Alexandr Dugin o hledání „půlnočního slunce“
O radikálním subjektu lze mluvit v různých souvislostech. Je to koncept otevřený různým kontextům. Půlnoční slunce, jako všecky symboly, může mít různá vysvětlení. Půlnoční slunce znamená především cosi paradoxního: noc je doba, kdy slunce nesvítí. Běžná logika nám říká, že jde o anomálii: buď je slunce, nebo noc. Mluvíme-li o půlnočním slunci, mluvíme o věci, která neexistuje, nestává se, o zázraku svého druhu. Tato ontologie neexistujícího či toho, co nemá bezprostřední smysl, nás vybízí pomyslet na mýtus: není-li to možné v racionálnu dne, v a-racionálnu mýtu je možné všechno. Musíme vstoupit do „mytického“ rozměru, abychom to pochopili.
***
***
***
Veľká vďaka za tento preklad, veľmi si to vážim. Doslov DP už ani nemohol byť lepší.
Koho by to zaujímalo, Dugin má sériu prednášok, ktoré vysvetlujú viac do hĺbky podstatu celého problému. Je dostupná tu
https://www.youtube.com/playlist?list=PLJQGwX_oXpwXi_Hpt0mT9As9zyGdQFVnP
Obzvlášť posledná lekcia o postmodernite je skoro až mrazivá.
Dugin svoju limitáciu vyjadrovania sa v cudzých jazykoch, vyvažuje
emočným zápalom pri prednese. Vhodne tým zdôrazňuje vážnosť témy.
Skutočne sa zdá, že modernita datujúca sa od 16-teho do 20-teho storočia nebola ani zďaleka vrcholom temného veku, ale iba postupným dohasínaním starého sveta Tradície. Pravé peklo na zemi príde až s postmodernitou, to je forma úpadku o ktorej Evola pred polstoročím nemohol mať ani tušenie.
Možno ale práve hrozbu takejto „morovej rany“ potrebujeme. A zobudíme sa na pravé poludnie.