Délský potápěč

Autor: Hunter Wallace

Kdo by měl vládnout?

Každý den, když si prohlížím internetové zpravodajství a diskusní servery, vidím, že otázka, jak by se měla rekrutovat skutečná vládnoucí elita, je ostrým bodem sváru mezi politickými komentátory. Až dosud jsem neměl osobně k problematice příliš co říci. Nechci ostatním vnucovat svůj názor. Být politikem by nevyhovovalo mé spíše introvertní povaze, je to úkol, který radši přenechám jiným. Bude lepší se tedy skutečně podívat na podstatu věci, než pokračovat v kypění debat bez znalosti patřičných souvislostí.

Continue Reading

3. Arménie a Turecko v historickém profilu

Prvopočátky arménského národa jsou velmi staré, složité, avšak mimořádně zajímavé. Území Arménie je obývané nejméně půl miliónu let a představuje jednu z kolébek lidské civilizace a spojovací článek mezi kulturami Středomoří, severní Afriky a jižní Asie. Je to území, v němž hledáme první stopy dálkového obchodu a vyspělých raných civilizací.

Arménie leží v severovýchodním výběžku tzv. úrodného půlměsíce. Autochtonnost arménského národa v této oblasti dokumentují již v 2. pol. 1. tis. př. n. l. četné nálezy z Geghamských hor (okolí jezera Sevan), metalurgický komplex Mecamoru a výroba železa z 2. tis. př. n. l. Araratská nížina i vysoko položené horské oblasti byly odedávna osídleny a již v chetitských materiálech z 2. pol. 2. tis. př. n. l. je zmínka o království Hajaša (Arméni si říkali Hay). Pro etnogenezi Arménů se jako stěžejní jeví urartská vrstva z 1. tis. př. n. l., která končí koncem 7. stol. př. n. l. Po příchodu Peršanů v 6. stol. př. n. l. známe toto území jako zemi Armínia. Poprvé vystupují Arméni samostatně jako indoevropské etnikum ve 4. stol. př. n. l. Již v pol. 2. tis. př. n. l. zde představovalo Vanské království jedno z nejsilnějších územních celků a vytvořilo společně se silnými chetito – asyrsko – řeckými prvky základní složku dalšího hospodářského a kulturního vývoje arménského etnika, silně poznamenávající armenoidní typ tohoto národa. V etnickém sjednocování Arménů, které vrcholí koncem letopočtu, sehráli značnou roli i pozdější migranti, tj. tzv.frýžská vlna ze západní oblasti Malé Asie, původem s největší pravděpodobností z Dunajské delty. Svědčí o tom typy hrobů řešené stejně jako u Skythů a Thráků. Frýgové přicházející z původního chetitského území se zřetelně rýsují v historické postavě krále Midase19 již v 8. stol. př. n. l. v asyrských análech.

Continue Reading

2. VÁLKA S ČÍNOU

Doufám, že se nedopouštíte stejného omylu jako mnoho světových vládců před vámi – že nepočítáte s rozpoutáním vítězné bleskové války. Proti nám stojí země s téměř MILIARDOU lidí, země, jaká ještě nikdy, co svět světem stojí, nevstoupila do války. Doba, která uplynula od roku 1949,2 nebyla zřejmě dostatečně dlouhá, aby její obyvatelé ztratili svou tradiční, velmi vysokou pracovitost – vyšší, než je dnes naše, svou houževnatost, svou poslušnost. Jsou pevně v moci totalitního režimu, který je neméně bdělý než náš. Její armáda a obyvatelstvo se hromadně nevzdají, ani když budou obklíčeny, ani když budou poraženy, jak by přikazoval západní zdravý rozum. Každý voják a každý občan bude bojovat do posledního náboje, bít se do posledního dechu. V té válce nebudeme mít spojence, v žádném případě takového, který by se velikostí rovnal Indii. Jistěže nepoužijete jako první jaderných zbraní – to by nenapravitelně poškodilo vaši pověst, kterou nemůžete přehlížet, a z praktického hlediska by to stejně nevedlo k rychlému vítězství. Je ještě nepravděpodobnější, že by k nim sáhla nukleárně slabší nepřátelská strana. (Lidstvo vůbec je naštěstí schopno se z prostého pudu sebezáchovy zastavit na samém okraji zkázy. Tak jako se po první světové válce nikdo neopovážil použít chemických zbraní, tak po druhé válce, jak věřím, nikdo nesáhne k jaderným. Jejich veškeré nynější hromadění, které stojí obrovské peníze, je tudíž nesmyslné a uspokojuje pouze vynálezce a generály, je však těžkým údělem pro země, které si vytkly být v přední řadě jaderných mocností. Skladované nukleární zbraně nebudou nikdy k užitku, v okamžiku, kdy konflikt vypukne, budou již zastaralé.)

Continue Reading

Autor: Oskar Krejčí

Velkým problémem debat o radaru a Rusku je falešná historičnost. V ní jsou fakta nahrazena analogiemi a místo hledání zákonitostí nastupují emotivní stereotypy. Projevilo se to také v diskusi nad článkem Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi“ (Reflex č. 39/2009), kde lze zachytit dvě takovéto pasti. Není to ovšem případ jen této diskuse, zejména v poslední době, po americkém odstoupení od radarových“ plánů v Česku se to projevilo ve slovech pravicových politiků a žurnalistů.

Strach z Ruska vyrůstá dílem z jednostranně zobecněné generační zkušenosti, dílem z vize věčné imperiální ambice Ruska. To vše pak je propojováno s představou, že Rusko stále sleduje linii bolševické zahraniční politiky.Bývaly doby, kdy se celá Evropa třásla před francouzskými vojsky. Dnes tento pocit nesdílí nikdo. Též obavy z Německa mizí jak díky dlouhodobě rozvážné politice této země, tak i v důsledku odchodu generací, které měly s německým imperialismem ty nejhorší zkušenosti. Obdobně to bude s Ruskem.

Continue Reading

1. Úvod

Na přelomu 19. a 20. století došlo na území Turecka k tragickým událostem, které byly ze strany odborné veřejnosti velmi dlouho opomíjeny či nedostatečně reflektovány, a kterým se dostává zasloužené pozornosti až nyní v souvislosti s aktuálními politickými procesy. Genocida arménského národa jakožto důsledek konfliktu dvou mocensky zcela nerovných etnik představovala ve své masovosti a organizovanosti jev do té doby zcela nebývalý. Arménský národ i potomci těch, kterým se podařilo uniknout a žijí v diasporách po celém světě, usilují již více než půl století o historickou satisfakci a požadují vědecké zhodnocení této národní tragédie. Genocida Arménů se coby exemplární případ fatálního vyostření náboženské a rasové intolerance vedoucí k eskalaci krutosti a násilí stala předmětem zájmu a rozsáhlých disputací jak mezi odborníky, tak laickou veřejností. Toto téma je stále živé a jeho studium přináší nové poznatky, umožňující srovnávat, zobecňovat a pochopit strukturu a historické reálie společnosti, v níž se tak dramatické události odehrály.

Continue Reading

Michael J. Polignano

V roce 1787 ruský hrabě Grigorij Alexandrovič Potěmkin zorganizoval po nově získaných teritoriích na Krymu vyhlídkovou jízdu pro carevnu Kateřinu. Všude, kam Kateřina vkročila, uviděla nádherné vesnice se šťastnými, prosperujícími vesničany a usoudila, že je všechno v pořádku. I když se Potěmkinovi nepřátelé snažili hraběte obvinit z oklamání carevny a z toho, že falešné vesnice sám nechal postavit, Potěmkinovy ostrovy prosperity se staly fenoménem. Od té doby se výrazu „Potěmkinova vesnice“ používá pro situaci, kdy faleš budí zdání reality.

Pozitivní diskriminace, neboli „Affirmative Action“ je přesně jednou z takových „Potěmkinových“ vesnic.

Continue Reading

Nedělám si naději, že se vám zachce zabývat se úvahami, které jste si neobjednali, přestože pocházejí z pera vašeho spoluobčana poněkud nezvyklého druhu; nestojí na žebříčku vašich podřízených, nemůžete ho zbavit místa, degradovat či povýšit, ani ho vyznamenat, a tedy s největší pravděpodobností uslyšíte od něho upřímný názor bez jakékoliv kariéristické vypočítavosti – což nebývá zvykem ani u těch nejlepších odborníků ve vašem aparátu. Ne, nedělám si takovou naději, avšak pokusím se zhuštěně vyslovit podstatné, to, co považuji za spásné a dobré pro náš národ, k němuž svým původem vy všichni náležíte – a já též.

Ne, nepřeřekl jsem se. Přeji dobro všem národům, a čím žijí blíže nám a čím jsou na nás závislejší, tím je mé přání vroucnější. Především mě znepokojuje osud ruského a ukrajinského národa, podle přísloví – nejužitečnější je člověk tam, kde se narodil. A pak je tu ještě hlubší důvod nesrovnatelné utrpení,jež jsme zakusili.

Continue Reading

Polský europoslanec a jeden z nejvýznamnějších politických filozofů současnosti vystoupí 22. října 2009 v 17.00 v pražském Autoklubu (Opletalova 29) na téma filozofické základy evropského projektu a jeho budoucnost. Seminář pořádá Polský institut, Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Moderuje Václav Klaus.

Centrum pro studium demokracie a kultury vydalo první český výbor Legutkových esejů – Ošklivost demokracie a jiné eseje. Kniha představuje průřez esejistickou tvorbou Ryszarda Legutka od osmdesátých let do současnosti.

V první části publikace se autor prezentuje jako nekompromisní „dekonstruktor“ nejrůznějších „posvátných“ pojmů určujících podstatu současné politické reality (tolerance, svoboda, lidská práva). Druhou část knihy představuje „Esej o polské duši“ (2008), pojednání o kulturně-politických dějinách Polska 20. století, které vyvolalo bouři svojí kontroverzní tezí o Polácích jako „národu bez identity“. Legutko se dokáže dívat na politické problémy ze širšího kulturně-společenského hlediska a jeho texty se vyznačují citlivostí vůči nejpalčivějším současným dilematům spojenou s hlubokým zakotvením v platónské tradici klasické politické filozofie.

Převzato ze stránek Revue Politika.

Zastavení nad knihou Irenäuse Eibl-Eibesfeldta: Člověk – bytost v sázce (Přírodopis lidské pošetilosti).

Irenäus Eibl-Eibesfelt, narozený roku 1928 ve Vídni, je jedním z nejvýznamnějších zakladatelů etologie člověka – aplikace podobných pozorovacích a výkladových principů, jakých užívá etologie živočišná, na nás samé jakožto životní druh. Od svého učitele Konrada Lorenze převzal nejen mnohá metodologická východiska, ale i živý zájem o společenské dění a aplikaci poznatků svého oboru takříkajíc v životní praxi.

Když před necelými pěti lety u nás vyšla jeho naučně-populární kniha Člověk – bytost v sázce, biolog Stanislav Komárek se v předmluvě domníval, že „vyvolá živou diskusi“, neboť „se obírá některými společensky brizantními tématy“. Mýlil se, kniha prošla téměř bez povšimnutí. Proto jsme se rozhodli ji několika málo ukázkami připomenout.

Vyrovnává se totiž mýty a dogmaty rovnostářství (včetně feminismu), multikulturalismu, environmentalismu, doktríny humanitářství, které jsou vesměs v rozporu jak s poznatky etologie člověka, tak sociobiologie a neodarwinismu, ale díky jistým silným nátlakovým skupinám jsou nadále implementovány do našich myslí.

Continue Reading

Autor: Rudolf Kučera

K textu Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi“ bych chtěl úvodem říci, že ho mám také, ale z jiných důvodů. Hlavní OHROŽENÍ VIDÍM V AKTUÁLNÍM STAVU NAŠÍ POLITICKÉ ELITY, která už není schopna se na ničem dohodnout.

Ve svém boji o moc bez pravidel a slušnosti už dokonce začala ignorovat ústavu a obcházet ji. Neslýchaná kritika Ústavního soudu pak dostala až bolševický charakter. Dostali jsme se v tom nejen hluboko pod úroveň západních liberálních demokracií, ale i například Jihoafrické republiky, kde je Ústavní soud hlavní zárukou vlády práva.

V naší zemi bychom měli budovat demokratický právní stát, ale namísto toho se utápíme v zoufalém hledání momentálních většin, protože demokracii chápeme jen jako vládu většiny, jež by si mohla dovolit, co se jí zlíbí, a všechny ostatní takzvaně převálcovat. V tom se neliší Jiří Paroubek od Mirka Topolánka. I z tohoto důvodu je Pacnerovo označení předsedy druhé největší parlamentní strany za „zemského škůdce“ zcela nepřijatelné.

Continue Reading

Přistihneme in flagranti nesvatost křesťanských prostředků, změříme-li jednou křesťanský účel účelem zákoníku Manuova,-postavíme-li tento největší protiklad účelů do prudkého světla. Nebude kritikovi křesťanství ušetřeno, aby neuvedl křesťanství v opovržení.

Takový zákoník jako Manuův vzniká jako každý dobrý zákoník: shrnuje zkušenost, chytrost a experimentální morálku dlouhých staletí, uzavírá, netvoří už. Předpokladem kodifikace jeho druhuje poznání, že prostředky, kterými se zjednává autorita pravdě pomalu a nákladně získané, jsou naprosto odlišné od těch, kterými by se dokazovala. Zákoník nikdy nevypravuje o užitku, důvodech, kasuistice v předhistorii nějakého zákona: právě tím by pozbyl imperativního tónu, pozbyl by onoho „musíš“, předpokladu toho, aby se poslouchalo. Problém tkví přesně v tom.

Continue Reading

Začněme připomínkou událostí nedávno minulých (předesílám, že tyto události jsou pouze ilustrací a modelem, tento text v žádném případě nemá být ani propagací ani kritikou žádného politického subjektu). Skupina středoškolských studentů, či na začátku přesněji několik skupin chtěla protestovat proti zavádění tzv. státních maturit. Ke své organizaci používaly Facebook. To, že byl aktuálně středem mediální agendy, posilovalo možnost získat s jeho pomocí další příznivce. Studenti chtěli vyjádřit svůj nesouhlas s konkrétním opatřením (toto opatření nechci hodnotit), přičemž bylo možné předpokládat, že v zájmové skupině (tedy studentů, kteří budou maturovat v nejbližších cca dvou letech) je většina osob konformní s názorem protestujících (nechtějí státní maturity), a liší se jen různou mírou ochoty se podílet na samotném protestu.

Continue Reading

Autor: John Robb

Prvním efektivním využitím konvenčních sil proti guerillovým jednotkám byla „skythská kampaň“ Alexandra Velikého [1]. Jako vojenská síla byli Skythové velice podobni teroristům. Zde je několik bodů pro srovnání:

– byli nomády a neměli pevné sídlo nebo základnu
– neměli založenu (hierarchickou) organizační strukturu, která by mohla být ovlivněna vůdcem (decapitation attack; tuto taktiku použil Alexandr proti Peršanům zaútočením na Dáreia [bitva u Issu])
– jejich jednotky byly na sobě navzájem nezávislé a proto neposkytovaly žádné zranitelné komunikační nebo zásobovací trasy.
– Skythové byli velice mobilní, lučištníci na koních, mohli tak útočit z odstupu, ze zálohy, na odkrytá zranitelná místa a poté rychle uprchnout do bezpečí v případě protiakce napadeného.

Continue Reading

Autor: John Robb

Na summitu G20 v Pittsburghu byly použity zvukové zbraně proti malé skupině protestantů

Všeobecně vzato, vlády po celém světě ztrácí kontrolu na veškerými klasickými formami státní moci od hranic, financí, komunikací, médií, ekonomických aktivit, bezpečnosti až po obchodní toky (všech druhů). Výsledkem tohoto zrychlujícího se oslabování je tendence nahlížet na všechny formy veřejného protestu jako na bezpečnostní hrozbu. Aby odvrátily tuto viditelnou hrozbu, stále větší počet zemí podniká tyto kroky:

Continue Reading

Autor: William S. Lind

Secese visí ve vzduchu. Texaský republikánský guvernér se již na toto téma odvážil otevřeně promluvit, Vermont disponuje aktivním a stále rostoucím secesionistickým hnutím a Oregon, Washington a Britská Kolumbie se již nyní ohánějí společným názvem „Cascadia“. Minulý týden přišel s článkem na téma odtržení i Wall Street Journal, v němž jeho autor, Paul Starobin, poznamenal:

„Současný americký Goliáš se brzy může proměnit v monstrum odcházejícího věku politiky a ekonomiky, stavějícího na přebujelé struktuře, příliš rozsáhlé na to, aby dávala nějaký rozumný smysl…“

Continue Reading

Už několikrát se mu stalo, že napsal varovný článek o nějakém jevu, který se později naplnil. Naposledy loni takto psal o nebezpečí lokálních přívalových povodní, jež k nám letos skutečně dorazily. Geolog Václav Cílek (1955) patří zkrátka k lidem, kterým je užitečné naslouchat.

Jaký je to pocit, být v roli jakéhosi proroka, který ohlašuje blížící se problémy?

Nesnažím se být prorokem ani věštit budoucnost. Navíc dobře vím, že být prorokem a říkat nepříjemnou pravdu znamená mít potíže. Lidé vás jistě nepochválí za prozíravost, ale spíše vás ukamenují, že jste svým psaním něco přivolal. A tak obrázek, který si vytvářím o světě, si dělám primárně pro sebe a kvůli sobě – je to má osobní orientace ve světě. A teprve když o ní mluvím s druhými lidmi, mívají pocit, že je to nějakým způsobem zajímavé, a šíří to dál. Na druhé straně nedělám nic jiného, než že na základě údajů sleduji nějaké trendy a upozorňuji na ně. Když vidíte, že za posledních sedm let zachvátilo sucho osm zemí okolo Středozemního moře a došlo to tak daleko, že kupříkladu do Barcelony budou muset dovážet vodu tankery, něco to signalizuje. Nicméně je též nutno vědět, že i tyto trendy mají většinou fázi, kdy se mění ve svůj opak – například ani cena ropy neroste do nekonečna, ale jen do určité výše, než začne klesat. A podobně všechny procesy, jako příkladně oteplování planety, nemusí dojít až do stavu katastrofy.

Continue Reading

Otázky byly kladeny Bernhardem Tomaschitzem z měsíčníku „ZUR ZEIT“

O.: Pane Dugine, jak nahlížíte na Evropskou unii, co se týče jejího postavení ve světě?

A.D.: Myslím, že Evropa je předurčena k tomu, aby ve světě zastávala významnou geopolitickou úlohu, a co více, Evropská unie by mohla sloužit jako positivní činitel, jelikož evropskou integraci lze vnímat jako vůli evropských národů k překonání omezeností národních-států. Pokud zhod-notíme geopolitickou situaci, můžeme prohlásit, že ve světě neustálých změn dostává koncept suverenity nový obsah. Ani velké státy jako Francie nebo Německo již nemohou zcela zajistit a udržovat svou suverenitu a riskují, že se v krátkém či střednědobém měřítku stanou americkými satelity. Jednotná Evropa, za předpokladu, že by chtěla, by však mocným geopolitickým aktérem být mohla. Nicméně, upřímně, současná EU nemá vůli k obraně svých vlastních geopolitických zájmů a namísto toho sleduje pouze svůj okamžitý ekonomický zisk.

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

„Tálibán vítězí: vrchní velitel amerických sil v Afghánistánu upozorňuje na narůstající ztráty.“ Tímto začíná úvodník na titulní straně The Wall Street Journal. První odstavec pokračuje v obdobném duchu: „Tálibán získal v Afghánistánu převahu. Vrchní americký velitel přiznává, že Amerika je po osmi letech nucena měnit svou strategii dalším navyšováním počtu jednotek především v oblastech s vysokou koncentrací populace, jakou představuje kupříkladu město Kandahár, domov tálibánského odporu.“

Zdrojem měl být údajně sám vrchní velitel amerických sil v Afghánistánu generál Stanley McChrystal. Generálův mluvčí v Kábulu nezávisle na McChrystalovi prohlásil: „Generál nevěří tomu, že Tálibán vítězí nebo získává převahu.“ Každopádně: jsme v osmém roce války, nově příchozí polní velitel připouští nárůst amerických ztrát, které jsou již nyní rekordní, a naše mise už nespočívá ve zničení Tálibánu, nýbrž v urputné snaze ubránit afghánskou populaci. Co se pokazilo?

Continue Reading

Autor: Luděk Toman

Projásali jsme se až k všeobecné nenávisti k politikům

Mediální činovníci letošního několikanásobného výročí (’69, ’89) využívají k omílání standardní antikomunistické hysterie. Ale čas na to, abychom si připomínali, jak můžeme být šťastní, že tu máme demokracii, svobodu a lidská práva, skutečně není. Není na to čas a není k tomu především vůbec žádný důvod.

Především proto, že nyní můžeme „slavit“ 20 let systému, který lidmi dokonale pohrdá. Jejich životy, bezpečím, majetky, jistoty. Ale také jejich názory. Ty politiky nezajímají. Politická scéna se dávno zvrhla v boj několika mafiánských klubů, soustředěných na maximalizaci osobního majetkusvých členů, kteří se nemusí bát ani ztráty svých politických postů, ani toho, že je občané z parlamentu a vlády vyprovodí rychlým krokem.

Continue Reading

Autor: Edward Lozansky

Nedávné podepsání smlouvy o výstavbě plynovodu Nabucco je bezesporu více politickým, nežli ekonomickým rozhodnutím. Když stranou položíme otázku proveditelnosti, skutečných šancí na jeho vybudování i ziskovosti stranou, tato smlouva jednoznačně ukazuje, že alespoň pro tento okamžik nad těmi co by rádi viděli Rusko jako silnou a klíčovou součást Západu převažují ti, kteří by jej rádi viděli oslabené. Je také zřejmé, že bez silné lobby z Washingtonu by výstavba plynovodu Nabucco nikdy nezapočala. Jelikož z něho Spojené státy nemají prakticky žádný ekonomický zisk, dává  tato politika Washingtonu proklamovanému „restartu“ [ve vztazích mezi USA a Ruskem, pozn. překl.] poměrně nejasnou budoucnost.

Continue Reading