Délský potápěč

Carl Schmitt (1945)

Autor: Jeroným Černý

Kontext

Deníkové záznamy z roku 1945 pocházejí z kritické edice Schmittovy literární pozůstalosti, připravované v rámci dlouhodobého edičního projektu financovaného Německou výzkumnou společností (Deutsche Forschungsgemeinschaft, DFG). Text vychází z originálních rukopisů a stenografických zápisů (Gabelsbergerova stenografie), uložených v literární pozůstalosti Carla Schmitta v Plettenbergu. Edice byla připravena pod odborným dohledem Carl-Schmitt-Gesellschaft e. V. jako součást ediční řady Plettenberger Miniaturen.

Vydání deníkových záznamů Carla Schmitta z berlínského Schlachtensee z jara roku 1945 představuje pozoruhodný ediční počin, jenž čtenáři zpřístupňuje text vznikající v bezprostřední zkušenosti historického zlomu, ale nikoli v retrospektivní sebereflexi. Nejde o kajícný dokument ani o dodatečné ospravedlňování minulosti, nýbrž o pokračování Schmittova myšlení v deníkové formě, charakterizované odstupem, pozorováním a jazykově sevřenou reflexí přítomnosti. Recenze se proto nezaměřuje na morální soud nad autorem, ale na povahu textu samotného, jeho ediční rámec a význam pro současnou recepci jednoho z nejkontroverznějších právně-politických myslitelů 20. století.

Recenze je strukturována do tematických bloků, které sledují nikoli mechanickou posloupnost deníkových zápisů, ale vnitřní logiku Schmittovy reflexe.

Continue Reading

„Vtipná“ ilustrace z Reflexu č. 9/2003 k třístránkového rozhovoru „Pravda je ta nejlepší cesta“, kdy tzv. „devadesátková porevoluční svoboda“ ještě doznívala, jakkoli otázky bývalého redaktora Mladého světa nemají vzbudit nejmenší pochybnost, že on – všední normouš – je stále na té jediné správné straně…

Autor: Karel Veliký

Třiadvacet let uplynulo od vydání knihy Tabu v sociálních vědách, shrnující teze a doklady o rasových nerovnostech, osvětlující židovskou skupinovou strategii a plédující za eugenická opatření.  Autor se jí vyřadil ze „slušné společnosti“ převládající egalitářské ekumeny (křesťanů, liberálů, demokratů, anarcho-komunistů, jakož i běžných grantoidů⁕ a nejrůznějších multidebilů vůbec) jednou provždy, a tak není divu, že z této perspektivy zapovězená témata u nás již nikdo knižně nepojednal, nedoplnil, natož, aby je rozvíjel.  K dnešku Petr, jehož životním krédem je údiv – Is that all there is?, sepsal zajisté již více jak tucet dalších, mediálně (i čtenářsky) však stále více opomíjených titulů, z nichž tu – z délského úhlu pohledu – vyzvedneme alespoň Konverzační slovník podlidí a Manuál moderního nonkonformisty (tzv. kontrariána), oba z roku 2018. Níže následující výbor je pak z knihy Tak pravil mimočlověk (2015), která je zase výběrem z autorových deníkových záznamů z let 2011–2015, čítajících tehdy přes pět tisíc stran (nyní je jich o 15 tisíc víc!). Z takového množství je ovšem možno libovolně poskládat několik zcela odlišných obrazů, ten náš je samo sebou zabarvený délsky, přičemž nepotlačuje autorův svérázný humor, (často „kompromitující“) smysl pro sebeironii a sebeodstup, prokazující jak málo mu záleží na cizích míněních. K distanci patří, že o sobě, mimočlověku v lidské zoo, hovoří ve třetí osobě – jako o onom.

Continue Reading

Joscelyn Godwin: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a v přežívajícím nacismu

Český překlad vyjde 27. listopadu 2025 ve spolupráci nakladatelství Horus a Malvern

Arktos je první knihou, která se věnuje archetypu pólu – v jeho nebeské i pozemské podobě. Joscelyn Godwin zkoumá legendy o dávném Zlatém věku, který podle některých skončil prehistorickou katastrofou – posunem zemské osy. Současný sklon Země je zkoumán ve světle nejnovějších geologických teorií, stejně jako předpovědi dalšího možného posunu pólů. Nevyhýbá se ani kontroverzním tématům, jako jsou nacistické okultní teorie, tajné základny v Antarktidě, UFO či mytologie Hyperboreje. Na rozdíl od senzacechtivých výkladů nabízí autor kritický pohled podložený rozsáhlým studiem pramenů v několika jazycích.

Tato fascinující a místy až mrazivá výprava do světa kosmologie, okultismu, konspiračních teorií i radikálně výstředních proudů odhaluje překvapivá tajemství pólů a zemí pokrytých věčným ledem. Ukazuje se, že trvalá fascinace těmito myšlenkami je součástí „polární tradice“ – skryté moudrosti, která se v průběhu dějin znovu a znovu vynořuje.

Arktos tak představuje jedinečnou syntézu vědeckých teorií, esoterických tradic a kulturních mýtů, která čtenáře zavede do fascinujícího světa „polárního archetypu“.

Knihu lze předobjednat na stránkách nakladatelství Horus nebo Kosmas.cz.

Ioan Petru Culianu – Erós a magie v období renesance (Malvern, 2023)

Autorka: Gioconda

Jiná tvář renesance

Odhlédneme-li od tradičních výkladů, a to s plným respektem k průkopnickému dílu Burckhardtovu, jehož odkaz nastavil kritéria pro dodnes přijímaný obraz renesance, přece jen se vynořují spodní proudy, které nastavují možnosti alternativních přístupů. V zásadě se jedná o určitý typ antropologické konstanty, jejíž fenomény popsal rumunský religionista a kulturní historik Ioan Petru Culianu v knize Erós a magie v období renesance, která poměrně nedávno vyšla i v českém překladu. Původní francouzskou verzi vydalo nakladatelství Flammarion v roce 1984. Ve sledovaném kontextu podává Culianu především koncentrovanou analýzu vybraných spisů Marsilia Ficina a Giordana Bruna a klade si otázku, jaké důsledky může mít působení imaginačních stavů mysli; závěry, k nimž dochází, jsou přinejmenším překvapivé, neboť fenomén imaginace a fantazijního světa (Culianu to označuje jako produkci fantasmat) ovlivňuje vnímání reality jak v subjektivní dimenzi, tak následně i v oblasti abstraktního myšlení, neboť právě na rozhraní středověku a novověku byly položeny základy pro rozvoj exaktních věd.

Culianu (1950-1991) absolvoval v roce 1972 univerzitu v Bukurešti prací o Marsiliu Ficinovi. Po odchodu z Rumunska získává politický azyl v Itálii. Poměrně dlouho působí na univerzitě v nizozemském Groningenu a ještě během evropského pobytu se podílí spolu s italskými kolegy Gianpaolem Romanatem a Mariem Lombardem na kolektivní publikaci Religione e potere (Náboženství a moc). Doktorát, který Culianu získá Université Paris-Sorbonne IV, mu následně otevře dveře k prestižní spolupráci s Mirceou Eliadem a od osmdesátých let se definitivně usadí v Chicagu, kde bude přednášet religionistiku. Culianovy práce nejsou v českém prostředí úplně neznámé. Spolu s Eliadem se Culianu autorsky podílel na Slovníku náboženství, který na počátku devadesátých let vydal Československý spisovatel, po přelomu tisíciletí vydá nakladatelství Argo překlad Culianovy studie Dualistické gnóze Západu. Na své religionistické výzkumy napříč dějinami navázal Culianu v osmdesátých letech dalším knižním titulem pod názvem The Tree of Gnosis: Gnostic Mythology from Early Christianity to Modern Nihilism.

Continue Reading

Tomislav Sunić – Evropská nová pravice (Sol Noctis, 2019)

Autor: Alain de Benoist

V roce 1990, kdy myšlenkový směr známý jako „Evropská Nová pravice“ (ENP) oslavil své 21. narozeniny, vydal můj chorvatský přítel Tomislav Sunić první anglickou edici své knihy o Nové pravici. Původně ji napsal jako doktorskou dizertaci, již o dva roky dříve obhájil na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. 1] Díky svým skvělým znalostem francouzštiny ze studií na univerzitě v Záhřebu byl Sunić dobře vybaven pro bádání v materii tehdy nové evropské Nové pravice, navíc měl možnost studovat díla autorů tohoto proudu v originále. Na rozdíl od řady komentátorů, kteří reprodukovali informace získané o Nové pravici z doslechu a sekundárních zdrojů, tak projevil schopnost i ochotu jít přímo k jádru věci. Od zmíněných „odborníků“ se odlišoval také tím, že k Nové pravici přistupoval do značné míry sympaticky.

Tyto sympatie však samozřejmě ještě nebyly zárukou zajímavé knihy – tou jí činí především její průkopnický charakter. Do konce 80. let už pochopitelně na téma ENP vyšlo několik knih (a řada článků v odborném tisku), skoro všechny však francouzsky. Sunićova knížka tak byla spolu s počiny italských autorů první zahraniční publikací. Představit historii a ústřední myšlenky Nové pravice čtenářům, kteří o ní nikdy předtím neslyšeli, není nic jednoduchého. Sunić však díky svým znalostem, nadání syntetizovat ideje a také pochopení pro své čtenáře v tomto ošidném úkolu rozhodně uspěl.

Sunićova kniha byla napsaná v angličtině, protože ji autor sepisoval ve Spojených státech – zemi, již dobře poznal a hleděl na ni poměrně kritickým okem (jak ukazuje jeho nejnovější dílo Homo Americanus.) 2] Při své snaze oslovit anglicky mluvící prostředí stál však Sunić před problémy italským, španělským nebo německým autorům naprosto neznámými.

Continue Reading

Před svým domkem v Černém lese. „Všechno podstatné a velké vzniklo z toho, že měl člověk domov a že byl zakořeněn v tradici,“ řekl novinářům ve známém rozhovoru pro časopis Spiegel ze září 1966 (česky: Filosofický časopis č. 1/1995). V téže době si Ernst Jünger poznamenal: „Martin Heidegger schreibt mir, daß man sich am besten in seinem Zimmer aufhalten, ja nich einmal aus dem Fenster schauen soll (Siebzehn verwehnt I). Ani tamní polní cesta (Der Feldweg, 1953) mu již tedy neposkytovala útěchu nad světem, v němž člověk již není pánem, nýbrž objektem techniky a ekonomicko-zbožních, tj. peněžních vztahů.

Autor: Karel Veliký

Není žádná náhoda, že György Lukács, Žid-stalinista a výjimečně erudovaný literární kritik, ve své knize Existencialismus či marxismus? (1947) odkazuje na Heideggera s Célinem v jediné větě: „Sein und Zeit je při nejmenším stejně zajímavá četba jako rozsáhlý román Célinův Cesta do hlubin noci…“ (s. 72), ač se při tom pevně drží výkladu fašismu coby „poslední fáze buržoazní společnosti“, jak jej vymezily instrukce a rozkazy kominterny. „Podstata fašismu“ (Locchi) ve smyslu vybojování si budoucnosti se zřetelem k minulosti (kde „pokrok“ je zároveň „návratem“ k počátku, přítomném v nitru „fašisty“ jako projekt) je v „prefašistickém“ (Adorno) Bytí a čas shrnuta v paragrafu 74/385-387 (v českém vydání s. 426nn): člověk jakožto bytí-tu/zdebytí (Dasein), tedy ten, kdo se sám dokázal vymanit z neautentičnosti existence ve společnosti – tj. vyprázdněné society, nabývá plné zdatnosti (včetně heroičnosti) až v (národně-lidové) pospolitosti, tj. autentickém společenství, která jej jako jednotlivce přesahuje, ale v níž právě proto sám získává. Čili jde o návrat ke stavu (prvotně ontologickému), v němž se individuální jedinečnost dialekticky včleňuje do komunity, namísto aby epické a tragické charaktery stály vždy mimo dutou společnost a proti ní, jak je tomu „nyní“, u existencialistů a jejich lidových („jurodivých“) podob (pop-derivátů: beatnici, vlasatci apod.).

Continue Reading

Oto Jurnečka – Propaganda v popkultuře

Autor: Jiří K.

Nad knihou Oty Jurnečky Propaganda v popkultuře

Dnes je pravděpodobně jen málo těch, kteří by při sledování nějakého filmu nebo seriálu nezaregistrovali fakt, že jsou podrobováni indoktrinaci prostřednictvím propagandy. Přesto se zdá, že většina tuto propagandu vnímá jen v její nejukřičenější formě. Má-li podobu subtilnější, nevidí ji.

Délský potápěč tomuto tématu věnoval několik článků. A nedávno k němu vyšla celá knížka: Propaganda v popkultuře, která právě na tyto subtilnější formy upozorňuje; Oto Jurnečka, její autor, usiluje dovést čtenáře k tomu, aby si je uvědomoval a stal se tak vůči nim více odolný. Zejména se však pokouší o vysvětlení, proč vůbec propaganda existuje, co sleduje a čeho vlastně chtějí dosáhnout ti, kteří ji používají, a to nejen dnes, nýbrž i v minulosti.

Jaké cíle může propaganda mít? První co většinu dotázaných napadne, je, že se nás jejím prostřednictvím snaží přimět přijmout cosi, co přirozeně odmítáme. Migrace, LGBT, vzdání se soukromého vlastnictví, a podobně. To je jistě pravda. Avšak v různých obdobích dějin byly cílem propagandy různé věci. A přece šlo vždy vlastně o to samé!

Continue Reading

Mario Praz – Tělo, smrt a ďábel (Triáda, 2024)

Autorka: Gioconda

Chtělo by se říci, pozdě – ale přece – přichází k českým čtenářům překlad monografie italského kulturního historika a komparatisty Maria Praze Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře (La carne, la morte e il diavolo nella letteratura romantica). Kniha vyšla poprvé v roce 1930 v Società Editrice „La Cultura“ Milano-Roma, a je proto nutno vzít v úvahu jak podmíněnost dobou vydání, tak existenci určitého kulturního zpoždění v českém prostředí. Ani tyto skutečnosti však nesnižují hodnotu Prazových závěrů. Je tomu spíše naopak: jeho koncepce kontextuálního výkladu bezpochyby prokázala svou nadčasovost a Mario Praz je dodnes celosvětově uznávaným referenčním autorem. Díky příznivým okolnostem, v nichž bezpochyby sehrály úlohu i autorovy mezinárodní kontakty, které si vytvořil jako erudovaný anglista, byla Prazova monografie již tři roky po prvním italském vydání přeložena do angličtiny pod pozměněným názvem The Romantic Agony.

V metodologické perspektivě Praz příznačně hovoří o efektu lupy a celku a o tekutých píscích teorií. Jeho způsob čtení komplexněji pojaté formule romantismu, jež v sobě zahrnuje představu tzv. dlouhého 19. století, narušuje požadavek konvenční proporcionality a může tak představovat určitý interpretační problém: Praz nevytváří akademický systém encyklopedických hesel, škol, žánrů, hnutí; jeho pojetí literárních dějin se přetavuje spíše do funkčních řad literárních obrazů někdy ve fascinujících souvislostech, někdy nečekaných kombinacích, jež zdůrazňují zvláštnosti a ryze individuální idiosynkrasie jednotlivých autorů. Jádro Prazova výkladu pak spočívá spíše v důrazu na konkrétní detail, tímto způsobem pak vzniká mnohovrstevnatý celek, který určuje systém proměn fenoménu dobových senzibilit, což je proces, v němž se následně skrývá klíč k zákonitostem imaginace romantiků a tyto zákonitosti tkví v principu podvojnosti, kterou tvoří stíny duše a erotická tajemství těla.

Continue Reading

Radim Lhoták – Večerní červánky

Autor: Redakce

„Pokud ve vás název vyvolává asociace s Nietzscheho Ranními červánky, není to náhoda: oproti myšlenkovému rozbřesku totiž oznamuje jeho soumrak,“ napsal nám Radim Lhoták o své letošní knižní novince Večerní červánky – kniha aforismů vyšlé v nakladatelství ABB. (Ro)zmary našeho věku v ní uchopuje s nesmiřitelností glosátora zcela „probuzeného“. A činí tak, občas snad v rozporu s pravidly žánru, spíše těžkou rukou rozzlobeného analytika, než s lehkovážným odstupem břitkého satirika, jemuž jde hlavně o efekt ostrovtipné zkratky. Je znát, a v tom je síla knihy, jak bytostně se ho dotýkají fenomény, které promýšlí a jejichž gró se snaží postihnout, občas spíše v esejistické zkratce než v avizovaných aforismech. Lhoták je zkrátka spíše filosof než satirik, ač sám se za filosofa v pravém slova smyslu (natož katedrového) nepovažuje. Ale oč méně v jeho aforismech najdeme „fórů“, s o to větší poctivostí a razancí jdou přímo k jádru věci.

Autor k tomu říká: „Prožil jsem půlku života v socialismu, kdy pravda měla sílu jedné tyranské ideologie, vedoucí k nastolení nejspravedlivější fáze lidského pokroku. Druhou půlku života prožívám ve společnosti, v níž se pravda stala věcí posměchu a nejvyššího opovržení ve jménu téhož pokroku, který má znamenat konec všem ideologiím a vrchol lidského blahobytu. Kde je skutečná pravda? Na to se pokouším odpovědět svými články.“

Continue Reading

Vedle ilegálních Ecrits de Guerre jsou k dispozici i kritická vydání listů, v Cahiers Céline 7 a Lettres des années noires

Autor: Redakce

Původním naším záměrem bylo připravit k českému vydání Célinovy veřejné listy psané za války pro francouzský kolaboracionistický tisk. Vyšly takřka v úplnosti „ilegálně“ roku 1990 v Paříži pod názvem Ecrits de Guerre u poloanonymních Nouvelles Éditions [Les Amis de Gustave Le Bon], a ještě před několika lety je nabízel katalog nakladatelství L’Homme Libre. Avšak poznámkový a jiný aparát k tak svébytným dokumentům, jakými dnes tyto dopisy pro českého čtenáře nesporně jsou, by přesáhl únosnou míru; pozornost v céliniích jsme proto přenesli jinam. V dalším článku se k „psaním z války“ vrátíme alespoň na stránkách Délského potápěče. Zde prozatím ostře vybroušená (a námi krácená) předmluva pisatele, skrývajícího se za šuansky znějícím nom de guerre: Caradec

Představovat Célina?

Jaká domýšlivost!

Třicet let po jeho smrti nás jeho stín osvěcuje, jeho světlo oslňuje.

Continue Reading

Rudolf Jičín: Filosofie dějin a politika (Praha: Délský potápěč, 2025), 205 s., 2 obr.

Osmý titul bílé řady Metanoia! Po všech Němcích a Italech, ba i Japonci, s hrdostí dodáváme, že konečně od českého autora – Rudolfa Jičína! 

Znalci vědí, Jičínovo životní dílo čítá sedm strojopisných svazků A4 o váze šest kilogramů. Tiskem mu však za života vyšlo pouhých pětatřicet stránek (nepočítáme-li knižní překlad Spenglerova spisku Člověk a technika), a to v první polovině devadesátých let, kdy ještě doznívalo popřevratové znejistění – systém svou rovnováhu teprve nabýval a hranice nedovoleného stále rýsoval. Bylo naší dávnou touhou shrnout těchto šest statí, roztroušených po „okrajových sbornících a obskurních časopisech“, do jednoho knižního titulu. Předobrazem mu je samizdat, který vznikl poté, co Rudolf Jičín od přelomu tisíciletí přepisoval strojopisné svazky do elektronické podoby. Název Filosofie dějin a politika, publikované statě i řazení textů tedy ponecháváme autorské.

Zatímco první polovina knížky obsahuje „věci, o kterých se psát smí“, jak se autor – ostatně mylně – domníval, druhá „věci o kterých je to zakázáno“: ovšem „nikoliv jen nějak oficiálně, ale především obecným veřejným míněním, vytvářeným většinou našich vysoce liberálních intelektuálů,“ vysvětluje Rudolf Jičín na začátku pátého svazku svých sebraných spisů, neboť: „Neexistuje jen úřední nesvoboda slova, ale také neúřední, která vyrůstá z nás samých a je mnohem horší.“ A my k tomu dodáme, že nejde ani tak o témata, spíše o způsob, jakým jsou pojednána. Oč konkrétně v těchto místy vskutku „nepublikova(tel)ných“ textech jde, věděli doposud jen čtenáři, jež by se dali spočítat snad i na prstech jedné ruky…

Continue Reading

Jean Raspail

Autor: Redakce

Četba Tábora Svatých je jako test. Odmítavá reakce svědčí o konformitě, vrozené prázdnotě, slabosti či vykořeněnosti,  kterou dnes systém, jenž není náš, nýbrž těch Jiných, implementuje od dětství. Přitakání svědčí o zachované sebeúctě.

Děj románu z roku 1973 lze shrnout několika řádky: na jihu Evropy ztroskotá stovka lodí s milionem migrantů, chudáků vyhnaných bídou, ženy, děti, rodiny… Jsou slabí, beze zbraní, budí soucit, výčitky, otázky svědomí. Když jsou tu, přijmeme na naší pevnině i s rizikem, že to dodá odvahu dalším milionům barevných? Evropa bude ohrožena zaplavením jejich proudy. Co tedy dělat? Poslat je zpátky? Použít sílu proti slabosti? Tážou se všichni nelhostejní k osudu jejich domoviny. Avšak záhy je prostě pozdě – váha blátěných spočívá v jejich množství. Země je jich plná, autority à la fialovci rezignují, domorodí prchají, nepořádek, zmatek, zdevastované hypermarkety. Vlast nakonec brání jen dvacítka Svatých, napůl vojáků a napůl civilů, kteří se opevnili v jedné vesnici a střílejí na vše, co se pohne. Než je rozbombardují („Našlo se osmnáct pilotů, kteří vykonali tuto práci a jeden generál, jenž ji zorganizoval.“) stačí ještě pobít stovky invazistů…

Continue Reading

Stále více připomíná starého Célina…

Autorka: Gioconda

Ještě než se Michel Houellebecq v polovině devadesátých let proslaví svým románovým debutem Rozšíření bitevního pole, zůstane poněkud v pozadí jeho knižní esej o H.P. Lovecraftovi. Houellebecq se s Lovecraftovými texty seznámil v době dospívání a s odstupem času přiznal, že se jednalo téměř o iniciační zkušenost. „Temný Mistr z Providence“ osamělému teenagerovi doslova učaroval: Lovecraftovy záhyby přeludné imaginace se dotkly temné struny Houellebecqovy latentní senzibilitity a vytvořily jistý základ, který měl na budoucího romanopisce nepochybný vliv. Na eseji o Lovecraftovi začíná Houellebecq pracovat někdy na konci osmdesátých let a svůj rukopis později nabídne Michelu Bulteauovi, který tehdy vedl alternativní edici Les Infréquentables (Nevhodní) při nakladatelství Édition du Rocher. Houellebecqův H.P.Lovecraft s podtitulem Contre le monde, contre la vie (Proti světu, proti životu) vyjde v roce 1991. Kniha tehdy nezaznamená žádný větší ohlas; zájem vzbudí až její reedice během devadesátých let, ale to už byl Houellebecq známým autorem. Je zde však jedna zvláštní okolnost. Při redigování rukopisu Bulteau trval na tom, aby Houellebecq některé pasáže zmírnil nebo odstranil. Houellebecq se podřídil a – habent sua fata libelli – rukopis původního textu byl zničen. Z hlediska geneze některých konceptů, které jsou považovány za kontroverzní dodnes, by jistě nebylo bez zajímavosti jejich srovnání. Přesto se však otevírají i další možnosti: lze si položit otázku, do jaké míry Houellebecqovo mladistvé setkání s Lovecraftem mělo vliv na systém myšlenkových vzorců v jeho pozdějším románovém díle.

Continue Reading

Jurij Mamlejev – Šatuni

Úryvek z románu u nás dosud neznámého ruského prozaika Jurije Mamlejeva Šatuni *

Večer přišel Alexej do Annina pokoje téměř v slzách.

V prostředí, ve kterém Anna žila, znamenaly život a metafyzika totéž. Žít rovnalo se prostoupit vlastní život věcmi onostrannými; proto tu láska nejednou splývala s uznáním vnitřního světa a takové uznání nebylo jenom přívažkem k lásce nebo mlčenlivým přitakáním.

Aljoša k tomuhle prostředí tak docela nepatřil; přitahovalo ho a zároveň děsilo; ale byl zamilován – dlouho a neopětovaně – do Anny, zamilován zčásti kvůli její záhadnosti, sounáležitosti s tím temným, iracionálním prostředím.

Dnes navíc chtěl v Annině osobě přesvědčit všechny ty podivné lidi, kteří toho na sebe vzali příliš mnoho, že pevná víra v Boha je pro člověka nadále spolehlivou oporou uprostřed všeho toho metafyzického chaosu, uprostřed toho padajícího listí smrtí, ohavných strojů a k šílenství vybičovaných mozků.

Continue Reading

Ťiang Čching – Konfuciánský ústavní systém (Filosofia, 2020)

Autor: Ladislav Malý

Kniha ke studiu aneb jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost

Nedávno jsem si koupil knihu s názvem Konfuciánský ústavní systém (nakl. Filosofia, 2020). Napsal ji čínský současně žijící autor, vědec, Ťiang Čching, v překladu Milana Kreuzziegera. Zajímavé: obecně se říká, že v Číně probíhá jakási digitální diktatura, anebo taky diktatura a cenzura komunistická, ale při četbě textu pana Ťianga čtenář s úsměvem nabývá přesvědčení, že to všechno jsou na současnou Čínu nenávistné pomluvy.

Autor se zabývá novým sociopolitickým systémem, který by byl pro Čínu nejvhodnější, a vychází přitom z Konfucia (Konfucius 551–479 po Kr., v té době v Evropě kulminovala řecká kultura a filosofie – pozn. LM). Knížku jsem přečetl se zájmem a chutí, a protože má lidem zajímajícím se o politiku co říci, udělal jsem pár rešerší, s nimiž vás teď stručně seznámím.

Podle Ťiang Čchinga je nejlepším sociopolitickým systémem pro Čínu, a nejen pro ni, tzv. Cesta lidské autority, jejímž základem je otázka tří forem politické legitimity. Legitimita je rozhodující faktor pro určení toho, zda má vládnoucí právo vládnout. Cesta lidské autority – tvrdí autor –, spojuje tři sféry, což znamená, že politická moc, má-li být legální a spravedlivá, musí se opírat o tři druhy legitimity: Nebe, Země a Člověka.

Continue Reading

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Autor: Ladislav Malý

– došlo do redakce! Z memoárů národního konzervativce…

Dny utíkají jeden za druhým a než se člověk naděje, rok je pryč; jak stárnu už roky ani nepočítám. Ve Vzpomínkách si vybavuji události svého mládí, kdy tělo nebolelo, člověk se z ranního probuzení těšil na očekávání kouzla života, svit slunce působil rozkoš, v zimě přikrylo zemi neuvěřitelné množství čistého sněhu. Příroda svým pravidelným koloběhem ukazovala na normálnost světa, to všechno odvál čas…

Prožil jsem celé období komunismu v Československu. I přes zdání jakési normálnosti světa, náš národ prožíval škaredou dobu. Ve své knize se snažím dost neuměle vykreslit čas svého mládí, přičemž se stylizuji do postavy Krištofa –, Krištof je moje literární alter ego. Snažím se uplynulý čas podávat tak, jak jsem ho na pozadí světového dění skutečně prožil a jak působil a ovlivňoval nejen můj, ale charakter nás všech, jimž bylo dáno v Československu žít. Byla to doba, která nás všechny svou neláskou pohltila, zatvrdila naše srdce a zatemnila mozek. Nedílnou součástí mého života bylo hledání správné životní cesty, popisuji svou cestu duchovního růstu a ukotvení v katolické církvi.

Continue Reading

Odkaz stále živý!

Zpovídáme Davida Slavíka, zakladatele Nightingale Press, nakladatelství zaměřeného na osudy francouzských esesmanů a dějiny 2. světové války vůbec…

Proč zrovna tohle téma (v dnešní době)?

Celé nakladatelství vzniklo vlastně náhodou. Asi před pěti lety jsem na internetu narazil na knihu La Brigade Frankreich od Jeana Mabireho. A protože je mi téma války díky odslouženým létům v armádě blízké, pustil jsem se do četby. Po několika stránkách mi bylo jasné, o jak skvělý text se jedná! Vzhledem k tomu, že autor v něm používá i výrazy pocházející z devatenáctého století, musel jsem občas zalistovat ve slovníku. Také některé politické souvislosti z okupované Francie mi nebyly zprvu zřejmé a musel jsem si je vyhledávat na internetu. No, a když jsem si s tím dával takovou práci, uvědomil jsem si, že bych knihu mohl přeložit celou. Co kdyby se to jednou hodilo? No, a tak se i stalo. Ve chvíli, kdy byl překlad hotov, mé nadšení z knihy vůbec neopadlo, ba právě naopak. Jelikož knížka o útočné brigádě Frankreich tu vyloženě chyběla, začal jsem oslovovat nakladatelství, která se podobným tématům věnují. Jenže bezúspěšně. Mezitím jsem začal překládat i Divizi Charlemagne a odtud byl k myšlence na založení vlastního nakladatelství už jen krůček. Nechci tu čtenáře nudit víceméně totožnými problémy, jaké má každý začínající nakladatel. Nakonec se to ale podařilo, nakladatelství funguje, vydalo již tři knihy a čtvrtou připravuje. Tímto bych chtěl zároveň poděkovat za cenné rady do začátku.

Continue Reading

Léon Degrelle – Planoucí duše

Dlouho žádaný dotisk! Velice limitovaný…

Převážnou část této knížky v barvě polní šedi tvoří poznámky, které si Velitel zapisoval již v meziválečném období a za války. V poválečném exilu je doplnil a scelil do jednoho textu. Rukopis se ocitl v rukou Gregoria Marañona, jednoho z předních španělských intelektuálů minulého století. Liberál a humanista Marañon nesdílel v ničem Velitelovo politické přesvědčení, avšak ihned seznal, jak moc se tyto „básně v prose“ podobají předmoderní španělské „poezii hrdinů a světců“. Dva roky sklonku života tak zasvětil překladu dílka do španělštiny. Kongeniální výsledek pak pod názvem Almas Ardiendo uvedl pro veřejnost vlastní předmluvou, kde Velitelovo „vyznání víry“ charakterizuje jakožto „stránky nepřekonatelné krásy a lidské patetičnosti“.

Tenhle kříž se otáčí za sluncem!

O čem vlastně je?

Continue Reading

Jason Kessler

Autorka: Anne Wilson Smith

Jason Kessler
Charlottesville and the Death of Free Speech
Dissident Press, 2024

Od demonstrace Unite the Right (UtR) ve virginském Charlotesville uplynulo sedm let, její dopady a síla v našem každodenním politickém diskurzu se však příliš neumenšily. Naopak, stále ještě nájemník Bílého domu a údajný prezident Spojených států Joe Biden nepřestává během své (mezitím neslavně ukončené, pozn. DP) kampaně vyvolávat přízrak „Charlottesville“. Bohužel téměř okamžitě po skončení této osudné událost kolem ní vyrostl mýtus, který rychle a takřka úplně zastínil realitu.

Akce jsem se zúčastnila a pozorně sledovala její zpravodajské pokrytí v průběhu i po skončení, proto jsem cítila nesmírnou vděčnost k (hlavnímu organizátorovi) Jasonu Kesslerovi za jeho odvážnou snahu veřejně hájit nespravedlivě očerňované protestující. Podobně silné však bylo mé znechucení a rozčarování, že dokonce i „konzervativní“ média se přidala k zástupu těch, kteří Kesslerovi – a vlastně jakémukoliv zastánci účastníků Unite the Right – znemožnili vysvětlit své pozice širšímu publiku. Právě tato frustrace z neochvějného postavení zlovolné nepravdy výrazně přispěla k mému rozhodnutí napsat v roce 2021 knihu Charlottesville Untold  (Charlottesville – co nezaznělo).

Continue Reading

Tato kniha představuje zapomenutou verzi ságy o Obří hlavě, jak ji zbásnil pozdější kontroverzní okultista Třetí říše – Karl Maria Wiligut. Tragický příběh rytíře Seyfrieda byl dobře znám také znojemskému historikovi a badateli, na jehož počest stojí vztyčen pamětní kámen na Kraví hoře – Antonu Vrbkovi. Čtenář se má možnost seznámit i s částí jeho další tvorby nesoucí se v duchu obdivu ke starogermánským mýtům, které bývaly kdysi živé i na území Znojemska. Ve víru historických událostí však byly zapomenuty.
Tato kniha ať slouží k jejich připomenutí. Nechť jejím prostřednictvím střípky dávnověku a bájesloví původních obyvatel znovu ožijí …

Na jaře tohoto roku vyšla vlastním nákladem Neznámého útlá knížka, která by mohla potěšit ty, kdo se zabývají vztahy mezi „nacismem a okultismem“. Součástí je totiž překlad raného díla jednoho z hlavních protagonistů tohoto zvláštního, tajemnem opředeného kultického světonázoru. Mnoho toho onen záhadný muž sice nepublikoval, mnohé však bylo publikováno o něm, jelikož v letech 1933 až 1939 měl přímý vliv na jednoho z nejmocnějších představitelů Třetí říše – Heinricha Himmlera, o němž je známo, že se soustavně a hluboce zajímal nejen o dochované památky germánské minulosti, o legendy, mytologii, archeologické objevy, ale i o s nimi související bájné „skryté nauky“. Onou šedou eminencí není nikdo jiný než Karl Maria Wiligut, který pro jisté historické analogie obdržel přízvisko „Himmlerův Rasputin“. 1]

Vydavatele jsme se proto zeptali:

Proč právě Wiligut a titul Seyfriedovy runy?

Úplně prvotním impulsem byl zájem o souvislosti mezi tajnými naukami a národním socialismem. To mě přivedlo samozřejmě i k Wiligutovi, který je jakousi šedou eminencí na pozadí oněch fenoménů, které při studiu historie vzbuzují možný předpoklad propojení špiček nacistické strany s okultisty – hrad Wewelsburg, prsten SS, výpravy za svatým grálem, Ahnenerbe apod… A pak jsem narazil na to, že Wiligut žil určitou dobu ve Znojmě a že se jeho první literární počin vztahuje přímo k místu, které mi leželo pod nosem. Navíc se jedná o krásný kraj, ke kterému jsem v minulosti získal jakýsi niterný vztah. Už je to pár let, ale tehdy se poprvé zrodil záměr oživit tuto legendu a historické souvislosti, které se k ní vážou. Následně se v zorném poli objevil Anton Vrbka se stejnou oblastí literárního zájmu jako Wiligut, který přispíval pod přezdívkou Hugin do lokálního německého periodika Znaimer Wochenblatt (Znojemský týdeník) majícího poměrně výrazný německy orientovaný vlastenecký tón. A tak získal původní záměr konkrétnější podobu spojením vybrané tvorby těchto dvou autorů do jednoho dílka. Pozoruhodné také je, že jak Wiligut tak i Vrbka zpracovali legendu o Obří hlavě prakticky identicky, což vyvolává otázky, zdali se mohli nějak vzájemně – přímo či nepřímo – ovlivnit…

Continue Reading