Julius Evola: Hermetická tradice. Vydalo nakladatelství Jakub Hlaváček-Malvern. Překlad z italštiny Ivan Jirovský. Praha 2026, 246 stran

Autorka: Gioconda

V reprezentativní edici Aurélie vydalo letos nakladatelství Malvern překlad Evolovy Hermetické tradice (La traditione ermetica). Není pochyb o tom, že v kontextu hermetismu 20. století se Evolův výklad principů alchymie svým významem staví po bok dílu Canselietovu nebo Fulcanelliho. První vydání je z roku 1931 a spadá do období Evolova působení v italské hermetické společnosti UR (Gruppo UR), kterou na konci dvacátých let zakládá spolu s Arturo Reghinim. Slovo ur znamená v chaldejštině oheň. Mimo jiné, představa ohně v Evolově systému posvátných obrazů evokuje solární mýtus, jenž je v jeho vnitřní hierarchii jedním ze stěžejních imaginačních vzorců. Je nutno zdůraznit, že Evolův koncept esoterní tradice se opírá o předpoklad, že alchymie je nositelkou hermetického vědění v tom nejhlubším smyslu a ve světle těchto souvislostí pak na rozdíl od jiných vykladačů Evola nepovažuje alchymii ani za „dětské“ nebo tzv. předvědecké stádium chemie ani za šarlatánství zlatodějů, kteří bláhovým důvěřivcům slibovali bohatství nebo nalezení zázračného elixíru života a nesmrtelnosti. Koneckonců problém transmutace kovů ve zlato se vyřešil rozbitím atomového jádra (s. 217). Evola, a to je třeba zdůraznit, vychází primárně z metafyzické dimenze (například na rozdíl od Jungova aplikovaného celostního pojetí „alchymie jako spásy“). Jedná se o systém, který se opírá o univerzalismus, který se vine jako spodní proud civilizačním konceptem vědění, jež je historicky součástí širší indoevropské tradice. 1] A tato cesta královského umění (ars regia) následně vede k tomu, co Evola označuje jako svrchovaný akt, jenž je podmínkou transcendování subjektu.

Brány imaginace

Jazyková a někdy také ikonografická podoba alchymických textů působí na prvním pohled nesrozumitelně. Tato sémantická mnohoznačnost spolu se šifrováním významů však byla záměrná. Důvody byly v zásadě tři. První z nich spočíval (a spočívá) v potřebě ochrany před profanací, proto také alchymisté a hermetikové vždy dodržovali pravidlo mlčení; druhým důvodem byla opodstatněná obrana před krutostí represivních praktik ze strany oficiální církve a třetí důvod vycházel z nutnosti přenosu vysoce esoterních obsahů prostřednictvím alegorií a ze složité symboliky opírající se o korespondenci kryptických obrazů. 2]

Výchozím bodem systému, jak uvádí Evola, je všejednota. Omnia unus est. Tradičním a univerzálním symbolem je kruh, spojený s obrazem mýtického Úrobora (posvátného hada, případně draka), jenž se zakusuje do vlastního ocasu. Některé alchymické školy tento výchozí stav označují jako prvotní a nerozlišenou matérii (materia prima), či jako chaos a vejce světa, které jsou entitami, jež v sobě obsahují potenciál určený k dalšímu tvarování. Zobrazení známá zejména z období renesanční nebo barokní ikonografie, která nás mimo jiné fascinují kouzlem tajemné patiny, staví proti sobě Slunce a Lunu. Jejich protilehlá pozice je ovšem typickou manifestací symbolického jazyka. Kruh Jednoty tak přechází v polaritu/dualitu (v klasické ikonografii se často objevuje například také protilehlá pozice červeného Lva a bílého Orla): primární je však představa Slunce, které je bytostně provázáno s ohněm a představuje symbol archaického pojetí mužského principu, Luna jako kosmická Panna, božská Žena nebo Paní vod, v indoevropské tradici pak v mírně posunutém významu – i jako Šamtá-Šakti 3] – je reprezentací ženského principu. Tato polarita, vycházející z intenzivně imaginovaných entit, anebo jako živoucí a materiální polarita zlata a stříbra, vytváří komplexní imaginační systém symbolických figur. Posloupností jdoucí od jednoty ke dvojnosti, přes trojnost (v alchymické tradici ji určuje synergické působení rtuti, síry a soli jako tří základních hermetických principů a konečně také symbolika barev alchymistického procesu, kterou zmíníme později, se dostáváme konečně ke čtvernosti, kterou určuje především živlový kříž (oheň, voda, vzduch a země); dodejme také, že kvaternita symbolizuje člověka v jeho fyzické i duchovní dimenzi jako komplex analogií, který určují čtyři roviny: Je to rovina zemského těla, odpovídající Saturnovi s tíhou olova, jež táhne k zemi, následuje merkuricko-lunární tělo, které už umožňuje paranormální vnímání skutečnosti, a tedy de facto i vstup do astrální pláně, dalším stupněm je tělo ohnivé a konečně tělo duchovní jako emanace slunečního principu, jež plodí individualitu jako funkci Já (str. 62-63).

Dokonalost magického kruhu jako organického systému vystihuje i pythagorejská tetraktys: součet jedničky, dvojky, trojky a čtyřky dává desítku: (1 + 2 + 3 + 4 = 10). Když prostřednictvím esoterní/příčné redukce odstraníme z desítky nulu dostáváme se opět k číslu jedna, k prvopočátku, a tedy k výchozí Jednotě, jež se uzavírá jako Úroboros, ale zároveň naznačuje nekonečné opakování mystéria bytí.

Tři barvy

Cesta Velkého Díla znamená přechod z jednoho stavu do druhého, což je podstatou aktu iniciace. To odpovídá základní doktríně, která se sice liší podle autorů (ale v zásadě je alchymie vždy aktem proměny v tom nejobecnějším  smyslu). Podle tradice zahrnuje alchymický proces kontinuální konfigurace sedmi základních operací. V širší tradici hermetismu vyjadřuje posvátné číslo sedm počet základních forem, které – podle různých hermetických škol a souvisejících tradic – procházejí v zásadě třemi stádii. Představa alchymické smrti, jež je „černější než čerň“, je přechodnou a přípravnou fází: „Pro obecné vysvětlení této zkušenosti, aniž by bylo nutné se uchylovat k esoterním naukám, stačí připomenout prostý fakt, že s mizejícím vnímáním vnějšího světa se zároveň snižuje aktivita normálního lidského vědomí. Ochabování vědomí odpovídá postupné separaci merkuriálního principu, který po svém uvolnění přestává přijímat obrazy vnějšího světa. Pokud se vůbec normální člověk dokáže orientovat bez přímé opory těchto obrazů, upadá do stavu snění a posléze do stavu spánku, v němž je oživení imaginace, která se oddělila od vnějších smyslů, doprovázeno ochabnutím a oslabením sebe sama. Jak toto oddělování pokračuje přichází spánek a vědomí se ztrácí. Následuje trans, letargie a kataleptický stav. A pak, když je separace naprostá, nastupuje stav zdánlivé smrti a konečně stav disociace organismu, který již není sjednocován životní silou, tedy smrt“ (str. 121).

Alchymisté se v praxi shodují v tom, že právě fáze separace je tím nejnáročnějším stupněm procesu, jenž někdy bývá označován jako bloudění temnotami nebo jako tzv. zkouška propastí. Evropská mystická tradice někdy pro tento stav užívá pojmu temná noc duše. Samotný akt mortifikace však v sobě skrývá potenciál proměny a výsledkem je stvoření hermetického androgyna (rebis), 4] jehož zobrazení bývá stylizováno jako pohyb dvou hadů na kaduceu (mužský a ženský princip). Temnota se postupně vytrácí a adept postupuje k dalšímu stádiu, jímž je albedo, čili bílé Dílo. Jeho součástí je askeze, jejímž cílem je ovládnutí démonických sil a astrálních fantasmat, jež plodí mysl plná přeludů; zároveň působí síla magického Ohně, který „ničí, rozpouští, zmrazuje, kalcinuje – je pronikavý, jemný, vzdušný, nenásilný (…), objímající i obsažný a jedinečný.“ 5] Černý kámen zbělá. Tento paradoxní obraz označuje přechodnou fázi, jejíž popis se může lišit podle tradic jednotlivých hermetických škol. 6] Nicméně i zde platí základní princip označovaný jako solve et coagula (rozpusť a sjednocuj): hmotné se zduchovňuje a dochází k transformaci. Červené Dílo (rubedo) je pak finalitou a završením celého procesu. Nikoliv náhodou nazval Evola svou autobiografii z roku 1963 Il Cammino del Cinabro (Cesta rumělky). Athanor a zkouška ohněm ve své konečné fázi představuje bytí Ducha, který zvítězil nad smrtí. Splendor solis: Cesta světla je otevřena. Jsme na konci Královské cesty, Král je korunován ve slávě chymické svatby, jež je konečnou transformací. Velké Dílo je dovršeno: Tělo, Duše a Duch opět nacházejí ztracenou jednotu.

Sestoupení do hlubin

Stará okultní moudrost, jež je známa pod zkratkou V.I.T.R.I.O.L., praví: „Visita Interiora Terrae, Rectificando Invenies Occultum Lapidem“. 7] Poznání je skryto a je předmětem hledání ve smyslu starověké zásady poznej sama sebe, a to se všemi důsledky. Ostatně, jak tvrdí neurovědci, potenciál a všechna tajemství lidského mozku a nejsou dodnes ani zdaleka prozkoumána. Na straně druhé je povzbuzující, že individuální cesta je otevřena každému, neboť je nepodmíněnou volbou; propasti a hlubiny mikrokosmu lidské mysli – jak dokládají právě možnosti alchymie – jsou nekonečné.

Poznámky:

1] Integrální součástí Evolova rozsáhlého díla jsou rovněž texty věnované východnímu esoterismu. V roce 1925 vydává Evola, poté co podstoupí  spirituální a osobní krizi, esej Člověk jako moc (L’Uomo come potenza), jehož text přepracovává ve čtyřicátých letech do nové knižní podoby pod názvem Lo Yoga della potenza, překlad pod názvem Jóga moci vydalo v roce 2019 nakladatelství Sol noctis.

2] Příkladem je Mutus Liber (Němá kniha), jejíž obsah tvoří patnáct obrazů, které podávají popis alchymických operací v praxi. Přetisk lze nalézt v Nakonečného Lexikonu magie. Poměrně nedávno ji vydalo také nakladatelství Malvern podle francouzské edice ze 60. let s cennými komentáři Eugèna Canselieta a Pierra Dujolse. Němá kniha je také součástí starší antologie, kterou na počátku 90. let pod názvem Kámen mudrců vydal D. Ž. Bor (Vl. Zadrobílek).

3] Srov. Evola: Metafyzika sexu (české vydání z roku 2009), s. 210-211.

4] S odvoláním na Éliphase Léviho Evola uvádí: „Sexuální spojení v okultním smyslu totiž obnovuje stav duchovní androgynie zničené ‚pádem‘“, s. 157. O dalších aspektech probuzení tzv. divoké síly hovoří Evola rovněž v souvislosti s kundaliní v praxi tantrické hathajógy (str. 156).

5] Dle Evolovy citace Livre d’Artemius, str. 162. Srov. též Khunrathův traktát Oheň mágů (vyd. Volvox Globator v roce 2019).

6] Silný literární obraz tohoto okamžiku magické epifanie podává francouzsko-belgická spisovatelka Marguerite Yourcenarová v závěru románu, který vyšel v českém překladu pod názvem Kámen mudrců (francouzský originál L´Oeuvre au noir je z roku 1968); renesanční alchymista a lékař Zenon zvolí ve vězeňské kobce stoickou smrt vlastní rukou, aby se vyhnul hrůzám inkviziční hranice.

7] Navštiv nitro země a očistou najdeš skrytý kámen. (Uvádíme jeden z možných překladů.)