Emil Cioran byl rumunský filozof, který se předtím, než se stal proslulým estétem nihilismu v pařížských literárních kruzích, odvážil doufat ve fašismus. Titulek je redakční.
Před Corneliem Codreanem bylo Rumunsko osídlenou Saharou. Ti, kdo tam žili, neměli před sebou ani v sobě nic než čekání. Někdo musel přijít.
Neschopní čehokoliv, všichni jsme se táhli rumunskou pouští. Namáhavé se nám zdálo i jen opovržení.
O své zemi jsme dokázali přemýšlet jen negativně. V momentě našich nejbláznivějších nadějí jsme ji ospravedlňovali alespoň jako povedený žert. A Rumunsko opravdu nebylo o moc víc než podařený vtip.
Točili jsme se dokola v prázdnotě a bez minulosti i současnosti vychutnávali lahodnou nezřízenost a nepřítomnost osudovosti.
Ta nebohá země byla jako dlouhá přestávka mezi začátkem bez velikosti a nejasnou možností. Budoucnost v nás naříkala. V jediném kypěla. A on naše sladké mlčení existence prolomil a donutil nás být. V něm došlo k zosobnění národních ctností. Rumunsko možnosti si to namířilo k Rumunsku moci.
Vysoké pokuty a vězení pro francouzské identitáře za akt odporu proti ilegální imigraci, beztrestnost pro zákon okázale porušující zastánce otevřených hranic
Proevropské antiimigrační hnutí Generace Identity (GI) se proslavilo po celém světě svými často velice spektakulárními akcemi, ať už obsazení vládních a unijních budov nebo vypravením vlastní lodi do Středomoří s cílem zastavit pašeráky migrantů. Něco takového se však neobejde bez rizika.
Na jaře loňského roku se francouzští aktivisté GI, znechucení neschopností nebo neochotou francouzské vlády řešit migrační krizi a zastavit tok ilegálních migrantů do země, rozhodli vzít věci do vlastních rukou symbolickým, ale efektivním nenásilným gestem.
Jesse Walker, redaktor časopisu Reason a autor knihy The United States of Paranoia: A Conspiracy Theory rozmlouvá se Scottem Simonem (NPR) o úloze konspiračních teorií v dějinách Spojených států.
Scott Simon, moderátor:
Sotva dnes uplyne týden, abychom do redakce nedostali e-mail s dotazem, proč neříkáme pravdu o atentátu na Kennedyho, 11. září, atentátu na Lincolna, zednářích, místě narození prezidenta Obamy nebo Johna McCaina, Pearl Harboru, Oblasti 51, černých vrtulnících nebo přistání na Měsíci. Klidně si můžete doplnit tucty dalších témat.
Jesse Walker, redaktor časopisu Reason ve své nové knize „The United States of Paranoia“ (Spojené státy paranoické) tvrdí, že paranoidní politické argumenty jsou právě tak americké jako jablečný koláč. Jesse Walker je dnes naším hostem z baltimorského studia WYPR. Děkujeme, že jste si na náš našel čas.
Nová knížka Michaela Malice The New Right (Nová pravice) je sice zajímavé čtení, autor se však zásadně mýlí ve svém hodnocení vlivu Trumpova zvolení prezidentem na americkou politiku. „Nejvýraznějším rysem Trumpova úřadování je podle mě uvedení některých dříve okrajových proudů pravicového myšlení a chování do hlavního proudu,“ píše. Trump byl však z velké části bezpečně kooptován republikánským establishmentem. A „gorily“ systémové ortodoxie, tedy novináři velkých médií, finanční instituce, představitelé státní správy i vyšetřovací orgány, dnes proti disidentům na pravici vystupují mnohem agresivněji než před Trumpovým zvolením. Moc „Katedrály“, jak blogger Mencius Moldbug kdysi nazval vzájemně propojenou strukturu médií a univerzit, které káží a šíří rovnostářskou víru, čímž formují veřejné mínění, tak rozhodně nedoznala žádné újmy, ba naopak je náročnější než kdy předtím. Snad za tím alespoň zčásti může být panika v jejich řadách, na celé skutečnosti to však mnoho nemění.
Svou novou pravici Malice definuje jako:
…Volné sdruženou skupinu, spojenou svým odporem k progresivismu, jenž považuje za chatrně skryté fundamentalistické náboženství s rovnostářskými zásadami, které usiluje o totalitární podmanění si celého světa prostřednictvím hegemonie globalismu.
August Wöginger, předseda poslaneckého klubu rakouských lidovců, má tvář pravého vůdce.
Největší rakouská středopravá strana si jako podmínku vzniku možné koalice po zářijových volbách klade zákaz krajně pravicového identitárního hnutí (IBÖ) .
Ten navíc „musí být obsažen v příští koaliční smlouvě,“ prohlásil v komuniké určeném rakouským médiím předseda poslaneckého klubu Rakouské lidové strany (ÖVP) August Wöginger.
IBÖ, proslavená především svými spektakulárními protiimigračními akcemi, se letos dostala do hledáčku veřejnosti i systému, když vyšlo najevo, že její čelní představitel Martin Sellner obdržel peníze a vyměnil si e-maily s mužem podezřelým ze spáchání březnových útoků automatickými zbraněmi v novozélandském Christchurchi, při nichž zahynulo 51 muslimů.
Požadavek ÖVP na zákaz hnutí je součástí předvolební kampaně, v níž si tato strana snaží udržet svůj značný náskok před parlamentními volbami, jež se uskuteční 29. září. Zároveň se tímto krokem pokouší distancovat od svého někdejšího koaličního partnera, krajně pravicových Svobodných (FPÖ).
Rakouská média přinesla doklady o hojných stycích identitářských aktivistů s členy Strany svobodných.
Když před několika dny lidovci poprvé nadnesli možnost zákazu identitárního hnutí. bývalý ministr vnitra za FPÖ Herbert Kickl proti návrhu rozhodně vystoupil s tím, že zákaz by „představoval tvrdý direkt právnímu státu“.
Smrt Jeffreyho Epsteina vysvětlena jednoduchou infografikou
Autor: Greg Johnson
Když Jeffrey Epstein 10. srpna 2019 zemřel, kvůli lidem, které mohl kvůli zapojení do jeho zločinů potopit, byl jedním z nejdůležitějších vězňů světa.
Epstein byl obviněn z mnohonásobného kuplířství a spiknutí za účelem nabízet nezletilé k sexu. Nebyl to ale žádný obyčejný zvrhlík ani pasák. Epstein vládl nesmírným majetkem záhadného původu. Přestože byl označován za finančníka, měl jediného známého klienta, Lese Wexnera, vlastníka Victoria’s Secret a dalších společností.
Vladimir Mitrofanovič Puriškevič (24. srpna 1870 – 1, února 1920)
Autor: Amory Stern
Abychom tomuto muži porozuměli, musíme začít ve městě, známém v jeho době pod svým ruským názvem Kišiněv, dnes moldavské Chișinău. Oblast Besarábie, v 19. století provincie Ruské říše, kam už od dob Kateřiny Veliké zasahoval židovský „pás osídlení“, bublala stěží potlačovaným etnickým napětí. Židé zde zřídili své neblaze proslulé zločinecké syndikáty známé jako kahaly, čímž si od Rumunů i Malorusů, jak se tehdy východním Ukrajincům říkalo, mnoho lásky nevysloužili.
„Puriškevič byl vnukem moldavského pravoslavného kněze Vasilije Vasiljeviče Mitrofanova, který se církevní hierarchií časem vypracoval až do kišiněvské konzistoře a k dědičnému titulu. Jeho syn Mitrofan se stal členem besarabského gubernátního zemstva a vzal si bohatou polskou šlechtičnu. Tento svazek mu vynesl ohromné pozemky. Vladimiru Puriškevičovi, který byl polsko-moldavského původu, tak ve skutečnosti v žilách nekolovala ani kapka ruské krve,“ stojí v jednom životopisném článku o tomto muži. 1]
Ukazuje to na rodové kořeny někde u kozáků 17. století, kteří moldavské knížectví vtáhli do moldavských magnátských válek, jak se zpravidla označují v polské historiografii. Besarábie má společnou hranici s Ukrajinou, což už ovšem neplatí o Polsku, s nímž ji nespojuje ani společná církev.
Claudio Mutti: Kafkovské orgie a „jaro“ sionistů (Předseda ÚV Národní fronty František Kriegel a první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, duben 1968)
Autor: Claudio Mutti
20. srpna 1967 vyplavily vltavské vody mrtvolu občana Spojených států Charlese Jordana. Šéf „neziskovky“ zvané Americký židovský spojený distribuční výbor (American Jewish Joint Distribution Committee, JDC), známé sionistické [1] organizace, přijel do Prahy, aby vypracoval plán destabilizace, chystané izraelskou špionáží. Zda jeho smrt připsat Sovětům (kteří ho měli v merku od dvaapadesátého), anebo samotné CIA, znepokojené skutečností, že KGB věděla o americké spolupráci s agentem JDC, zůstává nejasné. Epizoda každopádně poodhaluje, že Praha se tehdy stala sídlem působení centrály sionistických tajných služeb pro východní Evropu. Posléze, vypuzena z Československa sovětskou intervencí, přesune se tato centrála do Istanbulu, kde zpravodajskou síť zreorganizuje Efraim Elrom alias „Hofstadter“; ta pak bude v květnu 1971 vyřazena skupinou Turecké lidově-osvobozenecké armády.
O kladech reálného socialismu: z post-trockistické perspektivy
Autor: Karel Veliký
Když novinář Stanislav Budín, vlastním jménem Bencion Bať, jeden z četných aktérů „invaze beze zbraní“, čelil na jaře osmašedesátého výtkám řady „pokrokových cizinců“, kritizujících dvacet let budování socialismu v ČSSR (za procesy, za policejní režim = nedostatek svobody, nedůstojné poručníkování = ovzduší, v němž se prý „nedá dýchat“, za polovičaté rehabilitace atd.), tvrdil, že režimu se přece jen podařila věc, kterou by nám oni všichni – z kapitalistických i rozvojových zemí – měli závidět: totiž „že jsme odstranili parazitní třídy zbohatlíků, že nemáme u nás ‚zlatou mládež‘, že není u nás pro nikoho ‚sladký život‘, že jsme vytvořili egalitářskou společnost, že ministr či generál v podstatě žije stejně jako kvalifikovaný dělník či technik, že našim vládnoucím politikům lze vyčítat leccos, nikdo jim však nemůže upřít, že žijí takřka asketickým životem“. I když zároveň přiznával, že „jsme v té askesi a puritánství snad leccos přehnali a že rovnostářská tendence způsobila republice hospodářské potíže“, trval nicméně důsledně na tom, že právě toto je velkou vymožeností socialismu, o které lidé žijící v kapitalismu, kde „se ‚sladký život‘ stal rakovinou rozežírající morálku celé společnosti“, mohou jen snít.
Gilad Atzmon: „Mnozí pozorovatelé vysvětlují rostoucí oblibu alternativních teorií a vysvětlení vzestupem nedůvěry v současnou vládnoucí třídu, její ideály, zájmy i reprezentanty.“
Autor: Gilad Atzmon
Bezprostředně po údajné sebevraždě Jeffreyho Epsteina v jeho cele minulý týden se strhla hotová lavina narativů, které protiřečí proměnlivým oficiálním vysvětlení. Lze předpokládat, že spolu s Epsteinovým tělem bude pohřbeno také nejedno hanebné tajemství mnoha z nejmocnějších tohoto světa. Přestože názor, že lidé dost mocní na to ožebračit celé světadíly nebo vyvolat světové války, v nichž zahynou desítky milionů lidí, jsou celkem snadno schopni zařídit smrt jednoho registrovaného sexuálního devianta v newyorské vězeňské cele, se přinejmenším potenciálně jeví jako racionální, každý, kdo s podobným, třeba i nanejvýš uvěřitelným vysvětlením přišel, byl okamžitě odsouzen jako šiřitel „konspiračních teorií“.
Studie prokázala, že „rasa a jazyk hrají u dětí hlavní roli při procesu formování etnické identity“
Autor: Guillaume Durocher
Univerzita Britské Kolumbie (University of British Columbia, UBC) přišla s nanejvýš zajímavou studií zabývající se schopností velmi malých dětí rozlišovat a spojovat si různé rasy a jazyky. Podle vědců (zdůraznění G. D.):
Islám ve fotbale (Mohamed Salah a Sadio Mané se modlí před zahájením zápasu s Bayernem v Mnichově 1. srpna 2017)
Autor: Sam Cunningham
(Hvězdy Liverpoolu FC) Mohamed Salah a Sadio Mané chodí každý pátek po tréninku do místní liverpoolské mešity, zúčastnit se pravidelné páteční modlitby al-džum’a. Ta je pro muslimské muže, kteří si při této příležitosti mají obléci své nejlepší oblečení, povinná.
Muslimští fandové fotbalu, hlavně děti, jsou jejich přítomností nadšeni. Hráči se s ostatními věřícími ochotně baví a nechávají fotit.
Farmářské trhy mají nové nezvané návštěvníky – fašisty. Denacifikace farmářských trhů začala!
Autorka: Kelly Weillová
Následující řádky lze brát mj. jako názorný příklad a potvrzení závěrů E. Lenihana z námi dříve publikovaného článku o novinářích kolaborujích s hnutím Antifa.
Ti, kteří F. Szálasiho poznali důvěrně, tvrdí, že nepostrádal důležité kvality národního vůdce: inteligence a vzdělanost se v něm pojily s hlubokým sociálním cítěním; neobyčejně silnou vůli a odvahu vyrovnávala obezřetnost; po matce, katoličce byzantského ritu, „zdědil“ náboženské zanícení a zároveň byl schopen jednat přísně metodicky. Patrně nejvýraznějším rysem jeho povahy bylo naprosté sebeovládání. Kdosi jej také charakterizoval jako fanatika Cti.
Branislav Michalka: „Exploze barevnosti, nespoutané žádným estetickým kánonem, ledaže bychom považovali za zlaté pravidlo devizu: čím ohavnější, tím lepší; ztráta smyslu pro cudnost, a to nejen cudnost morální, ale i estetickou, která zabraňovala starým herkám a olysalým seladónům opovážlivě ukazovat svou odkvetlou krásu.“
Autor: Branislav Michalka
Léto je za námi. A znovu jsme viděli všechno. Prsa, stehna, zadnice, bicepsy, chlupy, žíly křečové i bodybuildingové, minimalizované hadříky zařezané do všech možných otvorů, hrozící přetržením při každém pohybu; lýtka ošmirglovaná jakož i ta zanedbaná; zkrátka, oživlé obrázky ze Zdravovědy v pohybu. Úchvatné. A zároveň velmi namáhavé. Ten, kdo se chce vyvléci ze spárů pokušení a uchovat si jakous takous čistotu v tomto „krásném novém světě“, se musí ohánět jako Obi-Wan Kenobi se světelným mečem. Ještě ani nestihnete odvrátit pohled od spoře oděných tahitských domorodkyň slovenského původu, jinak též žákyní církevního gymnasia, už se na vás valí kypré padesátnice v negližé a v dobré víře, že jsou živým dokladem existence elixíru mládí. Po nich následují maminky v hadrech, za které by je pan inspektor někdy před 80 lety bleskově naložil do antonu, odvezl ke „dvěma lvům“ (pověstné sídlo kriminálky v Bratislavě – pozn. překl.), přičemž by soucitně pohladil jejich dětičky, vzdychající nad těžkým údělem dítek prodejných žen. Vzápětí svůdná sedmdesátnice, vyuzená na samotný práh pigmentových možností, ladně překlopí vřeteno vrásek jedné nožky přes druhou. Její rozkošná vnučka, roztažená na lavičce autobusové zastávky v poloze čerstvé rodičky, si s grácií šimpanzice škrábe obuví vietnamského typu své dokonale vyvinuté hnáty, aby se zbavila jakéhosi svrabu, nebo čehosi…
Darwinským obratem v přírodních vědách v průběhu 19. století dosáhl evolucionismus rozhodujícího průlomu. Ideje evoluce a přirozeného výběru přijali za své nejprve evropští intelektuálové a po nich i masy. Britský učenec Herbert Spencer, označovaný svými dobovými kritiky za „Darwinova pitbula“ 1] pak přenesl myšlenku evoluce i na lidstvo. V kombinaci s osvícenskou ideou dělení lidstva do jednotlivých ras jako živočichy se zrodil sociální darwinismus. Tato biologizující teorie považovala za samozřejmé, že lidé jsou podmíněni převážně svou dědičností a proto je nejen že lze šlechtit jako zvířata, ale také je ohrožuje degenerace. Život pak chápali hlavně jako boj o přežití, z něhož vzejdou vítězně ti nejsilnější, zatímco slabí zahynou. Dnes to působí jako samozřejmost, ve své době však šlo o něco revolučního. Touto teorií byl nejen nadobro svržen (nebo, řečeno s Nietzschem, zabit) Bůh, ale došlo také k radikální proměně vnímání evropského člověka. Ten už tak nebyl chloubou stvoření, ale pouhou „chlupatou opicí“. 2] Lidé byli rozřazeni podle své začlenitelnosti do rasových hierarchií. Kdo se modernímu světu dokázal přizpůsobit nejlépe, stal se jeho pánem, kdo hůře – otrokem. Evropané si tak ostatní národy nepodmaňovali nadřazeností své kultury, ale díky kulometu a železnicím.
Bělošský nacionalismus má za cíl přesvědčit bělochy, že se nám bude žít lépe odděleně od nebělochů. Terorismus mu škodí a naopak pomáhá našim nepřátelům.
Autor: Greg Johnson
Teroristické akty bělošských nacionalistů – jako bylo vražedné řádění Brentona Tarranta na Novém Zélandu nebo podobné zločiny Roberta Bowerse a Dylanna Roofa— bělošskému nacionalismu škodí a naopak pomáhají našim nepřátelům, a to dokonce přinejmenším čtvero způsoby.
Když se dcera Nelsona Mandely a jihoafrická velvyslankyně v Dánsku podělila na Twitteru o svou naději, že bílí farmáři v Jižní Africe už se „třesou“ před konfiskacemi jejich půdy, plánovanými její stranou, populární zpěvák Steve Hofmeyr na to zareagoval slovy, že Zindzi Mandelová pracuje pro daňové poplatníky jako on.
Za tato pravdivá slova teď Steve Hofmeyr čelí obvinění z „podněcování nenávisti“, konkrétněji crimen injuria, archaické formě trestního stíhání v jihoafrickém právním systému, která se však v posledních letech užívá především k postihování bělošských „nenávistných projevů“.
Vládnoucí strana v zemi Africký národní kongres (ANC) vydala komuniké, kde oznámila podání žaloby crimen injuria proti Stevu Hofmeyrovi za „jeho rasistické a nelidské tirády na sociálních sítích, přetékající barbarstvím, rasismem a toxickou maskulinitou“.
Děti pod sedativy, krycí hesla: nahlédnutí do sítí pašeráků lidí do Evropy. Kolik nevládních organizací se věnuje boji proti pašerákům lidí?
Autoři: Vladimir Banic, Saphora Smithová, Ahmed Mengli
Düsseldorf, Německo – Jedna z žen cestujících s Zubairem Nazerim rozdrtila v dlaních tabletu, rozpustila ve vodě, a tu dala pít své dvouleté dcerce.
Sedativum uspalo dítě na celý den, vybavuje si Nazeri. Tak si to poručili pašeráci, kteří se celou skupinu pokoušeli dostat ze Srbska přes chorvatské hranice a následně do Slovinska, tak aby se mohli volně a bez pasových kontrol pohybovat napříč 26 evropskými zeměmi Schengenského prostoru.
Spisovatel a nakladatel Maurizio Murelli, tahoun edice Aga, je známou tváří milánské i národní „radikální pravice“. Přede dvěma roky vyzval své kontakty na Facebooku k formulaci otázek pro hypotetický rozhovor s neofašistou. Následně byl osloven novinářem, hodlajícím na stejné téma udělat rozhovor, který sice uskutečnil, ale pak nikdy nezveřejnil. Ze dvou podnětů tak vznikl dlouhý text do budoucna snad určený k tomu, aby se stal knížkou, v níž Murelli čelí řadě otázek spjatých s fašismem a antifašismem a pokouší se k tématu sestylizovat jakési ABC odpovědí. Vybíráme tři (prozatím) nejzákladnější:
*** Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
*** Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.
Ernst Jünger – Aladinův problém
*** Aladinův problém je výpravou do duchovní krajiny současného světa, kterou titanismus proměnil v poušť. Objevují se oázy, tak malé, že si jich čtenář sotva všimne – ostrůvky zeleně v podobě starých knihoven plných zaprášených knih, malých kostelíků v krajině s opuštěnými hřbitůvky, nečekaných dionýských slavností nezřetelně vystupujících z mlhy vzpomínek. Snaha hlavního hrdiny o návrat k dobám předtitánským, o návrat do náruče bohů, končí neslavně v duchovním suchopáru obchodních plánů a účetních uzávěrek. Zbývá jen teskné zření na nevratně mizející bytí. Nevratně?
*** Objednávejte ZDE
9. února 1881 v ruském Petrohradě zemřel Fjodor Michajlovič Dostojevskij, jeden z nejvýznamnějších světových spisovatelů, vrcholný představitel ruského realismu a současně předchůdce moderní psychologické prózy. Mezi jeho nejznámější romány patří Běsi, Bratři Karamazovi nebo Zločin a trest. Ve svých spiscích se však vyjadřoval i k obecněji sociálním a politickým tématům, včetně židovské otázky.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
9. února 1881 v ruském Petrohradě zemřel
Nejnovější komentáře