Délský potápěč

Alain de Benoist

Více než týden po vypuknutí nepokojů se Alain de Benoist pokouší načrtnout jejich „genealogii“: specifičnost francouzské situace, dlouhodobé problémy s masovou imigrací, kultura zapírání a zakrývání etnické reality, individualismus… – to vše ještě více než v jiných zemích přiživilo plameny chaosu.

Il Giornale: Současné nepokoje hodně do očí bijícím způsobem ukazují na selhání multikulturalismu. Jak jsme se v tomto bodě octli?

Alain de Benoist: Pochopitelně sledujeme krach multikulturalismu, ale by asi dost lenivé zastavit se jen u tohoto vysvětlení. Násilné nepokoje ve městech, jež se momentálně odehrávají, ukazují také na rozdělenou a roztříštěnou zemi – a to nikoliv vinou imigrantů, ale vládnoucí ideologie, jež mezi obyvatelstvem podporuje nahrazení morálních norem zákony zisku a efektivity. U společnosti vedené tržními hodnotami, která podmínky pro sociální fragmentaci vytváří strukturálně, by nezájem o veřejné blaho neměl nikoho překvapit.

Continue Reading

David Duke – populista

Na dnes více než třicet let starý záznam rozhovoru s Davidem Dukem, tehdy členem Sněmovny reprezentantů státu Louisiana, natrefil náš redakční kolega v ošumělé knížce novináře a scénáristy Radka Johna Jak jsem viděl Ameriku (1990), odložené do knihobudky. Nejde však pouze o kuriozitu, pásnoucí k začátku letní sezony, za ta uplynulá desetiletí se přece mnohé americké problémy, kdysi vzdálené, exotické, pomalu stávají i našimi problémy – vždyť doháníme, napodobujeme, seč můžeme – proto jsme se jej v poněkud zestručnělé podobě rozhodli reprodukovat. Leccos bude středoevropskému (!) čtenáři dosti povědomé…

Otázky kladou mladí pokrokoví novináři z různých zemí, Rus Lev ze Sovětského svazu, Izraelec Rafi, Leonissah ze Zimbabwe,  Odette z Chile, dále Carmen, Nasir a jednou se ptá i sám John, „Čech židovského původu“. Do „fenoménu Duke“ je „na válečné poradě“ ve svém bytě uvádí nejmenovaný „nezávislý žurnalista“ z New Orleansu. Z jeho dlouhého proslovu vyjímáme:

Continue Reading

Renaud Camus

Autor: Ladislav Havlíček

Jean Renaud Gabriel Camus se narodil 16. srpna roku 1946 v ani ne dvacetitisícovém konzervativně-rurálním městečku ve středu Francie s názvem Chamalières. Vyrostl v tradičně buržoazní rodině, se kterou se ve svých jednadvaceti letech rozešel, když se otevřeně přihlásil ke své homosexualitě. 1]

První vysokoškolský titul získal roku 1963 na univerzitě v Auvergne z filosofie. Následovaly další univerzitní diplomy z oblasti práva, francouzské literatury, politické vědy či historie práva získané na vysokých školách ve Francii (Sorbonna, Pařížský institut politických studií) a Británii (St. Clare’s, Oxford).

Vyučoval francouzskou literaturu na Hendrix College v Arkansasu a ve francouzském nakladatelství Denoël pracoval jako literární poradce. Dráhu spisovatele nastoupil koncem sedmdesátých let, když se při svém pařížském pobytu pravidelně setkával s řadou významných osobností tehdejšího uměleckého života. 2]

Continue Reading

Autor: Morgoth

Tento týden byla konečně zveřejněna data o etnické příslušnosti z loňského britského sčítání lidu. Místopředsedkyně Vlastenecké alternativy (Patriotic Alternative) Laura Towlerová je shrnula následovně:

Údaje platí pro Anglii a Wales, prosím nezaměňovat s předchozími čísly pro celé Spojené království.

Běloši

2011: 86,0 %

2021: 81,7 %

(Tedy pokles o 4,3 % během deseti let)

A v rámci „bělošské“ etnické kategorie…

Bílí Britové

2001: 87,5 %

2011: 80,5 %

2021: 74,4 %

Zde zaznamenáváme za poslední dekádu pokles asi o šest procent, o jeden procentní bod méně než za tu předchozí.

Osobně jsem očekával, že data o stávající demografické situaci v Anglii a Walesu budou ještě horší. Když jsem otevíral vládní dokument, byl jsem připraven na ránu kladivem, místo toho přišel „jen“ tvrdý úder pěstí do brady.

Netřeba zmiňovat, že v Británii obecně a na sociálních sítích především se rozběhla vášnivá debata, co – pokud vůbec něco – demografický soumrak „bílých Britů“ (jak jsou uváděni ve sčítacích formulářích) vlastně znamená.

Continue Reading

„Němci Němcům“, „Čechy Čechům“; to vadí, skoro jako „nemít srdce“, jak zpívá Z. Svěrák. Proč tolik nevadí „Ukrajina Ukrajincům“, „Izrael Židům“ nebo „Somálsko Somálcům“, je otázka, která je ovšem v rámci této problematiky sama o sobě už spíše odpovědí…

Autor: A. J. Tůma

Nedávno Česká televize s chutí připomněla výročí útoku na cizince v Rostocku, kde v roce 1992 „pravicoví extremisté a neonacisté“ napadli ubytovnu žadatelů o azyl a vietnamských gastarbeiterů. Reportáž vyzněla tak, že Německo se stydí za tyto výjevy z hluboké a temné minulosti. Panelák, v němž byla ubytovna, má dnes status památky. „Živly“ tehdy napadly ubytovnu kamením a zápalnými lahvemi. Úřady byly nejvíce zděšeny přístupem místních obyvatel, kteří akci provázeli potleskem a skandováním: „Cizinci pryč“ a „Německo Němcům“.

Při soudním procesu na Slovensku byl odsouzen a zbaven funkce politik Kotleba za použití číslovky, jejíž část měla symbolizovat větu: „Musíme zajistit existenci našeho lidu a budoucnost pro bílé děti“. Případ vyvolal pochyby o justici, která kriminalizuje používání nějaké číslovky, ale stranou zůstalo skutečné meritum celé věci, které teprve je, jak se dnes česky říká, mega-absurdní. A totiž fakt, že jeden bílý muž odsoudil jiného bílého muže za jeho názor, že bílé děti by měly mít budoucnost. Samozřejmě jde o projev struktury, která už je vnitřně ztrouchnivělá a rozpadlá a čeká jen na silnější závan větru, aby ji definitivně obrátil v prach.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Světlé vlasy, světlé oči, 181 cm výšky, 23 let, studující (souběžně dvě vysoké školy), třinecká rodačka, nyní již Pražačka, vítězka Miss Czech Republic (!) s velkými životními plány…

… takto i jinak letošní první prázdninové číslo čtrnáctideníku Naše Praha 6 pod titulkem „Snila jsem o práci cvičitelky delfínů!,“ představuje půvabnou Krystynu Pyszkovou. Ano, jistě, zní to všechno jak běžné bulvární-bezproblémové „zábavné čtení“ k vodě. Avšak průvodní snímek, na němž tato nepřehlédnutelná kráska s mile rozpačitým úsměvem pózuje uprostřed hloučku malých Afričanů s objasňujícím popiskem „Krystyna se v rámci vzdělávacího charitativního projektu věnuje dětem v Tanzánii“ přece jenom jednoho k zamyšlení přiměje. Vítězka totiž vysvětluje a hovoří v množném čísle: „V naší nadaci … věříme … chceme … budeme…“ První otázky, které tak (naivnímu) člověku „mimo branži“ vytanou, jsou: Je podobné angažmá již součástí smlouvy s pořádající agenturou? A tedy podmínkou sponzorů soutěže? Vždyť jak by k něčemu takovému děvče z Třince přišlo? („Máme v Arushi otevřenou zatím jednu anglickou základní školu a zanedlouho budeme otvírat další.“)? Kdo „my“? Název nadace ani projektu, snad jen opomenutím okouzleného novináře, se z dvojstrany nedozvíte (natož něco o sponzorech). Každopádně rekrutování „tváří“ tohoto typu pro nejrůznější PR kampaně je příkladem metapolitiky (nepřátel) v praxi, zde mj. k implementaci xenofilních postojů do myslí pro všeobjímající „otevřenost světu“ povětšinou prý dosud notoricky „zabedněných burizonů“, nejen těch třineckých: „Jsem velkou fanynkou Ocelářů, na hokej chodím s rodinou odmala,“ vypichuje redakce hned pod zmíněnou fotografií. Ne! vůbec jí tu nehodláme přeceňovat, tj. podsouvat, že snad jde o redakční záměr. Ono to „tak nějak“ prostě už je – (obecně) nastaveno – v tom přece právě tkví smysl každé účinné metapolitické strategie (tzn. dlouhodobé činnosti).

Continue Reading

První graf: podíl porodů podle původu matky, na druhém ženy v plodném věku. Oranžovou bílé Belgičanky, modrou belgické občanky cizího původu, šedou cizinky.

S koncem roku přichází čas na další díl případové ministudie postupu velké výměny původní obyvatelstva v menší západoevropské zemi: shrnutí z let 2018 a 2019.

Autor: Guillaume Durocher

Velká výměna je současně nejen „zdiskreditovanou konspirační teorií“, ale i empirickou realitou všude, kde vlády a jejich agentury uznají za vhodné zveřejnit příslušné údaje.

Francie se takové statistiky dlouho zdráhala zveřejňovat, ale sousední Belgie s podobnou historii nedávného přistěhovalectví až tak obezřetná není. Belgický federální plánovací úřad nedávno zveřejnil velmi zajímavou informaci o národnostním původu matek v Belgii.

Z údajů za rok 2020 vyplývá, že Belgie se propadla na historicky nejnižší úhrnnou plodnost 1,58 na ženu. Z toho jen polovina porodů (52,3 %) připadá na rodičky původem z Belgie. Zbytek je víceméně rovnoměrně rozdělen mezi matky, které jsou belgickými občankami cizího původu, a matky cizinky.

Continue Reading

Následuje překlad Zemmourova projevu z videa, ve kterém ohlásil své rozhodnutí kandidovat ve francouzských prezidentských volbách v dubnu příštího roku. Video lze shlédnout jen přímo na YouTube. Přepis je přeložen přes anglickou verzi, případné korekce frankofonních mluvčích v komentářích uvítáme.

https://www.youtube.com/watch?v=k8IGBDK1BH8&ab_channel=%C3%89ricZemmour

Continue Reading

Pan Markle s Meghan, zvěstovatelé nové podoby evropských monarchií?

Autor: Gregory Hood

Zdraví britské královny Alžběty II. se podle všeho rychle zhoršuje a je tak možné, že se nedožije svého platinového jubilea 6. února 2022. Označit její smrt za „konec jedné éry“ je sice klišé, zde ovšem zcela na místě. Až zemře, Velká Británie i Společenství národů (Commonwealth) by se mohly rozpadnout. Bude to rána pro britskou identitu.

V roce 1947 se tehdejší princezna Alžběta zavázala, že bude sloužit svým poddaným a „naší velké imperiální rodině, k níž náležíme“.  Patřily do ní „všechny národy Britského společenství národů a impéria, ať už žijí kdekoli, bez ohledu na rasu nebo to, jakým mluví jazykem“. S láskou také vzpomínala na své cesty „překrásné Jižní Africe a Rhodésii“.

Britské impérium sice vybudovali muži se silnou rasovou identitou, jak ale ukazují princeznina slova, už v roce 1947 se říše snažila být „barvoslepá“. Spojené království nebylo jedinou evropskou mocností, která se snažila vést své impérium v tomto duchu. Charles de Gaulle vybudoval „Francouzskou unii“, která byla později nahrazena ještě rozmělněnějším „Francouzským společenstvím“. Obě selhaly, protože nebělošské obyvatelstvo se nepovažovalo za Francouze a od Francie se odvrátilo. Antonio Salazar byl odhodlán udržet portugalské impérium v Africe („Ultramar“), jeho režim se tudíž snažil vytvářet obraz multirasového státu s jednotnou kulturou. Ani to se nepodařilo a války na potlačení africké nezávislosti vedly až k vojenskému převratu, který čtyři roky po Salazarově smrti svrhnul jeho Estado Novo (Nový stát).

Continue Reading

Minsk

Autor: Johannes Scharf

Během letu z Istanbulu do Minsku dočítám klasiku Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč. Mnohé výrazy Burgessova umělého jazyka „nadsatu“ (v českém překladu „jazyk týnů“), který vychází z ruštiny, se mi v Bělorusku docela dobře osvědčí.

Vedle mě v letadle sedí Richmond a Nixon z Nigérie. Letadlo je černých Afričanů plné. Co hledají ze všech míst zrovna v chladném Minsku, ví jen čert. Nixon a Richmond mě ujišťují, že jsou turisté, Richmond ale neustále vyhrabává potrhaný kus papíru, na kterém je rukou napsáno: „Pracujete pro společnost XXX.“ Při pohledu na papír mhouří oči, jako by chtěl poznámku zapamatovat.

Richmond mě požádá o číslo, které mu ochotně dávám. „Kdo ví, jestli jinak nepřijdu o dobrý příběh?“ říkám si. Zadám mu do telefonu své křestní jméno. Ostatní kontakty, které vidím, jsou uloženy pod jmény jako „běloška“ a „Velký Jim“. Let proběhne téměř bez turbulencí.

Continue Reading

Éric Zemmour

Autor: Guillaume Durocher

Celá Francie mluví o možné kandidatuře pravicového mediálního komentátora Érica Zemmoura v prezidentských volbách v dubnu příštího roku. Průzkumy mu už nyní přisuzují dvojcifernou podporu voličů a reálnou šanci překonat Marine Le Penovou i kandidáta konzervativců hlavního proudu, a tím si zajistit souboj proti úřadujícímu prezidentovi Emmanuelu Macronovi ve druhém kole.

Zemmour by podle těchto průzkumů v takovém případě získal asi 45 % hlasů. To sice na vítězství zjevně nestačí, ale s podobným předstihem se skoro totožné podpoře těšily i Brexit a Donald Trump před svými triumfy v roce 2016.

Kdo ale Éric Zemmour vůbec je? Ve Francii patří mezi známé mediální postavy dlouhá léta. Přirovnal bych ho k [americkému konzervativnímu komentátorovi] Tuckeru Carlsonovi: v podstatě jediný hlas v televizních zpravodajských médiích, které efektivně, byť povětšinou nepřímo, hájí zájmy etnického jádra země.

Continue Reading

Dr. Andrew Joyce se zamýšlí nad výsledky nedávného průzkumu nálad bílých Američanů, především nad největší částí respondentů (61 % , dobrá zpráva je to podle 15 % tázaných, špatná pro 22 %), podle nichž není klesající podíl bělochů pro společnost „dobrý ani špatný“ vývoj. Následuje nejrelevantnější úryvek, celou esej najdete zde.

Domnívám se ale, že výsledky průzkumu alespoň zčásti přesně zachycují skutečné, byť zmatené pocity bělošského obyvatelstva. Drtivá většina, 61 %, ukazuje na netečnost, případně neschopnost se rozhodnout. Jsem přesvědčen, že značná část těchto odpovědí má původ v oné části bělošské psýché, jež si velmi dobře uvědomuje, že na diverzitě nic ohromného není, ale současně se jí nedostává kulturních prostředků k tomu dohlédnout, kam tato cesta vede. Většina bělochů si myslím instinktivně uvědomuje, že soumrak bělochů bude pro společnost neblahý, jsou ovšem tak intenzivně bombardováni protikladným narativem, že si příliš nedokáží představit, v čem takováto společnost bude horší. Když se z bělochů stane menšina v rámci celé země, kam asi tak budou moci dál utíkat? Bělošský útěk se stane přežitkem minulosti: běloši budou s diverzitou zamčení „v jedné klícce“. Zůstává tak z hlediska psychologie mas jediná možnost vše popírat a doufat v nejlepší? Výsledky institutu Pew  něco takového naznačují.

Continue Reading

Mike „Enoch“ Peinovich, předseda National Justice Party, a hlavní postava podcastu The Daily Shoah

Mike „Enoch“ Peinovich

Podle nedávno uveřejněných výsledků sčítání lidu z roku 2020 se za druhé desetiletí tohoto století snížil nejen procentní podíl bělochů v USA, ale také jejich absolutní počet. Náš podíl na americkém obyvatelstvu klesá už od 60. let minulého století, ale uplynulá dekáda byla v dějinách vůbec poprvé, kdy došlo i k poklesu absolutního počtu bělochů ve Spojených státech.

Židé v politice a médiích se ani příliš nepokoušejí skrývat svou škodolibou radost nad těmito zprávami.

Continue Reading

Židovské lesbičky a jejich dílo „Heather a dvě (samozřejmě nežidovské) mamičky“

Autor: Andrew Joyce

„Od prvopočátku – tedy už od vydání první výhradně dětem určené knihy – bylo záměrem formovat mysl k přijetí zavedených standardů chování.“ – Saul Braun, The New York Times, 7. června 1970.

Tato esej vznikla na základě materiálů shromážděných při přípravě nedávno vydaného článku „Židé, obscénnost a právní systém“. S ohledem na objem sebraného materiálu a jedinečnost tématu jsem se rozhodl, že postačuje na samostatný článek věnovaný dětské literatuře. Při studiu materiálu k eseji o obscénnosti jsem pečlivě studoval seznam Americké asociace knihoven (American Library Association, ALA) „100 nejslavnějších zakázaných/kontroverzních knih: 2000-2009“ s úmyslem zjistit povahu a rozsah zastoupení židovského prvku. Jako první mě udeřil do očí značně disproporční židovský podíl na produkci knížek považovaných rodiči, školami a dalšími institucemi za perverzní. Židé bývají při sčítání lidu proslule zdrženliví, ve Spojených státech jich ovšem jistě žije mezi 2,2% (jak naznačují údaje agentury pro výzkum veřejného mínění Pew) a 5%. I když přijmeme zrnko pravdy v apologetickém argumentu, že Židé častěji směřují do profesí ve světě literatury (což ovšem mnoho nevypovídá o motivech), velkoryse bychom mohli očekávat židovské zastoupení asi u deseti děl ze seznamu ALA.

Životopisná prověrka všech autorů na seznamu (u některých jsem k průkazným výsledkům nedospěl) však ukazuje, že 17 židovských spisovatelů napsalo celkem 22 knih na seznamu ALA. 1] Židé jsou tak velmi výrazně pře-zastoupeni v produkci současné literatury, která podle mnohých stojí v protikladu k většinové kultuře, což se dále zvýrazňuje, nebudeme-li brát v potaz starší, bělošskými autory napsaná díla jako Dobrodružství Huckleberryho Finna (dnes mnohými kritizované jako „rasistické“). Protože tvoří většinu položek na seznamu dětská literatura, došlo mi – mj. také ve světle mých předchozích zjištění stran židovské manipulace poptávky po „knížkách oslavujících rozmanitost“ ve vzdělávacím systému – že literatura pro děti je neprávem zanedbávanou a důležitou frontou každodenního kulturního boje. Tento článek tak má posloužit jako stručný úvod k některým výraznějším osobnostem a tématům v oblasti židovského levicového aktivismu v literatuře pro děti.

Continue Reading

Bělošská křehkost nebude tolerována

Autor: Ehud Would

Možná už jste slyšeli o „bělošské křehkosti“ (White fragility), jedné z novějších zbraní v rétorickém arzenálu levice. Marxistická amazonka Robin DiAngelová, která s termínem přišla, jej vymezuje následovně:

Continue Reading

Západ: Zhroutí se sám do sebe nebo padne pod náporem barbarů?

Autor: Giulio Meotti

„Bílá smrt“ je na postupu

Fernand Braudel ve své knize Grammaire des civilizations napsal, že Západu vtiskla podobu „stará Evropa“. Ameriku nazývá „Evropou-dcerou“ a Rusko „tou druhou Evropou“.

Mezi lety 1976 – 1991, tedy v posledních 16 letech sovětské vlády, se v Rusku narodilo o 11,4 milionu více lidí, než jich zemřelo, v počátečních šestnácti postkomunistických letech (1992 – 2007) naopak o 12,4 milionů více lidí zemřelo. Pak přišel Vladimir Putin a neblahý trend zvrátil: porodnost v Rusku se přiblížila míře potřebné k nahrazení obyvatelstva.

„Rusko dnes v porodnosti předstihlo některé evropské země,“ pochlubil se při každoročním televizním maratonu, během něhož zodpovídá otázky diváků, ruský prezident. „Porodnost se navíc zvyšuje tempem pro většinu evropských zemí nedosažitelným,“ dodal Putin. Naneštěstí má pravdu.

Continue Reading

Imperativ rasového míšení je nám každodenně vnucován masovou kulturou, prosycenou všudypřítomnou reklamou

Autor: Guillaume Faye

Biologicky dochází k zániku národa, etnické skupiny nebo rasy v prvé řadě skrz míšení jiných s ženami této skupiny, tedy s jejich lůny. Svazek ženy z rasy X s mužem rasy Y je mnohem nebezpečnější pro rasu X než pro rasu Y. Ženy – ne muži – totiž tvoří biologickou i sexuální zásobárnu rasy, národa či genetické linie.

Žena dokáže za svůj život porodit jen omezené množství dětí, zatímco muž jich s plodnými ženami teoreticky může zplodit ohromné množství. Demografové tak vyčíslují plodnost a schopnost obnovy populace počtem dětí na ženu, mateřstvím – nikoliv otcovstvím.

Proto v současnosti musíme jako ještě závažnější problém než nekontrolovanou migraci lidí z Třetího světa (kteří vykazují vyšší plodnost) do evropských zemí chápat míšení bělošek s barevnými muži, jež zejména ve Francii dosahuje markantních rozměrů. Bílá rasa se tak musí vypořádat s konkurencí na svém vlastním území: nejen že nedosahuje ani plodnosti nutné k zachování populace (nikde se nerodí přes dvě děti na ženu), ale část plodných žen odpadá z množiny těch, které zplodí dítě s někým svého druhu a namísto toho přivádí na svět rasově smíšené dítě. Kromě stále početnějších zástupů cizinců proudících přes naše hranice a praktikujících endogamii, navíc se část bělošek sama nabízí cizákům.

Continue Reading

HMF Medaljen

Úspěšný boj se stigmatem trestní perzekuce švédských vlastenců

Od 2. července loňského (2020) roku začaly lidem, odsouzených v posledních letech na základě švédských zákonů proti „šíření nenávisti“, chodit do schránek vyznamenání. Za tímto projektem stojí skupina vlastenců, kteří se tak tuto kategorii „trestných činů“ snaží zbavit nálepky stigmatu a namísto toho odsouzení proměnit na svého druhu poctu tím, že lidem dají hmatatelný doklad jejich odporu proti směřování naší země.

Počátky švédské legislativy proti nenávisti se datují už do roku 1948, kdy byla na popud židovských lobby z USA přijata ve snaze zastavit antisemitskou publikační činnost Einara Åberga (tzv. Lex Åberg – pozn. DP). Dlouhá existovala v právním řádu v podobě zřídka užívaného obvinění hets mot folkgrupp desetiletí – štvaní proti etnické skupině – běžně označovaného zkratkou HMF.

Od počátku tohoto století ale využívání HMF k umlčení kritiků radikální rasové a etnické proměny Švédska nabralo na obrátkách. V období 1990-2016 vzrostl počet případů HMF, kterými se zabývala policie, ze 44 na 994.

V roce 2017 založil zneuznaný ex-policista Tomas Åberg státem financovanou nevládní organizaci, která si vytkla za cíl pohnat před „spravedlnost“ co nejvíc lidí šířících „nenávist“ na sociálních médiích. Pojmenoval ji Näthatsgranskaren – doslova „(celosvětový) hlídač nenávisti na síti“. Počet údajných HMF nahlášených policii se v prvním roce existence skupiny více než zdvojnásobil: za rok 2018 to bylo 2 508 případů.

Continue Reading

Kde státní moc ochabne, zjevně ulici ovládnou „kmeny“. Pak si vyberte…

Co už i mainstreamoví experti říkali a psali před deseti a více lety? Poznamenali jsme si…

Continue Reading

Proměna Německa („Nové Němky“ na protestu proti knize Thilo Sarrazina Němeco páchá sebevraždu v Solingenu, 2010)

Autor: Thorsten J. Pattberg

„Národ tvoří všichni, kdo žijí v této zemi.“ – Angela Merkelová, únor 2017

„Příliš dlouho vedeme debaty o tom, zda je naše země zemí imigrace. Skutečností je, že k imigraci dochází, protože jsme lidi znovu a znovu vyzývali, aby k nám přišli… Ale jednoduché uznání, že jsme zemí imigrace, nestačí. Konat musí stát, jehož zodpovědností je uspořádat společnost tak, abychom mohli žít pospolu.“ – německý prezident  Frank-Walter Steinmeier, srpen 2018.

Demografie

V roce 2015 přišlo do Německa přes dva miliony imigrantů, povětšinou mladých mužů ze Sýrie, Kosova, Albánie, Afghánistánu, Iráku a severní Afriky. Podle oficiálních zdrojů žilo v červenci 2020 v SRN 11,23 milionů lidí s cizím pasem, čili osmina obyvatelstva země. Podle webu Statista je více než 11 milionů držitelů německých pasů cizího původu. To společně dává množství cizinců v zemi 21,58 milionů, celých 26 % populace. K podmanění Indie stačilo sotva 20 000 Angličanů, k rozbití Aztécké říše asi půl třetí tisícovka Španělů a ke zcivilizování Austrálie několik lodí s trestanci.

Jak se to mohlo stát?

Continue Reading