Někdo říká ano, někdo zase ne. Všichni k tomu mají své důvody. Pojďme se ale nad tím zamyslet společně a vysvětlit si, proč já jsem pro jasné ano. Jedním z hlavních problémů celé této otázky je vyjasnění pojmů. Začneme pojmem „život“. Prý lékař má léčit a ne život brát a proto nemůže dávat euthanasii. Co je ale ten život? Je snad někdo z nás, kdo by chtěl přežívat ve stavu, kdy mozková aktivita klesla na úroveň krupicové kaše, ale tělo bylo uměle udržováno při „životě“? Nechtěl! A víte proč? Protože život je pohyb. Být jen na přístrojích nebo ve stavu, kdy sedíte na vozíčku a jste v něčem, čemu lékaři říkají „bdělé bezvědomí“, NENÍ ŽIVOT. Je to pouhá existence.
Jaký ta má smysl? Jde zde skutečně o chránění cizího života? Nebo jenom někdo promítá vlastní strach ze smrti do snahy fanaticky zabránit smrti někoho jiného? I přes fakt, že ten někdo už dávno neexistuje, protože to, co byl, jeho vzpomínky, osobnost, atd., je často dávno smazáno z jeho hlavy a není naděje na návrat?
Pamatuji si příklad mladého kluka, co byl patnáct minut pod vodou. Oživili ho, ale skončil v onom již zmíněném „bdělém bezvědomí“. Zkráceně o sobě neví. Nebudu soudit lidi kolem, protože jsem sám nezažil takto bolestnou ztrátu vlastního dítěte a nechci to ani zažít. Ale my všichni bychom se nad sebou měli v takových případech zamyslet. Byl jsem na pár diskusích, kde se jeho stav řešil a lidé tam přicházeli a dojetím slzeli nad jeho statečnými rodiči a fandili jim a drželi palce. Podle mě ale takovéto projevy nejsou ničím jiným než projevem skryté zbabělosti. Kdo z nás by totiž chtěl být v takovém stavu? Co kdyby vám někdo řekl: „Budete se 15 minut topit a výsledkem bude buďto vaše smrt nebo stav, kdy přežijete, ale vy už to nebudete. Bude jen schránka, kterou budou vaši blízcí držet při životě. Nebudete ani vnímat svět okolo.“? Každý si sám teď řekněte: „Kterou z těchto možností bych si vybral?“ Čte toto snad někdo, kdo by si nezvolil smrt? Já silně pochybuji, protože stav, ve kterém je ten kluk, už není život. Je to existence bez pohybu, který je základem života. A nemyslím pohyb rukama, nohama, ale veškerý pohyb. Pohyb našeho těla, pohyby v naší hlavě, dění kolem nás, vzpomínky, fantazie, prožitky minulé, současné, myšlenky na ty budoucí, atd., to vše je pohyb a to vše je život a proto by si nikdo normální nevybral takovouto „pouhou existenci“.
Pak se ale naskýtá otázka: „PROČ TEDY TOLIK LIDÍ TOMU KLUKOVI A LIDEM V PODOBNÝCH PŘÍPADECH PŘEJE OSUD, KTERÝ SAMI POVAŽUJÍ ZA HORŠÍ NEŽ SMRT?“ Odpovědí je strach. Chráněním cizího života za každou cenu se snaží vysmívat se vidině vlastní smrti. Oni si v takové chvíli připadají, že smrt poráží, a proto tohle dělají. Neumí rozlišit mezi životem a onou pouhou existencí. A přesně proto by zde měla být možnost euthanasie. Měli bychom umět důstojně nechat odejít, co si smrt již prakticky vzala. Nezávidím lidem, jejichž blízkého zasáhlo něco podobného, ale měli by umět nechat odejít člověka důstojně. Co chtějí získat tím, že budou držet při životě mrtvolu? Naději, která už dávno zmizela? Zpátky nikdy nedostanou osobnost, která byla již dávno vymazána. Každý sám by se měl nad tímto zamyslet.
Nemyslet v takových případech jen egoisticky na sebe a nechat promluvit i rozum a ne jen vlastní strach ze smrti, ve jménu kterého nejenom, že často udržujeme při životě, co už dávno mrtvé jest, ale co hůř, mnohdy jsou takto drženi při životě lidé, kteří ho ještě vnímají, ale už by radši nevnímali.
Oblíbený „protiargument“ je, že si nemůžeme hrát na boha. Život jsme nedali, proto nemáme právo ho vzít a to platí i o tom našem. To je klasická dekadentní a nihilistická (ve smyslu Nietzscheho pojmu nihilismu) vidina života z pohledu křesťana. Křesťan vždy plival na život a utíkal před ním, jak nejdál mohl. Svůj vlastní svět si vysnil někam do vzdáleného ráje a proto mu přijde správné plivat na pozemský život a vše tělesné.
Nechce sám o sobě rozhodovat, má strach z odpovědnosti, a proto nejenom, že nechce, aby mu jeho tělo patřilo, ale chce do tohoto odporného stavu zatáhnout i ostatní. A na základě této zvrhlé mentality, jen aby si sám připadal morální, jen aby se mohl v kostele usmívat na pozlacenou sochu na kříži, jen aby sám opět trošičku upokojil vlastní strach ze smrti a toho, co bude po ní, jen pro tyto věci nechává v nemocnicích trpět lidi, kteří by v přírodě dávno už měli všechno za sebou. Ten bastard (a nemusí to být zdaleka jenom křesťan, protože tato z křesťanství vzešlá pseudomorálka je naší společností prolezlá jako mor ještě staletí po velkém ústupu této víry) se usmívá, zatímco někdo jiný trpí za jeho hloupost. Nechrání život, není však ani stoupencem smrti. Smrt je součástí života. Dávno by si již mnoho trpících vzala, ale nemůže, protože je zde tento dekadent, který tvrdí, že si nesmíme hrát na boha, ale sám si na něj hraje, když udržuje při životě, co již dávno mělo odejít.
Jeden můj příbuzný (nezažil jsem ho) zemřel na rakovinu. Co mi o jeho smrti vyprávěli mi stačilo. Měl velmi silné srdce, proto žil, zatímco jeho tělo se už rozkládalo zaživa. Léky tišící bolest již dávno nezabíraly, zato ten zbytek ho ještě tak nějak při vědomí udržoval. Vlastní dcera se modlila u jeho postele, aby už zemřel a měl to za sebou a nebyla jediná. Nikdo se nedokázal dívat na to, jak strašlivě ten člověk trpěl. Přitom stačilo ho prostě nechat jít. V přírodě by byl již dávno mrtev. Já osobně nemám strach ze smrti. Tedy jako ano, něco tam je. Nechci umřít, protože mám svůj život rád. Ale smrt samotná? Co to je? Pamatuje si někdo z vás chvíli, kdy včera večer usnul? Nepamatuje. Smrt je taková. Jaké to bude po životě? Nebude to tak trošku stejné jako před ním? Z čeho mám ale strach je umírání. Mám strach, že mě nějakej debil nechá bezmocnýho chcípat na nějakou strašlivou chorobu jen proto, aby si jeho zkurvenej mozeček připadal morálně a civilizovaně. A vy byste měli mít strach taky, protože tohle se může stát každýmu z nás.
Postavme se tedy za právo na euthanasii. Postavme se za právo na důstojnou smrt. Necháme zemřít zvíře, které se zbytečně trápí a je bez naděje na další život. Proč člověka nedokážeme nechat odejít? Nezapomínejme, že zatímco já píšu tento článek nebo ho vy čtete, tak všude na světě umírají lidé. Lidé, kterým bylo upřeno právo na smrt. A též se v tu samou chvíli všude na světě s andělským pohledem v očích usmívá plno moralistů s falešnou a naivní vidinou zachráněného života člověka, který stojí o vše, jen ne o to, aby ho někdo zachraňoval…..Podpořme tedy právo na euthanasii, podpořme právo na důstojnou smrt, neubližujme cizím strachem z vlastní smrti a nezapomínejme, že i my jednou můžeme být na jejich místě. I my jednou můžeme být připoutáni v agónii zatímco někde za rohem se bude spokojeně usmívat debílek – moralista.
Jako odpůrce eutanázie musím konstatovat, že souhlasím se všemi argumenty snesenými ve prospěch eutanázie. Ani jeden z těchto argumentů však ve skutečnosti neřeší podstatu věci.
Ano, falešný soucit je odporný, argumenty mnoha křesťanů (ano, mnoha – nikoliv všech! Křesťané jsou na tom totiž úplně stejně jako jiné ideologické skupiny – jen někteří dokážou jít do hloubky) jsou příliš abstraktní a nicneříkající, jsou situace, kdy „jen tělo přežívá.“ To všechno je pravda.
Nic z toho však nedokládá, že na eutanázii je NUTNO MÍT ZÁKON. V lidském bytí totiž zákony žádné problémy neřeší. Zákony říkají, co se trestá. A řekněte mi, kolik zákonů se u nás dodržuje a kolik přestupníků zákona je následně trestáno. Zejména dnes, v době přebujelosti zákonů, v jejichž džungli se už nikdo pořádně nevyzná – a ten, kdo se vyzná dokáže využít jejich rozporů ve vlastní prospěch.
Eutanázie je MORÁLNÍ problém. Morální problémy nelze vtěsnat do paragrafů. V každém jednotlivém případě je nutno činit znovu a znovu nová rozhodnutí po zvážení všech známých okolností a brát na sebe odpovědnost. Tuto odpovědnost nelze smýt zákonem. V popisovaném příkladu ještě donedávna existovala ZÁKONNÁ překážka přikazující léčit, léčit, léčit. Při ukončení léčby nestál lékař před morálním problémem (ten mohl mít dávno vyřešen vědomím, že další léčba nemá smysl), ale před hrozbou zákona, že by mohl být obviněn z úmyslné smrti, tedy nezákonné eutanázie! To naštěstí zdravotnictví vyřešilo tím, že nyní umožňuje, aby lékař (resp. lékařský tým) konstatoval, že v léčbě je zbytečné pokračovat. Všimněte si toho rozdílu: bez jakéhokoli paragrafu, kdy, za jakých podmínek, co musí být splněno, aby mohla být provedena eutanázie. Etickému principu již není bráněno zákonem!
To je přesně opačný postup než jaký se dnes zaujímá. Postup jedině správný. Neřešte za lidi morální problémy, trestejte špatné činy. Uvědomme si, že v případě špatných činů má právo zkoumat každý takový čin jednotlivě u každého pachatele individuálně, zkoumat důkazy a okolnosti přestupku.
Složitější problémy než u přežívajícího těla jsou však v případě nemocného těla a zdravého mozku. Jak chcete ustanovit „právo na eutanázii“ třeba v případě, že si někdo po amputaci obou rukou – řekněme – začne myslet, že takový život nemá cenu a je lepší ho skončit? Aplikace takového práva by nakonec mohla vést k tomu, že život VŠECH bezrukých začne být pokládán za bezcenný, později za oběžující. Z eutanázie stane se genocida. Každý sám za sebe musí řešit problém: chci žít? A musí si ho sám vyřešit. K čemu tady vnějšího zástupce, byť v podobě zákona. I v případě nejsložitějšího případu, kdy jedinec s fungujícím mozkem není schopen fyzicky si sáhnout na život, musí tento problém řešit sám a hledat osobu, ochotnou mu pomoci. Neexistuje případ, řešitelný zákonem. Lidé ve stejné situaci nevolí stejné cesty. Proč to zákonem omezovat?
I dnes má každý možnost vzít si život a občas to lidé dělají. Kdo má právo soudit příčiny a určovat míru banality? Nikdo! Na to je život každého opravdu příliš cenný, aby jeho cenu určoval někdo jiný. Natož zákon!
Mě se na tuto problematiku nejvíce zalíbil názor prof. F. Koukolíka. Asi ho nebudu citovat doslovně, ale bylo to nějak takto: „Pominu morální a filosofické důvody. Od toho jsou zde jiní kteří se v tom vyznají lépe. Já říkám NE protože nevěřím české justici.“
Zarathustra:
Jj, to souhlasím. Lidé jsou vynalézaví a je lepší, když existují nějaké možnosti kontroly a páky, aby se to nezneužívalo. Asi by k tomu vždy mělo být vyjádření vícero lidí – odborníků. Psychologa či psychiatra, lékaře potvrzujícího velké utrpení, atd. V případě možnosti i nějakého příbuzného. To by snad případům zneužití mělo zabránit.
Dobrý článok a určite v mnohom pravdivý, ale určite by som eutanáziu nezavádzal tak radikálne a slobodne ako to líčiš. Predsa len tu existuje aj tá možnosť, že to bude zneužívané a pod zem sa budú posielať ľudia nie za účelom skončenia utrpenia, ale za nejakým postranným účelom. Ľudská rasa je v tomto veľmi vynaliezavá. Ja si myslím, že by sa malo posudzovať podľa okolností a to viacerými nezaujatými osobami (aj keď aj tu bude stále existovať možnosť zneužitia). Samozrejme ale s tebou inak súhlasím. Duchovenstvo sa rado odvoláva na nadradené princípy, čo je podľa mňa ten najsilnejší egoizmus, pretože sa snažia podriadiť svet svojmu obrazu. Pritom človek, ktorý sa upína k nejakým metafyzickým princípom nikdy nepochopí svetsky zameraného človeka a jeho lásku k prírode, k životu a aktivite. Rovnako ako nikdy nepochopí lásku umelca k tvorbe. Takí ľudia musia pri prípadoch aké si popisoval vytrpieť obrovské muky. A osobne sa tej možnosti hrozím tiež a oveľa viac ako smrti. Ale na druhej strane si myslím, že úplná sloboda a legalizácia eutanázie prináša veľké riziká…
Kaiser: Přesně tak. Podle mě to celé spočívá ve stále silně zakořeněné tendenci stavět morální problémy mimo náš svět. Důsledkem je pak odtrženost od přírodních zákonů a také vykořeněnost idejí, které takto už nemají historický život a tedy i návaznost. Důsledkem pak je například stavění smrti na opačný pól vůči životu. Ta je přitom podmínkou, aby vůbec nějaký život mohl existovat. Vedlejším účinkem takového jednání je pak například odpírání smrti lidem, kteří už dávno měli odejít a taky v článku zmíněná zbabělost, kdy strach z vlastní smrti nevědomky projektujeme do cizího organismu, který se snažíme skutečně „zachránit za každou cenu“…
Zvláště signifikantní je, že se nad euthanázií ponejvíce pohoršují různí (neo)“konzervativní“ moralisté, kteří jsou „západním zájmem o blaho lidstva“ schopni ospravedlnit nejsurovější vraždy, bezpráví, pohrdání právem, nebo tzv. waterboarding, přičemž za ulehčení trápení člověku, který si sám už přeje klid, by málem stavěli ke zdi.
Typickým zástupcem je Roman Joch z krachujícího Občanského institutu, známý (výhradně) kavárenský a novinový militarista.
1. Problém s bolestí je, že někdy už je to tělo tak zničený, že nemůžou dát lepší anestetika, protože by to pacienta už zabilo. Ale článek koneckonců není jen o zbavení se bolesti.
2. Ano, proto jsem pro euthanasii
3. Žádná filosofická průprava není potřebná. Kdokoliv může kdykoliv spáchat sebevraždu. Na opačné chování netřeba filosofie. Stačí pud sebezáchovy. K filosofickému řešení otázky dobra a zla doporučuji Friedricha Nietzscheho. Nejlépe celé jeho dílo. Co je součástí filosofie je otázkou, protože filosofie jako taková má mnoho definic. Euthanasií ale proti filosofii nejdem, protože nechat umřít někoho, koho si smrt už dávno chce vzít, není odepřením pomoci, naopak je to poskytnutí pomoci. … Jestliže přijímáme vyšší sílu za vesmírem, nejsme filosofové, ale náboženští věřící. Doporučuji nemíchat dohromady. … Dále je smrt naprosto běžnou součástí života a život jako takový doslova umožňuje, tedy bychom neměli ze smrti dělat něco zlého.
4. Neplést euthanasii s vraždou. Tohle svinstvo můžeš udělat i bez legalizované euthanasie a co jsi popsal nemá nic společného s právem na důstojnou smrt. Snažíš se tím asi říct, že to může zajít do krajností, ale tyto obavy jsou zbytečné. Za krádež taky zavíráme do vězení a nikdo nevznáší obavy, že když za krádež někoho dokážeme zavřít, tak je to už jen krok od toho, abychom ho za ni i popravili.
5. Přesně to jsem udělal a proto jsem pro možnost euthanasie.
ad1 Častým argumentem pro přijetí eutanázie bývá také nesnesitelná bolest, která umírajícího často provází. Dnes prakticky neexistuje bolest, se kterou by si vzdělaný lékař, případně specialista na léčbu bolesti, nedokázal poradit . Adekvátní k tomuto problému je tzv. paliativní medicína. Jedná se o celkovou léčbu a péči o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na kurativní (běžnou odbornou) léčbu. Paliativní péče smrt ničím neurychluje ani neoddaluje, mírní bolest a jiné symptomy, začleňuje do komplexní péče i psychologické, sociální a duchovní aspekty a zahrnuje i péči o rodinu nemocného.
ad2 Často lidé prosazují eutanázii z obavy před nedůstojným a bolestivým koncem. Pokud má někdo pocit, že o důstojnost přichází, pak je vždy chyba v jeho okolí, které mu ji odpírá.
ad3 Svoboda člověka by v žádném případě neměla spočívat v tom, že bude rozhodovat o ukončení svého života. Může běžný člověk se svým omezeným rozumem i chápáním vždy domyslet všechny důsledky takového rozhodnutí? Bez zvládnutí filozofického výcviku zahrnujícího etické principy, nemůžeme vyřešit problém významu dobra a zla. Pokud je součástí filozofie i služba druhým, tak přijetím eutanázie bychom přispěli k tomu, že se pravý smysl této služby vytratí. Jestliže přijímáme existenci vyšší síly za vesmírem, která řídí a umožńuje každičký život až do jeho konce, musíme pokorně uznat, že nám nepřináleží ukončit život svůj nebo kohokoliv jiného. Žádné rozhodnutí nemůže být správné, pokud je v rozporu s etickými principy
ad4 Právě se chystám s mojí matkou které slábne rozum, ale má pěkný majetek do Holandska, kde je eutanázie legalizovaná. Sice neví proč tam jede, ale už mám rozhodnutí o eutanázii od ní podepsané. Kdyby se cukala jsem domluvený s lékařem, který po pár injekcích vyvolá nesnesitelnou bolest a jak ráda matka podepíše.
ad5 Přemýšlejte
A tak bych mohl pokračovat…
Trackbacks/Pingbacks
Jean Mabire – Zemřít v Berlíně
*** Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
*** Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.
Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta
*** Z memoárů národního konzervativce…
*** Objednávejte ZDE.
22. listopadu 1963 zemřel v anglickém Oxfordu irský spisovatel, jedna z nevýraznějších postav moderní britské literatury Clive Staples Lewis. Jeho nejznámější knihou jsou dnes zřejmě Letopisy Narnie. Silně věřící anglikán Lewis byl také blízkým přítelem J. R. R. Tolkiena a reakcionářem.
22. listopadu 1890 se narodil francouzský voják a státník Charles de Gaulle. Za 2. sv. války se postavil do čela francouzských sil bojujících na straně Spojenců, po válce se stal politikem V čase alžírské krize se chopil moci a stal se prezidentem Páté republiky. Vzdal se francouzského Alžírska, za což si vysloužil nehynoucí nenávist mnohých francouzských patriotů. Skupina OASse ho několikrát pokusila zabít. Odstoupil nedlouho po bouřích léta ´68.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
22. listopadu 1963 zemřel v anglickém Oxfordu irský spisovatel, jedna z nevýraznějších postav moderní britské literatury 
22. listopadu 1890 se narodil francouzský voják a státník
Jako odpůrce eutanázie musím konstatovat, že souhlasím se všemi argumenty snesenými ve prospěch eutanázie. Ani jeden z těchto argumentů však ve skutečnosti neřeší podstatu věci.
Ano, falešný soucit je odporný, argumenty mnoha křesťanů (ano, mnoha – nikoliv všech! Křesťané jsou na tom totiž úplně stejně jako jiné ideologické skupiny – jen někteří dokážou jít do hloubky) jsou příliš abstraktní a nicneříkající, jsou situace, kdy „jen tělo přežívá.“ To všechno je pravda.
Nic z toho však nedokládá, že na eutanázii je NUTNO MÍT ZÁKON. V lidském bytí totiž zákony žádné problémy neřeší. Zákony říkají, co se trestá. A řekněte mi, kolik zákonů se u nás dodržuje a kolik přestupníků zákona je následně trestáno. Zejména dnes, v době přebujelosti zákonů, v jejichž džungli se už nikdo pořádně nevyzná – a ten, kdo se vyzná dokáže využít jejich rozporů ve vlastní prospěch.
Eutanázie je MORÁLNÍ problém. Morální problémy nelze vtěsnat do paragrafů. V každém jednotlivém případě je nutno činit znovu a znovu nová rozhodnutí po zvážení všech známých okolností a brát na sebe odpovědnost. Tuto odpovědnost nelze smýt zákonem. V popisovaném příkladu ještě donedávna existovala ZÁKONNÁ překážka přikazující léčit, léčit, léčit. Při ukončení léčby nestál lékař před morálním problémem (ten mohl mít dávno vyřešen vědomím, že další léčba nemá smysl), ale před hrozbou zákona, že by mohl být obviněn z úmyslné smrti, tedy nezákonné eutanázie! To naštěstí zdravotnictví vyřešilo tím, že nyní umožňuje, aby lékař (resp. lékařský tým) konstatoval, že v léčbě je zbytečné pokračovat. Všimněte si toho rozdílu: bez jakéhokoli paragrafu, kdy, za jakých podmínek, co musí být splněno, aby mohla být provedena eutanázie. Etickému principu již není bráněno zákonem!
To je přesně opačný postup než jaký se dnes zaujímá. Postup jedině správný. Neřešte za lidi morální problémy, trestejte špatné činy. Uvědomme si, že v případě špatných činů má právo zkoumat každý takový čin jednotlivě u každého pachatele individuálně, zkoumat důkazy a okolnosti přestupku.
Složitější problémy než u přežívajícího těla jsou však v případě nemocného těla a zdravého mozku. Jak chcete ustanovit „právo na eutanázii“ třeba v případě, že si někdo po amputaci obou rukou – řekněme – začne myslet, že takový život nemá cenu a je lepší ho skončit? Aplikace takového práva by nakonec mohla vést k tomu, že život VŠECH bezrukých začne být pokládán za bezcenný, později za oběžující. Z eutanázie stane se genocida. Každý sám za sebe musí řešit problém: chci žít? A musí si ho sám vyřešit. K čemu tady vnějšího zástupce, byť v podobě zákona. I v případě nejsložitějšího případu, kdy jedinec s fungujícím mozkem není schopen fyzicky si sáhnout na život, musí tento problém řešit sám a hledat osobu, ochotnou mu pomoci. Neexistuje případ, řešitelný zákonem. Lidé ve stejné situaci nevolí stejné cesty. Proč to zákonem omezovat?
I dnes má každý možnost vzít si život a občas to lidé dělají. Kdo má právo soudit příčiny a určovat míru banality? Nikdo! Na to je život každého opravdu příliš cenný, aby jeho cenu určoval někdo jiný. Natož zákon!
Mě se na tuto problematiku nejvíce zalíbil názor prof. F. Koukolíka. Asi ho nebudu citovat doslovně, ale bylo to nějak takto: „Pominu morální a filosofické důvody. Od toho jsou zde jiní kteří se v tom vyznají lépe. Já říkám NE protože nevěřím české justici.“
Pod to bych se podepsal.
Zarathustra:
Jj, to souhlasím. Lidé jsou vynalézaví a je lepší, když existují nějaké možnosti kontroly a páky, aby se to nezneužívalo. Asi by k tomu vždy mělo být vyjádření vícero lidí – odborníků. Psychologa či psychiatra, lékaře potvrzujícího velké utrpení, atd. V případě možnosti i nějakého příbuzného. To by snad případům zneužití mělo zabránit.
Dobrý článok a určite v mnohom pravdivý, ale určite by som eutanáziu nezavádzal tak radikálne a slobodne ako to líčiš. Predsa len tu existuje aj tá možnosť, že to bude zneužívané a pod zem sa budú posielať ľudia nie za účelom skončenia utrpenia, ale za nejakým postranným účelom. Ľudská rasa je v tomto veľmi vynaliezavá. Ja si myslím, že by sa malo posudzovať podľa okolností a to viacerými nezaujatými osobami (aj keď aj tu bude stále existovať možnosť zneužitia). Samozrejme ale s tebou inak súhlasím. Duchovenstvo sa rado odvoláva na nadradené princípy, čo je podľa mňa ten najsilnejší egoizmus, pretože sa snažia podriadiť svet svojmu obrazu. Pritom človek, ktorý sa upína k nejakým metafyzickým princípom nikdy nepochopí svetsky zameraného človeka a jeho lásku k prírode, k životu a aktivite. Rovnako ako nikdy nepochopí lásku umelca k tvorbe. Takí ľudia musia pri prípadoch aké si popisoval vytrpieť obrovské muky. A osobne sa tej možnosti hrozím tiež a oveľa viac ako smrti. Ale na druhej strane si myslím, že úplná sloboda a legalizácia eutanázie prináša veľké riziká…
Kaiser: Přesně tak. Podle mě to celé spočívá ve stále silně zakořeněné tendenci stavět morální problémy mimo náš svět. Důsledkem je pak odtrženost od přírodních zákonů a také vykořeněnost idejí, které takto už nemají historický život a tedy i návaznost. Důsledkem pak je například stavění smrti na opačný pól vůči životu. Ta je přitom podmínkou, aby vůbec nějaký život mohl existovat. Vedlejším účinkem takového jednání je pak například odpírání smrti lidem, kteří už dávno měli odejít a taky v článku zmíněná zbabělost, kdy strach z vlastní smrti nevědomky projektujeme do cizího organismu, který se snažíme skutečně „zachránit za každou cenu“…
Zvláště signifikantní je, že se nad euthanázií ponejvíce pohoršují různí (neo)“konzervativní“ moralisté, kteří jsou „západním zájmem o blaho lidstva“ schopni ospravedlnit nejsurovější vraždy, bezpráví, pohrdání právem, nebo tzv. waterboarding, přičemž za ulehčení trápení člověku, který si sám už přeje klid, by málem stavěli ke zdi.
Typickým zástupcem je Roman Joch z krachujícího Občanského institutu, známý (výhradně) kavárenský a novinový militarista.
1. Problém s bolestí je, že někdy už je to tělo tak zničený, že nemůžou dát lepší anestetika, protože by to pacienta už zabilo. Ale článek koneckonců není jen o zbavení se bolesti.
2. Ano, proto jsem pro euthanasii
3. Žádná filosofická průprava není potřebná. Kdokoliv může kdykoliv spáchat sebevraždu. Na opačné chování netřeba filosofie. Stačí pud sebezáchovy. K filosofickému řešení otázky dobra a zla doporučuji Friedricha Nietzscheho. Nejlépe celé jeho dílo. Co je součástí filosofie je otázkou, protože filosofie jako taková má mnoho definic. Euthanasií ale proti filosofii nejdem, protože nechat umřít někoho, koho si smrt už dávno chce vzít, není odepřením pomoci, naopak je to poskytnutí pomoci. … Jestliže přijímáme vyšší sílu za vesmírem, nejsme filosofové, ale náboženští věřící. Doporučuji nemíchat dohromady. … Dále je smrt naprosto běžnou součástí života a život jako takový doslova umožňuje, tedy bychom neměli ze smrti dělat něco zlého.
4. Neplést euthanasii s vraždou. Tohle svinstvo můžeš udělat i bez legalizované euthanasie a co jsi popsal nemá nic společného s právem na důstojnou smrt. Snažíš se tím asi říct, že to může zajít do krajností, ale tyto obavy jsou zbytečné. Za krádež taky zavíráme do vězení a nikdo nevznáší obavy, že když za krádež někoho dokážeme zavřít, tak je to už jen krok od toho, abychom ho za ni i popravili.
5. Přesně to jsem udělal a proto jsem pro možnost euthanasie.
ad1 Častým argumentem pro přijetí eutanázie bývá také nesnesitelná bolest, která umírajícího často provází. Dnes prakticky neexistuje bolest, se kterou by si vzdělaný lékař, případně specialista na léčbu bolesti, nedokázal poradit . Adekvátní k tomuto problému je tzv. paliativní medicína. Jedná se o celkovou léčbu a péči o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na kurativní (běžnou odbornou) léčbu. Paliativní péče smrt ničím neurychluje ani neoddaluje, mírní bolest a jiné symptomy, začleňuje do komplexní péče i psychologické, sociální a duchovní aspekty a zahrnuje i péči o rodinu nemocného.
ad2 Často lidé prosazují eutanázii z obavy před nedůstojným a bolestivým koncem. Pokud má někdo pocit, že o důstojnost přichází, pak je vždy chyba v jeho okolí, které mu ji odpírá.
ad3 Svoboda člověka by v žádném případě neměla spočívat v tom, že bude rozhodovat o ukončení svého života. Může běžný člověk se svým omezeným rozumem i chápáním vždy domyslet všechny důsledky takového rozhodnutí? Bez zvládnutí filozofického výcviku zahrnujícího etické principy, nemůžeme vyřešit problém významu dobra a zla. Pokud je součástí filozofie i služba druhým, tak přijetím eutanázie bychom přispěli k tomu, že se pravý smysl této služby vytratí. Jestliže přijímáme existenci vyšší síly za vesmírem, která řídí a umožńuje každičký život až do jeho konce, musíme pokorně uznat, že nám nepřináleží ukončit život svůj nebo kohokoliv jiného. Žádné rozhodnutí nemůže být správné, pokud je v rozporu s etickými principy
ad4 Právě se chystám s mojí matkou které slábne rozum, ale má pěkný majetek do Holandska, kde je eutanázie legalizovaná. Sice neví proč tam jede, ale už mám rozhodnutí o eutanázii od ní podepsané. Kdyby se cukala jsem domluvený s lékařem, který po pár injekcích vyvolá nesnesitelnou bolest a jak ráda matka podepíše.
ad5 Přemýšlejte
A tak bych mohl pokračovat…