Délský potápěč

Knihu S rozumem v koncích: Proč se stáváme méně inteligentními a co to znamená pro budoucnost vydalo vydavatelství Sol Noctis (ukázka a odkazy na distributory zde)

Autor: F. Roger Devlin

At Our Wit’s End: Why We’re Becoming Less Intelligent and What It Means for Our Future (S rozumem v koncích: Proč jsme stále méně inteligentní a co to znamená pro naši budoucnost)
Edward Dutton and Michael A. Woodley of Menie
Exeter, UK: Imprint Academic, 2018

My obyvatelé Západu jsme si už dávno zvykli, že vědecký i technický pokrok je normálním stavem věcí. Úpadek, zde tedy chápaný jako ztráta technologií a vědění, však v dějinách lidstva rozhodně není ničím neobvyklým. Současný Západ je sice v mnoha ohledech dost možná na ústupu, které jiné období našich dějin bychom však označili za zenit našeho vědeckého poznání a technologických možností, když ne dnešek? A nebylo by naprosto absurdní pokládat tento pokrok za dovršený?

Autoři Dutton s Woodleym namítají, že civilizace klidně může projít svým vrcholným bodem dlouho předtím, než se výčet jejích úspěchů zcela uzavře. Naše hvězdná hodina tak mohla nastat nikoliv v okamžiku, kdy jsou naše znalosti a schopnosti nejširší, ale tehdy, když se zvětšovaly nejrychleji. A podle obou mužů jsme tento bod minuli už před nějakou dobou.

Continue Reading

Pierre Teilhard de Chardin

Autorka: Juliana R.

Na sklonku první světové války poslal Teilhard de Chardin, toho času sloužící ve francouzské armádě jako sanitář, na rodný zámek pohlednici s hradem. Na rubové straně jej komentoval slovy: „Připadá mi jako hrdé potvrzení nutnosti elity […]. Tyto věže, čnící vysoko nad skálou a nad horskou bystřinou – ty nemohl vymyslet a postavit nikdo jiný než nějaká rasa v silném vědomí, že převyšuje ostatní.“ 1] A dodává: „Musíme se naučit postrádat štěstí malého kroužku, abychom se vždy znovu ponořili do masy a tam pracovali na vytváření nových elit.“

Takové elitářství zdánlivě neodpovídalo povaze myslitele, který ve svých knihách hlásal splynutí všech lidí v jednotu, soustředěnou v bohu. Ale Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955) byl nejen katolickým knězem, nýbrž také aristokratem – ducha i krve, jak celý život dával najevo. V dalších dopisech z fronty tak vyjadřuje pohrdání nad tupou hrubostí venkovanů a některých spolubojovníků („Tato masa je přece sama o sobě hluboce méněcenná a hnusná, nepozoruješ?“ psal sestřenici Margueritě) nebo přemítá, oč by mu „byla milejší země plná zvířat než plná lidí.“ Skutečnost, že při svém misijním působení neprojevil sympatie k bídě nejchudších nebo k „utlačovaným“ rasám, dodnes mate jeho levicové přívržence. „Jsme šokováni,“ napsala sudetoněmecká theoložka Ida F. Görresová, když měla komentovat Teilhardův rozhovor (1946) s existencialistou Gabrielem Marcelem. Teilhard totiž proti Marcelovi hájil nacionálně socialistické experimenty na lidech jako výraz touhy po poznání: „Aby byl člověk člověkem, musí mít všechno lidské vyzkoušeno až do konce,“ sdělil židovsko-francouzskému kolegovi.

Continue Reading

Petr Bakalář – Morana

Letos na konci léta vyšla kniha Morana s podtitulem Příručka pro trpící. Petra Bakaláře, jejího autora, se ptáme:

Co vás přivedlo k psaní o smrti a umírání?

Jednak několik osobních příkladů lidí, kteří jsou staří a nemocní a jejichž jediným přáním je zemřít, ale náš zdravotnický systém jim to nedovolí, jednak britský dokument Choosing to Die, kterým provádí Terry Pratchett a představuje u nás často tak démonizovanou švýcarskou společnost Dignitas.

Důležitá je i filosofie svobody: každý má právo si rozhodnout o svém životě sám a jen on sám je za to odpovědný – ne tedy úřady, komise apod.

To zní opravdu liberálně! A zdejší liberalisti už preludují k majdanům třicátého výročí „svobody“ neboli vítězství svého vyznání. I ten největší z nich, o letitých „konzervách“ mezi nimi ani nemluvě, vám ale nejspíš vytkne, že „taková kniha může být zneužita“ k impulsivním sebevraždám. Cítil byste se za ně v nějakém smyslu zodpovědný?

Continue Reading

Studie prokázala, že „rasa a jazyk hrají u dětí hlavní roli při procesu formování etnické identity“

Autor: Guillaume Durocher

Univerzita Britské Kolumbie (University of British Columbia, UBC) přišla s nanejvýš zajímavou studií zabývající se schopností velmi malých dětí rozlišovat a spojovat si různé rasy a jazyky. Podle vědců (zdůraznění G. D.):

Continue Reading

Kritika Benoistova pluriversa z pozic etnického nacionalismu

Autor: Michael O’Meara

Poznámka redakce DP: Esej byla napsána v roce 2005.

O růstu vlivu a prestiže The Occidental Quarterly svědčí i to, že se mu podařilo zajistit si rozsáhlý rozhovor s jedním z předních evropských protiliberálních myslitelů. Až příliš dlouho totiž americká (nejen) nacionalistická pravice setrvávala v intelektuálním zásvětí roztleskávaček volného trhu (Wal-Mart über Alles), intelektuálů sponzorovaných CIA (Burnham/Buckley), kirkovských reakcionářů, biblomilců a spikleneckých pošuků, kteří – jak Alain de Benoist podotýká v rozhovoru – bez výjimky bránili a brání systém, který ničí všechno, co se tito lidé údajně snaží ochránit a zachovat. V TOQ se však běloští nacionalisté, radikální tradicionalisté, biologičtí realisté a další odpůrci liberalismu pustili do odlišného projektu, protože se snaží přijít s intelektuální syntézou nejnovějších vědeckých poznatků a původních forem evropského myšlení ve snaze o nápravu nejen selhání amerického konzervatismu, ale také o nalezení odpovědí na historické-ontologické otázky národní existence. Continue Reading

Frank Salter

Autor: Ted Sallis

Úvod

„Mainstreamové“ debaty o imigraci, rase a dopadech budování multirasové společnosti se obvykle zabývají výhradně druhotnými otázkami jako ekonomika, zločinnost, kultura atd. Vyhýbají se však základnímu zájmu každé skupiny: jejímu genetickému zachování. Žádný duševně zdravý člověk by jistě nepodpořil takovou politiku, která by snad na jedné straně „obohatila“ jeho rodinu, současně by však vedla k nahrazení jeho rodiny cizími lidmi. A přesto jako bychom dnes zdárně zcela ignorovali dalekosáhlé dopady politických kroků na naši větší „rozšířenou rodinu“ – tedy rasové a etnické skupiny, k nimž náležíme.

Lidé, kterým podobné úvahy nejsou lhostejné, dlouho čekali na vyčerpávající a upřímnou studii těchto otázek. Toto čekání je nyní u konce. Dr. Frank Salter totiž právě s takovou analýzou přišel v článku „Estimating Ethnic Genetic Interests: Is it Adaptive to Resist Replacement Migration?” (Odhad etnických genetických zájmů: je odpor vůči masové migraci adaptivní?), vydaném v časopise Population and Environment (roč. 24, č. 2, listopad 2002, s. 111–140). Po tomto přelomovém článku následovalo také podrobnější knižní rozpracování: On Genetic Interests: Family, Ethnicity, and Humanity in an Age of Mass Migration, 2. vyd. (New Brunswick, N.J.: Transaction Publishers, 2007). V následujících odstavcích bych rád stručně shrnul hlavní body práce doktora Saltera.

Continue Reading

Petr Bakalář

Úvod:

V dalším díle našeho seriálu máme opět možnost zabrousit do akademického světa a jeho ostrakizace nehodících se názorů a nehodících se výzkumů, tentokráte přímo na kontroverzní téma rozdílnosti lidských ras a to s průkopníkem vrozené teorie, která stojí v rozporu s mainstreamově uznávanou avšak nefunkční enviromentální teorií. Osobnost se jmenuje Petr Bakalář. Kontroverzní autor, syn slavného psychologa Eduarda Bakaláře a rozený kontrarián. Více o jeho výzkumech, zájmech a tématech si můžete přečíst v následujících knihách.

Continue Reading

Edward O. Wilson

Autor: Leon Neyfakh

Proslulý harvardský biolog Edward O. Wilson se jednoho pondělního odpoledne ze svého lexingtonského domu po telefonu dělil o nejnovější (článek vznikl v roce 2011) zážitky z nedávné série střetů s velkou částí vědecké komunity. K vysvětlení své stávající pozice v oboru si vypůjčil parafrázi slavných Schopenhauerových slov: „Každá nová myšlenka si musí projít třemi stádii“, prohlásil Wilson se stopou uličnického smíchu v hlase. „Nejdřív se jí posmívají nebo ji přehlížejí. Následně jí rozhořčeně odporují – a nakonec byla přece pro každého odjakživa očividná“.

Jednaosmdesátiletý Wilson má víc než dostatečný věk na to, aby se mohl stáhnout do ústraní svého statku a odtud čas od času vyjádřit podporu nějaké populárně naučné publikaci. V poslední době zabrousil i do světa krásné literatury: vydal román o mravencích, své specializaci, a také povídku v New Yorkeru. On však současně také energicky hájí novou a kontroverzní vědeckou tezi, která se momentálně nachází v druhé fázi Schopenhauerova schématu: rozhořčeného odporu.

Wilson se totiž na sklonku své vlivné a uznávané profesní dráhy snaží zcela překopat základy uznávané evoluční teorie o původu altruismu. Na jeho argumenty se snesla zuřivá kritika z řad vědeckého společenství. Minulý měsíc otiskl přední vědecký časopis Nature pět velmi silně formulovaných dopisů, podle jejichž autorů Wilson vlastně nepochopil evoluční teorii a v zásadě neví, o čem že to vlastně mluví. Pod jeden z nich se podepsalo ohromujících 137 vědců, včetně dvou Wilsonových kolegů z Harvardu.

Continue Reading

Edward Osborne Wilson

Autoři: Redakce TOQ

Už více než čtvrt století uplynulo od vydání přelomového díla Edwarda O. Wilsona Sociobiology. 1] Kniha se zabývá genetickými vlivy na sociální chování uvnitř skupiny a její spojení příbuzenství a biologie s normami lidského chování vyvolalo vědeckou revoluci, která propojila kritické proudy biologických a společenských věd, přestože se dopadu na lidské záležitosti věnovala pouze poslední kapitola knihy. Tento teoretický výtvor vycházející z pečlivého studia příbuzenského výběru, altruismu a skupinového evolučního chování předznamenává zásadní obrat celého oboru zpět ke staronovému uznání vlivu biologie na utváření lidské přirozenosti. Na příbuznosti založený altruismus má totiž obrovský význam při vysvětlování sociální kooperace a skupinové soudržnosti napříč kulturami, rasami a kmeny.

Wilsonova kniha vyvolala bouři rozhořčení. Rovnostářští ideologové ve společensko i behaviorálně vědních oborech Wilsona s vervou napadli a dlouhá léta se sociobiologii i její různé odnože ze všech sil pokoušeli zdiskreditovat.

Continue Reading

Logo druhého Mezinárodního eugenického kongresu, 1921

Autor: Richard Lynn

V průběhu posledních sto let došlo k naprostému obratu v postoji veřejnosti k eugenice. Během prvních dvou třetin 20. století většina kapacit přírodních i společenských věd eugeniku podporovala. Ve Spojených státech patřili mezi zastánce eugeniky laureáti Nobelovy ceny Herman Muller, Linus Pauling, Joshua Lederberg a William Shockley i přední psychologové Edward Thorndike, Lewis Terman či William McDougall. Mezi stoupence se počítaly i četné prominentní osobnosti mimo vědecký svět: prezident Theodore Roosevelt, děkan Harvardu Charles Wilson, děkan Yaleu Irving Fisher, děkan univerzity Stanford David Starr Jordan a Oliver Wendel Holmes, soudce Nejvyššího soudu.

Continue Reading

Autor: Nelson Rosit

Biohistorie je studium dějin utvářených biologií. Biohistorie považuje biologickou stránku člověka i přírodní prostředí za významného činitele při utváření dějinných událostí. 1] Přestože ji Americká historická společnost neuznává za speciální kategorii v rámci disciplíny, je tento termín vědci běžně užíván, a to včetně akademických historiků.

Continue Reading

The Occidental Quarterly: Co nasměrovalo vaši kariéru a váš zájem obecně k výzkumu empirických stránek osobnosti, IQ, rasovým odlišnostem a eugenice?

Richard Lynn: Prvním zásadním vlivem na mé myšlení byl jistě můj otec, genetik a eugenik. Během studia psychologie na Cambridgi jsem narazil na knížku Francise Galtona Dědičný genius (1869), v níž tvrdí, že klíčem k civilizaci je inteligence, že existují rasové rozdíly v inteligenci a že ve vyspělých civilizacích se průměrná inteligence snižuje, protože ti nadanější mají méně dětí. Přečetl jsem také knihy Cyrila Burta a Raye Cattella, které potvrzují trend méně početného potomstva u inteligentnějších lidí. Přišlo mi to jako nesmírně důležitý poznatek pro budoucnost naší civilizace.

TOQ: Kdo měl největší vliv při utváření vašich názorů a perspektiv coby psychologa? (Historická osobnost, kolega, mentor nebo akademik.)

 RL: Francis Galton v podstatě shrnul vše zásadní. Jediné co mu uniklo, byla vysoká inteligence Číňanů a Japonců.

TOQ: Jaké to bylo pracovat s Hansem Eysenckem?

RL: Velice inspirativní. Zastával teorie dědičnosti v době, kdy se prakticky celý obor přikláněl k vlivu prostředí. Jeho úsudek byl velice spolehlivý a vždy mi ochotně pomohl.

Continue Reading

„Přijde doba, kdy bude mít člověk k svým službám nadbytek síly (…) aby se sám vytvořil, v něco nového, vyššího“. Friedrich Nietzsche

Autor: Vítězslav Jinoch

Filmová novinka režiséra Paula McGuigana nesoucí název Viktor Frankenstein je dalším z mnoha ztvárnění dnes již klasického knižního hororu Marry Shelleyové pojmenovaného Frankenstein z počátku 19. století. McGuiganův film, v němž hlavní roli průbojného vědce Viktora Frankensteina ztvárnil James McAvoy, však s původní knižní předlohou koresponduje jen velmi málo. Film má se svým knižním vzorem společnou pouze hlavní postavu a základní motiv: stvoření života z neživé hmoty člověkem.

McAvoy se role mladého vědce Viktora Frankensteina zhošťuje přesvědčivě. Frankenstein v jeho podání oplývá zápalem pro své bádání, inteligencí, odvahou a smyslem pro humor. Jeho temperament má však i stinnou stránku – úplně u něj absentuje klasická ctnost řeckých filosofů: cit pro správnou míru. Jeho vědecký entuziasmus a touha ho vedou až téměř k sebezničení, k vlastní skáze, když tváří v tvář svému oživlému výtvoru zjišťuje, že nestvořil oduševnělou bytost, ale jen oživlý biologický materiál postrádající jakékoliv emoce, vyjma agrese (což je zásadní odchylka od knihy, kde „výtvor“ doslova překypuje city). Experiment mladého vědce tak končí fiaskem při němž umírají lidé (včetně bohatého Frankensteinova mecenáše, který chce s pomocí jeho výtvoru ovládnout svět; až tam mladý vědec zajde!) a on sám je nucen své dílo srazit a zničit.

Continue Reading

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Autor: Karel Veliký

Vymezení identity „…rozhodnutí o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“ — Carl Schmitt

Evropa dnes zažívá hroznou invazi. Není to poprvé. V minulosti utočili Hunové (zastavila je římsko-germánská vojska na Katalaunských polích), Arabové a Avaři (odrazili je Karel Martel a Karel Veliký), Tataři (Rusové je porazili na Kulikovském poli), Turci (byli „evropským vojskem“ zahnáni od Vídně). Je tu ale jeden zásadní rozdíl! Před nepřítelem se buď prchá, nebo se s ním bojuje. Je ale dnes kam utéct? Rasově a národně cítící bílí lidé se z velkoměst utíkají do vnitřní emigrace, popř. je opouštějí, doslova „vyklízejí pole“. Ti další zatím dělají, že „nevidí“ – anebo opravdu „nevidí“, ať už jen pod tlakem každodenního „provozu“ či podvratné propagandy (řečičky o toleranci, obohacování atd., však to známe), a tedy z apatie či naivity, které xenofilové rádi vydávají právě za „toleranci“.

Ano, s nepřítelem se buď bojuje, nebo se před ním utíká, to ale pod podmínkou, že se obecně ví, kdo je Nepřítel, že se na něj může ukázat, že je možné ho veřejně pojmenovat. Nuže, mediální obřízka dělá vše pro to, aby „eliminovala“ národní a rasový instinkt občanů napadených zemí. Zprvu plíživý vpád alogenních se přitom v posledních 10–20 letech změnil v otevřenou kolonizaci. Vratká koexistence s cizorodými davy je v jimi postižených státech možná jen díky trvající institucionální převaze (správa a řízení společnosti) domorodých obyvatel; Česko dík své geografické poloze a historii (bez zámořských výbojů, zato s železnou oponou) zatím stojí stranou tohoto vývoje, ale jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani tady „imigrační klid nepotrvá věčně“. V Africe a Asii jsou miliony těch, kteří se už chystají na cestu…

Continue Reading

O právu Evropanů na biokulturní kontinuitu

V prosinci 2002 publikoval časopis Science Rosenbergovu studii o genetické struktuře lidstva. Při analýze genetického základu 1 056 lidí z 52 různých etnických skupin [Volksgruppe] vykrystalizovalo šest hlavních genetických klastrů, z nichž pět odpovídá geografickým velkoprostorům (Afrika, Eurasie, Východní Asie, Oceánie, Amerika). V srpnu roku 2008 tým kolem Johna Novembera ve studii Genes mirror geography within Europe přesvědčivě předvedl, jak přesně lze s pomocí genetického základu [Erbsubstanz] určit původ. Badatelé prozkoumali genetický materiál 1 387 Evropanů a zjistili, že: genotyp a geografický původ spolu korelují tak úzce, že je možné říci, z které země zkoumaná osoba pochází, příp. k jaké populaci [Volk] nebo i etnické skupině přísluší. Ve Švýcarsku takto mohly být od sebe rozlišeny tři hlavní jazykové skupiny! Novembre se dokonce domnívá, že brzy bude možné původ jednotlivých Evropanů určit „často přesně na několik set kilometrů“. (!)

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Všeobecně vzato, environmentalisté převyšují průměr co do jejich intelektuálních, estetických a morálních vlastností. Porozumět řetězci příčin a souvislostí bezpochyby vyžaduje nemalou dávku inteligence, zvláště když vezmeme v potaz, že ekosystém představuje nesmírně komplexní příčinnou souvislost. Oblíbit si krásy přírody a pohrdat věcmi, jež ji hyzdí, vyžaduje silnou dávku estetické citlivosti. Jak podotýká Immanuel Kant, estetické porozumění v sobě obsahuje i určitý aspekt nezaujatosti. Právě tato nezaujatost je z moderního technologického pohledu zavrhována, neboť příroda je zde vnímána coby prostředek uspokojení lidských zájmů. V neposlední řadě je třeba nezanedbatelné morální citlivosti, aby člověk začal přemýšlet v kosmických dimenzích a převzal zodpovědnost i za vzdálené nezamýšlené důsledky svého jednání. K tomu, aby si člověk udržoval tuto rozšířenou zodpovědnost, potřebuje silný charakter.

Continue Reading

Autor: Tom Wolfe

Wilsonův vlastní život je dobrým argumentem pro jeho tezi, že u lidí stejně jako u dostihových koní vrozené povahové vlastnosti pokaždé přetrumfnou výchovu i životní podmínky. V základních rysech biografie jeho dětství zní jako životopis toho typu kluka, který by dnes skončil jako objekt bulvárního titulku: Zavrhovaný nekňuba dostal namakance.

Narodil se v Alabamě dceři farmáře a synovi železničního inženýra, ze kterého se stal účetní a alkoholik. Rodiče se rozešli, když bylo Wilsonovi jedenáct let a on byl odeslán do Gulf Coast Military Academy. Následovalo chaotické dětství.. Otec pracoval pro federální Administrativu elektrifikace venkova, která ho neustále vysílala do odlišných oblastí, od dalekého jihu (Georgia, Alabama, Mississippi, Louisiana) až po Washington D. C. a zase zpátky, takže Wilson za jedenáct let vystřídal čtrnáct různých státních škol. Vyrostl z něj ostýchavý introvert, který vyhledával jen společnost dalších samotářů, nejlépe těch, kteří sdíleli jeho nadšení pro sbírání hmyzu. Celá léta byl vychrtlý zakrslík a během dalších let byl jako dlouhá tyčka. Ale nehledě na to, jaký ektomorfický tvar právě měl a nehledě k tomu, do jaké školy právě chodil, měl jeho život jedno velké gravitační centrum: mohl být zahrabaný kdekoli na tomto božím světě a vždy byl nejchytřejší osobou ve třídě. To zůstalo pravdou i poté, co na Alabamské univerzitě odpromoval s bakalářskou a magisterskou hodností v biologii a stal se čekatelem na doktorský titul a po celé příští půlstoletí profesorem biologie na Harvardu. Nejlepším ve třídě zůstal každý coul své studijní cesty. Jeden vzteky vřící učenec z Harvardu za druhým, včetně jednoho nositele Nobelovy ceny, přihlíželi zastínění svého renomé tímto děsně zdrženlivým, děsně slušným Alabámcem, Edwardem O. Wilsonem.

Continue Reading

I.

Věda má zatím jen matné představy o tom, jak geny vyvolávají růst a tvar – ale že jsou za to zodpovědné geny, o tom není pochyb. Rozdíly mezi lidmi a šimpanzi jsou genetickými rozdíly a naprosto ničím jiným. I ti, kdo zdůrazňují kulturní stránku lidství a popírají nebo zpochybňují význam genetických rozdílů mezi lidmi nebo rasami, souhlasí, že rozdíly mezi námi a ostatními živočišnými druhy jsou především genetické.

V sedmdesátých letech, po vydání knihy E. O. Wilsona Sociobiology, |1| došlo k silnému protiútoku na myšlenku geneticky ovlivněného chování, který vedli Wilsonovi [židovští] kolegové na Harvardu, Richard Lewontin a Stephen Jay Gould. Jejich oblíbený slogan, použitý jako název jedné Lewontinovy knihy, byl nesmiřitelně dogmatický: „Ne v našich genech!“ |2|

Continue Reading

Narodil se 28. června v Lyonu, kde také vystudoval medicínu. Po lyonském anarchistickém atentátu na Françoise Sadi Carnota v r. 1894 se tu medicínské kruhy zabývaly otázkou, zda prezidentův život nemohl být včasnějším a vhodným zákrokem přece jen zachráněn. Alexis Carrel, jemuž lehce vznětlivá povaha vynesla přezdívku „Doutnák“, byl o tom hluboce přesvědčen. Již roku 1902 publikuje techniku cévní anastomózy – chirurgického spojení dvou cév (důležitý předpoklad transplantací): do té doby totiž chirurg neměl spolehlivé možnosti zašít proříznuté nebo jinak porušené stěny tepen! V roce 1905 je už jako profesor lyonské fakulty medicíny a vynálezce tepenného stehu pozván do Chicaga; o rok později se stává vědcem Rockefellerova institutu, kde bude činný po většinu života. Nobelovu cenu pro lékařství získává roku 1912 za práce o cévních stezích a transplantaci cév a orgánů.

Continue Reading

„Je v moci každého jedince, aby změnil způsob života a aby vytvořil kolem sebe prostředí aspoň poněkud odlišné od prostředí nemyslícího davu. Může se do jisté míry osamostatnit, uložit si určitou tělesnou i duchovní kázeň, určité úkoly a zvyky, a může tak ovládnout své tělo i ducha. Stojí-li však izolován, nemůže se trvale ubránit vlivu hmotného, duchovního a hospodářského prostředí. Musí se proto spojit s jinými jedinci stejného smýšlení, aby mohl vítězně bojovat se svým okolím. Revoluce často začínají v malých skupinách lidí, v nichž kvasí a bují nové směry. V osmnáctém století to byly právě takové skupiny, které připravily pád absolutní monarchie ve Francii. Francouzskou revoluci způsobili mnohem spíše encyklopedisté než Jakobíni. Ovšem zápas bude tentokrát tvrdší, poněvadž způsob života, který nám přinesly technické vymoženosti, je stejně příjemný jako požívání alkoholu, opia nebo kokainu. Těch málo jedinců, kteří jsou prodchnuti duchem odporu, se může organizovat v tajných společnostech.

Continue Reading