Délský potápěč

Spengler

Autorka: Margot Metrolandová

„Onen hlad feláhů po míru, po ochraně proti každému narušení každodenní rutiny, proti každé formě osudu jako by naznačoval ochranné mimikry před chodem dějin, lidský hmyz, který vystaven nebezpečí hraje mrtvého, ‚happyend‘ prázdné existence, nuda, jež dala vzniknout jazzu a černošským tanečkům v pohřebním průvodu za velkou Kulturu.“…

Oswald Spengler — Hodina rozhodnutí

Francis Parker Yockey bývá obvykle označován za spenglerovského filozofa. Oswald Spengler, jehož Yockey připomíná v Imperiu i kratším dílku Enemy of Europe (Nepřítel Evropy) ovšem není ten trpělivě a těžkopádně vysvětlující pedagog ze Zániku Západu –  Yockeyho autorský styl mnohem více připomíná Spenglerův polemický manifest z roku 1933, Jahre der Entscheidung (Léta rozhodnutí /často překládané jako Hodina rozhodnutí nebo Rozhodující hodina podle anglického překladu C. F. Atkinsona The Hour of Decision – pozn. DP/).

Continue Reading

Julius Evola

Autor: Troy Southgate

Troy Southgate odhaluje názory barona Evoly na úlohu ženy v moderní společnosti

Skutečnost, že (přinejmenším v současnosti) na ženy zapůsobí přitažlivě spíše olysalí muži se zkaženým dechem a rostoucím pivním břichem než zoufale zapomenutá díla tradicionalistických myslitelů, jako byli René Guénon, Miguel Serrano či Mircea Eliade, působí poměrně ironicky. Lze říci, že již od dob vzestupu feministického hnutí a souběžného růstu pokušení pro ženy v podobě zapojení se do pracovního prostředí průměrná evropská žena se stále rostoucím pohrdáním pohlíží na údajně omezující a utlačovatelskou povahu domova a rodinného krbu. Podle myšlenkových škol Germainy Greerové a Andrey Dworkinové jsou rádoby rebelská odhození podprsenky do, falický symbol připomínajících, plamenů nebo vzdání se dohledu a zodpovědnosti za své dítě chápány jako pozitivní a nezbytné kroky pro další pokrok v historickém vývoji žen. Pro většinu žen však takzvané osvobození jejich pohlaví přineslo jen něco málo víc než pseudorovnostářskou závislost na platu, při které se od nich očekává, že se budou dřít stejně jako jejich mužské protějšky. Dobře známá řecká spisovatelka Arianna Stassinopoulosová, která má oproti autorovi tohoto textu výhodu v tom, že je žena a má tak možná větší právo psát o těchto záležitostech, to vysvětluje takto:

Continue Reading

Roger Scruton (27. února 1944 – 12. ledna 2020)

Autor: Roger Scruton

Dnes vám v naší sérii Nadčasové eseje přinášíme zamyšlení zesnulého sira Rogera Scrutona nad významem hierarchie při zrodu vysoké kultury západní společnosti – W. Winston Elliott III, vydavatel.

Proslulé úsloví o „tyranii většiny“ zavedla do politického diskurzu dvojice téměř současníků, velikých duchů 19. století. Alexis de Tocqueville, francouzský myslitel a autor Demokracie v Americe, procestoval tuto novou zemi ve snaze porozumět tomu, jestli a jak může národ přežít i bez aristokracie. Byl ohromen zjištěním, že to skutečně možné je, tím spíš, že sám příslušel ke šlechtě. A byť nepopíral možnost změny lidského života demokratickým směrem, uvědomoval si také trvalé nebezpečí, jež popisoval právě těmito slovy: tyranie většiny, tedy riziko, že veškeré veřejné rozhodování bude prováděno většinou pro většinu, bez ohledu na práva menšin i možnost nesouhlasu. Dospěl k závěru, že v Americe tato tyranida většiny nastolena nebyla. Přirozeně si tedy položil otázku „proč“?

Před něčím podobným varoval také anglický politický filozof John Stuart Mill. Ten se obával, že při nastolení skutečné demokracie, jež se v jeho době v Anglii začínala formovat a v Americe se dokonce plně etablovala, pozbydou jednotlivci, menšiny a legitimní skupiny ochranu před většinovým míněním. A jak známo, většiny mají větší moc než menšiny. Pokud dostanou prostor vnutit zbytku svůj pohled, co se stane s menšinami? Co bude s těmi, kdo nesouhlasí?

Continue Reading

Jevgenij Golovin

Jevgenij Čižov: Jevgeniji Vsevolodoviči, ve svých přednáškách a esejích často ostře kritizujete současnost. Proto budu svou první otázku formulovat v tomto smyslu: „V jaké době byste tedy chtěl žít?“

Jevgenij Golovin: Je zcela pochopitelné, že se duše, jako taková, postupně ztrácí, individualita se rozpouští v sociálnu, že umíráme jako individua a že se znovu rodíme jako součást společnosti, je v tom cosi hrůzného a současně provokujícího. Náš život a naše energie již nežije naším vnitřním ohněm, teď je to oheň, který dostáváme ze sociálna, z divadel, z kin, od žen, od jiných lidí. Nenapadá mě, že by existovala vampiričtější doba, než těch posledních jeden a půl století, hlavně po druhé světové válce.

Exploze tvůrčí energie první poloviny století – v oblasti poezie, v oblasti prózy, objevení se geniálních prozaiků i básníků – to všechno bylo obrovským překvapením. A pak kolem roku 1950 následoval naprostý úpadek. Takže nic není absolutní. Stejným způsobem můžeme kritizovat současnost a člověku by se samozřejmě chtělo žít raději v jiné době, ale jde o to, že taková nostalgie je vždy kontraproduktivní. Gumiljov správně říká: „Lepší prázdné nic, než zlaté včera.“ To je opravdu mužný pohled na věc. Jsem zde a tady a vzdychat jako staré babky na rynku, že za cara stálo prase kopějku a teď kdovíkolik, není důstojné muže. „Prázdné nic“ dává šanci mužně se chopit nového, které se tak může naplno projevit, aniž by se muselo o cokoliv opírat.

Continue Reading

Guénon a Evola

Autor: Dr. Carlos Dufour

Představa jakési původní tradice byla diletantská od samého počátku. Nejprve je nutno vžít se do onoho renesančního ovzduší s italským zabarvením, do rostoucího luxusu a skvostných knížat, živě se zajímajících o kulturu a umění (řekněme tedy do lidí Göringova typu). Jednoho dne léta páně 1462 pověřil Cosimo Medicejský Marsilia Ficina, aby z řečtiny do latiny přeložil podivný rukopis. Jednalo o tzv. Corpus Hermeticum. Ficino věřil, že dílo opravdu sepsal Hermes Trismegistos a proto prý je přinejmenším tak staré jako Mojžíš. Byl by to tedy doklad prastaré moudrosti (resp. tradice), mimobiblické potvrzení křesťanství atd.

Continue Reading

Zednářský univerzalismus v pojetí Jeana Delvillea

Autor: Collin Cleary

Poznámka:

Následující esej původně byla závěrečnou částí recenze Collina Clearyho na knihu Ricarda Duchesneho The Uniqueness of Western Civilization. Protože je v ní ale obsaženo příliš velice důležitých postřehů, než aby zůstaly „zastrčené“ na konci velice rozsáhlé knižní recenze, upravil jsem ji tak, aby fungovala i jako samostatný útvar – Greg Johnson.

Dokonce i ve většině moderních Zápaďanů – ano, i u našich politicky dokonale korektních akademiků – se dosud skrývá jakýsi míhavý záblesk starobylé, indoevropské thymotické přirozenosti. Jasně je to patrné z polemické povahy levicového akademického diskurzu. A jak zdůrazňuje Ricardo Duchesne, jejich kritika Západu názorně dokládá odvěkou negativitu Západu vůči sobě samému, západní „krizi svědomí“, což může být pro mnohé pravicové kritiky levice možná to úplně nejobtížněji pochopitelné. Sebevražedná nenávist k vlastnímu, u západních levičáků tolik rozšířená, jako by se vzpírala veškerému vysvětlení a zdá se tak být projevem čirého šílenství.

Lidé na pravici samozřejmě mají po ruce pohotová vysvětlení: sebenenávist sžírající Evropu i evropskou diasporu se podobá nakažlivému moru šířenému Neevropany, kteří s jeho pomocí chtějí manipulovat Evropany ve svůj vlastní etnický prospěch. Takováto manipulace by však nebyla možná, kdyby Evropané neprojevovali vrozené sklony ke schopnosti nemilosrdné a často až sebevražedné sebekritiky. Tento protizápadní duch evropské levice sice dost možná skutečně je pošetilý, nepoctivý a má katastrofické důsledky – není však ne-západní.

Continue Reading

Sávitrí Déví (jaro 1971)

Autorka: Juliana R.

„Ukrutnost ke zvířatům je jednou z nejvýznačnějších neřestí a známkou nešlechetného národa,“ napsal Alexander von Humboldt (1769-1859). Jeho výrok o dvě staletí předstihl mnohem proslulejší vyjádření Mahátmy Gándhího (1869-1948), že velikost morálního pokroku národa lze posuzovat podle jeho zacházení se zvířaty. Von Humboldt vyjádřil duchové tíhnutí germánského romantismu k přírodě, kdežto Gándhí – i přes svoje ekumenické směřování – tehdy promluvil jako představitel jednoho z „východních náboženství milosrdnosti“. Kamsi mezi německou romantiku a indickou etiku života, jež obě dospěly ke stejnému závěru, by bylo možné umístit náhled Sávitrí Déví.

Pojmy „antropocentrismus“ a „biocentrismus“, rozpracované v Obžalobě člověka, patří ke klíčovým pojmům její filosofie. Sávitrí konstatuje, že Západ (jímž rozumí bělošské země a semitský svět) se až na několik výrazných výjimek, jako bylo vegetariánské učení pýthagorejců či zooetika nacionálního socialismu, vyznačuje postoji soustředěnými kolem člověka. Patří k nim odnože židokřesťanství a islámu, ale právě tak i volnomyšlenkářský humanismus či komunismus. O posledně jmenovaném podotýká: „Je to [jen] křesťanská doktrína o radosti z práce pro bližního, osvobozená od těžkého břemene křesťanské theologie.“ Antropocentrismus, domnívá se Sávitrí, byl zazděn do základu evropské civilisace, když křesťanský bůh postoupil od vyvoleného „národa“ k vyvolenému „druhu“, ale nikoli dál, aby objal veškerý život. Occident tak vyhloubil „nepřekonatelnou průrvu“ oddělující člověka od zbytku tvorstva. Zvířata a rostliny zbavil duše a stal se – alespoň obecně a teoreticky – hluchým k jejich blahu či bolesti. Sávitríinu myšlenku bychom mohli ilustrovat výrokem Pia XII., jenž ve 20. století vybídl své ovečky, aby nelitovaly zvířata naříkající na jatkách „o nic víc než kov zvučící pod kovadlinou“. Jako variace na totéž téma pak znějí výroky karteziánských vivisekcionistů ze 17. století, že týrané zvíře křičí bez bolesti stejně, jako bez citu řinčí rozbité hodinky.

Continue Reading

A. Dugin: Čtvrtá politická teorie

Autor: Jindřich Spilka

Slovenské nakladatelství Sol Noctis vtrhlo do poněkud stojatých vod české knižní (většinou pouze) produkce jako svěží bouře a po knihách Tomislava Suniče a Alaina de Benoista čtenářům přináší další pilíř metapolitického kontra-hegemonistického diskurzu. Čtvrtá politická teorie (dále někde jen 4PT) Alexandra Dugina může být pro autonomního intelektuála hlubokým rozhovorem, nebudu se proto věnovat dez/interpretacím tohoto díla vedeným z hegemonisticky moderních perspektiv první-liberalismu, druhé-komunismu či třetí-fašismu, politických teorií. Sol Noctis do tohoto vydání zařadilo všechny texty, které byly v angličtině nakladatelstvím Arktos vydány ve dvou svazcích, což mně sice nedovoluje postihnout celou jejich šíři, ale umožňuje zas osobní perspektivu a tato „recenze“ jsou velmi stručné záznamy tohoto způsobu čtení, vedené ovšem interpretačním záměrem. Proto se věnuji pouze textům, které jsou obsahem prvního svazku anglického vydání, to jest prvními čtyřmi částmi českého vydání. Další neméně zajímavé kapitoly již nechám na čtenáři a jiných recenzentech.

Prvním, co mne zaujalo v překladu jako obvykle vynikajícího Ivana Šebesty, ještě než kniha vyšla, bylo užití českého slova pobyt pro Heideggerův pojem Dasein. Tento úzus překladu Dasein (v jiných jazycích se někdy nepřekládá) uvedl do českého filosofického prostředí Jan Patočka, který jako stipendista Humboldtovy nadace v roce 1933 studoval u Edmunda Husserla a Martina Heideggera ve Freiburgu fenomenologii a který v 70 letech „normalizace“ ovlivnil českého disidenta V. Havla, který v Moci bezmocných v roce 1978 volal po „existenciální revoluci“:

Continue Reading

Simone Weilová

Autorka: Juliana R.

Čítárna Délského potápěče pokračuje třetím titulem!

Simone Weilová (1909-1943) patří k filosofům, jež levice cituje s největším zalíbením. Stěží však lze říci, že by do ideového arzenálu (neo)marxismu bezvadně pasovala. Anotace divadelní hry o jejím životě, která měla premiéru v roce 2014, myslitelku charakterizovala jako „židovku bez tóry, marxistku bez partaje, Ježíšovu učednici bez církve“. Tato epiteta svědčí především o bezradnosti, s níž se nad „nekorektním“ a neortodoxním zjevem Weilové přešlapuje, a snaze stlačit ji zpátky do kategorií, jimž se svým životem vymkla.

Continue Reading

Stanové městečko Campo Hobbit. Keltský kříž, zde užitý jako nacistickou vlajkou inspirovaný prapor, se stal symbolem hnutí, jež z Tábora Hobit vzešla.

Autor: John Last

Bilbo Pytlík není zrovna typickým hrdinou árijské rasové fantazie Jen sotva si dokážeme představit, jak Tolkienův chlupatý, poživačný hobit po vojensku pochoduje chodbami Dna Pytle nebo v pastorální scenérii Kraje pořádá masová shromáždění.

Pro tisíce italských fanoušků fantasy se však hobité stali symbolem radikálního hnutí, jež usilovalo o vytvoření nové image fašismu a obrodu krajní pravice.

Tolkienovi k lidem nedůvěřiví půlčíci rozhodně nepřipomínají klasické fašistické hrdiny a jejich cesta k ikonickému postavení na italské krajně pravicové scéně je natolik pitoreskní, že bezmála působí dojmem, jako by vzešla z Tolkiena pera.

Krátce před prvním vydáním Tolkienova Hobita v roce 1937 fungovala Itálie jako ohromná laboratoř experimentálního myšlení. Futuristé skládali hudbu sestávající výhradně ze zvuků motorů, marxisté z vězeňských cel brojili proti „kulturní hegemonii“ a teosofisté usilovně pátrali po důkazech o existenci primordiální „kořenové rasy“.

Tímto intelektuálním kvasem prošel i jeden z nevlivnějších fašistických filozofů vůbec: Julius Evola. Ten si volně vypůjčoval z východních i západních tradic a ve svém opus magnum, knize Vzpoura proti modernímu světu, popisuje dějiny evropské civilizace jako nezvratně sestupnou trajektorii. Příčinu tohoto úpadku paradoxně shledával v pokroku – který podle něj znamenal vzdalování se mytickým tradicím a věčné moudrosti, směrem k industrializaci, kulturnímu míšení a zmatku.

Continue Reading

Spengler: „Kultura a civilizace – to je organismus zrozený z krajiny a mechanismus vzniklý z jejího nahrazení“

Autor: Tomislav Sunić

Oswald Spengler (1880-1936) se před 2. světovou válkou těšil značnému vlivu na myšlení evropských konzervativců a přestože jeho obliba po válce poněkud upadla, ve světle znepokojivého stavu současného zřízení jako by jeho analýzy znovu nabývaly na popularitě. Novější literatura plná temných postmodernistických motivů naznačuje, že Spenglerova proroctví úpadku si dnes zdá se nacházejí příznivce na obou pólech politického spektra. Odcizující povaha moderní technologie a společenský a morální rozklad dnešních velkoměst dodávají Spenglerovým předpovědím přicházejícího úpadku Západu na věrohodnosti. Stále více evropských i amerických autorů vnímá permisivní liberální stát jako garanta „měkké“ totality, jež ovšem stejně snadno může nastavit kurz k sociální entropii a skončit nástupem totality „tvrdé.“ 1]

Continue Reading

Pierre Teilhard de Chardin

Autorka: Juliana R.

Na sklonku první světové války poslal Teilhard de Chardin, toho času sloužící ve francouzské armádě jako sanitář, na rodný zámek pohlednici s hradem. Na rubové straně jej komentoval slovy: „Připadá mi jako hrdé potvrzení nutnosti elity […]. Tyto věže, čnící vysoko nad skálou a nad horskou bystřinou – ty nemohl vymyslet a postavit nikdo jiný než nějaká rasa v silném vědomí, že převyšuje ostatní.“ 1] A dodává: „Musíme se naučit postrádat štěstí malého kroužku, abychom se vždy znovu ponořili do masy a tam pracovali na vytváření nových elit.“

Takové elitářství zdánlivě neodpovídalo povaze myslitele, který ve svých knihách hlásal splynutí všech lidí v jednotu, soustředěnou v bohu. Ale Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955) byl nejen katolickým knězem, nýbrž také aristokratem – ducha i krve, jak celý život dával najevo. V dalších dopisech z fronty tak vyjadřuje pohrdání nad tupou hrubostí venkovanů a některých spolubojovníků („Tato masa je přece sama o sobě hluboce méněcenná a hnusná, nepozoruješ?“ psal sestřenici Margueritě) nebo přemítá, oč by mu „byla milejší země plná zvířat než plná lidí.“ Skutečnost, že při svém misijním působení neprojevil sympatie k bídě nejchudších nebo k „utlačovaným“ rasám, dodnes mate jeho levicové přívržence. „Jsme šokováni,“ napsala sudetoněmecká theoložka Ida F. Görresová, když měla komentovat Teilhardův rozhovor (1946) s existencialistou Gabrielem Marcelem. Teilhard totiž proti Marcelovi hájil nacionálně socialistické experimenty na lidech jako výraz touhy po poznání: „Aby byl člověk člověkem, musí mít všechno lidské vyzkoušeno až do konce,“ sdělil židovsko-francouzskému kolegovi.

Continue Reading

Hitler a abduktivní logika (2014)

Autor: Greg Johnson

Ben Novak
Hitler and Abductive Logic: The Strategy of a Tyrant
Lanham, Md.: Lexington Books, 2014

„Nahlédni do své duše a uvidíš, že je to pravda.“

Kniha Hitler a abduktivní logika Bena Novaka je dost možná tím nejvíce strhujícím akademickým titulem, na jaký jsem kdy narazil. Přináší smělou a nápaditou syntézu filozofie, historie, životopisu i literárního umu.

Už od roku 1933 nás zodpovědná místa s přísnou tváří varují, že musíme porozumět Adolfu Hitlerovi a jeho vzestupu k moci, abychom předešli jeho zopakování. (Jako by snad vůbec nepočítali s možností, že by někdo mohl Hitlera studovat s ambicí kráčet v jeho šlépějích.)

Přesto podle Novaka všechna nejčastěji předkládaná vysvětlení – tedy že Hitler byl demagog, oportunista, organizační génius, skvělý řečník, mistr propagandy, případně pak vysvětlení odkazující na intelektuální hnutí nebo společenské, politické a hospodářské podmínky – ve skutečnosti neříkají, čím Hitler předčil další ambiciózní a charismatické německé demagogy či stranické předáky, kteří působili v tomtéž intelektuálním, politickém, ekonomickém i sociálním kontextu.

Novakova neotřelá teze označuje za rozhodující Hitlerovu výhodu jeho jedinečné pojetí logiky. Ve zkratce řečeno dokázal totiž Hitler už před svým vzestupem k moci, kde si poslušnost mohl vynucovat, zdárně přesvědčit velké množství lidí, aby se přidali k jeho hnutí a hlasovali pro něj. Nepůsobil jen na lidské emoce, ale dokázal proměnit jejich smýšlení – a to nejen v případě nějakých všedních politických záležitostí. Od základu proměnil celý jejich světonázor.

Continue Reading

Otto Weininger (1903)

Autor: Julius Evola

Jeden z nejzajímavějších a dnes pohříchu nepříliš známých profilů židovské duše vytvořil několik let před 1. světovou válkou Otto Weininger. Jeho význam spočívá v tom, že kvalitou výrazně převyšuje stereotypní formulky většiny militantních antisemitů a židovský problém se snaží vymezit pomocí univerzálních a spirituálních pojmů, nikoliv jako striktně národnostní, sociální nebo i rasovou otázku. Weiningerovy postřehy z třinácté kapitoly (Judaismus) jeho zásadního díla Pohlaví a charakter neztratily ani dnes nic na své relevanci a mohou tak dle nás posloužit jako vhodné směrodatné body pro další vzestupný rozvoj stávající antisemitské fronty.

Někomu  snad přijde paradoxní, že sám Weininger byl židovského původu (byl poloviční Žid). Na první pohled paradoxní situace se však rychle vyjasní, vezmeme-li v potaz, že za prvé, Žida zná nejlépe Žid a za druhé, člověk nepociťuje nenávist k něčemu, s čím nemá nic společného, běžná bývá v takovém případě lhostejnost.

Continue Reading

Gustave Le Bon

Autorka: Juliana R.

„Je třeba být jim bohem, anebo ničím,“ napsal o davech francouzský antropolog a polyhistor Gustave Le Bon. Jeho krátká osobitá studie s názvem Psychologie des foules [1] (1895) zároveň hlásá, že lidstvo vstupuje do věku davů, živlu, „s nímž se nediskutuje o nic víc než s cyklonem“ a který právě usmýkal své dosavadní vůdce: spisovatele, tisk a politiky. I proto se Le Bon (1841-1931), vášnivý odpůrce socialismu a Velké francouzské revoluce, rozhodl vychovat nového pastýře, takového, který se nenechá svým stádem rozdupat.

Sám Le Bon nevěřil, že by bylo možné davy řídit, a svou knihu mínil jako příručku pro toho, kdo se nechce nechat řídit jimi. Přesto prokazatelně vychoval politika, jehož moc nad tímto živlem dodala slovu „dav“ nové konotace. Od dob Benita Mussoliniho se spisovatelé nezřídka zaměřují na dav „totalitní“ (H. Arendtová), případně přímo „fašistický“ (Wilhelm Reich, freudiánský židovský marxista). „Četl jsem všechna díla Gustava Le Bona; a ani nevím, kolikrát jsem znovu pročítal jeho Psychologie des foules. Je to hlavní dílo, k němuž se dodnes často vracím,“ vyjádřil se duce. A dodal, že ochota davu „uvěřit neuvěřitelnému“, kterou dokazuje Le Bon, se mu samotnému stala praktickým východiskem.

Continue Reading

Arthur Schopenhauer

K výročí narození filosofa Rudolfa Jičína (19. března 1933) zveřejňujeme jeho překlad z díla Arthura Schopenhauera O universitní filosofii.

Že se filosofie učí na universitách, je jí ostatně mnohým způsobem užitečné. Získává tím veřejnou existenci a její prapor se rozprostírá před očima lidí; čímž stále znovu vstupuje do paměti a stává se patrnou. Hlavní zisk z toho ale je, že s ní přijde do styku a probudí se k jejímu studiu mnohá mladá a schopná hlava. Musíme ovšem naopak přiznat, že hlava k ní schopná a po ní proto žíznící se s ní může setkat a poznat ji i mnohými jinými cestami. Neboť co se má rádo a je pro sebe zrozeno, snadno se najde: příbuzné duše se zdraví již z dálky. Takovou hlavu totiž každá kniha kteréhokoliv pravého filosofa podnítí mocněji a účinněji, než to může svést přednáška nějakého katedrového filosofa, s níž se právě náhodně setká. Také na gymnáziích by se měl pilně číst Platon jako nejpůsobivější povzbuzující prostředek filosofického ducha. Vůbec jsem postupně dospěl k názoru, že zmíněný užitek katedrové filosofie převažuje nedostatek, který přináší filosofie jako profese před filosofií svobodného zkoumání pravdy, nebo jinak řečeno filosofie z příkazu státu před filosofií z příkazu přírody a života.

Continue Reading

Bytí a dění. Gottfried Benn o knize Julia Evoly Vzpoura proti modernímu světu

U příležitosti československého vydání Evolovy knihy Vzpoura proti modernímu světu u nakladatelství Sol Noctis parafrázujeme rozsáhlou recenzi Gottfrieda Benna Sein und Werden. Zu Evolas Buch „Erhebung wider die moderne Welt” z roku 1935.

Benn konstatuje, že Goethe je jediným z velkých Němců, jenž se nikdy nepustil do systematizování dějinného procesu ani vědecky nezpracoval žádné historické téma. Zato Schiller, Hölderlin, Kleist, Herder, Hegel, Ranke, Treitschke a celá plejáda moderních kulturních filozofů ano! A byl to opět Nietzsche, kdo první varoval před „horečkou historicismu“, jenž se v německém národním státě stal konstituujícím prvkem jak sotva u jiného národa. A teď najednou Evola a jeho Vzpoura – hybná síla proti historii! „Jak tomu rozumět?“ táže se básník.

Continue Reading

Erazim Kohák „o pravém lidství Ernsta Jüngera“

Zemřela s německým spisovatelem Ernstem Jüngerem i jedna éra našich dějin? Psalo se o tom v nekrolozích, avšak pochyby jsou namístě. Jünger nebyl představitelem určité dějinné epochy. Byl představitelem jedné ze dvou zásadních lidských možností – a ty nepominou, dokud lidstvo zůstane lidstvem a člověk a člověkem. Jen pominula epocha, kdy se zásadní možnost, kterou představoval, jevila nejen jako možnost, nýbrž i jako jeho vlastní, pravé, pravdivé – či eigentlich – lidství.

Jeden přístup představuje Erich Maria Remarque v románu Na západní frontě klid. Ten bývá označován za pacifistický – a s určitým oprávněním. Remarque zachycuje křehkost života a nesmyslnost ničení. Válka je mu nepochopitelná a naprosto nepřijatelná: nedá ospravedlnit „národními zájmy“ ani čímkoliv jiným. Je třeba ji odmítnout. Život je o životě, ne o zabíjení.

Continue Reading

Contre le libéralisme

Autor: Michael Walker

Alain de Benoist
Contre le libéralisme: La Société n’est pas un Marché
Monaco: Éditions du Rocher, 2019

Název nejnovější knihy Alaina de Benoist Contre le libéralisme (Proti liberalismu) je polemický, zatímco podtitul La société n’est pas un marché (Společnost není trh) by klidně mohlo posloužit jako velmi případný slogan demonstrace. Bojovný tón celkem výrazně kontrastuje s uhlazenějšími, akademicky znějícími názvy jeho starší tvorby Les Idées à l’endroit (Myšlenky pravém místě) z roku 1979 Comment peut-on être païen? (Být pohanem) z roku 1981 (česky 2019, Sol Noctis); když však v roce 1986 vydal Europe, Tiers monde, même combat (Evropa a Třetí svět: jeden boj), bylo zjevně, že si Benoist si vzal k srdci Marxova slova v duchu, že povinností filozofa není světu jen porozumět, ale také jej změnit.

Continue Reading

Mamlejev: „Nové mravy“, obr. G. Korževa. Je to „klam a mam“?

Drobná ukázka Mamlejevova „metafyzického realismu“

Krátký text s černoumnými, ba satanistickými obrázky, v němž se „nelidská“ krutost spojuje s „nadlidským“ přesahem, odkazuje i k zásadnímu vědění Tradice, že „je to duchovní skutečnost, co obklopuje, zahrnuje, obsahuje takzvanou hmotnou skutečnost“ (k tomu konkrétněji viz např.:  H. Corbin, Mundus imaginalis, str. 18), a že bezmezno-absolutno „není cílem, nýbrž plodem Já“.

Mamlejev patří k nejvýraznějším ruským spisovatelům přelomu tisíciletí. V souvislosti s ním bývají zmiňováni ruští symbolisté i „klasici“, nejčastěji Andrej Bělyj (Stříbrný holub), Fjodor Sologub (Posedlý) a Dostojevskij (Zločin a trest). Obdržel několik literárních cen a jeho knížky jsou přeloženy do dvanácti jazyků.

Continue Reading