Délský potápěč

Konstantin von Neurath

Autor: Tomáš Krystlík

První část zde.

Hitlerovo zásadní rozhodnutí

Na poradě u Hitlera 23. 9. 1940, které se zúčastnili i K. H. Frank a K. von Neurath, dal Hitler Frankovi za pravdu a podle zápisu Konstantin von Neurath se vyjádřil takto:

„Existují tři možnosti řešení problému Čechů:

1. Čechům sídlícím v protektorátu v souvislém území bude i v budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Führer za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům.
2. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Führer se zmínil o poměrech v župě Povartí (Reichsgau Wartheland), kde není možno se obejít bez polského obyvatelstva.
Continue Reading

Michel Houellebecq – Zničení (2022). Knihu je možno zakoupit v eshopu Knižního klubu zde.

Autor: Zikmund

„Rodina a manželství, to byly dva zbytkové póly, kolem nichž se v oné první polovině 21. století točil život posledních Zápaďanů.“ (Zničit, s. 385)

Michel Houellebecq, persona non grata současné francouzské literatury, opět provokuje a vybízí k zamyšlení. Před velice krátkou dobou byl českým čtenářům představen nejnovější román Michela Houellebecqa, v pořadí již osmý, pod názvem Zničit v překladu Alana Beguivina.

Už samotný název stojí za kratičkou úvahu, která nám může leccos prozradit či spíše naznačit. Anéantir původní francouzský název Houellebecqova románu nás už ve chvíli jeho překladu nutí k určité apriorní a dost možná podvědomé interpretaci. Zničit, vyhladit, vyhubit, ale například i zdrtit nebo zaniknout. Dosti pochmurná bilance napovídající, že pro naději v knize opravdu nezbylo místo. Absence jakékoli naděje není u autora ničím novým, ostatně ten, kdo Houellebecqa někdy četl nebo o něm alespoň slyšel, by toto tvrzení podpořil. V literárním světě tohoto „proroka“ naděje prostě nemá místo. To také podtrhl i předposlední román s názvem Serotonin. Svět zničených a opuštěných jednotlivců, kteří se navíc octnou ve společnosti všeobecného úpadku a rozkladu. Samotná myšlenka jakékoli naděje se protagonistům zdá naprosto absurdní a komickou.

Náboženství se v době postmoderní, sto let po Nietzscheho vraždě Boha, jeví přinejlepším jako placebo s velice nejistou účinností – tudy cesta bohužel nevede. Navíc možná to nejpřiléhavější podobenství beznaděje, je obsaženo právě v obrazu postmoderního člověka, který se ze všech sil snaží sám sebe donutit opět věřit. Donutit sebe sama věřit, že věřím. Můžeme to vlastně nazvat milosrdnou lží.

Continue Reading

Ahnenpaß (1939)

Autor: Tomáš Krystlík

Německá národně socialistická ideologie a národnost

V německém Ahnenpaßu, nacionálně socialistickém průkazu o předcích jedince, zavedeném v roce 1933 nejdříve pro německé úředníky, pak pro ostatní, se ve vydání z roku 1938 doslova uvádí, čtěte, prosím, pozorně: „Árijského původu (německé krve, poznámka v německém originálu) je člověk z hlediska německého národa nedotčený prvky cizích ras. Za cizí prvek platí především židovská a cikánská krev… krev asijských a afrických ras a původních obyvatel Austrálie a Ameriky… zatímco např. Angličan nebo Švéd, Francouz nebo Čech, Polák nebo Ital, pokud je prost takových cizích krevních prvků, musí být považován za příbuzného, tedy za árijského.“ [Der Ahnenpaß] Již toto dává tušit, že s výkladem německých záměrů s Čechy českými historiky to bude poněkud jinak, než se učí v českých školách a píše v různých publikacích a médiích.

První úvahy

Prostředky německé národnostní politiky vůči protektorátním Čechům, germanizace zemí bývalého Království Bohemie (Regnum Bohemiæ, Königreich Böhmen) byly odstupňované, stejná politika se měla týkat i Čechů v územích připadlých do Říše: (1) odpolitizování, (2) přenárodňování prostřednictvím ekonomických výhod, (3) názorová převýchova. Byly společné Konstantinu von Neurath, K. H. Frankovi, souhlas s nimi vyjádřil i Hitler. Jak zdůrazňuje historik Detlef Brandes, český národ „nesměl být deklasován“ nebo z rasových důvodů „proměněn v pomocný národ“ [Brandes 1999]. Vyjádřeno souhrnně jednou větou: Němci se za války pokusili o poněmčení Čechů en bloc.

Pro kontrast. Ignorujíce historická fakta, dodnes Češi o sobě, coby Slovanech, například tvrdí: „Proti Slovanům hlásali Němci stále důrazněji vyhlazovací politiku markýze Géra. K Slovanům nebylo třeba míti ohledů, ani slitování! To byl pro ně národ služebný, otrocký!“ [Hruban].

Continue Reading

Renaud Camus

Autor: Ladislav Havlíček

Jean Renaud Gabriel Camus se narodil 16. srpna roku 1946 v ani ne dvacetitisícovém konzervativně-rurálním městečku ve středu Francie s názvem Chamalières. Vyrostl v tradičně buržoazní rodině, se kterou se ve svých jednadvaceti letech rozešel, když se otevřeně přihlásil ke své homosexualitě. 1]

První vysokoškolský titul získal roku 1963 na univerzitě v Auvergne z filosofie. Následovaly další univerzitní diplomy z oblasti práva, francouzské literatury, politické vědy či historie práva získané na vysokých školách ve Francii (Sorbonna, Pařížský institut politických studií) a Británii (St. Clare’s, Oxford).

Vyučoval francouzskou literaturu na Hendrix College v Arkansasu a ve francouzském nakladatelství Denoël pracoval jako literární poradce. Dráhu spisovatele nastoupil koncem sedmdesátých let, když se při svém pařížském pobytu pravidelně setkával s řadou významných osobností tehdejšího uměleckého života. 2]

Continue Reading

Svrchovanost – zprava i zleva (2022). Knihu lze objednat v eshopu nakladatelství Dauphin nebo v online knihkupectví Kosmas.

Autor: Petr Drulák

K expanzi atlantického liberálního impéria do střední Evropy

Po roce 1989 nabývají středoevropské státy suverenitu, symbolickým momentem byl odchod sovětských vojsk ukončený rokem 1991. Národní svrchovanost je velkým cílem roku 1989, píseň, která se stává hymnou sametové revoluce oslavuje právě obnovení suverenity: „Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých / Zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.“ Středoevropané si v roce 1989 přejí jít jinou cestou než doposud, i když příliš nevědí jakou. Ve velké většině si nepředstavují, že by z jednoho impéria přešli k druhému. Nechtějí se zcela vzdát socialismu a obrátit ke kapitalismu a už vůbec nestojí o členství v NATO. Chtějí sami hledat a tvořit. Přesto toto období středoevropské svrchovanosti netrvá dlouho. Během devadesátých let se seznamují s liberálním impériem. Svoji suverenitu opouštějí, když mezi lety 1999 a 2004 vstupují do NATO a EU.

Tento vývoj je výsledkem jak objektivních podmínek, tak politického působení. Objektivní podmínky můžeme shrnout do tří faktů. Za prvé středoevropské ekonomiky jsou na pokraji bankrotu a potřebují partnerství s vyspělejším Západem; o totéž usilovaly v osmdesátých letech i komunistické vlády. Za druhé středoevropské státy nejsou strategicky soběstačné, nejsou schopné samy bránit své území, potřebují garance či spojence, opět nejlépe na Západě. Za třetí středoevropské národy žízní po uznání své evropské identity zpochybněné čtyřicetiletým pobytem v sovětském impériu.

Ze všech těchto důvodů je vyjednávací váha Středoevropanů vůči Západu zanedbatelná. Kromě rétoriky nemají žádné silnější páky, hodně toho potřebují a aktiva, která mohou imperiálním investorům nabídnout, mohou sice být zajímavá, ale nikoliv natolik, aby výrazně zmírnila onu asymetrii. Z této asymetrie vychází politické působení – podmínky partnerství diktuje liberální impérium. Nejde o rovnocennou spolupráci, nýbrž o včlenění do impéria, jehož průběh a podmínky stanovuje jednostranně impérium. Nezapomeňme však, že se jedná o liberální impérium, které v podobných případech nesahá k silovému přinucení. Naopak, nechává se přemlouvat. Liberální elity působí na nové elity tak, aby pochopily, co se od nich čeká. Musejí prokázat, že jsou připraveny plnit všechny podmínky a trpělivě žádat o přijetí do impéria. Příslušníci elit, kteří to zvládnou, jsou kooptováni atlantickou elitou, mohou se dočkat různých odměn i puncu modernosti a evropskosti, ti ostatní jsou marginalizováni či eliminováni.

Continue Reading

Ezra Pound

Není-li člověk ochoten pro své názory riskovat, nestojí on nebo jeho názory za nic.

Ezra Pound, autor této úsečné, avšak výstižné věty, zemřel před padesáti lety [5. listopadu 1972] v Benátkách. Muž, který se zavázal znovu okouzlit [odkouzlený] svět, nám zanechal plodné a bohaté dílo a jako takový je v anglosaském světě pokládán za jednoho z největších umělců dvacátého století. Vyzpovídali jsme Adriana Sciancu, kulturního referenta italského hnutí CasaPound, které, jak název napovídá, se k odkazu prokletého básníka hlásí a propaguje jeho myšlenky.

Continue Reading

Hemet Maze Stone

Autor: Mars Ultor

První část zde.

O překvapivých, přitažlivých i znepokojujících souvislostech v projevech dávných kultur…

Kámen z kalifornského Hemetu. Městečko Hemet leží v Kalifornii na americké straně nedaleko hranic s Mexikem.  V roce 1914 byl na okraji obce objevem předkolumbovský petroglyf znázorňující jakýsi labyrint v podobě svastiky. Petroglyf na kameni v Hemetu  nelze principielně datovat. Je připisován místním domorodým Američanům, ostatně je známo, že národy amerického středozápadu a Velkých plání, měly symbol svastiky v oblibě, a až do svého zákazu ve 30. – 40. letech dvacátého století byl ústředním motivem jejich textilií (v literatuře je nazýván whirling log). Svastika byla oblíbená zejména u kmene Navajo z Nevadské pouště. V levém dolním rohu petroglyfu se nachází levotočivá svastika, která byla přitesána v moderní době, neboť na nejstarší fotografii petroglyfu z 30. let se ještě nevyskytuje.

Continue Reading

Liberasti – kdo jsou, jak uvažují, o čem sní a co prostě musí…

Autor: Petr Bakalář

Obvykle jsou různými experty psychologizováni  a sociologizováni „nepřátelé systému“, tedy lidé z jeho okrajů (marginálové) a ještě ti za nimi (extrémisté) coby pozůstatky špatné či „horší minulosti“.  Náš kolega se však tentokrát pokusil vžít do dobou dotvářené mentální dispozice těch, kdo jsou mediálně nobilitováni za „systémový předvoj“ (avantgardu), výhonky „lepší budoucnosti“, a zřejmě se tak i sami vidí? Učinil tak pomocí tohoto prohlášení:

Continue Reading

Je to Poesie, čili mnohem víc, než si člověk na základě školní docházky a všemožných parodií představuje…

Edice Metanoia: po „podstatě fašismu“ (surhumanismus), „dórském světě“ (Sparta), „rozmetání systému“ (návrh platónské „ústavy“ XX. století), „kultuře pro Evropu“ („dobrý Evropan“ neofašismu) a „lásce k vlasti“ (bušidó), následuje „poesie“ (slovo jako Čin a Moc).

Šestý svazek edice Metanoia vychází z jedné věty svazku prvního, pojmenovaného Podstata fašismu, „naší klasiky“, která končí rozhovorem s autorem, resp. z odpovědi na předposlední otázku Marca Tarchiho, která zní: Vraťme se na závěr k surhumanistickému „mýtu“ či přesněji k surhumanistické tendenci, jejímž „politickým projevem“ je podle Vás fašismus. Které další nepolitické představitele této surhumanistické tendence, po Richardu Wagnerovi a Friedrichu Nietzschovi, považujete za nejvýznamnější?  Giorgio Locchi se poněkud zdráhá, neboť „na tuto otázku je opravdu nebezpečné odpovědět takto stručně, zvláště máte-li na mysli též ,uměleckouʻ sféru.“  Několik jmen však přece jenom padne: „Jistě, existují i případy, v nichž je tato účast na tomto mýtu evidentní, protože dané dílo jistým způsobem znovu ,oživujeʻ mýtus – takové případy představují například…“ Následuje výčet jmen, přičemž Stefan George je první z nich (Podstata, s. 64, II. vydání).

Nová Metanoia je tedy výsledkem našeho dlouhodobého průzkumu a prověřování tohoto tvrzení, této „zřejmosti účasti na mýtu“.  A výsledek dle nás potenciálně naplňuje všechen význam názvu edice, od hesel jako „posun mysli“, „pozitivní změna“ (životního postoje), „přeměna“ – „obrácení“, „změna směřování“, „velké pochopení“, až po ucelenější definice typu „základní proměna postoje ve vidění světa a sebe sama“ nebo „prožívání a chování člověka k vyšší úrovni osobnostního souladu, duchovnosti, kultivovanosti, sebeozdravení“.

Prozkoumat, rozvést a prověřit ten jediný řádeček nám bylo opravdovým potěšením, leckdy namáhavým, ba trýznivým, leč potěšením – radostnou povinností.

Otázka zní: Může být toto Tajné Německo věčnou inspirací? Také pro příslušníky státu, v němž jen samotné vyslovení spojení „tajné Česko“ ihned chtě nechtě evokuje nanejvýš nějaký cimrmanovský scénář? Vždyť je to svět, k němuž naše etnická kategorie patří pouze okrajově, takřka „ukrajinsky“, některými vlákny její organické masy.

Continue Reading

Mary Heimannová

Autor: Jan Borg

… jedné britské profesorky a několika českých spisovatelek

Mnoho různých článků a polemik bylo věnováno „revizionismu“, tomu, který se týká holocaustu, ale i tomu ohledně výkladu příčin a důsledků druhé světové války. Tato diskuse jistě není zcela uzavřena a přešla dokonce k problému revize samotného „jaltského systému“, který mohl mít různé podoby a výklady, ačkoliv asi nejsou dosud známy s plnou zřetelností, ale jehož „revize“ má jasný cíl: ovládnout Střední Evropu a zvrátit rovnováhu, která mezi Východem a Západem přese vše existovala.

A jelikož s jídlem roste chuť, je třeba „revidovat“ samotnou historii středoevropských států hned po první světové válce a případně dokázat jejich otřesenou identitu od samotného počátku.

Zde je klasickou ukázkou na první pohled důkladný a objemný spis Československo – stát, který zklamal paní profesorky Mary Heimannové, který údajně nechtěli čeští vydavatelé ani vydat, ale který nakonec za nejasných okolností (a řekl bych příznačně) vyšel „v malém, ale skvělém“ vydavatelství v Petrkově (chudák Reynek by se možná divil) s těžko říci jak výmluvnou podporou Prague Business Clubu a také s podporou, typickou a zde ovšem velmi výmluvnou, již neblaze proslulého a stále ještě asi nesmrtelného senátora Petra Pitharta. (Nemohu se ubránit poznámce, že tato podpora patří ústrojně ke klasickým projevům celého tohoto vychvalovaného, leč zbytnělého tělesa, nebudeme hovořit o tom, jak někteří zdůrazňují, že to je odkladiště těch, které „stát – jakýkoliv – zklamal“ anebo to bylo naopak?)

Continue Reading

Claudio Mutti a Alexandr Dugin

Rozhovor redakce Gazetta dell‚Emilia  s Claudiem Muttim, vedoucím časopisu geopolitických studií Eurasia, o válce na východě.

Gazetta: Zatímco my mluvíme, válka mezi Ukrajinou a Ruskou federací pokračuje. Můžete nám říci, co se na pozadí války ve východní Evropě opravdu děje?

Mutti: Spojené státy využívají Ukrajinu, aby mezi Rusko a zbytek Evropy vrazily klín. Což neříkám já, ale velice vlivný zdroj, jistě nepodezřelý z antiamerikanismu: George Friedman, předseda Strategic Forecasting Inc., známé jako Stratfor. Když Friedman mluvil k Chicagské radě pro světové záležitosti (Chicago Council of Global Affairs), řekl: „Prvořadý zájem Spojených států, pro nějž jsme vybojovali války století (první, druhou a studenou), tkví v zabránění propojení mezi Německem a Ruskem, poněvadž semknuté představují jedinou sílu schopnou nás ohrozit. Zásadní obavou Spojených států je, že se německý peněžní kapitál a technologie spojí s ruskými přírodními zdroji a pracovními silami. Je to jediné spojenectví, které Spojeným státům nahání strach, už jedno století se mu snažíme zamezit.“

Continue Reading

Robert Spieler, Alexandr Dugin a Robert Steuckers na identitární konferenci pořádané na zámku Coloma v Sint-Pieters-Leeuw, 2005.

Rozhovor s Robertem Steuckersem k zavraždění Darji Duginové a o myšlenkách jejího otce pro bretaňský identitární web Breizh-info.com

Breizh-info.com: Darja Duginová se stala obětí bombového útoku, který pravděpodobně mířil na jejího otce. Jaký zájem vede cizí tajné služby, aby se pokusili likvidovat myslitele? V čem mohou teorie Alexandra Dugina pro mocné v Kyjevě a ve Spojených státech, stejně jako pro globalistické elity, představovat problém? Které ideové linie Alexandra Dugina jsou ty hlavní?

Robert Steuckers: Myslím, že atentát mířil na otce i dceru s předpokladem, že cestují v tomtéž voze. Nicméně dosud provedené šetření se kloní k závěru, že hlavním cílem byla sama Darja, jelikož osoba podezřelá z odpálení výbušného zařízení měla pronajatý byt ve stejném domě, kde bydlela Alexandrova dcera. O důvodech a zájmech služeb, ukrajinských nebo západních, které by je k takto ohavnému činu motivovaly, bych si spekulovat nedovolil, jakkoli doba války stírá hranice běžného jednání. Darja Duginová byla velice aktivní: řídila digitální zpravodajskou agenturu nazvanou „Telegramm“, která nepřetržitě poskytovala informace o světovém dění. Ty se v ruském jazyce objevovaly na geopolitika.ru a na jejím vlastním účtu na Telegramu. Poté se zdálo, že dík dobré znalosti francouzštiny našla nové poslání v tom, že promlouvala k frankofonním Afričanům, kteří již ve svých zemích nehodlají snášet francouzskou aroganci a přejí si poručnictví Paříže nahradit spoluprací s Ruskem, jak ukazuje vzorový příklad Mali. Sám Dugin pro potřeby svých krajanů, kteří toho o afrických problémech zjevně moc nevědí, sepsal nástin afrických dějin. Ve snaze připomenout Africe nejskvělejší a nejzajímavější stránky její historie jsem tuto stručnou studii tradicionalistického myšlení z etnologického hlediska přeložil. Překlad si lze přečíst zde.

Continue Reading

Darja Duginová

Breizh-info.com: Můžete se našim čtenářům představit? Není pro vás někdy těžké nosit jméno Dugin, a být tak nutně připodobňována svému otci?

Darja Duginová: Vystudovala jsem historii filosofie na Filosofické fakultě Moskevské státní univerzity. Můj výzkum se zaměřil na politickou filosofii pozdního novoplatonismu, předmět nekonečného zájmu. Hlavní myšlenkovou linií politické filosofie pozdních novoplatoniků je rozvíjení schématu shody duše a státu a existence obdobného trojného uspořádání v obou. Jako má tři základy duše, tak jsou tři oblasti i ve státě (a platonici popisují indoevropský model, později dokonale teoreticky zpracovaný v díle Dumézilově) – tento model se projevuje ve starověku a středověku. Dnes se existenciální a psychické chápání politiky v mnoha ohledech vytrácí, jsme navyklí vnímat politiku jen jako techniku, ale platonismus mezi politickými a psychickými procesy odhaluje hlubokou souvislost. Tento komplexní pohled na politické procesy je dnes naléhavě nutné obnovit, tzn. zkoumat existenciální politiku.

Continue Reading

Arvéd

Autor: Jan Borg

S velkou publicitou byl uveden do kin film Arvéd, na okresním městě kde žiji, ho dávali během jednoho týdne téměř desetkrát, samozřejmě vždy tam bylo přítomno cirka deset nebo patnáct diváků.

Většina z nich o Jiřím Arvédovi Smíchovském předtím asi nikdy neslyšela, bez ohledu na dvě vydání knihy autora Jana Poláčka; dokonce i ten, kdo si koupil již první vydání pod titulem Malostranský ďábel mohl se v první chvíli domnívat, že se jedná o dvě různé knihy, nebo tedy třeba dvě varianty příběhu? A to tím spíše, že mezitím uplynulo šest let. V těch jsem žádnou recenzi prvé knihy nečetl, ale je možné, že jsem ji přehlédl. Druhé vydání je textově totožné, zdá se, že totožná je i obrazová složka, fotografie či různé koláže, obálka Malostranského ďábla je jako by vybledávající hněď, ze které vystupují jakési obrazce a slovo Ďábel v tomto znění a ve znění Teufel či dokonce – a řeckým písmem – Diabolos! Naproti tomu kniha Arvéd má jen pevnou vazbu bez obálky, název Arvéd a jaksi démonickou tvář hlavní postavy s uhrančivým zrakem a snad provokativnějším nápisem na horním okraji „Čemu všemu lze zaprodat duši“, namísto podtitulu prvního vydání „Život a smrt mága“. A samozřejmě nechybí poznámka „Knižní předloha mysteriózního filmu“.

Continue Reading

Esej O rasismu původně vyšla v americkém levicovém magazínu Telos č. 114 (zima 1999)

Autor: Petr Hampl

Předmluva k eseji Alaina de Benoista O rasismu

Ještě nikdy jsem se nesetkal s rasistou. A to jsem již překročil věk, jenž byl ještě před 100 lety pokládán za kmetský. Setkal jsem se s pár lidmi, kteří se necítí být rasisty, ale o nichž někdo jiný říká, že prý jimi jsou. Zato znám řadu lidí bojujících proti rasistům. A vím o tisících dalších, kteří mají z boje proti rasismu výbornou obživu. Nebo alespoň pocit nadřazenosti. Případně nějakou kombinaci obojího.

Čím více se bojuje proti rasismu, tím méně je jasné, co to ten rasismus vlastně je. Což dává smysl. Kdyby byl definován příliš přesně, mohlo by se také ukázat, že tu žádní rasisté nejsou. A bojovníci proti nim se musí něčím živit. Nebo snad nastoupí do fabrik na ta místa, kde jsou platy nižší než životní náklady, a proto jsou obsazována přivezenými zahraničními dělníky?

Continue Reading

El Mirador – ztracené májské město v Guatemale na letecké fotografii

Autor: Mars Ultor

Archeologické objevy posledních dvaceti let narušují zavedenou představu, že vše podstatné již bylo dávno nalezeno a vykopáno v devatenáctém století, nic zásadního už se nikdy neobjeví, a základní postuláty už zbývá jen dopilovat kvantitativními či statistickými metodami. S rozvojem metod dálkového průzkumu a postupem infrastruktury do pouští a pralesů v zemích třetího světa se ukazuje, že převratným objevům v archeologii ještě zdaleka není konec.

Ztracená májská města v džungli. Když jsem před lety trochu zabýval archeologií, byl největším hitem dálkový průzkum pomocí technologie LIDAR umožňující skenovat reliéf zemského povrchu přes vegetaci, vytvářet digitální modely zalesněného terénu a dokonce i skenovat mořské dno. Tímto způsobem byly jen ve střední Evropě zachyceny řádově stovky pravěkých a raně středověkých objektů. Říkal jsem si už tehdy, jaké výsledky by asi přineslo nasazení této technologie ve středoamerické a jihoamerické džungli.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Budoucnost určí silné a svrchované civilizační pospolitosti

Lorenzo Maria Pacini přináší rozhovor s Alexandrem Duginem o tom, jaký svět nás čeká po ukončení „zvláštní vojenské operace“ na Ukrajině v důsledku následných geopolitických změn.

Alexandře Geljeviči, současný konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou mění globální geopolitické uspořádání multipolárním způsobem. Jaká bude podle vás mezinárodní architektura – řekněme za pět let – až boje skončí? Co přesně se změní, jaké mocenské poměry na světové šachovnici vzniknou a/nebo se nakonfigurují?

Nejprve se vytvoří systém tří pólů. Každý z nich bude mít svou vlastní oblast odpovědnosti, svou vlastní rezervní měnu, svůj vlastní soubor kulturních hodnot a svou vlastní nezávislou strategii.

Nevznikne jedno normativní lidstvo (jako projekce liberálního Západu a jeho norem a pravidel), ale tři. Nikoli jeden liberální řád založený na západních pravidlech, ale tři různé civilizační řády – s různými ideologiemi. To bude zdrcující rána globalizaci.
Continue Reading

Mark Fisher

Autor: Mark Fisher

Ve svém bezpochyby nejpůsobivějším výkladu fungování kapitalismu od Marxových časů popisují Deleuze a Guatarri kapitalismus jako jistý druh virtuální možnosti, která pronásledovala všechny dosavadní sociální systémy jako strašák. Kapitál je v jejich pojetí „nepojmenovatelná Věc“, skandál, který primitivní a feudální společnosti „preventivně vymítaly“. Když pak kapitalismus konečně dorazil, přinesl sebou masivní desakralizaci kultury. Je to systém, který již nepodléhá vládě žádného transcendentálního Zákona; právě naopak, eliminuje všechny takovéto kódy, aby je opětovně zaváděl ad hoc. Podoba a limity kapitalismu nejsou předem dané, tento systém je definován (a redefinován) pragmatickými potřebami a improvizovanými řešeními. Kapitalismus tak v mnoha ohledech připomíná Věc ze stejnojmenného filmu Johna Carpentera: monstrózní, nekonečně tvárnou matérii schopnou vstřebat a metabolicky přeměnit všechno, s čím přijde do styku. Kapitál, tvrdí Deleuze a Guatarri, je „pestrobarevnou směsicí všeho, co kdy existovalo“, kuriózním hybridem ultramoderního a archaického. V době, kdy Deleuze a Guatarri pracovali na dvou svazcích Kapitalismu a schizofrenie (česky vyšel jen druhý svazek – Tisíc plošin v nakladatelství Herrmann a synové, 2019, pozn. DP), se ještě mohlo zdát, že se tendence kapitalismu k deteritorializaci* omezují především na finančnictví a že kultuře naopak dominují tendence k reteritorializaci.

Continue Reading

Let’s Go Brandon!

Poznámka Délského potápěče: Než se začtete do sžíravé kritiky člověka, co v současnosti vystupuje jako prezident Spojených států, doporučujeme vám přečíst výtah ze studie „Jak destabilizovat Rusko a přetížit jeho síly,“ kterou publikoval jeden z nejrespektovanějších think-tanků v USA, RAND Institute, v roce 2019 a zkonfrontovat závěry studie s událostmi za posledních min. 12 měsíců.

Autor: The Saker

Prezident „Biden“ 1] (tj. „kolektivní“ Biden, nikoli skutečný Brandon 2]) napsal pro New York Times zajímavý článek s názvem „Prezident Biden: Co Amerika bude a nebude dělat na Ukrajině“. 3] Celý článek je přístupný po zaplacení a opravdu nestojí za to ho zveřejňovat v plném znění. Chci se jen vyjádřit k několika „Bidenovým“ tezím.

Za prvé, budu ignorovat odporný zvyk nazývat USA „Amerikou“, když samotná Kanada a Brazílie jsou téměř tak velké jako Spojené státy. Kromě toho má USA pouze 9 833 520 km², zatímco celková plocha Ameriky je 42 549 000 km². Konečně, v Americe je 35 zemí, ale budiž, pokud slovo „Murica“ evokuje představy Kapitána Ameriky a mávání (v Číně vyrobenými) vlajkami – pak dobře. Podívejme se na několik klíčových vět:

Continue Reading

Mark Fisher

Autor: Mark Fisher

Dnes je snažší představit si konec světa než konec kapitalismu

V jedné z klíčových scén filmu Alfonso Cuaróna Potomci lidí (Children of Men, 2006) jde hlavní hrdina Theo ztělesňovaný Clive Owenem navštívit přítele do elektrárny v Battersea, proměněné v jakousi kombinaci vládní budovy a soukromé sbírky. Umělecké poklady – Michelangelův David, Piccassova Guernica nebo nafukovací prase skupiny Pink Floyd – jsou shromážděny v budově, která je sama zrenovovaným kulturním artefaktem. To je náš jediný letmý pohled do života elit, izolovaných před dopady katastrofy, která způsobila masovou neplodnost: celou jednu generaci se už nerodí žádné děti. Theo svému hostiteli položí otázku: „Jaký má tohle všechno smysl, když záhy nebude nikdo, kdo by se tomu mohl obdivovat?“ Budoucí generace už nemohou sloužit jako alibi, protože už žádné nebudou. Odpovědí je hedonistický nihilismus: „Snažím se na to nemyslet.“

Dystopie (tedy antiutopie) rámující děj filmu Potomci lidí je charakteristická pro pozdní kapitalismus. Nejedná se o důvěrně známý totalitární scénář znovu a znovu omílaný ve filmových dystopiích (klasickým příkladem je V jako Vendeta z roku 2005 od Jamese McTeiguea). V románu P. D. Jamesové, který Cuarónově filmu posloužil za předlohu, byla demokracie odstraněna a zemi vládne samozvaný Guvernér, tyto prvky zápletky však film prozíravě vypouští. Zkušenost nás poučila, že autoritářská omezení, která jsou všude kolem nás, mohou být zaváděna v rámci politické struktury, která formálně zůstává demokracií. Na tento vývoj nás připravila „válka proti terorismu“: normalizace krize vytváří situaci, ve které se zrušení protikrizových opatření, původně přijatých jako reakce na mimořádnou situaci, stává nemyslitelným (skončí tato válka někdy?)

Continue Reading