Autor: Radim Lhoták

Jak člověk postupně ztrácí své duchovní kořeny a pocit příslušnosti k celku, nastupuje nová spiritualita neboli takzvaná ezoterika. Pocit bezradnosti v duchovní prázdnotě a úzkost z odcizení světu i sama sobě pomáhají překonat nekonečné svazky ezoterické literatury. A ty řeší potíže našeho člověka prostě: obrácením mysli od šedivé a deprimující reality k jasu nadpozemských výšin, kde sídlí andělé světla, kteří lidem přinášejí pozitivní energii a vibrace neutuchající lásky.

Kdesi na nebesích sídlí Liga vesmírných strážců, která má pro nás připravenu novou životní realitu plnou vzájemné lásky, pochopení, tolerance, rovnosti a blaženosti. Je zapotřebí zbavit se negativních myšlenkových vzorců a emočních bloků, jež nám brání ve spokojenosti, vyhnat ze srdce nízké vibrace a otevřít se záři duchovního poznání. Toto osvícení nám nezištně předávají vyslanci Božího srdce, kteří se mohou stát našimi průvodci, ochránci a uzdraviteli. Stačí je pouze zavolat a oni vnesou do našeho vědomí světlo, radost a lásku.

Někteří osvícení lidé naslouchají poselství Plejáďanů – mluvčích mimozemských civilizací a jsou s nimi v přímém kontaktu. Sami pak jakožto světelní pracovníci přinášejí světu poznání vesmírných zákonů lásky, podle nichž brzy všichni budeme žít vyspělým, harmonickým, láskyplným životem bez válek, nemocí, hladu, lží, otroctví a jiných negativních neduhů, které denně zažívají obyvatelé této planety.

Jiní učí o metodách ovládání mysli směřující k extázi vyššího bytí nahlíženého vnitřním zrakem. Ten nám odhaluje tajemství vnitřního světla, s nímž začínáme v nezkreslené podobě rozplétat vesmírné kódy a naše nitro se za pomoci esenciální síly srdce rozžhavuje na vysoké frekvence emočních vibrací. Bezmezná fantazie ezoteriků a jejich žonglování s magickými výrazy přivádějí čtenáře k probuzení vnitřní síly lásky, s niž se jako bájný Ikarus odpoutají od přízemní reality a zamíří do výšin nebeského světla. Svou lásku pak budou rozdávat všude kolem sebe, aby rozpoutali řetězovou reakci, při níž se masy lidí probudí z rozčarování a začnou tvořit lepší svět.

Nuže, to by snad pro představu stačilo. Lidé se probouzejí a trpí rozčarováním? Dost možná. To však předpokládá, že dosud spali. Nyní touží po novém snu: tentokrát spirituálním. Avšak marně, protože skutečné poznání jim zůstává skryto. Nakonec skončí podobně jako zmíněný Ikarus – z přemíry světla a vysokých vibrací se zřítí zpět na zem. To teprve bude probuzení! Jsou však i tací, kteří byli od počátku bdělí – osamělí poutníci pravdy: pouze jim má smysl důvěřovat. Probuzení spáči je však s hlasitým zíváním úspěšně míjejí.

Poutníkem pravdy se člověk nestává tak, že se probudí ze špatného snu. Poutníkem pravdy se člověk rodí a během celého života nabírá zkušenosti jako diferencovaný jedinec, který odmítá nechat se vláčet cestami společenského úspěchu a služby jakékoliv ideologii či vládnoucí moci. Poutník pravdy vnímá objektivní realitu takovou, jaká ve skutečnosti je, bez příkras, bez balastu smíření a pokory, bez pokušení přebírat názory většiny a brát věci tak, jak se jeví být prospěšné a užitečné. Poutník pravdy už dávno pochopil, že současná civilizace se nachází v rozvalinách, jež nelze opravit, že z probíhajícího úpadku není cesty zpět.

Poutník pravdy ví, že lidsky důstojné uspořádání společnosti tu už bylo, dávno před civilizačním pokrokem moderní doby. Tuto organizaci v podobě nehynoucí představy organického společenství chová v nejhlubší schránce svého vědomí, aby ji předal těm, kdo o to stojí a jsou ochotni ji uchovat pro další generace. Nikoli pro vlastní uspokojení, vnitřní pohodu či blaženost, nýbrž jako směrník ukazující cestu ven z bažin konečného rozkladu, až tato civilizace dospěje do stadia klinické smrti. Poutník pravdy žije od okamžiku prozření v osamění a vnitřní sílu čerpá z poznání své dharmy.