Archive | Filosofie

Co mají společného Chesterton a Solženicyn?

Chesterton a Solženicyn

Autor: Joseph Pearce

Na první pohled by se mohlo zdát, že velice málo. Chesterton proslul svou veselou halasností, Solženicyn naopak střízlivou až ponurou vážností. První psal dobrodružné příběhy o rozkošných excentricích, ten druhý pak drsná realistická díla odehrávající se v lágrech nebo na onkologických odděleních. Přestože byli oba mnohými označováni za proroky, Chesterton je smějící se prorok křepčící s anarchickou joie de vivre svatého Františka, Solženicyn naopak patří k nemilosrdné vážným prorokům, který cupuje pošetilosti své doby s vše pronikajícím opovržením moderního Jeremjáše. I když to tak na první pohled nevypadá, pokusím se ukázat, že tito dva literární velikáni minulého století skutečně byli spřízněnými duchy se styčnými v politické filozofii i náboženské ortodoxii.

Continue Reading

Posted in Ekonomie, Filosofie, Historie, Kultura, Politika, Religionistika0 Comments

O čtení mezi řádky: Příspěvek k výkladům Lea Strausse

Leo Strauss, 1899–1973

Leo Strauss, 1899–1973

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora:

Následující esej jsem napsal v 90. letech jako doktorand, ne v rámci svých studijních povinností, ale spíš abych si ujasnil své myšlenky ohledně čtení filozofických textů v rámci přípravy k psaní své vlastní doktorské disertační práce. Jen těžko dokážu uvěřit, že jsem míval dostatek volného času na to, abych psal eseje o skoro osmi tisících slovech „do šuplíku,“ ale důkaz máte před sebou.

Během let jsem toho od Strausse, jehož dílo do značné míry ovlivnilo mé čtení filozofických textů, přečetl hodně. Za straussiána jsem se však nikdy nepovažoval. Zaprvé – i když jsou mnozí z nich příjemní lidé, jejich hnutí je plné odpudivě kultistické atmosféry, na jejímž vzniku se podílel i sám Strauss. Zadruhé Strauss promítal své silně ateistické a antimetafyzické předsudky do svého výkladu dějin filozofie. Z každého filozofa se tak v jeho popise stává předstírající ateista, zatímco dle mého mínění se mnohem častěji jedná o skrývání oddanosti nějaké neortodoxní formě duchovnosti. Zatřetí obsahuje Straussův projekt zásadně židovská východiska a cíle, které jsem i v té době, kdy mi ještě nepřišly jako přímo nepřátelské, považoval za naprosto cizí mým zájmům.

Když jsem někdy v roce 2001 viděl Harlanova Žida Süße, jako by do mě uhodilo – uvědomil jsem si, že prvotním obrazem filozofa v podání Lea Strausse není Sókratés proti Aténám, ale „dvorní Žid“ jako Süß Oppenheimer: cizinec, příslušník kosmopolitního společenství, který nevyznává vládnoucí víru společnosti, v níž žije, ale hájí zájmy svého lidu podlézáním mocným a manipulací pomocí lichotek a přetvářky, aby postupně na úkor vlastního národa začali prosazovat politiku k prospěchu cizí skupiny.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Kultura, Politika, Religionistika

Devatenáctý sešit Edice Fascikly: Pražská bastila

Protektorát kolaborace

Redaktor Alois Kříž zatčený v květnu 1945 vlastenci a demokraty. Všimněte si fyziognomií, resp. výrazu, oněch dobrých Čechů.

Pražská bastila

Ukázka z dosud nepublikovaných pamětí soudního lékaře dr. Radima Raýmana v pankrácké věznici za protektorátu a retribuce. Jak to chodilo: Kdo byl „partyzán“, kdo „kolaborant“?

Tak se jmenují letošní první a zřejmě vůbec poslední „fascikly“. Jejich sarkastický, odlehčený tón klame. Ve skutečnosti patří k tomu nejvážnějšímu, co Tradice budoucnosti za 5 let své existence zveřejnila. I tyto tragikomické hrůzy jsou totiž pevnou součástí naší Identity! Můžeme je verbálně i vnitřně odmítnout, jenže tak snadno identitu smazat nelze – stejně jako ji nelze nabýt razítkem v pase, jak si to tabula rasa určil „právní stát“. Nuže, máte v rodině „dědu partyzána“ nebo „dědu kolaboranta“? Přečtěte si, jak k té nálepce mohl také přijít… Viz e-sešit Tradice budoucnosti, kapitola Pan „D“ a jeho lidi.
Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Politika

Ernesto Milá: Půl století v „ultra-nasazení“

Ernesto Milá

Ernesto coby „národní revolucionář“ v polovině 80. let.

Autor: Karel Veliký

O Ernestovi se toho český čtenář z domácí i překladové literatury zatím příliš nedozví. Kterýsi sovětský autor ho kdysi zmínil coby zakladatele „praporů smrti“, Národní myšlenka před lety psala, že „španělská Nueva Europa ústy svého vůdce Ernesta Mily odmítá demokracii a egalitarismus a prosazuje důsledný hierarchický model inspirovaný doktrínami Julia Evoly“, americký „revolverový“ žurnalista mu pak – dosti pochybně – připsal tuto větu: „Západní společnost je jako diamant. Ten je velice tvrdý a téměř nerozbitný. Ale vyvinete-li dostatečně silný tlak na přesně vypočtené místo, pak pukne.“ 1]

I těchto pár řádků však stačí, abychom o tomto muži chtěli znát víc. Hlavním zdrojem nám bude španělská Metapedia. Ta udává, že Ernesto Milá Rodriguez se narodil v roce 1952 v Barceloně a „je španělským politickým bojovníkem, redaktorem a spisovatelem“. Do politické činnosti se vrhl v roce 1968, v sedmnácti. Od té doby působil v celé řadě organizací, skupin i kroužků. Aktivní je podnes.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Kultura, Politika, Religionistika

René Guénon a „integrální tradicionalismus“

Mithras and the bull, fresco from Temple of Mithras, Marino, Italy, dated 2-nd AD

Autor: Julius Evola

Na jiném místě, v listu La Destra z května 1972, jsme se zabývali nepominutelným vztahem mezi základními hledisky autentické, „nekašírované“ pravice a Tradice. Pro celistvé pojednání této otázky proto mohou být užitečné odkazy k autorům tradiční orientace. Prozatím chceme čtenáře zpravit o myšlenkách Reného Guénona (1886–1951), jenž byl považován za stoupence „integrálního tradicionalismu.“

Guénon je nyní i v Itálii již poměrně dobře známý. Jeho knihy byly přeloženy před válkou a některé se v poslední době dočkaly nového vydání. V Turíně guénonovský kroužek šíří časopis, obdobu francouzských Études Traditionnelles, jehož byl Guénon magna pars a který, redigován guénonisty „přísné observance“, stále ještě existuje. Dnes je Guénon pokládán za učitele a zakladatele školy, již ve Francii přijímá – byť s různými výhradami – i oficiální a akademická kultura.

Guénonovo souborné dílo vytváří organický celek. Především ale přichází s radikální kritikou moderního světa, jež se od kritik různých starších i současných autorů zásadně odlišuje tím, že má pozitivní východisko, tj. „tradiční svět“, jehož protikladem je svět moderní. Pojem „tradiční“ zde označuje obecný typ společnosti, více či méně uskutečněný v rozličných, avšak obdobných formách na Východě i na Západě.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Kultura

Leo Strauss a identitářství

Kmotr amerického neokonzervatismu Leo Strauss (1899-1973)

Kmotr amerického neokonzervatismu Leo Strauss (1899-1973)

Autor: Charles Lyons

Leo Strauss je významným myslitelem americké pravice 20. století, nejčastěji bývá spojován s neokonzervativním hnutím. Strauss si udržoval silnou židovskou identitu a svou filozofii chápal také jako nástroj k zajištění přežití židovské diaspory. Liberalismus vnímal jako ideologii dobrou pro Židy, protože jeho alternativy nalevo (komunismus) i napravo (národní socialismus) se ukázaly být Židům krajně nepřátelské. Strauss však rozhodně nepovažoval liberalismus za ideální zřízení, protože liberální společnost zpravidla rozkládá skupinovou loajalitu i výlučnost, které jsou přitom naprosto nezbytnými podmínkami přežití Židů. 1] Coby identitáři jde i mně o zachování bělošské, tedy evropské, identity v liberální společnosti. Všichni si vcelku jasně uvědomujeme, jak liberalismus prostřednictvím globalismu, imigrace a multikulturalismu připravuje naše lidi o jejich kořeny. S vzestupem Donalda J. Trumpa se před námi otevírá jedinečná příležitost postavit se silám, jejichž konečným cílem není nic menšího než naše úplné zničení.

Vzestup Donalda Trumpa

Trumpův neočekávaný vzestup až do Bílého domu konečně otevřel hnutí alternativní pravice dveře k přesunu do světa skutečné politiky. V prvé řadě Donald Trump a jeho „značka“ občanského nacionalismu, trumpismus, skoncovala s americkým konzervatismem, který je ale fakticky jen další z větví liberalismu. Buďme však upřímní – s liberalismem je slučitelný i občanský nacionalismus, protože podle jeho stoupenců se Američanem může stát de facto každý, stačí dodržet imigrační legislativou předepsaný postup.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Politika

Carl Schmitt - Politický voják

Politický voják: Teorie partyzána Carla Schmitta

Hermann Löns, Der Werwolf

Hermann Löns, Der Werwolf (dřevoryt Hans Pape)

Autor: Greg Johnson

Civilizující génius evropského člověka byl tak mocný, že se mu na čas podařilo zkrotit dokonce i válku samotnou. Ne každou válku lze ale vybojovat civilizovaně – jen ty mezi civilizovanými evropskými státy. Pravidla svazující válku se nevztahovala na války proti nestátním subjektům, jako v případě koloniálních válek proti divochům, občanské války a revoluce, v nichž se ocitá v sázce samotný stát, či nepravidelná válka proti partyzánům a guerillám, kterým se zabývá Schmittovo dílko Teorie partyzána (1962). 1]

Teorie partyzána a Pojem politična

Podtitul Teorie partyzána zní „Poznámka na okraj k pojmu politična,“ což jej přímo spojuje se Schmittovou klasickou statí Pojem politična (1932), kde politično definuje a zároveň brání před různými formami antipolitického utopismu.

Politično podle Schmitta vychází z reality lidské odlišnosti: existuje nespočet různých národů a podskupin se svébytnými identitami a způsobem života, které se mohou vzájemně střetávat. Tyto odlišnosti přerůstají v nepřátelství, což je velice závažná věc, jelikož může vést až k válce. Politika má kořeny v nepřátelství a jedním z jejích hlavních účelů je řízení a usměrňování nepřátelství. Proto Schmitt pojem politična nevztahuje na rutinní „domácí“ politiku, ale na potenciálně krvavé záležitosti vyššího řádu: zahraniční politiku, války, občanské války a revoluce. Politickými v schmittovském slova smyslu se domácí vztahy mohou stát v případě dostatečné polarizace – jakmile ale přerostou v občanskou válku nebo revoluci, přestávají být domácími.

Continue Reading

Posted in Aktuálně, Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Politika

Lidská práva: celosvětové sekulární náboženství

Human Rights

Autor: Alain de Benoist

Lidskoprávní ideologie je univerzalistická v tom smyslu, že vždy a všude prosazuje sebe samu naprosto bez přihlédnutí k tradici a kontextu. Subjektivistické je pak její vymezení práv jako subjektivních vlastností abstraktního jednotlivce.

Čas od času si někteří z nás kladou otázku, co Evropa vlastně přinesla světu, co je pro ni nejtypičtější? Nejlepší odpověď zní asi následovně: pojem objektivity. Právě z ní vyplývá vše ostatní: idea jednotlivce a jeho svobody, obecné blaho odlišné od jednotlivých zájmů, spravedlnost coby nalézání pravdy (tedy opak pomsty), vědecká etika a úcta k empirickým datům, filozofické myšlení oproštěné od víry a dodávající mysliteli sílu sám přemýšlet o světě a zpochybňovat pravdu, duch zdrženlivosti a možnost sebekritiky, schopnost vést dialog a dokonce i pojem pravdy samotný.

Univerzalismus však je překroucením objektivity: zatímco cesta k ní vede od konkrétního, univerzalismus se ji pokouší definovat ze svévolně stanovené abstrakce. Namísto vyvozování etiky z určitého bytí, postupuje zcela obráceně.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Politika

Evropan Machiavelli

Obraz Niccola Machiavelliho od Santiho di Tita: „Blaho mé vlasti má přednost i před spásou mé duše.“

Obraz Niccola Machiavelliho od Santiho di Tita: „Blaho mé vlasti má přednost i před spásou mé duše.“

Autor: Dominique Venner

Obrátili proti němu dokonce i jeho vlastní jméno – označení „machiavellista“ bývá jen stěží pronášeno pochvalně a člověk z něj okamžitě vycítí nádech lstivosti a proradného násilnictví. A přesto vedla Machiavelliho k sepsání jeho nejslavnějšího a nejkontroverznějšího díla Vladař starost o svou italskou vlast. V jeho časech, zkraje 16. století, byl navíc slavný Florenťan jediný, komu na této geografické entitě záleželo. Lidé mysleli na Neapol, Janov, Řím, Florencii, Milán či Benátky, nikoliv na Itálii jako takovou – na to měla uplynout ještě další tři století, což jen dokazuje, že nikdy není na místě zoufat si. Proroci vždy káží v duchovní poušti – dokud jejich sny nevzburcují nepředvídatelnou vášeň lidu.

Význačný úředník a diplomat Niccolò Machiavelli se narodil ve Florencii roku 1469 a zemřel v roce 1529. V politickém dění své doby sehrál významnou úlohu, profesní zkušenosti však urážely jeho vlastenecký cit a přiměly jej vážně se zamýšlet nad uměním správy věcí veřejných. Sudičky pro něj v životě přichystaly řadu kotrmelců – když v roce 1492 zemřel Lorenzo Nádherný, bylo mu 23 let. Téhož roku se stal papežem Alexandr VI. Borgia, který na čas jmenoval svého syna Cesareho (ne všichni tehdejší kardinálové a papežové dodržovali celibát) velice mladým kardinálem. Později se mladý Borgia díky francouzskému králi stal vévodou z Valentinois. Cesare při naplňování svých nesmírných ambic příliš nehleděl na užité prostředky. I přes jeho konečné selhání Machiavellimu Cesareho vášeň imponovala.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Politika, Religionistika

Jsme dekadentní?

Thomas Couture - Římané v době úpadku (1847)

Thomas Couture – Římané v době úpadku (1847)

Autor: Samuel T. Francis

Sjednocuje-li něco drtivou většinu příznivců staré pravice, pak je to jistě přesvědčení, že Západ – či Amerika, křesťanstvo nebo jakákoliv jiná nálepka či identita, s níž se chtějí ztotožnit – se už delší dobu nachází v závažných potížích a velmi pravděpodobně z nich jen tak nevybředne, pokud vůbec. Ve svém slavném, i když snad až přehnaném, nástinu kořenů a průběhu modernity označuje Richard Weaver za výchozí bod sestupné trajektorie nominalismus Williama Ockhama ve 13. století, odkud pak úpadek logicky pokračoval až k dnešnímu nihilistickému existencialismu. Podle Friedricha Hayeka se doba spěšně ubírá po cestě do všeobecné poroby; Whittaker Chambers věřil, že se po odklonu od komunismu připojil k poražené straně a James Burnham varoval, že západní kultuře a politickému životu vládnoucí liberalismus vytváří podmínky pro sebevraždu Západu. Od Oswalda Spenglera po Roberta Borka předpovídaly takřka všechny hlasy „na pravici“ – bez ohledu na přesnou definici tohoto termínu – nezadržitelný sestup do Averna a postupný rozklad západní morálky, náboženství, společenských institucí, kulturních tradic, politické svobody, hospodářské prosperity a občanského řádu. Teprve v posledních několika letech, po volebních triumfech Ronalda Reagana a zhroucení Sovětského svazu, začali lidé označující se za „konzervativce“ tokat o „vítězství“ pravice a triumfu „konzervativní revoluce.“ Většinu z nich však nelze hodnotit o mnoho výš než jako najaté pisálky a profesionální stranické „roztleskávačky.“ Pravice jisté intelektuální úrovně  – konzervativní, kontrarevoluční či reakcionářská – si ovšem o tom, že by snad měl kýžený triumf být na dohled (nebo ostatně kdekoliv poblíž), žádné podobné iluze nedělá.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Kultura, Politika

Proti faustovskému duchu

Faust

Faustovská civilizace se obrátila k rovnostářství

Autor: Eugène Montsalvat

„Každá velká kultura je tragedie; dějiny lidstva jako celku jsou tragedie. Zločinné rouhání a pád faustovského člověka jsou však větší než všechno, co kdy viděli Aischylos a Shakespeare. Výtvor se pozvedává proti tvůrci: jako kdysi mikrokosmos člověk proti přírodě, tak se bouří nyní mikrokosmos stroj proti nordickému člověku. Pán světa se stává otrokem stroje. Ten ho nutí, nás, a sice všechny bez výjimky, ať to víme a chceme nebo ne, jít ve směru jeho dráhy. Poražený vítěz je šíleným společníkem vlečen k smrti.“ Oswald Spengler, Člověk a technika [1]

Jedinečné rysy faustovské civilizace, jak ji definoval Spengler, v současnosti působí k záhubě Evropy. Faustovského člověka charakterizuje nutkání k nekonečnu, touha prorazit fyzické či intelektuální lidské meze. Spengler za prvotní symbol faustovské duše označil „čistý prostor bez hranic“. Stejně jako Goethův Faust usiluje i po něm označená civilizace o neomezené poznání.

S úpadkem této civilizace se však z nekonečna stává nenasytný chřtán, ohrožující přežití jakékoliv tradice; všeobjímající nástavba faustovské duše, pohlcující ve svém zániku všechny národy světa. Od země odtrženého faustovského člověka čeká osud Ikarův. Plody jeho ducha – racionalismus, liberalismus, industrialismus a globalizace – ohrožují identitu a tradice v celosvětovém měřítku.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Kultura, Politika

Americké volby ‘16 jako let číslo 93

Donald Trump

Nedokáží-li se [Američané] zburcovat a jednoduše hlasovat pro prvního kandidáta za celou generaci, který se zavazuje hájit jejich zájmy, a hlasovat proti kandidátce, která se otevřeně chlubí tím, že udělá pravý opak (je libo milion dalších Syřanů?), jsou ztraceni.

Autor: Publius Decius Mus 

Letošní volby snesou srovnání s letem číslo 93: buď vtrhnete do kabiny, nebo umřete. Možná umřete tak jako tak. Vy – nebo předák vaší strany – proniknete do kabiny, aniž byste uměl vzít za knipl nebo dokonce s letadlem přistát. Jistého není nic.

Kromě jediného: když se o nic nepokusíte, zemřete na beton. Když metaforu dotáhneme ještě dál: vláda Hillary Clintonové je jako ruská ruleta se samonabíjecí pistolí. S Trumpem přinejmenším dostanete šanci roztočit bubínek revolveru a zkusit své štěstí.

Obyčejnému konzervativci to jistě bude znít jako nemístné přehánění. Nemůže jít o tolik, protože nikdy nejde o tolik – snad jedině na stránkách Gibbonových knih. Konzervativní intelektuálové budou přesvědčeně tvrdit, že žádný „konec dějin“ nenastal a všechny možné scénáře vývoje lidstva zůstávají ve hře. Třeba i – podobně jako Charles Kesler – uznají, že Amerika prochází „krizí.“ Jaký ale je její rozsah? Skutečně může být tak zle, když po osmi letech Obamy hrozí osm dalších Hillary – a konstitucionalističtí konzervativci přesto spřádají plány na obrodu našich milovaných ideálů? Cruz v roce 2024!

Nechci (víc než je zdrávo) kritizovat Keslera, který neprojevuje tolik neopodstatněného optimismu jako většina konzervativců, a který se alespoň správně ptá: Trump nebo Hillary? I když se jeho odpověď – „i kdyby (Trump) sestavoval svůj program zcela náhodně, byl by lepší než politika Clintonové“ – jeví jako bezdůvodně drsná. Ve skutečnosti Trump dospěl, i když ne úplně a ne vytrvale, ke správným odpovědím ve správných oblastech – imigrace, obchod a válka – hned na začátku.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Politika

Futuristický tradicionalismus

Futurist traditionalism

Ideje vedou k proměně kultury a ta pak následně ke změně politické.

Autor: Brett Stevens

Výchozím bodem futuristického tradicionalismu je Fayeho pojetí metapolitiky neboli teze, že ideje vedou k proměně kultury a ta pak následně ke změně politické.

Všechny strany současného politického spektra reprezentují zavedené skupiny a jejich sociálními silami pevně zformované volební standardy; tak kupříkladu volí většina lidí liberály ve snaze působit vzdělaně, inteligentně a společensky.

Zbývá tedy rozebrat ideje za politickými orientacemi a vybrat z nich tu, která by se mohla stát základem kultury, v níž plane život alespoň o trochu jasněji než ve skomírajícím modelu „Západ“ roku 2011 (úvaha byla napsána v roce 2011, pozn. DP).

Konzervatismus znamená učit se z minulosti a přírody; je to perspektiva přírodních zákonů a přirozeného výběru, a jelikož přijímá tyto někdy děsivé věci, jde o pohled transcendentní moudrosti či hledání důvodů, proč je k vytvoření „meta-dobra,“ kterým je život sám, třeba dobrého i špatného

Liberalismus je vzpourou proti přírodním zákonům a snahou nahradit je humanismem či smyšlenkou, že lidské morální volby – volby uznávající rovnost všech lidských bytostí – před doslovným světem logiky „příčina/účinek.“ Jinými slovy: možnost volby, nikoliv studium reality.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Politika

Carl Schmitt a demokracie

Carl Schmitt při projevu na oslavách Dne německého průmyslu a obchodu v Krollově opeře 8. dubna 1930.

Carl Schmitt při projevu na oslavách Dne německého průmyslu a obchodu v Krollově opeře 8. dubna 1930.

Autor: Paul Gottfried

Schmittovi kritici – od pobouřených katolických souvěrců po samozvané liberální demokraty – rádi opakují, že jeho rozlišování mezi liberalismem a demokracií bylo zcela umělé. Ve skutečnosti mělo dle nich zhoubný politický účel: zdiskreditovat potlučené zbytky výmarské německé parlamentní vlády a připravit půdu fašistické diktatuře založené na mytické vůli lidu zproštěné ústavních omezení. Do největší hloubky tento argument propracovává Jürgen Fijalkowski v díle Die Wendung zum Führerstaat z roku 1958, ale jeho stopy nalezneme také v protischmittovských invektivách v The New Republic a jinde.

Tento konkrétní útok na Schmitta coby vypočítavého proto-fašistu kontrovali jeho nedávní obhájci – včetně mě – odkazem na jeho prokazatelný odpor vůči nacistům v letech 1931 a 1932. Lze také poukázat na jeho návrhy z 20. let učinit výmarskou ústavu robustnější zavedením dalekosáhlých prezidentských pravomocí tváří tvář ohrožení německého státu a výmarského režimu. Nezapomínejme také na Schmittovu podporu extenzivního výkonu výkonné moci během úřadování socialistického prezidenta Friedricha Eberta i jeho konzervativního nástupce Paula von Hindenburga.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Politika

Dachau Blues: Aplikace historie na vědu & vědy na historii

Autor: James J. O’Meara

Dachau blues those poor Jews
Dachau blues those poor Jews
Dachau blues, Dachau blues those poor Jews
Still cryin’ ’bout the burnin’ back in world war two’s
One mad man six million lose.

– Captain Beefheart, “Dachau Blues” [1]

Vždy jsem se ztotožňoval s modrou barvou. Je to moře, hustota nálady, samota, barva tanoucí na mysl při zvuku hlasu Marca Almonda; je to francouzská báseň a hustá kytice chrp v bílé váze. Modrá barva se v mysli protahuje, podobná kočce.

– Jeremy Reed [2]

Blue, blue, electric blue/That’s the colour of my room
Where I will live/Blue, blue

Pale blinds drawn all day/Nothing to do, nothing to say
Blue, blue

– David Bowie, “Sound and Vision

Podobně jako chtěl na prahu svého šílenství Nietzsche být jen profesorem v Basileji [3] či, snad skromněji, jako chtěl – nebo to alespoň předstíral – George Constanza být architektem [4], vždy jsem chtěl navštěvovat (nepřehlédněte minulý čas) Londýnskou školu ekonomie (LSE) a absolvovat s MSc (ekvivalent Ing., pozn DP) na fakultě filozofie, logiky a vědecké metody [5].

Stejně jako má Harvard lepší zvuk než MIT  [6] a Oxford než Harvard, LSE nad všemi ční díky kombinaci prestiže a uhlazené technokracie; spíše euro-mandaríni než paka z Teorie velkého třesku. A navíc, studium filozofie v obklopení skutečné vědy by výrazně snížilo množství ideologické bagáže [7].

Jakkoliv se mohou zdát tyto akademické fantazie čistě subjektivní [8], mnou představovaná objektivita tamější filozofie (na rozdíl od obtížného, ale povrchního akademického tlachání „analytické“ filozofie jinde) skutečně vedla ke vzniku některých opravdu významných počinů lidí jako Sir Karl Popper, Imre Lakatos a konečně (i když – pravda – k zoufalství ostatních) [9] i „epistomologickému anarchismuPaula K. Feyerabenda. [10]

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Politika, Věda a technologie

Proč hudebníci potřebují filozofii

Raffael Santi: Athénská škola (detail), 1510–1511

Raffael Santi: Athénská škola (detail), 1510–1511.

Autor: Roger Scruton

Jistě, ne tolik, jako filozofové potřebují hudbu, ale přesto tomu tak je. V minulosti naše hudební kultura spočívala na pevných základech církve, koncertních síní i domovů. Sdílená tonální harmonie byla společným jazykem skladatelů, hudebníků i posluchačů a lidé doma hráli s důvěrně prožívaným pocitem sounáležitosti s hudbou, kterou vytvořili – a hudba na oplátku patřila k nim. Repertoár nebyl zvlášť kontroverzní ani náročný, a hudba zaujímala své místo při obřadech a oslavách obyčejného života, hrála se spolu s rituály každodenního náboženství a tvořila součást dobrého vychování.

Tento svět se ovšem stal minulostí. Nástroje ovládá jen hrstka lidí a hudba se v domovech line z digitálních přístrojů ovládaných tlačítky, k jejichž zmáčknutí není třeba žádné hudební kultury. Pro mnoho především mladých lidí představuje hudba formu samotářského potěšení, určeného k nekritickému přijetí a automatickému uložení do mozku. Okolnosti hudební tvorby se tedy od základu změnily, což vidíme nejen na banálním melodickém a harmonickém obsahu populární hudby, ale i v radikálním vyhýbání se melodičnosti a harmonii v repertoáru „moderních klasiků.“ Naše hudba se – vytržena ze svých starých institucionálních a společenských základů – zčásti vznesla do modernistické stratosféry, kde dokáží dýchat jedině ideje a zčásti uvázla pod tíhou monotónních popových mechanismů v blátě.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Kultura

Sexuální emancipace a rasová sebevražda

Franz von Stuck - Polibek Sfingy, 1895

Franz von Stuck – Polibek Sfingy, 1895

Autor: F. Roger Devlin

Co je to vlastně „sexuální emancipace“? Zpravidla bývá definována kontrastem s omezeními představovanými sňatkem a pravidly rodinného života. Podle všeho jde o stav, kdy mají lidé širší možnost volby než v tradičním systému monogamie. „Filozofie playboye“ Hugha Hefnera nabídla mužům více voleb, než jen strávit padesát let každou noc se stejnou ženou. Feminismus slíbil osvobodit ženy od „domácí otročiny“ a proměnit manželství a mateřství jen na jednu z mnoha možných voleb životního stylu.

Na druhé straně však i v rámci manželství vždy figuruje prvek svobodné volby: člověk si volí, zda a do jisté míry i koho si vezme. Manželství je zřejmě nejdůležitějším příkladem zásadní životní volby. V jeho tradičním pojetí ale nelze tuto volbu vykonat a přesto si ji ponechat otevřenou. Jakmile se člověk zaváže slibem a vstoupí do svazku, ipso facto ztrácí možnost volby. Jinak řečeno je manželství jednosměrnou nevratnou jízdenkou. Vaše žena zůstává vaší volbou – i pokud vás nakonec nějakým způsobem rozzlobí či zklame, čemuž se u žádné ženy z masa a kostí nelze vyhnout. Ponechat si volbu družky trvale otevřenou je opisem slova „celibát.“

Continue Reading

Posted in Biologie a Ekologie, Filosofie

Islám: magická revoluce

Oswald Spengler

Oswald Spengler

Autor: Gregory Ritter

Západní akademici i žurnalisté rádi píší o islámu spousty nesmyslů. Částečně za to může skromná nabídka kvalitních informací a snadná dostupnost záplavy povrchních, politicky motivovaných nesmyslů. Skutečným problémem však je, že se tito lidé nedívají správným směrem. Západní odborníci a komentátoři na dějiny nazírají zjednodušujícím pohledem jako na příběh lidského pokroku. Pro euroamerické dějiny se snad jedná o přiměřeně dobrý nebo přinejmenším použitelný model, který se však při aplikaci na dějiny islámu naprosto rozkládá. Vzepětí islámu jako by přímo odpovídala západním krizím a naopak. Kvůli „pokrokářskému“ modelu si Zápaďané ohledně islámských dějin neustále kladou nesprávné otázky: „Kde se to pokazilo?“ „Proč Střední východ nepřestává sužovat násilí?“ „Kdy islám konečně přijme za své moderní politické a etické zásady?“

Jejich pomýlená kritika zpravidla přichází ve dvou základních variantách: liberální a reakcionářské. Obě strany vyznávají zjednodušující chápání dějin jako po tisíciletí probíhající celosvětový pokrok lidského ducha. Každá strana však ke svému subjektu přistupuje s odlišnými pohnutkami. Podle očekávání převládající liberální pozice pracuje s přirozenou dobrotou všech lidí. „Islám je mír“ (heslo, z něhož se protáčejí panenky). S pocitem uspokojení tak snášejí domnělé příklady klubajícího se modernismu, jako třeba toleranci (v nejužším slova smyslu) náboženských menšin nejranějšími muslimskými vládci. S podobným pocitem uspokojení porovnávají tyto epizodní události s údajně nepolevujícím fanatismem Evropanů a Američanů, táhnoucím se od středověku přes ranou i pozdní modernu až po (a včetně) minulý týden. Tento růžový islamofilní obrázek však nemá se skutečným islámem mnoho společného – jde jen o další z nesčetných pomyslných holí pro bití psa euroamerického historického povědomí.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Kultura, Religionistika

„Několik poznámek k demokracii“ Cornelia Codreana

Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“

Corneliu Codreanu (1899-1938), zakladatel a vůdce Legie archanděla Michaela, také známé jako rumunská „Železná garda.“

Při příležitosti Codreanuových nedožitých 117. narozenin přinášíme našim čtenářům jeho postřehy k demokracii v její moderní, liberální podobě. Redakce DP

V tomto článku zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy Corneliu Codreanu útočí na nedostatky pluralistické a plutokratické „demokracie:“ její frakcionářství, sklony k rozkolu a pozvednutí Židů a dalších cizorodých prvků nad zájmy vlastního obyvatelstva a národa. Demokracii podle něj také schází stálost, skutečná autorita a příliš ochotně se podřizuje zájmům velkokapitálů a finančního sektoru. Vyzývá k vytvoření rumunského fašismu, který by sjednotil národ a zamezil židovskému vlivu.

Komentář autora knihy:

Méně drastická a vizionářská řešení obhajovaná fašisty byla pro východoevropské masy přijatelnější než návrhy komunistické. Na východě Evropy se mezi válkami rozvíjely různé formy fašismu, z nichž asi tou nejreprezentativnější je rumunská populistická varianta, vyznávaná Železnou gardou, která z útlaku rolníků vinila Židy a „požidovštělý“ vládnoucí establishment. Fašistický populismus zavrhoval demokratický proces a pro dosažení fašistické revoluce v Rumunsku se chtěl opřít o Volk. Následující úryvek ze spisů vůdce Železné gardy Cornelia Codreana je typickým projevem převládajícího smýšlení mezi rumunskými fašisty, kteří ve 30. letech požívali značné podpory na venkově, mezi dělníky z továren i intelektuály.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Filosofie, Historie, Politika, Religionistika

Generálmajor J. F. C. Fuller: Prorok, historik, taktik

John Frederick Charles "Boney" Fuller (1 . 9. 1878 – 10. 2. 1966)

John Frederick Charles “Boney” Fuller (1 . 9. 1878 – 10. 2. 1966)

Naše moderní média ráda vykreslují vojáky jako prosťáčky neustále s prstem na spoušti, stvoření mdlého a zastaralého ducha, která se stále obtížně vypořádávají s přechodem z 18. do 19. století. Naneštěstí ale přinejmenším v prostředí západních demokracií skutečně pobídky zvenku a omezení režimů vyhánějí intelekt z řad vojska takřka raketovou rychlostí. Přesto se v uniformě i přes všechny překážky čas od času rozzáří velkým jasem pronikavý duch. Zdaleka tím nejjasnějším – skutečnou supernovou – byl generálmajor John Frederick Charles Fuller. Chování britských politiků a nejvyšších důstojníků ke generálu Fullerovi lze směle přirovnat ke vztahu Galilea s inkvizicí.

Mládí

Fuller se narodil v anglickém Chichesteru roku 1878. Jako dítě neprojevoval výraznější akademické nadání. Nudné školní osnovy z velké části ignoroval, a raději četl knihy dle své vlastní volby nebo se vydával na dlouhé výpravy po kraji. Přestože byl jeho otec duchovním, ztratil Fuller tradiční víru velmi brzy. Zůstal tak agnostikem, ale agnostikem s celoživotním živým zájmem o metafyzické a etické otázky. Nikoliv školní učivo – ať už vojenské či akademické – ale právě jeho rané vnitřní teologické rozpory napomohly Fullerovi stát se velkým vojenským prorokem své doby. Jako mladý nejenže zavrhl dogma (navzdory nesmírně intenzivnímu tlaku rodiny i okolí proti jeho nonkonformismu), ale také si navykl posuzovat argumenty, testovat teorie a vytvářet alternativní soustavy.

Roku 1897 začal Fuller studovat na Royal Military College a následujícího roku byl odeslán do posádkové služby v Irsku. I když měl rád šerm i střelbu, nepřilnul mladý voják k společenské zábavě důstojnických kruhů. Zatímco jeho spolužáci vyjížděli na lov se psy, Fuller v samotě své studovny četl – ze všech věcí – zrovna filozofii. Jeden z jeho spolužáků poznamenal, že Fullerova konverzační zdatnost a kousavý smysl pro humor často „vyvolával v kantýně naprostý zmatek a nechápavé pohledy.“ Už od samého počátku tak byl, jak sám řekl, „tím nejnetradičnějším vojákem.“

Continue Reading

Posted in Filosofie, Historie, Politika

Víte, že…

No Events

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Markus Willinger – Generace identity

Video

Myšlenka dne

„Kultura je kulturou mrtvých, něčích rodičů, prarodičů, předků, lidu, národa a dokonce i toho, co je dnes tabu – o to více, odkdy panuje shoda, že neexistuje – rasy. Zákaz posledně jmenovaného výrazu je významný. Díky němu je do jeho pádu a pronásledování zataženo vše, co souvisí s rodovou linií a dědictvím. V důsledku toho je ovlivněna i kultura.“

Úryvek z knihy Renauda Camuse La Grande Déculturation, Fayard (2008).

Tweets

Archív