Délský potápěč

Autor: Alexandr Dugin

U Evoly existuje jeden velmi zajímavý aspekt, který se objevuje v první a poslední etapě jeho života a mnohdy je označován jako „pravicový anarchismus“; projevuje se v Evolových uměleckých dílech z mládí [1] a zvláště v knize Jezdit na tygru (1961, čs. 2009) [2]. Permanentní a veskrze antiburžoazní postoj jej zároveň nesmiřitelně dělí od konvenčních západních pravic. Na druhé straně byl v rámci tradice vždy přitahován postranními oblastmi, které více či méně vedou k perspektivě cesty „levé ruky“. Revoluční hledisko, které by se v Evolově poselství dalo označit za „levicové“, bije v úhrnu jeho textů jistě silně do očí. Naprostá absence konsenzu s moderní západní realitou a radikální opovržení měšťáckými hodnotami jej zajisté přivádí do blízkosti některých levicových kruhů.

Continue Reading

3. Arménie a Turecko v historickém profilu

Prvopočátky arménského národa jsou velmi staré, složité, avšak mimořádně zajímavé. Území Arménie je obývané nejméně půl miliónu let a představuje jednu z kolébek lidské civilizace a spojovací článek mezi kulturami Středomoří, severní Afriky a jižní Asie. Je to území, v němž hledáme první stopy dálkového obchodu a vyspělých raných civilizací.

Arménie leží v severovýchodním výběžku tzv. úrodného půlměsíce. Autochtonnost arménského národa v této oblasti dokumentují již v 2. pol. 1. tis. př. n. l. četné nálezy z Geghamských hor (okolí jezera Sevan), metalurgický komplex Mecamoru a výroba železa z 2. tis. př. n. l. Araratská nížina i vysoko položené horské oblasti byly odedávna osídleny a již v chetitských materiálech z 2. pol. 2. tis. př. n. l. je zmínka o království Hajaša (Arméni si říkali Hay). Pro etnogenezi Arménů se jako stěžejní jeví urartská vrstva z 1. tis. př. n. l., která končí koncem 7. stol. př. n. l. Po příchodu Peršanů v 6. stol. př. n. l. známe toto území jako zemi Armínia. Poprvé vystupují Arméni samostatně jako indoevropské etnikum ve 4. stol. př. n. l. Již v pol. 2. tis. př. n. l. zde představovalo Vanské království jedno z nejsilnějších územních celků a vytvořilo společně se silnými chetito – asyrsko – řeckými prvky základní složku dalšího hospodářského a kulturního vývoje arménského etnika, silně poznamenávající armenoidní typ tohoto národa. V etnickém sjednocování Arménů, které vrcholí koncem letopočtu, sehráli značnou roli i pozdější migranti, tj. tzv.frýžská vlna ze západní oblasti Malé Asie, původem s největší pravděpodobností z Dunajské delty. Svědčí o tom typy hrobů řešené stejně jako u Skythů a Thráků. Frýgové přicházející z původního chetitského území se zřetelně rýsují v historické postavě krále Midase19 již v 8. stol. př. n. l. v asyrských análech.

Continue Reading

Manuál pro „zvláštní typ člověka“ v epoše současného rozkladu

Autor: Karel Kaiser

Nakladatelství Triton v létě vydalo pozoruhodnou a problematickou knihu italského esoterika, filosofa, dadaistického malíře a básníka Julia Evoly „Jezdit na tygru“ a stalo se tak druhým vydavatelstvím v řadě (Volvox Globator na jaře vydal obdobným způsobem zajímavou „Metafyziku sexu“), které v krátké době představila českému prostředí do té doby téměř zcela neznámé autorovo dílo.

Do rukou se nám tak dostává kniha, bezesporu zařaditelná mezi ostatní počiny filosofů tzv. „kulturního pesimismu“, tedy mezi práce těch autorů, pro které ekonomický rozmach a hypertrofie západní společnosti není příležitostí k jásotu nad koncem dějin, ale naopak důvodem ke skepsi, popř. hlubokému rozčarování nad iluzí pokroku a vývoje, který je ve skutečnosti úpadkem. Nejvíce se Evola přibližuje dílu Reného Guénona, za jehož žáka se ostatně z velké části považoval a koneckonců s jehož dílem „Krize západního světa“ je nutno se seznámit, pokud chce čtenář alespoň zčásti pochopit problémy, o kterých Evola, píšící složitým jazykem, plným metafyzických úvah a esoterických nánosů, hovoří.

Continue Reading

2. VÁLKA S ČÍNOU

Doufám, že se nedopouštíte stejného omylu jako mnoho světových vládců před vámi – že nepočítáte s rozpoutáním vítězné bleskové války. Proti nám stojí země s téměř MILIARDOU lidí, země, jaká ještě nikdy, co svět světem stojí, nevstoupila do války. Doba, která uplynula od roku 1949,2 nebyla zřejmě dostatečně dlouhá, aby její obyvatelé ztratili svou tradiční, velmi vysokou pracovitost – vyšší, než je dnes naše, svou houževnatost, svou poslušnost. Jsou pevně v moci totalitního režimu, který je neméně bdělý než náš. Její armáda a obyvatelstvo se hromadně nevzdají, ani když budou obklíčeny, ani když budou poraženy, jak by přikazoval západní zdravý rozum. Každý voják a každý občan bude bojovat do posledního náboje, bít se do posledního dechu. V té válce nebudeme mít spojence, v žádném případě takového, který by se velikostí rovnal Indii. Jistěže nepoužijete jako první jaderných zbraní – to by nenapravitelně poškodilo vaši pověst, kterou nemůžete přehlížet, a z praktického hlediska by to stejně nevedlo k rychlému vítězství. Je ještě nepravděpodobnější, že by k nim sáhla nukleárně slabší nepřátelská strana. (Lidstvo vůbec je naštěstí schopno se z prostého pudu sebezáchovy zastavit na samém okraji zkázy. Tak jako se po první světové válce nikdo neopovážil použít chemických zbraní, tak po druhé válce, jak věřím, nikdo nesáhne k jaderným. Jejich veškeré nynější hromadění, které stojí obrovské peníze, je tudíž nesmyslné a uspokojuje pouze vynálezce a generály, je však těžkým údělem pro země, které si vytkly být v přední řadě jaderných mocností. Skladované nukleární zbraně nebudou nikdy k užitku, v okamžiku, kdy konflikt vypukne, budou již zastaralé.)

Continue Reading

Autor: Oskar Krejčí

Velkým problémem debat o radaru a Rusku je falešná historičnost. V ní jsou fakta nahrazena analogiemi a místo hledání zákonitostí nastupují emotivní stereotypy. Projevilo se to také v diskusi nad článkem Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi“ (Reflex č. 39/2009), kde lze zachytit dvě takovéto pasti. Není to ovšem případ jen této diskuse, zejména v poslední době, po americkém odstoupení od radarových“ plánů v Česku se to projevilo ve slovech pravicových politiků a žurnalistů.

Strach z Ruska vyrůstá dílem z jednostranně zobecněné generační zkušenosti, dílem z vize věčné imperiální ambice Ruska. To vše pak je propojováno s představou, že Rusko stále sleduje linii bolševické zahraniční politiky.Bývaly doby, kdy se celá Evropa třásla před francouzskými vojsky. Dnes tento pocit nesdílí nikdo. Též obavy z Německa mizí jak díky dlouhodobě rozvážné politice této země, tak i v důsledku odchodu generací, které měly s německým imperialismem ty nejhorší zkušenosti. Obdobně to bude s Ruskem.

Continue Reading

Jacques Monod (1910 – 1976): biochemik a biolog, držitel Nobelovy ceny za lékařství (1965), vědec, jenž podstatně přispěl ke vzniku molekulární biologie. Náhoda a nutnost (1970): kniha, v níž na „biologickém základě“ dospěl k světonázoru, jenž odmítá společenské systémy, založené na židokřesťanství, marxismu a liberalismu.

I když se na pozadí této knihy biologie dodnes učí a popularizuje (název proklamuje autorovo přesvědčení, že svět – a s ním člověk – povstal z „náhody a nutnosti“), 1] a stručný Monodův výklad základního mechanismu zachování molekul („evoluce není věcí živých bytostí, nýbrž molekul“) je považován za východisko větve, z níž vypučela teorie „sobeckého genu“ (Dawkins) následovaná sociobiologickou školou (Wilson), byla to samozřejmě společenská kritika, co knihu medializovalo (facit: 150 tisíc prodaných výtisků za prvních pět let jen ve Francii).

Continue Reading

1. Úvod

Na přelomu 19. a 20. století došlo na území Turecka k tragickým událostem, které byly ze strany odborné veřejnosti velmi dlouho opomíjeny či nedostatečně reflektovány, a kterým se dostává zasloužené pozornosti až nyní v souvislosti s aktuálními politickými procesy. Genocida arménského národa jakožto důsledek konfliktu dvou mocensky zcela nerovných etnik představovala ve své masovosti a organizovanosti jev do té doby zcela nebývalý. Arménský národ i potomci těch, kterým se podařilo uniknout a žijí v diasporách po celém světě, usilují již více než půl století o historickou satisfakci a požadují vědecké zhodnocení této národní tragédie. Genocida Arménů se coby exemplární případ fatálního vyostření náboženské a rasové intolerance vedoucí k eskalaci krutosti a násilí stala předmětem zájmu a rozsáhlých disputací jak mezi odborníky, tak laickou veřejností. Toto téma je stále živé a jeho studium přináší nové poznatky, umožňující srovnávat, zobecňovat a pochopit strukturu a historické reálie společnosti, v níž se tak dramatické události odehrály.

Continue Reading

Michael J. Polignano

V roce 1787 ruský hrabě Grigorij Alexandrovič Potěmkin zorganizoval po nově získaných teritoriích na Krymu vyhlídkovou jízdu pro carevnu Kateřinu. Všude, kam Kateřina vkročila, uviděla nádherné vesnice se šťastnými, prosperujícími vesničany a usoudila, že je všechno v pořádku. I když se Potěmkinovi nepřátelé snažili hraběte obvinit z oklamání carevny a z toho, že falešné vesnice sám nechal postavit, Potěmkinovy ostrovy prosperity se staly fenoménem. Od té doby se výrazu „Potěmkinova vesnice“ používá pro situaci, kdy faleš budí zdání reality.

Pozitivní diskriminace, neboli „Affirmative Action“ je přesně jednou z takových „Potěmkinových“ vesnic.

Continue Reading

Nedělám si naději, že se vám zachce zabývat se úvahami, které jste si neobjednali, přestože pocházejí z pera vašeho spoluobčana poněkud nezvyklého druhu; nestojí na žebříčku vašich podřízených, nemůžete ho zbavit místa, degradovat či povýšit, ani ho vyznamenat, a tedy s největší pravděpodobností uslyšíte od něho upřímný názor bez jakékoliv kariéristické vypočítavosti – což nebývá zvykem ani u těch nejlepších odborníků ve vašem aparátu. Ne, nedělám si takovou naději, avšak pokusím se zhuštěně vyslovit podstatné, to, co považuji za spásné a dobré pro náš národ, k němuž svým původem vy všichni náležíte – a já též.

Ne, nepřeřekl jsem se. Přeji dobro všem národům, a čím žijí blíže nám a čím jsou na nás závislejší, tím je mé přání vroucnější. Především mě znepokojuje osud ruského a ukrajinského národa, podle přísloví – nejužitečnější je člověk tam, kde se narodil. A pak je tu ještě hlubší důvod nesrovnatelné utrpení,jež jsme zakusili.

Continue Reading

Polský europoslanec a jeden z nejvýznamnějších politických filozofů současnosti vystoupí 22. října 2009 v 17.00 v pražském Autoklubu (Opletalova 29) na téma filozofické základy evropského projektu a jeho budoucnost. Seminář pořádá Polský institut, Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Moderuje Václav Klaus.

Centrum pro studium demokracie a kultury vydalo první český výbor Legutkových esejů – Ošklivost demokracie a jiné eseje. Kniha představuje průřez esejistickou tvorbou Ryszarda Legutka od osmdesátých let do současnosti.

V první části publikace se autor prezentuje jako nekompromisní „dekonstruktor“ nejrůznějších „posvátných“ pojmů určujících podstatu současné politické reality (tolerance, svoboda, lidská práva). Druhou část knihy představuje „Esej o polské duši“ (2008), pojednání o kulturně-politických dějinách Polska 20. století, které vyvolalo bouři svojí kontroverzní tezí o Polácích jako „národu bez identity“. Legutko se dokáže dívat na politické problémy ze širšího kulturně-společenského hlediska a jeho texty se vyznačují citlivostí vůči nejpalčivějším současným dilematům spojenou s hlubokým zakotvením v platónské tradici klasické politické filozofie.

Převzato ze stránek Revue Politika.

Zastavení nad knihou Irenäuse Eibl-Eibesfeldta: Člověk – bytost v sázce (Přírodopis lidské pošetilosti).

Irenäus Eibl-Eibesfelt, narozený roku 1928 ve Vídni, je jedním z nejvýznamnějších zakladatelů etologie člověka – aplikace podobných pozorovacích a výkladových principů, jakých užívá etologie živočišná, na nás samé jakožto životní druh. Od svého učitele Konrada Lorenze převzal nejen mnohá metodologická východiska, ale i živý zájem o společenské dění a aplikaci poznatků svého oboru takříkajíc v životní praxi.

Když před necelými pěti lety u nás vyšla jeho naučně-populární kniha Člověk – bytost v sázce, biolog Stanislav Komárek se v předmluvě domníval, že „vyvolá živou diskusi“, neboť „se obírá některými společensky brizantními tématy“. Mýlil se, kniha prošla téměř bez povšimnutí. Proto jsme se rozhodli ji několika málo ukázkami připomenout.

Vyrovnává se totiž mýty a dogmaty rovnostářství (včetně feminismu), multikulturalismu, environmentalismu, doktríny humanitářství, které jsou vesměs v rozporu jak s poznatky etologie člověka, tak sociobiologie a neodarwinismu, ale díky jistým silným nátlakovým skupinám jsou nadále implementovány do našich myslí.

Continue Reading

Autor: Rudolf Kučera

K textu Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi“ bych chtěl úvodem říci, že ho mám také, ale z jiných důvodů. Hlavní OHROŽENÍ VIDÍM V AKTUÁLNÍM STAVU NAŠÍ POLITICKÉ ELITY, která už není schopna se na ničem dohodnout.

Ve svém boji o moc bez pravidel a slušnosti už dokonce začala ignorovat ústavu a obcházet ji. Neslýchaná kritika Ústavního soudu pak dostala až bolševický charakter. Dostali jsme se v tom nejen hluboko pod úroveň západních liberálních demokracií, ale i například Jihoafrické republiky, kde je Ústavní soud hlavní zárukou vlády práva.

V naší zemi bychom měli budovat demokratický právní stát, ale namísto toho se utápíme v zoufalém hledání momentálních většin, protože demokracii chápeme jen jako vládu většiny, jež by si mohla dovolit, co se jí zlíbí, a všechny ostatní takzvaně převálcovat. V tom se neliší Jiří Paroubek od Mirka Topolánka. I z tohoto důvodu je Pacnerovo označení předsedy druhé největší parlamentní strany za „zemského škůdce“ zcela nepřijatelné.

Continue Reading

Autor: Jacques de Mahieu

Pole možností, která se nabízejí psychickému životu zvířete, jsou nanejvýš omezená. Instinkty vyvolávané paleokortexem je generaci za generací nechávají vykonávat stále stejné činnosti a úkony s nepatrnou tolerancí pro adaptivní odchylky. Naproti tomu člověk je díky svému neokortexu schopen do této oblasti zasahovat a ve své mysli i v materii vytvářet nové formy. Jsou to tyto formy, uchovávané v paměti a dále předávané („tradované“), které představují kulturu, tzn. statek, jímž jednotlivec disponuje ve funkci své adaptability. Z toho vyplývá, že jakýkoli koncepční protiklad mezi přirozeností a kulturou je nesmyslný: kultura je součástí přirozenosti člověka – jen člověka. [1]

Continue Reading

Autor: Wilfred von Oven

Spoluzakladatel a přítel Semináře Thule, bývalý rektor univerzity sociálních věd v Buenos Aires

Každý rok v den výročí jeho úmrtí, 4. října 1991, si mnozí přátelé, žáci a stoupenci v Argentině i na celém světě připomínají velkého učence, prof. dr. Jacquese De Mahieu, muže, jenž jako vysokoškolský učitel snad více než kdokoli jiný přispěl k upevnění svazků mezi starým kontinentem a Amerikou. De Mahieu sledoval stopy našich indoevropských předků v Americe tak důkladně, že na základě jím objevených prastarých architektonických památek (menhiry) a nápisů (runy, i svastiky) nemůže dnes již nikdo popírat přítomnost Vikingů (v 10. století n. l.), potomků Trojanů (kolem počátku n. l.) a dokonce severských „megalitiků“ v takzvaném Novém světě.

Redakce Délského potápěče si uvědomuje kontroverznost myšlenek Jacquese de Mahieuha, a rovněž ne všechny jeho názory prezentují stanoviska DP. Životopis a článek je publikován pouze pro studijní účely a jeho cílem je poskytnout vhled do problematiky tzv. esoterického hitlerismu, stejně jako do spojení esoterických a antropologických teorií, tvořících jakousi ideologii „vědeckého rasismu“.

Continue Reading

Boyd Rice

Pokračování cyklu o kořenech evropské hudební avantgardy dneška

Autor: Karel Veliký

Atmosféra koncertů Rolling Stones, kteří v polovině 60. platili za „zlé hochy“, připomněla záhy některým kritikům fašistické mítinky: pohled na davy reagující lesem zdvižených paží na každé gesto k tomu ostatně sváděl již v případě Elvise, Beatles či Cliffa Richarda.

Nebyl to však Mick Jagger, kdo první oblékl nacistickou uniformu, nýbrž blonďatý kytarista Brian Jones, propadající postupně slávě, drogám, pití i vlastním komplexům. Jako známý dandy se při jednom foto-session nechal zvěčnit a la „hippie esesman“ – po močení na veřejnosti a předmanželském sexu poslední, zřejmě nevyhnutelný krok k potvzení stoneovské reputace tvrdých buřičů. Pravda, nezůstalo je při oblečení: přání obnovit plynové komory pro lidi typu Boba Dylana však nikdo nebral vážně.

Continue Reading

Přistihneme in flagranti nesvatost křesťanských prostředků, změříme-li jednou křesťanský účel účelem zákoníku Manuova,-postavíme-li tento největší protiklad účelů do prudkého světla. Nebude kritikovi křesťanství ušetřeno, aby neuvedl křesťanství v opovržení.

Takový zákoník jako Manuův vzniká jako každý dobrý zákoník: shrnuje zkušenost, chytrost a experimentální morálku dlouhých staletí, uzavírá, netvoří už. Předpokladem kodifikace jeho druhuje poznání, že prostředky, kterými se zjednává autorita pravdě pomalu a nákladně získané, jsou naprosto odlišné od těch, kterými by se dokazovala. Zákoník nikdy nevypravuje o užitku, důvodech, kasuistice v předhistorii nějakého zákona: právě tím by pozbyl imperativního tónu, pozbyl by onoho „musíš“, předpokladu toho, aby se poslouchalo. Problém tkví přesně v tom.

Continue Reading

Začněme připomínkou událostí nedávno minulých (předesílám, že tyto události jsou pouze ilustrací a modelem, tento text v žádném případě nemá být ani propagací ani kritikou žádného politického subjektu). Skupina středoškolských studentů, či na začátku přesněji několik skupin chtěla protestovat proti zavádění tzv. státních maturit. Ke své organizaci používaly Facebook. To, že byl aktuálně středem mediální agendy, posilovalo možnost získat s jeho pomocí další příznivce. Studenti chtěli vyjádřit svůj nesouhlas s konkrétním opatřením (toto opatření nechci hodnotit), přičemž bylo možné předpokládat, že v zájmové skupině (tedy studentů, kteří budou maturovat v nejbližších cca dvou letech) je většina osob konformní s názorem protestujících (nechtějí státní maturity), a liší se jen různou mírou ochoty se podílet na samotném protestu.

Continue Reading

Autor: John Robb

Prvním efektivním využitím konvenčních sil proti guerillovým jednotkám byla „skythská kampaň“ Alexandra Velikého [1]. Jako vojenská síla byli Skythové velice podobni teroristům. Zde je několik bodů pro srovnání:

– byli nomády a neměli pevné sídlo nebo základnu
– neměli založenu (hierarchickou) organizační strukturu, která by mohla být ovlivněna vůdcem (decapitation attack; tuto taktiku použil Alexandr proti Peršanům zaútočením na Dáreia [bitva u Issu])
– jejich jednotky byly na sobě navzájem nezávislé a proto neposkytovaly žádné zranitelné komunikační nebo zásobovací trasy.
– Skythové byli velice mobilní, lučištníci na koních, mohli tak útočit z odstupu, ze zálohy, na odkrytá zranitelná místa a poté rychle uprchnout do bezpečí v případě protiakce napadeného.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Letos konečně vyšly v českém překladu dvě významné práce (Metafyzika sexu, Jezdit na tygru) Julia Evoly (1898 – 1974), tradicionalisty a filozofa, který u nás po celé 20. století zůstal prakticky neznám, a to překvapivě i v kruzích apolitických „hermetiků“.  O jakékoli recepci jeho díla v českém prostředí proto nemůže být – alespoň prozatím – ani řeči (na rozdíl od některých sousedních států jako jsou Německo, Rakousko, ba i Maďarsko). Sám „arcireakcionář“ však přinejmenším dvakrát naši zemi navštívil.

Prvně se v Československu ocitl někdy v posledním měsíci roku 1937, snad jen na cestě z Mnichova do Vídně (?). V poznámce ke svému článku Panorama della Mostra antiebraica di Monaco (Panoráma protižidovské výstavy v Mnichově) totiž vysvětluje, že materiál, který je podkladem tohoto textu, mu byl spolu s ostatními (katalog mnichovské výstavy, katalog protibolševické výstavy v Berlíně, vědecká díla o židovské otázce) zabaven na česko-německém hraničním přechodu v Podmoklech – s tím, že jde o publikace na československém území zakázané. [1]

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Před 104 lety se narodila kontroverzní, ale bezesporu zvláštní žena.

Savitri Devi [1] přišla na svět jako Maximine Portazová ve francouzském Lyonu 30. září 1905, kde vyrůstala jako jediné dítě anglické matky a otce řecko-italského původu. Odpor vůči Francouzské revoluci (1789) a rovnostářství prý projevila již jako školačka a při návštěvě francouzského zajateckého tábora – bezprostředně po první světové válce (bylo jí sotva 13 let) – dokonce solidarizovala s německými vojáky! Maximina studovala filozofii, chemii a matematiku na lyonské univerzitě (což ve 20. letech nebylo stále ještě běžné ani ve Francii) a úspěšně promovala na filozofické téma. V roce 1929 navštívila Palestinu a zkušenost z pobytu ji vedla k definitivnímu rozchodu se vším židovským nebo křesťanským. Ve 30. letech odcestovala do Indie, země, která se stala jejím druhým domovem: okouzlena především kastovnictvím, které po tisíciletí mělo chránit árijské dobyvatele před smíšením s hordami původních tmavých obyvatel, dala si Maximina jméno „Savitri Devi“ (sanskrt. Bohyně Sávitrí), podle sluneční bohyně, která je ochranným božstvem světlé kasty bráhmanů. První dojmy z tehdejší Indie vylíčila v knize L´étang aux lotus (Lotosový rybník, 1940).

Continue Reading