Délský potápěč

Následující interview poskytl Alain de Benoist Albertu Lombardovi pro severoitalské noviny la Padania 19. září 2001.

AL: Co soudíte o zničení budov Světového obchodního centra v Americe? Je možné, pro to co se stalo, mít symbolické vysvětlení?

AdB: Spojené státy zažívají hroznou lidskou tragédii. Tato tragédie však nemůže být oddělena od politického kontextu, který to jedině může vysvětlit. Odmítání terorismu proti civilnímu obyvatelstvu je samozřejmé. Ale stejně tak samozřejmé je zajímat se o příčiny, které způsobují vznik terorismu. Pravdou je, že Američané v současné době trpí, fyzicky, bez pochopení toho, že to je výsledkem ohavné mezinárodní politiky vedené po desetiletí jejich politickými vůdci. Tato politika vytvořila ve světě tak velké množství utrpení, neštěstí a katastrof, že část světa si vyložila tuto americkou politiku jako vyhlášení války.

Continue Reading

Projev ruského prezidenta Vladimíra Putina na mezinárodní bezpečnostní konferenci v Mnichově 10. února 2007.

Jsem velmi vděčný za pozvání na tak významnou konferenci, kde se shromáždili politici, podnikatelé, experti a představitelé armády z více než 40 zemí světa.

Formát konference mi dává možnost vyhnout se zbytečné zdvořilosti a nutnosti hovořit učesanými a slušivými, ale prázdnými diplomatickými frázemi. Formát konference mi umožňuje říct to, co si skutečně myslím o problematice mezinárodní bezpečnosti. A jestliže se našim kolegům moje úvahy budou zdát příliš polemicky zaostřené či nepřesné, prosím Vás, nezlobte se na mne – je to přece jen pouze konference. A doufám, že nám pan Teltschik nerozsvítí „červené světlo“ po 2-3 minutách mého proslovu.

Continue Reading

Politolog, publicista a překladatel Alexander Tomský (*1947) se kriticky zabývá otázkami spojenými s projektem společné Evropy. Působí jako editor společenskovědní a politické literatury (v londýnském exilu vydával významnou edici Rozmluvy). Následující text je přepracovanou a rozšířenou verzí rozhovoru, který byl původně uveřejněn na internetu.

Red.: Ve svých politických komentářích se netajíte kritickým postojem k projektu sjednocené Evropy. O jaké argumenty svůj euroskepticismus opíráte?

Tomský: Snahu politicky sjednotit Evropu pokládám za imperiální omyl a impéria nevznikají dobrovolně. Byrokratické násilí a korupce, které nadnárodní a nekontrolovatelná byrokracie vytváří, narážejí už dnes v Evropě na značný odpor. Tradice nezávislých států (řecké polis) je mnohem starší než vznik států národních a z jejich soupeření, konkurence a vnitřní inovace Evropa (Occident) také vznikla. Absence evropského politického národa znemožňuje politickou kontrolu nadnárodního státu, a proto takový národ nemůže v rámci evropské politické tradice ani vzniknout. V globalizujícím se světě bude pravděpodobně solidarita a spolupráce v rámci stejné civilizace Západu (v Evropě hranice z roku 1054, jinde anglosaské země) sílit, leč civilizace a dominium politicum není totéž. Navíc evropské integrační snahy vznikly z bídy a strachu po válce a dnes už jsou evidentně v rozkladu. Jedinou atraktivní myšlenkou Evropské unie byl společný ekonomický prostor (EHS) a snaha pomoci chudším státům. Původně totiž převažoval více ekonomický liberální model, a teprve dominantní účastí socialistů koncem šedesátých let převládl model sociální, takže dnes evropská integrace znamená stále větší a větší zásahy byrokracie do ekonomiky. Dokonce i politická spolupráce (neplést s integrací), zvláště ve vztahu k zahraničí (USA, Izrael, Rusko), naráží na stále větší neshody.

Continue Reading

Vánoce jsou svátky, které oslavují narození Ježíše Krista. To je však jen iluze, neboť Ježíš se v tuto dobu nenarodil. J. Novotný a F. Polák, v knize Tajné dějiny Jezuitů uvádějí, že se Ježíš nemohl narodit 24. prosince, neboť v tu dobu jsou v Palestině dlouhotrvající deště, kdy jsou ovce uzavřeny a volně se nepasou. Tyto deště trvají nepřetržitě několik týdnů. To, že jsou Vánoce slaveny na konci prosince bylo proto, aby se tyto svátky spojily s římskými slavnostmi zimního slunovratu zvanými Saturnálie. Slunovrat je sice již 21., někdy 22. prosince, avšak Římané neslavili nejkratší den v roce, ale až den, kdy slunce začne opět přibývat, tedy asi tři dny po slunovratu. Babylóňané slavili v této době narození boha slunce,

Continue Reading

Autor: Martin Schwarz

„Ukazujeme vám hodnotu, která stojí výš než úcta k životu. Není to svoboda nebo demokracie. Je to Japonsko, země naší historie a tradice, Japonsko, které milujeme.“(Mišima, Gekibun [Manifest])

Mišima zaujímá mezi hrdiny tohoto temného, ke konci se chýlícího století*, zvláštní postavení, protože byl dekadent. Po zhýčkaném dětství objevil své sadomasochistické sklony homoerotického zaměření a následně západní dekadentní autory typu Thomase Manna [1]. Uprostřed svých četných masek („person“) – herce, modelu, „knížete básníků“ i politického žurnalisty – šel za svým skutečným posláním: podat svědectví o věčném Japonsku jedinou ještě možnou formou: přitakáním věčnosti smrtí pomíjivého.

Continue Reading

Autor: Roger Scruton

Když mě můj starý přítel Paul Belien pozval, abych přednesl tuto přednášku, mou první reakcí bylo potěšení, že se politická strana v Belgii zajímá o mé názory. Do té doby jsem nikdy nebyl požádán, abych oslovil nějakou západoevropskou politickou stranu, a už dávno jsem dospěl k závěru, že hlas jako ten můj je pro praxi evropské politiky bezvýznamný a v myšlenkové stratosféře musí být považován za pouhý nejasný šum bez zřejmé možnosti využití ve sféře politické reality. O Vlaams Belang, stejně jako o její předchůdkyni Vlaams Blok, jsem slyšel, že jde o kontroverzní stranu s širokou podporou mezi vlámskou populací Belgie. Věděl jsem, že je terčem liberálního establishmentu, že je obviňována z „rasismu a xenofobie“ a že v její předchozí podobě ji belgický soud rozpustil. Nehledě na to, zda jsou tato obvinění pravdivá, existuje spousta jejich vysvětlení a mně připadalo, že skutečným hříchem Vlaams Belang je ohrožování nezadatelných zájmů Evropské unie.

Continue Reading

Mezinárodní výstava při příležitosti 75. výročí událostí, nazývaných „Holodomor“, byla 20. listopadu zahájena v Kyjevě, kde bude probíhat až do 6. prosince tohoto roku. Slavnostního zahájení akce, nad kterou převzali záštitu hlavní sekretář ukrajinské prezidentské kanceláře Ivan Vasjunyk a známý umělecký režisér Vasyl Vovkun, se zúčastnil i ukrajinský prezident Viktor Juščenko.

Akce bude zahrnovat 4 nezávislé výstavy, které budou možné ke shlédnutí po 17 dnů v Ukrajinském domě v centru Kyjeva.

Continue Reading

Autor: Vojtěch Belling

Rychlé přibližování České republiky životnímu standardu západní společnosti se v posledních letech stále více odráží i v přejímání nového způsobu komunikativního jednání projevujícího se v politické, mediální a kulturní sféře. Jeho charakteristickým znakem jsou nová pravidla platící pro formální i obsahovou část každého projevu. Tato pravidla jsou tvořena souborem prvků, který musí (nebo naopak nesmí) určitý mluvený či psaný projev obsahovat, aby vůbec mohl být považován za společensky relevantní. Hovoříme o nich jako o systému tzv. politické korektnosti. Zjednodušeně lze říci, že politická korektnost je založena na tom, že ideje určitého politicko-názorového proudu, konkrétně levicově liberálního, jsou prezentovány jako univerzálně platné a závazné, a to nejen v lidském jednání, ale i v lidském projevu a myšlení. Dosavadní etická tabu západní společnosti jsou doplňována či nahrazována novými, jejichž porušení se trestá někdy ještě tvrději. Představitelé ideologie politické korektnosti obratně využívají státu a jeho nástrojů v kulturní sféře (veřejnoprávní média) k prosazování standardizovaných modelů toho, co daný projev smí či nesmí obsahovat.

Continue Reading

Prominentní ruský spisovatel a nositel Nobelovy ceny Alexandr Solženicyn hovoří o pohnutých dějinách Ruska, Putinově verzi demokracie a o svém postoji k životu a smrti.

Zastihli jsme vás při práci. I v osmaosmdesáti letech cítíte potřebu pracovat, ačkoli vám zdravotní stav nedovoluje vycházet z domu. Z čeho čerpáte sílu?

To vnitřní puzení jsem měl v sobě odjakživa. Do práce i do zápasů jsem se vždycky vrhal s potěšením.

Jen v téhle místnosti máte čtyři psací stoly. Ve své nové knize Moje americké roky vzpomínáte, že jste psával i za chůze v lese.

V gulagu jsem někdy psal dokonce na kamenné stěny. Psával jsem také na útržky papíru, napsané jsem se naučil nazpaměť a papírky jsem zničil.

Continue Reading

Autor: Vojtěch Belling

Když se na počátku 30. let německý politolog a právní teoretik Carl Schmitt snažil dokázat skrytou, ale přesto zřetelnou přítomnost totalitárních tendencí v moderním liberálně-demokratickém státu, zdálo se to mnohým jeho konzervativním současníkům přehnané. Následující léta jako by v jejich očích potvrzovala nesmyslnost Schmittova tvrzení. Skutečná totalita byla naopak přímo hmatatelně přítomná v režimech stavějících liberální demokracii do polohy svého úhlavního nepřítele.

Continue Reading

Autor: Guillaume Faye

Od pádu Římské říše Evropa doposud neprožila tak dramatickou situaci. Čelí nebezpečí zatím v historii nepoznanému, ač o něm doposud neví, respektive je vidět odmítá. Je napadána, okupována a kolonizována lidmi Jihu a islámem. Je řízena Spojenými státy, které jí vyhlásily nelítostnou ekonomickou válku. Demograficky kolabuje, protože populace stárne a její reprodukce upadá. Je kastrována dekadentními, nihilistickými ideologiemi zahalenými pod pláštíkem laciného optimismu, přičemž je vystavena doposud nepoznanému úpadku kultury a výchovy, primitivismu a materialismu. Evropa je nemocná. A její politické třídy spolu s intelektuálními elitami se aktivně spolupodílejí na této rasové sebevraždě.

Continue Reading

Osmašedesátníci a jejich pop-idol (Jane Fondová pózuje u severovietnamského protiletadlového kanónu, 1972)

Autor: Tomislav Sunić

Od Itálie po Francii, od Německa až po Anglii ovládá poválečná generace scénu. Vyměnila své džíny a tenisky za politickou moc. Před třiceti lety otřásali Berkeley, Paříží i Berlínem; demonstrovali proti americkému imperialismu ve Vietnamu, podporovali jugoslávského diktátora Josipa Broze Tita a jeho „socialismus s lidskou tváří“. Podnikali cesty do Hanoje, Havany a Bělehradu, mnoho z nich oděných do uniforem Vietkongu nebo Maova úboru. Totálně hloupá krasavice, jmenovitě Jane Fondová dokonce podnikla čestnou návštěvu Severního Vietnamu a pózovala se svým pozadím na komunistickém kanónu. Tato generace protestovala proti svým bohatým rodičům, nicméně však používala peníze svých otců ke zničení jejich vlastního blahobytného státu. Hořící joint putoval z ruky do ruky, tak jak Bob Dylan skřehotal slova, která definovala generaci: „Everybody must get stoned“ (Každý se musí zhulit).

Continue Reading

Autor: Alexandr Solženicyn

… Kdybych dnes mluvil ve své zemi, soustředil bych pozornost v rámci rozbitého světa na neštěstí Východu. Protože však už čtyři roky musím žít zde, na Západě, a protože mám před sebou západní posluchačstvo, bude užitečnější, když tu představím některé rysy současného Západu tak, jak je vidím.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Rád bych se stručně vyjádřil k „politické korektnosti“, způsobu jednání, který k nám přišel z USA, přesněji řečeno, který jsme přejali od americké společnosti, v níž zůstávají silně přítomny některé její zvláštnosti, především puritánství. Týká se hlavně jazyka jako systému znaků. Cílem je odstranit každý pojem nebo výraz, který by určitá skupina nebo pospolitost mohla pociťovat jako urážlivý, „politická korektnost“ je tak svého druhu „nežádoucí lexikální eugenikou“ (Pierre-André Taguieff), podnětem k čistkám ve slovní zásobě.

Déle naopak zůstanu u neo-inkvizice, čili u těch projevů nesnášenlivosti a cenzury, které dnes ve Francii – a v západní Evropě vůbec – narůstají. Jistě nejde o novinku. Od 80. let však nabývají na síle a dnes vykazují naprosto systematický charakter. Neuplyne týden, aby se neobjevila nová aféra, v níž se nesnášenlivost mísí s nekulturností a hloupostí. Není týdne, v němž by nebyly pod rukou rozšiřovány více či méně tajné spisy, které naprosto snesou srovnání se sovětskými samizdaty z doby Brežněvovy. Autoři, jejichž knihy vycházely před deseti, dvaceti, třiceti lety u velkých nakladatelských domů, jsou dnes z těchto kruhů vyloučeni. Novináři nebo intelektuálové, kteří ještě před deseti lety měli pravidelný přístup na stránky nadregionálního tisku, jsou dnes odmítáni.

Continue Reading

Autor: Ondřej Šlechta

Benita Mussoliniho jistě netřeba blížeji představovat. Málokdo však ví, že budoucí italský fašistický diktátor prodělal v mládí pozoruhodnou a zajímavou životní i názorovou proměnu. Začínal jako radikální marxistický socialista, razantní odpůrce války a bojovný ateista. Skončil jako druhý nejvýznamnější spojenec Třetí říše v druhé světové válce, antikomunista a spojenec katolické církve. Ať už byly důvody jeho proměny jakékoli, jedna věc jasná zůstává. Jeho někdy až militantně proticírkevní období se odrazilo v jeho literární tvorbě. Výsledkem je mimo jiné práce „Jan Hus, muž pravdy“. Historik Pavel Helan nám ve své knize zprostředkovává originální pohled na jednu z málo známých kapitol dějin. Ačkoli není Mussoliniho práce z literárního, obsahového, ani faktografického hlediska žádným převratem, jedná se o unikátní exkurz do myšlení italského diktátora, osvětluje mnohé dosud prakticky neznámé pohledy a názory Mussoliniho (mimo jiné na „českou otázku“) a koneckonců je významným svědectvím složitosti a tragické ironie celého dvacátého století.

Continue Reading

Menzo: Skutečně věříte tomuto scénáři [popsaném ve vaší knize Avant-Guerre předpovídajícímu největší rasovou válku na Západě]?

GF: Věřím, stejně tak jako věřím že pokud jedete v protisměru na dálnici tak dojde k čelnímu nárazu. Přesný okamžik nárazu je obtížné předvídat, ale je jisté že k němu dojde. Přibližně během příštích deseti let budeme konfrontováni s něčím, co jsme předtím nikdy neviděli a nezažili. Bude to víc než jen rasová válka, směřujeme k ekonomickým kolapsům, ekologickým krizím, katastrofickému nedostatku ropy.. Všechny vlády na světě se zabývají krátkodobými záležitostmi a není nic, co by bylo víc zhoubnějšího. Často se říká, že Země je nemocná. Avšak člověk je nemocný.

Menzo: Po útocích na newyorská dvojčata jsme si náhle uvědomili, jak je globální ekonomika zranitelná. Je k ní nějaká alternativa?

Continue Reading

Stephen Edred Flowers

I. Úvod

Naše společnost trpí chorobou. V průběhu několika posledních století prochází procesem rozkladu. Její různé stěžejní vlastnosti jsou postupně rozmetávány a odtrhávány od svých přirozených základů. Taková dezintegrace může být napravena či léčena toliko ucelením, nebo řekněme znovuucelením.

Slovo „kultura“ mě v průběhu let začalo poněkud iritovat. Lidé si jej zvykli ve vágním a nejednoznačném významu. Když jsem se stal učitelem světové literatury na University of Texas na sklonku roku 1984, ponořil jsem se detailněji do studia významu tohoto pojmu s úmyslem následného využití svých poznatků. Následoval objev „kulturní sítě“. Kultura je tvořena minimálně čtyřmi kategoriemi, z nichž každá je nezbytnou k celkovému pojetí kultury jako takové, přičemž žádná z nich nemůže být ignorována při pokusu o popis kultury jako celku. Tyto čtyři kategorie jsou následující: etnická kultura, etická kultura, materiální kultura a jazyková kultura. V předchozích diskusích o těchto kulturních kategoriích byl důraz kladen na existenci každé z nich a jejich nezbytnosti k popisu celku.

Tento důraz byl dobrý nakolik fungoval, časem se ale ukázal být poněkud statickým. Fakticky se v dynamických kulturách přihodí, že jejich jednotlivé kategorie se navzájem ovlivňují. Můžeme zde vypozorovat konstantní příliv, odliv a jejich vzájemné promísení, každá z nich slouží k posílení těch ostatních.

Continue Reading

Autorka: Vlasta Vinkelhöferová

Sám Jukio Mišima je nazývá „párem“, „párovými dramaty“, a vyjadřuje to japonským numerativem cui, používaným pro označení dvou totožných, či k sobě patřících a hodících se předmětů či jedinců. Tímto párem má na mysli svou divadelní hru Markýza de Sade (Sadó kóšaku fudžin) z roku 1965 (překlad do češtiny viz SAD 1/1998), a hru napsanou o tři roky později, na podzim roku 1968, a provokativně napsanou Můj přítel Hitler (Waga tomo Hittorá). I japonští nakladatelé toto autorovo chápání obou dramat jako nedílné dvojice ctí a vydávají je společně v jednom svazku.

Hra o Hitlerovi byla publikována hned v prosinci roku 1968 tokijským nakladatelstvím Šinčóša. Titul (který vzhledem k obecné neochotě až neschopnosti japonského jazyka vyjádřit explicitně rozdíl mezi plurálem a singulárem je možno překládat i jako Náš kamarád, popř. i přítel Hitler) vyvolal v japonské kulturní veřejnosti pobouření, zájem i rozpaky, v neposlední řadě také proto, že byly známy autorovy militaristické a nacionalistické sklony. Mišima však celkem jednoduše vyložil důvody a okolnosti, jež je vedly k napsání tohoto dramatického díla, v článku „Můj kamarád Hitler – Pozadí díla“, uveřejněném 27. prosince 1968 v deníku Tókjó šimbun:

Continue Reading

„Délský potápěč“ se stal symbolem schopnosti výkladu. Původně byl „délský“ nejspíš proto, že kolem ostrůvku Délu prý potápěči sbírali v poměrně velkých hloubkách perly. Pak k tomu přistupuje apollónské zasvěcení tohoto ostrova. V alegorickém výkladu to pak znamená, že jen z výspy Apollónovy, z hájemství zářného boha se lze s nadějí vrhnout do hlubiny a vrátit se s něčím velmi vzácným. … Obraz potápěče, který se vrhá do hlubiny proudu, do hlubiny, kterou z povrchu neprohledá, aby díky své zdatnosti vynesl něco, co zazáří…

Hérakleitos z Efesu: Řeč o povaze bytí. Praha: Herrmann a synové, 1993.

„To co jsem pochopil, je skvělé, takže si myslím, že takové je i to, co jsem nepochopil. Byl by k tomu ale potřeba jakýsi délský potápěč“ (II, 5, 22). Sókrates o Hérakleitovi.