Popis

Adriano Romualdi – Kultura pro Evropu

TITUL JE ROZEBRÁN – NELZE OBJEDNAT!

Kultura pro Evropu
Adriano Romualdi

Adriano Romualdi (1940-1973), jeden z nejnadanějších teoretiků poválečné radikální pravice, absolvoval římskou univerzitu La Sapienza dizertací o německé konzervativní revoluci a poté byl odborným asistentem na katedře soudobých dějin politologické fakulty Palermské univerzity. Zemřel ve dvaatřiceti letech při dopravní nehodě. Quem dii diligunt, adolescens moritur…

Tři světla

Kromě mnoha článků, recenzí a předmluv ke knihám jiných autorů (Brasillach, Drieu, Hamsun, Saint-Loup, Malaparte, Spengler, Günther) či sborníkových příspěvků mu za života vyšlo i několik samostatných titulů.

Nonkonformní filozofické úvahy jsou soustředěny v pracích věnovaných Platónovi, Nietzschemu a Evolovi, aristokratickým a hluboce protidemokratickým myslitelům, kteří usilovali zastavit a zvrátit involuční proces dějin. Což je úkol, který si klade, resp. měla by si klást, i Pravice – ve smyslu duchovním, ideálním a politickém: přenášet do časného světa něco z nadčasového Řádu („věčný návrat“).

Ztotožnění státu s heroickou menšinou, která vládne, smysl pro pospolitost, spartánská výchova mládeže, šíření vůdčích idejí prostřednictvím mýtu, trvalá mobilizace všech vojenských a občanských ctností, pojetí veřejného života jako vznešené a krásné podívané, na níž se podílejí všichni občané, vzdělávací úloha umění, plánovaná reprodukce, eugenické, urbanistické a zemědělské instrukce, svrchovanost politična nad ekonomičnem, to všechno mají – skrze spalující vír času – platonismus a fašismy společné,

Platónský stát se Romualdi nebojí označit za totální, ne však v moderním „totalitářském“ smyslu, ale v doslovném: jako celistvý, živoucí organismus, v němž tak jako v řádném člověku dominuje složka duchovní (ideální cíle) a charakterová (zdatnosti) nad materiální (hmotařství).

Platón by byl jistě potěšen Ordensburgen, řádovými hrady (Vogelsang, Krössinsee, Sonthofen), v nichž se tvrdými fyzickými a psychickými prověrkami šlechtila elita budoucích vůdců. A není ani náhoda, že mnozí SS během války nosili Politeiu v torně a že se stavěly Thingstätte (Heidelberg, Annaberg, „Dietrich-Eckart-Freilichtbühne“).

Také nietzscheovství po válce prošlo akademickou denacifikací. Po tomto očištění – „liberalizací“, popř. „pokřesťanštěním“ – mohlo zůstat součástí „západoevropského myšlení“, stále v planktonu osvícenského humanismu (tzn. Zarathustra jako „pěvec buržoazního individualismu“, jehož odrazem je Lukácsův „prorok kapitálu“).

Avšak Nietzsche Romualdiho je opět především filozofem panské morálky (čili „nové aristokracie“) a vůle k moci (čili „velké politiky“), který ideální vzor státu viděl v Prusku, ve státu, jehož předobraz spatřoval v rané řecké polis (Der griechische Staat) a znamená vládu vojenské, „římským způsobem“ organizované vojenské elity.

Takto chci muže a ženu: muže zdatného k válce, ženu zdatnou, aby rodila…, praví Zarathustra.

Romualdi navíc neváhá tvrdit, že Nietzsche je „správně čitelný pouze prostřednictvím Hitlera“, tak jako Marx je čitelný skrze bolševismus a Rousseau skrze Francouzskou revoluci, nehledě na to, že jejich názory byly zkresleny, neboť každá idea z podstaty svého uskutečnění – vtělením, zhmotněním – nutně zhrubne.

Jestliže totiž čteme Nietzscheho přes Hitlera, pak prostřednictvím Nietzscheho zase porozumíme nejlepšímu aspektu hitlerismu – čili položení základů nové Evropy jako nápravy úpadku bílé rasy. Neboť šlo o velký pokus vrátit člověku smysl života v „chrabrosti a sebeobětování, v opojení z boje, mužnosti a smrti“, a vyléčit ho tak z dekadentství („narovnání úpadku“).

Zemětřesení zjevuje nové prameny. A kdo volá: „Pohleď, zde studna pro mnoho žíznivých, jediné srdce pro mnoho toužebných, jediná vůle pro mnoho nástrojů: – kolem toho se shromáždí národ, to jest: mnoho lidí zkoušejících.
Tam se zkouší, kdo dovede rozkazovati a kdo musí poslouchati!
Lidská společnost, toť pokus, tak učím já – toť dlouhé hledání: a hledá si rozkazujícího!, praví Zarathustra.“

(v překladu O. Fischera)

Porážka fašismů proto nebyla ničím jiným než osudovou chybou, již byl člověk znovu vržen do absurdního stavu prázdnoty, k němuž dospěl za nadvlády „měšťanského rozumu“ (Éra prázdnoty libuje si G. Lipovetsky, Praha 1998).

Tento dnešek náleží luze: kdo tu ještě ví, co je velké a co malé!
Příliš dlouho těm malým lidem dávali za pravdu: i dali jim posléze též moc – teď káží: „Dobré jest jen to, co malí lidé dobrým zvou a schvalují“, praví Zarathustra.

Jestliže Platón a Nietzsche jsou dvěma póly téže základny, nad nimi, na samé hranici jejich napěťového pole, stojí Evola. Vnitřní světlo (gloria, Herrlichkeit, sláva), jež z tohoto „útvaru“ – do něhož mohou vstoupit ti, kteří „vidí“ a být přijati – vyzařuje (srv. fotografii trojúhelníku z Fuxova cyklu Kytice), Romualdi určuje jako tři nejdůležitější orientační body – politické i existenciální – řádného člověka v soumraku naší doby.

Romualdi patřil k těm evoliánům 60. let (Mario Merlino, Gianfranco de Turris, Renato Del Ponte, Gaspare Canizzo), kteří svého mistra navštěvovali v jeho římském bytě na Corso Vittorio Emanuele 197. Silný feeling mezi ním a Evolou přiměl žáka dokonce k sepsání biografie, již mistr schválil.

Evola je pro Romualdiho nositelem protidemokratického, protimarxistického a protiosvícenského „duchovního obzoru“. Protidemokratického, poněvadž je ztělesněním aristokratické ideje; protimarxistického, poněvadž absolutně popírá prioritu hmoty; protiosvícenského, poněvadž stejně důsledně odmítá mýtus pokroku a ví, že rozum – jako „rozebírající a kalkulující intelekt“ (logos) – zdaleka není s to obsáhnout celou šíři a hloubku, resp. „výši“, Říše ducha (nús).

Pravá Evropa

Téma, které Adriana Romualdiho trvale přitahovalo. Přistupoval k němu z nejrůznějších úhlů. Předně chtěl však ukázat, že společné kořeny tohoto „organismu“ sahají hluboko za osvícenský racionalismus, křesťanství – fenomén v podstatě cizí – i klasickou antiku.

Společnou matrici našel v indoevropské duchovnosti, stavějící vždy proti bujení chaosu svrchovaný, posvátný Řád (rta, arta, ratio, kosmos /diké/, ur-log). První je projevem živlů – beztvarých prvků prvotní síly (prasíly), „temné“ energie; druhý je vlastností a schopností Ducha, „světelného“ principu, který živly (elementy) krotí, poutá a pořádá do diferenciovaného, avšak soudržného, pevně strukturovaného a uzavřeného celku („totality“).

Tento „odkaz k dávnému“, k prvopočátkům, je však zároveň „projektem pro budoucno“, který Romualdi vypracoval v obou zde předkládaných pojednáních, publikovaných původně odděleně, v nichž podává nástin evropské „velké politiky“ a „nové kultury“ pravice.

Za hranici metapolitiky Romualdi vykročil návrhem ústavy „elitářského nacionálně-rasového Státu“ s 53 články, na němž spolupracoval s Rutiliem Sermontim.

Úryvek z doslovu Karla Velikého „‚Dobrý Evropan‘ Adriano“.