Délský potápěč

CasaPound

Autor: Rémi Tremblay

Nikdy jsem nebyl v CasaPound osobně. Vše, co vím o tomto římském hnutí, jsem se naučil prostřednictvím knih, článků, ale také svědectví přátel, kteří měli příležitost navštívit Řím a zažít toto hnutí osobně. Co je však důležitější, můj článek je založen na dvou rozhovorech s autory, spojenými s CasaPound (Gabriele Adinolfi a Adriano Scianca), přednášce a následném setkání s francouzským mluvčím CasaPound, Sébastienem.

Dne 28. února Sébastien, společně s dvěma vůdci studentského sdružení Blocco Studentesco uspořádali přednášku o cílech a metodách CasaPound. Po jejím skončení jsem měl příležitost si dlouze promluvit se Sébastienem, za účelem objasnění určitých témat, kterými se přednáška nezabývala.

Cílem tohoto článku není diskuse nad myšlenkami nebo cíli CasaPound. Tato neofašistická skupina obhajuje myšlenky, které jsou zakořeněny v italské historii a působily by nevhodně v Severní Americe. Těžiště tohoto článku spočívá v pojednání o metodách používaných CasaPound, díky kterým toto hnutí dosáhlo současného úspěchu a zdůraznění postupů, které mohou být přeneseny sem (Kanada) za účelem vybudování silného alternativního hnutí.

Continue Reading

Charlie Hebdo je jen záminka

Autor: John Robb

Krátce po teroristických útocích se v Paříži (11. ledna) sešli zástupci evropských vlád na mimořádném zasedání k otázkám boje proti terorismu, kde při té příležitosti odsoudili útok na redakci časopisu Charlie Hebdo. Jejich závěrem však bohužel bylo, že nejlepší reakcí na tento teroristický útok je omezení svobody slova, vystupňování propagandy, rozšíření odposlouchávání občanů Evropské unie a zavedení zákazu na druh věcí, které publikoval magazín Charlie Hebdo.

Zde jsou bližší podrobnosti. V jejich společném prohlášení došli k závěru že:

1. Útok na Charlie Hebdo byl špatný (velmi neotřelé od nich).
2. Abychom uchránili svobodu projevu, tak ji musíme omezit: „S vědomím tohoto je nutná spolupráce s největšími poskytovateli připojení k internetu (Internet Service Providers, ISP) s cílem vytvořit podmínky pro promptní oznamování materiálů, které podněcují nenávist a terorismus a rovněž podmínky pro jejich odstranění, kde to bude odpovídající nebo možné.“ (V běžné řeči: nucení poskytovatelů připojení k internetu rušit, špehovat nebo blokovat přístup ke stránkám, které budou evropská ministerstva vnitra považovat za závadná.)

Continue Reading

V konečném důsledku náš lidskoprávnický papež často zní jako sluníčkový univerzalistický levičák

Autor: Guillaume Durocher  

Projev papeže v Evropském parlamentu jistě není každodenní záležitostí (naposled tak učinil Jan Pavel II. v roce 1988). Proto byly projevy před europoslanci ve Štrasburku a před Radou Evropy 1] (panevropská instituce z dob Studené války zahrnující i Rusko, nikoliv jeden z orgánů EU) významnou událostí před plným plénem europoslanců a dalších eurokratů (bez ohledu na důstojnost situace řada poslanců projevila mentalitu pubertálních dívek poblázněných „hvězdou“ a obecnou dětinskost pořizováním nezbytných „selfies“.)

Rád bych poukázal i na důležitost události pro bílé nacionalisty, evropské identitáře a všechny ostatní, kterým leží na srdci budoucnost Evropanů. Coby hlava katolické církve zůstává papež významnou postavou pro všechny Evropany, nábožensky založené či ne. Po upevnění křesťanství v Evropě hrála středověká církev nepominutelnou roli při určitém stupni náboženského, kulturního, právního a vskutku civilizačního sjednocení Evropanů (jakkoliv nekompletního, především ve světle východo-západního, „Velkého,“ schizmatu). Tato jednota měla nezanedbatelný praktický dopad: vzájemné sňatky a spojenectví mezi evropskými aristokraty různého etnického původu, společný jazyk elit (latina), formalizace a rozšíření římské zásady exogamní monogamie (v ostrém kontrastu s islámským světem) a vlastně i pokusy zorganizovat a sjednotit křesťanskou Evropy proti dobyvačným tažením muslimů (úspěšně ve Španělsku, dočasně ve Svaté zemi a katastrofálně v Byzanci).

Continue Reading

Marine Le Penová: Chceme zastupovat všechny Francouze s ideami, které nejsou ani nalevo, ani napravo: vlastenectví, obrana identity a suverenity národa.

Spiegel: Chce FN vrátit Francii na začátek 60. let: protekcionistický stát kontrolující ekonomiku, autoritativní hlava státu a méně imigrace?

Le Penová: Nelze rozporovat, že Francouzům tehdy bylo lépe než dnes. Nedívám se do zpětného zrcátka. Ale nebyl žádný důvod skoncovat se společenským pokrokem. Nedává žádný smysl přijmout během 30 let deset milionů cizinců.

Spiegel: Skutečně si myslíte, že se Francie může ukrýt před světem?

Le Penová: Nemluvím o autarkii, nejsem blázen. Potřebujeme inteligentní protekcionismus. Potřebujeme obnovit celní úřady – i když nikoli pro země s podobnou mírou společenského zabezpečení jako my. Tak vypadá férová soutěž. Problémem je naprosté otevření hranic a „zavedení“ zákona džungle: Čím dále dnes společnost najme své otroky – ke kterým se chová jako ke zvířatům a platí jim almužny, bez sebemenších ohledů na životní prostředí – tím více vydělá.

Spiegel: Je zóna volného obchodu skutečně špatná věc?

Le Penová: Obchod probíhal odjakživa, ale dřív jsme bránili naše strategické zájmy. Dovedete si představit, že by Spojené státy povolily Alstomu (obří francouzské strojírny) koupit General Electric? Já ne. A nechci, aby (německý) Siemens koupil Alstom. Chci, aby Alstom zůstal francouzský. Je to strategicky důležité pro nezávislost naší země.

Continue Reading

Tariq Ali

Autor: Tariq Ali

V týdnu po masakru zaplavila Francii vlna morální hysterie – „Je suis Charlie“ se stalo bezmála povinností. Poselství dua Hollande/Valls znělo jasně: buď stojíte za časopisem, nebo za teroristy. Přesto se však stejně jako v roce 2001 řada lidí neřadila ani do jedné z kategorií. Patří k nim i 80letý Henri Roussel, zakladatel Hara-Kiri, titulu, pod níž vycházel Charlie Hebdo, než byl donucen své jméno změnit – francouzská vláda jej zakázala za urážky mrtvoly Charlese de Gaulla. Ve pozoruhodné eseji vydané v Nouvel Observateur poukázal Roussel na dvě významné skutečnosti. První se týkala francouzské zahraniční politiky:

„Moc se mi nelíbí, když hlava státu mluví o mrtvých jako o hrdinech. Zpravidla k tomu dochází, když pošlou občany do války a ti se nevrátí, což je ostatně i případ obětí útoku na Charlie Hebdo. Ten byl součástí války vyhlášené Francii, ale lze na něj nahlížet i prizmatem válek, do nichž se Francie zapojila sama: konfliktů, kde naše účast nebyla nutná, kde se každý den – několikrát denně – odehrávají horší zvěrstva než v Charlie Hebdo, kde naše bomby vrší mrtvé v naději, že to spasí potentáty, kteří se necítí v bezpečí a kteří nejsou o nic lepší než ti, kdo je ohrožují… Kdyby jej Obama nezadržel, šel by Hollande po Asadovi v Sýrii stejně jako Sarkozy po Kaddáfím v Libyi… s nám známými výsledky.“

Continue Reading

Rudolf Wierer – A. Rosenberga názory na stát a právo

Rudolf Wierer: Alfreda Rosenberga názory na stát a právo

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Bez státu to nejde!

Brněnský profesor Rudolf Wierer v novém čísle našich „fasciklů“ seznamuje české čtenáře s názory Alfreda Rosenberga na stát a právo, jak jsou formulovány v Der Mythus des 20. Jahrhunderts.

Stát je samozřejmě víc než „tržní mechanismy“. A už vůbec by neměl být snižován do úlohy ospalého „ponocného“, který na ně má – s přimhouřenýma očima – dohlížet.

Ústava (Politeia) zase v původním významu pojmu neznamená nějakou „sbírku zákonů“, ale zřízení. A toto zřízení (= stát) postrádá smysl, jestliže soustava hodnot, jichž je výrazem, neumožňuje lidským skupinám (národům, kmenům), které zahrnuje a reprezentuje, přetrvat („kontinuita identity“).

Takovým nesmyslným zřízením je nynější „demokratický“ a „právní stát“.

Continue Reading

Autor: The Saker

Nemálo lidí poznamenalo, že Francouze a ostatní Zápaďany zjevně více znepokojuje dvanáct zabitých v Paříži, než stovky, tisíce a desítky tisíc jinde. Zdá se, že původně protirasistický slogan 80. let „Nešahej mi na kámoše“ („Touche pas à mon pote“) byl postupně naplněn když ne přímo rasistickým, tak přinejmenším šovinistickým obsahem: nezabíjejte francouzské levičáky, ať už se chovají jakkoliv urážlivě. Tento aspekt nebudu už znovu zmiňovat, jelikož každý, kdo toho byl schopen, už to dávno pochopil; zaměřím se místo toho na méně zdůrazňovaný dvojitý standard: otázku morální bolesti.

Oficiální verze zní takto: Muslimové si nemají co stěžovat na urážky svého Proroka, jde o součást svobody slova. Je od nich neupřímné tvrdit, že jim ty karikatury způsobily bolest – ve skutečnosti jim jen trocha neuctivých projevů „pocuchala peří“. Jak můžete srovnávat pocuchané peří se záležitostmi života a smrti?

Existuje tedy něco jako morální bolest a lze ji srovnávat s bolestí fyzickou?

Podívejme se, jak to vidí Západ:

Continue Reading

Yehezkel Dror

Autor: Yehezkel Dror

Mezi všemi židovskými předáky, organizacemi, komunitami i jednotlivci panuje pocit sdílené povinnosti zajistit kontinuitu židovského národa. Ale ve světě, kde dlouhodobá existence židovského státu zdaleka není garantována, imperativ přežití nevyhnutelně vyvolává nesnadné otázky, v prvé řadě: Když se přežití židovského lidu střetne s jeho morálními normami, je jeho existence možná – a má smysl?

Rád bych dokázal, že fyzické přežití musí stát na prvním místě. Bez ohledu na to, za jak morální se společnost považuje, fyzická existence musí mít přednost.

Zřetelná vnější i vnitřní nebezpečí ohrožují samotnou existenci Izraele coby židovského státu. Jeví se velmi pravděpodobně, že kolaps Izraele nebo ztráta jeho židovského charakteru by ohrozila celkové přetrvání židovského národa. Ale i při zachování Izraele nelze zapomínat na méně zjevná, ale o nic menší ohrožení dlouhodobé udržitelnosti životaschopné diaspory.

Když se požadavky přežití střetávají s jinými hodnotami, musí nastoupit reálpolitika. Od hrozby katastrofického konfliktu s islamistickým subjektem jako Írán k nezbytnosti udržet jasné vymezení linie „my“ vs. „oni“ pro omezení asimilace by měl být tento imperativ řídicí zásadou politiky.

Continue Reading

Výběr ze slavného díla T. E. Lawrence v Čítárně Délského potápěče

Z knihy slavného britského vojáka, politika a dobrodruha, který za první světové války získal pro Anglii Araby a s jejich pomocí pak porazil Turky podporované Němci. Přesto, nebo spíš právě proto, se spis těšil zájmu ve vysokých nacistických kruzích.

Kiplingova báseň „Břímě bělochů“, Degrellova líčení z „tažení v Rusku“ nebo Jüngerův Boj jako vnitřní zážitek, to jsou asi nejbližší vztažné body, s nimiž toto zásadní dílko světové belicistiky souvisí.

Autor, ještě naprosto vzdálen dnešním pošetilostem politické korektnosti a etnomasochismu, je služebníkem britské koruny (anebo „britského imperialismu“, chcete-li): Zápaďanem, který se pro partyzánskou válku spojuje s beduíny, aby je „ve státním zájmu“ manipuloval a využíval.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Úloha multikulturalismu v agendě globalismu

Pod pláštíkem multikulturalismu a slogany typu „rovnost“ či „lidská práva“ už došlo k prosazení řady zlovolných záměrů. Stejně jako v případě „demokracie“, využité v průběhu nedávných dějin k bombardování států slouží i tato hesla k oklamání důvěřivých a maskování skutečných záměrů lidí, které pohání téměř výhradně chamtivost a touha po moci.

Na mysl nám může vytanout např. způsob, jakým byla otázka tzv. uitlanders využita k ospravedlnění búrských válek, jejichž skutečným účelem bylo zajištění kontroly nad nerostným bohatstvím Jižní Afriky pro Cecila Rhodese, Alfreda Beita a další.

Paralelu nalezneme i v současnosti, pod hlavičkou „boje proti apartheidu“. A tak zatímco svět nadšeně tleská uchopení moci ANC, ve skutečnosti se Afričané z materiálního hlediska nepohnuli dopředu ani o píď; parastatals a státní společnosti jsou však mezitím rychle privatizovány, aby se mohly přesunout pod ochranná křídla globálního kapitalismu. Když v roce 2000 zemřel patriarcha jihoafrického kapitalismu Harry Oppenheimer, jehož rodina je tradičním protivníkem Afrikánců, oslavoval jej Nelson Mandela takto: „ Jeho zásluhy na vytváření partnerství mezi velkými podniky a novou demokratickou vládou v rané fázi demokraticky zvoleného režimu nemohou být nikdy dostatečně doceněny.“ 1]

Continue Reading

Mike Davis
Buda’s Wagon: A Brief History of the Car Bomb
London: Verso, 2007

Autor: Michael O’Meara

K této globalizaci „semi-strategických“ automobilových bomb mohlo dojít částečně i zásluhou CIA, která prostřednictvím pakistánské rozvědky ISI vyškolila během 80. let minulého století v této technice tisíce mudžáhidů. Ti jí následně rádi a často užívali ve „Válce Charlieho Wilsona“ i pozdějších teroristicko-povstaleckých kampaních na Středním východě, v Bosně, Čečně, Indonésii, na Filipínách a jinde, aby se nakonec obrátili proti „Prvnímu světu“, především pak západní Evropě. Ta čelila útokům nejen různých domácích nacionalistických teroristických skupin (IRA, ETA, korsická FLNC atd.), ale také džihádistů, vzešlých z nepřizpůsobitelných evropských muslimských imigrantských komunit.

V tom, co by se dříve nazvalo festivals de plastique 1], džihádisté brzy zjistili, že Budův povoz působí na „křižáky a Židy“ velmi přesvědčivě.

I když se většina jejich útoků na americké cíle – ambasády, luxusní hotely a turistická střediska pro západní klientelu – odehrála ve Třetím světě, nebyla ani americká půda zcela ušetřena tohoto hrůzného vynálezu.

Arogantní symbol amerického kapitalismu, Světové obchodní centrum, napadli bývalí učedníci CIA dvakrát: poprvé v roce 1993 a podruhé – nesrovnatelně spektakulárněji – v roce 2001, kdy jako bombu užili okřídleného dopravního prostředku.

Continue Reading

Dvě strany jedné americké mince (Na snímku Olexandr „Saško Bilyj“ Muzyčko, bývalý člen UNA-UNSO a koordinátor Pravého sektoru na západní Ukrajině, který v letech 1994-96 bojoval s dalšími členy UNA-UNSO v první čečenské válce po boku islamistických teroristů Šamila Basajeva a ,emíra‘ Chattába)

Autor: Strobe Talbott

Následující rok může dojít k vypuknutí třetí čečenské války, která, pro změnu, rovněž může znamenat umíráček pro Ruskou federaci v jejich stávajících hranicích.

Pokud, jako je představitelné, se Rusko samo rozpadne později během tohoto století – stejným způsobem, jakým se rozpadl Sovětský svaz v roce 1991 – bude to zvětší části následkem politických rozhodnutí Vladimíra Putina.

Putin se dostal k moci v devadesátých letech, když vypukla občanská válka v Čečensku, jedné z autonomních republik Ruska na severním Kavkazu. První čečenská válka v letech 1994-1996 byla rozpoutána islámskými povstalci, kteří požadovali nezávislost na Moskvě. Druhá válka začala v roce 1999, kdy Putin rychle směřoval k uchopení moci v Kremlu. Prvně jako poradce pro národní bezpečnost prezidenta Borise Jelcina, poté jako ministerský předseda. Následkem upadajícího Jelcinova zdraví a mocenského postavení se Putin objevil jako hnací síla v pozadí politiky „spálené země“ – s masivními vedlejšími škodami („collateral damage“ – nezamýšlené usmrcení civilistů, pozn. red. DP) na celém obyvatelstvu. Tato válka trvala deset let.

Během posledních pěti let byla situace v Čečensku víceméně klidná, ačkoli sousední republiky byly otřásány násilnostmi. Období klidu v Čečensku však skončilo začátkem prosince, kdy došlo k sérii krvavých srážek v čečenském hlavním městě Groznyj.

Continue Reading

Mapa rozmístění největších vojenských základen po světě, naprosto jasně dokazující „recidivismus a revanšismus“ Ruska (zdroj: The Daily Telegraph)

Autor: Christopher R. Hill

Ruská anexe Krymu a pokračující zastrašování Ukrajiny se zdá být koncem pětadvacetiletého období, jehož charakteristickým znakem bylo úsilí o větší sblížení Ruska s euroatlantickými cíli a tradicemi. Nynější otázka zní: Co bude dál?

Jak týdny plynou je čím dál tím jasnější, že největším problémem není ani tak Ukrajina – která se bude i nadále potácet od jedné krize k druhé, jak tomu bylo od doby vyhlášení její nezávislosti před 23 roky – jako spíše Rusko a jeho zpátečnictví, recidivismus a revanšismus.

Přesně před 25 lety, na jaře roku 1989, Polsko a další země uskupení, které bylo v té době známo jako „Východní blok“ učinilo první kroky k vymanění z jejich vynuceného spojenenectví se Sovětským svazem. Ve skutečnosti vztah těchto zemí se Sovětským svazem nebyl vůbec žádným spojenectvím, naopak, tyto země byly přesněji označeny jako „satelity“ – státy s omezenou suverenitou, jejichž hlavní funkcí bylo sloužit sovětským zájmům.

Jakkoli pokořujícími a ahistorickými tyto vztahy byly, většina světa toto připojení „Východní Evropy“ k Sovětskému svazu akceptovala jako logickou situaci, díky které byl udržován světový pořádek po skončení 2. světové války. Avšak to, co se jevilo jako trvalé rozdělení světa na soupeřící oblasti zájmů náhle skončilo v roce 1989, kdy Východní blok opustil sféru vlivu Sovětského svazu, brzy následovaný republikami Sovětského svazu samotného.

Continue Reading

Jaceňuk (na jehož kandidátce Lidové fronty figuroval i např. Andrij Bilecký z batalionu Azov) s Barackem Obamou v Oválné pracovně Bílého domu, březen 2014.

Autor: Max Blumethal

Poslanec americké Sněmovny reprezentantů John Conyers (D-Mich.) se pokusil zastavit financování neonacistů na Ukrajině, ale židovské organizace Liga proti pomluvám (Anti-Defamation League – ADL) a Centrum Simona Wiesenthala mu v tom zabránily.

Redakce AlterNet zjistila, že návrh na změnu Zákona o autorizaci národní obrany (National Defense Authorization Act – NDAA) pro rok 2015, který by znemožnil americkou podporu neonacistů a dalších extremistů na Ukrajině, včetně jejich výcviku a zásobování zbraněmi, byl z konečného znění zákona vypuštěn republikány vedeným House Rules Committee. Návrh poslance za Demokratickou stranu Johna Coynerse měl za cíl omezit násilné střety mezi ukrajinskými ozbrojenými silami a ruskými separatisty. (Plný text pozměnňovacího návrhu zákona zde).

Magazín USA Today a agentura Pew zveřejnili v dubnu tohoto roku (tedy v době, kdy byl NDAA stále projednáván) výsledky průzkumu veřejného mínění, kdy více než dvě třetiny Američanů bylo proti dodávkám zbraní a dalším formám vojenské pomoci ukrajinské vládě.

Pokud by Conyersův pozměňovací návrh prošel, došlo by k zastavení jakékoli pomoci ze strany ministerstva obrany USA všem, kdo „vychvalují nebo glorifikují nacismus nebo nacistické kolaboranty, včetně jejich propagace prostřednictvím symbolů bílé nadřazenosti (white supremacy), neonacismu a dalších podobných symbolů“.

Continue Reading

Borislav Bereza

Rozhovor Vladislava Davidzona s Boryslavem Berezou, poslancem ukrajinského parlamentu za Pravý sektor

Moje setkání s Borislavem Berezou, nově zvoleným poslancem ukrajinského parlamentu (Верховна Рада України), se odehrálo jednoho slunečného pátečního rána. Potkali jsme se u stolu s překrásným výhledem na řeku Dněpr ve třetím patře obchodního domu Sky Mall v Kyjevě. Navzdory prognózám ruské televize se pravicové a ultranacionalistické straně, která je všeobecně považována za symbol nového návratu „ukrajinského fašismu“, nepodařilo prolomit pětiprocentní hranici nutnou ke zvolení do parlamentu. Pouze dva z jejích zástupců se dostali do parlamentu, kdy byli zvoleni jako nezávislí kandidáté v jednomandátových volebních obvodech v Dněpropetrovské oblasti. Šlo o předsedu strany Dmytra Jaroše a mluvčího strany Borislava Berezy, který vedl lehce zuřivou předvolební kampaň, zaměřenou na potírání nelicencovaných barů a nelegálních heren. Jde o toho Berezu, který otevřeně hlásí ke svému židovství a který chodí do synagogy, na kterého poukazují ti, kteří nesouhlasí se stále častějším srovnáváním Pravého sektoru a neofašismu.

Setkání zprostředkoval náš společný přítel, kterého oba hluboce respektujeme, ortodoxní Žid a filmový producent z Kyjeva (pravděpodobně se jedná o Alexandra Jefimoviče Rodňanského – pozn. red. DP). Bereza je velmi vysoké a svalnaté postavy. Má široká ramena, boxerské držení těla, řídnoucí vlasy a pronikavé šedé oči. V levém uchu má diamantovou náušnici, na sobě elegantní modrý blejzr a na klopě připíchnutý znak Ukrajiny. Hovorný, mluvící bez obalu a přímo, v rychlém sledu krátkých oznamovacích vět, často nedočkavý než dokončíte větu, kdy vám skočí do řeči se svojí odpovědí až sotva popadá dech. Den před naším setkáním prohlásil do jedněch ukrajinských novin, že „Putin velice dobře chápe, že jeho současné Rusko může velice dobře následovat ve šlépějích Sovětský svaz a jeho kompletní kolaps.“

Continue Reading

Roger Altman – předseda investiční banky Evercore, člen Council on Foreign Relations, Brookings Institute a skupiny Bilderberg.

„Rusko se považuje za globální supervelmoc, jeho moc je však zanedbatelná ve srovnání s mocí globálních kapitálových trhů,“ prohlásil v rozhovoru pro ekonomický zpravodajský kanál CNBC Roger Altman, šéf společnosti Evercore Partners a bývalý náměstek amerického ministra financí.

„To, co měnová krize odhalila je to, jak Rusko nesmírně oslabilo,“ prohlásil zakladatel a předseda investiční banky Evercore v pořadu CNBC Squawk Box. „Na vývoz komodit soustředěná ekonomika nyní čelí masivnímu odlivu kapitálu, nedostatku významných investic ze zahraničí a vysoce zadluženým velkým společnostem (korporacím),“ dodal Altman.

„Žijeme v epoše, kde globální kapitálové trhy jsou největší supermocností na světě. Když se tyto trhy rozhodnou postavit proti vám, jako se teď postavily proti Rusku, jak vidíme v případě rublu, neexistuje žádná síla, která by je mohla zastavit,“ řekl Altman. „Globální kapitálové trhy promluvily a Rusko je na kolenou.“

Continue Reading

Jan Těsnohlídek ml.

rasistická poezie

(z připravované sbírky Rasistická poezie)*

tohle je rasistická poezie –

nemá ráda cikány

nemá ráda negry

nemá ráda vietnamce

rasistická poezie je

proti islámu

Continue Reading

Z ranního tréninku černého řádu…

Autor: Prof. Vittorino Vezzani

Lidé odjakživa potřebovali přenášet na skutečnou nebo mytologickou bytost hrdiny všechny vlastnosti, které odpovídají jejich vlastnímu náboženskému, sociálnímu nebo morálnímu ideálu. Mýtus hrdinů kvetl ve starém Řecku a dal u všech helénských národů podklad ke skutečnému náboženskému kultu. To jasně ukazuje, jak již ve starověku celé skupiny lidí podléhaly touze mít osobnost, v níž by byly vtěleny a představeny všechny ideály svátosti, moudrosti, krásy a moci.

Od Bódhisattvů indických náboženství až po duchovní otce a mučedníky svaté v křesťanství, od hrdinů starého Řecka – až po triumfátory Říma, od ideálních postav středověkého rytířství a dvorů renesance – až po velké muže dnešní doby, jedná se stále jen o zosobnění a novým ideálům odpovídající postavu muže, jehož osobnost by vyjadřovala snažení a chtění doby, která ho vytvořila.

V moderní době, v níž plutokratický režim měšťácké civilizace jde ovšem vstříc neodvratné záhubě, vyrostly ideální typy, z nichž mnohé jsou schopny hrdinného rozvinutí. Angličané mají ideální postavu svého gentlemana, Američané selfmademana, Francouzi buržoi a dnešní Rusové komunisty. Každý z těchto ideálních typů má svoje světlé a stinné stránky, a při srovnání s každým z nich shledáme, že fašistický ideál je z nich nejdokonalejší.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter

Rozhovor s Manuelem Ochsenreiterem pro íránskou tiskovou agenturu FARS vedl Javad Arab Shirazi

Javad Arab Shirazi: Mnoho analytiků věří, že takzvaný Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) je produktem politiky USA na Středním východě. Jaký je váš názor? Myslíte si, že Spojené státy a jeho spojenci přímo přispěli k vytvoření ISIL?

Manuel Ochsenreiter: Teroristická skupina, která se dnes nazývá „Islámský stát“ (IS) by nemohla existovat bez zahraniční podpory takzvaným „skupinám rebelů“ v Sýrii ze strany Západu, Turecka a monarchií z oblasti Perského zálivu. To je skutečnost, o které nikdy nemůže vážně pochybovat. Myslím, že ohledně tohoto nejsou žádné skutečné spory. Dokonce i mnoho lidí, kteří podporují západní linii, dnes přiznává, že bylo „chybou“ vyzbrojit a vycvičit fanatiky ve výcvikových táborech v Jordánu a Turecku za účelem svržení vlády v Sýrii. Jde o to: nevěřím, že to byla „chyba“. Myslím, že Západ stvořil toto monstrum záměrně, jako určitý druh „geopolitického buldozeru“ a „strašáka“ – skupinu, která „čistí“ region 1] a která také může být jednoduše napadnutelná, pokud se odkloní špatným směrem. Islámský stát je druhem geopolitického multifunkčního nástroje západních zájmů v regionu.

JAS: Jak víte, ve dnech 4-5. září se v Newportu ve Walesu konal summit NATO, kde se sešli prezidenti členských zemí a čelní představitelé NATO. Americký ministr zahraničních věcí John Kerry a ministr obrany Chuck Hagel zde oznámili premiérům a ministrům obrany členských zemí NATO, že USA vytvořily širokou mezinárodní koalici proti ISIL. Ministři Spojených států, Spojeného království, Francie, Německa, Kanady, Austrálie, Turecka, Itálie, Polska a Dánska se setkali ve Walesu, aby prodiskutovali strategii boje s ISIL, avšak tato politika byla zpochybňována mnoha regionálními úředníky a politickými činiteli. Poté, co takzvaná „koalice vedená Spojenými státy“, bojující proti ISIL, oznámila své založení, mnoho odborníků a zemí tvrdě kritizovalo Západ z prosazování dvojích politických standardů v kampaních proti terorismu v různých zemích. Jaký je váš názor?

MO: Inu, můžeme říct, že peníze západních daňových poplatníků jsou v současnosti používány k boji proti penězům západních daňových poplatníků. Samozřejmě že celá „protiteroristická koalice“ je jen určitým druhem cynického žertu. Západ od roku 2011 sponzoroval takzvané „umírněné rebely“ v Sýrii. Německo dokonce hostilo v roce 2012 tajnou konferenci projektu „Den poté“ (The Day After. Supporting a Democratic Transition in Syria) v Berlíně, které se zúčastnily takzvané „opoziční skupiny“, včetně radikálního Muslimského bratrstva. Konference byla financována americkým ministerstvem zahraničních věcí, nizozemskou nevládní organizací (NGO) „Hivos“ a norskou NGO „Noref“. Německé ministerstvo zahraničí se připojilo k podpoře konference posléze. Oficiální postoj byl vždy: „Umírněné skupiny jsou v pořádku, musíme jim pomáhat aby radikálové nedostali šanci“. Ale to tehdy nemělo nic společného s realitou. Když jsem byl v Sýrii v roce 2012, tak tam nebyli žádní „umírnění rebelové“. Takzvaná „Syrská svobodná armáda“ (FSA) byla plná radikálů; v Damašku byla brigáda FSA nazvaná „Usáma bin Ládin“. Bezpočet fanatiků z celého světa infiltroval Sýrii a páchal strašné válečné zločiny proti civilistům a vojákům Syrské arabské armády (SAA), zatímco takzvaná „opozice“ diskutovala v německém hlavním městě.

Continue Reading

Šéfredaktor německého časopisu Zuerst! Manuel Ochsenreiter (foto: Jan Rychetský)

Není sice na seznamu ukrajinského ministerstva vnitra, ale voleb v Luhanské oblasti se také jako zahraniční pozorovatel účastnil. Šéfredaktor národně konzervativního německého časopisu Zuerst! Manuel Ochsenreiter o tom už několikrát mluvil i do médií. Situaci na Donbasu okomentoval novinář, jenž například jako válečný zpravodaj pusobil v Sýrii, i pro ParlamentníListy.cz.

Proč jste se zúčastnil jako zahraniční pozorovatel voleb v Luhanské oblasti?

Náš časopis vždy zajímá, jak se Německo, potažmo Evropská unie, jejichž zájmy jsou v podstatě totožné, k podobným konfliktům staví. Naše vláda zatahuje zemi do mnoha konfliktů, které jsou proti zájmům Německa a EU. To se děje nyní na Ukrajině. Není až tak běžné, že se novinář stane v některém z konfliktů aktivním. Měl by informovat, ale neměl by zasahovat do dění. Jestliže jsem se ale stal pozorovatelem voleb v Luhanské oblasti, zapojil jsem se. V redakci se stavíme na stranu obyčejných lidí, kteří při konfliktech strádají. Také podporujeme ideje suverenity a práva na sebeurčení. Kritizujeme evropské vlády, jež ztrácejí přehled a když pak začne podobný konflikt, neví, co dělat. V Luhansku a Doněcku vidíme již delší dobu touhu lidí po právu na sebeurčení a volby to jen potvrdily. Proto tento proces podporuji tak aktivně.

Situace na Donbasu se zhoršuje každým dnem. Co je toho příčinou?

Máme tady stát, který určitou dobu existuje v podmínečném statu quo. Stav je manifestován dvěma národními identitami. Na jedné straně Dněpru žijí západní Ukrajinci, kteří mají vlastní jazyk, náboženství a tradice. Na druhé většinou Rusové, kteří jsou odlišní. To nemohlo dlouho fungovat. Jak jsme viděli v Bosně, kde byli Srbové, Bosňané a Chorvati. Začala dominance jedněch nad druhými a přišly problémy. Na Ukrajině se stalo to samé. Západ se vždy snažil zasahovat do ukrajinské politiky, aby k sobě zemi připoutal. Bylo ale zřejmé, že se tomu východ vzepře a proto zmíněné status quo skončilo. Ukrajina jako stát, který jsme znali před krizí, přestala existovat. Petro Porošenko je prezidentem západní Ukrajiny a ne té východní. Tam ho za prezidenta skoro nikdo nechce. Několik národů pohromadě může žít v jedné zemi do té doby, než přijdou problémy. Pak proti sobě začnou střílet.

Continue Reading