Autor: Karel Veliký
„Chceme-li načrtnout povšechnou podobiznu Čecha, musíme především povědět, že jako všichni Slované je hluboce individualistický, ale že jeho individualismus je jiný než u Francouze nebo u Angličana. Slovanu se v jádře příčí princip autority. Ať přichází odkudkoli, autorita je mu trapná, a je mu nesnesitelná, vyvěrá-li z lidí jeho vlastního prostředí. Demokratičnost Slovana, zabarvená anarchií snílka, je cit prostoduchý, selský a patriarchální s příměskem mystičnosti a religiosity. Slovan je stoupencem rovnosti ve smyslu prvních křesťanů. U něho, zotročeného, jako byli kdysi učedníci Nazaretského, zrodilo se bratrství, právě tak jako u nich, ze společné bídy.
Slované mají nejeden rys povahový vtištěný staletým poručníkováním cizích pánů. Jsou spíše nestálí, uhýbaví a také proměnlivý, jako vůbec lidé, v nichž se nemohl rozvinout cit individuální odpovědnosti pro nedostatek odpovědnosti nacionální. Jsouce lidmi prvního popudu a hned hotoví vzplanout, přecházejí zase snadno do nejtíživějších nálad trudné mysli. Tato velká etnografická rodina nemá vždy v gestu a v činech oné přímosti, jakou mají ti, kdo nepoznali inkvizice samozvaných vlád. Ráda komplotuje a je do sebe uzavřená, protože je nedůvěřivá. Nejsou to však, opakujeme, vady organické. Třeba v nich spíše vidět nezbytné důsledky dějin slovanských zemí. O tom nám podává důkaz Černohorec. Ač málo vzdělán a vždy hotov dát promluvit prachu, je tento d’Artagnan z hor – jemuž dávno již vrácena svoboda národní, když ne politická – loajální a otevřený i slova spolehlivého.
Čech je Slovan, u něhož nejvíce byly opraveny záporné stránky rasy výchovou západnější a též promyšlenějším a nedůtklivějším vlastenectvím. Nabyl-li ve škole trapičského Germána nepopěrných vlastností, čerpal z krásných dějin, jež mu vypráví starobylá stověžatá Praha (kterou ovšem nechali zbudovat neslovanští panovníci německými a italskými architekty), odvahu se mu postavit a se proti němu držet. Vzdorování Čech ve spáru orla Habsburků zůstane jako zázračné poučení a živý důkaz, že myšlenky vlastenecké, jako kterékoli jiné, nezabiješ bajonety. Německý příklad nebyl lidu českému na neprospěch. Tím, že jej napodoboval, stal se méně nepraktickým než jeho bratří ruští, polští nebo hrvatští, je i mnohem klidnější a rozvážnější než oni. Průmysl zabral u něho místo, jakého u Slovanů právě jmenovaných nemá (ovšem hl. díky podnikatelské žido-německé buržoazii).
V čem však Čech zůstal po výtce slovanským, je jeho náklonnost k apoštolování. Tato rasa se vyznačuje mesianismem. Ten se, jak vidíme, zmocňuje až i izraelitských proletářů ruských, ani chtí vnutit světu sociální všelék bolševictví. Čech této chvíle chce se obětovat jen pro svět slovanský.”
☀
Takto nás v pařížském listu Le Temps z 17. července 1919 charakterizoval francouzský spisovatel Charles Rivet, aby své krajany stručně seznámil s novými exotickými spojenci Francie, sídlícími až kdesi za Huny-boši, tedy daleko za Rýnem, jenž odedávna vyznačoval hranici Západu. Sám při tom, zdá se, čerpal snad z historického popisu Ernesta Denise? Článek byl přetištěn i v našich denících a odtud jej do své, později knižně vydané, přednášky Kdo byli naši předkové, co jsme po nich v sobě zdědili (1921) převzal profesor Jan Peisker. Ten Rivetovu zprávu srovnává s popisem z Maurikiova Strategikonu ze 6. století, v němž byzantský císař, „Tacitus Slovanů”, jednu kapitolu nazval „Jak třeba válčit se Slovany, Anty a podobnými národy“. Mj. se zde praví: „Ježto nemají vládců a vespolek sebe nenávidí, neznají ani bitevního šiku… Ve smlouvách jsou věrolomní a nestálí venkoncem, strachu spíš než darům povolující, neboť vznikne-li mezi nimi různost mínění, buď se neshodnou anebo shodnou-li se, druzí ihned usnesení přestupují, ježto všichni navzájem na sebe nevraží a nikdo nechce ustoupit druhému… A proto je mezi nimi mnoho ríksů (tj. drobných pohlavárů) a jsou nesvorni mezi sebou, tož nebylo by nemístno, získávat některých z nich buď přemlouváním, či dary, a to hlavně těch, kteří jsou blíže hranic, a na ostatní dotírat, aby nepřátelství proti všem nezpůsobilo jejich sjednocení neboli jedinovládu…” (Celou zprávu, kde nechybí ani uznalé řádky, např. že „k cizincům jsou laskaví, zajatců nedrží ve věčné porobě jako národové ostatní a ženy jejich cudny jsou nade všechnu přirozenost lidskou,” podává J. Niederle, Život starých Slovanů I/1, str. 27 v překl. prof. Groha.) Peiskerovi je to dokladem, že „náš národní charakter nezměnil se za posledních tří půltisíciletí v praničem“. Rivetův příklad bojovných Černohorců, které „po staletí utlačenému a zakřiknutému českému lidu“ tolikrát dával za příklad náš Josef Holeček (viz jeho Černohorští junáci), smetá tím, že ti jsou „Slovany jen po jazyku“ a určuje v nich potomky divé turánské rasy: „Černohorci nic nemají společného se Srby, natož s ostatními Slovany, a Rivet zaměňuje příčinu s následkem: vady slovanského charakteru nejsou nezbytným důsledkem dějin zemí slovanských, nýbrž právě naopak jsou jejich dějiny nezbytným důsledkem vad slovanského charakteru. Jeho vady a přednosti jsou o r g a n i c k é, po různých předcích od pravěku zděděné!“*
Že takovýto závěr nebyl v nové republice nijak vítaný, je nabíledni. Dnes Peiskerova brožura o původu a stavovsko-rasovém členění Slovanstva spadá do kategorií „dávno překonaného“ a kuriozit, avšak vedle prokazatelných omylů a chyb, vedle sporných a pochybných tezí, obsahuje i nemálo podnětného či přinejmenším zajímavého, což je také dojista důvod, proč se ještě nedávno (2011) dočkala reedice. Nás kupříkladu, v souvislosti se sborníkem Petra Druláka o principu svrchovanosti, opět přiměla ke znepokojivým úvahám, na čem tedy jako rodilí Češi jednadvacátého století vlastně máme a můžeme svou (státní) suverenitu zakládat? Na jazyku, na historii, na právním abstraktu? Ale to tu přeci již bylo a jak to po osmatřicátém, osmačtyřicátém i po devětaosmdesátém dopadlo? Nedovolují nám ony „objektivní podmínky“ i „národní charakter“ o jakékoli pravé suverenitě jen snít?
* Poznámka DP: Obdobných příkladů uvádí Peisker vícero. Vzhledem k současné situaci si neodpustíme upozornit ještě na jeden. Východní Slovany charakterizuje letopisec Nestor (rukopis Lavrentijův) k roku 862 slovy:
„Varjagy vyhnali za moře (do „Švédska“) a nedali jim daně i počali sami sobě vládnout, a nebylo u nich práva, i vstal rod na rod, nenáviděli se vespolek a bojovat počali sami proti sobě. I řekli sami sobě: Vyhledejme sobě kníže, jenž by vládl námi a soudil po právu. I šli za moře k Varjagům (které právě vyhnali!), k Rusům, neb tak se zvali ti Varjazi, Rús… I řekli Rusům Čudi, Slověné i Kriviči i Vesi: Země naše jest veliká a obilná, řádu v ní však není, i pojďte kňažit a vládnout námi. Tak vybrali se tři bratři, s rody svými, i pojali s sebou všechnu Rús a přišli… A od těch Varjag prozvána Ruská země…“
Žlutí Pečeněgové útočí na Varjagy, kterým lodě přenášejí slovanští otroci. V Konstantinopoli je vykastrují a spolu s jantarem, kožišinami, medem i jiným zbožím prodají…
Načež Peisker konstatuje:
„Uplynulo 1055 let, tato historie opakovala se znovu a lze ji vylíčit týmiž slovy Nestorovými! – Slované ruští svrhli carské jho baltských baronů německých, i počali sami sobě vládnout, ale nebylo u nich práva, i vstal rod na rod, nenáviděli se vespolek, a bojovat počali sami proti sobě. I řekli sami sobě Ukrajinci: Vyhledejme sobě, kdo by námi vládl a soudil po právu. I šli do Brestu Litevského, k Němcům, a řekli jim: Země naše veliká a obilná, řádu v ní však není; i pojďte kňažit a vládnout námi; v hojnosti u nás naleznete, čeho vám třeba nejvíc: chleba! I vybral se generál- feldmaršál von Eichhorn s pluky svými a vtáhl do Kyjeva za nadšeného jásotu lidu slovanského, jenž před ním nesl korouhve s nápisem: Bůh a Němec s námi! Tak věrný zůstal Rus po plných tisíc let až do dneška slovanskému charakteru zděděnému po předcích…“
Odchyt otrokyň se za staletí přece jenom zkultivoval: hlásí se samy. Snímek z předválečného Kyjeva z konkursu na „hostesky“ do zahraničí.
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
Pane Kryslíku, beru Váš názor na to, co jsem napsal za Váš názor. Lidi jsou nějak nastaveni a mozek většiny z nás není ochoten zpracovat informace v rozporu s zavedeným mustrem. Informace neodpovídající našemu světonázoru představuje příliš energie na přenastavení celého rámu naší logiky vnímání v sociální oblasti, a proto přecházíme často do roviny osobních urážek. Je to jednodušší než vest zajímavou polemiku. Já osobně bych si nikdy nedovolil výplody Vašeho mozku a naučeným znalostí nazvat blábolem. Děkuji za informaci času odeslání dané zprávy, dal jsem si opravdu záležet, aby tam byly samé nuly.
S pozdravem Jossi
Herr Krystlik jest ona příslovečná hrubá záplata na hrubý pytel českého národovectví. Osobně dávám přednost jemnějším látkám, ale těch je pro Čechy škoda. Nicht wahr? ;)
Pane Gängře, berte si laskavě z mých vystoupení a článků fakta. Jakým způsobem je podávám je podružné.
Uznáte sám, Yossi, že co jste napsal 04. 12. ve 00:00, je bohapustý nelogický blábol.
Pane Krystlíku,
vážím si Vás pro Vaše znalosti. Vlastním i Vaši knihu a viděl jsem snad každý DK, ve kterém jste byl.
Ovšem, nemohu si odpustit jednu drobnou poznámku. Velmi Vám škodí Váše arogance a občasné chování řeznického psa.
Předpokládám, že to je zbytečná poznámka, neb starého psa novým kouskům nenaučíš a snad to berete i jako svoji obchodní značku.
S pozdravem
Pane Peleško, vycházíte z mylných předpokladů. Pro národ není potřebný jeden společný jazyk, dokonce různé národy mohou mluvit stejným jazykem a cítit se národnostně odlišné, např. Irčané versus Angličané. Národ mohou tvořit usedlí obyvatelé jedné země nebo území.
Dobrý večer pane Kryslíku. Odpovím Vám rád, je vtip, že řísské, rasové standardy lépe splnovali Češi,než ve většině Němci. Oni nás berou za rodinu, ale z důvodu udržení Slovanského jazyka i smýšlení nás nenávidějí. Proč je nazýváme Němci, nemá to logiku (němí). Ďábel je schován v detailu. Deutsch je hrozně podobné ruskému dojč ( dcera ) a land je defakto lán. Oni nemohli zabíjet svou rodinu, oni pouze část své rodiny chtěli
předělat na své smýšlení. Střední Europa je slavjanské domínium. Nejsilnější Něme
cké národy jsou kolem Českých hranic( Bavoři, Sasové, Braniboři, Prusové).
Panu Krystlíkovi, ano máte samozřejmě pravdu v tom, že němčina byla jazykem, který svému uživateli zajištoval mnohem vetší sociální mobilitu. Byl jazykem většího kulturního okruhu a měl rozvinuté odborné názvosloví, nepopírám to. Nicméně uvědomte si prosím, že právě toto začalo být pociťováno jako hendikep česky mluvícími Čechy (o určitém druhu odkulturnění tu nemůže být pochyb). Dokud byla jazykem vědy a vzdělanosti latina, nebyl v podstatě problém – Čech i Němec se museli naučit stejnému jazyku. Nicméně nejpozději od dob Josefa II a jeho reforem se začíná do popředí prodírat němčina, jež latinu pak v podstatě nahradí. A zde je zaděláno na problém, zde začíná genealogie sporu mezi češtinou a němčinou. Proč nakonec zvítězila koncepce propagovaná českými obrozenci? Řekl bych, že hlavně z toho důvodu, že německy mluvící Češi, resp. Rakušani, se v téže době rozhodli pro Německou národnost (at už to v dobovém kontextu znamená cokoli). Prostě se Vám jen snažím říci, že myšlenka dvojjazyčných Čech byla neproveditelná. Jednoduše řečeno; Čech se kvůli vzdělání a kariéře musel „poněmčit“, kdežto německy mluvící „Čech nebo Rakušan“ si svůj jazyk mohl ponechat, tj. nemusel se zbavit svého rodného jazyka a s ním části své identity. Prostě to měl (německý mluvčí) v lecčems neoddiskutovatelně snazší… byla to přirozená reakce.
Ještě panu Peleškovi – Bolzanova dvojjazyčnost coby mrtvě narozené dítě. Ano, bylo tomu tak, ale z jiných důvodů než uvádíte. Vzdělanci a šlechta nemluvící česky (jazyk nevyhovoval potřebám doby) neměli motiv se jí, jako řeči málo vzdělaných vrstev, učit. Němčina otevírala dveře do vzdělané společnosti, čeština je uzavírala. „Učit se německy znamenalo pro českého studenta učit se jazyku již vyspělému a jazyku elit, tedy jeho status se tím zvyšoval. Naproti tomu učit se česky znamenalo pro německého studenta učit se jazyku poddaných a služebnictva.“ K nalezení v: Hroch, Miroslav: Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Mladá fronta, Praha 1999
Jossimu: Píšete o „smýšlení Němců nad mým národem“. Hm. A jak se s tím srovnává fakt, že za WW II chtělo NS-Německo všechny Čechy, jako jediný národ v Evropě, poněmčit (židé a cikáni předem z národního tělesa jimi vyřazeni)? Vystěhovat na Východ mělo být jen 0,015 % Čechů pro nevyhovující rasový vzhled, tj. 6 osob z 20 000. Odpovězte mi, pane Jossi: Přijmete snad do svého národa en bloc lidi, kterými pohrdáte nebo pokládáte za méněcenné? Najdete v Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-“Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015
Pane Kryslíku máte v hodně toho pravdu. Bohužel musíte příznat, že zatím co v Francii i Švýcarsku se všichni brali za sebe rovné, v mé rodné kotlině tomu tak nebylo ani náhodou.
Tento pamflet, schovávající se za „pravdu“, je pouze ukázkou pravého smýšlení Němců nad mým národem.
K Peleškovi: Vypadlo mi „florentské verzi italštiny“ a „od převážně německy mluvících v Königreichu Böhmen, kteří neviděli potřebu“.
Pane Peleško,
těžko Vám cokoliv vysvětlovat, když ani nevíte, že existují národy smluvní a kmenové a hranici mezi nimi v Evropě tvoří Rýn. Jeden národ může existovat, byť mluví několika jazyky – frankofonní, německy, italsky a rétorománsky mluvící Švýcar je vždy národnostně Švýcar, ne Francouz, Němec, Ital a Rétoromán, což je markantní rozdíl proti Königreichu Böhmen. Cca dvě desítky národností ve Francii se dohodly na společném jazyku – francouzštině, totéž ve Španělsku na kastilštině. Obdobně v dnešním Německu (Itálii) se shodli na hannoverské verzi němčiny (italštiny), aby si rozuměli. Vlivem Jungmanna se oddělili česky mluvící od převážně německy mluvících v Königreichu Böhmen neviděli potřebu se učit jazyku služek a kočích, který se stával v té době mrtvým jazykem jako latina – nedovedl vyjádřit nové technologie, nové ingredience.
Na závěr citujme několik vět Lubora Niederleho, který o Peiskerovi v nekrologu otištěném v časopise Slavia napsal: „…V jeho theoriích vždy bylo něco nového, zajímavého a dobrého. Jenže Peisker chyboval v tom, že ve významu svých bádání zacházel příliš daleko. Jemu nestačilo konstatování nových fakt a s tím přirozeně spojených důsledků. Peisker šel dál, mnohem dále k vývodům, které sice byly plny velké fantasie, ale za to slabých základů, nebo vůbec bez nich.“
Kdo tomu nehodlá porozumět, nechť přeloží do češtiny požadavek Milana Štefánika francouzské vládě za WW I na zřízení státu Royaume tchèque de Bohême.
Pane Krystlík, se vší úctou, blábol jste napsal především Vy. Formování evropských národů, které probíhalo především díky modernizaci a s ní spojenými jevy, bylo celoevropskou záležitostí (k tomu dnes existuje velmi obsáhlá literatura). Toto „vytváření“ národů probíhalo na západě i na východě a upozorňuji na to, že k tomu bylo využíváno stejných prostředků (jazykové argumenty, kodifikace, slovníky, právo na rodný jazyk ve školní soustavě atd.). Vámi zastávaný názor, který asi považujete za nelživý, že Češi mluví dvěma jazyky (česky i německy), byl už při svém vzniku mrtvě narozeným dítětem. A jestli pak víte proč? Nechtěli ho přijmout, tento bohemismus/ bolzanismus, ani Češi a ani Němci, a to právě proto, že tehdejší „Zeitgeist“ směřoval úplně jinam. Naše suverenita není založená na lži, nýbrž na historickém vývoji, který Vy nechápete nebo ho pochopit nechcete. Naše historie není o nic větší mytologií a lží než ta německá.
Směsice rasistických žvástů z prostředí tvořeného židovsko-protestanskou a pangermánskou mentalitou, která v uvedené době intelektuálně triumfovala.
Dnes, v době úpadku tohoto živlu, by toto mohli klidně sepsat na Rusi o anglosaských degenerátech, a znělo by to stejně pravdivě, ne li pravdivěji.
No nazdar, takový blábol o české minulosti dnes otiskovat! Na čem zakládají dnešní Češi svou státní suverenitu, ptá se k tomu redakce. Na lži, zní odpověď, a to od roku 1806, kdy Jungmann definoval Čechy používáním češtiny po většinu dne. Ti ale nebyli jedinými usedlými obyvateli Königreich Böhmen, byli zde i Češi jazyka německého (polského, chorvatského). Mluvící česky se zmocnili vlivem Jungmanna, Palackého, později i TGM celého království jen pro sebe, jako kdyby zde další usedlí obyvatelé nebyli. Pak samozřejmě jeden z termínů Čech nebo Království české je naprostý nonsens.