Délský potápěč

Mediální fikce versus realita

„Předpremiérová projekce nového filmu Quentina Tarantina, Nespoutaný Django (Django Unchained) přinesla snímku rozhodně pozitivní reklamu. Zúčastnění kritici skrz Twitter posílají takřka pouze dojmy plné potěšení, které předesílají budoucí nadšené recenze. … Nejlepší americký film roku 2012.“

Aktuálně.cz: Hravý, krvavý, šíleně zábavný, píší o novém Tarantinovi, 4. prosince 2012.

Reakce diváků na Twitteru, z nichž některé byly publikovány na Twitchy.com (sociálním agregátoru monitorujícím dění na Twitteru) byly rovněž nadšené a nepotřebují ani překlad:

Continue Reading

„Současný trend sekularizace společnosti nemá žádný vliv na muslimskou komunitu v Nizozemsku, ba naopak, její nejmladší členové se obrací směrem k náboženství.“ To je jedním z hlavních závěrů rozsáhlé studie „Muslimové v Nizozemsku,“ nedávno publikované Úřadem pro sociokulturní plánování (Social en Cultureel Planbureau), nezávislé vládní poradní organizace.

„Náboženství hraje důležitou roli v životě téměř všech muslimů v zemi,“ uvádí studie, která však upozorňuje i na fakt, že lze vypozorovat různé stupně religiozity a dodržování náboženských předpisů mezi jednotlivými komunitami. Většina z 825 000 muslimů žijících v Nizozemsku je marockého a tureckého původu.

Continue Reading

Autor: Baron Bodissey

Zatímco federální vláda a opozice v Bundestagu neústupně trvají na tom, že přistěhovalectví je nepostradatelným přínosem Německu, intenzita konfliktu mezi některými skupinami přistěhovalců a Němci stále narůstá. Jedním z příkladů jsou libanonské klany, které představují hierarchicky organizované skupiny stmelené silným etnickým uvědoměním a pevnou rodinnou soudržností. Tyto skutečnosti jsou pak dále podpořeny i velkým množstvím mladých mužů, připravených bojovat se společností, tvořenou malými rodinami a zastupovanou liberálními institucemi, která se může jen těžko bránit tváři v tvář takovému soupeři.

Jeden ze zaměstnanců berlínského Zemského kriminálního úřadu již na toto upozornil v roce 2002. Berlínská soudkyně pro mladistvě Kirsten Heisigová obvinila libanonské gangy z „neomezované degradace společnosti“, zatímco berlínský hlavní prokurátor Roman Reusch varoval v souvislosti s nimi před „situací podobné občanské válce“ ve městě. Nejmenovaný policejní vyšetřovatel zmínil, že tyto gangy považují Němce za „společnost, která zaslouží být drancována, společnost, která je od narození odsouzená být společností obětí a ztroskotanců“ a sociolog Ralph Ghadban považuje jejich chování za „hrozbu sociálnímu smíru.“ Tajná zpráva z konference ministrů vnitra již před mnoha lety uvedla, že všechny pokusy integrovat tyto gangy selhaly a že rozpuštění těchto kriminálních struktur, majících stejný etnický původ, by bylo možné jen přinejlepším „pouze v určitých oblastech.“ Předseda berlínské Policejní federace Eberhard Schönberg se v této souvilosti zmínil o „úplné ztrátě státní autority“.

Continue Reading

Autor: Joyce Lee Malcolm

Američané jsou odhodláni nadobro zamezit podobným masakrům, jenž se nedávno udál v Newtownu. Avšak jak toho lze docílit? Mnozí volají po efektivnější péči o duševně nemocné nebo po ozbrojené ochraně v oblastech, kde zákon zakazuje nosit zbraně, jiní zase požadují přísnější kontrolu v otázce nošení zbraní.

Nejsme jediní, kdo musel čelit obdobnému problému. Například Velká Brtitánie a Austrálie zažily podobné masakry v osmdesátých, respektive 90. letech 20. století. V obou zemích platily v dané době tvrdé zákony regulující vlastnictví střelných zbraní. Jejich odpovědí na tyto události bylo další zpřísnění již tak velice restriktivních zákonů v dané oblasti. Zkušenosti, jichž následně obě země nabyly, jsou v mnoha ohledech poučné.

V roce 1987 v malém anglickém městečku Hungerford postřílel Michael Ryan šestnáct lidí včetně svojí matky, dalších čtrnáct zranil a nakonec zastřelil i sám sebe. Vzhledem k tomu, že veřejnost ani policie nebyly ozbrojené, se mohl Ryan osm hodin procházet ulicemi s dvěma poloautomatickými puškami a jednou pistolí, aniž by kdokoli se střelnou zbraní přispěchal na pomoc.

Continue Reading

Zlatý úsvit je sociálně-nacionalistické hnutí se svojí vlastní strukturou, principy a stanovisky. Řeckého politického života se účastní od poloviny devadesátých let, svoji kandidátku postavilo ve volbách do Evropského parlamentu v létech 1994 a 2009, i do parlamentu národního v létech 1996 a 2009. Dne 7. listopadu 2010 se Zlatý úsvit zúčastnil komunálních voleb, rovněž tak i následných parlamentních voleb 17. června 2012, v nichž obdržel 7 procent hlasů a získal 18 poslaneckých mandátů.

Sociálně nacionalistické hnutí Zlatý úsvit stojí v první linii boje proti sebevražedné ztrátě národní paměti a hříšnému režimu politických stran, z nichž je utvořen současný politický establishment. Bojujeme též proti změně rasové a demografické struktury našeho obyvatelstva, k níž dochází prostřednictvím miliónů ilegálních přistěhovalců a rozkladu řecké společnosti za přitakání současných vládních stran, včetně i tzv. levice. Navrhujeme proto národní strategii, jejímž uplatněním budeme moci překonat krizi, v níž se naše země ocitla. Voláme po Řecku, které bude patřit Řekům.

Continue Reading

Mírumilovná tvář Atén současnosti

Řecký Zlatý úsvit publikoval na Youtube vánoční video, které charakterizoval jako „Krásné, romantické a nostalgické video s obrazy Atén, které jsme ztratili. Starých řeckých Atén, které byly protikladem dnešního úpadku.“ Ultranacionalistická řecká politická strana umístila video na svých stránkách, společně s přáním šťastných Vánoc všem Řekům.

Strana strávila předvánoční čas distribucí jídla a ošacení Řekům, kteří se ocitli v tíživé sociální situaci. Distribuce byla financována z platů poslanců řeckého parlamentu za Zlatý úsvit. Rozdělování potravin a ošacení bylo narušováno levicovými skupinami, které protestovaly proti tomu, že se odehrávalo na veřejných prostranstvích.

Continue Reading

Cikánská matka, která přinutila svoji třináctiletou dceru ke sňatku se 14-ti letým chlapcem odmítla britské hodnoty jako pro ni bezvýznamné. Renata Gural řekla, že ji nezajímá rozhořčení veřejnosti nad svatebním obřadem dvou cikánských dětí, který se odehrál v jedné hospodě ve východním Londýně.

Guralová, která je těhotná a očekává narození šestého dítěte, říká:

„Je mě úplně jedno, co si kdo myslí. Já jsem ta, kdo rozhoduje o tom, jestli je moje dcera dostatečně stará na to, aby se vdala. Já sama se vdala ve čtrnácti a nijak mě to neublížilo. Jen proto že žiji v Británii, tak to neznamená, že se budu chovat způsobem, jaký vy si myslíte, že je správný. Žiji si život tak, jak chci já a to i včetně toho, jak vychovávám své děti.

Vůbec mě nezajíma, co si sousedé, nebo sociálka myslí. Není to můj problém. Lidé tady nechápou naši kulturu a hodnoty.„

Continue Reading

Jihoafrický prezident Jacob Zuma prohlásil, že vlastnit psa není africké. a že černí Jihoafričané, kteří si koupí psa, chodí s ním na procházky a k veterináři, jen kopírují bílou kulturu.

Zuma (70) řečnil na tradičním shromáždění v provincii KwaZulu-Natal. Jeho projev byl prvním od jeho znovuzvolení prezidentem Afrického národního kongresu minulý týden. Jak uvedly durbanské noviny The Mercury Zuma popsal lidi, kteří mají rádi psy více než lidi za „postrádající dostatek lidskosti.“

Černí Jihoafričané by podle něj měli přestat přebírat zvyky ostatních kultur. Dále sdělil několika tisícům účastníků shromáždění: „I když se namažete jakýmkoli krémem a narovnáte si vlasy, nikdy to z vás bělochy neudělá.“

Jacob Zuma, hrdý na svou přináležitost ke národu Zuluů, dodržuje tradiční praktiky, jako například polygamii. V jednom ze srpnových rozhovorů prohlásil, že „není správné“ aby žena byla svobodná a že rození dětí je pro ženu „extra trénink.“ [1]

Continue Reading

Když to nejde po dobrém, tak to půjde po demokraticku.

Počet příchodů nelegálních přistěhovalců z Afriky na území Izraele byl snížen téměř na nulu. Nyní se izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu zavázal k tomu, poslat nelegální africké přistěhovalce, kteří se již nacházejí v Izraeli, zpět do Afriky.

Dlouho chybějící bariéra podél egyptsko-izraelských hranic, od měst Ejlat až po Gazu, má být dokončena do konce ledna příštího roku a izraelské zpravodajské stránky Arutz Sheva mají potvrzeno ze zdrojů blízkých izraelské armádě, že Afričané konečně pochopili, že mají jen mizivé šance na ilegální přechod izraelských hranic a vstup do země, natožpak na možnost v ní zůstat.

Během inspekční cesty podél izraelsko-egyptské hranice prohlásil Aryeh Eldad, poslanec izraelského parlamentu Kneset za Národní jednotu, že by izraelská armáda měla zastřelit všechny, kdo nelegálně překročí hranici a vstoupí na území Izraele.

„Každý, kdo pronikne přes izraelské hranice, by měl být zastřelen – švédský turista, Súdánec z Eritreje, Eritrejec ze Sůdánu, Gazan ze Sinaje. Kdokoli, kdo se dotkne izraelských hranic.“

Continue Reading

Kritika Izraele neznamená pro identitární hnutí automatickou podporu Palestinců. Nezapomínejme – konflikt na Blízkém Východě není naším konfliktem. Připomínáme slova Pierra Viala (Terre et Peuple): „Evropané se nesmějí nechat vtáhnout do konfrontace mezi Izraelem a arabskými muslimy, která se nás netýká. Není to naše válka. Nechme syny Abrahámovy proti sobě navzájem bojovat.“

Prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás slíbil v roce 2011, že změní zákony, umožňující odejít vrahům od soudu s lehkými tresty, pokud prohlásí, že jejich činy byly motivovány potřebou ochránit jejich „rodinnou čest,“ kterou poškozovala nevhodné chování oběti. Ve skutečnosti zde ale nejsou žádné plány změnit tyto zákony, jak prohlásil úředník Palestinské samosprávy pro palestinskou zpravodajskou agenturu MNA (Ma’an News Agency).

„Proč bychom je měli měnit? Způsobilo by to jen vážné problémy,“ prohlásil Abbásův asistent Hassan al-Ouri.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Obhájci kontroly zbraní jsou ve svém důsledku obhájci policejního státu

Když lidé mluví v Americe o zbraních, poté co se o nich rozpoutá veřejná debata v odezvě na proběhlé střelecké masakry, tak argumentují tím, co „my“ bychom s nimi měli podniknout.

„Měli bychom omezit kapacitu zásobníků. Nikdo nepotřebuje mít schopnost vystřílet stovky nábojů.“

„Měli bychom zakázat útočné pušky. Nikdo nepotřebuje takový druh zbraní. Byly původně zkonstruovány pro armádu.“

„Měli bychom zakázat lidem nákup neprůstřelných vest. Nikdo nepotřebuje takový druh ochrany.“

„Měli bychom zamezit ‚mentálně labilním‘ jedincům přístup ke zbraním.“

Pokud tvrdíte podobné věci, tak zřejmě u sebe máte talisman, který vás ochraňuje. [1]

Kdo je to „my“? Vy a váš nepatrný volební hlas? Jste to vy a vámi zvolení členové Sněmovny reprezentantů – ti morální, počestní dobrodinci, jejichž popularita v průzkumech veřejného mínění se pohybuje okolo 20%? Jste to vy a oni?

Continue Reading

„Předseda vlády Petr Nečas prohlásil na nedávném výročním setkání, že problém ilegálního přistěhovalectví do České republiky byl vyřešen. V letošním roce se podařilo překročit hranice České republiky jen několika tuctům ilegálních přistěhovalců a v této souvislosti premiér Nečas poukázal na fakt, že se jeho vládě podařilo zastavit nejen ilegální přistěhovalectví do země, ale i obchod s lidmi.

Obchod s lidmi, mučení lidí a vraždy dětí byly jevy spojené s průvodem ilegálních přistěhovalců, který přicházel do země,“ dodal Nečas.

Říkáte si, že je to příliš dobré, aby to bylo pravdivé? Nebo jde o další neofašistickou provokaci?

Continue Reading

Autor: Daniel Greenfield

Žádný z pěti nejhorších střeleckých masakrů na světě nebyl spáchán Američanem

V dnešních dnech si nemůžete zapnout ve Spojených státech televizi bez toho, abyste nebyli nuceni poslouchat dalšího škorobeného komentátora mluvícího o „kultuře násilí“ v Americe. Michael Moore se díky tomu stal i slavným, když zneužil  masakr na střední škole v Columbine a lhal o něm.

Diskusní téma je vždy předem stanovené. Američané vlastní přiliš mnoho zbraní. A naše kultura vlastnění zbraní vede ke střeleckým masakrům. Avšak fakta hovoří jinou řečí.

Z pěti nejhorších střeleckých masakrů se jen jeden se odehrál ve Spojených státech. Žádný nebyl spáchán Američanem. Největší masakr byl spáchán Andersem Breivikem v zemi, která má jedny z nejpřísnějších zákonů na kontrolu zbraní na světě. Druhý byl spáchán jihokorejským policistou, který zabil 57 lidí. Za masakr na kampusu Virginia Polytechnic Institute and State University v Blacksburgu ve Virginii byl zodpovědný rovněž Jihokorejec.

Continue Reading

Cikánské lidskoprávní aktivistce, původem z Rumunska, která byla uvězněna za účast na podvodech se sociálními dávkami ve výši 10 milionů liber, bylo umožněno zůstat v Británii na základě zajištění ochrany jejich lidských práv. Lavinia Olmazu a její spolupachatel, Alin Enachi získali 2,9 milionu liber prostřednictvím zfalšovaných žádostí o sociální podporu pro 172 rumunských Cikánů, poté co jim zprostředkovali falešná čísla národního pojištění.

Olmazu byla v roce 2010 odsouzena k více než dvěma rokům vězení a měla být po propuštění z výkonu trestu automaticky deportována. Bylo jí však umožněno zůstat v Británii poté, co se odvolala proti pokusu ministryně vnitra vyhostit ji a využila mezery v zákoně na ochranu lidských práv (Human Rights Act 1989). Podařilo se jí přesvědčit soudce, že když má 12-ti letého syna, tak  může být její deportace považována za porušení jejich lidských práv.

Případ Lavinie Olazu vyvolává další znepokojení nad tím, jak soudci interpretují Odstavec 8 zmíněného zákona, který zaručuje „právo na rodinný život,“ a umožňuje tak kriminálníkům uniknout deportaci na základě tvrzení, že být deportován z Británie znamená porušení tohoto práva. Jak uvedly noviny Daily Telegraph, ministerstvo vnitra bylo přesvědčeno, že je v pořádku deportovat jejího syna společně s ní, protože se narodil v Rumunsku, jeho otec žije v Rumunsku a žil s jeho rumunsky mluvící matkou a jejím rumunským partnerem do doby, než byla zatčena.

Continue Reading

Vzhledem k nedávno publikovanému Sociologickému minimu publikujeme krátkou úvahu, která vyšla na stránkách Leidarstjarna. Úvaha se dá považovat příspěvěk k diskusi o strategii identitárního hnutí a za vyjádření (radikálně) tradicionalistického postoje k (revolučnímu) aktivismu.

Představa, že revoluci lze uskutečnit pomocí aktivismu ve smyslu lepení nálepek na kandelábry, útoků, rozdávání letáků, potravin apod. je velmi zakořeněna, dokonce i v „revolučních kruzích“. Tuto představu nebudeme hodnotit, uvedeme pouze některé argumenty pro základní orientaci:

1 – V souladu se stupni hierarchie spiritus – anima – corpus je každá revoluce v první řadě revolucí ducha (spiritus). Anima a corpus jsou duchu podřízeny. Z toho důvodu:

2 – Revoluce není jen suma přímých akcí. A proto také:

3 – Budování profánních organizací bez vyššího jednotícího (duchovního) principu  nikdy nemělo vyšší význam a tím ani dlouhé trvání.

Continue Reading

Strategie identitárního hnutí v boji proti nekontrolovanému přistěhovalectví by měla být založena především na boji s jeho negativními ekologickými dopady

Autor: Glen Colton

Článek „Water Deficit Worsening in the West, Salazar and Top Regulators Say,“ který vyšel v novinách Denver Post, pojednávajícím o vzrůstajícím nedostatku vody, patří mezi typické reakce současnosti na stále početnější problémy spojené s prudkým přírůstkem obyvatelstva ve Spojených státech. Mezi ně patří např. nekontrolovatelný nárůst městských aglomerací, klimatické změny, problémy se zdroji vody, nárust spotřeby energetických zdrojů a mnoho dalších problémů.

Článek popisuje, jak na vyprahlém západě Spojených států nárůstá „vodní deficit“ mezi zdroji a poptávkou. Poté vyjmenovává množství příčin, které tento „deficit“ způsobují, včetně klimatických změn a populačního nárůstu. Poté se zaobírá možnými řešeními – včetně obrovsky nákladných dodávek vody, odsolování mořské vody (desalinizace), šetření vodou, recyklace vody, více přehrad a dalšími.

V seznamu navrhovaných opatření však až podezřele chybí omezení, nebo zastavení populačního růstu na západě Spojených států, který trpí nedostatkem vody. Neměla by tato myšlenka alespoň brána v potaz? Jak můžeme vést rozumnou diskusi bez toho, aby alespoň někdo z úředníků nebo ochranářských organizací nenabídl tuto variantu jako hodnou následování?

Continue Reading

Člověk žijící v demo-liberálním systému je definován převážně jako „kupní síla“, čili reálný nebo potenciální (tj. představou spotřeby poháněný) konzument.

První fází vzdoru vůči systému je proto přísný výběr v oblasti reálné i potenciální spotřeby, která sahá za rámec „řádného života“ (ve smyslu výživy, hygieny a ošacení), tzn. standardu prostředí, v němž disident, popř. jeho rodina a blízcí žijí. Právě nadstandardní spotřebou, její mírou a podobou, se člověk-konzument určuje nejpodstatněji: jak vnitřně, tak vnějšně. Jako kritéria výběru nám poslouží vlastní slabosti a pak hodnoty, k nimž se vztahujeme. Silnější dokážou nejtvrdší selekci uplatňovat i na poli svých slabostí, v ideálním případě až k jejich vyhlazení. Slabším, tzn. většině, nezbude než sem a tam ustoupit, slabosti se podvolit, aby udrželi frontu. [1]

Druhou fází vzdoru vůči systému je životní styl. Ten je v demo-liberálním systému opět určován převážně podobou a mírou spotřeby. Zvládneme-li proto první fázi přísného výběru, podmíníme tím přirozeně i svůj způsob žití. Disident ho staví co možná nejvíc na nehmotných hodnotách, podle své kultury a nátury: od posilování charakteru ve společnosti, posilování těla v přírodě přes různé ušlechtilé záliby [2] a „pomoc potřebným“ (z obého může vzniknout zárodek pospolitosti) až k prožitku klidu (kontemplace) či naopak nebezpečí (akce). Jediný „luxus“ (jedno z nejfrekventovanějších slov polistopadové manipulace!), který přitom opravdu potřebuje, je Čas: luxus tedy pojímá v původním smyslu jako „výjimečný způsob života“ oproti povšechně blahobytné prostřednosti, kterou diktují média.

Continue Reading

V první části byl kritériem klasifikace životní styl obyvatel „vyspělých kapitalistických států“ demo-liberálního systému, nyní je jím strategie, kterou se lidé v systému uplatňují.

1. Snaha dostat se do jeho soukolí, stát se jednou z jeho převodních pák, nositelem jeho hodnot.
2. Snaha po souznění se systémem, přijímání jeho hodnot. Pasivní konformita.
3. Vnějškové přizpůsobení, oddělení práce a společnosti od nejvlastnějšího já. Vnitřní opozice. Domov, rodina, záliby.
4. Vnitřní život v relativně samostatném světě, v odtrženosti od aktuálních dějů, bytostné přilnutí k nějaké teorii, jež není spjata s daným systémem, ale s reálnými či nereálnými představami o jeho překonání. Nenápadný vzdor.
5. „Skok přes propast“: oživení náboženství, mystiky, uměleckého iracionalismu, sekty, apod.
6. Otevřený boj proti systému.

Continue Reading

Hippie

Jak dříve uváděl Websterův slovník „hippie“ nebo „hippy“ je: „Mladý člověk z šedesátých let, který odmítl etablovanou společenskou morálku, obhajoval spontaneitu, volnou lásku a rozšiřování vědomí, mající často dlouhé vlasy a nekonvenční oděv, užívající psychedelické drogy.“

Tato masmediální definice společenských odpadlíků zastínila všechny předchozí užití tohoto termínu před rokem 1960, jak například zmínil Malcolm X ve svém slavném životopisu. [1] Ten, jako sedmnáctiletý zlodějíček, který žil v Harlemu v roce 1939 zaznamenal, „z těch několika málo bělochů, co se motali okolo Harlemu, byl mezi námi jeden mladší, kterému jsme říkali ‚hippie‘. Choval se daleko víc ‚negro‘ než černoši. Mluvil víc afektovaně (‚hip‘) než my. Porval by se s každým, kdo by se jen zmínil o nějakém rasovém rozdílu.“

Podobný názor můžeme najít v románu Jacka Kerouaca Na cestě (1955):

Continue Reading

Resumé první části do r. 1945

Alessandro Blasetti (Stará garda, Železná koruna), Augusto Genina (Alcazar), Carmine Gallone (Pád Kartága).

Fritz Lang (Nibelungové), Arnold Fanck (Bílé peklo).

Hans Steinhoff (Hitlerjunge Quex, Ohm Krüger), Veit Harlan (Žid Süss), Gustav Ucicky (Uprchlíci), Arnold Fanck (dokumenty Josef Thorak, Werkstatt und Werk a Arno Breker), Wolfgang Liebeneiner (Žaluji), Fritz Hippler (dokument Věčný Žid), Leni Riefenstahlová (dokumenty Vítězství víry, Triumf vůle, Olympia), Walter Ruttmann (dokumenty Blut und Boden a Altgermanische Bauernkultur).

Jean Delannoy (Věčný návrat), Pierre Ramelot (Les Corrupteurs), Paul Riché (hr. dokument Tajemné síly), José Louis Sáenz de Heredia (Raza), František Čáp (Jan Cimbura), J. A. Holman (Velká přehrada), Jan Rejlek (Krása a síla), Miloš Cettl (Kolesa dějin).

Continue Reading