V září 2013 financoval jeden z nejbohatších ukrajinských oligarchů, Viktor Pinčuk, elitní strategickou konferenci 1] o Ukrajině, která se konala v Jaltě ve stejném paláci, ve kterém se v roce 1945 setkali Roosevelt, Stalin a Churchill na jednání o budoucnosti Evropy. Jeden z vlivných globalistických a elitistických magazínů, The Economist, ve svém popisu toho, co označil za „přehlídku razantní diplomacie“ uvedl: „O budoucnost Ukrajiny, země obývané 48 miliony lidí, a Evropy se rozhodovalo v reálném čase.“ Mezi účastníky konference se nacházeli Bill a Hillary Clintonovi, bývalý ředitel CIA generál David Petraeus, bývalý ministr financí USA Lawrence Summers, bývalý prezident Světové banky Robert Zoellick, švédský ministr zahraničních věcí Carl Bildt, Šimon Peres, Tony Blair, Gerhard Schröder, Dominique Strauss-Kahn, Mario Monti, litevská prezidentka Dalia Grybauskaite, vlivný ministr zahraničních věcí Polska Radek Sikorski. Zůčastnili se i jak prezident Viktor Janukovyč, svržený o pět měsíců později, tak i jeho nedávno zvolený nástupce Petro Porošenko. Bývalý ministr pro energetiku USA Bill Richardson zde mluvil o revoluci hydraulického štěpení (frakování), kterou Spojené státy doufají využít při oslabení Ruska, kdy by břidlicový plyn měl nahradit ruské přírodní zdroje plynu. Jádrem diskuse však byla „Zevrubná a obsažná dohoda o volném obchodu“ (Deep and Comprehensive Free Trade Area – DCFTA) mezi Ukrajinou a Evropskou unií a možnosti integrace Ukrajiny do struktur Západu. Konference se nesla ve všeobecně euforickém duchu nad vyhlídkami přerušení vazeb Ukrajiny s Ruskem, ve prospěch Západu.
Šlo o konspiraci proti Rusku? Vůbec ne. Narozdíl od bilderberských konferencí nebylo jednání tajné. Zhruba tuctu amerických VIP hostů a velkému počtu zástůpců evropské politické elity čelil Putinův poradce Sergej Glazjev, který na konferenci naprosto jasně tlumočil postoj Ruska.
Glazjevův vstup vnesl do konference tón politického a ekonomického realismu. Časopis Forbes ve své reportáži z konference popsal „příkré rozdíly“ mezi ruskými a západními názory „ne na vhodnost integrace Ukrajiny do EU, ale na její pravděpodobné dopady.“ V kontrastu k západní euforii byl ruský pohled založen na „velice specifické a konkrétní ekonomické kritice“ dopadu dohody o volném obchodu na ukrajinskou ekonomiku, poukazující na obrovský schodek zahraniční platební bilance Ukrajiny, financovaný zahraničními půjčkami a na fakt, že následný značný nárůst importu ze Západu může tento schodek jen zvětšit. Ukrajina se tak „dostane buď do platební neschopnosti, nebo bude vyžadovat značnou finanční pomoc (bailout).“
Zpravodaj magazínu Forbes uzavřel svou reportáž konstatováním, že „ruský postoj je mnohem blíže pravdě, než jalové tlachání Bruselu a Kyjeva.“
Co se týče politických dopadů Glazjev zdůraznil, že mezi rusky mluvící menšinou na východní Ukrajině může dojít k separatistickým tendencím na protest proti přerušení svazků s Ruskem, a že Rusko bude legálně oprávněno je podporovat.
Stručně řečeno, zatímco západní političtí vůdcové plánovali zapojit Ukrajinu do západní sféry vlivu, tak si byli jasně vědomi, že tento krok může vyvolat vážné problémy mezi rusky mluvícími Ukrajinci a s Ruskem samotným. Avšak namísto toho, aby usilovali o kompromis, se rozhodli k urychlenému prosazení tohoto plánu a všechny způsobené problémy dávat za vinu Rusku. Co nevyšlo jako první bylo, že Janukovyč dostal strach z hrozícího ekonomického kolapsu vyplývajícího z asociační dohody s Evropskou unií. Odložil její podpis v naději, že vyjedná lepší podmínky. Jelikož však nic z tohoto nebylo řádně objasněno ukrajinské veřejnosti, vypukly protesty, které byly okamžitě zneužity Spojenými státy… proti Rusku.
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
Nejnovější komentáře