Délský potápěč

Alexandre Kojève

Autor: Greg Johnson

Dokončení zde.

Poznámka autora: Následuje přepis řeči, kterou jsem v roce 2000 přednesl v Atlantě. Odstranil jsem příliš košaté větné konstrukce, stejně jako občasnou interakci s publikem.

Žijeme v době bohaté na předpovědi konce věků. Loni, na konci roku 1999, oslavovala drtivá většina silvestrovských hýřilů o rok předčasně konec milénia. Tak či onak se však s kulatým letopočtem zdá se pojí víra, že dojde k něčemu zásadnímu. V současném akademickém prostředí se také hodně mluví o „konci modernity“. Takzvaní postmodernističtí filozofové a literární kritici se těší značné oblibě a jistí náboženští myslitelé a autoři se pak samozřejmě obávají dokonce zániku času samotného.

Můj přítel, pravoslavný mnich v bulharském klášteře, mi těsně před Novým rokem poslal e-mail: dost Bulharů prý věří tomu, že kromě selhání všech počítačů je před námi také konec světa. Odpověděl jsem: „Tak pokud od tebe už neuslyším, rád jsem tě poznal.“

Rád bych dnes mluvil o jednom z nejvíce ohromujících tvrzení vůbec, tedy že dějiny skončily, které značně zpopularizoval Alexandre Kojève, podle mého soudu asi nejvlivnější filozof 20. století, a také jeden z nejvíce opomíjených. Zanechal totiž hluboký otisk nejen ve světě idejí, ale i v tom politickém: měl ohromný vliv na utváření poválečného hospodářského a politického uspořádaní, v němž dnes žijeme. Lidé mu někdy říkají „nový světový řád“, každopádně však v nemalé míře vděčí za svůj vznik Kojèvovu myšlení a činům.

Continue Reading

Autor: Theodore Dalrymple

Na internetu narazíte na spoustu podivných a zajímavých věcí. Tak se mi například dnes při brouzdání po webu listu Guardian  podařilo natrefit na krátké video, v němž slovinský filozof Slavoj Žižek hovoří o podstatě skutečné svobody. Vím, že Žižek je velice slavný „a jak známo, někteří lidé jsou dneska slavní, aniž by se přesně vědělo proč“, takže jsem se to rozhodl zkusit a video si pustit. Koneckonců necelých pět minut není zas taková oběť za poznání povahy skutečné svobody, na rozdíl od té zdánlivé a falešné, v níž jsme zřejmě celé ty roky žili.

Žižek mě na první pohled okouzlil svou vřelostí. Kdyby snad neexistoval, nejspíš bychom si ho museli vymyslet. Je to takřka dokonalý archetyp intelektuála: ztělesnění satirické představy intelektuála. Dokonalý je i jeho středoevropský přízvuk, protože v něm není možné pronést nic, co by nebylo prostoupeno hlubokou myšlenkou. Smyslu a fungování celého vesmíru rozumí natolik skvěle, že už mu nezbývá energie na udržování svého zevnějšku. Jeho černé triko (volně splývající přes jeho prostorný trup, jehož objem naznačuje, že navzdory svému odporu vůči konzumní společnosti není žádný asketa) křičí do světa nesmírně hlubokomyslné poselství: RADĚJI NE (I WOULD PREFER NOT TO). Skoro si to nezadá s graffiti, jež jsem minul na cestě ze svého francouzského domu do Nimes. Sestávalo z jediného slova, Non. Nic pronikavějšího (nebo výstižnějšího) už prostě nevymyslíte.

Continue Reading

Escudo Identitário (Identitářský štít) a jejich symbol

Autor: Eordred

Guillaume Durocher před nějakou dobou pořídil rozhovor s holandskou aktivistickou skupinou Erkenbrand, aby ji představil širšímu okruhu čtenářů, a také pomohl propagovat jejich každoroční konferenci. V podobném duchu bych dnes rád trochu pomohl mladé organizaci, kterou jsem nedávno objevil. Jsou z Portugalska a říkají si Escudo Identitário, neboli Identitářský štít. S potěšením jsem tak uvítal, že se pravicovým idejím daří i na Pyrenejském poloostrově, který se od 70. let minulého století stal nezpochybnitelnou baštou levice.

Éordred: Má „identitářská“ část vašeho názvu původ v širším identitárním hnutí? Kde se Escudo vzalo, jaké jsou jeho kořeny a kam byste se zařadili ideologicky?

Escudo Identitário: Nemáme sice oficiální kontakty s žádnou z identitárních skupin, ale hlásíme se k této ideologii. Podporujeme také všechny evropské identitární iniciativy. Escudo vzniklo v roce 2017 poté, co se komunistický studentský spolek na Faculdade de Ciências Sociais e Humanas da Universidade Nova de Lisboa (fakulta sociálních věd Nové lisabonské univerzity) rozhodl narušit průběh konference o koloniálních dějinách, pořádané jinou vlasteneckou skupinou. Když se zprávy o narušení akce rozšířily, mnozí ze studentů, kteří ji chtěli navštívit, se spolu přes internet začali domlouvat na možné reakci. Vzali jsme univerzitu „útokem“, postavili se levičáckému spolku a předložili sepsané hlavní body protestu děkanovi. Vyvolalo to tehdy hodně rozruchu v médiích a portugalský prezident i parlament, aniž by se nějak namáhali s ověřováním faktů, náš údajně násilný protest odsoudili.

Continue Reading

Antonio Gramsci

Autor: Paul Krause

Většina lidí v médiích obyčejnými lidmi opovrhuje, takže Američané nedůvěřují novinářům právem. Měli by ale lidé kvůli tomu zcela zavrhnout funkci, již média ve společnosti plní?

Stále více Američanů přestává věřit médiím a akademikům. Zcela oprávněně. Ne snad, že by všichni lidé v médiích byli lháři nebo propagandisté. Ani studijní programy vysokých škol nejsou naplněny výhradně škodlivou propagandou. Média nepochybně mají nemalou hodnotu, stejně jako univerzitní vzdělávání a jisté studijní obory. Obě instituce však v očích americké veřejnosti rychle ztrácejí auru úctyhodnosti, zejména v posledních letech a ještě výrazněji pak v několika uplynulých měsících a týdnech.

Antonio Gramsci byl vlivný italský marxistický intelektuál počátku 20. století. Stejně jako třeba Vladimir Lenin či Lev Trockij patřil k nové generaci marxistů, kteří se s Marxem rozcházeli v několika zásadních bodech. Gramsci se zařadil mezi přední nové marxisty Evropy po 1. světové válce.

Continue Reading

Caravaggio – Obrácení svatého Pavla, 1600 – 1601. První, odmítnutá verze obrazu.

Autor: Stephen McNallen

Už delší dobu tvrdím, třeba ve svém článku ve druhém svazku sborníku Tyr, že my, následovníci germánského pohanství, musíme být co možná nejzdatnější ve filozofii. Musíme být schopni diskutovat s našimi intelektuálními oponenty, ať už se jedná o místního kněze nebo vyškoleného jezuitu. Pravděpodobně nejdůležitějším důvodem ale je potřeba poznat širší perspektivu historie idejí, tak abychom dokázali fenomén Asátrú vysvětlit přitažlivou a soudržnou formou inteligentním křesťanům, kteří by se následně za správných okolností mohli připojit k našim lidem.

Před pár dny mi přistál ve schránce skvělý pomocník při plnění tohoto úkolu. V běžné polstrované obálce byla kniha s prostým názvem Být pohanem. Jejím autorem je Alain de Benoist, autor zhruba padesáti knih a několika tisíc článků, převážně ve francouzštině. Benoist je však nejlépe známý jako zakladatel intelektuální a hluboce pohanské „francouzské Nové pravice“.

Continue Reading

Požár v katedrále Notre-Dame

Autor: Morgoth

Jedna starobylá britská legenda vypráví o skotském králi Robertu Bruceovi. Ten na útěku před Angličany nalezl dočasné útočiště v chatrči (podle jiných verzí pověsti v jeskyni). Jak tak seděl ve svém ubohém úkrytu, znavený prohrami i neustálým pronásledováním, všiml si pavouka, kterému se také hatily jeho záměry. Snažil se totiž připojit své vlákno ke vzdálenějšímu koutu stropu, který se mu však nedařilo dosáhnout. Pavouk proto houpáním tam a zpět postupně získával rychlost, dokud se nu nakonec nepodařilo napojit své sítě, a tak získat dobrý základ pro svou konstrukci.

Král Robert si z toho odnesl morální ponaučení o nezbytnosti vůle, odhodlání a neochoty vzdávat se.

Zatímco Bruce v chatrči pozoroval pavouka, Francouzi oslavovali nedávné dokončení katedrály Notre-Dame. Trvalo jim to sice celé století, ale podobně jako pavouk se nenechali odradit.

Continue Reading

Hendrick ter Brugghen: Hérakleitos (1628)

Autor: Greg Johnson

Poznámka autora: Následuje text části přednášky z 15. srpna 1996 z kurzu pro dospělé v Atlantě, který jsem vedl během svého doktorského studia. Celá přednáška byla podstatně delší a mluvil jsem při ní mj. o Rousseauovi, Kantovi, Schillerovi nebo Hegelovi.

Proč jsme se tu dnes večer sešli? Pochopitelně nemohu tuto otázku zodpovědět za nás všechny, ale troufnu si odhadnout, že budu mluvit za více z nás, než jen za sebe.

Věnujeme se tu humanitnímu vzdělávání s téměř výlučným důrazem na ten „nejhumanitnější“ obor vůbec: filozofii. Co vlastně je humanitní či všeobecné 1] vzdělání? A proč se sem kvůli němu stále znovu vracíme? Zeptejte se dnešního vysokoškoláka a nejspíše se dozvíte, že všeobecné (liberální) vzdělání znamená být vzděláván liberály. Ale humanitní (liberální, archaicky také svobodná umění) vzdělání není „liberální“ v tomto slova smyslu. Přestože totiž filozofie odjakživa tvoří nedílnou součást humanitního vzdělání, všichni velikáni dějin filozofie před Marxem – včetně tzv. klasických liberálů – by dnešní optikou byli pokládáni za politické konzervativce.

Continue Reading

Jevgenij Golovin s Alexandrem Duginem, Moskva 2003

Jenseits des Nordens, des Eises, des Heute,
jenseits des Todes,
abseits —
unser Leben, unser Glück!
Weder zu Lande, noch zu Wasser
kannst du den Weg zu uns Hyperboreern finden:
von uns wahrsagte so ein weiser Mund. *

F. Nietzsche

Rozhovor Alexandra Dugina, šéfredaktora časopisu Elementy s Jevgenijem Golovinem, literárním vědcem, tradicionalistou a básníkem

Alexandr Dugin: Jevgeniji Vsevolodoviči, byl jste prvním v Moskvě i v Rusku, kdo objevil proud evropského tradicionalismu, dosud neznámý pro oficiální (což je přirozené), ale i alternativní kruhy, zabývající se okultismem a mystikou. Díky Vám, již začátkem 60. let, vešla v některých moskevských uzavřených skupinách, věnujících se esoterismu, ve známost taková jména jako René Guénon, Julius Evola, Titus Burckhardt, Frithjof Schuon a také Fulcanelli a Canseliete. Mohl byste povědět něco o své cestě k těmto autorům? Měl jste učitele nebo předchůdce?

Continue Reading

Alexandr Dugin

Druhá část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.

Paul Robinson (PR): Což mě přivádí k jedné z mých připravených otázek. Zajímalo mě – protože ve svém díle hojně citujete západní filozofy – jestli není vaše myšlení založeno na západním paradigmatu?

Alexandr Dugin (AD): Samozřejmě, vždyť já francouzsky i přemýšlím.

Continue Reading

Alexandr Dugin

První část fascinujícího rozhovoru Paula Robinsona s Alexandrem Duginem, ikonou ruské konzervativní filozofie a zakladatelem Čtvrté politické teorie. Rozhovor proběhl 31. srpna 2017 v Moskvě.

Paul Robinson (PR): Pracuji na knize o ruském konzervatismu, a také proto jsem chtěl pořídit rozhovor s vámi, známým ruským konzervativcem. Na Západě se dnes často mluví o ruském „obratu ke konzervatismu“. Skutečně podle vás k něčemu takovému dochází?

Alexander Dugin (AD): Nelehká otázka. V prvé řadě je vůbec k obratu ke konzervatismu nejprve potřeba držet se modernizační linie. A právě tady začínají problémy. Napsal jsem knihu Archeomoderna, kde popisuji, jak carská i sovětská modernizace ruské společnosti proběhly jen neúplně a zůstalo při nich zachováno jisté konzervativní, archaické jádro. Mnoho moderně působících jevů, jako např. bolševismus, také mělo odlišnou sémantiku. Při bližším pohledu už tak moderní a soudobé nebyly. Marxismus nepochybně je moderní a progresivní ideologie, došlo k jeho přijetí, a tím i svržení staršího konzervativního systému. Takto se to odehrálo – přinejmenším tedy na úrovni formálních deklarací.

Důslednější rozbor sovětské společnosti však ukazuje, že sovětské období vlastně bylo archaičtější než to carské. Řada lidí, která nastoupila na vysoké pozice, zastávala starobylé přesvědčení, staré slovanské eschatologické náboženství, velice sektářské, a to z velké části překrylo hermeneutický nátěr komunismu. Nejbystřejší jsou zde zřejmě postřehy izraelsko-sovětského disidenta Michaila Agurského, autora knihy Národní bolševismus, kde ukazuje, že bolševismus i celé sovětské období nebyly tím, čím se zdály být a že v základech komunistické éry nenajdeme jen modernizaci, ale také archaismus.

Continue Reading

Levicová politika jako dobrovolná komodifikace lidské identity – zcela v souladu se zájmy kapitálu.

Autor: Christopher Pankhurst

Snad jedině slepec by si nevšiml, jak se současná levice svými stále nesmyslnějšími a nesrozumitelnými formami protestu odcizuje vlastním potenciálním voličům takřka spektakulárně. Jistě, halasně odsuzují Trumpa coby fašistu a Brexit jako projev jakéhosi ur-nacionalismu, ale jakou se doopravdy pokoušejí předložit alternativu? Každý, kdo by se touto otázkou alespoň trochu seriózněji zabýval, by velice brzo nutně dospěl k závěru, že žádné vážně míněné odpovědi nenabízejí.

Dětinské nadšení z každé nové podoby proměnlivé identity je intelektuální trapas, který ohrožuje a rozkládá právě ony programové body, jejichž dosažení si levice přeje vidět. Za všemi těmi efektními násilnostmi a převleky tak nacházíme mnohem zásadnější problém, jež si levice odmítá připustit.

Ten spočívá v jejím (ne)porozumění povaze kapitálu.

Continue Reading

Johann Gottfried Herder o hudbě a nacionalismu

Autor: A. Graham

Johann Gottfried Herder
Song Loves the Masses: Herder on Music and Nationalism
Translated and edited by Philip V. Bohlman
Oakland: University of California Press, 2017

Johann Gottfried Herder byl německý filozof, teolog, překladatel a kritik, který žil v 18. století. Zabýval se velice rozmanitými tématy: politickou filozofií, filozofií ducha, filozofií dějin, metafyzikou, lingvistikou, filologií, uměním, náboženstvím, mytologií nebo hudbou. Herder výrazně ovlivnil četné filozofy a zčásti na jeho myšlenkách vyrostly moderní vědní obory jako například lingvistika nebo kulturní antropologie.

Herder se narodil roku 1744 do chudé východopruské rodiny. Dva roky studoval na univerzitě v Königsbergu, kde se setkal s Johannem Georgem Hamannem a zde se také stal oblíbeným žákem Immanuela Kanta. Po studiích si vyzkoušel povolání duchovního a učitele. O několik let později se vydal na cestu po Evropě (viz jeho Journal meiner Reise im Jahre 1769). V roce 1770 se ve Štrasburku setkal s Goethem, na kterého udělalo jeho dílo značný dojem. Herder se vypracoval v čelní postavu literárního hnutí Sturm und Drang. Roku 1776 byl jmenován nejvyšším církevním inspektorem ve Výmaru, kde žil až do své smrti.

Continue Reading

Kristus, Nietzsche a Caesar: fašistickou filozofii lze vyjádřit velice srozumitelně

Autor: Oswald Mosley

Naši protivníci tvrdí, že fašismus postrádá hlubší historické kořeny i filozofii. Proto bych tu dnes rád ukázal, že fašismus ve skutečnosti vyrůstá z kořenů velmi hlubokých a živených tou nejvybranější duchovní potravou. Pochopitelně jsem si dobře vědom, že na stránkách denního tisku naší činnosti velkou filozofickou hloubku nepřiznávají. Nemusím vás ale myslím kdovíjak usilovně přesvědčovat, že tato slovutná zrcadla veřejného smýšlení neukazují vždy úplně přesný obraz. Zatímco o řekněme poutavějších momentkách našeho hnutí si v nich můžete přečíst leccos, najdou se i odlišné okamžiky, vyplněné hlubšími myšlenkami a tvůrčími představami.

Continue Reading

René Guénon

Autor: Béla Hamvas

I.

Jméno Reného Guénona by mělo dnes být všeobecně známé. Už ve 20. letech začal pracovat pro revue Voile d’Isis a tehdy také začaly vycházet první jeho knihy, jež patří k tomu nejzajímavějšímu naší doby. Jejich témata jsou vždy neotřelá, tón poutavý, myšlenkové pochody svižné a pronikavé, závěry vrhají světlo na nečekané spojitosti a usilování o pravdu není ničím zakaleno. Poznání je to natolik fascinující, bohaté a mnohotvárné, že jakmile pochopíte jeho záměr, musíte jej následovat.

Tyto faktory by měly vytvořit příznivé podmínky pro recepci jeho díla. Přestože ale autor vznáší nejnaléhavější otázky naší doby a dostává se hlouběji než kterýkoliv jiný ze současných myslitelů – s výjimkou ruské emigrace (Merežkovskij, Ivanov, Berďajev, Uspenskij) – zůstává i skoro deset let po vydání Krize moderního světa a Autorité spirituelle v podstatě neznámý.

Jen Leopold Ziegler a Giulio Evola se ovlivněni Guénonem vydali s rozhodností na cestu, již dříve či později musí podniknout každý, nebo se jí alespoň zabývat. Jeho díla mají neocenitelnou hodnotu. Má četné následovníky a jednomu z nich, André Préauovi, se v čínském komentáři k Tajemství zlatého květu na pár stránkách podařilo uspět tam, kde selhaly tři generace badatelů v osmdesátiletém období od Maxe Müllera po Richarda Wilhelma: ve snaze pochopit a vysvětlit starověkou čínskou společnost. Dílo stojí také v protikladu k C. G. Jungovi, jehož komentáře k Tajemství zlatého květu lze takřka úplně ignorovat.

Continue Reading

„Děvčátko neříkej ne“ aneb I. republika v havlovské optice. Kolik lidí tyhle brýle nosí!

Autor: Karel Veliký

K vidění a slyšení toho bylo až dost. Přesto ještě tlumočíme některé kritické a nepřátelské hlasy odpůrců prvorepublikového režimu, který je teď širokými vrstvami zjevně stále silněji vnímán hlavně skrze kulisy a kostýmy barrandovských studií či televizních oslavných „dokudramat“.

Charakteristické je a zůstane, že první standarta, která se objevila na Václavském náměstí 28. října 1918, nesla hrdý nápis „Ulejváci“. Skutečně pak tito ulejváci obsadili nejteplejší místa a založili novou demokratickou šlechtu, dříve než se vojáci vrátili z front. V ulicích tehdy řečnil kde kdo a nejvíce nadávali a hanlivých pamfletů vydávali právě ti, kdož donedávna psali oslavné básně o příchylné oddanosti habsburskému domu. Erby byly smeteny s paláců, obrazy strhány a za povyku naházeny do Vltavy nebo spáleny. Do busty císaře, před nímž se donedávna kde kdo třásl, když se k němu jen přiblížil, vráželi lidé hřebíky. Ze škol byly odstraněny kříže. Sociální demokrat poslanec A… volal ve sněmovně: „Pane Bože, já věřím, že nejsi a lituji, že jsem nehřešil více.“ Lid měl radost a smál se, ale zapomněl, že vedle přikázání „nesesmilníš“, jest ještě také „nepokradeš“ a proti tomu lze déle hřešit. Dověděli jsme se také, že národnost je předsudek, z něhož se nutno oprostit, řeč jen dorozumívacím prostředkem a náboženství opiem národů.

Radim Raýman, Relativita a revoluce, Praha 1940, str. 5nn.

*

Continue Reading

Faust

Autor: William Pierce

Následující článek je rozpracováním částí projevu Dr. Williama Pierce, předneseného před Všeobecným shromážděním jeho National Alliance (Národní Aliance) v září 1978, nazvaného „Světonázor Národní Aliance“.

V pozdním středověku žil v Německu pozoruhodný učenec, o kterém se říkalo, že odkryl mnohá tajemství přírody a své poznání uměl využívat podivuhodnými a kouzelnými způsoby. Někteří na něj pohlíželi jako na zkušeného alchymistu, který svou moc nabyl usilovnou prací v laboratoři; jiní ho měli za podvodníka, spíše mistra úskoků a triků než alchymie. Většina však nakonec dospěla k závěru, že je to černokněžník, který uzavřel s ďáblem smlouvu, jíž se mu výměnou za jeho duši dostalo nebývalého poznání a moci.

Tajemný učenec, doktor Johann Faust, žil pravděpodobně mezi lety 1480-1538 a mnohé z legend, které se o něm jako houby po dešti vyrojily, rozněcovaly představivost spisovatelů, básníků i skladatelů ještě po mnoho následujících generací. Půl století po jeho smrti vyšla v Německu kniha obsahující mnohé z těchto legend. Jmenovala se Historia von Dr. Johann Fausten, napsal ji Johann Spiess a brzy se objevily také její anglické a francouzské překlady.

Koncem 16. století napsal anglický dramatik Christopher Marlowe na základě těchto legend svou Tragical History of Doctor Faustus (Tragická historie o doktoru Faustovi). Téma oslovilo i bezpočet dalších spisovatelů – motiv člověka usilujícího o překročení svých daných mezí, který hledá znalosti nad rámec přidělený ostatním. 

Nepochybně nejvýznamnějším z nich ale byl Johann Wolfgang von Goethe, jehož první část dlouhé dramatické básně Faust vyšla v roce 1808. Především z Goethova zpracování čerpali mj. Berlioz a Gounod při skládání svých oper. V průběhu 19. i 20. století se pak objevovaly další a další symfonie, básně, divadelní hry i romány na motivy Faustovy legendy.

Continue Reading

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Spojené státy se zrodily z republikánského přesvědčení, že dědičnost by se neměla stát osudem. Tato doktrína má rozmanité důsledky, ne vždy přísně vzato logické a vzájemně v souladu. Deklarace nezávislosti vyhlásila, že všichni lidé byli stvořeni sobě rovni; Ústava zrušila šlechtické tituly; časem postavila mimo zákon také otroctví; „lidská práva“ pak postupně začala znamenat třeba to, že ani zaměstnavatelé soukromníci si nesmějí vybírat zaměstnance podle etnických kritérií; rasové předsudky – „rasismus“ – se staly společenským tabu; a dokonce i zobecnění o etnických skupinách dnes v tzv. slušné společnosti vyvolávají přinejmenším pozvednutá obočí (pokud tedy nevynášejí do nebes „přínos“ té či oné skupiny). Poslední vlastností, kterou lze dnes ještě celým rasám přisuzovat, tak zůstává utrpěná historická křivda.

A přesto nám selský rozum říká, že skupiny i národy mají vlastní, jedinečný charakter, své typické nedostatky i přednosti. Pokud se nebojíme ideopolicie, můžeme o těchto věcech mluvit volně. Americký individualismus je vyvážen jadrnou sociologií stereotypů, které – jak nás ujistil slavný sociolog John Murray Cuddihy – „jsou více méně pravdivé“. Pochopitelně nemusí být vždy to, co platí pro danou skupinu, pravdivé i pro každého jejího příslušníka, ale skupina tak či onak má své zvyky a způsoby, možná dokonce i vlastní kulturu (nebo „subkulturu“, abych použil slovo, které se moje generace naučila na vysokých školách). Jednotlivec pak ve svém chování projevuje typické rysy své skupiny ze stejných příčin, kvůli kterým mluví nářečím svého rodiště: od nejútlejšího věku napodobuje lidi kolem sebe, často aniž by si to uvědomoval.

Continue Reading

Imre Makovecz

Autor: A. Graham

Imre Makovecz patří k největším architektům závěru 20. století. Byl také zdaleka nejvýraznějším představitelem organické architektury v Maďarsku. Pro jeho díla je typický osobitý styl spojující moderní vlivy s motivy vycházejícími z maďarské lidové tradice. Během svého života vytvořil návrhy téměř pěti stovek budov, z nichž byla asi polovina skutečně postavena.

Autorem pojmu „organická architektura“ je Frank Lloyd Wright, který takto popisoval svou filozofii projektování budov, jež napodobují přírodu a usilují o harmonii s přírodním světem. Makovecz  objevil maďarské překlady Wrightových spisků už za studií na budapešťské polytechnice a tento slavný Američan se mu stal jedním z hlavních zdrojů inspirace. Ovlivnili ho také Bruce Goff, Antoni Gaudí nebo Károly Kós.

Makovecz  byl ještě jako student zatčen během událostí maďarské revoluce roku 1956. Později mu kvůli jeho nekonvenčním návrhům a kritice brutalistických budov, jež byly v té době v komunistickém bloku tolik v módě, zakázali pracovat v Budapešti. Odešel proto do městečka Visegrád na březích Dunaje, kde se postupně začal rodit jeho svébytný styl.

Po pádu SSSR se těžiště jeho kritiky posunulo: začal brojit proti silám moderního kapitalismu a globalizace, jež podle Makovecze oslabují místní i národní identity a vzdalují tak člověka přírodě.

Leitmotivem Makoveczovy tvorby je snaha o propojení nebes se zemí. Vycházel při tom ze symboliky stromu života (či světového stromu), starobylého mytologického archetypu, zpodobňovaného jako kosmický strom, který spojuje celou sféru stvoření: jeho větve se dotýkají nebes na jedné straně a na opačné pronikají kořeny až do podsvětí. V maďarské mytologii se strom života/světový strom (maďarsky „égig érő fa“, „világfa“, nebo „életfa“) nachází v samém středu všehomíra. Jedná se o pozůstatek šamanistických představ maďarských kmenů – ještě z dob před jejich migrací na západ – v novověkém folklóru. (Není vyloučeno, že i severský mýtus o Yggdrasilu má původ v šamanské tradici severních partií Eurasie.) Tento symbolismus je nosnou konstrukcí celé Makoveczovy filozofie architektury.

Continue Reading

Poháněla rumunské legionáře velkolepá vidina „zastavení ilegální imigrace“ a „zákazu burek“?

Autor: Ted Sallis

Na všech stranách sledujeme násilí levice a její triumfy. Pravice pak musí skousnout jednu porážku a kapitulaci za druhou.

(následuje stručný popis a komentář k pobodání brazilského pravicového populistického prezidentského kandidáta Jaira Bolsonara a krátká paralela se situací v Trumpově Americe, kde navzdory údajně „krajně pravicové“ administrativě požívá radikální levice faktické beztrestnosti, příp. viz odkaz na konci příspěvku – pozn. DP)

Pravice: neustále v defenzivě, vršící jednu prohru na druhou, bezradná a směšná.

Co si tedy z celé věci odnést? Čím že to levice dokáže tolik motivovat, vyvolávat zapálení a ochotu přinášet oběti, pobízet své lidi, aby vytrvale postupovali k cíli, navodit fanatickou oddanost a stejně intenzivní nesnášenlivost k jakémukoliv odlišnému postoji? Proč je pro levici všechno bojem o holou existenci, zatímco pro pravici jen hobby? A naopak: Proč pravice nedokáže vyvolávat zapálení a ochotu přinášet oběti, navodit zápal a fanatickou oddanost, proč se typicky projevuje letargií, netečnosti a pasivním smířením se s porážkou? Proč považuje za ohromné „vítězství“, když se jí každých pár let podaří dostat lidi k volbám, zvolit nějakého šejdíře – aby následně vyhlásila své „vítězství“ a odešla domů, a tak zanechala levici volné pole působnosti, aby svým neutuchajícím zápalem postupovala ke skutečným vítězstvím?

Continue Reading

George Monbiot

Autor: George Monbiot

Finanční kolaps, ekologická katastrofa a dokonce i úspěch Donalda Trumpa – v tom všem má liberalismus prsty. Proč se levici zatím nepodařilo přijít s jeho životaschopnou alternativou?

Představte si, že by lidé v Sovětském svazu nikdy neslyšeli o komunismu. Ideologie ovládající naše životy však pro většinu z nás skutečně nemá jméno. Prohoďte jej v rozhovoru a dostane se vám stěží pokrčení ramen. A i ti z posluchačů, kteří o neoliberalismu už někdy slyšeli, budou mít problém jej nějak konkrétněji vymezit. Neoliberalismus: víte, co to je?

Jeho anonymita je současně příčinou i symptomem jeho síly. Měl lví podíl na pozoruhodně rozmanitých neduzích: finanční krize let 2007/8, masivní vyvádění (offshoring) moci i bohatství, do něhož je aféra Panama Papers pouhým letmým náhledem, postupná eroze veřejného zdravotnictví a vzdělávání, nová epidemie dětské chudoby, všudypřítomná osamělost, hroucení ekosystémů, zvolení Donalda Trumpa. Naše reakce na tyto krize k nim však přistupují jako k izolovaným jevům, jako bychom nevěděli toho, že všechny z nich byly vyvolány nebo alespoň prohloubeny toutéž filozofií; filozofií, jež má – nebo alespoň mívala – jméno. Lze si vůbec představit větší moc než schopnost působit beze jména?

Continue Reading