Délský potápěč

Když to nejde po dobrém, tak to půjde po demokraticku.

Počet příchodů nelegálních přistěhovalců z Afriky na území Izraele byl snížen téměř na nulu. Nyní se izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu zavázal k tomu, poslat nelegální africké přistěhovalce, kteří se již nacházejí v Izraeli, zpět do Afriky.

Dlouho chybějící bariéra podél egyptsko-izraelských hranic, od měst Ejlat až po Gazu, má být dokončena do konce ledna příštího roku a izraelské zpravodajské stránky Arutz Sheva mají potvrzeno ze zdrojů blízkých izraelské armádě, že Afričané konečně pochopili, že mají jen mizivé šance na ilegální přechod izraelských hranic a vstup do země, natožpak na možnost v ní zůstat.

Během inspekční cesty podél izraelsko-egyptské hranice prohlásil Aryeh Eldad, poslanec izraelského parlamentu Kneset za Národní jednotu, že by izraelská armáda měla zastřelit všechny, kdo nelegálně překročí hranici a vstoupí na území Izraele.

„Každý, kdo pronikne přes izraelské hranice, by měl být zastřelen – švédský turista, Súdánec z Eritreje, Eritrejec ze Sůdánu, Gazan ze Sinaje. Kdokoli, kdo se dotkne izraelských hranic.“

Continue Reading

Kritika Izraele neznamená pro identitární hnutí automatickou podporu Palestinců. Nezapomínejme – konflikt na Blízkém Východě není naším konfliktem. Připomínáme slova Pierra Viala (Terre et Peuple): „Evropané se nesmějí nechat vtáhnout do konfrontace mezi Izraelem a arabskými muslimy, která se nás netýká. Není to naše válka. Nechme syny Abrahámovy proti sobě navzájem bojovat.“

Prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás slíbil v roce 2011, že změní zákony, umožňující odejít vrahům od soudu s lehkými tresty, pokud prohlásí, že jejich činy byly motivovány potřebou ochránit jejich „rodinnou čest,“ kterou poškozovala nevhodné chování oběti. Ve skutečnosti zde ale nejsou žádné plány změnit tyto zákony, jak prohlásil úředník Palestinské samosprávy pro palestinskou zpravodajskou agenturu MNA (Ma’an News Agency).

„Proč bychom je měli měnit? Způsobilo by to jen vážné problémy,“ prohlásil Abbásův asistent Hassan al-Ouri.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Obhájci kontroly zbraní jsou ve svém důsledku obhájci policejního státu

Když lidé mluví v Americe o zbraních, poté co se o nich rozpoutá veřejná debata v odezvě na proběhlé střelecké masakry, tak argumentují tím, co „my“ bychom s nimi měli podniknout.

„Měli bychom omezit kapacitu zásobníků. Nikdo nepotřebuje mít schopnost vystřílet stovky nábojů.“

„Měli bychom zakázat útočné pušky. Nikdo nepotřebuje takový druh zbraní. Byly původně zkonstruovány pro armádu.“

„Měli bychom zakázat lidem nákup neprůstřelných vest. Nikdo nepotřebuje takový druh ochrany.“

„Měli bychom zamezit ‚mentálně labilním‘ jedincům přístup ke zbraním.“

Pokud tvrdíte podobné věci, tak zřejmě u sebe máte talisman, který vás ochraňuje. [1]

Kdo je to „my“? Vy a váš nepatrný volební hlas? Jste to vy a vámi zvolení členové Sněmovny reprezentantů – ti morální, počestní dobrodinci, jejichž popularita v průzkumech veřejného mínění se pohybuje okolo 20%? Jste to vy a oni?

Continue Reading

„Předseda vlády Petr Nečas prohlásil na nedávném výročním setkání, že problém ilegálního přistěhovalectví do České republiky byl vyřešen. V letošním roce se podařilo překročit hranice České republiky jen několika tuctům ilegálních přistěhovalců a v této souvislosti premiér Nečas poukázal na fakt, že se jeho vládě podařilo zastavit nejen ilegální přistěhovalectví do země, ale i obchod s lidmi.

Obchod s lidmi, mučení lidí a vraždy dětí byly jevy spojené s průvodem ilegálních přistěhovalců, který přicházel do země,“ dodal Nečas.

Říkáte si, že je to příliš dobré, aby to bylo pravdivé? Nebo jde o další neofašistickou provokaci?

Continue Reading

Autor: Daniel Greenfield

Žádný z pěti nejhorších střeleckých masakrů na světě nebyl spáchán Američanem

V dnešních dnech si nemůžete zapnout ve Spojených státech televizi bez toho, abyste nebyli nuceni poslouchat dalšího škorobeného komentátora mluvícího o „kultuře násilí“ v Americe. Michael Moore se díky tomu stal i slavným, když zneužil  masakr na střední škole v Columbine a lhal o něm.

Diskusní téma je vždy předem stanovené. Američané vlastní přiliš mnoho zbraní. A naše kultura vlastnění zbraní vede ke střeleckým masakrům. Avšak fakta hovoří jinou řečí.

Z pěti nejhorších střeleckých masakrů se jen jeden se odehrál ve Spojených státech. Žádný nebyl spáchán Američanem. Největší masakr byl spáchán Andersem Breivikem v zemi, která má jedny z nejpřísnějších zákonů na kontrolu zbraní na světě. Druhý byl spáchán jihokorejským policistou, který zabil 57 lidí. Za masakr na kampusu Virginia Polytechnic Institute and State University v Blacksburgu ve Virginii byl zodpovědný rovněž Jihokorejec.

Continue Reading

Cikánské lidskoprávní aktivistce, původem z Rumunska, která byla uvězněna za účast na podvodech se sociálními dávkami ve výši 10 milionů liber, bylo umožněno zůstat v Británii na základě zajištění ochrany jejich lidských práv. Lavinia Olmazu a její spolupachatel, Alin Enachi získali 2,9 milionu liber prostřednictvím zfalšovaných žádostí o sociální podporu pro 172 rumunských Cikánů, poté co jim zprostředkovali falešná čísla národního pojištění.

Olmazu byla v roce 2010 odsouzena k více než dvěma rokům vězení a měla být po propuštění z výkonu trestu automaticky deportována. Bylo jí však umožněno zůstat v Británii poté, co se odvolala proti pokusu ministryně vnitra vyhostit ji a využila mezery v zákoně na ochranu lidských práv (Human Rights Act 1989). Podařilo se jí přesvědčit soudce, že když má 12-ti letého syna, tak  může být její deportace považována za porušení jejich lidských práv.

Případ Lavinie Olazu vyvolává další znepokojení nad tím, jak soudci interpretují Odstavec 8 zmíněného zákona, který zaručuje „právo na rodinný život,“ a umožňuje tak kriminálníkům uniknout deportaci na základě tvrzení, že být deportován z Británie znamená porušení tohoto práva. Jak uvedly noviny Daily Telegraph, ministerstvo vnitra bylo přesvědčeno, že je v pořádku deportovat jejího syna společně s ní, protože se narodil v Rumunsku, jeho otec žije v Rumunsku a žil s jeho rumunsky mluvící matkou a jejím rumunským partnerem do doby, než byla zatčena.

Continue Reading

Vzhledem k nedávno publikovanému Sociologickému minimu publikujeme krátkou úvahu, která vyšla na stránkách Leidarstjarna. Úvaha se dá považovat příspěvěk k diskusi o strategii identitárního hnutí a za vyjádření (radikálně) tradicionalistického postoje k (revolučnímu) aktivismu.

Představa, že revoluci lze uskutečnit pomocí aktivismu ve smyslu lepení nálepek na kandelábry, útoků, rozdávání letáků, potravin apod. je velmi zakořeněna, dokonce i v „revolučních kruzích“. Tuto představu nebudeme hodnotit, uvedeme pouze některé argumenty pro základní orientaci:

1 – V souladu se stupni hierarchie spiritus – anima – corpus je každá revoluce v první řadě revolucí ducha (spiritus). Anima a corpus jsou duchu podřízeny. Z toho důvodu:

2 – Revoluce není jen suma přímých akcí. A proto také:

3 – Budování profánních organizací bez vyššího jednotícího (duchovního) principu  nikdy nemělo vyšší význam a tím ani dlouhé trvání.

Continue Reading

Strategie identitárního hnutí v boji proti nekontrolovanému přistěhovalectví by měla být založena především na boji s jeho negativními ekologickými dopady

Autor: Glen Colton

Článek „Water Deficit Worsening in the West, Salazar and Top Regulators Say,“ který vyšel v novinách Denver Post, pojednávajícím o vzrůstajícím nedostatku vody, patří mezi typické reakce současnosti na stále početnější problémy spojené s prudkým přírůstkem obyvatelstva ve Spojených státech. Mezi ně patří např. nekontrolovatelný nárůst městských aglomerací, klimatické změny, problémy se zdroji vody, nárust spotřeby energetických zdrojů a mnoho dalších problémů.

Článek popisuje, jak na vyprahlém západě Spojených států nárůstá „vodní deficit“ mezi zdroji a poptávkou. Poté vyjmenovává množství příčin, které tento „deficit“ způsobují, včetně klimatických změn a populačního nárůstu. Poté se zaobírá možnými řešeními – včetně obrovsky nákladných dodávek vody, odsolování mořské vody (desalinizace), šetření vodou, recyklace vody, více přehrad a dalšími.

V seznamu navrhovaných opatření však až podezřele chybí omezení, nebo zastavení populačního růstu na západě Spojených států, který trpí nedostatkem vody. Neměla by tato myšlenka alespoň brána v potaz? Jak můžeme vést rozumnou diskusi bez toho, aby alespoň někdo z úředníků nebo ochranářských organizací nenabídl tuto variantu jako hodnou následování?

Continue Reading

Člověk žijící v demo-liberálním systému je definován převážně jako „kupní síla“, čili reálný nebo potenciální (tj. představou spotřeby poháněný) konzument.

První fází vzdoru vůči systému je proto přísný výběr v oblasti reálné i potenciální spotřeby, která sahá za rámec „řádného života“ (ve smyslu výživy, hygieny a ošacení), tzn. standardu prostředí, v němž disident, popř. jeho rodina a blízcí žijí. Právě nadstandardní spotřebou, její mírou a podobou, se člověk-konzument určuje nejpodstatněji: jak vnitřně, tak vnějšně. Jako kritéria výběru nám poslouží vlastní slabosti a pak hodnoty, k nimž se vztahujeme. Silnější dokážou nejtvrdší selekci uplatňovat i na poli svých slabostí, v ideálním případě až k jejich vyhlazení. Slabším, tzn. většině, nezbude než sem a tam ustoupit, slabosti se podvolit, aby udrželi frontu. [1]

Druhou fází vzdoru vůči systému je životní styl. Ten je v demo-liberálním systému opět určován převážně podobou a mírou spotřeby. Zvládneme-li proto první fázi přísného výběru, podmíníme tím přirozeně i svůj způsob žití. Disident ho staví co možná nejvíc na nehmotných hodnotách, podle své kultury a nátury: od posilování charakteru ve společnosti, posilování těla v přírodě přes různé ušlechtilé záliby [2] a „pomoc potřebným“ (z obého může vzniknout zárodek pospolitosti) až k prožitku klidu (kontemplace) či naopak nebezpečí (akce). Jediný „luxus“ (jedno z nejfrekventovanějších slov polistopadové manipulace!), který přitom opravdu potřebuje, je Čas: luxus tedy pojímá v původním smyslu jako „výjimečný způsob života“ oproti povšechně blahobytné prostřednosti, kterou diktují média.

Continue Reading

V první části byl kritériem klasifikace životní styl obyvatel „vyspělých kapitalistických států“ demo-liberálního systému, nyní je jím strategie, kterou se lidé v systému uplatňují.

1. Snaha dostat se do jeho soukolí, stát se jednou z jeho převodních pák, nositelem jeho hodnot.
2. Snaha po souznění se systémem, přijímání jeho hodnot. Pasivní konformita.
3. Vnějškové přizpůsobení, oddělení práce a společnosti od nejvlastnějšího já. Vnitřní opozice. Domov, rodina, záliby.
4. Vnitřní život v relativně samostatném světě, v odtrženosti od aktuálních dějů, bytostné přilnutí k nějaké teorii, jež není spjata s daným systémem, ale s reálnými či nereálnými představami o jeho překonání. Nenápadný vzdor.
5. „Skok přes propast“: oživení náboženství, mystiky, uměleckého iracionalismu, sekty, apod.
6. Otevřený boj proti systému.

Continue Reading

Hippie

Jak dříve uváděl Websterův slovník „hippie“ nebo „hippy“ je: „Mladý člověk z šedesátých let, který odmítl etablovanou společenskou morálku, obhajoval spontaneitu, volnou lásku a rozšiřování vědomí, mající často dlouhé vlasy a nekonvenční oděv, užívající psychedelické drogy.“

Tato masmediální definice společenských odpadlíků zastínila všechny předchozí užití tohoto termínu před rokem 1960, jak například zmínil Malcolm X ve svém slavném životopisu. [1] Ten, jako sedmnáctiletý zlodějíček, který žil v Harlemu v roce 1939 zaznamenal, „z těch několika málo bělochů, co se motali okolo Harlemu, byl mezi námi jeden mladší, kterému jsme říkali ‚hippie‘. Choval se daleko víc ‚negro‘ než černoši. Mluvil víc afektovaně (‚hip‘) než my. Porval by se s každým, kdo by se jen zmínil o nějakém rasovém rozdílu.“

Podobný názor můžeme najít v románu Jacka Kerouaca Na cestě (1955):

Continue Reading

Resumé první části do r. 1945

Alessandro Blasetti (Stará garda, Železná koruna), Augusto Genina (Alcazar), Carmine Gallone (Pád Kartága).

Fritz Lang (Nibelungové), Arnold Fanck (Bílé peklo).

Hans Steinhoff (Hitlerjunge Quex, Ohm Krüger), Veit Harlan (Žid Süss), Gustav Ucicky (Uprchlíci), Arnold Fanck (dokumenty Josef Thorak, Werkstatt und Werk a Arno Breker), Wolfgang Liebeneiner (Žaluji), Fritz Hippler (dokument Věčný Žid), Leni Riefenstahlová (dokumenty Vítězství víry, Triumf vůle, Olympia), Walter Ruttmann (dokumenty Blut und Boden a Altgermanische Bauernkultur).

Jean Delannoy (Věčný návrat), Pierre Ramelot (Les Corrupteurs), Paul Riché (hr. dokument Tajemné síly), José Louis Sáenz de Heredia (Raza), František Čáp (Jan Cimbura), J. A. Holman (Velká přehrada), Jan Rejlek (Krása a síla), Miloš Cettl (Kolesa dějin).

Continue Reading

Dominantní životní styl

Styl, který je v daném společenském systému představován jako vzorový a proto hodný napodobení; patří sem nositelé „exkluzivního životního stylu“ a styl těch, kteří systém ideově a prakticky utvářejí či spravují: mediokracie, její tahouni i loutky, se tu prolíná s politickými, ekonomickými, finančními, intelektuálními, vědeckými a jinými elitami vlivu. Tito lidé jsou nositeli ideologií, „skutečných“ hodnot systému a jako takoví rozmanitě symbolizují víru v luxus, peníze, úspěch, parlamentní demokracii, trh, růst, rovnost (ať už inteligencí, práv, šancí, ras nebo pohlaví…) atd.

Standardní životní styl

Styl, který je v daném společenském systému nejrozšířenější. Jeho společným jmenovatelem je spotřební orientace. Míra spotřeby, kterou jeho představitelům umožňuje jejich postavení či výkon je dále rozděluje do různých (sociálních) skupin. Lidé s možností vysoké spotřeby jsou konformní s představiteli systémového dominantního životního stylu, který jejím prostřednictvím automaticky podporují a napodobují. Lidé s nižší možnou spotřebou se s dominantním životním stylem identifikují méně, tzn., že věří v menší část jeho hodnot, např. v luxus a peníze, ale ne již v „úspěch“ nebo „svobodný trh“. Ve skupinách lidí s možností vyšší spotřeby můžeme částečně spatřovat někdejší „střední třídu“, buržoazii. V mnohem početnějších skupinách lidí s možností nižší spotřeby můžeme částečně spatřovat někdejší „lid“, který „zmaloburžoazněl“. Typickým představitelem „lidu“ se tedy stal „maloměšťák“, drobný buržoa. Tyto kategorie však zastaraly. „Poslední člověk“ (Nietzsche) všech skupin standardního životního stylu je prostě „konzument“, a většinou námezdně (=za mzdu) pracující. Dávno ho přitom nedefinuje jen výběr konzumovaných věcí, ale i zážitků. Od lidí dominantního životního stylu se odlišuje větší pasivitou: zpravidla totiž jen imituje jejich konzumní „strategie“ („řízení zvenčí“). Je objektem i subjektem konzumu zároveň.

Continue Reading

Autor: Mark Dyal

“Větší účast na moci znamená odlišné vědomí, cítění, odhodlanost a odlišný úhel pohledu.” Friedrich Nietzsche [1]

“Ocel mě poctivě naučila o souladu mezi duší a tělem: zdálo se mi, že slabé emoce mají za následek ochabování svalů, sentimentalita se projevuje ochabnutím žaludku a přecitlivělost má za následek přecitlivělou bledou kůži. Vyrýsované svaly, pevné břicho a hrubá pokožka jsou tudíž přímo úměrné neohroženému bojovému duchu, síle nezaujatého intelektuálního úsudku a nezlomné povaze.“ Jukio Mišima [2]

Konceptuální a tělesná vitalita

Ve svém příspěvku do sborníku nazvaného Enciclopedia Italiana, vydaného v roce 1932 a pojednávajícího o společenské a politické doktríně fašismu, Benito Mussolini napsal, že politické doktríny nejsou vždy volně k dispozici všem lidem bez ohledu na místo a čas. Určité podmínky napomáhají zrodu určitých ideologií, jiné jejich prosazení naopak brání. Byť bylo 19. století epochou individualismu, neznamená to, že 20. století bude automaticky kráčet v jeho šlépějích. Mussolini naopak uvedl, že se jedná o kolektivistické století a zároveň vytýčil premisy pro diskusi o nově formovaném vztahu mezi jednotlivci a společností. [3]

V kontrastu s liberálním pojetím „bezcílně svobodného“, atomizovaného a autonomního jedince žijícího pod správou úřednického státu, jehož primární funkcí je zabezpečit plynulé fungování trhu, Mussolini nahlíží na člověka coby na tvora, jemuž nejlépe prospívají přísné podmínky v podobě plnění povinností, obětování se a dodržování disciplíny, jež mají svůj prapůvod v heroismu, válečnické chrabrosti a v současnou společností nepřijímané (římské) mužnosti. [4] Je odpovědností státu vytvořit vzorový model, na jehož základě bude z blátivého liberalistického těsta vytvořen nový a pevnější fašistický člověk. Člověk je totiž opravdu poddajným a tvárným stvořením, schopným podlehnout jak dekadentnímu materialistickému otroctví, tak i mužnému heroickému idealismu.

Continue Reading

Edice Orientace – opět silnější!

Tento esej je internetovou verzí Podstaty fašismu, která vyšla knižně. Neobsahuje obsáhlý rozhovor, který s autorem vedl Marco Tarchi, zato je doplněna přečetnými poznámkami a úvodem Stefana Vaje, v Itálii asi nejvlivnějšího Locchiho následovníka. Ten si přál, aby text byl uveřejněn jen v této definitivní (viz Editorial) verzi, nám se však pro knižní vydání jevila příliš zatěžkána aparátem objemných komentářů a odkazů a tak jeho přání plníme až nyní. A s velkou radostí a hrdostí, neboť zároveň představuje do značné míry i shrnutí našich vlastních postojů a snah, ústřední uzel myšlenkové sítě, kterou už více jak pět let na stránkách Délského potápěče odvíjíme. Spis vyžaduje pečlivé a opakované studium a při prvním setkání s ním je jeho plné pochopení, zvláště pro nepřipraveného, místy obtížné, ovšem i letmé seznámení nabízí kompas k určení světonázorové pozice, třeba už tím, dá-li se čtenář záhy odradit mnohdy nevšedními úhly pohledu. Určité myšlenky totiž není schopen přijmout nikdo, v kom již nežijí, alespoň v zárodku jako nejasná touha a cítění. Myslíme (a myšlenky ostatních akceptujeme) v souladu s našimi vrozenými instinkty. Podle nich volíme axiomy, které dnes nahrazují dogmata. My věříme v osud a ještě víc ve vůli, která ho dotváří!

Continue Reading

Arktos se z vydavatelství, publikujícího tituly ryze analytického rázu posunul poněkud literárnějším směrem, čehož příkladem může být například dílo od Ernsta von Salomona „It Cannot Be Stormed“. Budou se i další vaše aktivity ubírat tímto směrem? Neuvažujete například o znovuvydání některých děl od Knuta Hamsuna nebo Jacka Londona?

Ano, v budoucnu chceme vskutku publikovat mnohem více románové fikce. Kromě „It Cannot Be Stormed“, jež pojednává o konzervativní revoluci, jsme rovněž vydali román s názvem „The Saga of the Aryan Race“ od perského zoroastriánského autora Poruse Homiho Havewaly. Jedná se o historii zoroastriánských árijských kořenů v podobě mytologického příběhu. Letos v létě jsme vydali další román „The Owls of Afrasiab“ od švédského autora Larse Holgera Holma, pojednávající o dobytí Konstantinopole muslimy v roce 1453. V současnosti dokončujeme práce na překladu románu „Morning Crafts“ od Tita Perduea, jehož tématem je příběh chlapce, který byl nalákán k navštěvování tajné školy v lesích, jejíž učitelé se úpěnlivě snaží o záchranu pozůstatků západní civilizace. Jsem přesvědčen, že v tomto našem vydavatelském plánu zahrnujícím jak nová, tak i klasická díla budeme i nadále pokračovat. V současnosti však nemáme v plánu vydávat Hamsunova nebo Londonova díla. Všechny jejich nejdůležitější knihy jsou momentálně k mání, nevylučujeme však, že někdy v budoucnu vydáme některé z jejich méně známých děl.

Continue Reading

Islám není jen posledním systémem Tradice, je také nejobsáhlejším, neboť v sobě zahrnuje vše předchozí a stojí společně s prapůvodní védantou nejblíže ideji integrální tradice. Jeho cílem je stát se „archou Tradice“. Evola neřekl nikdy nic proti islámu, jehož bojového a mužského ducha obdivoval. Ale považoval jej chybně pouze za semitskému duchu přizpůsobenou formu. To je pravdou pouze v jeho historickém a regionálním výrazu, v Persii jej prodchl iránsko-árijský duch, jak ukazuje například solární metafyzika Suhravardího a súfistické školy Išraq. V Turecku turánský duch (z části i v Maďarsku) ve spojení s dědictvím Byzance. To vše, aniž by muselo dojít k jeho zfalšování. Lze mluvit i o mughalské kultuře, o schopnosti islámu zvednout i černé africké kmeny na vyšší úroveň, než se to kdy podařilo křesťanství. Krátce: Není důvod, aby islám nemohl pro moderní Evropany představovat také alternativu k modernímu světu. To není jen plytké tvrzení, má metafyzický základ: neosobnost islámského pojmu Boha, jeho ryze monoteistická forma, která odmítá jeho jakékoliv vypodobnění, a rovněž nepřítomnost kněžského stavu (která je vázána na zosobněného Boha).

Continue Reading

Každá generace a každé město mají jedno společné: umolousanou postavičku okupující roh ulice s cedulkou, jež oznamuje, že „konec světa se blíží.“ Na jejich přítomnost jsme si již tak zvykli, že nám jejich projevy splývají v monotónní kulisu ne nepodobnou povzdechům našich prarodičů o tom, jak za jejich mladých let svět býval lepší.

V průběhu posledního desetiletí však do našeho kolektivního vědomí vstoupila nová myšlenka v podobě pozvolného směřování ke konečnému bodu. Pokud se ukáže coby pravdivá, budeme muset přiznat, že se tito zvěstovatelé katastrof nemýlili. Následně se nám na mysl dere otázka, kam se nyní máme uchýlit? Minulé století pohřbilo fašismus, nacionalismus, komunismus a teokracii, stejně jako století, jež mu předcházelo, skoncovalo s aristokracií a starými pořádky. Co nám tedy zbývá?

A právě v čase, kdy si čím dál tím více lidí tuto otázku klade, se na scéně objevil nový typ vydavatelství se zaměřením na společensko-politické, historické i futuristické tituly. V čele této vydavatelské vlny stojí Arktos, jež je znám svými vysoce kvalitními publikacemi s tradicionalistickým, ekofuturistickým a transcendentním zaměřením. Jsme rádi, že vám tímto můžeme poskytnout rozhovor s jeho šéfredaktorem Johnem Morganem:

Continue Reading

Je velice důležité rozlišovat mezi lidovými obyčeji a Tradicí. Většina – nebo snad všechny – evropské pokusy znovu oživit pohanská náboženství se orientují na zvykosloví, které bylo zachováno vně nebo v rámci křesťanství, nebo které existuje snaha oživit až na základě historických pramenů. Máme zde co dočinění s jevy, které stojí plně v rovině exoterismu. Někteří se spokojují s tímto, ostatní pociťují absenci vlastního zasvěcení a esoterismu a mnoho skupin, především v německém a anglickém jazykovém prostoru, se navrací zpět k okultistickým pramenům, které ale ve skutečnosti rozhodně nejsou evropského původu, nýbrž překrouceným a okleštěným uměním kabbaly, ať už jsou si toho praktikující vědomi či nikoliv. Oboje, čistě exoterní i okultistické, mají s Tradicí společného málo, případně vůbec nic. Vzhledem k tomu, že Tradice se vztahuje k metafyzické rovině a nikoliv na vnější obyčeje, ti, kteří praktikují autentickou indickou védantu, perský súfismus či prapůvodní buddhismus (jak jej vyobrazil Evola), jsou evropské solární tradici podstatně blíže než ti, kteří se orientují na vnější folklorní zvyky, jejichž báze spočívá na temném a lunárním základu. Že je pak možné a smysluplné tuto autentickou iniciační praxi, která se v živé podobě zachovala bohužel jen v mimoevropských tradicích, doplnit exoterní praxí evropského ražení, slavením ročních svátků a podobně, nevylučuji. Ale o evoliánském „tradicionalismu“ můžeme hovořit s jistotou pouze tehdy, když se autentickým způsobem uskutečňuje iniciační rovina. Čistě folkloristické projevy (novo)pohanství Evola považoval vždy za pouhý výraz pasivní tužby a mluvil o nich se stejným opovržením jako o dnešním duchovně chudém a plytce moralizujícím křesťanství.

Continue Reading

Napsal: Stefan Zweig

O italské politice jsme tehdy v Rakousku nevěděli nic víc, než že se po velkém zklamání z války rozmáhaly ostré socialistické a dokonce bolševické tendence. Na každé zdi bylo vidět nemotorným písmem černým uhlem nebo bílou křídou napsáno „Viva Lenin“. Dále jsme se doslechli, že jeden ze socialistických vůdců, jistý Mussolini, se během války zřekl strany a organizoval nějakou protiskupinu. Brali jsme však podobná sdělení na vědomí jen s jakousi lhostejností. Co může nějaká taková skupina znamenat? Takové zájmové skupiny tehdy existovaly v každé zemi; v Pobaltí pochodovali váleční dobrovolníci, v Porýní, v Bavorsku se vytvářely separatistické skupiny, všude probíhaly demonstrace a puče, které však téměř vždy byly potlačeny. A nikdo nemyslel a nehleděl na tyto „fašisty“, kteří si místo garibaldiovských červených košil oblékli černé, jako na podstatný faktor budoucího evropského vývoje.

Ale v Benátkách pro mne dostalo smysluplný význam pouhé slovo. Přijel jsem do milovaného města lagun odpoledne z Milána. Jediný nosič nebyl na místě, žádná gondola k dispozici, dělníci a nádražní úředníci nečinně postávali kolem, ruce demonstrativně v kapsách. Protože jsem s sebou vláčel dva dost těžké kufry, rozhlížel jsem se kolem, hledal pomoc a zeptal se jednoho staršího pána, kde bych zde našel nosiče. „Přijel jste ve špatný den,“ odpověděl s lítostí. „Ale míváme takové dny často. Je zase jednou generální stávka.“ Nevěděl jsem, proč je stávka, a dále jsem se na to neptal. Byli jsme na něco podobného zvyklí z Rakouska, kde sociální demokraté ke své škodě nasazovali tento svůj nejostřejší prostředek příliš často, aniž by ho potom fakticky využili.

Continue Reading