Autor: Rudolf Jičín

„Místo bojů a prolévání krve by lidstvo mělo spíše spolupracovat pro pokrok. To je pro něj jedině důležité: práce učitelů, vědců, vzdělaných kněží, lékařů a právníků všude na světě, bez zřetele ke státům a hranicím, politickým stranám a ideologiím. Pro mě neexistují kapitalisté a komunisté – jsou jen dobří a špatní, čestní nebo špatní lidé, ať žijí kdekoliv,“

plácá Světlana Allilujevová, dcera Josifa Vissarionoviče Stalina, v autobiografii Only One Year (Jen jeden rok, 1969)

Stalin byl muž činu, státník, politik, člověk, na jehož bedrech spočívala odpovědnost za osud obrovské země. Představme si, jak by ji měl řídit vyzbrojen takovýmito intelektuálskými naivnostmi. Kdo chce řídit stát, musí ihned pochopit nesmyslnost takovýchto přístupů, odmítnout je, ba přímo je nenávidět jako výraz naprosté hlouposti a neporozumění základním skutečnostem dějin. To se samozřejmě týká i „demokratických politiků“, kteří je neustále omílají, ale ani ve snu je nenapadne brát je byť i jen na okamžik vážně. Každý z nich ví, že tyto demokraticko humanistické bláboly se hodí jen do příslušných projevů na veřejnosti, k ničemu jinému. Kdyby podle nich měli vést svůj stát, znamenalo by to katastrofu.

Ne náhodou všichni velcí muži činu nesnášeli tyto. bláznivé intelektuály se všemi jejich abstraktními vznešenými ideály, které by v praxi vedly ihned ke zkáze, protože znamenají vydat se na milost a nemilost každému protivníkovi, který takto naivně nesmýšlí.

„A tu přede mnou vyvstal také celý život mého otce. Bylo to jedině a pouze popírání rozumu a dobra pro ctižádost… On sám zapadal stále hlouběji do propasti lži a pýchy, až se tam zadusil.“

Další naivnost. Jistě, o Stalinově ctižádosti není pochyb. I Stalin byl pouze člověk. Tímto psychologizováním však nikdy nevysvětlíme jeho dějinnou úlohu. Stalin nebyl jen ctižádostivec, nebyl jen diktátor a usurpátor. Jeho úkolem bylo řídit stát, tj. především ho zachovat. Už ani toto pouhé zachování by nebylo možné, kdyby byl jednal jinak. Musíme mít stále na paměti objektivní podmínky. Státník si nemůže dělat co chce, je determinován historií své země a jejím současným stavem, okolními poměry a zájmy.

„Nejsem svobodný, mám tvrdého pána: fakta,“ Napoleon.

Kdo to nechápe, není člověkem činu; může si žvástat s umělci v kavárnách, ale nelze ho připustit k praktickému řízení. Rusko nebylo možno demokratizovat, protože by to znamenalo jeho rozpad; dokonce i dnes by to znamenalo jeho zkázu. I kdyby byl Brežněv přesvědčením nejdemokratičtější z demokratů, musí na to jako vůdce státu zapomenout, nechce-li stát zničit. Vše ostatní jsou fantasie historiků, kteří mají tu drzost, že se cítí povoláni dávat dějinám dobré rady: historiků, kteří jsou historicky nuly. Tyto katedrové nicky se nám pokoušejí vykládat, co měl udělat Napoleon, Lenin, Hitler, Stalin. To je k smíchu.

V dané situaci, kdyby Stalin nezničil své nepřátele, zničili by oni jeho. Kam by přivedli Rusko, je otazník. Stalin byl přesvědčen, že do zkázy, a to jistě právem: byli to právě z valné části lidé neschopní se osvobodit od těchto intelektuálských literárních mýtů. Měli občas, např. Trocký, dobré nápady, které Stalin využil; nyní se mu to vytýká. Jenže tito lidé nebyli schopni důslednosti v  provádění těchto myšlenek a zejména to u nich byly jen střepy. Genius činu se vyznačuje právě tím, že je schopen chápat vše najednou a ihned. Zatímco ostatní přemýšlejí, diskutují, váhají, staví argument proti argumentu a utápějí se v dedukcích, aniž by dospěli k výsledku, on ví. Bezprostředně ví, co je třeba vykonat. V tom se podobá geniálnímu umělci, který při tvorbě rovněž nepotřebuje o tom přemýšlet. Ví, co má učinit. Tím se právě geniové liší od všelijakých nádeníků, ať vědeckých, uměleckých či politických. Trocký byl nadaný a chytrý, Stalin byl obojí a navíc geniální. Věděl, co je nutné a také naopak, co je nesmysl. Není divu, že tito lidé pak považují ostatní, kteří se kolem nich motají za hlupáky. Můžeme si představit, že se zpočátku snaží vysvětlovat a přesvědčovat; brzy však poznají, že je to marné: člověku nelze vysvětlil, co v něm není, nelze ho předělat a už vůbec nelze vyrobit přesvědčováním a poučováním z průměrné nebo třeba i nadané hlavy genia. Genius, který ví, že má pravdu, že zná jedinou možnou cestu, pak nutně dospívá k podrážděnosti vůči těmto lidem. Když je nemůže přesvědčit, musí je odstranit. V ruských poměrech to znamenalo likvidovat je fyzicky, jinak by nikdy nepřestali otravovat. Morálka zde nepřichází v úvahu. Je třeba učinit, co je nutné. To platí všude, kde jde o zdar nějakého podniku (viz třeba Parkinson). Odhánějte si shovívavě komáry! Stalin si nemohl dovolit skrupule obvyklé v demokraciích: tam jsou jiné poměry a nekladou se tak vysoké cíle. Politik přijímá pravidla hry, např. že bude vládnout určité volební období a pak odejde, když prohraje. Jak by mohl genius činu přistoupit na takového hračkářství. Na tuto krotkost! Má-li se něco skutečně vykonat, musí takovéto legrácky stranou. Tady šlo o bytí a nebytí státu, o jeho zprůmyslnění, vyzbrojení. V Rusku to nebylo možné uskutečnit jinak než terorem. Kde např. vzít pracovní síly na stavby v nesmírně obtížných podmínkách, když lidem není co nabídnout? Hrstka idealistů to nevytrhne. Tisíce komsomolských obětavců se vyskytují jen v románech. Lidé se tam musí nahnat a k tomu je nejlepší je uvěznit. To byla v Rusku jediná možnost.

„Dějiny… vynášejí rozsudek.“

Zcela správně. Vynesly ho i o Stalinovi a daly mu plnou satisfakci. Stalin vyhrál největší válku dějin a vytvořil z Ruska supervelmoc. Je to snad málo? Musíme pro tento okamžik uvažovat z jeho hlediska, ne z našeho nebo jiných. Jeho úkolem bylo povznést Rusko k historickému významu. Ne nějaké vysněné Rusko, ale to, které zde bylo. Dokázali by to jeho odpůrci? Intelektuálové a historici mohou tisíckrát tvrdit, že ano, a představovat si, jaká by pak povstala na světě krása socialismu, jaké nádherné perspektivy by se pak otevřely lidstvu, ale to jsou jen jejich sny, pouhý doklad, jak špatně znají člověka, jak mu nerozumějí a jak naivní jsou jejich představy o dějinách.

Stalin měl na nočním stolku nikoliv Marxe – s tím by daleko nedošel -, ale Machiavelliho. Kdo z ostatních bolševických vůdců, jeho odpůrců, ho měl ještě na nočním stolku? Tito inteligenti tam zřejmě měli nějaké básně nebo romány.

Učitelé, lékaři, právníci! No potěš pánbůh! Všude zavládne laskavost, humanismus, tolerance, svoboda, mír, lidé se budou cukrovat jako hrdličky. A k tomu vědci! Všichni se přímo předhánějí v nezištnosti a obětavosti. Allilujevová nic nepochopila. Co si o své dceři mohl myslet Stalin?

„Vozněsenskij… recitoval své verše o tom, že všichni lidé jsou bratři, všechny národy si přejí mír a přátelství a jenom vlády tomu brání.“

To je přesně ono. Takovíto cvoci si chtějí hrát na svědomí národů. Může se kdo divit, že Stalin nesnášel tyto pitomce a jejich žvanění?

„Nevěřil v ideály, nýbrž jenom v reálný politický boj.“

Přesné a správné. Ideál je jen vůdčí idea. Ohánět se jím v konkrétním boji a myslet to vážně je politické idiotství, které si mohou dovolit právě jen intelektuálové. Nemají odpovědnost a tak si mohou plácat, nač si vzpomenou.

Poznámka DP:

Text ze „Zůstalostí“ publikujeme se zpožděním – původně měl vyjít jak u příležitosti autorových nedožitých třiadevadesátých narozenin, tak s ohledem na jednadvacátý srpen, „ránu z milosti, uštědřené této neobroditelné obrodě“ (Effenberger) sovětskými tanky, které ji tak – před definitivní proměnou v bažinu – zachránili pro český mythus.  Titulek je redakční.