Délský potápěč

Vlajka vítězů

Autor: Andrej Mitrofanov

Navzdory tomu, že ruská zvláštní vojenská operace (SVO) na demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny běží, v poslední době jsou v mediálním prostoru cítit určité „vibrace“.

Na jedné straně ozbrojené síly Ruské federace postupně posouvají linii bojového kontaktu a okusují z Ukrajiny kilometr po kilometru, letecké pumy s jednotným plánováním a korekčními moduly ničí blízké týlové oblasti nepřítele a vysoce přesné zbraně dlouhého doletu systematicky vyřazují nepřátelskou infrastrukturu, výrobní zařízení, muniční sklady, vybavení a ničí koncentraci živé síly nepřítele. Zároveň má nepřítel i své vlastní „peremogy“. Nepřátelské telegramové kanály tvrdí, že ofenzívu provádí ruské ozbrojené síly za cenu obrovských ztrát, ukrajinský vojensko-technologický komplex pravidelně útočí na ruský týl včetně infrastrukturních zařízení, západní země předávají Ukrajině stále výkonnější a účinnější modely zbraní a vojenské techniky. Další „červená linie“ již byla překročena a stíhačky F-16 již byly převedeny na Ukrajinu. Potenciálně by SVO v tomto formátu mohla trvat řadu let. Někteří hovoří o pěti letech nutných k úplné porážce Ukrajiny, jiní věří, že Rusko bude schopno dojít do Kyjeva za dva roky.

Otázkou je, zda jsou skuteční aktéři tohoto konfliktu spokojeni se současným stavem, s možnými termíny ukončení SVO a hlavně s perspektivou úplného vojenského vítězství Ruska nad Ukrajinou?

Continue Reading

Tak vás tu bratři, máme. (Polská armáda obsazující Těšínsko 3. října 1938)

Autor: Podivný Pán

…aneb když si Západ hraje na morální autoritu

Aktuální geopolitická situace mi v mnohém připomíná roky 1938 až 1945. Opět tu máme absolutní Dobro, samozřejmě reprezentované Západem, které odvážně bojuje s absolutním Zlem, reprezentované někým, kdo odmítá přijmout diktát Washingtonu. Být mimozemšťan, který dnes poprvé přistál na Zemi, ukápla by mi slza dojetím nad tou nesmírnou šlechetností, laskavostí, spravedlností, zásadovostí, pravdomluvností a dalšími výjimečnými vlastnostmi, kterými Západ a jeho čelní představitelé oplývají. Tedy, alespoň dle jejich vlastních vyjádření a informací (pro)režimních médií. Naopak, s odporem bych si odplivl nad chamtivostí, brutalitou, bezohledností, prolhaností, krvežíznivostí a zákeřností soupeřů Západu, byv poučen od stejných zdrojů. Jenže jak víme, realita a propaganda si jsou často na hony vzdálené. Ale vezměme to pěkně popořadě.

Continue Reading

Giovanni Papini

Úlovek z knihobudky aneb co všechno bylo možné vědět o současnosti před sto lety?

Mladý Giovanni (1881–1956) byl neklidný, nestálý, popudlivý, zkrátka typ moderního člověka. Jako takový se stal spoluzakladatelem hned tří bojovných a avantgardních časopisů, které zásadním způsobem proměnily italský intelektuální život: Leonardo, La Voce a Lacerba (it. lacerare znamená rozervat, drásat, ale i hanět, tupit), v němž později najdou vítanou základnu futuristé, mj. tu vyšel jejich první politický manifest!  Z přibližně z téže doby pochází i Giovanniho text se slibným názvem Parole e sangue (Slova a krev) – vždyť i on pojímal literaturu jako akci, a to akci převážně destruktivní, viz jeho úspěšná knižní prvotina Il crepuscolo dei filosofi (Soumrak filosofů), rozmetávající představu, že filosofie může být účinným nástrojem k proměně světa. S milánskými futuristy se sice těsně před vypuknutím války rozešel, zato začal spolupracovat s Mussoliniho listem Il Popolo d´Italia, s nímž sdílel bellicismus, válkychtivou féerii italského intervencionismu, sám však pro silnou krátkozrakost narukovat nemohl. A pak, pár let po válce, se stal malý zázrak . Čtyřicátníka, který po celá desetiletí žil různými -ismy, od pozitivismu s pragmatismem přes teosofický esoterismus a futurismus po darwinismus až naprostý nihilismus, znenáhla oslovil Bůh katolictví a jeho Slovu zůstal již věrný až do smrti.

Continue Reading

Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg

První úlohou potápěče je vyzvedávat ze dna zapomenutí. Nedávno při tom jeden z nás odkryl tento zasutý skvost.

Když v roce 1920 v Irkutsku byl zastřelen vrchní velitel sibiřských bílých Rusů admirál Kolčak, zbytky bělogvardějského vojska roztříštily se na množství skupin, z nichž některé definitivně se rozpadly v Mandžusku a v Mongolsku, zatím co jiné oddíly, seskupivše se okolo energického velitele nebo houževnatého atamana, pokračovaly v boji a táhly k dalším podnikům a dobrodružstvím. Z oddílů atamana Semjonova vynořila se mimořádná postava jednoho z jeho náměstků, Ungern-Sternberg, „baron“, jak ho nazývali jeho kozáci,

V lednu 1921 baron Ungern-Sternberg objeví se neočekávaně v Urze. Je v čele malého vojska, skládajícího se ze čtyř tisíc kozáků a dvou tisíc jiných vojáků: Číňanů, Mongolů, Tatarů a Tibeťanů, sesbíraných na okraji Sibiře. Dne 3. února baron po úspěšné bitvě s rusko-čínskou posádkou v Urze [dnešní Ulánbátar – Rudý bohatýr], jež počtem byla daleko silnější, zmocní se města a oslaví vítězství úplným vyloupením mongolského hlavního města. Byl to masakr ve velkém stylu, při němž zahynulo dva tisíce Číňanů, bolševických Rusů a Židů. Loupení a vraždění v Urze obnovilo v Sibiři po staletích opět barbarské hody neúprosných hord Džingischánových a Tamerlanových!

Baron Ungern-Sternberg byl neurčitého původu [autor knihy Modrá krev ujišťuje, že s „našimi“ Šternberky neměl nic do činění, jeden z nich měl dokonce Mongoly odrazit kdysi u Hosteina-Hostýna] a pocházel z Pobaltí. Pravděpodobně baronem nebyl, byl však důstojníkem ruského carského loďstva a býval úředníkem ruské konzulární správy. Byla to zvláštní postava dobrodruha bez skrupulí, s velikou ctižádostí, krutého, statečného, geniálního, megalomana, který měl záchvaty šlechetnosti a jehož činy krutostí svou vyvolávaly hrůzu.

Continue Reading

„Je to úžasná doba pro čtenáře.“ Joseph O’Neill doma v Brooklynu.

Spisovatel o svobodě představivosti a o tom, jak se moderní společnost sebeléčí prostřednictvím fotbalu

Když Joseph O’Neill, spisovatel irského původu, který už čtvrt století žije v New Yorku, zrovna nepíše nebo si nedělá starosti o svět, můžete ho najít, jak sjíždí videa fotbalových fanoušků na YouTube. „Je velmi uklidňující poslouchat ty fanoušky Man United, kteří se rozplývají nad (manažerem klubu Erikem) Ten Hagem,“ říká mi z brooklynského domu, který sdílí s newyorskou spisovatelkou Rivkou Galchenovou a jejich desetiletou dcerou. „Je lákavé tvrdit, že jak svět spěje k fašismu, fotbal se stává spíše opiátem: OxyContinem popkultury.“

Ve své nejnovější knize Godwin se O’Neill – jehož román Netherland z roku 2008 (česky: Nizozemě, 2009), jeden z nejlepších, jaké kdy byly o kriketu napsány, mu zajistil místo na literárním nebi – zabývá fotbalem. Nebo spíše překvapivě improvizovaný svět mezinárodních fotbalových agentů. Z Pittsburghu přes Evropu do Istanbulu a městský fotbalový stadion v Beninu je to zčásti komická odysea, v níž se zklamaný spisovatel Mark Wolfe a jeho bratr pokoušejí vypátrat zřejmě výjimečného dospívajícího hráče kdesi v Africe, přičemž jim k tomu stačí jen fámy. Je to však také román o penězích a hodnotách, v němž tento kdysi dělnický sport, nyní provozovaný obscénně bohatými a často poháněný talenty z chudších afrických, karibských a jihoamerických rodin, slouží jako metafora postkoloniální mocenské dynamiky.

Continue Reading

Neoliberální modernita zvítězila….

Autor: Andrea Zhok

Vím, že ve světě se dějí neskonale důležitější a závažnější věci, ale přesto si dovolím nedělní zamyšlení.

Doneslo se mi, že se konala pěvecká soutěž zvaná Eurovize.

Nebudu se pouštět do výčitek vůči divákům, protože podle záběrů, které jsem viděl kolovat, byli ti, kdo ji viděli, už potrestáni dost a není třeba se rozčilovat.

Zjišťuji však, že soutěž vyhrál jakýsi „Nemo“, který se nechává fotografovat v šatech pro panenky a vsází všechny své karty pěveckého talentu na další vzrušující „provokaci“, že je fluidní (při psaní o této provokaci mě usnula ruka).

Zdá se, že tomuto pánovi/mladé dámě/roztodivné entitě (nebudu odbíhat od tématu, zaškrtněte si příslušnou kolonku) to opravdu jasně myslí. A tady si nedělám legraci.

Continue Reading

Jdeme do toho! (Aneb Lipavský na linii dotyku s Ruskem)

Autor: Karl Richter

O první světové válce stále převažuje názor, že evropské národy do ní vstoupily z čiré zaslepenosti a politické hlouposti. Bestseller australského historika Christophera Clarka Náměsíčníci (2012) je dobrým příkladem tohoto názoru. Je však nepřesný. Mezinárodní zednářské a finanční kruhy pracovaly na Velké válce, svržení monarchií a zavedení západní demokracie po celá desetiletí. První světová válka byla výsledkem dlouhodobé politiky zájmových a intrikářských západních zákulsiních kruhů.

To platí i pro druhou světovou válku. I když byl Hitler nejvýraznějším účastníkem, není již žádným tajemstvím, že byl pouze hybatelem, protože druhá světová válka byla s koncem té první předem daná. Jen Polsko se ve dvacátých a třicátých letech několikrát pokusilo zahájit válku proti Německu s pomocí západních mocností. Podnětem v roce 1939 bylo nakonec pokračující terorizování německého etnika v Polsku – a povzbuzování k němu ze strany britsko-amerických strůjců. Mimochodem, přesně stejnou konstelaci, až na hlavní účastníky, vidí Putin dnes před sebou. Na rozdíl od Hitlera čekal osm let, od roku 2014 do roku 2022, než přišel na pomoc sužovanému ruskému obyvatelstvu v sousední zemi. V rozsáhlém rozhovoru, který s ním v únoru vedl Tucker Carlson, dal Putin jasně najevo, že si je historických paralel vědom.

Continue Reading

Hrdlička ve své pracovně coby kurátor Národního muzea Spojených států (1930)

Autor: Jan Procházka

Česko-americký antropolog Aleš Hrdlička (1869–1943) byl v letech 1910 až 1941 správcem sbírek fyzické antropologie Smithsonova institutu a jedním ze zakladatelů americké biologické antropologie. Do Spojených států přišel ve svých třinácti letech, vyrůstal v chudých poměrech, nakonec se díky své píli stal jednou z nejvyšších autorit americké antropologie. Byl zakladatelem renomovaného časopisu American Journal of Physical Anthropology a spoluzakladatelem československého časopisu Antropologie.

V sedmdesátých letech bylo zvykem zdůrazňovat, že Aleš Hrdlička – ač Američan – byl komunistou, velkým odpůrcem nacistického Německa, rasových teorií a eugeniky. Tato ne zcela pravdivá charakteristika Aleše Hrdličky propadla dokonce i do středoškolských učebnic. Ještě v devadesátých letech se vyzdvihovalo, že Hrdlička „antropologickými metodami prokázal“, že Amerika byla osídlena ze Sibiře, kdy předkové amerických Indiánů přišli přes Beringovu úžinu. „Zakladatel moderní antropologie“, píše profesor Vojtěch Fetter roku 1953 (Dr. Aleš Hrdlička, světový badatel ve vědě o člověku), „zemřel po druhém záchvatu mrtvice v září 1943, v době, kdy jeho starou vlast okupovala Německá říše, proti jejímž rasovým zákonům Hrdlička vždy protestoval.“ „Lidstvo je jednotného původu a všechna plemena jsou vzájemně rovnocenná. To je základní výsledek výzkumu, kterému se věnoval antropolog Aleš Hrdlička, který většinu života prožil v USA,“ píše o Hrdličkovi web Aktuálně v žánru středověké legendy.

Continue Reading

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

„Bojuj za svoju zem a prijmi smrť, ak to bude nutné, lebo smrť je víťazstvom a oslobodením duše.”

Julius Evola

Úvod

V druhej časti našej eseje sa hlbšie pozrieme na otázku slobody a možnosti uplatniť metafyziku vojny v reáloch súčasného politického zriadenia, či už ako pomoc, alebo ako fundamentálne východisko pre existujúce alebo novovznikajúce tradicionalistické hnutia. Obšírnosť témy a zdrojov k nej by si iste zaslúžili hlbšie a dôkladnejšie preskúmanie téz a ich následné naplnenie. Cítil som potrebu poukázať na pseudo-alternatívu a jej konformizmus, ktorý sa nijako nelíši od „hlavného prúdu“. Predkladám tu len časť tejto koncepcie, teda môj „Weltanschauung“, a pokladám ho minimálne za zaujímavý pre ďalšie rozvíjanie a jeho smerovanie

Čo nám teda nasledujúce dni ukázali? Zamysleli sme sa nad možnosťou byť slobodný skrz vojnu a tak pokračovať v kontemplácii pri úsvite nového cyklu? Ako teda vnímame slobodu z pohľadu praktickosti?

Continue Reading

Filippo Tommaso Marinetti

Autor: Přemysl Čech

Konec války byl již na dosah a čím dál tím bylo jasnější, že Itálie bude stát na straně vítězů. Jenže po mírových jednáních ve Versailles mnohým Italům, a nejen veteránům, radost zhořkla. Neboť, jak řekl nacionalista Enrico Corradini, západní velmoci jednaly s chudou Itálií jak kapitalista s proletářem, takže za svou bojovou práci (a 600 tisíc padlých) dostala jen ubohé drobty: odraly jí, co to jen šlo. „Velká proletářka“ sice na úkor starého mocnářství získala oblast Horní Adiže/Jižních Tyrol, jenže rozsáhlá historická území s početnou italskou majoritou, povětšinou sídlící při jaderském pobřeží, připadla nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, tedy pozdější Jugoslávii! To byl i případ města, které Italové nazývají Fiume (Řeka). Dnes je známější pod chorvatským názvem Rijeka.

Fiume bylo coby corpus separatum velkým „italským ostrovem ve slovanském moři“. Jeho obyvatelé proto očekávali, že po válce připadnou pod vládu v Římě. To se však nestalo a Fiume bylo vyhlášeno svobodným přístavem, který si nepokrytě nárokovalo slovanské království. Což bylo pro národně uvědomělé i vlastenecky cítící Italy, zejména mezi frontovými navrátilci, drzé a naprosto nepřijatelné.  Jedenáctého září 1919 proto d’Annunzio v čele několika stovek dobrovolníků velkolepě vkráčel (Santa Entrata) do města, aby jej vojensky obsadil.  Předpokládal, že tímto krokem donutí tehdejší slabou italskou vládu k rezignaci a nově zvolená bude mít tolik kuráže, aby rozhodnutí Versailleské smlouvy napadla, zpochybnila a dosáhla její úpravy. Nic takového se však nestalo.

Continue Reading

Gabriele d’Annunzio

Autor: Přemysl Čech

Gabriele d’Annunzio a Filippo Tommaso Marinetti; dva italští umělci, básníci, spisovatelé, ale také bojovníci a dobrodruzi. Neobyčejné životy dvou přátel a zároveň rivalů. Muži natolik podobní, a přesto tak odlišní. V našem jazykovém prostředí osobnosti, které jsou známé spíše hrstce nadšenců, přestože se překlady jejich prací rozhodně nerovnají nule.  Současníci, kteří své životy prožili dost možná v nejbouřlivější epoše evropských dějin, kdy zanikaly staleté monarchie a rodila se masová (modernistická) hnutí, deroucí se k moci. Pojďme si společně alespoň v omezeném rozsahu připomenout jejich pozoruhodné činy, které v mnohém připomínají vyprávění dávných heroických příběhů našich tisíciletých dějin.

Začněme u „Commandanta z Fiume“, po němž je pojmenována vždy alespoň jedna ulice v každém trochu větším italském městě. Řeč je samozřejmě o Gabrielu d’Annunziovi. Abychom společně pochopili o jak důležitou a vlivnou postavu italského veřejného života přelomu devatenáctého a dvacátého století jde, vraťme se na úplný začátek. 12. března roku 1863 se do středostavovské rodiny  v Pescaře narodil chlapec, jenž dostal jméno Gabriele. Původní rodinné příjmení Rapagnetta otec změnil na honosnější d’Annunzio.* Jeho umělecký talent nezůstal dlouho skryt a už v šestnácti letech vydal svoji prvotinu Primo vera. Po skončení Liceo Cicognin (střední škola) v Pratu v roce 1881 nastoupil na římskou univerzitu La Sapienza, kde se téměř okamžitě stal členem všemožných literárních sdružení a taktéž přispíval do místního tisku.  V roce 1889 mu v Miláně vyšel první román Il Piacere, který byl mimořádně úspěšný (česky vyšel pod lehce matoucím názvem Dítě rozkoše již r. 1898).

Continue Reading

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

„Všetko solárne spasenie pre toho, kto si je vedomý moci“

Stephen E. Flowers

Úvod

Ľudstvo už od jeho vzniku sprevádza potreba vyjadrenia svojich vnútorných pocitov. Tie je možné vyjadriť rôznymi formami umeleckého prejavu, od nástenných malieb v jaskyniach, či prvých písomných prameňov, cez rytiny do dreva či skulptúry z mramoru, cez obrazy maľované rôznymi technikami a materiálmi, až po hudbu ako najvšednejší spôsob vyjadrenia svojich emócii a pocitov aj pre najprimitívnejších ľudí, pričom je ale zároveň komplexná a pozdvihujúca ducha doby, aristokratická. Spomenúť môžeme aj tanec, šport a mnoho ďalšieho, až po zdegenerované socialistické betónové obludy, plátna poliate exkrementami, či vystavené toaletné záchody a zdegenerovaná, moderná, sémanticky prázdna literatúra a hudba. Tým všetkým a mnohým iným sa dajú vyjadriť naše vnútorné pochody, teda dať im tvar a pustiť ich do éteru, bez ohľadu na ich prínos pre vyššie ciele, bez ohľadu na ich kultúrny či osobný dosah.

Continue Reading

Myšlenky jsou odpovídající dvoranou k nesnadno přístupnému paláci „obrysů morfologie světových dějin“. Příležitostí, jak znovuobjevit jeho základy, hojnost a krásu.

Knihu Oswald Spengler – Myšlenky lze objednat ve znovuotevřeném knihkupectví Délského potápěče! Obchod je ve zkušebním provozu, proto veškeré připomínky, návrhy a doplňky přivítáme na našem redakčním mailu.

U Délského potápěče dochází k bezprecedentní situaci: namísto obvyklé periodicity jeden knižní titul ročně, a to na podzim, jsou tu dvě knížky vyšlé těsně za sebou a na jaře! Stalo se to shodou různých okolností, nevyšel ani náš záměr, aby vyšly alespoň společně – rozešly se termíny. Jde o stav výjimečný a nebude se opakovat, naopak, přinejmenším do konce letošního roku u nás s největší pravděpodobností nevyjde již nic, vyjma snad nějakého dotisku (co Degrellovy Planoucí duše?).

Obě knihy, Poundova i Spenglerova, obsahují zjištění a postřehy platné i pro dnešní dobu. Obdoby s nynějším politicko-ekonomickým děním jsou tak nápadné, že ani není třeba na ně příliš upozorňovat. O vizionářství autorů se přitom jedná jen zčásti, spíše je to tak, že obdobnosti v nastavení vládnoucího systému („poměry“), pod jehož tlakem žili oni a v němž stále žijeme i my, vytvářejí ve své podstatě obdobné jevy a skutečnosti. A určité vyhraněné povahy, surové i kultivované (obecným i zvláštním) studiem, na ně reagují odmítnutím a odporem.

Spenglerovy Myšlenky provází anotace „Pilíř, o nějž se lze opřít v otřásajících se časech zániku Západu a jeho přeměny ve světovou civilizaci všech kultů a ras.“ Zde je místo ji trochu rozvést – sousloví „zánik Západu“ pochopitelně odkazuje k autorovu nejznámějšímu dílu; Západem je v něm však míněn okcident (Abendland) jakožto nástupnické státy západní části říše římské, protipól části východní, byzantského a později pravoslavného a mohamedánského orientu. Nikoli tedy jen a pouze Západ (west–ouest) v moderním smyslu coby tvůrce „obchodně-kapitalisticko-tržního-modelu civilizace“ (Dugin), který vznikal při vodách Atlantiku přibližně až od konce sedmnáctého století a k němuž se tak horlivě ze své žabí perspektivy hlásí nynější správci eurozóny Česko pro cizí vládce – vždyť tento west-ouest stejně jako instituce Evropské unie není totožný ani s neskonale hlubším a vyšším pojmem Evropy!

Continue Reading

Radim Lhoták

U příležitosti vydání jeho třetí knihy jsme Radima Lhotáka (nar. 1953) požádali, aby nám něco málo řekl o své životní pouti za tisíci a tisíci řádky, které v průběhu let napsal. Souhlasil s výhradou, že za něho nejlépe hovoří jeho texty, a zaslal nám následující stručné vyznání…

Mám-li hovořit o sobě a učinit jisté veřejné vyznání, musím dopředu upozornit, že jsem nenapravitelný introvert. To samo o sobě představuje zábranu, nicméně svým literárním dílem se otevírám tak jako tak, tudíž bude lépe se dopředu do toho kyselého jablka zakousnout a říci na rovinu alespoň to, co může zajímat mé čtenáře.

Continue Reading

Daniel Defoe – Robinson Crusoe (Odeon, 1975)

Autor: Roberto Pecchioli

V době kultury vymazávání (cancel culture, občas překládané jako „kultura rušení“ – pozn. DP), kdy se i Beethovenova hudba a Homérovy eposy odsuzují podle neuchopitelného soudu současnosti, kdy je Shakespeare obviňován ze sexismu, antisemitismu a pohrdání postiženými, je zvláštní, že jedno z nejvýznamnějších děl anglické literatury, Robinson Crusoe Daniela Defoa (1660-1731), je zpochybňováno jen zřídka. Vyšlo v roce 1719 a okamžitě zaznamenalo mimořádný úspěch, který trvá dodnes, ačkoli dnes je považováno především za mistrovské dílo dětské literatury. Zápletka je dobře známá: námořník Robinson unikne ze ztroskotané lodi a přistane na opuštěném ostrově, kde žije dvanáct let sám. Daří se mu, jak nejlépe umí, najde víru v Boha a pak potká domorodce, „vznešeného divocha“, kterého zachrání před kanibalským kmenem. Nazve ho Pátek podle dne v týdnu, kdy na něj narazí, vychová ho, naučí ho anglicky a udělá z něj poddaného. Po osmadvaceti letech se Robinsonovi podaří spolu s Pátkem vrátit do civilizace, aby s ním zažil další dobrodružství. Jeho ostrov se mezitím stává mírumilovnou španělskou kolonií, jejíž je jmenován guvernérem.

Málokterá zápletka je politicky nekorektnější než Robinson. Proč na něj tedy „bdělí“ (woke) neútočí s takovou vehemencí, jakou nešetří Danteho, přes Michelangela – jeho Sixtinská kaple provinile představuje pouze bělochy – až po Aristotela, zavrženého za to, že ve 4. století před naším letopočtem ospravedlňoval – v Řecku – otroctví? Dokonce i rozzlobení „bdělí“ mají vodítko a náhubek, a to od nejvyšších stupňů globalismu, od pánů, kteří je usadili na trůn, do čela novin, televizních sítí, vydavatelských domů a mediálních konglomerátů. Důvod je prostý: Robinson je symbolem, dokonalou reprezentací jejich ideologie, jednoho ze základních mýtů liberálního individualismu.

Continue Reading

Pyramida v Cholule se španělským kostelem na vrcholku

Autor: Mars Ultor

Vedle fascinujících megalitických kultur se v Indonésii a v jihovýchodní Asii nacházejí také stupňovité pyramidy a mohyly. Nerozumím tomu, jak je možné, že stupňovitá pyramida je takto univerzálně a globálně rozšířeným stavebním tvarem. Je snad pyramida natolik intuitivní tvar, že k němu dospěje každá civilizace či tradice na určitém stupni svého materiálního vývoje? Existuje v lidských duších nějaká časem a prostorem neomezená touha stavět tří-, sedmi- a devítistupňové pyramidy?

Continue Reading

Na aversu amerického státního znaku jsou imperiální symboly, na reversu osvícenské nebo zednářské symboly, jako by se tím chtělo symbolicky sdělit, že Spojené státy mají imperiální křesťanský líc a osvícenský či zednářský rub.

Autor: Mars Ultor

Státní symboly – vlajky, hymny, znaky – mají, stejně jak národní mýty, tajemnou moc. 1]  Zdá se, že státní symboly nejsou výtvorem nějakých nahodilých historických procesů, ale jsou dány moderním státům či národům při jejich vzniku, a na nevědomé úrovni tvarují jeho kolektivní mentalitu, je v nich vetkán smysl, osud, celý příběh zrodu i zániku. Jsou jakýmsi nevědomým vyjádřením kolektivní mentality, zakladatelských idejí, postavení ve světě a v hierarchii státních útvarů, podobně jako různé symboly na uniformách určují hierarchii v rámci armády, různé figury a tvary šítů v heraldice ihned prozrazují postavení nositele u dvora.

Continue Reading

Je čas otevřít další frontu – frontu v oblasti ideologie, světonázoru, společenského vědomí

Autor: Alexandr Dugin

Ve vší vážnosti, liberální hegemonie v zemi je stále velmi silná. Skutečností je, že prakticky všechny základní postoje předávané ve vzdělávání, humanitních vědách a kultuře od roku 1991 byly postaveny na přísně liberálních základech. Všechno v naší zemi je liberální, počínaje ústavou. Dokonce i samotný zákaz ideologie je čistě liberální ideologickou tezí. Liberálové nepovažují liberalismus za ideologii jako takovou – je to jejich „pravda posledního stupně“ a „ideologií“ rozumějí vše, co tuto „liberální pravdu“ zpochybňuje – například socialismus, komunismus, nacionalismus nebo politické učení tradiční společnosti.

Po zániku SSSR převládla v Ruské federaci liberální ideologie. Zároveň však od samého počátku nabývala totalitního charakteru. Liberálové obvykle kritizují totalitarismus – jak pravicový (nacionalistický), tak levicový (socialistický) – a zároveň liberalismus ukvapeně ztotožňují s „demokracií“ a staví jej do opozice vůči jakémukoli totalitnímu režimu. Hluboká filosofka a Heideggerova žačka Hannah Arendtová však pronikavě poznamenala, že totalitarismus je vlastností všech moderních politických ideologií, včetně liberální demokracie. Liberalismus není výjimkou, i on má totalitní povahu.

Continue Reading

Oswald Spengler

Autor: Oswald Spengler

Telegrafická odpověď na anketu amerického magazínu Cosmopolitan

Na otázku, zda bude někdy možný světový mír, může odpovědět jen znalec světových dějin. Být znalcem světových dějin však znamená znát lidi podle toho, jací byli a vždy budou. Většina lidí nikdy nepochopí, že velký rozdíl spočívá v tom, zda o budoucích dějinách uvažujeme podle toho, jaké budou nebo jaké bychom je chtěli mít.

Mír je přáním, válka je faktem a lidské dějiny se nikdy nestaraly o lidská přání a ideály. Život je bojem mezi rostlinami, zvířaty a lidmi, bojem mezi jednotlivci, společenskými třídami, národy a státy, ať už se odehrává v hospodářské, sociální, politické či vojenské formě. Je to boj o moc, o prosazení vlastní vůle, výhody nebo vlastního názoru na to, co je užitečné a oprávněné, a pokud selžou ostatní prostředky, člověk se vždy chopí toho posledního, totiž násilí.

Jednotlivce, který používá násilí, můžeme nazvat zločincem, třídu považovat za revoluční či za vlastizrádce, národ za krvežíznivý, ale na věci to nic nemění. Dnešní světový komunismus má své války za povstání, koloniální říše za pacifikaci cizích národů, a pokud by byl svět jednotným státem, nazývaly by se války povstáními. To vše jsou jen rozdíly ve slovech. Nebezpečným faktem je, že dnes mluví o míru jen bílé národy, nikoliv mnohem početnější barevné národy. Dokud tak mluví jednotliví myslitelé a idealisté – mluvili tak ve všech dobách -, nemá to účinek. Pokud se stanou celé národy pacifistickými, jde o symptom sešlosti věkem. Nejedná se o silné a neopotřebované rasy, ale o zřeknutí se budoucnosti, neboť pacifistický ideál znamená konečný stav, který je v rozporu se skutečností života.

Continue Reading

Kterým směrem, Ukrajino?

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

Reakce na úvahu Constantina von Hoffmeistera Deset let ukrajinského úpadku

Silné nutkanie a chuť kričať ma prinútili zareagovať aspoň z časti na článok, ktorý tu nedávno vyšiel a celkovo na články podobného obsahu. Ja viem, je to ako hádzať hrach o stenu, ale ako sa vraví, čo je napísané, to je dané. Avšak taký obšírny, komplikovaný problém menom Vojna na Ukrajine tu už dávno nebol, navyše je o to viac aktuálny, že sa odohráva pri našich hraniciach, ako slovenských, tak aj českých, a preto je potrebné, hoc aj krátko zareagovať na štvanú propagandu z každej strany.

Continue Reading