V únoru tohoto roku došlo k podpisu Memoranda mezi ruským podnikem Rosněfť a National Oil Production, což je libyjská národní ropná společnost. Tento dokument je všeobecnou dohodou o navázání vzájemné spolupráce v oblasti průzkumu ložisek a těžby ropy (současná úroveň těžby libyjské ropy činí 0,6 milionu barelů denně, přičemž v roce 2011 před svržením režimu Muammara Kaddáfího to bylo 1,6 miliónu). Vstup Ruska do boje o těžební práva na libyjský plyn a ropu, do kterého už jsou zapojeni všichni nejznámější giganti oboru z kontinentální Evropy, Velké Británie a Spojených států amerických, vzbudil velice nelibou reakci Západu. Britský ministr obrany Fallon se ostře ohradil vůči vstupu ruské společnosti do soutěže o libyjské ropné a plynové zdroje, když tento krok označil za ruské „testování reakce NATO.“
Díky výhodné geografické pozici své země mezi dvěma největšími oceány byli Američané v zásadě ochráněni před následky války, chaosu a hrůz Velké (eurasijské) hry. Od lekce ve Vietnamu se americkému vojenskoprůmyslovému komplexu daří uskutečňovat své expediční války napříč světem se ztrátami na úrovni přijatelné pro americké občany, důsledně manipulované vlasteneckými apely a rozptylované celou uměle vytvořenou realitou zábavy. Čas od času ale disneyovským oparem pornografie, sportovních přenosů a televizní zábavy probleskne paprsek pravdy o americké úloze ve světě, dokonce i z míst, odkud by to čekal skutečně málokdo. Jedním z těchto vzácných případů je i filmové zpracování bengázské katastrofy z 11. září 2012 režiséra Michaela Baye 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází.
Od Baye, proslulého roubováním komiksových explozí, vyspělých zbraní a obdařených modelek na stříbrné plátno, by asi nikdo nečekal nesmlouvavý odsudek americké zahraniční politiky na Blízkém východě. Jeho směšná série filmů Transformers přece byla nesmírně oblíbená u dětí i dospělých, přestože její obsah by se dal popsat jako fantazie průměrného třeťáka. Za svou práci na 13 hodinách si však Bay zaslouží uznání a to nejen za umnou rekapitulaci útoku džihádistů na americká zařízení v Benghází a smrt vyslance Chrise Stevense.
Některé Trumpovy pověstné tweety začínají připomínat bumerang.
Autor: Michail Chazin
Poslední dobou mají moji čtenáři mnoho otázek ohledně vztahů Trumpa a „finančníků.“ Tyto dotazy narostly v souvislosti se vstupem představitelů banky Goldman Sachs, která je považovaná za základnu finančníků, do Trumpova týmu a se zrušením řady omezení pro finanční sektor z roku 2008, zavedených Obamou z důvodu tehdejší krize. Pokusím se odpovědět, i když se mi samozřejmě všechny detaily vysvětlit nepodaří.
Připomínám, že rozhodnutí z roku 2008 bylo situační, nic v principu neřešilo a celkově nebylo příliš vhodné pro finanční systém, který koneckonců musí fungovat za všech okolností, dokud nebude zaveden komunismus. Ve skutečnosti situaci tehdy zachránila peněžní emise, kterou zastavil v roce 2014 právě Obama. Ale ještě předtím, v roce 2011, za podmínek plného vědomí, co záhy udělá Obama, došlo k pokusu vyjmout zpod kontroly USA emisi světové měny. Tento pokus zastavil Obama zorganizováním „causy Strauss-Kahn.“
Její příčinou nejsou výsledky průzkumů veřejného mínění, ruská kontroverze ani žádné z dalších melodramat posledních tří měsíců, ale něco podstatně zásadnějšího: nikdo z lidí ve washingtonské vládě podle všeho nechápe populismus prezidenta Donalda Trumpa ani nepřišel s funkční teorií, jak jej uvést do praxe – a to včetně prezidenta samotného.
Předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan populistou není, ani jim být nechce. Celý svůj dospělý život strávil pevně zavázán tradičnímu programu limitované vlády. Během kampaně si vytvořil vlastní platformu, tzv. program A Better Way (Lepší cesta), aby republikány z Kongresu nějak odlišil od Trumpa.
V polovině 19. století se Alžírsko dostalo pod francouzskou nadvládu a do země začaly přicházet desetitisíce bílých kolonistů. Přibližně o sto let později proti nim arabské elity (s francouzským vzděláním!) začaly vést partyzánskou válku a v roce 1962 muselo přes milion bílých – během několika měsíců – zemi opustit, přestože zde mnoho rodin zakořenilo přes několik generací. Nehodláme zde zkoumat jejich nárok na život v zemi, která byla získána vojenskou silou. Ani velebit moderní infrastrukturu, kterou této zemi Francouzi vnutili, jakkoli z ní dnešní Alžírsko stále těží. Chceme jen důrazně připomenout, že ani této sporné domoviny se evropské obyvatelstvo nevzdalo bez boje.
Rozhovor Axela Seidelmeiera z 20. ledna 2017 v obci Zahrádka s básníkem a dumkařem Pavlem Josefovičem Hejátkem o politice a současné literární a obecně umělecké tvorbě.
Axel: Pavle, sám se deklaruješ jako marxista a vlastenec. Kam by ses dnes zařadil, přesto, že politické kategorie jsou v dnešní době poměrně nicneříkající a prázdné?
PJH: Primárně bych marxismus dnes u sebe nevyzdvihoval. Nikoliv proto, že bych ho opustil, ale jeho výklad, zejména z úst nové levice mě nijak neoslovuje, ale kdybychom „škatulkovali“ tak bych se spíš popsal jako revoluční panslavista. Slované posledních 500 let trpěli a přál bych si, aby 21. století bylo stoletím Slovanů.
Zatímco celý svět se zatajeným dechem sledoval výsledky amerických prezidentských voleb, pustil se Vladimir Putin do něčeho pozoruhodného – nechal na základě obvinění z vydírání a korupce zatknout Alexeje Uljukajeva, ministra hospodářství v Medvěděvově vládě. Od léta tajnou službou odposlouchávaný Uljukajev byl zatčen v nočních hodinách i s dvěma miliony amerických dolarů. Druhý den ráno ho Putin oficiálně zbavil funkce.
Podle ruských vyšetřovacích orgánů vymáhal Uljukajev dvoumilionový úplatek za posudek, díky němuž získal Rosněft (ruský státem řízený ropný gigant) poloviční podíl v Bašněftu (další obří ropná společnost). Uljukajev se podle všeho pokoušel vyhrožovat Igoru Sečinovi, prezidentovi Rosněftu a člověku s blízkými vazbami na Vladimira Putina i ruské bezpečnostní a zpravodajské služby.
V sobotu 11. března jsem měl to potěšení připojit se k členům Identitás Generáció (Generace Identity), jedné ze dvou maďarských poboček evropského identitárního hnutí (tou druhou je Identitesz), při jejich první akci rozdávání potravin budapešťským bezdomovcům. Identitáři se touto akcí zařadili do bohaté a rozmanité mozaiky nacionalistických stran, skupin a aktivit, jimž se dnes v Maďarsku tak daří.
Toto konkrétní datum aktivisté zvolili z toho důvodu, že se v jednom oblíbeném podniku konala konference maďarské pobočky Amnesty International a několika dalších nevládních skupin za účelem organizace rozdávání potravin potřebným. Identitáři tak doufali v možnou koordinaci svého úsilí s těmito skupinami – jak kvůli posílení svých logistických možností, tak jako gesto podané ruky pravice směrem k levici.
Předloni byl zfilmován jiný De Cataldův román – Suburra (Předměstí). Také v něm se vyskytuje figura „mystického válečníka“, i když v rysech obroušených a silně poznamenaných časem. Je jím prošedivělý, obrýlený muž s příznačnou přezdívkou Samuraj. Děj se odehrává v Římě na podzim roku 2011, těsně před Berlusconiho rezignací, a ukazuje těsné propojení politiků, ba i církevních hodnostářů s organizovaným zločinem. Věčné město je zobrazeno jako jedna velká stoka, proti jejímuž rozlévání (vody!) se i papežovy modlitby jeví bezmocné. V jedné z úvodních scén přichází Samuraje do jeho neóny ozářeného „hlavního stanu“, nočního podniku Dubai caffè, navštívit někdejší souputník a „bratr ve zbrani“ řečený Šváb (Bacarozzo), který si právě odpykal dvacet let vězení za společné loupeže. Poté, co se oba muži obejmou a zasednou ke stolku, dojde k dialogu, který divákovi nastiňuje Samurajovu výchozí pozici.
Mecanopolis: Pane Ryssene, právě jste vydal knihu Les Espérances planétariennes (Planetaristické naděje), v níž konečně odhalujete logiku globalismu a jeho náboženských kořenů. 1] Příliš dlouho se totiž intelektuálové v nacionalistickém hnutí vyhýbali těmto kontroverzním tématům i jednoznačným odsudkům kosmopolitní propagandy. Mohl byste nejprve našim čtenářům objasnit název vaší knihy?
Hervé Ryssen: Analyzoval jsem díla židovských intelektuálů, abych tak lépe pochopil jejich vnímání světa. Když jsem přečetl tucty politických esejí, románů a nejrůznějších vyprávění, uvědomil jsem si, s jak železnou pravidelností se v nich objevuje výraz „naděje.“ Ta pro ně pochopitelně znamená naději na lepší svět, mesiáše a „zaslíbenou zemi.“ Nezapomínejme totiž, že zatímco křesťané spasitele už dostali a přijali, Židé na toho svého stále čekají. Toto mesianistické očekávání je srdcem hebrejského náboženství a židovské mentality obecně – a to i u ateistických Židů. To je naprosto zásadní. Co se pojmu „planetaristický“ týče, označuje tento neologismus prostě touhu po světě bez hranic.
Má práce se soustředí výlučně na židovské intelektuály. Přestože si většina lidí myslí něco jiného, užití slova „Žid“ zatím ještě trestné není. Uvědomuji si, že mnozí lidé v nacionalistické sféře se orosí, jakmile to slovo zaslechnou, nejspíš proto že se bojí byť jen zaslechnout antisemitské poznámky, které jsou dnes skutečně tvrdě stíhány. Osobně z toho ale obavy nemám, protože moje práce se opírá výhradně o židovské zdroje. Řekněme, že k problematice zaujímám racionální a troufám si říct i nezaujatý postoj.
Osmnáctého února [2016] vrchní soud potvrdil rozsudek vynesený vůdci Bojové organizace ruských nacionalistů (Боевая организация русских националистов, BORN) Iljovi Gorjačevovi (Илья Горячев). Zdálo by se tedy, že za případem BORN byla udělána tečka. Mnozí z účastníků nicméně zůstali ve stínu, stejně jako činnost některých kompliců Gorjačeva, o nic méně významných představitelů ruské ultrapravice. Tito lidé založili v Rusku skutečná neonacistická hnutí, přičemž společně s jejich náboženstvím převzali zkušenosti a principy radikálních islamistů. Lenta.ru se pokusila vyjasnit, čím radikální islám ruské ultrapravičáky tak přitahuje, a zda se máme obávat pravověrných nacistů.
Árijský islám
Minulý rok na podzim média aktivně probírala příběh Daniila Ljaščuka (Даниил Ляшук), běloruského neonacisty, který nějakou dobu žil v Petrohradu. Po odjezdu na Ukrajinu konvertoval k islámu, přijal jméno Danijal al-Takbír (známý také pod přezdívkou Mudžáhid, pozn. DP) a vstoupil do řad svou krutostí a vysloveně zločineckými aktivitami nechvalně proslulého policejního praporu Tornado. Ani poté, co se stal muslimem, se Ljaščuk nevzdal nacismu (založil na [VK] skupinu o muslimských divizích SS) a rasismu. Nyní se ale opíral o poněkud méně autoritativní zdroje, například Šamila Basajeva, podle něhož Rusové skutečně pocházejí z opic, jak pravil jejich Darwin, ale muslimové jsou potomky prvních lidí, které stvořil Bůh.
Kriminální román zfilmoval v roce 2005 režisér Michele Placido 1] podle stejnojmenného románu (Romanzo criminale, 2002) soudce Giancarla de Catalda. Divácký úspěch způsobil, že v letech 2008 až 2010 vznikl dvaadvacetidílný televizní seriál, v němž Nera místo velice hodnověrného Scamarcia hraje Emiliano Contorti a také osudy postavy jsou pozměněny. Zde se Nero např. účastní na iniciativě Costruiamo l’azione (CLA) profesora Renata Sargeniho, což je rovněž postava inspirovaná někdejšími skutečnými vůdci této „kulturně-militantní“ organizace, kriminologem a psychiatrem Aldem Semerarim a docentem politologie Paolem Signorellim, jenž vyučoval na klasickém gymnáziu v Římě. Sám De Cataldo charakterizuje Nera takto: obdivovatel a žák Julia Evoly praktikující „ozbrojenou spontánnost“ spjatou s NAR, bdící neboli „probuzený válečník“, guerriero senza sonno (doslova „válečník beze spánku“) puzený nezhasitelnou vůlí jednat, přičemž motivací jeho jednání je pouze „jednání o sobě“. Pod devízami „akce pro akci“ a „násilí pro násilí“ má takové konání cíl v sobě samém. Důležité není politično, ani peníze ani úspěch vlastních gest. Důležitá je akce sama – s naprostým odstupem vůči jejímu výsledku.
Figura „mystického válečníka“ se dočkala i televizního zpracování. Vystupuje ve dvoudílném snímku Kriminální román (Romanzo Criminale), který vypráví příběh, jak se z party předměstských zlodějíčků stali vládci římského podsvětí přelomu 70. a 80. let. Jedním z nich je i mladík přezdívaný Černej (Il Nero). Na obrazovce se objevuje jen v několika nedlouhých, zato však výmluvných scénách: při cvičení bojových umění, při četbě a v akci.
Vůdce bandy zvaný Čvaňhák (Libano) ho na začátku charakterizuje přibližně těmito slovy: nevyrůstal sice na ulici jako my, ale je jako my – tedy schopný „žít nebezpečně“ (= riskovat a zabíjet). Ke konci prvního dílu mu pak svěřuje důležitý úkol, protože „zůstal jedinej, kdo kašle na prachy“. „Snad proto, že jste je doma měli“, domnívá se Libano. Jenže právě v tom okamžiku kamera zabírá obálku Evolovy Vzpoury proti modernímu světu, která vyčuhuje z Nerovy sportovní brašny. Zásadní pro náš výklad ovšem je – příznačně – až způsob jeho smrti. Nejen proto, že zahyne v akci, při atentátu na bankéře, ale hlavně proto, že při umírání hledí do očí neživé figuríně.
Termínem „ženský fašismus“ (feminine fascism) Julie V. Gottliebová popisuje progresivní, ale tradicí inspirovanou ideologii britských fašistů. Netoužili po návratu do časů, kdy ženy plnily výhradně role matek a hospodyň, ale brali v potaz nově nabytá práva žen v politickém i pracovním prostředí – s přidaným fašistickým důrazem na kázeň a charakter.
Kniha Feminine Fascism: Women in Britain’s Fascist Movement předkládá chronologický popis britského fašismu, počínaje rokem 1923 a první fašistickou skupinou v zemi, British Fascisti, založenou Rothou Lintorn-Ormanovou, tedy ženou. Tato skupina byla hlavní fašistickou organizací v zemi až do vzniku British Union of Fascists (BUF) sira Oswalda Mosleyho v roce 1932. Rozebírá úlohu žen v obou skupinách s důrazem na jedinečnou podobu feminismu, která se u členek a členů vyvinula a uzavírá popisem internace a procesů s fašistkami po 2. světové válce. V poslední čtvrtině knihy čtenář najde stručné životopisy mnoha předních postav ženského fašismu v Británii.
K historickým souvislostem Evolovy stati o Guénonovi a integrálním tradicionalismu
Za fenoménem „nové pravicové kultury“ v Itálii stál v prvé řadě Alfredo Cattabiani, manažer milánského nakladatelství Rusconi založeného v roce 1969. Nejenže s velice osobním zaujetím pro věc připravil dvě barevně výrazně odlišené edice titulů „tradicionalistického“, protipokrokářského i protidemokratického zaměření, ale především zajistil, aby za příznivé ceny byly k dostání v každé trafice (o knihkupectvích nemluvě). A ještě s nimi dosáhl komerčního úspěchu! To bylo v té době něco opravdu nového, vždyť italská kultura se po válce stala téměř výhradní doménou levicových intelektuálů nejrůznějších názorových odstínů. Knižní trh, rozhlas i televize byly pod jejich „demokratickou“ kontrolou o níž se v oblasti „zábavy“ dělili jen s „kapitalistickou“ žádostivostí zisku.
Druhým činitelem jevu „nové pravicové kultury“ byla změna společenského klimatu po „rudém dvouletí“ 1968–1969. Napětí studentských a dělnických bouří otřáslo liniemi mezi levicí, středem i pravicí a posledně jmenovaná z nich vyšla ne snad vnitřně semknutější, ale početně posílená o nové složky, s nimiž vytvořila linii novou – „frontu“ grande destra. Italské sociální hnutí (Movimento Sociale Italiano, MSI), navazující na odkaz Mussolininiho „dvacetiletí“ a Italské sociální republiky (Repubblica Sociale Italiana, RSI), se pod vedením Giorgia Almiranta spojilo s monarchisty a připojili se i četní nespokojenci z nejpravějšího křídla vládnoucí křesťanské demokracie. Dále se přidali někteří konzervativní liberálové, ba dokonce socialisté zklamaní ze svých dosavadních politických stran. Tak vznikla tzv. Národní pravice (Destra Nazionale), která jakožto „federace MSI-DN“ získala ve volbách r. 1972 bezmála 8, 9% (2, 9 miliónů) hlasů pro zastoupení v parlamentu a 9,2% (2, 8 milionů) hlasů do senátu, což ji vyneslo 56 poslanců a 26 senátorů.
Ve středu večer (1. března 2017) sdělovací prostředky rozšířily zprávu, že pohlavár uskupení „Islámský stát“ Abú Bakr al-Bagdádí přednesl projev, v němž údajně přiznal porážku IS v nedávných bojích a vyzval své příznivce, aby se uchýlili do hor. Primárním původcem bylo zpravodajství irácké televizní stanice Al Sumaria s odvoláním na zdroj v provincii Ninive. Mohlo by se zdát, že problém s teroristickou organizací IS na středním východě spěje ke svému úspěšnému vyřešení. Slavit vítězství rozumu v zástupném konfliktu světových mocností a domnívat se, že společně porazily IS, by bylo velmi předčasné. Hydra radikálního islámu vyživovaná Západem se vzdává jen na oko a podle všeho se chystá přejít do nové fáze boje, tentokrát blíže k hranicím Ruska. Ruský vojenský expert Viktor Baraněc k tomu poskytl následující rozbor:
Jelikož znám některé psychologické a politické zvyky vedení IS, mám tendenci značně filtrovat prohlášení al-Bagdádího, protože může jít o pouhé maskování přechodu IS do nové etapy války s lidmi ze Sýrie a dalších sousedních zemí. S velkou pochybností hledím na výzvu vůdce usekávačů hlav odejít do hor. Ačkoli úkryt v lese je lepší než v poušti, velitelé teroristů platící jim takové peníze samozřejmě nedovolí, aby jen tak seděli. Na druhou stranu je pro vojska Sýrie a Iráku snadné obklíčit horské oblasti a bez jakýchkoliv ztrát tam spálit všechno, co se hýbe. Nemyslím, že al-Bagdádí by byl tak hloupý, aby vedl svou vlastní armádu do pasti.
Kmotr amerického neokonzervatismu Leo Strauss (1899-1973)
Autor: Charles Lyons
Leo Strauss je významným myslitelem americké pravice 20. století, nejčastěji bývá spojován s neokonzervativním hnutím. Strauss si udržoval silnou židovskou identitu a svou filozofii chápal také jako nástroj k zajištění přežití židovské diaspory. Liberalismus vnímal jako ideologii dobrou pro Židy, protože jeho alternativy nalevo (komunismus) i napravo (národní socialismus) se ukázaly být Židům krajně nepřátelské. Strauss však rozhodně nepovažoval liberalismus za ideální zřízení, protože liberální společnost zpravidla rozkládá skupinovou loajalitu i výlučnost, které jsou přitom naprosto nezbytnými podmínkami přežití Židů. 1] Coby identitáři jde i mně o zachování bělošské, tedy evropské, identity v liberální společnosti. Všichni si vcelku jasně uvědomujeme, jak liberalismus prostřednictvím globalismu, imigrace a multikulturalismu připravuje naše lidi o jejich kořeny. S vzestupem Donalda J. Trumpa se před námi otevírá jedinečná příležitost postavit se silám, jejichž konečným cílem není nic menšího než naše úplné zničení.
Vzestup Donalda Trumpa
Trumpův neočekávaný vzestup až do Bílého domu konečně otevřel hnutí alternativní pravice dveře k přesunu do světa skutečné politiky. V prvé řadě Donald Trump a jeho „značka“ občanského nacionalismu, trumpismus, skoncovala s americkým konzervatismem, který je ale fakticky jen další z větví liberalismu. Buďme však upřímní – s liberalismem je slučitelný i občanský nacionalismus, protože podle jeho stoupenců se Američanem může stát de facto každý, stačí dodržet imigrační legislativou předepsaný postup.
Stručné uvedení Juliem Evolou na dnes zavátou a vždy nesnadnou Cestu všech „militantních mystiků“, po níž se různými stezkami ubírali mnozí: od pragermánských berserků přes bojovné mnichy rytířských řádů po avantgardu SS, od zarathuštrovské „nebeské družiny“ přes spartskou falangu či thébský Svatý oddíl až k politickým vojákům „revolučního tradicionalismu“. Podobné orientace jsou zajisté rovněž buši, od samurajů po kamikadze, anebo „boží bojovníci“, arnoldisté, táborité, mudžáhedíni, od Asasínů po Chomejního elitní gardisty (Strážce islámské revoluce).
Zkrátka všichni ti, kteří důstojně „obstojí tam, kde se jiní hroutí“, tedy proti mnohonásobné početní, materiální či technologické převaze, neboť hrdinství a oběť v boji chápou jako prostředek k osvobození (z pohodlně rozmarné klícky či ubohé kobky ega?) a k vnitřnímu probuzení (z anestezie světského hmotařství): čili jako „alternativní prostředek k zasvěcení“.
Tento rozsahem nevelký, zato zásadní příspěvek k duchovým vědám (neboť nám důrazně připomíná, že akce má pro duchovní realizaci stejnou hodnotu jako kontemplace) vychází u Délského potápěče knižně.
Civilizující génius evropského člověka byl tak mocný, že se mu na čas podařilo zkrotit dokonce i válku samotnou. Ne každou válku lze ale vybojovat civilizovaně – jen ty mezi civilizovanými evropskými státy. Pravidla svazující válku se nevztahovala na války proti nestátním subjektům, jako v případě koloniálních válek proti divochům, občanské války a revoluce, v nichž se ocitá v sázce samotný stát, či nepravidelná válka proti partyzánům a guerillám, kterým se zabývá Schmittovo dílko Teorie partyzána (1962). 1]
Teorie partyzána a Pojem politična
Podtitul Teorie partyzána zní „Poznámka na okraj k pojmu politična,“ což jej přímo spojuje se Schmittovou klasickou statí Pojem politična (1932), kde politično definuje a zároveň brání před různými formami antipolitického utopismu.
Politično podle Schmitta vychází z reality lidské odlišnosti: existuje nespočet různých národů a podskupin se svébytnými identitami a způsobem života, které se mohou vzájemně střetávat. Tyto odlišnosti přerůstají v nepřátelství, což je velice závažná věc, jelikož může vést až k válce. Politika má kořeny v nepřátelství a jedním z jejích hlavních účelů je řízení a usměrňování nepřátelství. Proto Schmitt pojem politična nevztahuje na rutinní „domácí“ politiku, ale na potenciálně krvavé záležitosti vyššího řádu: zahraniční politiku, války, občanské války a revoluce. Politickými v schmittovském slova smyslu se domácí vztahy mohou stát v případě dostatečné polarizace – jakmile ale přerostou v občanskou válku nebo revoluci, přestávají být domácími.
Od 1. do 24. února 2017 došlo v Jižní Africe přinejmenším k 15 vraždám farmářů, oznámila skupina na ochranu lidských práv menšin AfriForum během vzpomínkového obřadu ve městě Middelburg, konaném na památku britské občanky Sue Howarthové, které byla umučena při zatím posledním rasovém útoku černochů na bělochy v této africké zemi.
Vzpomínkového obřadu a kladení věnců se podle tiskové vyjádření Afriforum zúčastnili lidé z AfriForum, Jihoafrického zemědělského svazu Transvaalu (TAU SA) i mnozí místní.
„Lidé jsou mučeni a vražděni a my chceme docílit toho, aby vláda začala tyto vážné zločiny brát vážně a řešit,“ řekl šéf bezpečnosti společenství v AfriForum Ian Cameron.
Podle mluvčího AfriForum Hillela Coetzera má být obřad také připomínkou všech obětí tzv. Plaasmorden („vraždy farmářů“) za poslední dva měsíce. Organizátoři chtějí také přivést pozornost k neschopnosti vlády aktivně zasáhnout.
*** Svou studii Dělník. Hegemonie a figura vydal Ernst Jünger roku 1932. Patří k jeho zásadním esejistickým textům a odráží se v ní jeho dějinně filozofické a politické smýšlení, které se u něj vyvíjelo v reakci na zážitky první světové války a na poválečný společenský kontext nejenom v Německu. Dělník je v Jüngerově podání oproštěn od svých tradičních socioekonomických vztahů a vystupuje ve své dehistorizované roli jako nezávisle působící veličina, která utváří novou skutečnost. Jeho nárok na hegemonii nad společností, hospodářstvím a státem spočívá podle Jüngera v jeho přirozeném vztahu k moci. Mezi další témata, kterými se zde autor zaobírá, patří práce jako způsob života, nebo technika jako způsob, kterým figura dělníka mobilizuje svět.
*** Předobjednávky na Kosmasu ZDE
.
Ernst Jünger – Aladinův problém
*** Aladinův problém je výpravou do duchovní krajiny současného světa, kterou titanismus proměnil v poušť. Objevují se oázy, tak malé, že si jich čtenář sotva všimne – ostrůvky zeleně v podobě starých knihoven plných zaprášených knih, malých kostelíků v krajině s opuštěnými hřbitůvky, nečekaných dionýských slavností nezřetelně vystupujících z mlhy vzpomínek. Snaha hlavního hrdiny o návrat k dobám předtitánským, o návrat do náruče bohů, končí neslavně v duchovním suchopáru obchodních plánů a účetních uzávěrek. Zbývá jen teskné zření na nevratně mizející bytí. Nevratně?
*** Objednávejte ZDE
19.února 1952 zemřel ve věku 92 let norskýspisovatel Knut Hamsun, vlastním jménem Knud Pedersen. Výrazně ovlivnil moderní literární vypravěčské postupy, za román Matka Země byl roku 1920 oceněn Nobelovou cenou. Celý život negativně vnímal anglosaský kapitalismus, za války se přiklonil k německému národnímu socialismu, za což byl po roce 1945 potrestán a jen těsně se vyhnul trestu smrti.
19. února 1865 se ve Stockholmu narodil Sven Hedin, švédský zeměpisec, topograf, cestovatel, fotograf, autor cestopisů a ilustrátor svých spisů. Ve čtyřech expedicích do Střední Asie objevil Transhimálaj. prameny řek Brahmaputra, Indus a Satledž, jezero Lobnor a zbytky měst, pohřebišť a Velké čínské zdi v pusté Tarimské pánvi. Za války se postavil na stranu národně-socialistického Německa.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
19.února 1952 zemřel ve věku 92 let 
Nejnovější komentáře