Délský potápěč

David J. Stennett: Předmluva k druhému vydání Sunićovy knihy (Noontide Press, 2008)

Autor: David J. Stennett

Poznámka překladatele: Nakladatelství Sol Noctis nedávno vydalo český překlad knihy Tomislava Suniće Evropská nová pravice: Proti liberalismu a egalitářství. Kniha se zabývá hlavními liniemi evropského pravicového (tj. kulturně konzervativního a etnonacionalistického) myšlení po druhé světové válce, přičemž věnuje širokou pozornost především francouzskému sdružení GRECE a filosofii jejího předního představitele, Alaina de Benoist.

Kniha byla v anglickém originálu vydána celkově třikrát (1990, 2003, 2011), přičemž každé vydání je doprovázeno novou předmluvou. Z redakčních důvodů došlo v českém vydání k rozhodnutí vypustit druhou předmluvu z roku 2003 z pera Davida J. Stennetta, a to jednak kvůli jisté dobové zatíženosti textu, jakož i opakování motivů již rozvedených v ostatních předmluvách či v samotném hlavním textu knihy.

Čtenářům Délského potápěče přinášíme celé znění této vynechané předmluvy. Knihu je možné zakoupit zde (CZ) a zde (SK).

Continue Reading

Mihail Manoilescu (1891 – 1950)

Autor: Mihail Manoilescu

S projevy stavovství se za našich dnů setkáváme ve všech zemích, a to i tam, kde slova stavovství výslovně se neužívá.

Stavovství je systém hospodářské organizace sociální i politické, který chce uskutečnit nejvyšší cíle národa tím, že jeho zájmové skupiny uvede v právní celky.

Zájmové skupiny, které nazýváme stavy neboli korporace, nesmějí se zaměňovat ani se skupinami různých povolání, ani se sociálními třídami.

Povolání, jež zahrnuje lidi, kteří mají stejné zaměstnání, je sociálně vodorovné i stejnorodé a má charakter kolektivního egoismu.

Třída, jež obsahuje lidi, kteří mají stejnou životní úroveň a jistou sociální solidaritu přes to, že zaměstnání lidí, kteří ji skládají, je rozmanité, jest vodorovná, nesourodá a vždy egoistická.

Naproti tomu korporace je soubor lidí, kteří mají společnou účast na téže funkci národní. Složení korporace je vertikální a různorodé, neboť obsahuje lidi, kteří mají různá povolání a patří i do různých sociálních tříd. Spojuje však tyto lidi fakt, že jejich různé činnosti směřují k naplnění téže národní funkce. Na rozdíl od povolání a třídy cíl korporace tudíž není egoistický, nýbrž národní. Zatím totiž co idea třídy vyjadřuje sociální požadavek a právo i za cenu národního rozvratu, idea korporace vyjadřuje sociální službu i povinnost a vede k solidaritě v národě.

Continue Reading

Prof. dr. Václav Láska (1862 – 1943)

Autor: Prof. dr. Václav Láska

Není druhého slova, jež by se tak často objevovalo v ústech a spisech našich politiků, jako slovo demokracie, které značí státní formu vlády, v níž má aneb alespoň měl by míti lid rozhodující slovo. Pravil-li Masaryk o demokracii, že jest v podstatě diskuse, měl patrně na mysli ono místo ve své Světové revoluci (str. 532), v němž praví, že všechny dnešní demokratické státy jsou jen pokusem o více méně zdařilou lidovládu, takže rozhovory o nich jsou zajisté žádoucí, neboť o málokterém pojmu platí rčení: „Kolik hlav, tolik smyslů“ jako o demokracii. Snad jen filosofie mohla by se v tomto smyslu s ní měřit.

Filosofický slovník (Kratochvílův) takto definuje demokracii: „Dnes rozumíme demokracií ústavní zřízení, jež každému občanu bez rozdílu přiznává co nejvíce svobod, poměrně stejně rozdělených“.

Kvalitní demokracií nazveme pak onu, ve které „zájmy osobní, stranické, třídní a lokální jsou zásadně a soustavně podřizovány zájmům vyšší sociální spravedlnosti a národní kultury, podložené pevným řádem náboženským“. Krátce řečeno, ji budeme míti, až tu bude vláda kvalifikovaného lidu, vláda náboženského řádu, vláda kulturních, mravních osobností, a nikoliv anarchie stran a osob (R. I. Malý: Kříž nad Evropou).

Continue Reading

Autor: Peter Bradley

„‚Old Believer‘ (ten, kdo neochvějně důvěřuje zavedeným pořádkům – pozn. DP), ryzí moderní konzervativec, protože je ve své podstatě i ryzí klasický liberál, je zřejmě tím vůbec nejefektivnějším americkým typem, který většinu udržuje v bezpečném vakuu rasové apatie.“ – Wilmot Robertson, The Dispossessed Majority

V uplynulých týdnech a měsících jsme byli svědky obnoveného zájmu o konzervatismus, konkrétně o význam této ideologie v moderní Americe a to, jak se jí povede v současné Trumpově éře i po ní. Novější vývoj se dal shrnout jako malé krůčky kupředu naznačující jistou otevřenost k nacionalismu.

Manifest na webu First Things nazvaný „Against the Dead Consensus” (Proti mrtvému konsenzu), podepsaný poměrně vlivnými katolickými publicisty jako Sohrab Ahmari nebo Rod Dreher, vyvolal vlnu kontroverze a podnítil dosud probíhající bouřlivou debatu. Autoři ve své deklaraci ostře kritizují neschopnost konzervatismu bránit kulturu proti levici a vytýkají hnutí, že „až příliš často a ochotně ustupuje otrávenému a tyranskému multikulturalismu“.

Continue Reading

Yoram Hazony, vycházející (Davidova) hvězda trumpistického nacionalismu

Autor: Lance Welton

Náš šéfredaktor Peter Brimelow se v posledních dnech dostal do twitterové výměny názorů s izraelským filozofem Yoramem Hazonym, velebeným za svou knihu z roku 2018 The Virtue of Nationalism (Pozitiva nacionalismu). Všechno to začalo Peterovým pozváním na Hazonyho červencovou konferenci „National Conservatism“, jež však bylo obratem písemně zrušeno, prý kvůli Peterovým „publikacím a profesní spolupráci“, jež jsou „neslučitelné s naším pojetím národního konzervatismu, a vůbec tím, jak jej chápeme“. Poznatky z této debaty zní tedy jasně: Hazony buď „nechápe“, nebo rovnou lže o skutečnosti, že Izrael je etnostát a Židé jsou rasa.

Patrick Casey z AIM (American Identity Movement, de facto nová iterace identitářské organizace Identity Evropa – pozn. DP) ve fascinující twitterové výměně Hazonyho obvinil, že hájí výhradně „nacionalismus“ svého vlastního národa a vyslovil názor, že zatímco judaismus je „etno-náboženský“, bělošská identita „rasová“. Hazony odpověděl:

Rozdílem mezi námi není mé nedostatečné nadšení pro americký nacionalismus, ale přesvědčení, že národ není rasa a nacionalismus se nerovná rasismu.

Zmínil také „falešné, pseudovědecké konstrukce, kterými rasou posedlí šprti chtějí nahradit“ údajně občansky nacionalistické Spojené státy.

Hazony dokonce dodal, že „Izraelci vnímají svou zemi jako národní, ne rasový stát“ a že „Židé nejsou rasa, ale národ.“

Continue Reading

Plnou parou do neznáma aneb proč nás „praví-co-ví populisté“ nespasí (foto: Program TOP 09 je tvrdý, shoduje se pravice i levice, TN Nova. 2010)

Pravicové populistické strany jsou pro vlastence důležité, jelikož jde o jediné politicky významnější subjekty, které na Západě vystupují proti imigraci. To však ještě neznamená, že by všichni pravicoví populisté ze zásady odporovali veškeré migraci. Dokonce lze bez většího přehánění říct, že jejich současné politické požadavky by ještě před několika málo lety z velké části byly naprosto přijatelné pro strany umírněné pravice a dokonce i levice.

Continue Reading

Christian Bouchet (uprostřed), společně s Alexandrem Duginem a Alainem Soralem

Autor: Christian Bouchet

Přestože ve Francii dnes už máme řadu kvalitních prací, jež nám umožňují dobře porozumět německému národnímu bolševismu, pro ten ruský to neplatí a jeho existenci tak vlastně teprve objevujeme. Proto je dílo Michaila Agurského i přes své nepřátelské naladění skvělým zdrojem informací, východiskem k dalšímu zamyšlení i důvodem k opatrné naději.

Teze autora, vycházející z úvah nad Vzpourou davů Ortegy y Gasseta zní, že marxistické a socialistické prvky ruského bolševismu jsou pouhou „dějinnou kamufláží“ skutečných pochodů historického a geopolitického charakteru. Podle Agurského tak Lenin užíval dvojakého jazyka, když jako ortodoxní marxista mluvil jen v těch svých dílech, která bychom mohli označit jako určená pro „styk s veřejností“, zatímco jinak se držel linie Alexandra Gercena, který Západ odmítal a vyzýval k obsazení západní Evropy Slovany. Od počátku století si tak Lenin i s ostatními bolševiky stanovili cíl dát vedení světové revoluce do rukou Rusku a Rusům. Nahlíženo touto optikou dodávala sovětskému politickému systému z pohledu nacionalistů legitimitu ruská nacionalistická ideologie, nikoliv marxistické teze. Národní bolševismus se tak pokusil dosáhnout globální dominance ruského impéria, upevněného komunistickou ideologií.

Continue Reading

Autor: Jean-Yves Camus

Mladý Dominique Venner (vlevo, ve výsadkářské uniformě) během protestu proti alžírské nezávislosti.

21. května 2013 Dominique Venner ukončil svůj život, když si v pařížském chrámu Notre Dame vložil do úst hlaveň zbraně. „Sebevražda odpůrce rovnosti manželství“, „sebevražda někdejšího příslušníka OAS“ 1]… takto byla jeho smrt předložena veřejnosti.

Ani po pěti letech, přestože památka tohoto aktivisty v řadách radikální pravice dosud žije, ale bohužel v mediálním hlavním proudu nedošlo k zásadnější korekci tohoto nesprávného výkladu.

Tento historik a spisovatel se zúčastnil všech bitev krajní pravice 50. a 60. let – vždyť svůj ideál popisoval jako „vojensko-mystický řád“. Později však s aktivní činností ve skupinách, jež podle něj sklouzávaly ke sterilnímu aktivismu a do štítu si hrdě vytyčovaly své porážky, skoncoval. Ještě než se etabloval v jednu z čelních postav Nové pravice, s níž sdílel víru v etnopluralismus, pohanství i elitářství, vytvořil si Venner svou vlastní ideologii.

Udržoval si nezávislost na politických stranách i klanech. Pohnutky jeho rozhodnutí vzít si život byly stejně jako u každé sebevraždy osobní, a tak je na místě zachovávat ve všech komentářích jistou míru zdrženlivosti. Přesto lze však jednoznačně říct, že jeho důvody zůstanou lidem, kteří nesmýšlejí obdobně jako on, v podstatě kompletně nesrozumitelné. Jeho slova o tom, jak se „postavit smrti“ z knihy rozhovorů Šok dějin (Le choc de l’histoire, Via Romana), vydané roku 2011, zapůsobí na toho, kdo se nepohybuje na intelektuální pravici, jako cosi z jiného světa.

Jeho čin odkazuje v prvé řadě k etice cti a života antických Římanů a Řekům, kteří si o své smrti chtěli rozhodnout sami. Zapadá to do jeho pojetí pohanství: pohan nevěří na „záhrobní svět“ – jeho život se odvíjí tady a teď a jeho osud nespočívá v rukou jiného pána, určuje si jej sám svými volbami. Jedná se o čin náležející politické sféře, jak ukazuje i následující prohlášení: „Považuji za nezbytné obětovat se ke zlomení letargie, která na nás tak dusivě spočívá.“

Continue Reading

Sága alternativní pravice aneb tudy cesta nevede…

Autor: Greg Johnson

Předchozí části: první, druhá, třetí.

Bělošský nacionalismus 1.0 & 2.0

V roce 2015, kdy se nová alternativní pravice postupně začínala sžívat s myšlenkou bělošského nacionalismu, měla většina s ní spojených lidí jen velice matné povědomí o předchozích generacích hnutí. (Blogger) Lawrence Murray se například svěřil s tím, že „osobně nikdy neslyšel o [Williamu] Pierceovi ani [Davidu] Dukeovi… dokud nenarazil na alternativní pravici.“ 1]. Jeho zkušenost je ovšem pro mladé alternativní pravičáky (mileniálové a generace Z) vcelku typická.

Lidé na alternativní pravici si s jistou dávkou domýšlivosti navykli označovat bělošský nacionalismus generace svých rodičů jako „White Nationalism 1.0“, alternativní pravici pak jako „White Nationalism 2.0“. Kromě jisté přezíravosti ke svým předchůdcům to svědčilo i o víře, že alternativní pravice představuje markantní zlepšení předchozího stavu, s čímž jsem souhlasil. K opomíjení postav jako Pierce nebo Duke novou generací hnutí však až příliš často docházelo na základě mylných představ, získaných především z mainstreamových médií. Přišlo mi dost hanebné přebírat nepřátelskou propagandu. Když jsem se tak s podobnými názory setkával na soukromých fórech, snažil jsem mladé lidi vybízet k hlubšímu poznání i poučení z dějin hnutí „1.0“. To sice z velké části neuspělo, učení se z chyb však tvoří nedílnou součástí úspěchu. Někteří lidé si však ze svého studia odnesli lekce hodně kontraproduktivní.

Continue Reading

Autor: Theodore Dalrymple

Na internetu narazíte na spoustu podivných a zajímavých věcí. Tak se mi například dnes při brouzdání po webu listu Guardian  podařilo natrefit na krátké video, v němž slovinský filozof Slavoj Žižek hovoří o podstatě skutečné svobody. Vím, že Žižek je velice slavný „a jak známo, někteří lidé jsou dneska slavní, aniž by se přesně vědělo proč“, takže jsem se to rozhodl zkusit a video si pustit. Koneckonců necelých pět minut není zas taková oběť za poznání povahy skutečné svobody, na rozdíl od té zdánlivé a falešné, v níž jsme zřejmě celé ty roky žili.

Žižek mě na první pohled okouzlil svou vřelostí. Kdyby snad neexistoval, nejspíš bychom si ho museli vymyslet. Je to takřka dokonalý archetyp intelektuála: ztělesnění satirické představy intelektuála. Dokonalý je i jeho středoevropský přízvuk, protože v něm není možné pronést nic, co by nebylo prostoupeno hlubokou myšlenkou. Smyslu a fungování celého vesmíru rozumí natolik skvěle, že už mu nezbývá energie na udržování svého zevnějšku. Jeho černé triko (volně splývající přes jeho prostorný trup, jehož objem naznačuje, že navzdory svému odporu vůči konzumní společnosti není žádný asketa) křičí do světa nesmírně hlubokomyslné poselství: RADĚJI NE (I WOULD PREFER NOT TO). Skoro si to nezadá s graffiti, jež jsem minul na cestě ze svého francouzského domu do Nimes. Sestávalo z jediného slova, Non. Nic pronikavějšího (nebo výstižnějšího) už prostě nevymyslíte.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Staré dobré časy… před třemi lety.

Část první, druhá, a závěrečná čtvrtá.

 Centralizace, čistky a kolaps

Richardu Spencerovi bylo přirozeně líto, že opustil značku, jíž se zaštítila tak energická politická síla a která se stala mezinárodní mediální senzací. Proto se pokusil ji znovu dostat do svého vlastnictví. Byl tu ale problém: nové hnutí z let 2014 a 2015 mělo se Spencerem společného jen pramálo, s výjimkou jména. Spencer to potvrdil v rozhovoru s politologem Georgem Hawleyem z 12. října 2016, v němž akademik shromažďoval podklady pro svou knihu Understanding the Alt-Right. Spencer prohlásil: „Alternativní se nestala tím, čím dnes je, díky mně, ale naopak proto, že jsem ji nechal jít svou vlastní cestou.“ 1] Což je pravda.

Při zpětném pohledu z roku 2018 je ovšem také pravdou, že Alt-Right je dnes v takové bryndě – do značné míry, ale rozhodně ne úplně – právě díky tomu, že se ji Spencer snažil získat zpátky.

9. září 2016 uspořádala NPI tiskovou konferenci „Co je to alternativní pravice?“ ve Washingtonu, D.C. Jako řečníci zde vystoupili Richard Spencer, Jared Taylor a Peter Brimelow. Na konferenci odhalil Spencer své logo „Alt-Right“, které se ale nikdy neuchytilo. 2] Spencer se zjevně snažil pasovat do čela nové Alt-Right, předefinovat ji podle svého a vtisknout jí svou pečeť.

Po Heilgate Richard Spencer a persko-americký akademik Jason Reza Jorjani (také řečník na konfereci NPI 2016) společně iniciovali jednání, z nichž vznikla Altright Corporation. Jejími hlavními akcionáři byli Richard Spencer, Jason Jorjani, Daniel Friberg z Arktos Media a Red Ice TV. 3]

Continue Reading

Odnárodnění a tavící kotlík? Ne, děkujeme…

Autor: Titus Quintus

Když se na alternativní pravici hovořívá o vzestupu „bělošské politiky identity“ nebo rostoucím rasovém napětí, odkazuje se na trendy a fenomény, jež by potenciálně mohly vést k nacionalistické politice a novému směřování západní společnosti směrem k etnocentrismu a zachování kultury. Stejně tak dobře se ale před našimi zraky mohou odehrávat poslední záchvěvy dožívajícího existenčního modelu západních národů. S výjimkou hrstky východoevropských zemí je nacionalismus Evropanů a eurokolonialistů (evropská diaspora mimo Evropu – pozn. překl.) mnohem víc občanský než etnický nebo rasový: Američanem, Britem, Francouzem, Němcem atd. tak může být nebo se stát kdokoliv. Národnostní projevy se proto zakládají takřka výhradně na lokalitě a někdy snad ještě jazyce, zřídkakdy však na společných biologických, kulturních, historických, politických nebo geografických kořenech. Většina Američanů by se shodla, že Američanem může být člověk kterékoliv rasy. Jak lze tedy s takovýmto postojem vůbec hovořit o kterémkoliv evropském státě jako o něčem jiném než správní jednotce atlanticistického společenského a ekonomického uspořádání (které je pak samo založeno na zásadách antinacionalismu)?

Continue Reading

(Stěží) deset zdvižených pravic, které otřásly hnutím alternativní pravice.

Autor: Greg Johnson

Část druhá, úvodní si můžete přečíst zde, třetí tady a čtvrtou závěrečnou zde.

Od léta 2015 do podzimu roku 2016 vyhrávala alternativní pravice debaty a dařilo se jí měnit smyšlení mnoha lidí. Ještě důležitější ale byla dosažená proměna parametrů politické debaty. Alternativní pravici se stále více dařilo spoluutvářet obsah zpravodajství a následně donutit politický establishment reagovat. Krom toho bylo zábavné, kreativní a cool. Lidé se přirozeně chtěli přihlásit k hnutí a přijmout značku.

Objevily se ale i problémy.

Za prvé, alternativní pravice byla silně decentralizovaná, převážně anonymní online síť jednotlivců, webzinů a drobných organizací. Díky její online podobě sice neexistovaly žádné překážky pro virální růst hnutí, ale stejně tak nebylo možné někomu zabránit se k ní přihlásit.

Continue Reading

Escudo Identitário (Identitářský štít) a jejich symbol

Autor: Eordred

Guillaume Durocher před nějakou dobou pořídil rozhovor s holandskou aktivistickou skupinou Erkenbrand, aby ji představil širšímu okruhu čtenářů, a také pomohl propagovat jejich každoroční konferenci. V podobném duchu bych dnes rád trochu pomohl mladé organizaci, kterou jsem nedávno objevil. Jsou z Portugalska a říkají si Escudo Identitário, neboli Identitářský štít. S potěšením jsem tak uvítal, že se pravicovým idejím daří i na Pyrenejském poloostrově, který se od 70. let minulého století stal nezpochybnitelnou baštou levice.

Éordred: Má „identitářská“ část vašeho názvu původ v širším identitárním hnutí? Kde se Escudo vzalo, jaké jsou jeho kořeny a kam byste se zařadili ideologicky?

Escudo Identitário: Nemáme sice oficiální kontakty s žádnou z identitárních skupin, ale hlásíme se k této ideologii. Podporujeme také všechny evropské identitární iniciativy. Escudo vzniklo v roce 2017 poté, co se komunistický studentský spolek na Faculdade de Ciências Sociais e Humanas da Universidade Nova de Lisboa (fakulta sociálních věd Nové lisabonské univerzity) rozhodl narušit průběh konference o koloniálních dějinách, pořádané jinou vlasteneckou skupinou. Když se zprávy o narušení akce rozšířily, mnozí ze studentů, kteří ji chtěli navštívit, se spolu přes internet začali domlouvat na možné reakci. Vzali jsme univerzitu „útokem“, postavili se levičáckému spolku a předložili sepsané hlavní body protestu děkanovi. Vyvolalo to tehdy hodně rozruchu v médiích a portugalský prezident i parlament, aniž by se nějak namáhali s ověřováním faktů, náš údajně násilný protest odsoudili.

Continue Reading

Antonio Gramsci

Autor: Paul Krause

Většina lidí v médiích obyčejnými lidmi opovrhuje, takže Američané nedůvěřují novinářům právem. Měli by ale lidé kvůli tomu zcela zavrhnout funkci, již média ve společnosti plní?

Stále více Američanů přestává věřit médiím a akademikům. Zcela oprávněně. Ne snad, že by všichni lidé v médiích byli lháři nebo propagandisté. Ani studijní programy vysokých škol nejsou naplněny výhradně škodlivou propagandou. Média nepochybně mají nemalou hodnotu, stejně jako univerzitní vzdělávání a jisté studijní obory. Obě instituce však v očích americké veřejnosti rychle ztrácejí auru úctyhodnosti, zejména v posledních letech a ještě výrazněji pak v několika uplynulých měsících a týdnech.

Antonio Gramsci byl vlivný italský marxistický intelektuál počátku 20. století. Stejně jako třeba Vladimir Lenin či Lev Trockij patřil k nové generaci marxistů, kteří se s Marxem rozcházeli v několika zásadních bodech. Gramsci se zařadil mezi přední nové marxisty Evropy po 1. světové válce.

Continue Reading

Alternativní pravice, ca. 2016.

Autor: Greg Johnson

Toto je první část úvodní eseje z připravované antologie s názvem The Alternative Right.

Pokračování najdete zde, třetí tady a čtvrtou závěrečnou zde.

Alternativní pravice sice nemá uchopitelné jádro, má však svůj příběh, který začíná a končí Richardem Spencerem a odehrává se ve čtyřech kapitolách

Poprvé se termín „alternativní pravice“ objevil v roce 2008. Prvního března 2010 byla spuštěna webová stránka Alternative Right, která fungovala až do 25. prosince 2013. Když byl termín užit poprvé, označoval alternativu k americkému konzervativnímu mainstreamu. Jako název publikace pak fungoval jako zastřešující termín zahrnující myšlenkové proudy jako paleokonzervatismus, libertariánství, rasový realismus, evropská Nová pravice, jižanský nacionalismus nebo bělošský nacionalismus. V době zrušení webu Alternative Right už ale označení „Alt-Right“ začalo žít svým vlastním životem. Nebyl to tak už jen název webové stránky, ale obecný termín pro pravicové alternativy ke konzervativnímu mainstreamu.

Druhou kapitolou je rok 2015 a vznik energického, z větší části internetového pravicového hnutí orientovaného na mládež. To obsáhlo širokou škálu pozic od bělošského nacionalismu a nepokrytého neonacismu, až po populismus a americký občanský nacionalismus. Hnutí zcela přirozeně používalo široce definovaný termín Alt-Right (alternativní pravice). Ta se hned v počátcích srdnatě postavila za kampaň Donalda Trumpa v boji o prezidentský úřad a rychle se stala Trumpovým nejodvážnějším obráncem na webu. Jistým vyvrcholením tohoto vývoje byl projev Hillary Clintonové z 25. srpna 2016, kde se pustila do výpadů proti alternativní pravici.

Continue Reading

Michail Vasiljevič Něstěrov – Myslitel (portrét Ivana Iljina), 1921

Úvodní část eseje.

Autor: Timothy Snyder

„Politika je umění určení nepřítele a jeho zneškodnění.“

—Ivan Iljin, 1948

Začátek 2. světové války tak už Iljin sledoval z bezpečí švýcarského útočiště poblíž Curychu. Byla to nejistá doba pro komunisty i jejich nepřátele, protože konflikt vypukl nedlouho po uzavření dohody Sovětského svazu s Německem, známé jako Molotov-Ribentropův pakt. Jeho tajný protokol, kterým si obě velmoci rozdělili území na východě Evropy, fakticky zakládal spojenectví, kterému chybělo snad už jen toto pojmenování. V září 1939 napadly nacistické Německo a Sovětský svaz Polsko a jejich armády se brzy setkaly v jeho středu. Iljin věřil, že aliance dlouho nevydrží a Stalin Hitlera zradí. V roce 1941 však došlo k opaku a německá branná moc zahájila invazi do Sovětského svazu. I přes své výhrady vůči nacistům psal Iljin o německém útoku jako o „zúčtování s bolševismem“. Po sovětském triumfu u Stalingradu v únoru 1943, kdy bylo jasné, že Německo válku nejspíš prohraje, však Iljin znovu otočil. Válku začal nově vykládat – a v pozdějších letech se toho držel – jako jeden z dlouhé řady západních útoků na ruskou ctnost.

Continue Reading

Ivan Iljin

Autor: Timothy Snyder

„Má modlitba je jako meč. A můj meč je jako modlitba.“

—Ivan Iljin, 1927

Rus pohlédl Satanovi zpříma do očí, posadil Boha na psychoanalytický gauč a pochopil, že jeho národ může spasit svět. Zmučený Bůh se Rusovi jal vyprávět příběh svého neúspěchu: Na počátku bylo Slovo, dokonalé a ryzí, a to Slovo byl Bůh. Pak se však Bůh dopustil mladické chyby. Stvořil svět, aby sám sebe dovršil, ale namísto toho se pošpinil a před svou hanbou se pokusil skrýt. Bůh – a ne Adam – se tak dopustil prvotního hříchu, když do světa vpustil nedokonalost. Jakmile se na světě objevili lidé, začali chápat fakta a zažívat pocity, které nebylo možné složit k obrazu toho, co Bůh zamýšlel. Každá další myšlenka nebo vášeň tak jen prohlubovala Satanovo sevření našeho světa.

A tak Rus, filozof, chápe dějiny jako katastrofu. Od stvoření světa nedošlo k ničemu, co by za něco stálo. Svět se stal smyslu zbavenou změtí úlomků. Čím usilovněji se mu lidé snažili porozumět, tím hlouběji zabředal do bažiny hříchu. Moderní společnost se svým pluralismem a občanskou společností pak rány světa jen dále drásá a drží tak Boha v jeho vyhnanství. Jeho jedinou nadějí proto zůstává spravedlivý národ, který bude následovat Vůdce do politické totality, a tak začne s opravou světa, která snad může božské spasit. A jelikož je jednotící princip Slova jediným dobrem v kosmu, cokoliv podniknuté k dosažení jeho návratu musí být ospravedlnitelné.

Continue Reading

I kdyby všichni zradili, my zůstaneme věrní!

Adriano Romualdi: Zakládací listina Státu Ordine Nuovo

Gottfried Benn: Biologicky podložená politika

Joseph Sobran s rodinou

Autor: Joseph Sobran

V ostrém kontrastu k dobám mého mládí je dnes nesmírně módní označovat se za konzervativce. V 60. letech byl konzervatismus spíše ve stínu a všeobecné přízni se těšil liberalismus či dokonce radikalismus. Někdy koncem 80. let se však z liberála stalo bezmála sprosté slovo a liberálové se tak začali poohlížet po přijatelnějších eufemismech, jako třeba progresivec. Změna to byla skutečně znatelná.

Skutečně se toho ale tolik změnilo? Nebo proběhla tato proměna jen na povrchu? Obávám se, že pravdě bude blíže spíše tato možnost. Éter je dnes přesycen překřikujícími se hlasy politických rozhlasových komentátorů, kteří se sice halasně označují za konzervativce, kteří ale příliš nezní jako velcí konzervativci, které jsem v mládí obdivoval: Bill Buckley, Frank Meyer, James Burnham, Russell Kirk, Willmoore Kendall nebo Barry Goldwater.

Continue Reading