Stefan George (12. 7. 1868 – 4. 12. 1933)

K dnešnímu výročí úmrtí „vůdce básníků“.

Mrtvé město

Široká zátoka vyplněná novým přístavem

sajícím všechno štěstí země se stejnou lačností

měsíc ze třpytných a drsných domovních zdí

proniká do nekonečných ulic

smlouvá o množství dne a večer blázní.

Jen výsměch a útrpnost stoupá k mateřskému městu

s černými zdmi na skalách tam nahoře

zchudlo tu, zapomenuto časem.

Ta tichá pevnost žije, sní a vidí

jak mocně její věž strmí do sluncí věčných

mlčení její chrání svaté obrazy

a na zarostlých uličkách údy jejích obyvatel

prokvétají opotřebovaným suknem.

Netrpí, ví, že nastává den:

tu vleče se z oněch hýřivých paláců

po svahu vzhůru průvod žadonících:

Nás kosí pustý žal a zhyneme tu

nepomůžete-li nám – chorým v hojnosti.

Dejte nám čistého dechu vašich výšin

a pramen průzračný! spočinem v dvoru

a stáji a v každém loubí brány.

Zde, poklady jaké jste nikdy neviděli – drahokamy

hodné nákladu sta lodí, spona

a náramek v ceně celých zemí!

Však odpověď je přísná: „Tady žádný kup neplatí.

Jmění co vám předně patřilo, je naplavenina.

Z kdysi příchozích se zachránilo jen sedm

a naše děti se jim smály.

Vás všechny potká smrt. Už váš počet je zločin.

Jděte s tou lživou nádherou, jež se našim hochům

hnusí! Hle jak jejich bosá noha

vrhá ji přes útes dolů k moři.“

***

Báseň „Die tote Stadt“ pochází ze sbírky Der siebente Ring (Sedmý kruh) z roku 1907. Naše verze vznikla zpřesněním překladu Radka Malého (Slovo / Das Wort, Olomouc 2016). Z veršů se zračí odlišnosti mezi námořní civilizací a pevninskou kulturou, temnotou a světlem, lunárním a solárním,„levantskými“ a „dórskými“ dušemi. Střet hrdinů s kupci (a jejich otroky).

Umění se v dějinách zpravidla rodí z moci. Tady se však moc rodila z umění (viz Dórský svět): Wagnera, Nietzscheho, Barrèse, D´Annunzia, Marinettiho a také … Georga.

Georgův hrob s říšským věncem na hřbitově v Minusiu, na hranici mezi severem a jihem, Německem a Itálií, vprostřed tehdy rodící se Nové Říše…