Možná by však bylo omylem hovořit o masové imigraci jako o volbě. Žádná západoevropská země se jí poslední půlstoletí nevyhnula, vytrvalé a zdrcující nechuti většiny veřejnosti navzdory. Půlstoletí evropské porodnosti pod úrovní reprodukce bylo také půlstoletím masové imigrace, ať už plánované (jako v případě německého náboru tureckých dělníků pro své průmyslové závody a doly), nebo živelné (třeba náhlá vlna arabských loajalistických „harkiů“ do metropolitní Francie po pádu francouzského Alžírska v roce 1962).
Vyčíslit tempo proměny nemusí vždy být zrovna jednoduché: za čtvrtstoletí snah evropských zemí o vybudování soudržnější bruselské unie ztratila mezievropská migrace velkou část někdejšího odéru cizoty a někteří nadšení eurofederalisté ji proto dokonce dnes odmítají označovat za cizí. Některé země nabízejí snazší cestu k získání občanství než jiné, takže se potomci příchozích rychle přesouvají do kategorie „původního“ obyvatelstva, přinejmenším tedy na papíře. A protože demografickému poklesu čelí všechny země a migrace uvnitř EU tak není řešením pro nikoho, zaměřím se hlavně na imigraci neevropskou.
V prosinci (2018) skupinky francouzských protestujících, označovaných jako Žluté vesty, zastavovaly motoristy na kruhovém objezdu v místě, kde se v zalesněných burgundských kopcích setkávají silnice N151 a D951A. Protestující, jejichž přízvisko odkazuje na ve výbavě motoristů povinné reflexní vesty, se do ulic a na křižovatky vydali už o měsíc dříve, na protest proti plánované nové dani na naftu. V následujících týdnech ovšem jejich důvody ke stížnostem získávaly stále méně politický (proti nebo pro konkrétní opatření) a výrazněji existenční charakter (proti nemožnosti vyjít na francouzské periferii s penězi).
Do žluté oděný řidič sanitky Jerome se návštěvníka zeptal, jestli byl kousek dál v městečku Clamecy. Je úžasné, zazněla odpověď. Hrázděné domy… rodiště slavného romanopisce Romaina Rollanda… proslulý gotický kostel z 13. století, sevřený meandry řeky Yonne a jejího menšího přítoku Beuvronu.
Jerome to všechno dobře věděl. V Clamecy vyrostl. „A podíval ses pořádně?“ ptal se – „město umírá.“
Vysoké pokuty a vězení pro francouzské identitáře za akt odporu proti ilegální imigraci, beztrestnost pro zákon okázale porušující zastánce otevřených hranic
Proevropské antiimigrační hnutí Generace Identity (GI) se proslavilo po celém světě svými často velice spektakulárními akcemi, ať už obsazení vládních a unijních budov nebo vypravením vlastní lodi do Středomoří s cílem zastavit pašeráky migrantů. Něco takového se však neobejde bez rizika.
Na jaře loňského roku se francouzští aktivisté GI, znechucení neschopností nebo neochotou francouzské vlády řešit migrační krizi a zastavit tok ilegálních migrantů do země, rozhodli vzít věci do vlastních rukou symbolickým, ale efektivním nenásilným gestem.
Děti pod sedativy, krycí hesla: nahlédnutí do sítí pašeráků lidí do Evropy. Kolik nevládních organizací se věnuje boji proti pašerákům lidí?
Autoři: Vladimir Banic, Saphora Smithová, Ahmed Mengli
Düsseldorf, Německo – Jedna z žen cestujících s Zubairem Nazerim rozdrtila v dlaních tabletu, rozpustila ve vodě, a tu dala pít své dvouleté dcerce.
Sedativum uspalo dítě na celý den, vybavuje si Nazeri. Tak si to poručili pašeráci, kteří se celou skupinu pokoušeli dostat ze Srbska přes chorvatské hranice a následně do Slovinska, tak aby se mohli volně a bez pasových kontrol pohybovat napříč 26 evropskými zeměmi Schengenského prostoru.
„Velká výměna“, tedy systematické nahrazování bílých Američanů i Evropanů imigranty ze Třetího světa, je v závislosti na tom, kdo o něm hovoří, buď „konspirační teorií“ nebo zcela zřejmě pozitivním vývojem. Mainstreamová média v poslední době začala odsuzovat lidi, kteří o ní otevřeně mluví, jako spolupachatele teroristů nebo přinejmenším dezinformátory. To však nebrání dalším novinářům, často i z totožných publikací, vydávat jeden článek za druhým, v nichž si škodolibě vychutnávají očividné politické důsledky imigrací poháněné demografické proměny. Jako bychom tak přešli z leninského módu uvažování „kdo, koho“ (Весь вопрос — кто кого опередит?), kde je vše analyzováno optikou toho, která skupina z toho bude mít prospěch, a ocitli se v situaci, kdy lidé činící tytéž objektivní postřehy dostávají kladné či záporné znaménko v závislosti na svém postoji k danému fenoménu. Ze sféry politiky jsme tak zjevně vkročili do hájemství šílenství.
Zoufalé snahy kliky lidí z National Review Williama Buckleyho zkrotit torye, a tak si získat uznání a přízeň establishmentu jako „zodpovědní“ konzervativci, si zasluhují rovným dílem výsměch i opovržení. Redaktoři ve svém pochvalném hodnocení návrhu George Balla (mylně označeného za George Willa) „vyslat flotilu záchranných plavidel“ pro uprchlíky z jihovýchodní Asie citují Ballova slova:
Co by mohlo pozvednout ducha našeho národa více než účast na tomto ohromném humanitárním podniku? Co by mohlo lépe potěšit naše srdce – a vzbudit obdiv celého světa –než pohled na flotilu našich vlastních lodí, jak se hotoví k nejvelkorysejší milosrdné operaci v lidských dějinách?
Flotila? Snad „Flotila poslední naděje“? Realita znovu dohání a předbíhá fikci a stává se bizarní parodií sebe sama. Na pozadí znějící vědoucí smích vychází z úst autora Tábora SvatýchJeana Raspaila. Lidé z člunů, demografický ekvivalent ropné skvrny, jsou každodenně vyplavováni na naše břehy, aby zasadili ránu z milosti našemu už tak dost temnějícímu genofondu zítřka. Raspail to jasně viděl už včera, ale dokonce ani on si ve svých vizích hlubin západní slabosti a degenerace nedokázal představit, že se Západ „nespokojí“ s pouhým ochromením z této podívané, ale sám aktivně vyšle vlastní plavidla, aby invazi z Asie (psáno v roce 1980 – pozn. DP) co nejvíc dále urychlila.
Svein Ludvigsen: typický homosexuál, nebo bojovník proti imigraci značně neortodoxními prostředky?
Autor: Richard Martyn-Hemphill
Jeden z předních norských politiků byl odsouzen za zneužití svých pravomoci, když měl tři mladé žadatele o azyl v Norsku nutit, aby s ním měli sex.
Bývalý ministr rybolovu a místní guvernér Svein Ludvigsen byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody za to, že zneužil zranitelnosti mladých mužů, aby na nich vymohl sexuální úsluhy.
Při procesu vyšlo najevo, že Ludvigsen (72) mladíkům namluvil, že jako guvernér kraje Troms má ve své pravomoci rozhodovat o žádostech o azyl.
Ke zneužívání trojice mužů docházelo v letech 2011-2017. Jednomu z nich bylo teprve 17, když se poprvé setkal s Ludvigsenem. Další řekl, že trpí mentálním postižením.
Podle obětí je Ludvigsen přesvědčil, že může buď zařídit jejich deportaci, nebo naopak trvalý pobyt v Norsku v závislosti na tom, jestli splní jeho sexuální požadavky.
Pravicové populistické strany jsou pro vlastence důležité, jelikož jde o jediné politicky významnější subjekty, které na Západě vystupují proti imigraci. To však ještě neznamená, že by všichni pravicoví populisté ze zásady odporovali veškeré migraci. Dokonce lze bez většího přehánění říct, že jejich současné politické požadavky by ještě před několika málo lety z velké části byly naprosto přijatelné pro strany umírněné pravice a dokonce i levice.
Osmatřicet let od prvního vážného varování před etnocidou v Německu!
Již počátkem osmdesátých let minulého století, konkrétně 17. června 1981, skupina patnácti německých vysokoškolských učitelů a vědců varovala veřejnost před rozvrácením německého národa a přecizením (Überfremdung) jeho jazykové a kulturní svébytnosti v důsledku zvyšujícího se počtu přistěhovalců – zejména z Turecka. Iniciátory prohlášení byli profesoři Theodor Schmidt-Kaler z bochumské a Helmut Schröcke z mnichovské univerzity. Heidelberský manifest mj. uvádí:
„S velikým znepokojením sledujeme rozvracení německého národa přílivem mnoha milionů cizinců a jejich rodin, přecizení našeho jazyka, kultury a národnosti (…) Pojem národ lze dnes definovat přírodovědně: národy jsou živoucí (biologické a kybernetické) soustavy vyššího řádu se vzájemně odlišnými systémovými vlastnostmi, předávanými geneticky a tradicemi. Integrace velkých mas neněmeckých cizinců při zachování našeho lidu je proto nemožná a vede ke známým etnickým pohromám multikulturní společnosti. (…) Každý národ, i německý, má na svém území přirozené právo na zachování své identity a svérázu. Úcta k jiným národům vyžaduje jejich zachování, ne však jejich smíšení. (…) Naším problémem přitom nejsou zahraniční dělníci vůbec, nýbrž jejich asijská část…“
Enoch Powell by nesjpíš v roli vůdce britského nacionalistického hnutí působil jakoby nepatřičně i v lecjaké alternativní historii. Oddaný voják Impéria, příslušník establishmentu, osobitý klasický učenec a nepředvídatelný, byť poctivý student politické strategie Powell totiž rozhodně nebyl žádný pravicový radikál. Byl to konzervativec až do morku kostí, podle vlastního vyjádření „se jako toryovec už narodil … jako člověk s neotřesitelnou vírou v instituce. Kam až sahá má paměť, vždy jsem byl zastáncem institucí, monarchie, dějinné tradice a vůbec všechno, v čem nacházela své ztělesnění autorita – a právě tím nepochybně Konzervativní strana coby strana udržování uznávané normativní autority musí být.“
Konzervatismus lze – od Josepha de Maistreho k Johnu Derbyshirovi – směle označit za filozofii pesimismu: v jádru totiž jde o filozofii zachovávání, údržby. Instituce a národy už byly s nemalým úsilím vytvořeny – úkol tak nyní zní jasně: držet pozice.
Pravda a lež – realistické varianty havlovského axiomu
Autor: Václav Jan
Jsou slogany pro lidi a pak jsou nepsaná pravidla, jejichž prostřednictvím je realizována moc.
Jako oficiózní moralistní maxima platí heslo, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Ve skutečnosti je tvrdě vynucován všeobecný respekt k postulátu, který může být formulován třeba takto: „Ve jménu lásky může zvítězit i správná lež nad nesprávnou pravdou, pokud by tato mohla být spojencem nenávisti“. Toto pravidlo není nikde tesáno do kamene, ovšem o to neodbytněji je přítomno v každém detailu společenského diskurzu.
Samozřejmě – co je v dané rovnici láska a co je nenávist, to určují majitelé normotvorných vlivových nástrojů podle svých představ, potřeb a záměrů.
Spisovatel a cestovatel Jean Raspail se ženou doma v Paříži…
Přítomnost v sobě obsahuje budoucnost. Oznamuje ji. „Kde jsme v ní my?“ táže se tento tradiční katolík a monarchista.
Délský potápěč: Co Vás přivedlo k rozhodnutí přeložit a vydat Tábor Svatých, o ryze komerční záměr asi nejde?
Zuzana Adamson-Krupičková: Kniha mne zaujala z mnoha důvodů současně. Když se setkáte s románem, který byl napsán v roce 1973 a po pětačtyřiceti letech v tom, co bylo popsáno, žijete, a někdy slovo od slova, máte mnoho otázek: je to fascinující. Jak mohl Jean Raspail vědět, co se bude dít? A do takových podrobností? Pak si začnete připadat jako v nějaké hře, je možné, že dříve byla slepice, než vejce? Někdo vzal knihu a potom podle jejího scénáře poslal do Evropy migranty. A máte záhady, které vás nenechají v klidu. Karel Gott řekl v jednom rozhovoru, že světová dění řídí okultní společnosti.
Mám ráda díla, která jsou komplexní, celistvá, v nichž lze vnímat mnoho vrstev, taková, kde spisovatel dovede jít rovnou do středu – jádra věci nebo problému (vhledy) a která mají zároveň přesah – univerzální dimenzi. Tam nepatří Kundera, nepatří tam mnoho současných autorů (zanechávají rozpolcenost – autor ji přenáší na čtenáře). Já mám ráda celistvost vize.
Tábor Svatých. Kniha prudká, šílená, tonická, ve svém neštěstí téměř veselá, ale divoká a občas brutální; pro vymyté mozky, které se množí jako epidemie, zaručeně odpuzující.
„Když si znovu čtu Tábor Svatých, raduji se, že jsem ho napsal v síle zralosti a přesvědčení. Nic z něho nepopírám. Ani čárku,“ upozorňuje jeho autor, Jean Raspail, v předmluvě ke třetímu francouzskému vydání z roku 2011, již český nakladatel chvályhodně připojil k románu jako vysvětlující dovětek. Zdejší čtenář se tak z první ruky dozví kde, kdy a jak tento milovaný i zatracovaný text vznikal, o jeho přijetí a šíření ve Francii i v zahraničí během bezmála pěti desetiletí, a hlavně o vztahu jeho osnovy a syžetu k budoucnosti: „Vyprávění se drží struktury jednoty času, místa a děje. Je to alegorie. Odehrává se během čtyřiadvaceti hodin, zatímco ve skutečnosti jde o proces potupného vstřebávání v průběhu let. Katastrofickou plnost procesu budeme moci změřit až v letech 2045–2050, až bude dovršena celá demografická přeměna. Ve Francii a u našich sousedů v urbanizovaných zónách, kde žije třetina populace, bude 55 procent obyvatel mladších 55 let mimoevropského původu…“ varuje Raspail, přičemž s údivem konstatuje, že o této „velké výměně“ se ve francouzském tisku píše, jako by to byla zcela přirozená věc.
Nový překlad Dr. Zuzany Adamson – Krupičkové, autorizovaný spisovatelem i francouzským držitelem práv
Kniha vychází také s pozoruhodnou kontroverzní esejí Jeana Raspaila s názvem Big Other (Velký Jiný), která by měla být povinnou četbou státních úředníků, představitelů komunit a politických reprezentantů i v České republice a na Slovensku.
Stěžejní dílo, prorocký román Jeana Raspaila, francouzského spisovatele oceněného za své celoživotní dílo Velkou cenou Francouzské akademie, vykresluje zaplavení Francie milionem lidí z odlišného sociokulturního prostředí, kteří se vydali na cestu z opačného konce planety s výhledem na ráj, v němž tečou potoky mléka a medu, v němž jsou pole plná neustále se obnovující úrody…
Sledujeme nejen cestu flotily, ale také reakce vlád, prezidenta, veřejného mínění, původních obyvatel, tedy Francouzů, a odhalujeme nejhlubší motivace, pocity a myšlenky všech, kterých se událost týká.
Raspail je lepší než Orwell a Huxley. Jestliže Huxley popsal možné následky kast a technologie a Orwell všudypřítomné kontroly společnosti, Raspail zachytil demisi západní civilizace řízené pocitem viny a náhradu bílé rasy imigrací z třetího světa.
Mladý Dominique Venner (vlevo, ve výsadkářské uniformě) během protestu proti alžírské nezávislosti.
21. května 2013 Dominique Venner ukončil svůj život, když si v pařížském chrámu Notre Dame vložil do úst hlaveň zbraně. „Sebevražda odpůrce rovnosti manželství“, „sebevražda někdejšího příslušníka OAS“ 1]… takto byla jeho smrt předložena veřejnosti.
Ani po pěti letech, přestože památka tohoto aktivisty v řadách radikální pravice dosud žije, ale bohužel v mediálním hlavním proudu nedošlo k zásadnější korekci tohoto nesprávného výkladu.
Tento historik a spisovatel se zúčastnil všech bitev krajní pravice 50. a 60. let – vždyť svůj ideál popisoval jako „vojensko-mystický řád“. Později však s aktivní činností ve skupinách, jež podle něj sklouzávaly ke sterilnímu aktivismu a do štítu si hrdě vytyčovaly své porážky, skoncoval. Ještě než se etabloval v jednu z čelních postav Nové pravice, s níž sdílel víru v etnopluralismus, pohanství i elitářství, vytvořil si Venner svou vlastní ideologii.
Udržoval si nezávislost na politických stranách i klanech. Pohnutky jeho rozhodnutí vzít si život byly stejně jako u každé sebevraždy osobní, a tak je na místě zachovávat ve všech komentářích jistou míru zdrženlivosti. Přesto lze však jednoznačně říct, že jeho důvody zůstanou lidem, kteří nesmýšlejí obdobně jako on, v podstatě kompletně nesrozumitelné. Jeho slova o tom, jak se „postavit smrti“ z knihy rozhovorů Šok dějin (Le choc de l’histoire, Via Romana), vydané roku 2011, zapůsobí na toho, kdo se nepohybuje na intelektuální pravici, jako cosi z jiného světa.
Jeho čin odkazuje v prvé řadě k etice cti a života antických Římanů a Řekům, kteří si o své smrti chtěli rozhodnout sami. Zapadá to do jeho pojetí pohanství: pohan nevěří na „záhrobní svět“ – jeho život se odvíjí tady a teď a jeho osud nespočívá v rukou jiného pána, určuje si jej sám svými volbami. Jedná se o čin náležející politické sféře, jak ukazuje i následující prohlášení: „Považuji za nezbytné obětovat se ke zlomení letargie, která na nás tak dusivě spočívá.“
Když se na alternativní pravici hovořívá o vzestupu „bělošské politiky identity“ nebo rostoucím rasovém napětí, odkazuje se na trendy a fenomény, jež by potenciálně mohly vést k nacionalistické politice a novému směřování západní společnosti směrem k etnocentrismu a zachování kultury. Stejně tak dobře se ale před našimi zraky mohou odehrávat poslední záchvěvy dožívajícího existenčního modelu západních národů. S výjimkou hrstky východoevropských zemí je nacionalismus Evropanů a eurokolonialistů (evropská diaspora mimo Evropu – pozn. překl.) mnohem víc občanský než etnický nebo rasový: Američanem, Britem, Francouzem, Němcem atd. tak může být nebo se stát kdokoliv. Národnostní projevy se proto zakládají takřka výhradně na lokalitě a někdy snad ještě jazyce, zřídkakdy však na společných biologických, kulturních, historických, politických nebo geografických kořenech. Většina Američanů by se shodla, že Američanem může být člověk kterékoliv rasy. Jak lze tedy s takovýmto postojem vůbec hovořit o kterémkoliv evropském státě jako o něčem jiném než správní jednotce atlanticistického společenského a ekonomického uspořádání (které je pak samo založeno na zásadách antinacionalismu)?
„Hoří už Paříž?“ Hořela už předtím, za mnohem menší pozornosti (na snímku požár v pařížském kostele svatého Sulpicia 17. března 2019)
Autor: Václav Jan
Hoří katedrála Notre-Dame a neevropští „Francouzi“ z toho mají dobrou zábavu. Plameny nad Paříží jsou jen symbolem požáru, který zachvátil Evropu. Primitivní útoky na kostely a sofistikované útoky na celou evropskou tradici jsou na denním pořádku a papež objíždí muslimské země a káže cosi o imigraci jako největším štěstí, jaké nás mohlo potkat. Po ulicích pochodují vojáci s ostře nabitými samopaly, ale politici nikdy nepřiznají, že válka už běží, protože potom by se jich někdo mohl zeptat, proč nevelí k boji. Odpověď nemají, protože zbabělci jen ustupují a vzdávají se, přesvědčeni, že kapitulaci lze zamaskovat závojem relativistických a lidumilných blábolů.
Se západními národy je v zásadě amen. Zůstane jen diaspora – nebo vůbec nic. Stojíme tak na rozcestí: buď nás pohltí materialistický multikulturní chaos, nebo se staneme tím, čím jsme, tj. vyhnanci ze zaniklého světa
Pátá politická teorie (5PT) věří, že bychom místo nacionalismů na státní úrovni měli své úsilí soustředit na to, jak se stát kmenem v diaspoře. Jinak řečeno tedy dokážeme „zachránit“ jedině tu část evropských a eurokoloniálních národů, která o to stojí a to spojením se do pevně provázaného kmenového společenství – nikoliv konverzí odnárodněných mas k našemu stále více okultnějšímu (occultatio=skrývání, skrytému – pozn. DP) světonázoru, tvořenému zásadami jako etnocentrismus, rasový realismus, tradiční role pohlaví, nativismus, reakční politika atd. Neříkám to jako zlý rasista či fašista, ale coby člověk, jemuž záleží na pokračování vlastního národa, který ovšem nemůže existovat, bude-li od kořene proměněn na něco úplně jiného, cizího. Přestože jistou míru ohebnosti a změnu lze považovat za snesitelnou a v některých případech dokonce i žádoucí, o úplné výměně to rozhodně říct nelze. A jelikož jsou národní podjednotky západní civilizace bez života a neschopné zajistit svou další existenci, musíme se poohlédnout jinde a vrátit k prapůvodním úrovním lidské společenské organizace, chceme-li zachovat úplnost našeho dědictví a současně do něj i začleňovat inovace propojené budoucnosti.
Orbán: „Musíme jednat okamžitě. Pokud evropské politické elity bezodkladně nedospějí k rozhodnutí, pak už do pohybu uvedený příliv nebude možné zastavit.“
Maďarský premiér Viktor Orbán na sobotní (23. března 2019) konferenci o migraci vyzval k rázné akci, která by zastavila demografickou přílivovou vlnu z Afriky.
Orbán na Budapešťské konferenci o migraci, pořádané Kolegiem Matyáše Korvína, prohlásil: „Musíme jednat okamžitě. Pokud evropské politické elity bezodkladně nedospějí k rozhodnutí, pak už do pohybu uvedený příliv nebude možné zastavit.
Brenton Tarrant v teoretické části svého protestního aktu, tedy ve svém manifestu, zdůrazňuje potřebu bílé identity.
Přihlášení se k této identitě obecně vzato představuje lapidární vyjádření nepopsatelného průniku fatálních komponent evropského člověka ve vztahu k minulosti, k půdě, k domovu, k tradici i k sobě navzájem. Tato identita představuje moment průniku jedinečných a neopakovatelných historických kontextů, kulturního dědictví a biologické podstaty tvůrců evropské civilizace. Může být dočasně upozaděna, pronásledována, oslabena, zpochybňována, ale dokud bude žít uvnitř evropského vědomí, bude existovat hmatatelná naděje na návrat Evropy k jejímu původnímu významu a velikosti.
Arktos: Polární mýtus ve vědě, v symbolice a v přežívajícím nacismu
*** JOSCELYN GODWIN – ARKTOS
Arktos je první knihou, která se věnuje archetypu pólu – v jeho nebeské i pozemské podobě. Joscelyn Godwin zkoumá legendy o dávném Zlatém věku, který podle některých skončil prehistorickou katastrofou – posunem zemské osy. Současný sklon Země je zkoumán ve světle nejnovějších geologických teorií, stejně jako předpovědi dalšího možného posunu pólů. Nevyhýbá se ani kontroverzním tématům, jako jsou nacistické okultní teorie, tajné základny v Antarktidě, UFO či mytologie Hyperboreje. Na rozdíl od senzacechtivých výkladů nabízí autor kritický pohled podložený rozsáhlým studiem pramenů v několika jazycích.
***
Knihu lze objednat na stránkách nakladatelství Horus nebo Kosmas.cz.
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
***
Nejnovější komentáře