– právě vychází!

Hugo von Hofmannsthal ve své proslulé mnichovské řeči „Písemnictví jako duchovní prostor národa“ z ledna 1927 (tedy za kanálově zlatých dvacátých Výmarské republiky) nazývá ty smělé muže, kteří po zhroucení Německé říše v roce 1918 nerezignovali, ponietzscheánsku:

„Jak bych Vám však charakterizoval tyto lidi ducha (…) osamělé jedince, avšak žádostivce prahnoucí po nejvyšších poutech, osoby bezmála neznámé, leč tu a tam potají a v pozadí vyžadující autoritu – tyto nepolapitelné mnohé či málokteré, bezmocně mocné, skrytě účinkující? Neznám výstižnějšího slova k označení, než že je pojmenuji slovem, jímž Nietzsche v první Nečasové úvaze označil tento postoj německého ducha: že je nazvu hledači (…) potkáváme je na každém kroku, nikdy ne však jako semknutý houf, nýbrž postupují tímto národem jednotlivců jako tuláci na vlastní pěst (…) Těkavého ducha vystupujícího z chaosu [mají], s nárokem na úlohu učitele a vůdce – s ještě troufalejšími nároky – s aurou genia na klenutém čele (…), který hledá druhy pro svou válečnou výpravu. (…) Těchto skupin je v niterně tak širém prostoru naší velké země (…) mnoho – a jejich tajná shoda – všech těchto osob stojících stranou, neznámých, z duchovní nouze svépovolaných – je pravou a jedině možnou německou akademií. (…) hýřilství a blouznilství ustoupily u našich hledačů neomylně přísnosti a mužnosti. Uměřenosti tkvící v udatnosti, dokonce sveřeposti (…) Jakémusi rysu fanatismu a askese, vytrvalé odříkavosti zhrdající kvapností. To všechno dřívější časy vůbec neznaly. Vždyť nevydali se hledat svobodu, kdož se vydali hledat, nýbrž sepjatost (…) život lze žít jen díky trvalým poutům (…) Tady se stávají takoví jednotlivci spojenci, rozptýlená, mimosvětná individua jádrem národa. Neboť vzestupujíc od synthese k synthesi, obtíženo vpravdě odpovědností (…) – musí takto napjaté úsilí, pokud je genius národa nenechá na holičkách, dospět k tomuto nejvyššímu cíli: aby se duch stal životem a život duchem, jinými slovy: k politickému uchopení duchovosti a duchovnímu uchopení politiky, k utvoření pravého národa. (…) Proces, o němž tu mluvím, není než  k o n s e r v a t i v n í  r e v o l u c í  takového rozsahu, jak ho evropské dějiny ještě nezakusily. Jejím cílem je tvar, nová německá skutečnost, na níž by se mohl podílet celý národ.“ (Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, s. 420nn).

Největším z těchto „velkých neznámých“ – poválečných hledačů –, se nadlouho stal Arthur Moeller van den Bruck, jemuž ve třiadvacátém roce vyšla kniha Třetí říše, vedle Spenglerova Zániku Západu nejdůležitější spis první fáze konzervativní revoluce, jak se právě a hlavně podle něj začalo říkat antimaterialistickému, antiindividualistickému a voluntaristickému světonázoru, jehož nositelé hodlali znovu spojit, vrátit a pozvednout – nastolit – to věčné a původní, co revoluce liberalistické rozvrátily, potlačily, snížily.

Třetí říše se jim stala zásadní směrnicí, přestože k „pochodu na Berlín“, který měl pod heslem Italia docet (Itálie učí) napodobit o rok dřívější „pochod na Řím“, tehdy nakonec nedošlo.

Zdaleka však nejde o historický dokument. Vždyť Třetí říše je především zdrcující kritikou liberalistické ideologie vládnoucí (světu) a ovládající (lidi) dnes více a důsledněji než kdykoli dříve; úhlavní nepřítelkyně posvátna, národů, ideje pravého Státu a všech vazeb vyjma peněžních.

 Třetí říše také naprosto není pouze knihou politickou, má hluboký metapolitický přesah: viz úvahy o  prostoru (typu „může se prostor udát v čase?“), věčnosti a časnosti, o vzniku a vý-voji, aj.

O trvalé platnosti autorovy základní geopolitické představy pak svědčí, že dnešní liberálové znemožnili jakékoli její uskutečnění na celá desetiletí dopředu způsobem, jakého se sotvakdo nadál ještě roku 2009; ani Guillaume Faye tehdy explicitně nepsal o rozpolcení Eurasie horkým válečným pásmem, v němž ku prospěchu atlantistů roky krvácejí dva úzce spřízněné, z jejich washingtonsko-londýnské perspektivy beztak nenapravitelně podřadné národy.

Třetí říše vychází ve výboru (pomíjejícím jen to čistě časné, nevratné) a vůbec poprvé v českém překladu.

Jestliže revolucionář začne s přesvědčováním o své utopii, pak se konzervativec ani tak nebude obávat, že třetím, kdo se směje, bude světová revoluce, jako toho, že to bude demokracie: táž internacionální a západnická, liberální a formální, zkorumpovaná demokracie výrazné menšiny bohatých lidí, která se se svou naprostou bezskrupulózností doposud až příliš dobře vyznala v tom, jakými prostředky se dá ovládnout ona výrazná většina – a proti níž komunistický proletariát bojuje asi zcela marně. (kap. „Konzervativci“)

***

Konzervativec má o člověku smýšlení zároveň velmi vysoké i velmi nízké. Ví, že s lidmi se dá dosáhnout těch nejctihodnějších věcí, jestliže jako pospolitost obhájí svou existenci, vybojují si budoucnost a prosadí svou svobodu. Nijak se však neklame v tom, že lidé, národy a generace se vždy úplně zničili, když se popustila uzda jejich Já a tomu Já se dovolilo žít podle jeho chtíčů. (kap. „Konzervativci“)

***

Plazí se k nám zvíře v člověku. V Evropě vzchází africká tma. My musíme být strážci před prahem hodnot. (kap. „Třetí říše“)

Historický kontext

Kniha Třetí říše vyšla v roce 1923 čili v roce okupace Porúří Francií: Karl Radek, funkcionář kominterny, oslavuje odboj a oběť nacionála Lea Schlagetera; v roce fémových soudů a nezdařených státních převratů: demokratický tisk informuje o potlačení pokusů o puč „nacionálně-komunistických band“, totiž Černého Reichswehru u Kostřína, a nacionálně-socialistického hnutí v Mnichově; v roce obří (sociální) inflace, kruté (nacionální) bídy a všeobecné nestability: přesto i právě proto se zdá, že již tak hrubě otřesenou rovnováhu vnuceného demo-liberálního systému, zakládající se na politickém schématu pravice versus levice, může rozmetat hnutí a úder  t ř e t í  p o z i c e .