Délský potápěč

Odkaz stále živý!

Zpovídáme Davida Slavíka, zakladatele Nightingale Press, nakladatelství zaměřeného na osudy francouzských esesmanů a dějiny 2. světové války vůbec…

Proč zrovna tohle téma (v dnešní době)?

Celé nakladatelství vzniklo vlastně náhodou. Asi před pěti lety jsem na internetu narazil na knihu La Brigade Frankreich od Jeana Mabireho. A protože je mi téma války díky odslouženým létům v armádě blízké, pustil jsem se do četby. Po několika stránkách mi bylo jasné, o jak skvělý text se jedná! Vzhledem k tomu, že autor v něm používá i výrazy pocházející z devatenáctého století, musel jsem občas zalistovat ve slovníku. Také některé politické souvislosti z okupované Francie mi nebyly zprvu zřejmé a musel jsem si je vyhledávat na internetu. No, a když jsem si s tím dával takovou práci, uvědomil jsem si, že bych knihu mohl přeložit celou. Co kdyby se to jednou hodilo? No, a tak se i stalo. Ve chvíli, kdy byl překlad hotov, mé nadšení z knihy vůbec neopadlo, ba právě naopak. Jelikož knížka o útočné brigádě Frankreich tu vyloženě chyběla, začal jsem oslovovat nakladatelství, která se podobným tématům věnují. Jenže bezúspěšně. Mezitím jsem začal překládat i Divizi Charlemagne a odtud byl k myšlence na založení vlastního nakladatelství už jen krůček. Nechci tu čtenáře nudit víceméně totožnými problémy, jaké má každý začínající nakladatel. Nakonec se to ale podařilo, nakladatelství funguje, vydalo již tři knihy a čtvrtou připravuje. Tímto bych chtěl zároveň poděkovat za cenné rady do začátku.

Continue Reading

Donald Trump na předvolebním mítinku, Butler Farm Show Grounds, Pensylvánie: Boj, boj, boj!

Autor: Alain de Benoist

Pro stránky Breizh-info.com se ptal Yann Valerie

Několik dní po drtivém vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách (a obecněji po vítězství republikánů nad demokraty) jsme požádali Alaina de Benoista o jeho zasvěcený pohled na tuto globální bouři.

Breizh-info.com: Jaká je vaše bezprostřední analýza drtivého vítězství Donalda Trumpa?

Alain de Benoist: Když byl generál de Gaulle chválen za přednosti amerického politického systému, odpověděl: „Ve Francii je Nejvyšší soud lidem“. Donald Trump byl kandidátem dělnické třídy, a proto vyhrál. Bylo to vítězství o to významnější, že nad rámec hlasování volitelských shromáždění (které ve skutečnosti vůbec není demokratické) získal většinu hlasů voličů, a to se značným náskokem před svým ubohým soupeřem, což se mu v roce 2016 ani 2020 nepodařilo (a od roku 2004 se to nepodařilo žádnému republikánskému kandidátovi). Řečeno jinak, Trumpovo vítězství je především vítězstvím lidu nad establishmentem. U nás bychom mluvili o „periferní Francii“. 1] Na druhé straně Atlantiku je to vítězství kontinentální Ameriky nad mořskou Amerikou.

A konečně, a to už se zdůrazňuje méně, je to také vítězství konkrétní reference nad abstrakcí. Trump mluvil o Americe, jinými slovy o zcela konkrétní realitě, zatímco jeho protivník hovořil o velkých univerzálních pojmech – „demokracie“, boj za „svobodu“, „civilizace“ -, které jsou stejně jako všechny pojmy, jež neodkazují ke konkrétnímu, jedinečnému obsahu, jen prázdnými mantrami.

Continue Reading

Tak vás tu bratři, máme. (Polská armáda obsazující Těšínsko 3. října 1938)

Autor: Podivný pán

…aneb když si Západ hraje na morální autoritu

Aktuální geopolitická situace mi v mnohém připomíná roky 1938 až 1945. Opět tu máme absolutní Dobro, samozřejmě reprezentované Západem, které odvážně bojuje s absolutním Zlem, reprezentované někým, kdo odmítá přijmout diktát Washingtonu. Být mimozemšťan, který dnes poprvé přistál na Zemi, ukápla by mi slza dojetím nad tou nesmírnou šlechetností, laskavostí, spravedlností, zásadovostí, pravdomluvností a dalšími výjimečnými vlastnostmi, kterými Západ a jeho čelní představitelé oplývají. Tedy, alespoň dle jejich vlastních vyjádření a informací (pro)režimních médií. Naopak, s odporem bych si odplivl nad chamtivostí, brutalitou, bezohledností, prolhaností, krvežíznivostí a zákeřností soupeřů Západu, byv poučen od stejných zdrojů. Jenže jak víme, realita a propaganda si jsou často na hony vzdálené. Ale vezměme to pěkně popořadě.

Continue Reading

Dominique Venner

O muži, který se oproti apatickému odumírání svých domestikovaných krajanů rozhodl pro burcující dobrovolnou smrt…

„Někteří lidé mu dnes nerozumějí, protože byl tak trochu z jiné doby, ze staré Evropy,“ říká o něm jeho vdova Clotilde v rozhovoru, který jsme nedávno publikovali. Podle ní nám přitom poskytl, tak jako Plútarchos antice, „podobu vzoru života, nádherné obrazy, modely chování a morálky pro život“. Zkrátka „co je žít jako Evropan“. V jeho knihách prý máme všechno. Potíž je, že z těch několika desítek titulů nevyšel česky ještě ani jediný. Ne tak na Slovensku, kde si přeložili jednu z vůbec nejosobnějších knížek tohoto vášnivého lovce a milovníka zbraní: Poľovačka, moja láska. Neříká v ní sice všechno, ale až překvapivě mnoho. A něco  m á l o  z toho se dočtete v těchto našich výpiscích:

Continue Reading

Dominique Venner

Deset let po dobrovolné smrti Dominiqua Vennera v katedrále Notre-Dame o něm hovoří jeho vdova v À la rencontre d’un cœur rebelle, knize rozhovorů, které s ní vedl Antoine Dresse: stránku po stránce osvětluje Clotilda Vennerová kontury tajnůstkářské postavy svého manžela, jehož cudnost mu vždy bránila mluvit o sobě – to nestoudný plebs se dnes vyznává horem dolem, i když jde o samé nicotnosti. Proč se přesto rozhodla o svém muži padlému v boji za Evropu promluvit, prolomit mlčení, to u vdovy Vennerové zjišťuje redakce bretonského (Breizh) zpravodajského webu.

Breizh-info.com: Můžete se našim čtenářům představit?

Clotilda Vennerová: Byla jsem manželkou Dominiqua Vennera a žila jsem s ním dvanáct let, posledních dvanáct let jeho života. Než jsme se potkali, vystudovala jsem filosofii a dva roky jsem pracovala s Guillaumem Fayem, pro něhož jsem v době vydání Colonisation de l’Europe [2000] a l’Archeofuturisme [1998] organizovala propagační zájezdy po celé Francii.

Continue Reading

Alžírské dny v pařížském Lidlu

Autor: Karel Veliký

Na příčině nedávné další z předeher rasové války ve Francii zarazí soudržnost té útočící pakáže. Po zabití jednoho  s p r a t a  se jinak jistě soupeřící gangy semknou a vyrazí za mstou. Permanentní napětí vybuchne. Přirovnáme-li je k hyenám, pak Češi budou přežvýkavci. Po usmrcení jednoho z nich by další snad polekaně poodběhli, ale než by lovec odstřelený kus naložil, ostatní by se již znovu popásali. Nejlépe „ól inkluzive“. Ne, nehodláme se tu pouštět do zkoumání historických či dokonce genetických podmínění tohoto stavu věcí. Lacině pranýřovat obecnou naši „zbabělost“, kupříkladu v konfrontaci s povykujícími cikánskými výrostky.

Continue Reading

Alain de Benoist

Více než týden po vypuknutí nepokojů se Alain de Benoist pokouší načrtnout jejich „genealogii“: specifičnost francouzské situace, dlouhodobé problémy s masovou imigrací, kultura zapírání a zakrývání etnické reality, individualismus… – to vše ještě více než v jiných zemích přiživilo plameny chaosu.

Il Giornale: Současné nepokoje hodně do očí bijícím způsobem ukazují na selhání multikulturalismu. Jak jsme se v tomto bodě octli?

Alain de Benoist: Pochopitelně sledujeme krach multikulturalismu, ale by asi dost lenivé zastavit se jen u tohoto vysvětlení. Násilné nepokoje ve městech, jež se momentálně odehrávají, ukazují také na rozdělenou a roztříštěnou zemi – a to nikoliv vinou imigrantů, ale vládnoucí ideologie, jež mezi obyvatelstvem podporuje nahrazení morálních norem zákony zisku a efektivity. U společnosti vedené tržními hodnotami, která podmínky pro sociální fragmentaci vytváří strukturálně, by nezájem o veřejné blaho neměl nikoho překvapit.

Continue Reading

Volnost, rovnost, bratrství! (Ale pouze pro někoho)

Autor: Karel Veliký

Francie, země „nesmrtelných principů“, vyhlášených roku 1789: volnost, rovnost, bratrství! Jejich stoupenci je do žitého světa vnesli demokratickými ústavami a institucemi, které převratně změnily, mění a ještě změní poměry lidských společností v nesmírně složitém společenském procesu, v němž se nadčasový idealismus mísí s každodenním pragmatismem a lidskými slabostmi (od těch prostých k vychytralým, skrytě instrumentalizujícím obecné zásady ve prospěch soukromých zájmů), jakož i pastmi dějinného vývoje – např. výše uvedená „svatá trojice“ demokratismu má v sobě  globalismus od samého počátku, avšak v obecné představě osmnáctého století se vztahovala především na příslušníky národně-státního tělesa, hluboce rozděleného staletými stavovskými přehradami a svázaného stavovskými pravidly, pak teprve na sousední „křesťanské“ národy – svět, kdežto o samotné příslušnosti Afričanů k lidskému druhu pochybovali i mnozí tehdejší největší volnomyšlenkáři… Atd.

Continue Reading

Jean Mabire, Divize Charlemagne (Pardubice: Nightingale Press, 2023)

Autor: Karel Veliký

I kdyby všichni zradili, my zůstaneme věrni (z „Treuelied“)

Nedávno vyšel druhý díl trilogie Jeana Mabira o osudech francouzských dobrovolníků Zbraní SS, kteří se za druhé světové války rozhodli se zbraní v ruce bránit Evropu před hrozbou, že ji až k Atlantiku opanuje kremelská bolševická vláda. Knížka nese název Divize Charlemagne a podtitul avizuje stěžejní obsah: „Boj francouzských esesmanů v Pomořanech“.

Wir kämpfen für Freiheit, wir kämpfen für Hitler… *

První část líčí vedle historického pozadí především sám vznik jednotky na podzim roku 1944. Byla utvořena z veteránů rozpuštěné Francouzské dobrovolnické protibolševické legie (Légion Volontaires Français contre le bolchévisme, LVF), přeživších ze Sturmbrigade SS Frankreich, o které pojednává první díl, z Francouzů činných u různých říšských útvarů a organizací (Kriegsmarine, National-sozialistische-Kraftfahrkorps a Todtovy Schultzkommandos), a příslušníků Francouzské milice, jakož i nových dobrovolníků, přihlásivších se v Paříži rovnou do evropské armády SS.

Continue Reading

Thierry Maulnier

Autor: Karel Veliký

Před již více jak čtvrtstoletím vyvolalo pojmenování jednoho nového gymnázia, vystavěného na západním předměstí Nice, mezi levicovými a levičáckými křiklouny a popudlivými antirasisty z profese pořádný rozruch. Představte si to! Starosta Nice, kterým byl tehdy Jacques Médicin, je chtěl pojmenovat Lycée Thierry Maulnier. A k veliké nelibosti výše uvedených, stále vlivnějších protivníků své přání i prosadil! Jenže kdo to vlastně byl Thierry Maulnier, o němž Mauriac řekl, že „mohl být Sartrem své generace“?  

«BIOITINERÁŘ»

Mládí

Thierry Maulnier je pseudonym Jacquese Louis André Talagranda. Narodil se 1. října 1909 v Alès, rodiče vyučují literatuře. Otec je zarytý republikán a zarputilý antiklerikál. Mimo to se chová jak naprostý domácí tyran a dvěma svým synům přikazuje nepřetržité studium. Jacques radosti studentského života nakonec stejně objeví na gymnáziu v Nice, avšak běda mu, přijede-li domů s jinými známkami než výbornými. „Despota“, jak mu bratři přezdívají, se rozzuří… Nicméně toto náročné vzdělávání má i své přednosti.  Jacques je víc než znamenitý, víc než kultivovaný. A coby předčasně vyspělý student na podzim 1925 přechází do pařížského lycea Louis-le-Grand, dvouleté přípravky pro elitní École normale supérieure. Záhy si tam dobývá jistou reputaci: jeho vysoká figura, výjimečný rozhled i na odiv stavěná lehkomyslnost přitahují pozornost. Rozhodl se totiž pro „zatvrzelé lajdáctví“ [čili pravý opak toho, k čemu ho tlačil otec], přesto „bakalářku“ složí na „dostatečnou“ – v době, kdy taková známka měla ještě hodnotu.

Continue Reading

Michel Houellebecq – Zničení (2022). Knihu je možno zakoupit v eshopu Knižního klubu zde.

Autor: Zikmund

„Rodina a manželství, to byly dva zbytkové póly, kolem nichž se v oné první polovině 21. století točil život posledních Zápaďanů.“ (Zničit, s. 385)

Michel Houellebecq, persona non grata současné francouzské literatury, opět provokuje a vybízí k zamyšlení. Před velice krátkou dobou byl českým čtenářům představen nejnovější román Michela Houellebecqa, v pořadí již osmý, pod názvem Zničit v překladu Alana Beguivina.

Už samotný název stojí za kratičkou úvahu, která nám může leccos prozradit či spíše naznačit. Anéantir původní francouzský název Houellebecqova románu nás už ve chvíli jeho překladu nutí k určité apriorní a dost možná podvědomé interpretaci. Zničit, vyhladit, vyhubit, ale například i zdrtit nebo zaniknout. Dosti pochmurná bilance napovídající, že pro naději v knize opravdu nezbylo místo. Absence jakékoli naděje není u autora ničím novým, ostatně ten, kdo Houellebecqa někdy četl nebo o něm alespoň slyšel, by toto tvrzení podpořil. V literárním světě tohoto „proroka“ naděje prostě nemá místo. To také podtrhl i předposlední román s názvem Serotonin. Svět zničených a opuštěných jednotlivců, kteří se navíc octnou ve společnosti všeobecného úpadku a rozkladu. Samotná myšlenka jakékoli naděje se protagonistům zdá naprosto absurdní a komickou.

Náboženství se v době postmoderní, sto let po Nietzscheho vraždě Boha, jeví přinejlepším jako placebo s velice nejistou účinností – tudy cesta bohužel nevede. Navíc možná to nejpřiléhavější podobenství beznaděje, je obsaženo právě v obrazu postmoderního člověka, který se ze všech sil snaží sám sebe donutit opět věřit. Donutit sebe sama věřit, že věřím. Můžeme to vlastně nazvat milosrdnou lží.

Continue Reading

Renaud Camus

Autor: Ladislav Havlíček

Jean Renaud Gabriel Camus se narodil 16. srpna roku 1946 v ani ne dvacetitisícovém konzervativně-rurálním městečku ve středu Francie s názvem Chamalières. Vyrostl v tradičně buržoazní rodině, se kterou se ve svých jednadvaceti letech rozešel, když se otevřeně přihlásil ke své homosexualitě. 1]

První vysokoškolský titul získal roku 1963 na univerzitě v Auvergne z filosofie. Následovaly další univerzitní diplomy z oblasti práva, francouzské literatury, politické vědy či historie práva získané na vysokých školách ve Francii (Sorbonna, Pařížský institut politických studií) a Británii (St. Clare’s, Oxford).

Vyučoval francouzskou literaturu na Hendrix College v Arkansasu a ve francouzském nakladatelství Denoël pracoval jako literární poradce. Dráhu spisovatele nastoupil koncem sedmdesátých let, když se při svém pařížském pobytu pravidelně setkával s řadou významných osobností tehdejšího uměleckého života. 2]

Continue Reading

Kdo má rád strofy, ten má rád i katastrofy; kdo je pro pomníky, musí být i pro ruiny.
Le Romantisme fasciste

Autor: Karel Veliký

A vše, i čerň, vše jasně plálo… poslední dějství „fašistické romantiky“

Přeludný, děsivý, nepravděpodobný je zástup, hrnoucí se jak v pomatení do Sigmaringenu, kde se v osudovém očekávání smutného a hrůzného konce vytrácejí nejenom vize, plány, touhy a sny, ale nakonec i vzájemné ohledy těch, kteří jimi žili a více či méně je roky sdíleli.

vyšokovaný lidi ze Štrasburku, óbrzáložníci z Landsturmu, utečenci z Vlasovovy armády, vyhnanci z bombardovanýho Berlína, vyděšený uprchlíci z Litvy, defenestrovaný z Královce, „dobrovolně nasazený“ odevšad, jeden přísun za druhým, tatarský dámy ve večerních róbách, umělci z Drážďan… tohle všechno zalejzalo do všech možných děr a příkopů všude na Zámku… kempovali i na svazích u Dunaje… k nim ještě všichni ty vyděšený z Francie, Toulouse, Carcassonu, Bois-Colombes, co na ně pořádali hon frekventanti odboje… a k tomu dál rodiny Milicionářů, a čerství odvedenci z NSKK (…) tohle všechno se sem hrnulo po celejch famíliích, s dětma všeho věku, obrovskýma rancema, sadama nádobí, kouskama ploten a hladovým žaludkem… Siegmaringen byl cosi jako „přístav evropských vraků“… myslím tím celý město, hradby, ulice i nádraží… veškerý strakatiny, kamufláže, hadry, původy, ten barbarskej cirkus, plný chodníky, nábřeží i krámy… (s. 263)

Sigmaringen, městečko či (dříve) spíš podhradí na horním toku Dunaje v Bádensku-Wüttermbersku, asi sto kilometrů jihovýchodně od Štrasburku, se stal nejzazší iluzorní baštou, posledním bezvýchodným útočištěm, kam se na německý popud a pod tlakem postupujících spojeneckých vojsk z Francie stáhli ti, kdo řídili Vichy i ti, kdo věřili a bojovali za nacionálně-socialistickou Evropu pod německým vedením.

Continue Reading

Louis-Ferdinand Céline

Autor: Karel Veliký

Manželka: „Neuvědomuješ si, že tě to může stát krk?“
Céline: „A copak ty nevidíš, že ve válce za Židy všichni pochcípají?“
Manželka: „Ale ty to odneseš jako první!“
Céline: „Tak ať! Aspoň jsem hnul prstem.“

Bagatelles pour un massacre: „Žid se skládá z 85 % z drzosti a z 15 % nicoty.“

„Maličkosti“ vyšly v prosinci 1937 v nákladu něco přes dvacet tisíc výtisků. S reedicí a dotisky se do čtyřiačtyřicátého prodalo celkem pětasedmdesát tisíc exemplářů (jiné zdroje uvádějí náklad podstatně vyšší, i 300 tisíc!). Na rozdíl od většiny dalších Célinových textů, pracně vznikajících, přepisovaných a puntičkářsky cizelovaných, není hlavně u prvního z Prokletých spontánnost vodopádů a živelnost větných bystřin tak uměl(eck)á. Autor je prý vychrlil za méně než měsíc a zakrátko byly i vytištěny. Námětem je rozklad Francie, lehkovážnost, sprostota, hloupost a prodejnost těch ovládaných i ovládajících, zkrátka (demokraticky) emancipovaného davu, tráveného navíc ještě stále vlivnějšími židovskými klikami. Národní organismus, jehož vazivo povolilo a povoluje, je podle doktora Célina rozložen a zasažen snětí natolik, že sám se již vyléčit nedokáže: příznaky jsou endemické, biologické, dědičné.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Prosinec 1937: Bagatelles pour un massacre (Maličkosti k vraždění);

listopad 1938: Škola mrtvol [L´Ecole des cadavres];

únor 1941: Les Beaux Draps (Pěkná brynda).

Tři zápalné literární granáty, které zažehly už tak přehřáté ovzduší. První dva události jasnozřivě předjímaly, třetí je uchopoval. Odpálil je Louis-Ferdinand Céline, Mistr Slova, který si dobyl velké jméno už v roce 1932, kdy mu vyšel román Cesta na kraj noci neboli „putování bídou lidské existence v rozvinuté kapitalistické společnosti“. Rudí v něm proto chtěli vidět svého člověka, přivlastnit si dalšího spisovatele, takže Elsa Trioletová („Trioletka“ rozená Kaganová), přítelkyně Aragona, knížku rychle přeložila do ruštiny.

A v Sovětském svazu „Cesta“ opravdu jistého úspěchu dosáhla, což autoru vyneslo pozvání do této země, vyvolávající na Západě obavy, strach až hrůzu. Céline přijal, „komunistickým rájem“ se však okouzlit nedal. A po svém ho prohlédli i továryšči. Trockij upozornil, že hrdina „Cesty“, cynik Bardamu, postrádá jakoukoli naději, se kterou je každá pozitivní vzpoura spjatá. Gorkij pak na prvním sjezdu sovětských spisovatelů konstatoval, že Bardamu, autorovo zřejmé alter ego, je ve svém zoufalém nihilismu „…zcela zralý k přijetí fašismu“.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

V roce 1911 hned za svůj první román Monsieur des Lourdines obdržel Prix Goncourt, francouzskou nejvýznamnější literární cenu. V roce 1923 pak za svůj další román, slavný La Brière, patřící s šesti sty tisíci prodanými výtisky k vůbec nejúspěšnějším knižním titulům meziválečné Francie, získal Velkou cenu Francouzské akademie. A deset let poté byla jeho La réponse du Signeur v rozsáhlé čtenářské anketě zařazena mezi dvanáct největších francouzských románů za posledních padesát let. K dalším jeho čtenářsky velice oblíbeným titulům patřila La Meute (Smečka), avšak teprve v roce 1937 napsal knihu, která hluboce ovlivnila nejen světonázor mnoha jejích čtenářů, ale také určila další umělecko-politický a lidský osud autora: La Gerbe des Forces (Svazek sil).

Tento text uznávaného, váženého a tehdy již šedesátiletého spisovatele je vlastně zprávou o jeho dvou cestách z let 1935 a 1936 do nacionálně-socialistického Německa. Cílem těchto výprav, které Châteaubriant pojal jako pouť za poznáním, bylo přesvědčit se na vlastní oči, jak – a jestli vůbec – Hitlerovo Nové slovo proměnilo člověka a zemi. Neboť jakožto aristokrat a katolický tradicionalista Châteaubriant hledal účinný lék na (tehdy jím bolestivě pociťovaný) děsivý společenský rozklad: zatímco po celé devatenácté století se ještě setrvačně udržovaly různé společenské vazby zděděné z ancien régime, po první světové válce se prudce uvolnily a takto odvázaní jedinci se z někdejšího emancipačního ideálu poprvé stávali žitou společenskou, lépe řečeno davovou normou. Biograf, rozhlas etc.

Continue Reading

Abel Bonnard (vlevo)

Autor: Karel Veliký

Pocházel z rodu Bonapartů, dosáhl skvělého vzdělání (École normale supérieure; Sorbonna; École du Louvre), jako básník debutuje ještě před první světovou válkou (sbírky Les Familiers, Les Royautés, Les Histoires), září v Belle Époque, patří k Proustovu světu … (Zde je nutno zdůraznit, že Proust, podobně jako Bergson, byl antipozitivistou.)

V roce 1914 je mobilizován. Po dekorování válečným křížem obdrží roku 1919 i Řád čestné legie. Stejně jako před válkou mnoho cestuje, tentokrát i za hranice Evropy. Za cestopis En Chine z několikaměsíčního pobytu v „Zemi Středu“ mu v roce 1924 Francouzská akademie uděluje již třetí (totiž po dvou výše uvedených sbírkách: „Domácí zvířata“ a „Království“) své ocenění, tentokrát Grand Prix de littérature. A knížka má i značný prodejní úspěch.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Když odsoudíte Brasillacha k trestu smrti, jaký trest budete požadovat pro obchodníky s děly? J. Isorni, obhájce

6. února 1945, devět hodin třicet osm minut, vězení v Mont-Rouge. Robert Brasillach provolává slávu Francii. V tu chvíli ho sráží salva popravčí čety.

Takto v šestatřiceti letech skončil život jednoho z nejnadanějších a nejkultivovanějších mladých spisovatelů nejen své generace, ale Francie vůbec. Bystrý „normalien“ (čili absolvent École normale supérieure) mnohostranných zájmů debutoval jako romanopisec sotva ve třiadvaceti letech (Voleur d´etincelles – Zloděj jisker, 1932), to už ale působil i jako redaktor listu L´Action Française. Během třicátých let se s dalšími svými navýsost poetizujícími romány L´Enfant de la nuit (Dítě noci, 1934), Le Marchand d´oiseaux (Ptáčník, 1936) a Comme le temps passe (Jak ten čas plyne) stal miláčkem pařížského literárního milieu, unešeného jak jeho ryzím talentem, elegancí stylu a obsahů, tak samotným mládím tohoto mládí tolik milujícího autora.

Continue Reading

Arno Breker portrétuje Dalího (1974)

6. únor 1934 perem Salvadora Dalího

Loni touto dobou jsme k nezdařené „národní revoluci“ ve Francii zveřejnili již několik článků a překladů, které nyní doplňujeme úryvkem z románu španělského surrealisty…

Hrabě z Grandsailles vrhl poslední pohled na pláň, vstal od stolu a se svým příznačným kulháním se vydal chodbou k přijímacímu pokoji… Došel do středu místnosti, kde narazil na vévodu a vévodkyni ze Saintonges, kteří vstoupili v tomtéž okamžiku protějšími dveřmi, a políbil je na obě tváře. Vévoda vyhlížel nanejvýš pohnutě, ale než stačil otevřít ústa, zaslechli bouřlivou diskusi, která na prahu náhle umlkla. Objevil se mladý markýz z Royancourtu s ovázanou hlavou, po boku s Edouardem Cordierem a monsieur Fauceretem, a všichni tři se hnali ke Grandsaillesovi, pokoušejíce se jeden druhého odstrčit. Camille Fauceret uchopil jeho ruku, jemně ji stiskl a zvolal:

„Váš chráněnec markýz z Royancourtu se dostal do pěkné šlamastyky! Tentýž večer, co vstoupil do Královských kamelotů, bojuje po boku s komunisty a hodlá svrhnout jedinou vládu, která ví, co chce, a která má dost odvahy, aby si to vynutila, jedinou pořádnou vládu!“

Continue Reading

Autor knih jako jsou „Mýtus, jazyk a kulturní antropologie“, „Od prvotního jazyka k rase“ či „Jitro árijců“ hovořil s naším spolupracovníkem…

Proč jste odešel z FF ZČU a vrátil jste se po dvaceti letech do Prahy?

Bylo to čistě osobní rozhodnutí zahájit nové životní období a opustit prostředí, které již neposkytovalo inspirativní podněty a výzvy. Do Plzně jsem odešel ve druhé polovině devadesátých let se záměrem založit novou filozofickou fakultu s atraktivním spektrem oborů, zajímavou výukou a kvalitním vědeckým programem. Když jsem v roce 2005 po skončení druhého období ve funkci děkana předával fakultu svému nástupci, měl jsem pocit, že jsem ve své aspiraci uspěl. Na fakultě a na univerzitě obecně se bohužel zhoršily mezilidské vztahy a personální složení představovalo závažnou překážku dalšího rozvoje. Bohužel, v celé České republice prochází vysoké školství z řady konkrétních důvodů dlouhodobou stagnací a intelektuální vyprázdněností. V Praze jsem musel budovat nové sociální vazby. Byl jsem často nepříjemně překvapen, do jaké míry se někteří moji bývalí přátelé přizpůsobili oficiální ideologii a stali se konformními a intelektuálně uzavřenými. Existenční tlak a obava ze ztráty zaměstnání či postavení a společenské ostrakizace a izolace jsou příliš silné. V mnoha ohledech to připomíná období normalizace, přičemž míra dobrovolné indoktrinace a rezignace na samostatné myšlení je bezpochyby větší než v osmdesátých letech dvacátého století.

Jaký máte osobní vztah k indoevropské tripartitě (Georges Dumézil) a k náboženství obecně? Ještě dnes občas sahám po Vašich skriptech Kulturní a sociální antropologie Indoevropanů. Nezanechalo na Vás studium indoevropských archaických ideologií nějakou duševní usazeninu?

Continue Reading