Délský potápěč

Krev a půda (Richard Walther Darré na schůzi zemědělců v Goslaru 13. prosince 1937)

Autor: Troy Southgate

„Jednoho dne přestanou splašky plnit koryta řek a vrátí se do země, aby tam pomohly vypěstovat dobré jídlo pro lidi. Jednoho dne budou znovu skákat v průzračných vodách Temže Londýně lososi a lidská práce bude tvůrčí a radostná. Jednoho dne lidská duše, nekonečná staletí svíraná bojem o obživu, povstane a vznese se ke světlu slunečních paprsků pravdy.“ – Henry Williamson

Zatímco se moderní svět podle všeho propadá stále hlouběji do chaosu, neutuchající význam přírody coby rádce i zdroje inspirace v nás nepřestává vyvolávat nejvyšší úctu a obdiv. Většina lidí se bohužel svým kořenům značně odcizila a odstřihla se od svého kulturního a rasového dědictví.

Continue Reading

Sovětský svaz a antisionismus (karikatura „Strom agrese“ a jeho kořeny)

Příznivci tzv. „krajní pravice“ obvykle bezmála přísahají, že dnešní Sovětský svaz se nachází v právě tak pevném područí vládnoucí menšiny židovských komisařů, jako během desetiletky následující po bolševickém převratu roku 1917. Všechno kvílení Židovstva o „sovětském antisemitismu“ i vlažná sovětská podpora arabských nepřátel Izraele jsou pak vnímány jako prohnaná finta, která má obelstít gójský Západ a předestřít před ním falešný obraz stavu věcí za Železnou oponou.

Takřka všichni ostatní – od „zodpovědných konzervativců“ přes Meanyho odboráře z AFL-CIO až po ty, za něž myslí New York Times či The Washington Post – pak podobně neotřesitelně věří, že SSSR vládnou fanatičtí antisemité, kteří vystavují sovětské občany židovského vyznání zvláště ostré perzekuci.

Zpochybňovat první článek víry znamená čelit obviněním z přijímání pomyslných či skutečných šekelů, zatímco vymezení se proti druhému vede k takřka reflexivní obžalobě z antisemitismu.

Ve skutečnosti ani jeden postulát neodpovídá realitě, jak uvidíme níže. Než pochopíme skutečnou situaci Židů v současném Sovětském svazu, musíme nejprve porozumět, jak se tato situace vyvinula a následně během posledních desetiletí proměnila. Pro začátek však bude nejlepší zahledět se ještě o poznání dále do minulosti.

Východoevropští Židé vzešli ze dvou hlavních zdrojů. Jedním z nich – a pro Židy v Rusku podstatně důležitější – byl tatarský kmen Chazarů, který ve 2. století n. l. emigroval z Asie na severní a severozápadní pobřeží Kaspického moře. V 8. století většina národa – po vzoru svého krále Bulana, ovlivněného cestujícím židovským obchodníkem – hromadně konvertovala k judaismu.

Continue Reading

„Velká výměna“ je pro levičáky „konspirační teorií“ – pokud se jí ovšem sami nechlubí

Autor: James Kirkpatrick

„Velká výměna“, tedy systematické nahrazování bílých Američanů i Evropanů imigranty ze Třetího světa, je v závislosti na tom, kdo o něm hovoří, buď „konspirační teorií“ nebo zcela zřejmě pozitivním vývojem. Mainstreamová média v poslední době začala odsuzovat lidi, kteří o ní otevřeně mluví, jako spolupachatele teroristů nebo přinejmenším dezinformátory. To však nebrání dalším novinářům, často i z totožných publikací, vydávat jeden článek za druhým, v nichž si škodolibě vychutnávají očividné politické důsledky imigrací poháněné demografické proměny. Jako bychom tak přešli z leninského módu uvažování „kdo, koho“ (Весь вопрос — кто кого опередит?), kde je vše analyzováno optikou toho, která skupina z toho bude mít prospěch, a ocitli se v situaci, kdy lidé činící tytéž objektivní postřehy dostávají kladné či záporné znaménko v závislosti na svém postoji k danému fenoménu. Ze sféry politiky jsme tak zjevně vkročili do hájemství šílenství.

Continue Reading

David J. Stennett: Předmluva k druhému vydání Sunićovy knihy (Noontide Press, 2008)

Autor: David J. Stennett

Poznámka překladatele: Nakladatelství Sol Noctis nedávno vydalo český překlad knihy Tomislava Suniće Evropská nová pravice: Proti liberalismu a egalitářství. Kniha se zabývá hlavními liniemi evropského pravicového (tj. kulturně konzervativního a etnonacionalistického) myšlení po druhé světové válce, přičemž věnuje širokou pozornost především francouzskému sdružení GRECE a filosofii jejího předního představitele, Alaina de Benoist.

Kniha byla v anglickém originálu vydána celkově třikrát (1990, 2003, 2011), přičemž každé vydání je doprovázeno novou předmluvou. Z redakčních důvodů došlo v českém vydání k rozhodnutí vypustit druhou předmluvu z roku 2003 z pera Davida J. Stennetta, a to jednak kvůli jisté dobové zatíženosti textu, jakož i opakování motivů již rozvedených v ostatních předmluvách či v samotném hlavním textu knihy.

Čtenářům Délského potápěče přinášíme celé znění této vynechané předmluvy. Knihu je možné zakoupit zde (CZ) a zde (SK).

Continue Reading

Petr Drulák – Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět?

Autor: Petr Drulák

Poznámka redakce DP: Esej Petra Druláka původně vyšla na stránkách Deníku Referendum 7. prosince 2014. Vzhledem k autorově participaci na zítřejší přednášce Alaina de Benoista Konec liberalismu v rámci diskusního fóra Melting Pot bude zajímavé seznámit se i s jeho přístupem k problematice lidských práv.

***

Petr Drulák sám aktuálně českou zahraniční politiku tvoří a pracuje na její nové koncepci. Jeho příspěvkem do debaty Ideály a možnosti české zahraniční politiky tak budiž starší text, jenž přibližuje myšlenková východiska, která dnes autor promítá do konkrétních politik.

Lidská práva tradičně patřila k výrazným tématům československé a české zahraniční politiky po roce 1989. Podpora lidských práv patří k velkým politickým myšlenkám, které dokáží propojit základní principiální stanovisko s hmatatelnými praktickými přínosy. Jinými slovy, podporovat lidská práva je správné i užitečné.

Správné z důvodů naší přirozené lidskosti, která se bouří, pokud jiní lidé v bídě, ponížení a zoufalství ztrácejí svoji důstojnost. Užitečné proto, že svět, který vytváří bědné, ponížené a zoufalé, není bezpečný ani pro ty, kteří se v něm dokáží pohodlně zařídit. Bída těch druhých je bude vždy ohrožovat. Je proto škoda, že naše zahraniční politika brala lidská práva tak často za špatný konec.

Continue Reading

Melting Pot

Již zítra vystoupí francouzský intelektuál, filozof a spisovatel Alain de Benoist na diskusním fóru Melting Pot, pořádaném v rámci festivalu Colours of Ostrava

Konec liberalismu
Global stage
18. 7. 2019 14:15 – 15:15

Ekonomický a kulturní liberalismus dlouhá léta dominoval evropské politice a stal se obecně uznávaným světonázorem evropských elit, politické pravice i levice. Vytvořil však také masu vyloučených lidí, kteří ztratili důvěru v liberální elity a našli naději u nové generace antisystémových politiků. Jak z toho ven?

Doprovázet ho bude politolog a diplomat Petr Drulák v současné době vykonávající funkci velvyslance ČR ve Francii.
Continue Reading

Jean Raspail – tak trochu jiný Exupéry

Zoufalé snahy kliky lidí z National Review Williama Buckleyho zkrotit torye, a tak si získat uznání a přízeň establishmentu jako „zodpovědní“ konzervativci, si zasluhují rovným dílem výsměch i opovržení. Redaktoři ve svém pochvalném hodnocení návrhu George Balla (mylně označeného za George Willa) „vyslat flotilu záchranných plavidel“ pro uprchlíky z jihovýchodní Asie citují Ballova slova:

Co by mohlo pozvednout ducha našeho národa více než účast na tomto ohromném humanitárním podniku? Co by mohlo lépe potěšit naše srdce – a vzbudit obdiv celého světa –než pohled na flotilu našich vlastních lodí, jak se hotoví k nejvelkorysejší milosrdné operaci v lidských dějinách?

Flotila? Snad „Flotila poslední naděje“? Realita znovu dohání a předbíhá fikci a stává se bizarní parodií sebe sama. Na pozadí znějící vědoucí smích vychází z úst autora Tábora Svatých Jeana Raspaila. Lidé z člunů, demografický ekvivalent ropné skvrny, jsou každodenně vyplavováni na naše břehy, aby zasadili ránu z milosti našemu už tak dost temnějícímu genofondu zítřka. Raspail to jasně viděl už včera, ale dokonce ani on si ve svých  vizích hlubin západní slabosti a degenerace nedokázal představit, že se Západ „nespokojí“ s pouhým ochromením z této podívané, ale sám aktivně vyšle vlastní plavidla, aby invazi z Asie (psáno v roce 1980 – pozn. DP) co nejvíc dále urychlila.

Continue Reading

Mihail Manoilescu (1891 – 1950)

Autor: Mihail Manoilescu

S projevy stavovství se za našich dnů setkáváme ve všech zemích, a to i tam, kde slova stavovství výslovně se neužívá.

Stavovství je systém hospodářské organizace sociální i politické, který chce uskutečnit nejvyšší cíle národa tím, že jeho zájmové skupiny uvede v právní celky.

Zájmové skupiny, které nazýváme stavy neboli korporace, nesmějí se zaměňovat ani se skupinami různých povolání, ani se sociálními třídami.

Povolání, jež zahrnuje lidi, kteří mají stejné zaměstnání, je sociálně vodorovné i stejnorodé a má charakter kolektivního egoismu.

Třída, jež obsahuje lidi, kteří mají stejnou životní úroveň a jistou sociální solidaritu přes to, že zaměstnání lidí, kteří ji skládají, je rozmanité, jest vodorovná, nesourodá a vždy egoistická.

Naproti tomu korporace je soubor lidí, kteří mají společnou účast na téže funkci národní. Složení korporace je vertikální a různorodé, neboť obsahuje lidi, kteří mají různá povolání a patří i do různých sociálních tříd. Spojuje však tyto lidi fakt, že jejich různé činnosti směřují k naplnění téže národní funkce. Na rozdíl od povolání a třídy cíl korporace tudíž není egoistický, nýbrž národní. Zatím totiž co idea třídy vyjadřuje sociální požadavek a právo i za cenu národního rozvratu, idea korporace vyjadřuje sociální službu i povinnost a vede k solidaritě v národě.

Continue Reading

Globální metropole – z pouště písečné do pouště duchovní

Autor: Guillaume Durocher

Neměli bychom podceňovat sílu globalismu a jeho železné logiky. Pravdou totiž je, že navzdory nechuti západních nacionalistů k etnické rozmanitosti jsou nejbohatší části Západu nejen nadmíru rozmanité, ale navíc i dál bohatnou. Hovořím pochopitelně o našich tak zvaných „globálních metropolích“, mezi něž řadím města jako New York, Paříž, Londýn a mimo Západ třeba Singapur nebo Dubaj. V jistém ohledu lze za globální metropoli považovat také severokalifornskou Bay Area, tj. San Francisco a širší okolí Silicon Valley. Měli bychom se proto snažit porozumět prosperitě těchto měst i jejich budoucím vyhlídkám.

Západní nacionalisté mají sklony spojovat si „diverzitu“ s melaninem obdařenými skupinami s nevysokou průměrnou inteligencí a v relativním srovnání vysokou zločinností i závislostí na dívkách sociálního zabezpečení. Západní příznivci globalizace – dobrá pětina bělošské populace, rekrutující se často z těch vzdělanějších a inteligentnějších vrstev společnosti – však mají etnickou rozmanitost spjatou s globálními metropolemi, v nichž žijí. Ty jsou z ryze ekonomického pohledu dokonale funkční, což těmto lidem většinou úplně postačuje. Zatímco nacionalistům se při zmínce o „diverzitě“ vybaví hrůzné výjevy islámského terorismu nebo velezrady v podobě masového sexuálního zneužívání anglických dívek gangy Pákistánců, pro globalistu „diverzita“ znamená mnohem spíš ten věčně otevřený stánek s kebabem na roku ulice, milou mexickou chůvu nebo schopné asijské spolupracovníky z kanceláře. Proto nedokáží pochopit, proč jsou někteří lidé tak „plní nenávisti“.

Continue Reading

Prof. dr. Václav Láska (1862 – 1943)

Autor: Prof. dr. Václav Láska

Není druhého slova, jež by se tak často objevovalo v ústech a spisech našich politiků, jako slovo demokracie, které značí státní formu vlády, v níž má aneb alespoň měl by míti lid rozhodující slovo. Pravil-li Masaryk o demokracii, že jest v podstatě diskuse, měl patrně na mysli ono místo ve své Světové revoluci (str. 532), v němž praví, že všechny dnešní demokratické státy jsou jen pokusem o více méně zdařilou lidovládu, takže rozhovory o nich jsou zajisté žádoucí, neboť o málokterém pojmu platí rčení: „Kolik hlav, tolik smyslů“ jako o demokracii. Snad jen filosofie mohla by se v tomto smyslu s ní měřit.

Filosofický slovník (Kratochvílův) takto definuje demokracii: „Dnes rozumíme demokracií ústavní zřízení, jež každému občanu bez rozdílu přiznává co nejvíce svobod, poměrně stejně rozdělených“.

Kvalitní demokracií nazveme pak onu, ve které „zájmy osobní, stranické, třídní a lokální jsou zásadně a soustavně podřizovány zájmům vyšší sociální spravedlnosti a národní kultury, podložené pevným řádem náboženským“. Krátce řečeno, ji budeme míti, až tu bude vláda kvalifikovaného lidu, vláda náboženského řádu, vláda kulturních, mravních osobností, a nikoliv anarchie stran a osob (R. I. Malý: Kříž nad Evropou).

Continue Reading

Christian de La Maziére v šedesátých letech s přítelkyní – zpěvačkou Dalidou

Autor: Karel Veliký

Před deseti lety u nás vyšly jedny z nejcitovanějších memoárů 2. světové války: Dobrovolníkem v SS divizi Charlemagne.

Sen o Evropě

Kniha „věrnosti a zmaru“, jak ji nazval jeden francouzský kritik, je pro českého čtenáře zajímavá již svým líčením protektorátní Prahy a výcvikového prostoru u Benešova, především je ale velkolepým svědectvím o životě a smrti v černém řádu (viz ukázky).

Autora, aristokrata jménem Christian de La Maziére (nar. 1922), fascinovala politika již od čtrnácti let. Otec, důstojník, ho vychovával v nekompromisním tradicionalismu a nacionalismu. Konzervatismus však hocha brzy omrzel. Chtěl být hlavně revoluční, protože: „Svět, v němž jsme žili, otročil penězům a byl poskvrněn sociální nespravedlností.“ Díky norimberským vlajkám a reflektorům objevil východisko: národní socialismus, který se jevil vyváženě slučovat hlavní tradice se současnými požadavky. Během občanské války ve Španělsku, kde soupeřily fašismus a komunismus, pak nabyl dojmu, že kapitalismus a parlamentní demokracie jsou definitivně odsouzeny k zániku. Po porážce Francie se proto aktivně angažoval za Novou Evropu jako novinář, až „se ocitl v bodě, kdy je dále možno se angažovat jen se zbraní v ruce“ – to bylo však již v  době, kdy Angloameričané otevřeli druhou frontu a řada Francouzů otočila o 180° – přidávali se k nim. Christian de La Maziére se však rozhodl zůstat věrný a „naplnit své evropské poslání“ (pod klenbou Speerovy světelné katedrály se totiž rodilo „nové náboženství“) v právě se formující divizi Charlemagne.

Continue Reading

Ilja Repin – Něvský prospekt

Greg Johnson: Co vás vedlo k napsání vašeho druhého románu Rising?

Fenek Solère: Pracoval jsem v Petrohradě a moje přítelkyně, studentka a herečka na částečný úvazek, se v roce 2004 zúčastnila konkurzu na roli Traudl Jungeové ve filmu Der Untergang. Roli nakonec získala Alexandra Maria Laraová, která hrála i Anniku Honoreovou, objekt nemanželského milostného zájmu Iana Curtise ve filmu Control, (2007) a Petru Schelmovou ve filmu Baader Meinhoff Complex z roku 2008. Stýkal jsem tak se s generací, která přežila ekonomickou krizi devadesátek. Hodně političtějších literátů této generace se scházelo v v malých klubech jako DADA, aby tam sledovali vystoupení Death in June a diskutovali o ideologických, volebních i legálních problémech malých nacionalistických uskupení jako Hnutí proti nelegální imigraci, Národně bolševická strana Eduarda Limonova, Duginova Eurasijská strana, Jiné Rusko nebo Ruské imperiální hnutí.

Ze stejné demografické skupiny vzešli Pussy Riot, adrenalinoví zdolavatelé střech jako Kirill Vselenský či instagramové celebrity jako Nastasya Samburskaya. Egoistická a přesto křehká generace mladých lidí, kteří se díky hořké zkušenosti naučili neplánovat příliš daleko dopředu. Hlasují většinou pro Putina, protože po bezpráví, ekonomickému propadu a katastrofické hýřivosti Jelcinových let představuje stabilitu. Jsou to vlastně lidé, kteří se po večírku probudili s několik desetiletí trvající kocovinou, jen aby zjistili, že jejich země byla mezitím zbavena niklu, zlata i svých ropných ložisek takzvanými gladiátorskými kapitalisty, což ale ve skutečnosti byli nemilosrdní, zlodějští, egocentričtí kleptokrati a budoucí oligarchové jako Roman Abramovič, Pjotr Aven, Boris Berezovskij, Michail Friedman, Vladimir Gusinskij a Michail Chodorkovskij. Šíbři, kteří v prázdných chodbách před-putinovského Kremlu vládli nepředstavitelnou mocí.

Continue Reading

Autor: Peter Bradley

„‚Old Believer‘ (ten, kdo neochvějně důvěřuje zavedeným pořádkům – pozn. DP), ryzí moderní konzervativec, protože je ve své podstatě i ryzí klasický liberál, je zřejmě tím vůbec nejefektivnějším americkým typem, který většinu udržuje v bezpečném vakuu rasové apatie.“ – Wilmot Robertson, The Dispossessed Majority

V uplynulých týdnech a měsících jsme byli svědky obnoveného zájmu o konzervatismus, konkrétně o význam této ideologie v moderní Americe a to, jak se jí povede v současné Trumpově éře i po ní. Novější vývoj se dal shrnout jako malé krůčky kupředu naznačující jistou otevřenost k nacionalismu.

Manifest na webu First Things nazvaný „Against the Dead Consensus” (Proti mrtvému konsenzu), podepsaný poměrně vlivnými katolickými publicisty jako Sohrab Ahmari nebo Rod Dreher, vyvolal vlnu kontroverze a podnítil dosud probíhající bouřlivou debatu. Autoři ve své deklaraci ostře kritizují neschopnost konzervatismu bránit kulturu proti levici a vytýkají hnutí, že „až příliš často a ochotně ustupuje otrávenému a tyranskému multikulturalismu“.

Continue Reading

Svein Ludvigsen: typický homosexuál, nebo bojovník proti imigraci značně neortodoxními prostředky?

Autor: Richard Martyn-Hemphill

Jeden z předních norských politiků byl odsouzen za zneužití svých pravomoci, když měl tři mladé žadatele o azyl v Norsku nutit, aby s ním měli sex.

Bývalý ministr rybolovu a místní guvernér Svein Ludvigsen byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody za to, že zneužil zranitelnosti mladých mužů, aby na nich vymohl sexuální úsluhy.

Při procesu vyšlo najevo, že Ludvigsen (72) mladíkům namluvil, že jako guvernér kraje Troms má ve své pravomoci rozhodovat o žádostech o azyl.

Ke zneužívání trojice mužů docházelo v letech 2011-2017. Jednomu z nich bylo teprve 17, když se poprvé setkal s Ludvigsenem. Další řekl, že trpí mentálním postižením.

Podle obětí je Ludvigsen přesvědčil, že může buď zařídit jejich deportaci, nebo naopak trvalý pobyt v Norsku v závislosti na tom, jestli splní jeho sexuální požadavky.

Continue Reading

Yoram Hazony, vycházející (Davidova) hvězda trumpistického nacionalismu

Autor: Lance Welton

Náš šéfredaktor Peter Brimelow se v posledních dnech dostal do twitterové výměny názorů s izraelským filozofem Yoramem Hazonym, velebeným za svou knihu z roku 2018 The Virtue of Nationalism (Pozitiva nacionalismu). Všechno to začalo Peterovým pozváním na Hazonyho červencovou konferenci „National Conservatism“, jež však bylo obratem písemně zrušeno, prý kvůli Peterovým „publikacím a profesní spolupráci“, jež jsou „neslučitelné s naším pojetím národního konzervatismu, a vůbec tím, jak jej chápeme“. Poznatky z této debaty zní tedy jasně: Hazony buď „nechápe“, nebo rovnou lže o skutečnosti, že Izrael je etnostát a Židé jsou rasa.

Patrick Casey z AIM (American Identity Movement, de facto nová iterace identitářské organizace Identity Evropa – pozn. DP) ve fascinující twitterové výměně Hazonyho obvinil, že hájí výhradně „nacionalismus“ svého vlastního národa a vyslovil názor, že zatímco judaismus je „etno-náboženský“, bělošská identita „rasová“. Hazony odpověděl:

Rozdílem mezi námi není mé nedostatečné nadšení pro americký nacionalismus, ale přesvědčení, že národ není rasa a nacionalismus se nerovná rasismu.

Zmínil také „falešné, pseudovědecké konstrukce, kterými rasou posedlí šprti chtějí nahradit“ údajně občansky nacionalistické Spojené státy.

Hazony dokonce dodal, že „Izraelci vnímají svou zemi jako národní, ne rasový stát“ a že „Židé nejsou rasa, ale národ.“

Continue Reading

Židé a jejich zastoupení v amerických masmédiích (stav k roku 2013, pro větší rozlišení klikněte zde)

Autor: Edmund Conelly

První část si můžete přečíst zde.

IV. Popírání a klam ohledně židovské moci

Jak jsme viděli výše, židovští pozorovatelé ochotně přiznávají ohromnou moc Židů v amerických médiích, zejména v hollywoodském filmu a televizi, přestože co se širší veřejnosti týče, jen stěží zatím můžeme mluvit o obecně přijímaném názoru. Poučení pozorovatelé však vědí, že na identitě záleží vždy. V Jews and the Left (Židé a levice) Arthur Liebman podotýká, že „jednou z nejdůležitějších informací pro badatele sbírajícího informace o sociálním hnutí je socioekonomický profil jeho příslušníků“. 26] Totéž lze pak říci o etnickém „složení“ otevřených komentátorů židovské moci v médiích: sami to jsou převážně Židé. V ostrém kontrastu k tomu však Nežidé, kteří si jen povšimnou, nebo dokonce analyzují tento pro fungování demokracie klíčový fenomén, pravidelně čelí ostrým odsudkům. Jak říká MacDonald, „židovské skupiny jakoukoliv kritickou debatu o židovských záležitostech vyjmuly z mezí přípustné debaty, což je velice důležité, protože – ano – Židé jsou velice mocnou skupinou“. 27]

Continue Reading

Plnou parou do neznáma aneb proč nás „praví-co-ví populisté“ nespasí (foto: Program TOP 09 je tvrdý, shoduje se pravice i levice, TN Nova. 2010)

Pravicové populistické strany jsou pro vlastence důležité, jelikož jde o jediné politicky významnější subjekty, které na Západě vystupují proti imigraci. To však ještě neznamená, že by všichni pravicoví populisté ze zásady odporovali veškeré migraci. Dokonce lze bez většího přehánění říct, že jejich současné politické požadavky by ještě před několika málo lety z velké části byly naprosto přijatelné pro strany umírněné pravice a dokonce i levice.

Continue Reading

Twitter smazal Lenihanovi účet jen pár dní poté, co odstranil účet jiného nezávislého novináře Nicka Monroea, který byl známý hlavně agregací politického zpravodajství

Autor: Ian Miles Cheong

Bývalému učiteli a analytikovi Eoinu Lenihanovi byl zrušen jeho twitterový účet poté, co zveřejnil svá zjištění o masivním propojení tzv. „protiextremistických“ novinářů s krajně levicovou skupinou Antifa,

Lenihan svá zjištění zveřejnil na webu Quillette a odhalil v nich napojení novinářů pracujících pro Guardian, HuffPost, Al Jazeeru a řadu dalších vlivných médií na levicové radikály.

Lenihanův účet byl zrušen ve středu (29. května) ráno. Okamžitě se objevily spekulace o důvodech tohoto kroku.

Continue Reading

Antifa a novináři: Jason Wilson z The Guardian po boku (lehce dehydrovaného) vůdce portlandské Antify Luise Marqueze

Autor: Eoin Lenihan

Na 1. února 2017 měl Milo Yiannopoulos naplánovaný projev o svobodě slova v areálu Kalifornské univerzity v Berkeley. Jeho řeč však byla narušena a překažena skupinou asi 150 černě oděných maskovaných příslušníků tehdy ještě nepříliš známého hnutí (autor píše v kontextu USA – pozn. DP), které si říká Antifa. Demonstrující v areálu kampusu způsobili škody za více 100 000 dolarů a kameny i zápalnými lahvemi zranili půltuctu lidí. O devět měsíců později, opět v Berkeley, znovu propuklo násilí, tentokrát při „antimarxistickém“ pochodu, když asi stovka maskovaných členů Antify zaútočila na přítomné novináře, účastníky i organizátory pochodu.

Continue Reading

Horst Mahler a pomsta „právního státu“. Třiaosmdesátiletý invalida umírá ve vězení. Doživotí za svobodu?

Horst Mahler (nar. 1936) se v obnoveném systému nadvlády bank a monopolů, jehož základní kámen byl položen v roce 1944 v Normandii, necítil dobře nikdy. V šedesátých letech se mu – v duchu doby – pokoušel čelit zleva, což jej přivedlo až ke spoluzaložení Frakce Rudé armády, přestože ozbrojený odboj do posledka odmítal. Za toto nasazení byl v roce 1970 odsouzen ke čtrnácti letům odnětí svobody. O deset let později, po uplynutí dvou třetin trestu, ho propustili. V osmdesátých letech byl pak svědkem pozvolného kooptování stárnoucí „nové levice“ systémem. A přitom jasně poznává, pravděpodobně právě i pro svůj dlouholetý odstup daný společenskou izolací, že její „dlouhý pochod institucemi“ povede ke konečné likvidaci Německa.

Continue Reading