Délský potápěč

Autor: PhDr. Jiří Kořalka

Političtí představitelé sjednocené Německé říše po roce 1871 se nijak netajili tím, že jim nevyhovovala představa společných zájmů celé Evropy a všech evropských národů. Slovo Evropa jsem nacházel vždy v ústech takových politiků, kteří žádali od jiných mocností něco, co se neodvažovali požadovat svým jménem, prohlásil první německý říšský kancléř kníže Otto Bismarck. Pro německé publicisty a politiky od první poloviny 19. století byla mnohem přijatelnější koncepce Střední Evropy (Mitteleuropa), v níž by se politická a kulturní převaha německého národa prosadila zřetelněji a silněji než v rámci celé Evropy.

Continue Reading

Bernd Rabehl, ancien professeur de sociologie, animateur de la contestation étudiante autour de Rudy Dutschke en 1967-68, nous transmet ses réflexions vingt ans après la chute du Mur et la mort de la RDA. Pour lui, ces vingt années ont fait disparaître les valeurs authentiquement allemandes.

Q.: Professeur Rabehl, il y a vingt ans, le Mur de Berlin tombait. Quelles mutations l’Allemagne a-t-elle connue depuis lors?

BR: L’Allemagne s’est transformée à grande vitesse! D’abord, la “RDA” a été totalement démantelée; son industrie, dans une large mesure, a été délibérément détruite, ce qui a fait naître des zones dés-industrialisées en Allemagne. Ensuite, un tiers de sa population, surtout les diplômés universitaires et la main-d’oeuvre qualifiée, a quitté les nouveaux Länder de l’Est pour ceux de l’Ouest ou, même, pour les Etats-Unis ou l’Australie. Certes, on doit aussi dire qu’une petite part de cette industrie s’est maintenue et développée mais, quoi qu’il en soit, on ne peut pas parler d’une parité entre les nouveaux Länder de l’Est et les anciens Länder de l’Ouest.

Continue Reading

4. RUSKÝ SEVEROVÝCHOD

A zde pro nás svítá dodatečná naděje – jedna zvláštnost, jedna výhrada v úvahách výše zmíněných vědců: je to závěr, že NEJVĚTŠÍM BOHATSTVÍM národů je dnes ZEMĚ. Země jako objem biosféry. Jako příkrov hlubinných zdrojů. Země jako úrodná půda. A pokud jde o úrodnost, jsou předpovědi též pochmurné: plochy země v planetárním průměru a růst výnosnosti budou vyčerpány kolem roku 2000, a i když se podaří zdvojnásobit zemědělskou výrobu (ovšemže ne kolchozům, ne nám) – plodnost půdy bude kolem roku 2030 tak jako tak u konce – a to opět v planetárním průměru. Nicméně jsou čtyři šťastné země, které jsou ještě dnes velmi bohaté na dosud neobdělanou, ladem ležící půdu. Jsou to – Rusko (ne, to není přeřeknutí, mám totiž na mysli RSFSR), Austrálie, Kanada a Brazílie.

Continue Reading

Bernd Rabehl

Bývalý člen Mimoparlamentní opozice (Außerparlamentarische Opposition, APO) Bernd Rabehl přemítá nad úplnou ztrátou německých hodnot po rozpadu sovětského bloku a NDR.

Bernhard Tomaschitz: Pane profesore, od pádu berlínské zdi uplynulo dvacet let. Jak se od té doby Německo změnilo?

Bernd Rabehl: Bylo úplně transformováno. Nejdřív byla NDR totálně rozložena. Její průmysl byl úmyslně zničen, což mělo na Východě za následek vysokou míru deindustrializace. Poté třetina východoněmecké populace, včetně těch s univerzitními tituly a znalostmi, přesídlila na Západ, v některých případech i do USA a Austrálie. To málo z průmyslu, jež na Východě zůstalo, se v žádném případě nedá porovnávat se Západním Německem, tudíž není možné hovořit o vyrovnanosti mezi západními a východními zeměmi (Länder).

Continue Reading

4.2.Počátky genocidy 1895 – 1908

V 90. letech fanatická a masová nenávist tureckých muslimů vůči křesťanům sílí. Není motivovaná islámem. Muslimští věřící byli v té době v drtivé většině negramotní, korán neznali a nečetli a odposlouchávali jen základní teze věrouky v mešitách. Tím se ovšem zvyšovala do značné míry manipulovatelnost mas, tím spíše ve vesnickém prostředí. Zmocnit se bohatství arménských rodin bylo hlavním motivem řádění a vraždění.49 Kurdské útoky se stupňovaly a hamidiye zahájila plánované vyvražďování arménského obyvatelstva. V r. 1894 byly v Samsunu zabity tisíce obyvatel a stovky vesnic byly vyloupeny. Kurdové dostávali za vraždění zaplaceno.50 Arméni v horách se bouřili, ale jejich majetek ani životy nebyly nijak chráněny zákonem. Kurdové dostávali moderní zbraně a jejich hlídky se početně rozrůstaly. Jejich velitelem se stal šejch Reuf bej. Ačkoli byla Evropa o násilnostech na arménském obyvatelstvu informována prostřednictvím periodik, západní velmoci zůstaly netečné.

Continue Reading

Před dvaašedesáti lety, 4. prosince 1947, zemřel v pražské nemocnici Milosrdných bratří „přední český dramatik meziválečné doby“, František Zavřel. O několik dní dříve byl nalezen v zuboženém stavu v letenských sadech, kde jako bezdomovec přespával.

Zavřel patřil k nejrozhodnějším kritikům masarykovského „demokratického“ režimu a byl jím často perzekuován: jeho knihy byly zabavovány, hry odkládány nebo – po Fortinbrasovi, románu namířeném proti systému a ministru Benešovi – raději vůbec bojkotovány; on sám byl předčasně penzionován a po vynuceném odchodu ze zaměstnání zažil mnohá jiná příkoří a šikanování, k čemuž přispíval i jeho odbojný, útočný temperament.

Continue Reading

Když jsem srpnové nedělní odpoledne 19.8. opět podlehl své neřesti a zapnul televizor, setkal jsem se na ČT1 s filmem z roku 1940 Panna. Podle svého zvyku jsem zalistoval v Březinově lexikonu českého filmu, abych zjistil, o co jde, takže o konverzační komedii Panna jsem se dočetl, že „titul byl v zasvěcených filmařských kruzích zdrojem mnohých vtípků. Přemíra dialogů, které nebylo jak a kde rozehrát.“

Continue Reading

Autor: Vojtěch Belling

V moderní politické a právní vědě bychom asi těžko našli kontroverznějšího myslitele. Na jedné straně brilantní právní filosof a politický teoretik s mimořádně vyvinutým smyslem pro logické právní uvažování, na druhé straně vědec, který se až po uši zapletl s nacionálním socialismem a dodnes je označován za „korunního právníka“ Třetí říše. Řeč je o německém státovědci Carlu Schmittovi (1888-1985). Jeho knihy dosud patří k nejpřekládanějším a nejcitovanějším textům právní literatury a v posledních letech se objevují rovněž na českých pultech – zrovna nedávno tu vyšla Schmittova Teorie partyzána.

Continue Reading

Autor: Alex Kurtagić

Jednou jsem byl osloven, abych si představil, jak by dnes vypadal svět, kdyby severoameričtí osadníci v 18. a 19. století ignorovali obchod z otroky. Opusťme pro tuto chvíli všechny divoké představy; jedno zůstává jisté, kdyby obchod s otroky neexistoval, současná scéna populární hudby by rozhodně vypadala jinak.

Většina současného tzv. „středního proudu“ je afroamerická svým původem, nebo z něj čerpá. Je vskutku těžké najít dnes v hitparádách alespoň nanomnožství hudby s evropskými kořeny. Fakt, že hudba, odvozená z afroamerických kořenů dnes baví maximum možných konzumentů mainstreamové kultury, má co do činění spíše s politikou a PR nahrávacích korporací, než s kvalitou. Avšak kvalitní tvorbu, vycházející jak z Evropy, tak z druhé strany Atlantiku známe. Tato muzika je živá a dobrá. Jsem šťastný, že můžu podat zprávu o scéně rozvíjející se, čistší a pravdivější než kdy jindy – a kompletně ignorované bezduchou mašinérií MTV a dalšími.

Continue Reading

Současná Evropa je problém

Autor: Karel Kaiser

Většina obyvatel malé evropské země vklíněné mezi alpské ledovce, se v referendu rozhodla říci ne další výstavbě minaretů na švýcarském území. Švýcarské referendum, uspořádané z popudu druhé nejsilnější strany, lidovců Christopha Blochera, je na první pohled jasným úspěchem sil, které se považují za „obránce Západu“. Návrh na zákaz další výstavby schválilo 57% voličů ve 22 z celkově 26 kantonů. Co dodat? Na jednu stranu můžeme výsledek chápat jako důkaz, že evropská populace ještě není zcela oddána pozlátku honby za ziskem, zcela zmaterializována a zcela svázána virtuální realitou populární kultury a mainstreamových médií. Problém je, že nevíme, zda švýcarská iniciativa časem neinspiruje i další evropské země. Může se stát, že ze zdánlivého evropského vstání z popela rozkladu se může vyklubat laciný „boj proti islámu“, který je ve skutečnosti průvodním jevem západního civilizačního úpadku.

Continue Reading

CasaPound Italia je kulturní a politická asociace zabývající se především sociálními a politickými problémy dnešní Itálie. Je to jedinečné a možná vůbec nejsilnější nekonformní hnutí v Evropě, které je zatím jediné svého druhu. Obsazování prázdných a opuštěných budov, kulturní konference, organizace koncertů a dalších akcí, boj proti politické konformitě, bezúčelnému antifašismu a za větší práva pro studenty na středních školách a universitách, zrození zcela nové avantgardní politické teorie… To vše a mnohem více je CasaPound. Přinášíme vám stručnosti něco málo z její historie…

Continue Reading

Autor: Helmut Schelsky

Cílem politické strategie levicových radikálů je „odstranit systém“. Tento strategický cíl je pro jejich politickou jednotnost mnohem rozhodnější než shoda v tom, jak by se měl uspořádat systém nový, který bude třeba po úspěšně „odstraněném systému“ nastolit. Protože je sjednocuje tato strategie revolučního díla, zůstávají organizační rozdíly, rozkoly či ideologické střety vedlejší. V tomto smyslu sahá strategická jednota „levicového radikalismu“ od Německé komunistické strany a její universitní odnože „Spartakus“ přes nejrůznější anarchistické skupiny až po vedení Mladých socialistů (Jungsozialisten – „Jusos“) a podstatné části Mladých demokratů (Jungdemokraten – „Judos“); o tom, že je k nim třeba připočíst i značnou část západoněmeckých novinářů a mladších teologů obou konfesí, většinu mluvčích vysokoškolských studentů a asistentů, právě tak jako důležité skupiny mladších učitelů, ačkoli je s levicovými organizacemi nepojí žádné organizační vazby, lze těžko pochybovat.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Zastavení nad podnětnou a v mnohém dnes provokativní knihou Helmuta Schmidta Sebezáchova Evropy.

Jednání a spory ohledně ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice nejenom, že rozštěpily veřejné mínění na dvě téměř nesmiřitelné poloviny, ale také připomněly, že evropská integrace není uzavřený proces. Více se soustředíme na aktuální otázky technologického (mnohdy technokratického) charakteru a zapomínáme, že jakýkoli proces musí být postaven především na „ideji“. Bývalý předseda SPD a západoněmecký kancléř v letech 1974-1982 Helmut Schmidt (celým jménem Helmut Heinrich Waldemar Schmidt) ve své knize podává vynikající analýzu přesvědčivého charakteru, kterou umocňuje fakt, že jako socialista musí být za některé své názory a podněty (odmítání vstupu Turecka do EU, volání po nutnosti celoevropské spolupráce na omezení imigrace) vnímán svými soukmenovci jako heretik. Rovněž pozitivní vztah k Rusku, skepse k volnému trhu, globalizaci a „dravčímu kapitalismu“ rozhodně nepotěší řadu mainstreamových politických elit nejenom v Německu a jiných národních státech Evropy, ale především právě na úrovni celoevropské.

Continue Reading

Not previously available in the English language, this is the first translation of Julius Evola’s autobiography, Il Cammino del Cinabro. The book provides a guide to Evola’s corpus as he explains the purpose of each of his books. This book is the key which unlocks the unity behind Evola’s diverse interests. It is a perfect place to start for those new to Evola’s thought, and a must read for all seasoned Evolians. The book includes hundreds of well-researched footnotes and a complete index. The book is avalaible here.

Book Description

Julius Evola was a renowned Dadaist artist, Idealist philosopher, critic of politics and Fascism, ‚mystic‘, anti-modernist, and scholar of world religions. Evola was all of these things, but he saw each of them as no more than stops along the path to life’s true goal: the realisation of oneself as a truly absolute and free individual living one’s life in accordance with the eternal doctrines of the Primordial Tradition. Much more than an autobiography, The Cinnabar Path in describing the course of Evola’s life illuminates how the traditionally-oriented individual might avoid the many pitfalls awaiting him in the modern world. More a record of Evola’s thought process than a recitation of biographical facts, one will here find the distilled essence of a lifetime spent in pursuit of wisdom, in what is surely one of his most important works.

Continue Reading

Autor: Dominique Venner

„Nenávidím ho. Nikoli proto, že je Němec, ale proto, že je aristokrat“, prohlásil kdysi Jean-Paul Sartre o Ernstu Jüngerovi.

Sartre se často choval jako hlupák. Své omyly opakoval se zřídkakdy vídanou tvrdohlavostí a zarputilostí. Během okupace Francie se choval jako zbabělec a jakmile nebezpečí pominulo, začal tvrdě kritizovat své kolegy, kteří odmítli páchat kolektivní slepotu adorací Stalina, Maa, nebo Pol Pota. Spolu s talentem na chyby se dovedl děsit všech, kteří ho převyšovali a byl přitahován touhou dopouštět se vůči takovým lidem ohavností.

Ohledně svého hodnocení Jüngera měl pravdu. Jünger ale nebyl aristokratem od narození. Pocházel ze severoněmecké středostavovské rodiny. Nazývám-li jej výrazem „aristokrat“ mám tím na mysli, že bez ustání ukazoval svou vznešenost a „eleganci“ – fyzickou, i duševní, nikoli proto, že by se narodil s „von“ před jménem, ale pro své skutky a pro to, co nosil v srdci. Z třídního hlediska Jünger aristokratem nebyl, z hlediska podstaty a naturelu ano.

Continue Reading

Lucien Rebatet (15. listopadu 1903 – 24. srpna 1972)

„Ó, můj kulomet, tak často hýčkaný v mých snech, jak míří na opovrhovanou bandu Lidové fronty… Střílím jako bůh, lačně, vášnivě, krátkými, přesnými dávkami“, píše ve svém nejproslulejším románu Les Décombres jeden z „prokletých básníků“ 20. století. Lucien Rebatet by se dnes dožil 106 let.

Narodil se v obci Moras-en-Valloire v rodině socialisticky zaměřeného notáře a bohabojné katoličky. Navštěvoval maristickou kolej, kterou opustil s protikřesťanským a protiklerikálním naladěním. Během univerzitních studií v Lyonu (práva) a v Paříži (filozofie) se stal agnostikem. Vojenská služba jej zavedla do Francouzi okupovaného Porýní. Mladý sympatizant Action francaise (Francouzská akce) byl zároveň obdivovatelem německé filosofie (Nietzsche!) a hudby (Wagner!). Nemohl proto sdílet slepou protiněmeckou maurrasovskou nenávist. Naopak, v osobním styku s „Huny“ byly zpochybněny předsudky přinesené z rodného prostředí.

V roce 1929 začal jako hudební a filmový kritik s novinařinou; ani tady nebyl zaslepený – od studentských let byl vnímavý vůči všem moderním směrům v literatuře a v umění, v hudbě i ve filmu. Ve 30. letech se jako člen redakce Je suis partout (Všudybyl) stále silněji politizoval, mezi přívrženci Action francaise se však cítil jako „heretik“. Znovuzavedení monarchie považoval za chiméru a reakcí hluboce opovrhoval. Protikapitalistický, revoluční, evropsky orientovaný postoj pojil s obdivem k Mussoliniho osobě a státu.

Continue Reading

Celé nasledujúce interview sa odohralo na medzinárodnom knižnom veľtrhu v Turku 2. 10. 2004, pri príležitosti vydania knihy Môže život prežiť?. Otázky kládol Virpi Adamsson.

Časť 1.: Reformátor

Pentti Linkola si vypočul reč, ktorú v lete 1967 predniesol na diskusii o ochrane prírody v Jyväskylä.

Čo si myslí o svojich starých textoch? Je možné zotrvať v svojich postojoch takmer štyridsať rokov?

Linkola: Keď sa všetky chyby a zlyhania napravili a programy na zvýšenie ekonomickej produkcie boli úspešne zavŕšené, jednému neostáva nič, iba zbraň alebo slučka. V porovnaní s inými som mal slobodnú, pozitívnu a šťastnú mladosť, po ktorej nastúpili rany, nie osobné ale všeobecné, rany týkajúce sa zaobchádzania s touto krajinou, ktoré spôsobili predčasnú, trpkú starobu. Spomínam si, ako som sa pred desiatimi rokmi v prvé poludnie jarného oteplenia vydal po najnádhernejšie Häme, po kalvolskej Heinuinlahti a po otvorených vodách Vanaja, aby som počas svojich letných plavieb pozoroval a obdivoval prírodu. Kukučky kukali a potápky Kukučkavolali a to bol ten život, ktorý dáva uspokojenie milovníkovi prírody. A potom sa od pláže ozval prvotriedny prívesný lodný motor, 50 možno 100 koní, začal zavíjať a robil okružné jazdy, po celé to poludnie sa tesne otáčal pri pláži a hučal po celé hodiny. Vtedy som pochopil, že medzi ľuďmi nemôže existovať žiadne bratstvo, že budem nenávidieť a s odporom a hnusom hľadiet na takýchto ľudí a ľudí im podobných do konca môjho života.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Zastavení nad osobou finského ekologa, filosofa a misantropa

Ekologické myšlení v posledních letech chytilo určitý nádech konformity a mainstreamu. Přes vlastní „rebelskou“ stylizaci dnes drtivá většina environmentálních politických aktivistů představuje potomky bohatých rodičů, podplacené jihočeské matky, hvězdy showbyznysu, nebo moralisty, zahalující se do oblaků otřepaných frází o lidských právech a ideologii osvobození. Až na výjimky ztratilo „zelené“ hnutí nádech jakékoli vzpoury. Řeší se navyšování daní, protestuje se proti dálnicím a jaderným elektrárnám (paradoxně velmi ekologickým projektům) a zapomíná se na základní leitmotiv, jaký v pozadí hrozících ekologických katastrof a krizí stojí: víru v pokrok, neomezený růst a antropocentrismus. Pokud ne, jsou zbylé pozice obsazeny generací osmašedesátníků, zoufale bránící proniknutí a vlivu jiných myšlenek, než vlastních rigidních neomarxistických floskulí.  Výjimku dnes tvoří například jeden výrazně excentrický Fin: Pentti Linkola, maximální misantrop a vášnivý rybář, ekolog a ornitolog, považující kvantitativně neustále narůstající lidský druh za „rakovinu Země“.

Continue Reading

4. GENOCIDA ARMÉNSKÉHO NÁRODA V OSMANSKÉM TURECKU 1895 – 1918

4.1 Hospodářský stav země koncem 19. stol. Arménská otázka a reformy

Hospodářská situace Turecka byla po ztrátě severoafrických držav v 2. pol. 19. stol. neutěšená. Země neposkytovala dostatečné podmínky pro rozvoj zemědělské sféry a oblast průmyslu, do té doby zaměřená pouze na zpracování zemědělských produktů, byla jen slabě rozvinutá. Těžba bohatých zásob nerostů byla zatím ve svých prvopočátcích: probíhala na technologicky primitivní úrovni, zcela odkázaná na kapitál zahraničních investorů, pocházejících především z Francie, Anglie a Německa.28

Podíl Francie vzhledem k míře investic v tureckých bankách se pohyboval kolem 59 %, podíl Německa se blížil 22 % a podíl Anglie 6,8 %. Němci ovládali železnice, Francie hornictví. Cílem Němců, kteří vstoupili do blízkovýchodní sféry jako poslední, bylo získat Osmanskou říši jako svou kolonii. V ní by posléze uskutečnili výstavbu železnice Berlín – Bagdád, která by vedla přes území Turecka a Mezopotámie.29 Do této oblasti však soustředily své zájmy již jiné mocnosti. Jedná se zejména o Anglii, pro kterou byl německý kapitál ohromnou konkurencí i ve sféře obchodní, ve které Anglie do té doby výrazně dominovala. Nicméně již v letech 1913 – 1914 Německo zaujalo druhé místo těsně za britskými ostrovy: v této době představoval objem německého exportu do Turecka 74 milionů marek.30 Zahraniční obchodníci požívali v Turecku mimořádných výsad. Již v roce 1881 vytvořili evropští věřitelé úřad pod názvem Otomanský dluh, v němž dominoval anglo-francouzský kapitál jako důležitý zdroj státních příjmů. Francie zde měla 80 % obligací a celkově tato půjčka tvořila 144 mil. funtů sterlingů.31

Continue Reading

Autor: Hunter Wallace

Kdo by měl vládnout?

Každý den, když si prohlížím internetové zpravodajství a diskusní servery, vidím, že otázka, jak by se měla rekrutovat skutečná vládnoucí elita, je ostrým bodem sváru mezi politickými komentátory. Až dosud jsem neměl osobně k problematice příliš co říci. Nechci ostatním vnucovat svůj názor. Být politikem by nevyhovovalo mé spíše introvertní povaze, je to úkol, který radši přenechám jiným. Bude lepší se tedy skutečně podívat na podstatu věci, než pokračovat v kypění debat bez znalosti patřičných souvislostí.

Continue Reading