky z reklam, různé ty šklebící rapující fialové gorily, krávy v rolácích nabízející zaručeně ekologické mléko apod. Smysl pro Řád je naopak prezentován jako charakterová vada, psychická deformace, vedoucí k násilí. Třeba takový Rodinný zločin (1985, r.: Santiago San Miguel), „podle skutečné události“, je důslednou aplikací svévolné teze „autoritářské osobnosti“ od Adorna na filmovém plátně.

Před lety tu vyšla řada článků, jejichž cílem je zprostředkovat základní přehled o ideové kinematografii Třetí říše, fašistické Itálie, Španělska i okupovaných území; následoval vhled do žánru nazisploation; a nakonec pojednání o způsobu zobrazování neofašismu, neonacismu i radikální pravice ve filmech od roku 1945 až takřka do současnosti, které – mimo jiné – pokrývá naprostou většinu filmů o skinheads. Když jsem pátral po něčem podobném v angličtině, na nic obdobného jsem nenarazil, tak mě napadlo, že by bylo dobré tyto tři filmové série přeložit pro web Counter-currents, pro který píšu. První série, My a film, zde již vyšla a série Sadonacismus začne vycházet co nevidět. A aby filmové téma bylo komplexní a všechny otázky, které z četby řad vyplynuly, byly zodpovězeny, rozhodl jsem se na závěr publikovat rozhovor s jejich autorem. Díky tomu si můžete přečíst českou verzi a zároveň tečku za My a film, Sadonacismus a Neofašismus ve filmu i zde na Délském potápěči.

Ondrej Mann: Máš nebo jsi měl v plánu napsat nějaký další literární cyklus: Čemu by se tematicky věnoval?

Karel V.: Mám takový plán, tentokrát rovnou pro knižní vydání, o čem bude ale neprozradím, dokud si nebudu jistý, že se jej podaří uskutečnit.

Continue Reading

Cesta ke světlu…

Michal Semín (nar. 1967) je konzervativním publicistou a aktivistou katolického vyznání, publicistou, bývalým ředitelem Občanského institutu, s nímž se později názorově rozešel. V současnosti působí v rámci spolku Svatopluk, kde vede prut Tradice. Koncem 80. let se zapojil do činnosti Hnutí za občanskou svobodu a založil studentskou sekci Demokratické iniciativy, byl jedním ze svolavatelů studentské manifestace v listopadu 1989. Stál u zrodu řady iniciativ a spolků, vydává časopis Te Deum. Publikuje a přednáší doma i v zahraničí na témata, spjatá s politickou filosofií a sociální etikou. Patří mezi průkopníky domácího vyučování dětí. Žije na venkově, je otcem devíti dětí.

Jak se cítíš coby disident v minulém i současném režimu?

Nestěžuji si. Jsem od doby svého dospívání v zajetí honby za pravdou, bez ní si neumím život představit. Tím nechci říci, že ji vždy mám, bezpochyby se často mýlím, touha dobrat se pravdivého poznání o světě, o sobě, o smyslu života je však mým dlouhodobým hnacím motorem. A stejně tak si neumím představit, že když mám něco za pravdivé a správné, že bych se tím v životě neřídil. Samozřejmě netvrdím, že je mi to vždy příjemné, že s tím nebývá spojena i jistá bolest, způsobená předem nezamýšlenými a nevyhledávanými konflikty s lidmi, kterým svým postojem lezu na nervy, že i já někdy nebojuji s pokušením se zařadit do davu a předstírat, že svět kolem nás zase není až v tak hlubokém úpadku.

Continue Reading

Dean Spears, Michael Geruso: After the Spike (Simon & Schuster,2025)

Dvojice ekonomických demografů Dean Spears a Michael Geruso ve své nové knize After the Spike (Za vrcholem) předkládají poněkud kontraintuitivní argumentační linku: úbytek obyvatelstva planety by nás měl znepokojovat více než jeho nárůst. V analogii se změnou klimatu tvrdí, že příchodu zmenšování populace už nelze předejít – a že jakmile jednou začne, může být velký problém jej zastavit.

Nejvíc dětí v dějinách lidstva se narodilo v roce 2012, asi 146 milionů. Globální populace sice i nadále roste, i když porodnost začala klesat, zejména díky dalším a dalším úspěchům na poli snižování dětské úmrtnosti. Lidé ale mají stále menší rodiny a během dalších desetiletí míra úmrtnosti převýší porodnost. Právě to označuje dvojice profesorů ekonomie z austinské University of Texas jako „vrcholek“ či „kulminaci“, tedy konec období prudkého růstu, následovaný dost možná podobně svižným úbytkem populace.

Spears, zakladatel r.i.c.e., the Research Institute of Compassionate Economics, který se zabývá zdravím dětí v indickém státě Uttarpradéš, to na vlastní oči viděl v Indii, kde se průměrná porodnost (TFR, tj. průměrný počet dětí, které žena za život porodí) s rostoucím blahobytem země dostala pod hodnotu dvou dětí.

Naši redaktoři hovořili se Spearsem a Gerusem, proč méně lidí není dobrá zpráva pro planetu, která podle mnohých úpí už pod tíhou současných 8 miliard, proč si lidé po celém světě pořizují menší rodiny a co se s tím dá dělat – pokud vůbec něco.

Continue Reading

Na skutečnost jen nereagujeme, sami si ji tvoříme…

Rozhovor Délského potápěče s Josefem B., šéfredaktorem slovenské metapolitické iniciativy Reconquista, pokračuje druhou částí: o nostalgii po minulých režimech, nevraživosti k Čechům a České republice, aféře „Kuciak“ a k slovenské emigraci tentokrát promluvil spolu s kolegou Slavomirem.

Slovenský stát. Je ještě mezi lidmi nějaká nostalgie? Anebo již jen po poválečném Československu s jeho industrializací země, sociálními jistotami a rovnostářstvím, majetkovým i jiným?

J.: Po prevrate v roku 1989 a ešte aj krátko po rozdelení Československa u nás určitá nostalgia za prvým štátom nepochybne bola. Živená nielen v radoch slušne sa rozbiehajúcich nacionalistických zoskupení, ale aj pamätníkmi. Uvoľnenie od totalitných praktík ŠtB znamenalo väčšiu pluralitu názorov. V tejto dobe vzniklo viacero kultových kníh, rozhovorov a výrokov, ktoré sú dnes už skôr bonmotmi – expertom v tejto oblasti bol niekdajší šéf Slovenskej národnej strany, obsesívny alkoholik a občasný podporovateľ zdravých myšlienok, Ján Slota.

Continue Reading

Petr Drulák „Ve Svatopluku nepopíráme rozdíl mezi pravicí a levicí, ale ukazujeme, jak se v národním programu mohou doplňovat.“

O nepřátelích národních svrchovaností, stavu Francie a Francouzů, kolonii Czechia, Svatopluku a mnohém jiném… Také o klíčovém politickém dělení dneška!

Vzhledem k zaměření Délského potápěče nejprve k Vašemu kontaktu s Alainem de Benoistem. Jak k němu došlo? Čím Vás zaujal a co jste od něho četl?

Na Benoista jsem narazil, když jsem si v Paříži mapoval francouzskou intelektuální scénu. Vedle jeho kritiky liberalismu a lidských práv, což byla témata, která jsou mi dlouhodobě blízká (kritiku liberalismu jsem otevřel již v Politice nezájmu), mne zaujal intelektuální vliv a respekt, kterému se v určitých kruzích těší a zároveň naprosté zavržení ze strany intelektuálního mainstreamu, jehož nositeli jsou univerzity a hlavní média. Jako velvyslanec jsem ho pozval na oběd a čas od času jsme se viděli. Mimo jeho spisů věnovaných liberalismu a lidským právům mne zaujala jeho kniha Být pohanem. Umožnila mi nově promyslet duchovní alternativu, kterou jsem již několik let hledal. Podstatná část mého Podvojného světa by nevznikla bez intelektuálního setkání s jeho myšlenkami. Ale také se mi líbil respekt, s nímž psal o některých levicových myslitelích jako Sorel či Michéa.

To na Vaše pozvání v roce 2019 Alain de Benoist přijel, aby v rámci festivalu Colours of Ostrava vystoupil na diskuzním fóru Melting Pot?

Ano, hrál jsem v tom roli. Akci jsem neorganizoval, ale doporučil jsem Benoista Lubomíru Zaorálkovi, který tehdy měl možnost program Melting Pot utvářet.

A jak to proběhlo?

Continue Reading

Reconquista. Znovudobytie, znovuzískanie strácaného, strateného.

Rozhovor Délského potápěče s Josefem B., šéfredaktorem slovenské metapolitické iniciativy Reconquista; ohlédnutí za její činností od roku 2018.

Co se nyní děje s RCQ?

Stagnuje. Samozrejme neustále publikujeme, vyhľadávame pre našich sledovateľov ďalšie knižné tituly, ktoré by ste v iných kníhkupectvách hľadali márne a komunikujeme. To je však „zotrvačná“ aktivita a ja nemám problém otvorene priznať, že aktuálne nevládzeme robiť viac. Od momentu, kedy zakladajúce entity vdýchli projektu RCQ život, povzbudení počiatočným entuziazmom každý prichádzal s ambicióznymi nápadmi. Aj keď na naplnení niektorých torzo pôvodného tímu stále pozvoľna pracuje, viaceré navždy pohltil čas.

Jaká byla vaše motivace?

Pretrvávajúcim a primárnym cieľom vždy bolo pôsobiť metapoliticky. Nie si dať názov „Metapolitika“ a zosmiešňovať tradičné – či nebodaj samých seba. Ale systematicky vnášať do spoločenského diskurzu tabuizované pojmy ako Intermarium, etnonacionalizmus, či Veľká výmena a nebáť sa konfrontovať bludárov, ktorí sa v alternatíve vďaka adekvátnej podpore rýchlo a žiaľ úspešne udomácnili.

Continue Reading

„Stává se z nás jen česky mluvící masa.“ Václav Černý

V tom je poslání vysoké literatury a osobního příkladu jejích autorů.

Václav Černý je takovým autorem. Antonín Bělohoubek, dělník z donucení, ho navštěvoval po sedmnáct let (1971–1987) takřka každý týden, a rozmlouvali spolu i několik hodin. Výbor ze svých záznamů zveřejnil pod názvem Rozmluvy s Václavem Černým (Praha: Primus, 1998). Přemnohé Černého odpovědi jsou svědectvím o mravní a intelektuální úrovni představitelů tehdejšího disentu (a jako takové se již v době vydání přestávalo hodit), výpovědí o jeho zákulisí a dobové situaci, těm se zde však důsledně vyhýbáme. Pro náš stručný výběr jsme upřednostnili výpovědi osobní a nadčasovější…

Jste obklopen knihami – jako velký knihomil?

Víte, knihy, to je hrozná věc! Vidíte u mě tu záplavu. Nevím si s ní rady. A to myslím doopravdy! Radím vám, abyste byl velice přísný ve výběru knih pro svou knihovnu. Nemilosrdně vyřazujte všechno, co už nebudete potřebovat. Hlavně různou beletrii a vůbec knihy, které jednou přečtete a víte, že se k nim už vracet nebudete. (1972)

V jakém asi poměru je teď u vás čtení prózy a poezie?

Bývaly doby, kdy jsem hltal hlavně poezii. Teď ji čtu už méně. Myslím si, že poezii je třeba číst i ve stáří. (1976)

Continue Reading

Boris Buden

Autor: Jan Procházka

Na chorvatského myslitele Borise Budena mě přivedl Václav Bělohradský, který popularizuje Budenův koncept středoevropských národů jako „dětí postkomunismu“, které, aby se zavděčily svým západním dohlížitelům a vychovatelům, musí nejprve, „složit maturitu“ z demokracie, jak označil ministr Rakušan migrační pakt – tedy tím, že rezignují na svou identitu a suverenitu, na svou budoucnost a dobrovolně odejdou z tohoto světa. Žargon postkomunistické transformace je zatížen kuriózními metaforami: „výchova k demokracii“, „zkoušky z demokracie“, „škola demokracie“, která stále ještě potřebuje pleny, která sílí a zraje a možná má na nohou ještě dětské botičky, pokouší se o první nejisté krůčky, nebo, jak jinak, demokracie, která „strádá dětskými neduhy“. Lidé, kteří během demokratických revolucí let 1989/1990 právě osvědčili svou politickou zralost, se přes noc stali dětmi! (…) Ještě včera udělovali celému světu historickou lekci o odvaze, politické autonomii a historické zralosti, a přesto musejí dnes před svými vychovateli osvědčovat svou způsobilost coby jejich ukáznění chovanci, píše Buden v druhé kapitole své knihy Konec postkomunismu (Rybka Publishers, 2013).

Boris Buden nepatří do našeho „identitářského“ nebo „pronárodního“ tábora – naopak. Přesto řadu jeho postřehů stojí za to číst. Desiluzi roku 1991 sdílí společně s podstatnou částí populace východní Evropy a všímá si, že „přechod k demokracii“ maskoval spíše „přechod k porobenectví“, nesvéprávnosti a tranzici na úroveň rozvojovky. Z konzervativních, socialistických, národních států se silnou armádou a Ruskem v zádech, se přes noc stal Disneyland, orientální nevěstinec, skládka a montovna osazená nesvéprávnými dětmi, které musejí západní kurátoři prostřednictvím obslužné kasty z neziskovek nejprve „vychovat k demokracii“.

Continue Reading

Odkaz stále živý!

Zpovídáme Davida Slavíka, zakladatele Nightingale Press, nakladatelství zaměřeného na osudy francouzských esesmanů a dějiny 2. světové války vůbec…

Proč zrovna tohle téma (v dnešní době)?

Celé nakladatelství vzniklo vlastně náhodou. Asi před pěti lety jsem na internetu narazil na knihu La Brigade Frankreich od Jeana Mabireho. A protože je mi téma války díky odslouženým létům v armádě blízké, pustil jsem se do četby. Po několika stránkách mi bylo jasné, o jak skvělý text se jedná! Vzhledem k tomu, že autor v něm používá i výrazy pocházející z devatenáctého století, musel jsem občas zalistovat ve slovníku. Také některé politické souvislosti z okupované Francie mi nebyly zprvu zřejmé a musel jsem si je vyhledávat na internetu. No, a když jsem si s tím dával takovou práci, uvědomil jsem si, že bych knihu mohl přeložit celou. Co kdyby se to jednou hodilo? No, a tak se i stalo. Ve chvíli, kdy byl překlad hotov, mé nadšení z knihy vůbec neopadlo, ba právě naopak. Jelikož knížka o útočné brigádě Frankreich tu vyloženě chyběla, začal jsem oslovovat nakladatelství, která se podobným tématům věnují. Jenže bezúspěšně. Mezitím jsem začal překládat i Divizi Charlemagne a odtud byl k myšlence na založení vlastního nakladatelství už jen krůček. Nechci tu čtenáře nudit víceméně totožnými problémy, jaké má každý začínající nakladatel. Nakonec se to ale podařilo, nakladatelství funguje, vydalo již tři knihy a čtvrtou připravuje. Tímto bych chtěl zároveň poděkovat za cenné rady do začátku.

Continue Reading

Donald Trump na předvolebním mítinku, Butler Farm Show Grounds, Pensylvánie: Boj, boj, boj!

Autor: Alain de Benoist

Pro stránky Breizh-info.com se ptal Yann Valerie

Několik dní po drtivém vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách (a obecněji po vítězství republikánů nad demokraty) jsme požádali Alaina de Benoista o jeho zasvěcený pohled na tuto globální bouři.

Breizh-info.com: Jaká je vaše bezprostřední analýza drtivého vítězství Donalda Trumpa?

Alain de Benoist: Když byl generál de Gaulle chválen za přednosti amerického politického systému, odpověděl: „Ve Francii je Nejvyšší soud lidem“. Donald Trump byl kandidátem dělnické třídy, a proto vyhrál. Bylo to vítězství o to významnější, že nad rámec hlasování volitelských shromáždění (které ve skutečnosti vůbec není demokratické) získal většinu hlasů voličů, a to se značným náskokem před svým ubohým soupeřem, což se mu v roce 2016 ani 2020 nepodařilo (a od roku 2004 se to nepodařilo žádnému republikánskému kandidátovi). Řečeno jinak, Trumpovo vítězství je především vítězstvím lidu nad establishmentem. U nás bychom mluvili o „periferní Francii“. 1] Na druhé straně Atlantiku je to vítězství kontinentální Ameriky nad mořskou Amerikou.

A konečně, a to už se zdůrazňuje méně, je to také vítězství konkrétní reference nad abstrakcí. Trump mluvil o Americe, jinými slovy o zcela konkrétní realitě, zatímco jeho protivník hovořil o velkých univerzálních pojmech – „demokracie“, boj za „svobodu“, „civilizace“ -, které jsou stejně jako všechny pojmy, jež neodkazují ke konkrétnímu, jedinečnému obsahu, jen prázdnými mantrami.

Continue Reading

Tato kniha představuje zapomenutou verzi ságy o Obří hlavě, jak ji zbásnil pozdější kontroverzní okultista Třetí říše – Karl Maria Wiligut. Tragický příběh rytíře Seyfrieda byl dobře znám také znojemskému historikovi a badateli, na jehož počest stojí vztyčen pamětní kámen na Kraví hoře – Antonu Vrbkovi. Čtenář se má možnost seznámit i s částí jeho další tvorby nesoucí se v duchu obdivu ke starogermánským mýtům, které bývaly kdysi živé i na území Znojemska. Ve víru historických událostí však byly zapomenuty.
Tato kniha ať slouží k jejich připomenutí. Nechť jejím prostřednictvím střípky dávnověku a bájesloví původních obyvatel znovu ožijí …

Na jaře tohoto roku vyšla vlastním nákladem Neznámého útlá knížka, která by mohla potěšit ty, kdo se zabývají vztahy mezi „nacismem a okultismem“. Součástí je totiž překlad raného díla jednoho z hlavních protagonistů tohoto zvláštního, tajemnem opředeného kultického světonázoru. Mnoho toho onen záhadný muž sice nepublikoval, mnohé však bylo publikováno o něm, jelikož v letech 1933 až 1939 měl přímý vliv na jednoho z nejmocnějších představitelů Třetí říše – Heinricha Himmlera, o němž je známo, že se soustavně a hluboce zajímal nejen o dochované památky germánské minulosti, o legendy, mytologii, archeologické objevy, ale i o s nimi související bájné „skryté nauky“. Onou šedou eminencí není nikdo jiný než Karl Maria Wiligut, který pro jisté historické analogie obdržel přízvisko „Himmlerův Rasputin“. 1]

Vydavatele jsme se proto zeptali:

Proč právě Wiligut a titul Seyfriedovy runy?

Úplně prvotním impulsem byl zájem o souvislosti mezi tajnými naukami a národním socialismem. To mě přivedlo samozřejmě i k Wiligutovi, který je jakousi šedou eminencí na pozadí oněch fenoménů, které při studiu historie vzbuzují možný předpoklad propojení špiček nacistické strany s okultisty – hrad Wewelsburg, prsten SS, výpravy za svatým grálem, Ahnenerbe apod… A pak jsem narazil na to, že Wiligut žil určitou dobu ve Znojmě a že se jeho první literární počin vztahuje přímo k místu, které mi leželo pod nosem. Navíc se jedná o krásný kraj, ke kterému jsem v minulosti získal jakýsi niterný vztah. Už je to pár let, ale tehdy se poprvé zrodil záměr oživit tuto legendu a historické souvislosti, které se k ní vážou. Následně se v zorném poli objevil Anton Vrbka se stejnou oblastí literárního zájmu jako Wiligut, který přispíval pod přezdívkou Hugin do lokálního německého periodika Znaimer Wochenblatt (Znojemský týdeník) majícího poměrně výrazný německy orientovaný vlastenecký tón. A tak získal původní záměr konkrétnější podobu spojením vybrané tvorby těchto dvou autorů do jednoho dílka. Pozoruhodné také je, že jak Wiligut tak i Vrbka zpracovali legendu o Obří hlavě prakticky identicky, což vyvolává otázky, zdali se mohli nějak vzájemně – přímo či nepřímo – ovlivnit…

Continue Reading

Bratrstvi

Loni na podzim DP zpovídal muže (ř. andreos), který se dlouhá léta věnuje rasovému bádání. Debata byla pochopitelně širší, než dva zveřejněné rozhovory, leccos zůstalo nedořečeno. S mnohaměsíčním odstupem nám Andreos zaslal následující dodatek (mezititulky jsou naše, redakční):

Continue Reading

„Je to úžasná doba pro čtenáře.“ Joseph O’Neill doma v Brooklynu.

Spisovatel o svobodě představivosti a o tom, jak se moderní společnost sebeléčí prostřednictvím fotbalu

Když Joseph O’Neill, spisovatel irského původu, který už čtvrt století žije v New Yorku, zrovna nepíše nebo si nedělá starosti o svět, můžete ho najít, jak sjíždí videa fotbalových fanoušků na YouTube. „Je velmi uklidňující poslouchat ty fanoušky Man United, kteří se rozplývají nad (manažerem klubu Erikem) Ten Hagem,“ říká mi z brooklynského domu, který sdílí s newyorskou spisovatelkou Rivkou Galchenovou a jejich desetiletou dcerou. „Je lákavé tvrdit, že jak svět spěje k fašismu, fotbal se stává spíše opiátem: OxyContinem popkultury.“

Ve své nejnovější knize Godwin se O’Neill – jehož román Netherland z roku 2008 (česky: Nizozemě, 2009), jeden z nejlepších, jaké kdy byly o kriketu napsány, mu zajistil místo na literárním nebi – zabývá fotbalem. Nebo spíše překvapivě improvizovaný svět mezinárodních fotbalových agentů. Z Pittsburghu přes Evropu do Istanbulu a městský fotbalový stadion v Beninu je to zčásti komická odysea, v níž se zklamaný spisovatel Mark Wolfe a jeho bratr pokoušejí vypátrat zřejmě výjimečného dospívajícího hráče kdesi v Africe, přičemž jim k tomu stačí jen fámy. Je to však také román o penězích a hodnotách, v němž tento kdysi dělnický sport, nyní provozovaný obscénně bohatými a často poháněný talenty z chudších afrických, karibských a jihoamerických rodin, slouží jako metafora postkoloniální mocenské dynamiky.

Continue Reading

Radim Lhoták

U příležitosti vydání jeho třetí knihy jsme Radima Lhotáka (nar. 1953) požádali, aby nám něco málo řekl o své životní pouti za tisíci a tisíci řádky, které v průběhu let napsal. Souhlasil s výhradou, že za něho nejlépe hovoří jeho texty, a zaslal nám následující stručné vyznání…

Mám-li hovořit o sobě a učinit jisté veřejné vyznání, musím dopředu upozornit, že jsem nenapravitelný introvert. To samo o sobě představuje zábranu, nicméně svým literárním dílem se otevírám tak jako tak, tudíž bude lépe se dopředu do toho kyselého jablka zakousnout a říci na rovinu alespoň to, co může zajímat mé čtenáře.

Continue Reading

Bratrství

Andreos je v poloutajení působící český rasový teoretik, rasový identitář a zastánce eugeniky, jehož texty již po mnoho let vycházejí na stránkách iniciativy Bratrství. Pokračování je výběrem otázek koncipováno i jako stručný historický přehled pro vážnější zájemce o danou tematiku.  

Continue Reading

„Nadčlověk je především tvůrce, budovatel, vynálezce, někdo, kdo se povznáší nad obyčejné lidství…“ Clotilde Vennerová

Clotilde Vennerová, vdova po Dominiquovi Vennerovi (nietzscheovské osobnosti par excellence), odpovídá na dotazy francouzské Nietzscheho akademie.

Nietzsche Académie: Jak důležitý pro vás Nietzsche je?

Clotilde Venner: I když jsem studovala filosofii, nemyslím, že bych ho před čtyřicítkou niterně chápala. K tomu je zapotřebí určité zralosti. Na Nietzschem si cením jeho úžasně obrodného a vyvažujícího čtení řeckého světa. Po celý středověk a raný novověk jsme totiž u Řeků viděli hlavně logos ve smyslu racionálního uvažování, ačkoli oni pod vlivem předsokratiků a tragiků stavěli rozumové schopnosti na roveň životní síle. Nietzsche nás nutí Řeky milovat a chápat. Další stránkou jeho myšlení, které si cením, je důležitost, jakou přikládá tělu, ne v současném hédonickém a narcistickém smyslu, ale v tom, že tělo nelze oddělovat od duše. Pečujeme-li o svou duši, ani v nejmenším to není činnost povrchní a marnivá: „Jak se právě ty, máš živit, abys došel svého maxima síly, virtù v renesančním stylu, od moralinu osvobozené ctnosti?“ Ecce homo. Pro mě je myslitelem životní síly [vitalismu], to se mi na něm líbí nejvíc. V Genealogii morálky rovněž napsal: „Naše myšlenky nekoření v našem rozumu, ale v nás, v našem těle, v naší tělesnosti, v našem nejhlubším bytí.“

NA: Co znamená být nietzscheán?

CV: Znamená to chtít se pořád překonávat, povznést se nad sebe, nespokojit se s tím, čím jste, nebo s tím, čím by vás chtěli mít druzí. Znamená to být podněcován vnitřním napětím, které nás nutí tvořit. Nádherně tenhle duchovní podnět, přicházející k nám od Řeků, tlumočí homérská triáda Dominiqua [Vennera]: p ř í r o d a  jako  z á k l a d,  v ý b o r n o s t  jako  c í l,  k r á s a  jako  o b z o r.

Continue Reading

Bratrství

Andreos je v poloutajení působící český rasový teoretik, rasový identitář a zastánce eugeniky, jehož texty již po mnoho let vycházejí na stránkách iniciativy Bratrství. Položili jsme mu proto několik otázek…

Přesně je to už kolik let, co přispíváte na Bratrství?

Začal jsem v létě 2011, takže dvanáct.

To je hodně času i hodně práce. Proč vlastně?

Mojí hlavní snahou je dát dohromady dílo, které by skutečně komplexně zmapovalo vztah rasy a genetiky ve vztahu k utváření kultury a civilizace. Pak také zmapovat vliv rasy a genetiky na vývoj kultur a civilizací během dějin – troufám si říci, že jsem dokázal odhalit základní zákonitosti formování a historického vývoje civilizací. Myslím si, že je to svým způsobem přelomové, protože nikdo se o to do takové hloubky ještě nepokusil (ale nechci, aby to znělo příliš sebevědomě). K tomu se samozřejmě věnuji popisu dějin různých civilizací (při zohlednění rasového dění v nich), něco asi napíšu i o aktivismu, úpadku současného Západu, budoucím vývoji světa a pár dalších věcí.

Continue Reading

Dominique Venner

Deset let po dobrovolné smrti Dominiqua Vennera v katedrále Notre-Dame o něm hovoří jeho vdova v À la rencontre d’un cœur rebelle, knize rozhovorů, které s ní vedl Antoine Dresse: stránku po stránce osvětluje Clotilda Vennerová kontury tajnůstkářské postavy svého manžela, jehož cudnost mu vždy bránila mluvit o sobě – to nestoudný plebs se dnes vyznává horem dolem, i když jde o samé nicotnosti. Proč se přesto rozhodla o svém muži padlému v boji za Evropu promluvit, prolomit mlčení, to u vdovy Vennerové zjišťuje redakce bretonského (Breizh) zpravodajského webu.

Breizh-info.com: Můžete se našim čtenářům představit?

Clotilda Vennerová: Byla jsem manželkou Dominiqua Vennera a žila jsem s ním dvanáct let, posledních dvanáct let jeho života. Než jsme se potkali, vystudovala jsem filosofii a dva roky jsem pracovala s Guillaumem Fayem, pro něhož jsem v době vydání Colonisation de l’Europe [2000] a l’Archeofuturisme [1998] organizovala propagační zájezdy po celé Francii.

Continue Reading

Alain de Benoist

Více než týden po vypuknutí nepokojů se Alain de Benoist pokouší načrtnout jejich „genealogii“: specifičnost francouzské situace, dlouhodobé problémy s masovou imigrací, kultura zapírání a zakrývání etnické reality, individualismus… – to vše ještě více než v jiných zemích přiživilo plameny chaosu.

Il Giornale: Současné nepokoje hodně do očí bijícím způsobem ukazují na selhání multikulturalismu. Jak jsme se v tomto bodě octli?

Alain de Benoist: Pochopitelně sledujeme krach multikulturalismu, ale by asi dost lenivé zastavit se jen u tohoto vysvětlení. Násilné nepokoje ve městech, jež se momentálně odehrávají, ukazují také na rozdělenou a roztříštěnou zemi – a to nikoliv vinou imigrantů, ale vládnoucí ideologie, jež mezi obyvatelstvem podporuje nahrazení morálních norem zákony zisku a efektivity. U společnosti vedené tržními hodnotami, která podmínky pro sociální fragmentaci vytváří strukturálně, by nezájem o veřejné blaho neměl nikoho překvapit.

Continue Reading

David Duke – populista

Na dnes více než třicet let starý záznam rozhovoru s Davidem Dukem, tehdy členem Sněmovny reprezentantů státu Louisiana, natrefil náš redakční kolega v ošumělé knížce novináře a scénáristy Radka Johna Jak jsem viděl Ameriku (1990), odložené do knihobudky. Nejde však pouze o kuriozitu, pásnoucí k začátku letní sezony, za ta uplynulá desetiletí se přece mnohé americké problémy, kdysi vzdálené, exotické, pomalu stávají i našimi problémy – vždyť doháníme, napodobujeme, seč můžeme – proto jsme se jej v poněkud zestručnělé podobě rozhodli reprodukovat. Leccos bude středoevropskému (!) čtenáři dosti povědomé…

Otázky kladou mladí pokrokoví novináři z různých zemí, Rus Lev ze Sovětského svazu, Izraelec Rafi, Leonissah ze Zimbabwe,  Odette z Chile, dále Carmen, Nasir a jednou se ptá i sám John, „Čech židovského původu“. Do „fenoménu Duke“ je „na válečné poradě“ ve svém bytě uvádí nejmenovaný „nezávislý žurnalista“ z New Orleansu. Z jeho dlouhého proslovu vyjímáme:

Continue Reading