Dobrá, třído, kdo je tak hloupý, že by za mě bombardoval Írán?

Autor: Greg Johnson

Počátek čínského „století ponížení“ bývá datován do roku 1839, kdy vypukla první opiová válka. Mandžuská dynastie Čching byla v hlubokém úpadku, čehož cizí (především evropské) mocnosti využívaly k záboru území a vynucování pro ně výhodných podmínek prostřednictvím válek a vojenských expedicí. Dlouhé století čínské slabosti doopravdy skončilo až rokem 1949 a ustanovením Čínské lidové republiky.

I poté však před ní zůstala nedokončená práce: Macao, Hongkong a Tchaj-wan. Macao s Hongkongem Čína absorbovala, Tchaj-wan zatím nikoliv a ten tak zůstává živoucím gestem vzdoru lidové republice. Ostrov se dodnes označuje za skutečnou Čínu, která si pod ochrannou kuratelou Spojených států teoreticky nárokuje suverenitu i nad pevninskou Čínou.

Pro Peking se očividně jedná o otázku prestiže: dokud nedojde k vyřešení tchajwanské otázky, nelze označit vzestup lidové republiky za definitivní tečku za stoletím ponížení.

Slýcháme, že musíme riskovat válku o tchajwanskou svobodu, protože na ostrově se vyrábí čipy nutné pro umělou inteligenci. Jsme v „AI závodě“, stejně v „boji o vzácné zeminy“.

K podobným argumentům cítím značnou skepsi. Kdybychom byli v „existenčním“ boji s Čínou na poli AI, jednoduše bychom našli způsob, jak dostat továrny z čínského dosahu, podobně jako Stalin kdysi přesunul celá průmyslová odvětví za Ural. Pak si ale uvědomím, že dějiny jsou dlouhým sledem vůdců, kteří tváří tvář existenční hrozbě nepodnikli nic.

Když slyším, že „my“ potřebujeme území nebo riskovat válku o zdroje a technologie, cynicky se ptám, kdo že je myšlen tímto zájmenem „my“. My-lid nakonec vždy „zamázneme“ účet. Když se do celé směsi přidá ještě „geopolitika“, je víceméně jasné, že budeme platit hned dvakrát: nejprve krví, potom penězi.

Proč platit krví? Je to jen proto, že politicky vlivní oligarchové nechtějí o tržní podíl soupeřit běžnými prostředky, a tak uplatí politiky, aby jim ho zajistili?

To všechno a víc bylo pochopitelně ve vzduchu, když se Donald Trump a plné letadlo miliardářů vydalo na pekingský summit.

Buďme upřímní, vzít s sebou Elona Muska do Číny je jako sahat v přestřelce po noži. Otázky suverenity a identity se nedají řešit velkohubě vyhlašovanými obchodními dohodami. Trump si toto poučení měl odnést nejpozději z ostudného selhání jeho obchodnických emisarů Witkoffa a Kushnera ukončit válku proti Ukrajině.

Trump se ale poučit nedokáže: je to starý muž uvadajících schopností a sil. Proto se instinktivně vrací k tomu, co je mu nejbližší: prodává steaky, prodává války, prodává sám sebe. Je to obchodník, jemuž jde o peníze vždy až v první řadě.

Trump ostatně vůbec neměl ke schůzce svolit, protože spoustu karet, které chtěl a mohl v Pekingu zahrát, zahodil do koše tím, že začal – a prohrál – válku s Íránem. Trump si to však jednoduše odmítá přiznat a válku protahuje (což její negativní dopady jen prohlubuje), nejspíš v naději na nějaký zázrak, který předejde tomu, aby musel přiznat porážku.

Proto se summit v Číně nakonec konal – znovu ho přeložit bylo přiznání porážky. Někteří komentátoři spekulovali nad tím, že chce v Číně získat pomoc s únikovou strategií z íránské bryndy. Lidé kolem prezidenta si nejspíš také malovali skok vzhůru v průzkumech veřejného mínění, protože už mu nic moc jiného nezbylo: chytání se stébel a manipulace s burzou i náladami veřejnosti.

Trump pochopitelně označil výsledky summitu za ohromný triumf. Čína tak měla přislíbit nákup letounů Boeing. Zaprvé však není náplní práce prezidenta Spojených států amerických prodávat letadla Boeing čínským komunistickým diktátorům. Zadruhé se to dost možná vůbec nestalo.

Nejprve k tomu, co se skutečně stalo. Trumpův pekingský summit se jeví jako úvodních 36 hodin amerického století ponížení. Sledovali jsme, jak se Donald Trump pokouší vemluvit do přízně Si Ťin-pchinga, jehož velebil jako velkého vůdce. Podobně se chová také vůči Putinovi nebo Kimovi, běžné chování narcisty. Své spojence bere jako samozřejmost, a tak věnuje velkou část energie nadbíhání svým protivníkům.

Si mu ovšem stejnou mincí ovšem neoplatil, místo toho pravdivě označil Spojené státy za velmoc na ústupu. Trump se to pochopitelně obratem pokusil shodit na svého předchůdce: platí to prý o Bidenově Americe, nikoliv Trumpově.

Ve skutečnosti se Amerika ocitla na sestupné trajektorii dávno před nástupem nemohoucího Bidena, který byl víc symptomem než příčinou. Donald Trump však sešlápl plyn až na podlahu.

Úvahy nad příčinami a klíčovými milníky úpadku a pádu Amerického impéria přenechám budoucím historikům. Už Gibbon ukázal, že říše mohou skomírat dlouhá léta, staletí. Úpadek tak bude nejspíš pokračovat ještě dlouhé poté, až budu na pravdě Boží.

Přesto všechno ale válka v Íránu budí dojem bodu obratu.

Amerika ji prohrála okamžikem jejího zahájení, neexistuje totiž způsob, jakým z ní Spojené státy vyjdou silnější, než byly před jejím rozpoutáním. Cítím jakési neradostné zadostiučinění z toho, že očividný verdikt vynesl arci neokonzervativec Robert Kagan: Írán uštědřil Trumpovi šach mat.

Americký neúspěch se neodvíjí od toho, co se skutečně stane v Íránu. Někdy válku prohrají oba její aktéři. Írán mohl být naprosto zničen – vlastně ještě pořád může. To ovšem ani za mák nemění skutečnost, že USA ztratily víc, než získaly, jelikož americké postavení „nejdrsnějšího policajta“ je velkým dílem trik – a Íránci ho prokoukli.

Ukázali, že Spojené státy nedokáží ochránit své vazaly v Zálivu. Že ochrana je ve skutečnosti quid pro quo za systém petrodolaru, díky němuž si největší dlužník světa zachovává platební schopnost. I tento systém utrpěl těžkou ránu.

Ropné monarchie se pro zajištění obranných prostředků proti Íránu obracejí místo Ameriky například na Ukrajinu. Přepravní společnosti si účtují ceny v nedolarových měnách. Amerika poskytuje obří půjčky Spojeným arabským emirátům ve finanční tísni, aby je odradila od výprodeje amerických dluhopisů pod cenou. Americké ministerstvo financí začalo vydávat nové emise obligací s vyšším úrokem, což lze přeložit jako více peněz vyplacených věřitelům a méně klientům, kteří udržují celý systém v chodu.

Válka vstoupila do jedenáctého týdne. Hormuzský průliv zůstává uzavřený. Americké loďstvo dokonce blokuje íránskou ropu, kterou v prvních týdnech války nechávalo proudit, aby trochu zmírnilo dopad na ceny ropy na světových trzích. Svět stojí před nedostatkem ropy, zemního plynu, hnojiv a dalších chemikálií nezbytných pro moderní průmyslová odvětví.

To neznamená nic menšího než méně všemožných dobrých věcí: méně světla, tepla, léků, potravin. Pro chudší země může být výsledkem hladomor, tedy více všech špatných věcí: nestability, násilí i uprchlíků proudících do bělošských zemí.

Všechny tyto následky byly dokonale předvídatelné i pro mě, a to nejsem žádný ekonom, geopolitický analytik ani mandarín z think-tanku – jen někdo, kdo dává trochu pozor při čtení zpráv. Proto museli všechno uvedené a mnohem víc vědět i Donald Trump, jeho kabinet a hlavouni z Pentagonu.

Válka navzdory všemu dostala zelenou, jelikož jejím smyslem není posílit Ameriku – o tu zde vlastně ani tolik nejde. Hlavním cílem je vyždímat z Ameriky ještě jednu poslední dávku krve ve službě izraelské mise zničit dalšího ze svých nepřátel na Blízkém východě.

Podobně jako při iráckém debaklu o generaci dříve byly i v tomto případě využity lži o zbraních hromadného ničení a predikce o rychlém a snadném vítězství, protože i Íránci pochopitelně žízní po „svobodě“ do té míry, že „chtějí, abychom je vybombardovali“.

Ani Bush mladší nebyl dostatečně hloupý zrádce, aby napadl Írán. Stejně tak Obama nebo Bidenovi opatrovníci. Jen Donald se ukázal být náležitě přihlouplý a neloajální k Americe. I jeho ministři se projevili jako příliš hloupí, vlastizrádní nebo slabí, než aby ho zastavili.

Myslel jsem, že válka v Íránu není možná, jelikož jsem Trumpa a lidi kolem něj nepovažoval za dostatečně hloupé a zlé. Omyl.

Trump v Zálivu nedrží žádné karty. Pokud obnoví údery proti Íránu, napadne Írán znovu sousední arabské země.

Íránu se zatím daří působit nastupující globální hospodářskou krizi jen za využití uměřených, omezených odvetných útoků. Pokud Trump zaútočí plnou silou, je nejspíš v silách Íránu nejen kompletně zničit hospodářství ropných monarchií Zálivu, ale také učinit celou oblast dočasně neobyvatelnou vyřazením odsolovacích zařízení. Výsledkem by skoro jistě byla globální recese – pokud v ní nejsme už teď.

Nemáme důvody věřit, že by americké a izraelské útoky degradovaly íránské vojenské kapacity rychleji, než by infrastruktura Zálivu lehla popelem – a s ní i zbytky věrohodnosti Ameriky coby supervelmoci.

Jaký je nejlepší možný výsledek íránského dobrodružství? USA musí bez dalších odkladů přiznat porážku a co nejrychleji válku ukončit – čím déle s tím totiž americké vedení bude váhat, tím horší budou důsledky pro všechny. Hormuzský průliv zůstane pod íránskou kontrolou a svět se s Íránem bude muset pokusit najít modus vivendi, počínaje státy Zálivu. Třeba padnou i některé pomazané hlavy. Americká vojenská zařízení v oblasti možná zůstanou opuštěná a Írán z konfliktu vyjde jako nová regionální velmoc.

Americká síla napadením Íránu nezmizela z povrchu zemského, platí zde totiž něco na způsob zákona o zachování energie. Americká moc v Perském zálivu se přesune do Íránu.

Slabší ovšem z celého fiaska neodejde jen Amerika. Ve válce bylo odepsáno takové množství přesné munice a dalšího vojenského materiálu, že americká armáda nedokáže věrohodně ochránit Tchaj-wan a Jižní Koreu, země na čínském „dvorku“. Proto lze komunistickou Čínu označit za největšího vítěze íránské války, právě proto, že se jí nezúčastnila.

Trump lže s takovou vervou, že si zbytek světa navykl jeho slova ignorovat. Pokud ale skutečně věříte, že Amerika vede existenční zápas o umělou inteligenci s Čínou a Tchaj-wan je k němu klíčem, měla by vás některá vyjádření z Pekingu silně znepokojit: Trumpovo tvrzení, že plán na prodej vojenského vybavení v hodnotě 14 miliard dolarů na Tchaj-wan je „páka“; prohlášení, že NVIDIA možná dostane svolení prodat citlivé technologie spojené s AI do Číny nebo bezelstné prohlášení, jak skvělé by bylo navýšit příliv čínských peněz i studentů do Ameriky.

Naznačuje Trump ochotu prodat Ameriku Číně výměnou za vyjednání důstojného odchodu z íránské války, do které zemi zatáhl, protože postavil zájmy Izraele před ty americké?

Těžko si představit že by američtí vlastenci získal zpět naši zemi, Elon Musk někdy dosáhl Marsu a Silicon Valley zvítězilo ve svém závodě za umělou inteligencí, dokud bude blaho Izraele okupovat výsostné postavení.

Úvaha Grega Johnsona America’s Century of Humiliation has Begun vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 19. května 2026.