Délský potápěč

Pavel Vladimirovich Toulaev is a scholar and a writer, the editor-in-chief of the Russian international magazine „ATHENAEUM„. He is also the vice-president of Moscow department of „Synergy European“ and a member of the Slavic Committee.. Toulaev is the author of more than 100 publications in different genres about Russia, Europe, Latin and North America.. Some of Toulaev’s works have been published in English, Spanish, German, French, Polish, Slovenian, Serbian, Ukranian.

Pavel Vladimirovich Toulaev is a scholar and a writer, the editor-in-chief of the Russian international magazine „ATHENAEUM“. He is also the vice-president of Moscow department of „Synergy European“ and a member of the Slavic Committee. Toulaev was born in Krasnodar (1959) and is living in Moscow since 1970. By education he is an interpreter from Spanish, English and French (1981), Ph.D. in History (1985). In 1982-1992 he passed his postgraduate studies and worked as a researcher in the Institute of Latin America of the USSR. Then he worked in Spain (1992) and in the USA (1993/1994).

Toulaev is the author of more than 100 publications in different genres about Russia, Europe, Latin and North America. The separate editions published in Moscow are: “The Cross over the Crimean” (1992), “Seven Rays” (1993), “Understanding Russian” (1994), “Franco: the leader of Spain” (1998), “Veneti: ancestors of Slavs” (2000), “Poletajev’s Russian Concert” (2005).

He is the editor of collections: “Russia and Europe: the Experience of Sobor Analysis” (1992), “Russian Perspective” (1996), “Barbarians” (1999), “The White World Futures” (2006) and authors‘ works – “Philosophy of the Post-History” by Vitaly Kovaljov (1992), “Sermons” by Dmitry Dudko (1993), “How the Order Creates Wars and Revolutions” by Antony Sutton (1995), “The Priest of the North” by Sergey Yashin (2000); “Veneti: our ancestors” by Jozko Savli (2003); “The Federal Reserve Conspiracy (Russian version as Vlast dollara)” and “The Order of Skull & Bones” by Antony Sutton (2004); “Mother-Land” by Dobroslav; “Rhetra Treasures” by Andreas Gottliebe Masch (2006), „What are we fighting for“ by Guillaume Faye (2007).

Some of Toulaev’s works have been published in English, Spanish, German, French, Polish, Slovenian, Serbian, Ukranian.

Interview by Delian diver with Pavel Tulaev, Moscow, March 18, 2008

Delian diver: There is a lack of information about Russian identitarian movement in Czech republic. Can you briefly describe its history since 1991? Or were there any active organizations (or persons) even in times of USSR?

Pavel Tulaev: First of all, I would like to thank you for the interest in the Russian ATHENAEUM Magazine and my personal works. We are glad to collaborate with a representative of the New Right movement in Czech Republic, because we consider your country one of the key forces in Central Europe.

Czechia traditionally played the leading role in pan-Slavic movement. In my library I have works of prominent Czech scientists and thinkers that influenced modern European thought, such as P. Safarik, F. Dvornik and L. Niederle, translated into Russian, and a wonderful album of Alphonse Mucha.

As for the history of the Russian identitarian movement, it began not in 1991, because the event that took place back then was only a political coup d’etat. Even in the Soviet era several prominent nationalist movements existed in Russia: Orthodox Church, national-patriotic societies, rusofilian art groups etc. The pagan (heathen) movement, which I represent, began with the works or Russian folklore scientists and slavists of XIX-XX centuries, such as A. Afanasiev, A. Fomintsyn, B.Rybakov and many others. Nowadays this Russian heathen line has been extended by the Aryan (Vedic) knowledge, represented in sacred texts and living tradition.

Nowadays there are a lot of political groups of Nationalist and Patriotic direction, of various ideological spectrum. The peak of political activity was in the mid 1990s, but with Putin coming to power, the state has taken some of our key ideas and slogans, and the activity of the nationalists declined. As a result, such organizations as “Pamyat” (radical Orthodox), RNE (National-Socialist), NNP (Russian Nationalist radicals), NBP (National-Bolshevik Party) and many others are now history.

As for the organizations that are active now, I would name NDPR (National-Democratic party of Rusia, led by A. Sevastianov), DPNI (Movement against illegal immigrants, led by Alexander Belov), “Great Russia”(led by Dmitry Rogosin and Andrey Saveliev)
The so-called “Russian March” held every year on Nov, 4 that gathers more than ten thousands supporters in different cities and towns of Russia – can be drawn as an example of our actions.

Delian diver: Your wife (Galyna Lozko) is one of the leading figures of heathenism in Ukraine. Is there any kind of heathen renaissance under way in Slavonic countries? Which Slavonic heathen movements are the most significant ones?

Pavel Tulaev: Yes, Galyna Lozko (Zoreslava) is really the most prominent leading figure of heathenism in Ukraine. She is an outstanding ethnographer with a PhD degree, an author of many important works, including “Europe Awaken” – a book devoted to the European pagan Renaissance. Besides, she has founded and registered at official level the Pagan’s Union of Ukraine (rodnovery), that is publishing “Svarog” Magazine in Kiev.

Together with my wife we have founded a pan-Slavic organization called “Rodovoje Slavyanskoje Vetche”, in which leaders of heathen movement and pagan priests from Russia, Ukraine, Poland, Byelorussia, Serbia, Bulgaria and other Slavonic countries take part. I recommend you to read about it at our multilingual portal www.ateney.ru or in our newspaper “SLAVA!”.

Delian diver: Are you in touch with organisations dedicated to preserving German/Nordic, Celtic or ancient Greek and Roman heritage?

Pavel Tulaev: Yes, of course we are. First of all, I would name the World Congress of Ethnic Religions (WCER), headed by Jonas Trinkunas, an outstanding explorer of the folk traditions in Lithuania.

Also we have direct connections with such organizations and magazines as “Message” (The Druids of France), “Nordische Zeitung” (Germany), “Toporzel” (Poland), “Svevlad” (Serbia), “ARMA” (Greece), “Tierra y Pueblo” (Spain), “Dulo Society” (Bulgaria), “Mesogaia Sarmatia” (Ukraine) and many others.

Delian diver: You suggest the replacement of Faye’s Eurosiberian vision by the idea of Euro-Russia where the Siberian area is to be swapped with White Russia and Ukraine. Who is supposed to be the strategic partner of Euro-Russia in future pan-Europe, and what role will the countries of central Europe play in this new continental block?

Pavel Tulaev: Above all, Guillaume Faye is talking about a futuristic project. It has become more concrete when he visited Russia after our invitation. As a result, I have managed to convince him that the notion of Euro-Russia would be more accurate in ethnopolitical sphere, because Russia is a historical subject, and Siberia is merely a geographical territory.

Naturally, for us, Russia is the heart of the continent. But, all in all, the project of EuroRussia presupposes a polycentric system , when every country, including Czechia, will be an equal partner within the new pan-European geopolitical structure. I mean EuroRussia, not just “United Europe”, because Russia has its own destiny and mission in the World.

As for the possible partnership, it will depend on the hierarchy of values, such as nation (ethnos), super-ethnos (family of the nations), race (ethnically similar nations) and White Civilization (that can be European or post-European in its essence).

Delian diver: What is your opinion on the USA and their white nationalist movement? Do you think the contemporary hysterical anti-Americanism (fed especially by far left) can be an obstacle on the way of Euro-American nationalist cooperation?

Pavel Tulaev: I always distinguished between modern predatory policy of the US (as an ally of Israel) and the American people, within which we have comrades-in-arms from White Nationalist movement. When I taught in one of the universities of the US in early 1990s, this statement was justified by my personal experience.

Not all of the Russian Nationalists, especially, the radical far-right ones, share the anti-Yankee hysteria, provoked by the lefts and the so-called “Eurasians”. Russia has traditionally good relations with America, and it will develop this geopolitical line, especially in the Far East and the Pacific, where China is the primary rival of both USA and Russia. But this does not diminish our pro-European strategy, because we are tied with Europe by historical and genetic connections.

Delian diver: How do you view the effort USA put into Turkey to join the EU? Is this effort the part of broader strategy of USA- their aspiration for Islam to penetrate Europe? How do you think this islamisation of Europe will be developing?

Pavel Tulaev: We do agree that the USA-NATO uses Turkey as a battering ram against the European community. The US counts on the radical Islamic organizations with the same purpose. They are the so-called counter-agents who are to create the local artificial and controlled conflicts. The islamization of Europe is a reality and a very serious threat.

As an answer to this, Russia proposes its own strategy against Islamic extremism, which is aimed at neutralizing the allies of Turkey, such as the Wahhabites and Albanian extremists. But simultaneously we are strengthening our relations with such partners as Serbia, Bulgaria, Armenia and Greece, despite of NATO’s attempts to destabilize the atmosphere in South-Eastern Europe.

Delian diver: Is the adjustment of Kosovo part of USA’s effort for further weakening of Russia, his allies and “disobedient” European states by the support of ethnic separatism?

Pavel Tulaev: The separation of Kosovo is one more step of the NATO’s strategy, aimed at dissolution of Yugoslavia and the Slavic World as a whole. After the reunification of Germany, Czechoslovakia and the USSR, whose heart was the union of Great Russia, Minor Russia (Ukraine) and Byelorussia, have been also divided in parts.

But this policy of supporting the separatism and autonomous states has another aspect: today Abkhazia (in Caucasus), Crimea (in the Ukraine), Basque Country (in Spain), Kurdistan (in Turkey), Breizh (in France) also stand for their independence. This process might lead to the dissolution of Maastricht’s Europe and will undermine the bases of NATO. This process may be continued in the USA and Canada, where Alaska, California, Texas and Quebec claim their rights for independence.

The history is a constant changing in types and forms of State. In a hundred years, the political map of the world will look far from the way it looks today.

Delian diver: Please, try to introduce us the pan-European movement Synergies Europeennes. Is Athenaeum regarded as its independent branch? Are there any differences between it and other European branches?

Pavel Tulaev: Synergies Européennes is a pan-European intellectual movement, led by our friend and constant correspondent Robert Steuckers from Belgium. The Russian ATHENAEUM is an independent review, that I am publishing with my colleges: Anatoly Ivanov, a polyglot translator and a veteran of Russian Nationalist movement, and Vladimir Avdeev, a famous writer and racial scientist.

Of course, there are many differences between us and other European branches, since every country has its own history and traditions. Moreover, each of the members of the Russian team has his own preferences and priorities. I am a Russian Nationalist and a pan-Slavist, Anatoly Ivanov sympathizes with Franco-Roman countries and Vladimir Avdeev is famous for his pro-Germanic sympathies. But we all work on the basis of principle of multiformity and harmonic unity of ideas.

Delian diver: Introduce us, please, the Slavic Committee as well. When did it spring into existence and who has been participating in its running?

Pavel Tulaev: The history of the Slavic Committee dates back to the mid. XIX century, when, as a result of growth of national-liberating movements in Europe (the so-called “Spring of the Nations”), the first historical congress took place in 1848 and gathered in Prague more than 300 delegates from fraternal countries. It stimulated the growth of Slavophilian sympathies all over the world. After that, some similar congress in Moscow, St. Petersburg and Belgrade took place.

In the Soviet times this ideological and cultural movement was banned, its leaders were repressed. But during the war with Hitler’s Germany, the ideas of Pan-Slavism were revealed. In the end of the war, even Stalin, mostly due to diplomatic reasons, had to call himself a Slavophile. In history, this ideology was partially realized by Joseph Broz Tito.

The New wave of Pan-Slavism began in the 1990-s, when the Soviet war veterans, who were disappointed by the dissolution of the Warsaw Treaty states, tried to organize new international organizations. These are: “Slavyansky Sobor” (The Slavic Council) led by a combat correspondent Nikolai Kikeshev (Russia) and the International Slavic Committee, led by Jan Minar (Czech Republic). I am an active member of the Russian affiliation of this organization.

Since then several prominent international congresses and conferences were held: in Prague, Moscow, Kiev, Minsk. We had a lot of support in Byelorussia, since president Lukashenko is leading a pro-Slavic policy.

After the initiative of many activists from Slavic countries, festivals of art and music take place.

The forms, acquired by the pan-Slavic movement are various and in this respect the “Rodovoye Slavyanskoye Vetche”, that we have organized with Galyna Lozko, is one of the forms this movement has acquired.

Delian diver: At the end please sum up your plans for the future..

Pavel Tulaev: This month I am publishing a very important album “The Native Gods painted by modern slavic artists” that included 230 colored illustrations, a special vocabulary and my introduction devoted to the history of heathen art in Russia. In spring I will publish a volume of reports after the conference “Europe and Russia: New Perspectives” (2007), as I did after the “White World’s Future” conference (2006). I am also preparing a special issue of “Slava!” newspaper, dedicated to the conference in Belgrad (2007), as well as the new issue of our “Athenaeum” Magazine. These materials will be partially posted at our multilingual website www.ateney.ru.

All in all we will continue the line of strengthening the brotherhood of the Slavic peoples and our cooperation within the White World. We are preparing a new conference in Bulgaria, in which the representatives of Czech Republic are also welcome to take place.

We are always ready for a positive and constructive collaboration within the framework of today’s laws and political correctness that does not abolish bravery of thought and reality of action.

In the name of our Native Gods!
Slava!

Radim Lhoták ve svém článku „Evropský stát, ano či ne?“ považuje koncept moderního národního státu za mrtvý a příznivě vítá unifikační snahy současné Evropské unie. Vyvozuje tak z faktu globálního a globalizujícího se světa, v jehož „univerzalismu míšení myšlenek, ras a kultur“ není pro zastaralou koncepci národního státu místo a navíc tato nedokáže adekvátně akcentovat požadavky a výzvy doby. V podstatě s jeho vývody souhlasím, ačkoli se domnívám, že v určitých zásadních bodech se Radim Lhoták mýlí a místo zastaralé koncepce národního státu (která byla aktuální a prakticky fungovala naposledy v 19. století) přeceňuje některé současné eurounijní snahy, které silně zavánějí konstruktivismem

Předně však souhlasím s myšlenkou, že mnoho zastánců „národního státu“ nechápe, že tento ve svém pravém slova smyslu sice existuje de iure, nikoli však de facto. Dávno nefunguje jeho základní smysl: ochrana národního a soukromého kapitálu před cizí mocí. Globalizace tato pouta zpřetrhala nastolila problém jiný. Ten zní nikoli jak v rámci národního státu ochránit vlastní bohatství, nýbrž jak bohatství, vytvořené v rámci jednotlivých národních států co nejlépe ochránit a využít v dravé konkurenci pomalu se konstituujících kontinentálně-civilizačních bloků.

Dalším problémem je samotná definice pojmu „národní zájem „a otázka, jak zmiňuje Radim Lhoták, nakolik jsou dnes národní státy skutečně odrazem národního zájmu toho kterého národa. Myslím, že je na místě také přemýšlet nad tím, jaký cíl obrana národního státu sleduje, nevyjímaje jak obecné, tak konkrétní (české) pohledy. Je to návrat do minulosti? Kam? Do 19. století, nebo k první republice? Lze vůbec obnovit tradiční vazby a romantické nahlížení na národ a prosperující národní stát jako alfu a omegu politického snažení a politické kultury? To jsou otázky, na které nebývá příliš často odpovídáno a rozpoutání široké debaty nad těmito otázkami by bylo jistě velkým přínosem.

Skepticky se ale stavím k tezi, že současná Evropská unie představuje jakousi naději, nebo přípravu půdy pro pozdější vymezení evropské identity v nadčasové rovině, garanta pozitivního ekologického rozvoje a hráz proti vykořeňující západní nekultuře.

Co se týče ekologických otázek, nepřeceňoval bych evropskou ekologickou politiku jako obecné dobro. Příliš často znamená více regulací, než skutečného pozitivního vývoje a sama ekologická politika vůbec skýtá příliš mnoho záludných a nedořešených otázek, které by měly být nejprve diskutováno, než se přistoupí na nějakou jednotnou politiku (jejíž „jednota“ by zde především měla spočívat v oné proklamované různorodosti, především vzhledem k odlišným sociálním, klimatickým, nebo zemědělským podmínkách různorodých evropských krajů.)

Evropská identita, pojem, který sám o sobě musí být nejprve definován a i tak představuje otázku hodnou mnohastránkových elaborátů. Ať může být je ztracena, poškozena, nebo nenalezena, pořád představuje fenomén, jehož jakákoli akcidentální proměna, či redefinice by měla vzejít nikoli z direktivního příkazu „shora“, nýbrž jaksi „sama od sebe“, samovolnou explozí. Stejně jako se vymezení národa formovalo delší dobu a na základě okolností a souvislostí, nelze evropskou identitu určit příkazem, či konstituováním jakékoli institucionální organizace.

Pokud bude Evropa vůbec kdy s to, odvrhnout „západní nekulturu“, může se tak stát jedině „duchovní revolucí“ v srdcích jejích obyvatel. A konkrétně u Evropské unie v současné době nesleduji náznak vzdoru, či odmítnutí kultury konzumu, nebo globalistu, spíše naopak.

Všechny nastolené otázky zůstávají otevřené a jak bylo nastíněno v úvodu, široká debata, která by je akcentovala, je nepochybně na místě. Shodneme se na neudržitelnosti konceptu národního státu v 21. století. Osobně si však nemyslím, že je řešením evropský „superstrát.“ V absenci mandátu, uděleného potřebným „démem“, nespatřuji rozdíl mezi mnohdy pochybně utvořenými národními parlamentními koalicemi a mocí evropského úředníka. Proto preferuji jistě přesun určitých otázek na celoevropskou úroveň, ale spíše než umělý „superstrát“, decentralizovanou demokratickou konfederativní Evropu za současného zachování a posílení jednotlivých evropských národních identit a kultur.

Atomizace společnosti, odcizení, individualismus, výprodej ideálů lidské vzájemnosti za individuální požitky konzumní spotřeby. Moderní stát v roli Velkého bratra, který se postará, abychom žili v poklidné nevědomosti, soukromé izolaci, v sociálním smíru, abychom nebyli nikým burcování z líné a nedůvěřivé letargie ke všemu, co povznáší, co probouzí tlukot srdce v touze po naplnění smyslu života, co vyzývá ke změně a dobývání, k plození a tvorbě nadčasových hodnot, jimiž směňujeme vlastní nedostatečnost za titánskou sebevládu celku. Má zde ještě smysl mluvit o národním sebeurčení, o společné věci národní svébytnosti, hrdosti a vlastenectví? Co nám ještě zbylo z morální síly, s níž bychom dokázali obětovat vlastní pohodlí, pomíjivé statky a třeba i život ve jménu společné víry, rasy a přesvědčení?

Mám obavu, že nic. V universalismu míšení myšlenek, ras a kultur nastává konec všem idejím národní i kulturní identity, nastává úpadek každé kultury, která byla zorána pluhem globalizace. Všeobjímající chaos názorů a ztráta společenského vědomí je skutečný prostor, v němž národní státy pouze uzurpují stádo popudlivých, sebestředných a neukázněných jedinců, kteří si navzdory společnému jazyku už v ničem nerozumí.

Evropské společenství má tendenci se konstituovat na základě ústavního principu. Souhlasně se slovy Václava Klause musím říct, že nám tak pomalu a jistě vzniká nový superstát sjednocující moderní, původně národní, státy v uskupení ne nepodobném federaci Spojených států amerických. Názory politiků na smysl EU se různí, postkomunistická garnitura liberálních pravičáků na Pražském hradě však nálepkuje pozadí evropské integrace jednoznačně: Jde o socialistickou a komunistickou ideologii sjednocení evropského proletariátu v boji proti třídnímu nepříteli v podobě národních států a jejich touhy po bohatství a moci. Co to vidíme na naší politické scéně? Paranoiu nebo hluboké pronikání pod povrch věcí a odhalení nové evropské revoluce zosnované jako spiknutí komunistické internacionály?

Při té příležitosti si připomeňme základní motiv, který před lety vedl ke vzniku myšlenky o sjednocení Evropy. Důvodem byla rostoucí hospodářská síla USA a vliv této bezkonkurenční světové velmoci na globální ekonomiku. Takové moci nemohl konkurovat žádný vyspělý evropský stát, Německo, Francie ani Anglie. Jako možné řešení se jevilo sjednocení evropských států do uskupení srovnatelného s ekonomickými možnostmi USA. Základní podmínkou bylo vytvoření jednotného trhu schopného generovat kapitálové investice a přijímat produkci zboží srovnatelně s prostředím amerického trhu a jeho spotřebou. Jen tak mohla být vytvořen protiváha americké expanze směřující na třetí trhy, ale i do samého srdce evropského hospodářského prostoru za účelem jeho kapitálového ovládnutí.

Myšlenka a následná realizace sjednocené Evropy měla ryze hospodářsko mocenský motiv a EU vyrůstala na čtyřech základních pilířích tvořících základ jednotného trhu: Svobodný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Pojem svoboda zde ovšem neměl a nemá význam liberalizovat evropský trh do podoby volnější, než jaký je v jednotlivých státech Evropy či v samotných USA, nejde o to dát mu ideální svobodu bez všech regulací a organizačních stimulů současných zastupitelských demokracií těchto států. Smyslem evropské integrace bylo odstranit napříč Evropou všechny překážky celní, měnové, daňové a národnostní tak, aby Evropa fungovala jako jeden celek s jednou hospodářskou politikou a jednou centrální bankou.

Sjednocení evropského trhu vyvolává otázku významu současných národních států v rámci EU, jejich role ve smyslu ochrany národních zájmů těchto zemí. Ponechme stranou, nakolik jsou tyto státy opravdu výrazem národních zájmů a zárukou uchování původních národních kultur. Globální konzumní styl života a západní nekultura proniká do všech koutů Evropy bez ohledu na jazyk i původ jejích obyvatel. Je-li vše v současném globálním světě určeno bohatstvím a ambicemi nadnárodní ekonomiky vytvářet dostatek materiálních hodnot pro život lidí v celé globální vesnici, je na místě se ptát, nakolik účelové a diferencované zasahování současných států do vlastních tržních mechanismů má ještě nějaký pozitivní smysl.

Moderní stát vznikl jako ochrana národního a soukromého kapitálu před cizí mocí, jeho cílem bylo zajistit nedotknutelnost a převahu domácích kapitalistů nad ekonomickými subjekty jiných národů, a to jakoukoliv silou, především však silou vojenskou. Vnitřní funkce moderního státu, jeho zákonodárství a silové resorty zřízené na prosazení zákonů ve společnosti, mají potom význam násilné organizace života lidí v něm. Vznikající zákony a celé veřejné právo má za cíl přinutit občany, aby se chovali a pracovali ve veřejném zájmu. Co je to „veřejný zájem“, o tom se však vedou spory od samého začátku.

Praxe ukazuje, do jakých zrůdných forem se dostává starost národních zákonodárných sborů o nastolení pravidel, jimiž se má usměrnit jednání lidí tak, aby odpovídalo představě politických stran a špiček o veřejném pořádku. Stále neproniknutelnější zapletenec paragrafů veřejného ale i občanského práva, které se mění ze základních principů spravedlnosti na direktivní soubor nařízení a represivních opatření, a neomezený prostor pro jejich výklad stran zkorumpované justice vedou k postupnému oklešťování základních lidských práv a svobod až na dno. Sociální politika moderních států nakonec sama paralyzuje fungování tržního hospodářství a je zdrojem mnohovrstevného plýtvání zdroji daňových poplatníků a nakonec i vytvořenými hodnotami. Ptám se proto: Je nějaký důvod pro zachování suverenity takových států?

Globální ekonomika se utvořila v nadnárodní formě, globální ekonomické subjekty postupně stále více diktují světu podmínky ekonomické prosperity, v takové situaci národní státy přestávají být tím, čím původně byly, a ztrácejí jakýkoliv smysl. Jsou pouhou líhní vypočítavých politiků, chamtivých byrokratů, bující a nenasytné exekutivy správních orgánů a organizací, nacionalistických šovinistů, a tak dále. Jak je potom možné chápat volání po suverenitě národních států v rámci EU? Jaká zaujatost kypí v žilách euroskeptiků? Nejde náhodou pouze o budoucnost jejich politických a mocenských ambicí, o zachování zdrojů obživy současných politických garnitur, zajištění jejich práva na existenci jako skupin, které si dělají ze svého státu soukromou živnost zdůvodněnou ideály národní nezávislosti?

Horlivá zaujatost odpůrců evropské ústavy a jejich odpor k nadřízeným úředníkům EU vede tak daleko, že napadají i závěry evropského fóra směřující k ochraně životního prostředí a k ekologickým otázkám doby. Jak jinak je možné hodnotit výroky typu „žádná ekologická hrozba neexistuje, natož pak nějaké globální oteplování, všechny katastrofické scénáře jsou výplodem ekologického náboženství,“ nebo články liberálních odpůrců regulace, kteří upadají do nepříčetnosti při pomyšlení, že by nějaké „nekompetentní a neprokázané“ teorie klimatologů či jiné ekologické lobby měly mít za následek regulaci tržní ekonomiky, měly nařizovat současným státům pravidla hry a nutit je přispívat daněmi na oltář společné věci všech lidí tohoto světa, jakou je záchrana přírody před zpustošením?

Svět se prý nedá regulovat, žádná opatření vydaná z centrálních postů EU na snížení emisí, využití alternativních zdrojů energie, ochrany prvotních zdrojů nemají smysl, vše musí zařídit neviditelná ruka trhu. Přitom minulý přínos EU právě v cílené ochraně přírody a životního prostředí se dá jen těžko popřít. A je vcelku příznačné, že jde o dodatečné funkce společenství, jimiž se EU staví nad prvotní ekonomické zájmy a hledá tak svůj význam v rovině lidské a nadčasové. Přes stálou nedostatečnost všech ekologických opatření nutno říci, že regulativy EU, jejich tlak a dotace na odsiřování průmyslových exhalací, na čističky vod a katalyzátory výfukových plynů měly pozitivní přínos. Krušné hory se začínají znovu zelenat lesním porostem, do našich řek se vracejí pstruzi, už si ani nevzpomínáme na poplachy a zákazy vycházení v souvislosti se zamořeným ovzduším našich měst výfukovými plyny automobilů.

Tím se dostávám k tématu, kterým se rozšiřuje původní smysl EU a nabírá s sebou otázky lidského života, životního prostředí a kultury. Není pochyb, že původní záměr hospodářské unie sdružující suverénní státy postupně přerůstá v nový evropský stát, v nový význam evropského prostoru, který není pouze zárukou ekonomické síly, ale připravuje půdu pro budoucí mnohoznačný život lidí bez partikulárních národních zájmů a s citem pro společné otázky lidstva. Pouze takový stát bude schopen uvádět řešení problémů globálního charakteru do reálného života a na jeho cestě mu nesmí překážet státy současné. Pouze takový stát bude schopen urychlit přechod na ekologické zdroje energie a provoz mobilních prostředků na bázi vodíku a kyslíku namísto fosilních paliv. Ze čtyř pilířů ekonomických vzniká naděje na vytvoření dalších pilířů ekologických, obecně lidských a kulturně společenských.

Prvním pilířem je určitě péče o to, co je nám všem společné a drahé, péče o přírodu. Té bude nutné podřídit mnohé z ekonomických zájmů a touhy po bohatství každého z nás. Hmotné bohatství nemůže být v budoucnu kritériem lidského štěstí, kvetoucí zahrada, jako naše vlastní prostředí k životu, však ano. Dalším pilířem musí být péče o člověka a o jeho duši. Doufejme, že postupně budou vyčleněny hmotné prostředky pro všeobecné vzdělávání mládeže na té nejvyšší úrovni, pro tvůrčí zaujetí a myšlenkový rozkvět lidí, pro duchovní zdroje, jež nebudou řízeny trhem a penězi, nýbrž vzdělanci, filozofy a kantory v tom nejryzejším založení, jinými slovy hodnotami lidské ušlechtilosti namísto hodnot konzumních. Jen tak bude dán prostor ke kulturnímu rozvoji lidí a ne k jejich spotřebnímu úpadku.

Třetím pilířem, jímž může evropský stát přispět k rozkvětu lidského života, je jeho univerzalita a potencionální netečnost k otázkám příslušnosti, vzájemnosti a uspokojení bytostných potřeb člověka. Současná sociální politika moderních států, v jejímž středu je přerozdělování zdrojů od úspěšných k neúspěšným, od silných k slabým, od snaživých k lajdákům, nuže tato politika „sociální spravedlnosti“ je jedním z hlavních důvodů úpadku kultury lidského společenství vůbec. Maximou sociálního člověka a jeho bytí není být nakrmen cizáky, nýbrž nalézt zdroje obživy a blaženosti ve společné cestě a vzájemné pomoci bližních.

Superstát velikosti evropského společenství nemůže být nositelem ani garantem nějaké univerzální kulturnosti svých občanů. Při své rozlehlosti a globálním charakteru se naprosto vymyká roli, s níž by měl určovat kulturní statky tak obrovského množství lidí a národů v celku. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o nevýhodu, euroskeptici mohou zajásat a zvolat, k čemu stát, který nemůže dát lidem kulturu? Omyl. Na takovou funkci jsou krátké již současné národní státy. Kultura lidí nezraje tím, co se jim nabízí k použití, shora ke shlédnutí, ke spotřebě, kultura lidí je dána aktivním utvářením konkrétních společenství na společné cestě ke společným hodnotám, ke společné výchově svých potomků, kteří se dokáží obětovat pro blaho celku, zkrátka k vybudování všech zapomenutých tradic, jimiž si minulá společenství vybojovala své místo na slunci, své štěstí a život v respektu k pravidlům dobrého chování, k uchování duchovních hodnot a v úctě k moudrosti svých předků.

Kultura žádného lidského společenství se nedá přikázat nebo nastolit zákony. Každý kult, mýtus či mrav dobrý pro každého musí vyplynout ze spontánní zkušenosti reálného společenství a z reálného soužití postaveném na společném názoru a kolektivní spolupráci. Bez vzájemnosti a pocitu zakotvení jedince v celku není žádná kultura. Taková společenství však musejí být omezená, přehledná a mohou vzniknout teprve tehdy, když zmizí současné státy jako organizátoři života sociálně potřebných jedinců. V rámci globální evropské vesnice tak vznikne vakuum, prostor pro neřízené sebeutváření libovolných existenčních uskupení, regionálních celků, komunitních spolků, rodů či kmenů, které nebudou spoléhat na almužnu svého státu. Ten bude příliš veliký a příliš neschopný se postarat o jejich členy, bude proto dost důvodů začít se starat sama o sebe svobodně, odpovědně a nezávisle na státě samotném. Bude dost důvodů hledat kulturní obsah lidského života ze života samého, z lidské vzájemnosti a existenční solidarity, překročit stín současné bídy plynoucí z hmotného bohatství a individuálního přežívání v odcizeném celku organizovaném státní mocí.

Jared Taylor se narodil v Japonsku (1951), kde žil do svých 16 let. V roce 1973 absolvoval Univerzitu v Yale (BA, filosofie), v roce 1978 pak Institut d’Etudes Politiques de Paris (MA, Mezinárodní ekonomika). Ovládá francouzštinu a japonštinu, kterou vyučoval na letní škole Harvardské univerzity. Před rokem 1990 byl redaktorem ve Washington Times (1974 – 1975), poté redaktorem počítačového časopisu PC Magazine (1983 -1988).

V současné době žije v Oaktonu ve státě Viriginia a je vydavatelem časopisu American Renaissance (vychází od roku 1991) a prezidentem New Century Foundation. Před těmito angažmá působil rovněž i v redakční radě časopisu The Occidental Quarterly a byl ředitelem think-tanku National Policy Institute.

Jared Taylor je autorem těchto knih:

Shadows of the Rising Sun: A Critical View of the Japanese Miracle (WilliamMorrow & Co., 1983, 336 pp.)

The Tyranny of the New and Other Essays (Kinseido Publishing, Tokyo, 1992, 89 pp.)

Paved With Good Intentions: The Failure of Race Relations in Contemporary America (Carroll & Graf, 1992, 416 pp.)

The Real American Dilemma: Race, Immigration, and the Future of America (New Century Books, 1998, 139 pp.)

A Race Against Time: Racial Heresies for the 21st Century (New Century Books, 2003, 331 pp.)

Jeho články a eseje byly publikovány v různých významných periodicích – Wall Street Journal, Los Angeles Times, Chicago Tribune, Baltimore Sun, Washington Star, San Francisco Chronicle, Boston Globe, National Review, Chronicles, Mankind Quarterly, Washington Post, Occidental Quarterly, Journal of Political, Social, and Economic Studies.

Délský potápěč: Můžete nám prosím představit časopis American Renaissance? Kdy byl založen a jaká myšlenka stála u jeho zrodu?

American Renaissance vychází od roku 1989. Jeho záměrem je hájit oprávněné zájmy bílých nejen ve Spojených státech, ale i po celém světě. Kterákoli jiná rasová či národnostní skupina neváhá upřednostňovat vlastní zájmy – někdy přímo na náklady bílých – avšak jen od bílých se očekává, že se budou chovat tak, jako by neměli vůbec žádné legitimní zájmy.

Přistěhovalci ze zemí Třetího světa proudí do mnoha bílých zemí a přetvářejí je způsoby, které nejsou po chuti původní populaci. To musí skončit. Bílí potřebují a zaslouží si svoje domoviny (homelands), v nichž jsou jasně ve většině a kde je jejich kultura normou.

Prosazování těchto stanovisek a zkoumání dalších (s rasou souvisejících) otázek bylo důvodem proč jsme založili American Renaissance.

Délský potápěč: Vycházejí nějaké podobné časopisy ve Spojených státech? Můžete nám popsat postoj společnosti a politických kruhů k nim (včetně AR) v době neustále vzrůstající „politické korektnosti“?

Ve Spojených státech existuje jen velmi málo časopisů věnujících se zájmům bílých. Většině Američanů bylo vtloukáno do hlav, že preferování společnosti ostatních bílých a hrdost na vlastní rasu a kulturu je „bílá nadřazenost“ nebo „rasismus“. Tyto absurdní a nebezpečné názory hluboce zakořenily v USA prostřednictvím univerzit, církví, politiků a médií.

Lidé jakékoli jiné rasy ve Spojených státech považují za normální spolupráci mezi sebou, aby zvýšili svůj počet a vliv. Jenom od bílých se očekává, že budou „oslavovat různorodost“ (celebrate diversity), to znamená oslavovat svůj klesající počet a vliv.

Délský potápěč: Řekněte nám prosím něco o vašich plánech do budoucna..

Pomocí našich publikací, konferencí a webových stránek www.amren.com se pokoušíme ovlivnit tolik lidí, kolik je možné.

V tomto konkrétním historickém okamžiku je nejdůležitějším úkolem bílých Američanů zastavit masové přistěhovalectví do této země. Při současné úrovni přistěhovalectví budou bílí redukováni na početní menšinu od roku 2040. Což by bylo pro náš lid katastrofou a my použijeme všech čestných způsobů, abychom tomuto zabránili.

Vítáme spojenectví se všemi bílými lidmi po celém světě, kteří sdílejí naše zájmy na přežití naší rasy a kultury.

Se srdečnými pozdravy

Jared Taylor, American Renaissance

American Renaissance
American Renaissance is a monthly magazine that has been published since 1991. It has been called „a literate, undeceived journal of race, immigration and the decline of civility.“ Many consider it America’s premier publication of racial-realist thought.

Who We Are
American Renaissance and its web page are run by Jared Taylor, Stephen Webster, Ron Neff, and George McDaniel.

What We Believe
Race is an important aspect of individual and group identity. Of all the fault lines that divide society — language, religion, class, ideology — it is the most prominent and divisive. Race and racial conflict are at the heart of the most serious challenges the Western World faces in the 21st century.

The problems of race cannot be solved without adequate understanding. Attempts to gloss over the significance of race or even to deny its reality only make problems worse. Progress requires the study of all aspects of race, whether historical, cultural, or biological. This approach is known as race realism.

Delian diver: Can you please introduce us the project of American Renaissance? When did it start and which idea was it led by?

JT: American Renaissance has been publishing since 1989. It’s purpose is to speak for the legitimate interests of whites, primarily in the United States, but around the world. Every other racial and national group does not hesitate to advance its interests–sometimes directly at the expense of whites–but whites are expected to act as if they have no legitimate group interests at all.

Immigrants from Third-World countries are pouring into many white countries and transforming them in ways not to the liking of the original populations. This must stop. Whites need and deserve homelands where they are clearly in the majority and where their culture is the norm.

It is to promote these views and to explore other race-related issues that we founded American Renaissance.

Delian diver: Have there been any other magazines of this kind published in the United States? How can you describe current attitude of public and political circles to such periodics (including AR) in the era of spreading political correctness?

JT: There are very few magazines in the United States devoted to the interests of whites. Most Americans have been taught that for whites to prefer the company of other whites and to take pride in their race and culture is „white supremacy“ or „racism.“ This absurd and dangerous view has taken deep root in the United States, promoted as it is, by universities, churches, politicians, and the media.

People of every other race in the United States consider it normal to work together to increase their numbers and influence. Only whites are expected to „celebrate diversity,“ that is, to celebrate their own declining numbers and influence.

Delian diver: Please, unveil us your plans for the future..

JT: We plan to reach as many people as possible, through our publications, our conferences, and our web site, which is www.amren.com

At this point in history, the most important task for American whites is to stop mass immigration to this country. At current rates of immigration, whites will be reduced to a numerical minority by the year 2040. This would be a catastrophe for our people, and we are using every honorable means to prevent this from happening.

We also welcome ties with whites everywhere in the world who share our concerns about the survival of our race and culture.

Warm regards,

Jared Taylor, Editor, American Renaissance

V noci z úterý na středu 18.3 2008 zemřel na Srí Lance světoznámý sci-fi autor, autor mnoha bestsellerů a více jak 100 titulů z oblasti vědecko-fantastické literatury. Jeho předností byl určitý „vhled“ do problematiky. Spisovatel měl titul z fyziky a z matematiky a už v roce 1945 přišel s ideou geostacionární družice. Od roku 1946 byl předsedou Britské meziplanetární společnosti. Přišel i s ideou uplatnění jaderné hlavice v balistické raketě a v knize Rajské fontány rozvíjel ideu výtahu kosmu.

Clarke se proslavil zejména románem „Vesmírná odyssea“, který byl zpracován a jehož samotné filmové zpracování svou netradičností a snahou držet přísnou dikci a předlohu díla, které bylo předlohou, předčilo ostatní konkurenty v žánru. Z jeho dalších románů jmenujme například „Setkání s Rámou“, „Konec dětství“, „Světlo země“, „Proti pádu noci“, „Rajské fontány“, nebo „Kladivo boží.“

Byl též autorem mnoha povídkových sbírek, zmiňme například „Zprávu o třetí planetě“, „Směr času“, „Výprava na zemi“, „Konec dětství“, či sbírku „Hlídka“.

Clarke zemřel na následky dlouhodobých problémů s dechem, ve věku požehnaných 90 let.

Stejně tak nelze ale na druhou stranu nepostihnout snahu o vytvoření globální hegemonie, podporované současnou vládou USA a na ní napojenými intelektuálními kruhy.

Problémem tedy není „balkánská povaha“, „rusofilství“, „šovinismus“ a proto nepokoje, jádro problému tkví ve snaze uplatnit globální supremaci v problémových oblastech a z toho logicky vyplývají škály reakcí, které se v tváří tvář frustraci z rozpadu tradičních vazeb a suverenity rozhodování ve prospěch mašinérie globálního super-řádu projevují různorodým, více, či méně akceptovatelným způsobem.

Balkán zažívá v současné době velice bouřlivé období. Přibližně měsíc po vyhlášení kosovské nezávislosti bouřlivá a neklidná situace dostoupila svého vrcholu, když se mezinárodní jednotky KFOR ocitly pod křížovou palbou srbských ozbrojených oddílů a demonstrantů.

Páteční obsazení budovy mise OSN v Kosovské Mitrovici Srby skončilo v pondělí nad ránem, kdy byli Srbové, kteří budovy ovládali zatčeni a vyvedeni v poutech. Na konvoj policejních antonů, který zatčené odvážel zaútočil dav vzbouřených Srbů kameny a lahvemi. Byly použity i podomácku sestrojené výbušniny a střelné zbraně. Celkem bylo zraněno asi dvaadvacet polských a čtrnáct ukrajinských policistů.

Neuvážené a zbytečné jednání ze srbské strany však nemůže být odděleno od politického kontextu. Nelze ospravedlňovat útoky střelnými zbraněmi na mezinárodní vojáky, provádějící hlídkovou službu, nelze souhlasit se zapalováním ambasád a ohrožováním životů nevinných lidí za kroky jejich vlád.

Stejně tak nelze ale na druhou stranu nepostihnout snahu o vytvoření globální hegemonie, podporované současnou vládou USA a na ní napojenými intelektuálními kruhy. Problémem tedy není „balkánská povaha“, „rusofilství“, „šovinismus“ a proto nepokoje, jádro problému tkví ve snaze uplatnit globální supremaci v problémových oblastech a z toho logicky vyplývají škály reakcí, které se v tváří tvář frustraci z rozpadu tradičních vazeb a suverenity rozhodování ve prospěch mašinérie globálního super-řádu projevují různorodým, více, či méně akceptovatelným způsobem.

Současná politika Spojených států znásilňuje a ničí mnohé, tvoří málo. Maximální ironií je fakt, že podkopává bezpečnost nejen ve světě, nýbrž především vlastní. Jejím cílem není „boj za civilizaci“, „lidská práva“, či „rovnováhu v regionu“. To jsou všechno jen zástupné modely, které do jisté míry plněny být nemusí, nebo také mohou, ale jejich finální podoba je determinována vždy jedním zásadním fenoménem – tím je Pax Americana, úsilí o americkou hegemonii ve světě.

Neokonzervativci, přesvědčeni o univerzalistickém poselství „vyšší“ americké demokratické kultury a nutnosti toto poselství šířit do světa, ve spojení s pro-válečně naladěnými pravými i levými liberály a zástupci amerických zbrojařských koncernů ustavičně balamutí okolí i svět a jejich taktika jim zatím pokaždé vychází. Nejinak tomu je, bohužel, i v případě Kosova.

Není pochyb o tom, že historie Balkánu byla zejména ve 20. století velmi pohnutá a tragická. Není pochyb o tom, že se zde mnoho stran dopustilo odporných a neakceptovatelných masakrů. Nelze pochybovat o tom, že režim Slobodana Miloševiče páchal zločiny. Co však lze stoprocentně zpochybnit, jsou argumenty, které mezinárodní společenství s USA (ovládanými lidmi, jejichž hlavní cíl není mír a lidská práva, nýbrž vlastní hegemonie) v čele použilo a používá při řešení mezinárodních palčivých otázek, jednou z nichž je právě dnešní Kosovo.

Stejně jako se v Iráku nenašly ZHN, jako se neprokázalo spojenectví mezi Husajnovým režimem a islámskými teroristy, ukázaly se i důvody, kvůli kterým USA v roce 1999 iniciovaly útok na Jugoslávii (válku, kterou Kongres nikdy neschválil) liché. Nejinak tomu je i se současnou podporou albánského separatismu. Americkým neokonzervativcům a americkým politikům, řídících se jejich radami, se náramně hodí, jak vyhlášení kosovské nezávislosti rozdělilo Evropu a udělalo v očích jasných odpůrců z kosovských Albánců obětní beránky. Nejde primárně o kosovskou nezávislost, ale o další metu posílení nadnárodní, globální vlády, pod taktovkou USA. Spojené státy tak využívají národních identit a politických vyjádření jejich obrany důmyslně ve vlastním zájmu, když je jednotlivé štvou proti sobě. A jak známo, třetí se vždy směje.

Odmítnutí dalších zbytečných násilností a uvržení Balkánu do víru etnických čistek a genocidiích válek by mělo jít ruku v ruce s odmítnutím nadvlády globálního řádu, podporovaného USA. Toho lze nejlépe dosáhnout snahou o absenci jednoho hegemona na evropské půdě.

K URČENÍ NEPŘÍTELE:

Nositelem „nepřátelských“ ideologií jsou tedy intelektuálové, stavící se z nějakého důvodu mimo národní i etnickou pospolitost (projevují se a vyjadřují, viz post-modernistický newspeak, jako cizí skupina). Ekonomický liberalismus, rovněž nadnárodní, je podporuje tam, kde mu to přináší prospěch (zisk). Benoist: „Rétorika lidských práv nemá jiný cíl, než zlomit protiglobalizační odpor a otevřít nové trhy.“ Politické zájmy národních vlád jsou tu – snad s výjimkou právě USA či Izraele – nanejvýš submisivním partnerem. Levicový antiglobalismus pak hlavně adrenalinovou zábavou jeho mladých aktivistů.

1) KDO systematicky zamlčuje nebezpečí vyplývající z kulturních odlišností?
Vždyť mezikulturní komunikace není snadná ani v nezávazném styku, natož v trvalém sousedském soužití! V mnohých evropských městech tak vznikly mezi afro-semitskými migranty a domácím obyvatelstvem nepřekročitelné propasti. Tisíce Čechů je mělo možnost vidět!

2) KDO je tedy chce nadále mást novodobým slovníkem „tolerance“ a „relativních hledisek“ („všechny způsoby života jsou si rovné a zasluhují stejnou zákonnou ochranu“)?
Od kulturního relativismu je krůček k relativismu morálnímu!

3) KDO bezostyšně opakuje, že národ je jen imagined community (Judson)? Že „základky mají učit multikulturně (Czechkid)“?

4) KDO s jistotou hlásá, že „migrační klid v Česku nepotrvá věčně“, že „cizince prostě potřebujeme“, neboť „jejich podíl je hluboko pod absorpční kapacitou společnosti?

5) KDO nesmyslně tvrdí, že ghetta nevytváří mentalita a od ní odvozená kultura jeho obyvatel, nýbrž že je to až ghetto, které formuje své obyvatele?

6) KDO staví do popředí otázku ochrany rostlinných a živočišných druhů, jejich biotopů, ale k ochraně vlastního druhu, jeho kultury a teritoria buď mlčí, nebo je svou činností dokonce poškozuje?

Patrně jen ten, kdo se necítí být jejich součástí… Je důležité, že se děti učí chránit přírodu, je neomluvitelné, že se neučí chránit samy sebe (naprostá nepřipravenost, s jakou naše dívky a mladé ženy vstupují do mezietnických vztahů a manželství, je pouhá špička ledovce této ideo-diverze)!

7) KDO burcuje k boji proti globálnímu oteplování, ale ignoruje bezprostřední nebezpečí plynoucí z kolapsu burzovní turboekonomiky s její téměř naprostou provázaností?
Jsou oblasti, v nichž je mlčení spoluvinou!

8) KDO degraduje vlastenectví na „poslední útočiště padouchů“, přitom však podporuje různé agresivní a úchylné menšiny?
Mysleme na dětské oběti této zrůdné agitace!

9) KDO okřikuje a ironizuje „konzervativní moralisty“, že nemají právo určovat, co je dobré a co je špatné?
Diktovat zřejmě smějí jen ti, kdo financují podrývání našich biologických instinktů a etických hodnot.

10) KDO nebo co vyrábí všechny ty „uznávané nezávislé odborníky“, „nezávislé pozorovatele“ a „experty na vše“, kteří pod chabým pláštíkem odbornosti vedou jako krysaři celé národy do katastrofy?
Jedince, kteří se neštítí „vědeckými“ principy „neutrality hodnot“ omlouvat svou destruktivní činnost, namířenou proti duchovnímu i fyzickému bytí společností, z nichž vyšli?

11) KDO má prostředky vytvářet pomocí médií a pochybných průzkumů, které nejsou ověřitelné, iluzi „veřejného mínění“?

12) KDO má možnost vnucovat významy, filtrovat poznání a spoléhat se na to, že mediálně viděné, slyšené a čtené převáží osobní, každodenní žitou skutečnost a zkušenost?

Kdo má tedy monopol na to, co do politiky patří (např. registrované partnerství), a co ne? Kdo tvoří onen malý okruh lidí? Prezident Klaus ho kdysi definoval jako „nesmírně vlivnou intelektuální skupinu nadnárodního elitářského aktivismu, jejíž univerzalismus, mesianismus a internacionalismus se opírá o feminismus, pacifismus, ekologismus a hlavně humanrightismus.“ Bohužel už nevysvětlil, proč je tak vlivná. Stojí za ní totiž zájmy (a prostředky) jeho nedotknutelné modly – ekonomického liberalismu.

Důležité je tu slůvko „nadnárodní“, bylo by nesprávné ztotožňovat výše uvedené –ismy výhradně s USA, naopak, většina amerických vlastenců poukazuje na to, že ve skutečnosti se v americké společnosti objevily až s jistou předválečnou i poválečnou intelektuální evropskou emigrací (Buchanan); když se ovšem agenda lidských práv osvědčila jako nejúčinnější trojský kůň v boji amerického imperialismu se sovětským, stala se trvalým nástrojem k úspěšnému prosazování jeho zájmů (viděli jsme to na Balkáně, na Ukrajině, u nás, uvidíme to v Bělorusku, o „třetích“ zemích nemluvě).

Nositelem těchto ideologií jsou tedy intelektuálové, stavící se z nějakého důvodu mimo národní i etnickou pospolitost (projevují se a vyjadřují, viz post-modernistický newspeak, jako cizí skupina). Ekonomický liberalismus, rovněž nadnárodní, je podporuje tam, kde mu to přináší prospěch (zisk). Benoist: „Rétorika lidských práv nemá jiný cíl, než zlomit protiglobalizační odpor a otevřít nové trhy.“ Politické zájmy národních vlád jsou tu – snad s výjimkou právě USA či Izraele – nanejvýš submisivním partnerem. Levicový antiglobalismus pak hlavně adrenalinovou zábavou jeho mladých aktivistů.

Definice nepřítele proto zní:

a) NEPŘÍTEL JE TEN, KDO PŘINÁŠÍ „CHAOS“

– kosmopolitní, multikulturalistický, homosexualistický, genderistický, humanrightistický, protinárodní intelektualismus, ti, kteří v menšinách objevili svůj nový „proletariát“, jemuž jsou schopni slíbit cokoliv + islám a imigranti z třetího světa se svou etno-kulturní odlišností

b) A TEN, KDO HO TOLERUJE

– ekonomický a politický liberalismus, systém až příliš vycházející vstříc našim slabostem a neřestem, který „chaos“ podporuje a využívá tam, kde z něho profituje (včetně organizovaného zločinu se zbraněmi, drogami a prostitucí), současně se ho však pokouší kontrolovat (zákazy, cenzura, „teledohled“ všudypřítomných kamer, slídění na internetu atd. atd.); svůj „řád“ tak vlastně zakládá na etablovaném nepořádku! (Benoist)

Stará koalice, kterou už dávno před II. světovou válkou prohlédli lidé jako Julius Evola, Gottfried Benn, Hermann Keyserling, Pierre Drieu La Rochelle či Giovanni Gentile, když v tehdejším komunismu a liberalismu spatřovali „dvě strany falešné mince“.

Sluší se v této společnosti citovat i definice Carla Schmitta, v souvislosti s kolonizací Evropy národy třetího světa podivuhodně aktuální:

„Extrémní případ konfliktu mohou rozhodnout jen sami zúčastnění mezi sebou; zejména může každý z nich jen sám rozhodnout o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“

…nepřátelství… je bytostnou negací jiného bytí.
(Obyvatelé Paříže, Rotterdamu nebo Berlína o tom ví své).

„Jestliže část národa prohlásí, že už žádného nepřítele nezná, pak se podle okolností staví na stranu nepřátel a pomáhá jim…“

(Vyhnou se i tentokrát politické zodpovědnosti?)

Skutečně bychom se měli zaměřit na vlastní situaci. Podle nejnovějších výzkumů a výpočtů, bude za padesát let žít na území Spojených států 127 milionů lidí hispánského původu, což bude více než trojnásobek nynějšího stavu. Přibude navíc více než 100 milionů nových imigrantů. Žádný jiný národ nestojí před vážnější hrozbou rozmachu entického nacionalismu, než Spojené státy.

Prezident Bush nedávno při své návštěvě Afriky vyjádřil politování nad genocidou ve Rwandě v roce 1990 a bránil své rozhodnutí nevyslat do oblasti Dárfúru americké oddíly a odsoudil etnické čistky v Keni.
Jak známo, po zfalšovaných volbách byla zahájena rozsáhlá etnická čistka, již padli za oběť příslušníci dominantního kmen „Kikyuové.“ Obyvatelé jsou rozděleni a navzájem se masakrují na základě „hranic krve a půdy“.

Ve shodě s názvem článku na titulní stránce aktuálního čísla časopisu Foreign Affairs „My a oni: Vzrůstající síla etnického nacionalismu“, mohou být Spojené státy snadno usvědčeny z toho, že ve třetím světě podporují etnické války , které trhají tamější země stejně tak, jako se v Evropě počalo dít ve 20. století a co tam pokračuje dodnes.

Etnonacionalismus, píše profesor Jerry Z. Muller z Katolické univerzity, hrál postupem času stále stěžejnější roli v moderní historii jako společné uvědomění a uvědomování si vlastní identity. Procesy jím vyvolané, nutně vedly a vedou často k násilné separaci jednotlivých etnických skupin.
Obyvatelé Západu se zjevně ze své historie příliš nepoučili

Muller dále píše:

„Vlivný mýtus 20. století evropské historie učí, že nacionalismus vedl dvakrát ke světové válce, jednou v roce 1914 a znovu v roce 1939.“

Příběh má své pokračování. Evropané dospěli k tomu, že nacionalismus je nebezpečný a postupně jej zavrhli. V poválečné době vytvořili sít mezinárodních institucí, vedoucích v konečném důsledku k ustanovení Evropské unie.
Muller zápasí s mýtem, podle kterého na starý kontinent přišel mír po triumfu etnického nacionalismu, poté, co se Evropané „roztřídili“ a každé etnikum nalezlo „svůj domov“.

Počátkem 20. století figurovaly v Evropě tři multietnická říše: Osmanská, Ruská a Rakousko-Uherská. Balkánští etnonacionalisté se odhodlali k akci jako první. První světová válka podnítila Srby k tomu, odtrhnout Bosnu od Rakouska-Uherska. Po čtyřech letech jatek Srbové uspěli. Etnonacionalismus v Evropě triumfoval.

Po zániku Osmanské říše podnítil etnonacionalismus vznik Turecka a etnické přesuny obyvatel mezi Ankarou a Aténami. Arméni byli z Turecka vyhnáni a dokonce byl učiněn pokus o jejich smazání z povrchu zemského. Na troskách Ruského impéria a Rakousko-Uherska se zrodilo Finsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Československo a Jugoslávie. Později ale jednotlivé národnostní menšiny pocítily touhu po vlastním státě, nebo po připojení se ke svým příbuzným, od kterých byli odloučeny.

V Polsku to byli Ukrajinci, Němci, Litevci a Židé. V Československu tvořili polovinu obyvatel Němci, Slováci, Maďaři, Poláci, Rusíni a opět Židé. V Jugoslávii byli Slovinci, Chorvaté, bosenští Srbové, Makedonci, Černohorci a Albánci.

Adolf Hitler se během druhé světové války pokusil sjednotit veškeré obyvatelstvo německé národnosti do jednoho „etnického domu“ Tak anektoval Rakousko, a požadoval odtržení Suder, zesiloval tlak na Polsko, aby navrátilo Německu „ztracené město Danzig“ a po Litvě přístav Memel a přilehlé oblasti.

Druhá světová válka urychlila nejhorší možný scénář ze všech.
Evropští židé, bez vlastní národní domoviny, zahynuli, nebo utekli do nově vytvořeného státu – do Izraele. Němci žijící v baltských státech, Polsku, Československu, ale i na Balkáně byli vyštváni v jednom z nejbrutálnějších odsunů v historii, kdy bylo ze svých domovů násilně vyhnáno mezi 13-15 miliony Němců, z čehož celkem dva miliony následkem a během odsunu zahynuly.

Po konci druhé světové války byly evropské národy tak etnicky čisté, jako nikdy. Ovšem za cenu potoků krve.

O 45 let později, po skončení studené války, se rozpadly zbývající multinárodní státy – Sovětský svaz, Československo a Jugoslávie, výsledkem čehož byly více než dva tucty nových národních států – všechny byly založeny na etnonacionalismu.

Jak argumentuje Muller, etnický nacionalismus může být skutečně předpokladem liberální demokracie. Koneckonců ve chvíli, kdy evropské kmeny vytvořily homogenní národní státy, zavládl na chvíli mír a porozumění. Co se však stalo koncem 20. století v Evropě, může být předzvěstí k tomu, k čemu může dojít v Latinské Americe, na Středním východě, v Africe a v Asii.

V Číně dlouhodobě vzdorují asimilaci Mongolové a Tibeťané. „Tatarstán“, neformální soubor několika zakavkazských oblastí, může být do budoucna velkým problémem pro Rusko a do jisté míry jím je už dnes. Na Balkáně je podobnou horkou půdou Kosovo. Srbové navíc nyní mohou napodobit Albánce a žádat odtržení části území Bosny a Hercegoviny.

Američané, jak píše Muller, nahlížejí na etnonacionalismus jako na stěžejní ideu, a to jak po intelektuální, tak i po morální stránce. Sociální vědci vynakládají velké úsilí na to, aby prokázali, že etnický nacionalismus není produktem přírody, nýbrž kultury.

„Ale nikdo z nich nemůže etnický nacionalismus ignorovat a nebrat v potaz“, dodává Muller.

Skutečně tomu tak je, stačí když se podíváme na vroucí etnickou situaci baskickým regionem ve Španělsku počínaje, Belgií, Bolívií, Bagdádem pokračuje a konečně Bejrútem konče. Možná by pro Ameriku bylo nejlepší, aby se vzdala toho, aspirovat na rozhodující úlohu a užívání síly v záležitostech, týkajících se etnických problémů mimo Spojené státy.

Skutečně bychom se měli zaměřit na vlastní situaci. Podle nejnovějších výzkumů a výpočtů, bude za padesát let žít na území Spojených států 127 milionů lidí hispánského původu, což bude více než trojnásobek nynějšího stavu. Přibude navíc více než 100 milionů nových imigrantů. Žádný jiný národ nestojí před vážnější hrozbou rozmachu entického nacionalismu, než Spojené státy.

Obrať svůj pohled k domovu, Ameriko.

Zdroj: Osobní stránky autora

Plané je mluvit o konzumu jako o dekadenci lidských hodnot, pokud neřekneme, o jaké hodnoty jde a jaké hodnoty jsou toho opakem. Mluvit jen o míře spotřeby každého z nás, ženoucí lidstvo do záhuby, je mlácením prázdné slámy, pokud zavíráme oči před lidskou populací, s níž je ona míra v přímé úměře. Současná konzumní společnost bude překonána, pokud se přestaneme rozmnožovat a zásadně tak zredukujeme svůj počet. Jediný přijatelný způsob plození je takový, který nebude spoléhat na genetický pár rodičů, nýbrž bude nesen v širším kolektivním duchu, vědomím kmene, radou starších, slovy pohansky přirozeným společenstvím, jemuž budou děti mateřským darem, kolektivním bohatstvím i společným vlastnictvím. Příroda potom jediným kultem uctívání a objektem nejvyšší péče.

Lidé mají své potřeby a ty uspokojují spotřebou potravin a věcí podle své žádosti. Je zbytečné kázat omezte či zastavte svoji spotřebu a týmiž ústy říkat živte se usilovnou prací, zapojte se do výrobního procesu, podporujte rozvoj nových technologií, uplatněte své schopnosti ve jménu pokroku, většího blahobytu, produkujte stále nové a dokonalejší věci k lidskému užitku, buďte snaživí a hledejte špičkové uplatnění, buďte úspěšní a zvyšujte svou životní úroveň. Jedno vylučuje druhé, bez konzumu není trh, bez trhu není podnikatelské prosperity. Svět se do současného stavu tržní ekonomiky vyvinul spontánně, svůj konzumní styl života si vydupal proti všem vizím a ideologiím, které měly nastolit nekonzumní a rozumné uspořádání lidského života. Zdá se, že není jiné cesty.

Problém bude asi někde jinde. Každý živočišný druh má snahu maximalizovat svoji existenci. Názorným příkladem jsou kobylky. Množí se, dokud je co spásat, v mračnech napadají žírné pastviny a zanechávají po sobě spoušť. Pokud se jedná o běžný živočišný druh, příroda si najde cestu, jak jeho expanzi udržet v mezích, jak nastolit novou rovnováhu. U zvlášť progresivního a dominantního druhu má jeho maximalizace za následek kolaps celých ekosystémů. Ten obvykle končí úplnou záhubou dominantního druhu samotného a s ním bohužel i části života a přírodních světů s ním spojených. Dinosauři ve svém vývoji maximalizovali nejen svůj počet, ale i objem. Čím větší a robustnější byli, tím měli větší převahu a šanci obstát v konkurenci. Stáda obludných monster spásala megatuny zeleně a ve své spotřebě ničila vše, co mělo ještě šanci vyrůst. Nikdo dneska pořádně neví, jaká katastrofa způsobila vyhynutí tak rozšířené a úspěšné živočišné formy, jisté je jen to, že byla neodvratná. Příroda si po dalších miliónech let našla novou cestu. Obnovila se v nových formách a život kvetl na zemi do chvíle, než přišel nový dominantní druh, stejně progresivní a stejně bezkonkurenční jako dinosauři. Tím druhem je člověk.

Není pochyb, maximalizace lidského druhu v mnohém připomíná dinosaury, a lze očekávat, že člověk a současný svět, podobně jako dinosauři, skončí. Jediná šance pro člověka je, že začne používat schopnosti, která dinosaurům chyběla, totiž vysoce rozvinuté inteligence, rozumu, jímž obrátí běh vývoje opačným směrem, od maximalizace k redukci, od růstu k uměřenosti, od technologické síly k jednoduchosti, od blahobytu k smysluplnému bytí. Jak je ovšem možné takový obrat zajistit? Samozřejmě změnou myšlení, přehodnocením všech hodnot. A na prvním místě jde o hodnoty vzešlé z převahy resentimentu a přetavené do norem křesťanské sociální etiky. Tyto hodnoty přivedly lidstvo k současné dekadenci života, k nepochopení smyslu života vůbec. Na druhém místě jde o hodnoty související s populací. Postoj k lidské populaci je tím kamenem úhelným, kterým se může změnit zničující efekt lidské expanze. Populace je fenomén vlastní každému z nás. Změna reprodukčních mechanismů je plně v našich rukách. Nové chápání smyslu plození a reprodukce může přinést obrat již za dvě generace. O jaké hodnoty jde konkrétně?

Už slyším ty projevy posvátného hněvu všech soucitně laděných moralistů, když řeknu, že především je třeba vymýtit vše, co třeba jen z dálky zavání kultem mateřství či kultem dítěte. Už vidím současné ženy, jak se jim rudě mlží zrak, když pozvednu apel proti jejich libovůli plodit děti. A přesto, jak nepřípustné z hlediska lidské budoucnosti je přivádět na svět děti, pro něž nenacházíme žádný výchovný cíl, pro něž nemáme vytvořeno žádné lidské společenství, se kterým by se mohly identifikovat, jehož kulturu a hodnoty by mohly převzít. Jak nesmyslné a neodpovědné je plodit potomky pro potřeby páru rodičů, z pouhé touhy a neduživosti nukleární rodiny. Mělo by být nepřípustné dovolit ženě rodit děti tam, kde jedinou příčinou, proč vůbec spatřily světlo světa, je ona sama, její touha po závislé bytosti, či pouhá sexuální potřeba otce. Takové děti je lépe nemít.

Narozený kojenec je sám o sobě zvířecká bytost, pouhá položka potravinového řetězce. Z hlediska lidského rodu nemá žádnou hodnotu, pokud není předurčen jako vklad do společenství, které by dávalo jeho životu smysl, za jehož hodnoty by se ve svém růstu směňovalo, pro jehož uměřený a s přírodou harmonický rod by se utvářelo. Každý zdravý kmen lidské populace minulosti střežil svůj počet v poměru ke zdrojům vlastní obživy a odebíral děti z vlastnické moci svých matek, jakmile to bylo možné, jakmile mohly postrádat mateřský prs své rodičky. Jak je možné plodit děti tam, kde sami rodiče nemají pojem o smyslu vlastního života? Když nedohlédnou dál, než k zajištění svých individuálních a materiálních potřeb? Když pro své děti nevidí žádnou kolektivní budoucnost? Jak mohou nějaký smysl existence dát svým potomkům? Dítě jako blíženec ženy, jako její sociální záštita, jako lék jejího odcizení, aby se necítila tak osamělá a zbytečná. Dítě jako důvod k soudržnosti manželského páru, jako liché pouto jejich vzájemnosti. Plození jako přenos vlastní nedostatečnosti na bytí, jež je samo sobě účelem. Jak ubohé, jak slabomyslné, jak zvrácené!

Současná vláda konzumu bude překonána, pokud se přestaneme rozmnožovat a zásadně tak zredukujeme svůj počet. Jediný přijatelný způsob plození je takový, který nebude spoléhat na genetický pár rodičů, nýbrž bude nesen v širším kolektivním duchu, vědomím kmene, radou starších, slovy pohansky přirozeným společenstvím, jemuž budou děti mateřským darem, kolektivním bohatstvím i společným vlastnictvím. Příroda potom jako nadřazené universum jediným kultem uctívání a objektem nejvyšší péče. Pokud taková společenství neexistují, je rozmnožování lidí pustým zamořováním životního prostředí. A co problém stárnoucí populace, kterou nebude mít kdo živit? Toto trauma důchodců bez zaopatření pomine po dvou generacích. Mizivá daň za životaschopnou budoucnost lidského druhu. Plodit děti proto, aby měl ve stáří na nás kdo vydělávat, odpovídá mentalitě těch nejprimitivnějších kmenů v dějinách lidské evoluce.

Je-li tomu skutečně tak, jak v devatenáctém století napsal Friedrich Nietzsche, že „jeden“ Bůh je mrtev a sledujeme-li, že proklamovaný vítězný „rozum“ a všeobjímající liberalismus a vláda peněz a blahobytu, které měly skoncovat s dějinami a nastolit na zemi řád pokoje, blahobytu a spokojenosti, se ukázaly v celé své duševní nahotě, vnitřní prázdnosti a rozpornosti, jakmile narazily na první překážky, nepřišel čas pokusit se obnovit to, co „nikdy neumírá a věčně se rodí?“

Alain de Benoist se v úvodu své knihy „Býti pohanem“ ptá, jaký je skrytý význam figur a postav v malbách Boticelliho nebo Caspara Davida Friedricha? Jaké nadčasové kontinuum vyzařuje z jejich upřeného pohledu? Která božská síla mohla předvídat jejich pouť světem, světem, který jim dal život, který je obklopuje, ale který zároveň nedovedl plně pochopit poselství jejich skrytého smyslu? Jaký druh transcedence bude jeho spouštěcím mechanismem? Tyto a podobné otázky vedly Alaina de Benoist, jak ostatně píše, k otázce vpravdě fundamentální. Co dnes znamená „být pohanem“?

V minulosti bylo „pohanství“ vnímáno silně negativně a koneckonců pojem samotný byl a do jisté míry je i dnes pojímán silně pejorativně. Ovšem, není divu, že slovo „pohan“, „pohanství“ a jeho další variace, vzbuzují úsměv na tváří, v horším případě označování za „pomatené blouznění“, v tom nejhorším potom vedou k náboženskou morálkou ospravedlňovaným vraždám a masakrům. Kdo by chtěl být v době supermoderních technologií a postmoderního myšlení, v období zdánlivého vítězství materialismu nad lidskou duší, přesvědčení o neustálosti vědeckého pokroku, všeobecného optimismu a vidiny zlatého věku spojován s čarodějnicemi, černou magií, „primitivismem“, popřípadě uctíváním zvířat, či rostlin?

Avšak pohanství není úcta k (z dnešního pohledu) primitivním kultům a falešným modlám, ani sentimentálním tancem kolem lipové, nebo dubové ratolesti. Pohanství, pohanská idea, to jsou bohaté prameny myšlení, na nichž byla (a je) založena západní civilizace, z nichž některé byly a jsou dodnes (přes dřívější snahu katolické církve je zničit a zadupat) patrné a přítomné v mnoha aspektech lidského života, aniž si to uvědomujeme.

Dějiny „západního světa“ nezačaly narozením Krista, ani náboženství starých Evropanů nespatřila světlo světa za časů Mojžíše v poušti. Koneckonců, určité první základy toho, co jsme si navykli nazývat demokracií, nemá své počátky v osvícenství, ani v křesťanské nauce, to všechno existovalo mnoho let předtím ve starověkém Řecku ve svém jedinečném společenském kontextu (Sunič), ale nejen tam, dokonce indoevropské kmeny vždy volily svého náčelníka, krále, rexe, na veřejném kmenovém shromáždění, byla zde nezanedbatelná úloha jakéhosi poradního orgánu „rady starších“ (Dumézil) a prvek dědičnosti a odvozování legitimity z nějakého mýtu přišel až s křesťanstvím.

Pohanská myšlenka, to nejsou jen sentimentální setkávání nadšenců v rohatých přilbách Vikingů, obliba v díle J.R.R. Tolkiena, lidové trhy s léčivými amulety a napodobeninami starých pohanských symbolů. Pohanství, to je především například dědictví myšlenkového odkazu renesance 15. a 16. století, pokus oživit antickou ideu v uměleckém díle a lidové kultuře. Je to idea harmonického života a možnosti vyslovit pravou podstatu sděleného, vlastní romantismu 19. století. Théophile Gautier, francouzský romantický básník, například hovořil o helénismu jako o „duši našeho básnictví“, Louis Ménard, další z francouzských literátů té doby, s oblibou zase nazýval polyteismus „základem republikánské ideje“.

Opravdový revival pohanské myšlenky přišel s nástupem moderní literatury a přelomem 19. a 20. století. Pohanská idea přímo bila do očí z děl D.H. Lawrence, Stefana George, Knuta Hamsuna, J.R.R Tolkiena, ale také Octavia Paze, Gabriele D´Annunzia, Moellera van der Brucka, či Ernsta Jüngera.

Zájem o obrodu pramenů antického myšlení v devatenáctém století ostře kontrastoval s úsilím katolické církve znovu nalézt svou ztracenou identitu a postavení ve světě. Charakteristický postoj k návratu směrem k „pohanským ideám“ vystihuje nejlépe postoj Otce J. Gaumeho, fanatického nepřítele pohanství, který polyteismus ztotožňoval s demokracií a socialismem.

„Pohanství dalo vzniknout renesanci, ta reformaci, ta zase osvícenství, to zahájilo hrůzy francouzské revoluce a francouzská revoluce je největší morální katastrofou v lidských dějinách“.

Gaume si však ve svém příkrém hodnocení neuvědomil, že hodnoty osvícenství nevznikly z „pohanské vzpoury proti katolickému ordo“, nýbrž z laicizace monoteistických, křesťanských myšlenek. Ostatně jak tvrdí sociolog Maffesoli a ve shodě s ním A. de Benoist, některé osvícenské myšlenky, které ve svém důsledku vedly k zabsolutizování hodnoty lidského rozumu, stejně jako rovnostářství (a později vyústily v krvavé totalitarismy 20. století), jsou jen laickým odrazem absolutní víry v Boha, rovnosti všech lidí před Bohem a obé, jak „revoluční“ tak křesťanské monoteistické, ideje produktem stejného univerzalistického myšlení.

Můžeme, tedy lépe řečeno, má smysl v jednadvacátém století doufat v revival „tradičních idejí“ a pokoušet se o jejich obrození? Ve světle první otázky, zda má vůbec smysl v době technologií, vlády konzumu a negace jakékoliv duchovnosti hledat prameny „esence života“ jinde, než v materiálnu, odpovídá nejlépe výrok Alaina de Benoist:

„Ne proto, abychom si hráli na operetní druidy a příležitostné Valkýry, nesnažíme se vracet zpět, nýbrž znovu se chopit nitek kultury, jež má dostatečné důvody k existenci sama v sobě. Za tvářemi bohů a herojů hledáme hodnoty a normy.“

Ale kde takové normy a hodnoty hledat? Které to vlastně jsou? Představa Pantheonu bohů, Odin, Thor, Teutatis, Svantovít, Mithra, či Varruna? Héraklés, Sigurd, Bivoj, nebo Beowulf? Nikoli výhradně. To všechno jsou osoby pro mnohého pohana nepochybně důležité, ale nevyjadřují onu pravou podstatu a esenci pohanského myšlení. Koneckonců definovat pohanství jako „víru v mnoho bohů“ je neskutečně povrchní a prázdné.

Ona právě četnost a komplementarita počtu bohů odráží do jisté míry odlišnost polyteistického myšlení od myšlení monoteistického. Podstatou „pohanské ideje“ je víra v jedinečnost individua, je to potvrzení reality „polytheismu přírody“ v praxi, polytheismus hodnot proti uniformizaci individua a „absolutní pravdě“. Nominalismus proti ideji univerzálnosti, ústící v totalitarismus. Idea protikladů a rovnováhy proti touze a snaze vytvořit sociální a lidskou jednotu a redukci jednotlivců do jednoho modelu. Pohanská myšlenka je krystalizací lidské identity.

Je-li tomu skutečně tak, jak v devatenáctém století napsal Friedrich Nietzsche, že „jeden“ Bůh je mrtev a sledujeme-li, že proklamovaný vítězný „rozum“ a všeobjímající liberalismus a vláda peněz a blahobytu, které měly skoncovat s dějinami a nastolit na zemi řád pokoje, blahobytu a spokojenosti, se ukázaly v celé své duševní nahotě, vnitřní prázdnosti a rozpornosti, jakmile narazily na první překážky, nepřišel čas pokusit se obnovit to, co „nikdy neumírá a věčně se rodí?“

…Neokonzervatívci po tom, čo už stihli zničiť Bushovu administratívu,majú teraz nového ochotného hostiteľa a sú nedočkaví a hotoví opäť sa dať do toho. Ako je to možné, že politickej sekte, ktorá americkým záujmom spôsobila toľké škody a ktorá už stála toľko životov, nielenže sa nič nestane, ale prežíva aj naďalej? Podľa mňa sú tu k tomu dva dôvody: hromada peňazí a očividná schopnosť zastaviť vyšetrovania, ktoré by mohli aj iných spomedzi nich umiestniť za mreže, podobne ako Libbyho alebo Franklina.

Pre neokonzervatívcov je finančný faktor rozhodne hlavnou výhodou. Paul Gottfried a iní už zdokumentovali ako Irving Kristol, Billov otec, nadviazal nutné konakty so starými konzervatívnymi peniazmi a premenil relatívne triezvych, pravicovo orientovaných filantropov na bankomaty pre exkluzívne použitie neokonzervatívnych ideológov.

Článek pokračuje zde.

Gabriele d’Annunzio (12. března 1863 – 1. března 1938)

Roku 2008 připadlo být rokem, ve kterém se (mimo jiných) v březnu současně setkala dvě významná a do jisté míry i „kulatá“ výročí, týkající se zajímavé osoby italského literáta, básníka, prozaika i dramatika, Gabriele d’Annunzia. On sám představuje ztělesnění rozporů a divokosti své doby – přelomu 19. a 20. století. Je považován za autora, jehož díla se vykazovala vyzařující silou, originalitou a též notnou míru dekadentnosti. K umělcům směru zvaného „dekadence“ však také bývá D’Annunzio často řazen a nezřídka je považován za součást pomyslného „pantheonu“ těch nejlepších.

Nemělo by nám však uniknout ani d’Annunziovo působení za první světové války (je považován za jednoho z hlavních italských hrdinů Velké války), ani to, že to byla právě válka, co do značné míry formovalo d’Annunziovy politické názory a postoje.

D’Annunzio bývá často také považován za jednoho z myšlenkových původců italského fašismu, byl blízkým přítelem Benita Mussoliniho a je nesporným faktem, že na jeho myšlenky italský fašistický režim navázal. Do jaké míry d’Annunziovy myšlenky korespondovaly se vším, co po fašistickém režimu zůstalo, je druhou stranou mince. Faktem zůstává, že jednoznačný a bytostný antidemokrat d’Annunzio, byť kupříkladu jednoznačně podporoval perzekuci politických odpůrců, kterou od něj Musssolini převzal, například vždy ostře vystupoval proti pozdější protižidovské politice a antisemitismu vůbec.

Continue Reading

Zlí jazykové tvrdí, že právě s výkřikem „Rusové přicházejí!“ se v květnu 1949 vrhl z okna v 16. patře léčebny James Forrestal, první minstr obrany USA. Důkazy pro to neexistují. Právě tak jako neexistují pro řadu dalších konspiračních teorií snažících se vysvětlit jeho smrt. Přesto příběh o posledních slovech Jemese Forrestala, byť možná smyšlený, dokresluje věrně atmosféru doby, kdy se mnozí politici hrdě hlásili k heslu „Raději mrtvý, než rudý!“

Doba se změnila. Pro mnohé však stále zní výkřik „Rusové přicházejí!“ jako prozíravé varování. A tak začíná další kolo soutěže, kdo onu „černou díru“ na východě (řečenou slovy Zbigniewa Brzezinského) nejvíce znectí. Pravdou je, že se Západ zatím nedokázal vyrovnat s faktem, že se Rusko opět se vrátilo do světové politiky. Menšinu představují názory konzervativců typu Patrica Buchanana, který je přesvědčen, že čelit nastávajícím globálním konfliktům by měl Západ ruku v ruce s Ruskem – podle tohoto autora „Američané by zase měli uznat, že Rusové budou za každého střetu civilizací střežit východní a jihovýchodní hranici zeměpisného srdce Západu“. (BUCHANAN, Patrick J.: Smrt Západu. Praha: Mladá fronta, 2004, s. 151.) Obdobně zatím ojediněle lze nalézt takové názory, jako v posledním loňském čísle časopisu Foreign Affairs vyjadřuje Dimitri Simes v článku příznačně nazvaném Ztrácení Ruska . Podle tohoto prezidenta washingtonského Nixonova centra mnozí ruští politici vnímají porážku Sovětského svazu ve studené válce jako své vítězství. Zároveň varuje před naivními představami některých lidí, že lze „zajistit kooperaci s Ruskem v oblastech důležitých pro Spojené státy a zachovat si úplnou svobodu ignorovat ruské priority“ (s. 50).

Zatím převládá zcela jiný pohled. Ideologové, kteří hlásají, že demokratické státy mezi sebou neválčí, přispěchali s oznámením, že Rusko sešlo z cesty k demokracii. V novinářském žargonu je Rusko vnímáno v analogiích studené války. Mezi západními politiky ale získala velkou oblibu tradiční britská geopolitická vize – na Starém kontinentu nesmí získat rozhodující vliv jedna velmoc. Jakákoliv. Tedy ani ne Rusko. Takovýto ostražitý pohled na Rusko nezačíná Churchillovým projevem o železné oponě v roce 1946. Jeho kořeny lze hledat na bitevních polích Krymské války – tedy na začátku druhé poloviny 19. století. Zdá se, že všechny zmatky mezi Moskvou a Londýnem od blokování aktivit Gazpromu na britských ostrovech až po spory kolem British Council v Rusku mají počátky právě v tomto geopolitickém náhledu na zájmy Velké Británie.

Mnozí politici i odborníci ve Washingtonu přijali tento britský zorný úhel, dali mu však globální charakter. Jako příklad lze uvézt tezi Zbigniewa Brzezinského, že v prvním období „bude v americkém zájmu maximální upevnění převládajícího geopolitického pluralismu na mapě Eurasie“. Brzezinski sice dodává, že následovat by měla snaha vyhledávat partnery, kteří by měli „pod vedením Ameriky pomáhat vytvářet kooperativnější bezpečnostní systém pro celou Euroasii“, to však je ve své podstatě pouze jinak řečeno totéž, co definoval jako úkol pro první etapu. (BRZEZINSKI, Zbigniew: Velká šachovnice. Praha: Mladá fronta, 1999, s. 200; v originále kurzivou). Příliš velká moc nějakého geopolitického hráče v prostoru Euroasie by podle tohoto způsobu myšlení představovala ztrátu kontroly z Washingtonu. Do tohoto pohledu na potřebu udržet nejednotnou Eurasii zapadá i jinak nesrozumitelná podpora kosovského separatismu.

Česko představuje jiný příběh. Místní rusofobie má jinou, svébytnou svoji logiku, která v mnohém osvětluje onu záhadu zlomových roků s osmičkou na konci. U každého velkého společenského konfliktu se totiž potkávají tři generace, přičemž každá z nich zpravidla prošla politickou socializací v jiných historických podmínkách. To znamená, že pod vlivem odlišných dějinných událostí získávaly individuální ideologické preference uvnitř generačních vrstev odlišný nádech než v jiných generacích.

Názorně tuto skutečnost přibližuje sametová revoluce v roce 1989. Nejstarší generaci tehdy představovali politici, kteří formovali své politické hodnoty i jejich hierarchii především v dobách 2. světové války a událostí roku 1948, dílem se vzpomínkou na velkou hospodářskou krizi. Druhá generace měla dominující hodnotové uspořádání v návaznosti na 21. srpen 1968, na intervenci vojsk Varšavské smlouvy a následnou tzv. normalizaci. Třetí generací byla mládež, která do politiky vstoupila bez zakotvených hodnot. Každou z těchto generací formoval jiný geopolitický zlom v Evropě.

Dnes již ve velkých sporech české politiky nepůsobí generace lidí s politickou socializací ve vazbě na 9. květen 1945. Vyhranila se generační vrstva formovaná událostmi 17. listopadu 1989 či legendou o nich. A nejnověji se o slovo hlásí generace, jejíž politická socializace probíhá především v návaznosti na spory kolem výstavby americké vojenské základny, ale i na radikální sociální reformy; pro ni je už sametová revoluce pouhé vyprávění.

V Česku dnes vládne generace, jejíž politická socializace je spojena především se sovětskou intervencí v roce 1968. Je to generace, v níž došlo k výraznému snížení počtu přívrženců levicových hodnot a mimořádnému odlivu sympatizantů s Východem. Hlasatelé představ o slovanské vzájemnosti téměř vymizeli. Zároveň u zmenšených skupin nositelů těchto priorit došlo k poklesu sebevědomí. Pro většinu této generace zůstalo Rusko, přestože prošlo implozí, liberalizací a kapitalistickou proměnou, strašákem dodnes. Jako jím byla Francie ještě dlouho po porážce Napoleona a Německo po prohrách ve dvou světových válkách.

Historické impulzy vytvářejí v politické kultuře základní rámec, do něhož jsou pak vtěsnány nejrůznější doktríny, ale také pohledy na svět zrozené z neopakovatelné individuální zkušenosti. Právě prožité historické zlomy působí v politickém vědomí i nevědomí jako nejdůležitější kriterium pravdy. Je to iracionální, apriorní soud, ale vyhnout se mu dokáže jen málokdo.

Převrstvit vlastní zkušenost s historickým zvratem vyžaduje velké vzdělání a talent pro abstrakci. Nebo – a to možná hlavně – empatii, tedy schopnost se vcítit do jiných individuálních životních osudů. Chtít toto po všech lidech by bylo naivní. Daleko častější je, že ti lidé, kteří své hodnoty zdědí po předcích, bývají (alespoň na určitý čas) radikálnější při jejich prosazování než jejich rodiče. Až nový geopolitický zlom – a sním i nová socializační situace – pak pomáhá redefinovat starší postoje.

To platí i o rusofobii v Česku. U nás je dnes rusofobní syndrom velmi strukturovaný. Jeho prvky či kořeny lze jej nalézt jak na pravici, tak i na levici politického spektra. Má však i zvláštní kulturní a sociální rozměr.

Především je zde pravicový konsensus mezi většinou politické elity a nejdůležitějšími sdělovacími prostředky, který navazuje na odpor ke všemu sovětskému v části „generace 21. srpna“. Základem tohoto konsensu je emotivní spojení odporu k socialismu a vize ruských imperiálních ambicí. Některé projevy této emoce sahají daleko před rok 1968. Rodily se již v polovině 40. let minulého století. I dnes je středoevropská mise Rudé armády pro mnohé představitele postsocialistických elit pouze cestou do socialistického otroctví. Na nenávist kolaborantů s německými okupanty a jejich potomků se tak nalepila další dvojí obava: strach majetných skupin a obavy liberálů, z nichž někteří nadále spojují Rusko s nebezpečím socialismu.

Geopolitické přístupy k mezinárodní politice, které po roce 1989 zdomácněly v našich společenských vědách i v propagandě, chápou rozhodující ruský podíl na porážce nacismu a fašismu jako podsazování vlastních imperiálních ambicí Moskvy. Jejich počátky jsou datovány od 17. století. Na tomto základě pak mnozí přívrženci geopolitiky definují Rusko jako nezvladatelný kolos, jehož nevyčerpatelným teritoriálním ambicím je nutné čelit i dnes. Jde o názor mnoha konzervativně orientovaných teoretiků i propagandistů na obou stranách Atlantiku. V Česku se pak tento pohled mísí s ještě živou vzpomínkou na intervenci vojsk států Varšavské smlouvy v roce 1968.

Pro řadu lidí v Československu znamenal sovětský zásah proti Pražskému jaru nejen konec pokusů o obrodu socialismu, ale také zničení jejich osobní kariéry, ztrátu zaměstnání, někdy i politické pronásledování. Ve většině případů se původně jednalo o příslušníky „generace 9. května“. Nejenže byli po válce orientování levicově a prosovětsky, ale byli také politicky velmi aktivní. Postupem času se pod tlakem individuální zkušenosti ideologicky přeorientovali – a stejnou cestou vedli i své potomky. Temperament, který je v 50. letech přivedl mezi radikály na levici, je pak často v 70. a 80. letech zahnal mezi radikály na pravici.

Nedůvěra k Rusku se týká i levicové části politického spektra, a to hned v několika rovinách. Levicový skepticismus je vyvolán zejména hlubokým zklamáním z chování Sovětského svazu v druhé polovině 80. let minulého století. Nejde jen o to, že Moskva se zřekla socialismu, jemuž mnozí ve střední Evropě věřili a obětovali mu nejlepší část života. Rusko se ze středoevropského regionu stáhlo bez jediného náznaku snahy pomoci svým bývalým spojencům. S velmocenskou bezohledností v roce 1989 zradilo Rusko lidi, kteří byli oddáni Sovětskému svazu, a pro tuto svoji víru a lásku riskovali jak před 2. světovou válkou, tak i po nacistické okupaci v roce 1938, ale svým zvláštním způsobem i po roce 1968. Ponechalo je napospas pronásledování ze strany nových politických elit, k nimž někteří noví moskevští vládci cítí sympatie.

Zároveň někteří levicoví intelektuálové velmi citlivě reagují na nejrůznější geopolitické imaginace vzniklé v Moskvě v dílnách takových autorů jako je Alexander Dugin. Ti v rámci fantazií o budoucí kontinentální Ruské říši přiřazují Česko a Slovensko do německé sféry vlivu – tedy úplně stejně, jako to činí Brzezinski a jeho středoevropští epigoni. U mnohých levicově orientovaných lidí posiluje nedůvěru k současnému liberálně-demokratickému Rusku pohled na obrovskou sociální diferenciaci a politickou roli oligarchů. Nedůvěru v této části politického spektra posilují i problémy Ruska, na které upozorňují levicově smýšlející zelení.

Odpor vůči Rusku má ale často i kulturní rozměr, mnohdy cíleně pěstovaný. Nejde pouze o embargo ruské kultury, které znamená ztrátu kontaktu jak s moderním, tak u nové generace i s klasickým ruským uměním. Toto embargo se sice v posledních letech oslabuje, ale některé sdělovací prostředky vydávají za důkaz své tolerance především promítání ruských filmů z první poloviny 90. let, které jsou přeplněné ruským flagelantstvím.

Nelze zapomínat ani na cílevědomé pěstování odporu k pravoslaví. Děje se tak především pomoci propagace představ o konfliktu civilizací v duchu prací Samuela Huntingtona. Pravoslaví je vydáváno za temný byzantismus, který je v přímém rozporu s osvíceností katolicismu a protestantismu. Kultura podle těchto představ sahá pouze tam, kam se v Pobaltí ohněm a mečem probojoval Řád německých rytířů.

Další část rusofonního syndromu má sociální kořeny, které sahají daleko do minulosti. Spojenectví s Ruskem je pojímáno jako cesta směrem k sociálně-ekonomickému zaostávání, orientace na snížení kvality života a životní úrovně. Tento obraz není pěstován jen televizních propagandou v podobě ilustračních záběrů chudé ruské vesnice či rozpadající se městské zástavby. Stal se součástí politického vědomí již dávno před rokem 1989 a do značné míry věrně odrážel reálný stav sovětské společnosti.

Neideologický odpor k Rusku je též spojen s vyhraněnými podnikatelskými zájmy určitých jednotlivců a skupin. Samozřejmostí se stává, že emotivní rusofobie je využívána a pěstována jako nástroj konkurenčního boje. To je názorně vidět především při politizaci podnikání v oblasti energetiky.

Porozumět dnešnímu Rusku však nelze ani pouze podle května 1945, ale ani jenom podle srpna 1968 – či listopadu 1989. Za osm let prezidentství Vladimira Putina se Rusko výrazně změnilo. Zbohatlo, je opět světovým hráčem. Pro některé se stává vítaným partnerem, pro jiné zase konkurentem či strašákem. Pro Středoevropany je navíc neoddělitelnou součástí jejich kultury.

Je samozřejmě pravda, že rusofobie je u české veřejnosti posilována především pravicově orientovanými sdělovacími prostředky. Odstranit rusofobní syndrom z české politické kultury však nelze pouhým voláním po objektivitě televizního zpravodajství a publicistiky. Ostatně toto volání se zdá v „generaci 21. srpna“ marné, neboť nemá na Kavčích horách koho oslovit – autoritářské osobnosti jsou přesvědčeny o tom, že jedině jejich výklad dějin a politiky je skutečně demokratický, a že je jejich svatým posláním ochránit demokracii před jinými názory. Jenže rusofobie má u nás hlubší kořeny než nabízí povrchní televizní propaganda. Kořeny, které se opírají o dějinný rámec – či několik dějinných rámců.

Fobie z Ruska zmizí či se alespoň zásadně oslabí až v návaznosti na jeho dynamický ekonomicko-sociální rozvoj a na jeho neagresivní zahraniční politiku. Šanci na takovýto vývoj Ruska ovšem může zmařit politika Západu, bude-li se opírat o sociálně-darwinistické chápání světa.

Zdroj: Britské listy

MANIFEST VOLNOSTI, SVOBODY A HIERARCHIE

3 + 1 alternativa „životního stylu“ aneb „snažím se být sebekritický, ale lidi soudím“.

a) POLEMOS. „Někteří pod tlakem vyrostou, jiní se zhroutí“.
Postavit se diktatuře (reklamy, médií, konzumu, korupce, trhu, pragmatismu, relativismu etc.); považovat duchovní (vztah k transcendentnu) a duševní (charakter) za cennější než život (tj. „štěstí“, „klid“, „pohodlí“).

b) AGAPÉ. „Vnitřní emigrace“.
Smířit se. Cenit výš „štěstí“, „klid“, „pohodlí“, život sám…

c) DIVERZE za „mocí“, „penězi“ a „úspěchem“.
Adaptovat se a přizpůsobit, prostituovat se a kolaborovat.

d) Někde mezi, od každého trochu…

OSUD je GRAVITACE; SVOBODA pak ODSTŘEDIVÁ SÍLA. Jünger
Svoboda spočívá v tom, že si člověk uloží zákon a sám si zvolí povinnost být jím vázán. Heidegger
V prožitku se člověk už vpravdě nachází uvnitř světa, nemusí ho už pojmově převyšovat. Benn

3 axiomy

a) K EVROPSKÉMU NACIONALISMU: Lidskost existuje v množných číslech.
I kdyby protiklady mezi evropskými národy byly sebevětší, ve srovnání s jinými ihned představují uzavřený svět.

b) KE KONZUMNÍ SPOLEČNOSTI: Co je příjemné každému z nás jednotlivě, může být katastrofou pro naše národy.

c) O NAŠINCÍCH: Jen malá část z nás je buď vysloveně dobrá nebo špatná. Většina je morálně neutrální, řídí se tím, co je momentálně v kurzu. Když národ vedou dobří muži (Lvi), odrazí se to ve společnosti stejně, jako když se k vládě dostanou korupčníci (Lišky). Lidé pak s pocitem správné věci papouškují kdejakou destruktivní myšlenku. Většina učitelů, lidskoprávních aktivistů, herců, soudců, zkrátka všech, kteří pracují na sebezničení, jistě není tak cynická či „zlá“ sama od sebe. Považují se za dobré občany, stejně tak, jako by o tom byli přesvědčeni, kdyby pod vlivem jiných hodnot jednali právě opačně.

3 problémy k rozpracování:

a) Geneze metafyziky vůle.
b) Svědomí v antické, křesťanské a moderní literatuře.
c) Stud v indoevropské kultuře.

3 palčivé otázky:

a) Je možný smír se světem?
b) Když bojuješ se svou vlastní podstatou, vždycky prohraješ?
c) Nikdo není dokonalý – tak proč nebýt lepší?

OZBROJOVÁNÍ INTELEKTU, MOBILIZACE VĚDOMÍ proti:

– behaviorismu, lockeovské víře, že člověk je tabula rasa a rozdíly mezi lidmi se vytvářejí vnějšími vlivy
– universalismu (dějiny prý postupují jediným a pro celé lidstvo společným směrem)
– homogenismu (všichni lidé na světě jsou v podstatě stejní a pokud nejsou, vývoj k tomu zákonitě a správně směřuje)
– ekonomismu (neustálý ekonomický růst je pro pokrok a přežití lidstva rozhodující a určuje vše ostatní – zákony „neviditelné ruky“ proto musí ovládat všechny sféry lidské činnosti [odtud trh vzdělání, lidské zdroje etc.])
– internacionalismu a kosmopolitismu (pojmy jako národ a rasa jsou zastaralé, nevědecké, folklórní, příslušnost k národu a rase není pro člověka podstatná, je to v podstatě zločinná idea chorobných mozků)
– racionalismu (dějiny se řídí racionálním plánem, lidé jednají víceméně podle rozumu)
– pacifismu (sebevražda), humanismu (dogmatický antropocentrismus), mýtu pokroku („zlatý věk“ projektovaný do budoucnosti) a víře ve „vědeckou“ znalost jeho „zákonů„.
Je prostou pravdou, že většina těchto idejí má základ ve svobodném zednářství…

OZBROJOVÁNÍ INTELEKTU, MOBILIZACE VĚDOMÍ za:

– biokulturní identitu
– demografickou obnovu
– intenzivní zpřítomnění etnického uvědomění

ZBRANĚ (V BOJI O BYTÍ):

Historiografie – filozofie, sociologie – etologie, etnologie – antropologie – genetika, metapolitika – umění; namátkově Dumézil – Eliade – Mahieu – Nietzsche – Spengler – Heidegger – Guzzoni, Gehlen – Abellio – Lorenz – Eibl-Eibesfeltd; Vaj – Lahovary – MacDonald – Dawkins – Eysenck – Borský, De Benoist – Faye – Schmitt – Pound – Montherlant

7 stupňů likvidace:

Tlak v prosazování současných ideologií je sice „soft“ a „na míru“, ale zato všudypřítomný (okupace myslí). Režim spoléhá na sílu „hlavního toku“, takže se většinou obejde bez hrubého násilí. I „tolerantní“ však umí klepnout přes prsty, postup je klasický.

1. Pozdvižení „veřejného mínění“
2. Nenávistné osobní útoky, často zesměšňující, ironické.
3. Tabu-nálepky vyřazující ze společnosti „slušných lidí“.
4. Psychologizace oběti s pomocí „vědeckého“ aparátu.
5. Žádná možnost veřejné obrany (prostor v médiích jen dezinformační).
6. Zničení profesní kariéry resp. ekonomické základny

a konečně

7. trestní postih

Rozhovor komunistických Haló novin ze dne 1. března 2008 s Vladimirem Konstantinovičem Silkinem, stálým zpravodajem Parlamentních novin Ruské federace (Парламентская газета) v ČR.

Vladimire, o čem píšou Parlamentní noviny?

Naše noviny vznikly v roce 1998. Jsou ojedinělé a unikátní ve světě vůbec, jsou vydávány přímo parlamentem země. Parlamentní noviny zobrazují hlavní směry činnosti ruského zákonodárného sboru, rozkrývají pohled na otázky projednávané zákonodárci. Píšou však i jiných věcech, tak jiné noviny. O domácích a zahraničních událostech, ekonomice, kultuře, sportu, čtenář v nich najde i komentáře a polemiku. Ale prioritou je dění v parlamentu. Nyní vycházejí jedenkrát týdně. Jako stálý zpravodaj v České republice se snažím pozorovat a rozebírat vnitropolitické události u vás, činnost českého parlamentu – to je hlavní poslání mé práce pražského zpravodaje.

Jak se díváte na zítřejší nedělní volby prezidenta Ruské federace?

Druhého března u nás volíme prezidenta. Na rozdíl od volby prezidenta ČR je u nás přímé celonárodní hlasování. Soupeří čtyři kandidáti: Dmitrij Medveděv za Jednotné Rusko, předseda Komunistické strany Ruské federace Gennadij Zjuganov, lídr Liberálně demokratické strany Ruska Vladimir Žirinovskij a Andrej Bogdanov, předseda neparlamentní Demokratické strany Ruska, který si financuje předvolební kampaň sám. Politologové zastávají názor, že jasným favoritem na zvolení do křesla hlavy státu je Medveděv, a já mám stejný názor. Podle výzkumů veřejného mínění je pro Medveděva rozhodnuto hlasovat od 60 do 70 procent voličů Ruské federace. Zjuganov může získat podle odhadů 11 až 12 procent hlasů voličů, Žirinovskij přibližně 9 až 10 procent a Bogdanov asi jedno procento.

Pokud bude zvolen Dmitrij Medveděv do funkce prezidenta, zřejmě bude pokračovat v kurzu svého předchůdce Vladimira Putina. Tak to alespoň vnímají občané v České republice i jinde v Evropě.

Samozřejmě. Medveděv se dobře zná s Putinem již řadu let z jejich dřívější společné práce v Sankt Petěrburgu. Jeden druhému důvěřuje. Ostatně, jak známo, kandidaturu Medveděva na post prezidenta předložil přímo Putin. A jestliže bude Medveděv opravdu zvolen všelidovým hlasováním prezidentem, nabídne Putinovi post premiéra a postaví ho do čela vlády Ruské federace.

To znamená, že se oba opět chystají těsně spolupracovat?

Pochopitelně. A tím je dána i záruka pokračování v užitečné politice, kterou dělal Putin pro opětovný vzestup Ruska na světovou scénu. A to je to hlavní, co očekává ruský národ i od Medveděva. A proto většina občanů aktivně podporuje Medveděva. Sice není tak populární jako Putin, ale má přesto obrovskou důvěru lidí.

A jak vy osobně se díváte na součinnost tandemu Medveděv – Putin?

Považuji to za dobré řešení. A co je nejdůležitější – Medveděv hodlá setrvat na té politické linii, kterou započal Putin a která se osvědčila! Věříme, že dál budeme postupně odcházet od chyb, kterých se Rusko dopouštělo v devadesátých letech minulého století. Rusko teď opět stojí na pevné půdě a aktivně brání svoje zájmy, prochází ekonomickým vzkříšením, modernizací svých ozbrojených sil…
Na nedávném setkání s novináři Putin a poté také Medveděv ve svých vystoupeních zdůrazňovali, že za nejdůležitější pro Rusko považují řešení jeho sociálních problémů. To, jak bude žít prostý ruský člověk! A právě proto má Medveděv ve volbách tak obrovskou podporu občanů.

Již se někde tato podpora konkrétně projevila?

Ano! Například velkou sociální podporu dostaly matky. Naše země potřebuje zvýšit porodnost a vylepšit nepříznivou demografickou situaci.

Dmitrij Medveděv nedávno navštívil Srbsko a vyslovil podporu srbským předákům – prezidentu Borisi Tadičovi a premiérovi Vojislavu Koštunicovi – že s vyhlášením samostatnosti Kosova Rusko nesouhlasí, protože to mimo jiné odporuje mezinárodnímu právu. Předpokládám, že máte stejný názor…

Samozřejmě. A nejen proto, že většina ruských politiků a poslanců, náš prezident a vláda, zaujímají naprostou shodu k jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova, a jsou proti tomuto kroku, učiněnému bez mandátu Organizace spojených národů! Ano, je to hrubé narušení mezinárodního práva. Jak známo, byla přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1244, která hovoří o tom, že Kosovo patří nedělitelně do územního celku Srbska.

Nyní jsou pokusy tuto situaci změnit na přání Západu a ku prospěchu jeho politických zájmů…

Podle mě se tím otevřela cesta k nárůstu separatistických tendencí v jiných oblastech Evropy. Západ se mýlí, když tvrdí, že vyhlášení samostatnosti Kosova je ve světě unikátní, což prý nemůže posloužit jako precedens. Jen to nahrává a přizvukuje silám a skupinám se separatistickými sklony. Například ve Slovenské republice se ukázalo, že mohou vzniknout etnické problémy s maďarskou menšinou, v Rumunskou znějí podobné separatistické hlasy maďarské menšiny, ve Španělsku se ozývají Baskové, v Belgii také existuje určité pnutí mezi Vlámy a Valony… Složitosti mohou nastat i na francouzském ostrově Korsika. Takže Západ otevřel Pandořinu skříňku a Evropu by mohly nakonec rozvracet ještě intenzivnější snahy separatistů…

Ale Rusko musí rovněž čelit tlaku separatistických dobrodruhů…

Ano, i u nás existují zmrazené konflikty v Jižní Osetii a Abcházii. Politická vedení těchto republik již prohlásila, že budou usilovat o dosažení samostatnosti, k čemuž je inspiroval kosovský precedens. Odezva ruského vedení je taková, že Rusko zatím nebude přiznávat samostatnost Jižní Osetii a Abcházii.

Co říkáte na vítěznou kandidaturu Ruské federace, jíž Mezinárodní olympijský výbor v tajném hlasování přidělil pořádání XXII. zimních olympijských her v roce 2014 v Soči?

Rusko těší ona velká důvěra zemí, které nám přisoudily uspořádání zimní olympiády. Považuji to jako ocenění dobré politiky naší vlasti ku prospěchu míru a přátelské spolupráce mezi národy. Je to i vyjádření důvěry mezinárodního společenství v další hospodářský vzestup naší země a v její pořadatelské schopnosti zabezpečit tento velký svátek světového sportu, který zimní olympiáda reprezentuje. Peníze, které do olympiády moje země vloží, nebudou investicí do větru. Pomohou vylepšit infrastrukturu v oblasti Soči. Po skončení olympiády lidem budou sloužit sportovní objekty, komunikace, restaurační zařízení a hotely. Vznikne tady zóna odpočinku a rekreace s vysokým komfortem.

Vladimire, jaký je váš osobní názor na vybudování radarové vojenské základny systému Národní protiraketové obrany USA na území České republiky v brdských lesích?

Nepovím nic originálního. Všechno bylo našimi představiteli k tomuto záměru řečeno. Je na české vládě a parlamentu, jak se ve věci radaru rozhodnou. A jak víme i my, zahraniční zpravodajové působící ve vaší vlasti, okolo 70 procent obyvatel České republiky, tedy většina, si radar v Brdech nepřeje. Se zájmem sledujeme postoje vlády ČR i výsledky návštěvy pana Topolánka v USA.

Ruští generálové k radaru také nemlčeli, že?

Jistěže ne! Oznámili, že Rusko bylo přinuceno na americký úmysl reagovat a vyhradit si případná obranná protiopatření. To je krutá pravda. Bohužel ne v zájmu Ruska, a vůbec ne v zájmu českých občanů.

Ale Rusko přitom podalo USA ruku a nabídlo jim společnou modernizaci a užívání radarové základny v Gabale v Ázerbájdžánu, což Američané odmítli. Není to podivné?

To je nejen podivné, ale řekněme i podezřelé. Na jednu stranu Američané totiž hlásají do světa, že jsou s Ruskem ochotni společně vybudovat systém protiraketové obrany, ale na druhou stranu zavrhují to, co již je hotovo v Gabale na jižní hranici Ruska v těsném sousedství s Íránem. Američané dělají politiku dvojích standardů. My, Rusové, jasně vidíme, že hlavním cílem výstavby radarové základny USA v Čechách a rozmístění deseti raket v Polsku není obrana proti raketovému útoku, ale šmírování našeho teritoria od západních hranic Ruska až na Ural. Monitoring ruského území!

Ve své poslední knize La Nouvelle question juive (z července 2007) odsuzuje G. Faye jak „revizionismus“, tak „odmítání“. Vysloužil si za to kritiku nejen Roberta Faurissona, slavného veterána mezi revizionisty, „nostalgiků“ Třetí říše, ale i vůdců některých francouzských, tradičně (monarchisticky či katolicky) orientovaných nacionalistických skupin. Faye, který má u „staré pravice“ vroubky už pro svůj evropský nacionalismus a vstřícný postoj k Rusku, svůj další „prohřešek“ proti „pravicovému kánonu“ vysvětluje: „Antisemitské a revizionistické postoje jsou dnes naprosto kontraproduktivní a nekonsekventní. Svoboda projevu v otázce holocaustu Evropu nezachrání.“ Faye také připomíná, že mnoho mladých rebelů vehnaly přímo do náruče islámu, momentálně největšího nepřítele Evropy. Ze stejného důvodu odmítá i ortodoxní francouzský antiamerikanismus.

Někteří odpůrci hélotizace národů a symbolického násilí, jehož se dennodenně (a beztrestně) dopouštějí masmédia, se rovněž pokoušejí „holocaust-tabu“ využívat jako nástroje k prosazování svobody slova. Bohužel, okamžitá asociace s rasovou politikou Třetí říše, která s ní má sotva co společného, jejich snahy automaticky diskvalifikuje. Námitka, proč není trestné bagatelizování nebo „odmítání“ komunistických zločinů (i ve fr. univerzitním prostředí běžné), je samozřejmě namístě.

Antisemitismus není nemoc, jeho příčiny jsou – tam, kde není uplatňována filtrace poznání – až příliš čitelné, ale může se jí stát. Spojitost nenávisti, obdivu a lásky byla právě ve francouzské literatuře popsána mnohokrát. „Připisovat nyní židovské otázce význam gordického uzlu, jehož rozetnutím budou vyřešeny všechny problémy, před nimiž bílé národy stojí, je opravdu „nekorektní“ a vzhledem ke stavu věcí i anachronické“, tvrdí Faye.

Autor: Ivo Vašíček

Dějiny Evropy jsou zcela záměrně zkreslovány. Vznikají tak zcela mylné interpretace současného vývoje. Všude je například prezentováno, že první světová válka začala sarajevským atentátem na Františka Ferdinanda d´Este. Ve skutečnosti byl atentát reakcí na násilné připojení Bosny a Hercegoviny k Habsburské monarchii (1908).

Připomenutí historie je pro pochopení situace velice důležité proto ho uvádím: Srbové osídlili velkou část Balkánského poloostrova na konci šestého století. Největšího rozmachu dosáhli za vlády cara Dušana Velikého ( 1331 – 1355 ), který vládl z města Prizren, ležícího v Kosovu. Srbsko se tehdy po staletí rozkládalo na území dnešních zemí Srbsko, Černá hora, Bosna, Hercegovina, Makedonie a části Slovinska, Chorvatska, Bulharska a Rakouska. Na všech těchto územích žili převážně Srbové.

Continue Reading