Délský potápěč

Tomislav Sunić

Původní rozhovor s Tomislavem Sunićem pro Délský potápěč připravil a otázky kladl Patrik Vondrák.

Doktor Tomislav Sunić je bývalý profesor a diplomat. Je představitel tzv. Nové pravice. Přítel Alaina de Benoista, jehož díla překládá z francouzštiny do angličtiny. Studoval v USA. Od roku 1993 do roku 2001 působil jako chorvatský diplomat na různých pozicích v Záhřebu, Londýně, Kodani. Učil na univerzitě v Záhřebu a krátký čas i na pražské Anglo-American College. Dnes žije v Záhřebu, kde působí jako spisovatel a překladatel.

Schůzka s Tomislavem Sunicem proběhla během jeho pobytu v Drážďanech, kde měl vystoupit s projevem na pietním shromáždění za oběti bombardování Drážďan. Poznat Tomislava Suniće je velice silný zážitek. V osobním kontaktu působí velice přátelským, distingovaným, až aristokratickým dojmem. Ze způsobu, kterým odpovídá během rozhovoru, ale i argumentuje v běžné konverzaci, je cítit silná sebejistota. Celý rozhovor, který jsem nahrál na diktafon, trvá necelé dvě hodiny. Tomislav Sunić navrhoval možnost zkrácení rozhovoru případně cílenou selekci pasáží, které můžou být pro české čtenáře zajímavé. Já se naopak domnívám, že by byla škoda nepředložit českému čtenáři materii kompletní a ucelenou, nejvíce autentickou bez velkých zásahů či úprav.

Dnes se zúčastníte pietní akce při příležitosti bombardování Drážďan a dokonce zde vystoupíte s projevem. Proč si myslíte, že je důležité vzpomínat na oběti tohoto bombardování?

Připomínání těchto obětí má několik důvodů. A nemluvíme tu jen o obětech drážďanského bombardování, ale o milionech a milionech obětí z různých částí Evropy a různých částí Německa. Tématem je letecké bombardování a také zkušenosti s hroznými boji. Takže Drážďany jsou pro mě v podstatě jakýsi symbol, který zastřešuje lidi, co chtějí zlepšit svět. Stručně řečeno, Drážďany jsou symbol lidského utrpení.

Continue Reading

Autor: Pierre Chassard

Byl Albert Einstein génius? V německých zemích za fyzikálního génia platí. Ve Francii je pro mnohé fyziky jen příživníčkem. Co je pravda tam, není pravda naproti. Snad se tyto odporující si názory odvíjejí od toho, že v první zemi je servilita tisku k jistému houfečku lidí větší než v druhé. Faktem je, že v Německu byl Einstein předchozí rok [1] oslavován jako jakýsi nadčlověk inteligence. Ve Francii se spíše snažili odkrýt zamlčovanou pravdu. A pravda je, že Lotrinčan Henri Poincaré byl v oboru fyziky daleko před Einsteinem, takže je skutečným vynálezcem dobře známého vzorce E=mc² a tím speciální teorie relativity.

Ve své  knize Jak jsem se stal Einsteinem. Pravdivý příběh E=mc² (Comment je suis devenu Einstein. La véritable historie E=mc², Éditions Carnot, 2005) Jean-Paul Auffray popisuje, jak se to přihodilo. Einstein se v roce 1896, když rok předtím při přijímací zkoušce neuspěl, nechal imatrikulovat na Polytechniku v Curychu. S pěti nebo šesti jinými žáky byl přidělen do nejnižší třídy, a sice do sekce VI-A, jelikož nebyl schopen navštěvovat třídu vyšší. Tato sekce nevzdělávala budoucí inženýry, nýbrž učitele fyziky a matematiky, kteří nesměli učit na universitě, pouze na gymnáziu. V roce 1900 tak dostal Einstein diplom, který neměl s prestižním inženýrským diplomem z Polytechniky co dočinění.

Ve stejném roce se v Paříži spolu s druhou olympiádou konala světová výstava. Poincaré byl v této době již znám jako světově proslulý vědec. Kvůli jeho vysoké inteligenci jej považovali bezmála za nadpozemskou bytost. Francouzskou vládou byl pověřen, aby zorganizoval sympozium o fyzice. Poincaré pozval nejlepší vědce světa k poctě Nizozemce Hendrika Lorentze a na oslavu pětadvacátého výročí jeho doktorského titulu. [2] Poincarého příspěvek pro oslavný sborník obsahoval teoretické závěry, které ho o dva roky dříve přivedly k tomu, aby zformuloval vzorec E=mc², to znamená, že ho znal přinejmenším už v roce 1897. Einstein psal o vzorci teprve v září 1905 – aniž by Poincarého citoval – v poznámce pro Annalen der Physik a od té doby je jistým tiskem oslavován jako největší vědec na světě.

Continue Reading

„Muž dnešních dnů v euroatlantické civilizaci, ´demokrat´, znamená jen jakousi ´amorfnost´, až absenci jakékoliv osobní formy (…) Je přesvědčen, že nic nestojí za to, aby tomu obětoval život. A hle – jeho život skutečně mnohdy nestojí za nic.“ Ferdinand Peroutka

Druhá, praktická část příručky Kulturního sdružení Raido z Říma načrtává předpoklady pro vybudování „ostrůvků Tradice“ v moderním světě, ať už jde o osamělé jednotlivce, rodiny, skupinky kamarádů či větší „oddíl“, který má již ambice stát se Duchovním bratrstvem.

Cílem je utváření lidí a vytváření jejich skupin, které nepodléhají svodům moderního světa a žijí v souladu s nadčasovými („metahistorickými“) principy a rytmy. Lidí a skupin, jež vnitřně rostou podle pevných a tvrdých zásad k vysokým hodnotám Lásky (Eros), Cti a Věrnosti.

Až s dosažením tohoto „vrchu“ prostřednictvím vnitřní obnovy či „přestavby“ si v nelítostné válce s vlastními slabostmi dobývají pozici, z níž teprve mohou vést účinný boj s vnějšími nízkými, podvratnými silami, které nyní mají podobu liberální parlamentní demokracie, ale jejichž podstatou zůstává hlavně modla peněžního zisku.

Continue Reading

Autor: Romano Vulpitta

6) Mišimova literatura akce

Pojďme se nyní zaměřit na styčné body Mišimovy literatury a fašismu z literárního úhlu pohledu. Pokud bychom chtěli popsat Mišimovu tvorbu jedním slovem, dozajista bychom užili termínu literatura „akce.“ Zejména jeho pozdní práce se vyznačují silnými aktivistickými tendencemi. Avšak i v jeho raných dílech jsou aktivistické postoje jejich protagonistů patrné. Celkově lze říci, že Mišimova literatura má blíže k aktivismu, nežli k intelektuálnu. Tímto rysem disponuje i fašismus, jenž též klade velký důraz na akci.

Italský fašistický filosof Giovanni Gentile vyznával „filosofii akce.“ Dle jeho teorií získává lidské pokolení sebevědomí a nabývá sebeurčení primárně prostřednictvím akce, proto získal fašismus nálepku „politika akce.“

Mussolini bývá často přirovnáván k Leninovi. Jejich politicko-teoretická východiska a stranické organizace si byly v mnohém podobné, Mussolini navíc svého času prožil románek se ženou, jež dříve pracovala coby Leninova sekretářka. Právě ona Mussolinimu vyložila podstatu marxismu a nepřímo jej tak ovlivnila Leninovými myšlenkami. Jak Mussolini, tak i Lenin věřili, že organizace řízená několika jednotlivci by měla vést masy. Podstatně se však lišili v otázce, kdo by měl představovat onu elitu. V Leninových očích to byli intelektuálové, zatímco pro Mussoliniho ji ztělesňovali „muži akce.“

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Genetický základ obyvatelstva „pouze“ zakládá podobu jeho kultury (kultury ve smyslu pěstění – „kultivace“ – životního prostředí člověka a jeho skupin), kterou dále ovlivňují klimatické, zeměpisné a jiné faktory. Kultury zase zpětně ovlivňují, prostřednictvím podnětů vynikajících jednotlivců, kteří v nich působí, dějinné dění, proto se dějiny ras a národů významně liší a řada lidských populací žádné dějiny v evropském smyslu ani neměla a žila v jakémsi „bezčasí“, které bylo narušeno až s příchodem tvůrčího – tedy dějinotvorného – živlu zvenčí.

Češi, kteří jsou geneticky Němcům blíž než ostatní slovansky mluvící národy, mají sice podobné psychomotorické tempo, ale nakolik je např. jejich „smysl pro pořádek“ (zřetelně nižší než u Němců, zároveň však zřetelně vyšší než třeba u Rusů) důsledkem této blízkosti už zdaleka jasné není. Na vyšší adaptabilitě Čechů na „německý pořádek“ se totiž jistě podílí i faktor blízkosti čistě zeměpisné, tedy nejen míšení, tj. četnost rozložení a čistoty evropských rasových subtypů (nordik, baltik, alpín, dinár, mediterán), ale prosté sousedství. 1]

Continue Reading

Takto to dopadá, když se dědičný hřích rasismu zavčas neeliminuje.

Podle studie zabývající se rozpoznáváním obličejových rysů mohou již devítiměsíční děti vykazovat známky rasové předpojatosti. Výzkumníci z Massachusettské univerzity se sídlem v Amherstu zjistili, že děti se již od útlého věku mohou chovat diskriminačně vůči svým protějškům jiných ras, což lze údajně vysledovat z jejich obličejové mimiky a emočních vyjádření. Do své analýzy zahrnuli chování 48 bílých dětí, jež doposud neměly žádný kontakt s černochy.

Děti byly podle věku rozděleny do dvou skupin, Tu první tvořily děti pětiměsíční, zatímco druhá zahrnovala dětí devítiměsíční. Obě skupiny měly za úkol rozpoznat obličeje příslušníků jejich vlastní rasy od příslušníků jiné, jim doposud neznámé, rasy.

Pětiměsíční děti se ukázaly schopnějšími v rozpoznávání obličejů patřících příslušníkům jiných ras, zatímco devítiměsíční děti byly schopny rozpoznat rozdíly mezi dvěma obličeji osob své vlastní rasy.

Druhý experiment se zaměřil na mapování mozkové aktivity dětí prostřednictvím speciálních senzorů. Postupně jim byly ukazovány fotografie obličejů bělošských a černošských dětí, vyjadřujících určité emoce, které buďto korespondovaly nebo nekorespondovaly s doprovodnými zvukovými projevy smíchu, pláče, či jiných emocí. Monitorování mozkové aktivity prokázalo, že devítiměsíční děti posuzují emoční výrazy bělošských obličejů odlišně od výrazů obličejů, patřících příslušníkům jiných ras, zatímco pětiměsíční děti tyto rozdíly nečinily.

Continue Reading

Bruselští byrokraté věnovali Turecku více než sto miliónů liber na výstavbu vysokorychlostní železnice – pro případ, že by země vstoupila do Evropské unie. Tato obrovská částka nemusí být splacena zpět a investice nepřinese žádný zisk. Peníze pochází z fondu určeného na podporu zemí, usilujících o vstup do Evropské unie. Británie do fondu, jež v současné době dosahuje částky 12,1 miliard liber, přispívá ročně částkou 120 miliónů liber.

Zpráva o investici do železničního spojení mezi dvěma největšími tureckými městy Istanbulem a Ankarou, vyvolala pobouření. Poslanec za Konzervativní stranu Douglas Carswell označil rozhodnutí EU za „bizarní“. Prohlásil:

„Jiné země, které investují peníze do Turecka, jako například Čína, očekávají výnos z těchto investic. Je vtipné, jak komunistická země chápe fundamentální základy kapitalismu, zatímco Evropská unie dává Turecku peníze bez toho, že by se starala o návratnost investic.“

Europoslanec za UKIP William Darthmouth požaduje zastavení financování čekatelských zemí na přijetí do Evropské unie. Prohlásil: „Nevím, jaký prospěch přinese tento projekt Evropské unii. Skutečnost, že peníze britských daňových poplatníků směřují na financování nové železniční tratě v Turecku, zatímco vláda prosazuje obrovské škrty ve veřejných službách a infrastruktuře, bezpochyby zděsí mnoho lidí.„

Práce na 530 kilometrů dlouhé trati začaly už v roce 2003 a Evropská investiční banka doposud utopila v projektu 1 miliardu liber, poslední 120 miliónový grant nepočítaje.

Mluvčí evropského komisaře pro rozšíření EU Güntera Verheugena, Jean Christophe Filori uvedl, že železniční trať umožní evropským obchodníkům dostat se do Ankary rychleji, za účelem podpesání obchodních smluv. Avšak ochota turecké veřejnosti vstoupit do Evropské unie pomalu ubývá a včera nejmenovaný vysoký turecký vládní úředník varoval, že Turecko nebude čekat věčně.

Hlavní turecký vyjednavač Egemen Bagis prohlásil, že Turecko je odhodláno připojit se k bloku 27 zemí, zároveň však připustil, že není nakloněno přijetí eura – ačkoli je to podmínkou pro přijetí. Dále pak prohlásil, že vliv Turecka na Blízkém východě je hlavní výhodou pro Unii a že na základě toho by mělo být zemi dovoleno vstoupit do EU.

Článek Anila Dawara EU squanders £100m on train line in Turkey vyšel v novinách The Daily Express dne 14. února 2013.

Autor: Patrick J. Buchanan

„V tomto světě podléhajícím rychlým změnám a otřásaném otázkami o hloubce významu víry pro život, jako řídící Petrovy bárky a hlasatel evangelia k obojímu potřebuji sílu mysli a těla, sílu, která v posledních málo měsících ve mně slábla v takové míře, až jsem si uvědomil neschopnost adekvátně zastávat stolec, který mi byl svěřen.“ 1]

Těmito statečnými, moudrými a prostými slovy oznámil papež Benedikt XVI. svou rezignaci. Jak si stojí Církev, kterou po osm let vedl?

Zatímco se nemohl charismatem rovnat svému předchůdci, Janu Pavlovi II., dá se jeho papežská role označit za úspěšnou. Navrátil něco ze starobylé krásy a majestátnosti liturgii. Přivedl zpět do stáda oddělené anglikánské bratry. 2] 3] 4] Církev získává konvertity v subsaharské Africe. V Americe začaly vzkvétat nové tradicionalistické univerzity a semináře.

To bylo před osmi lety. Když se ohlédneme zpět o půl století, do jednoho říjnového dne v roce 1962, kdy papež Jan XXIII. oznámil zahájení druhého vatikánského koncilu, nalezneme Církev ve stavu úpadku, který v některých částech světa hraničil téměř se zánikem.

Continue Reading

Před dvěma lety informovaly vlámské noviny De Morgen: „Dvacet procent mladých Vlámů si myslí, že muslimové by neměli praktikovat ve Vlámsku jejich náboženství. Další třetina o tom není rozhodnuta. Pětina lidí, kteří se účastnili průzkumu veřejného mínění, je přesvědčena, že mezi muslimy je mnoho zločinců.“ 1]  Tyto zjištění vyplývaly z výsledků průzkumu veřejného mínění mezi vlámskou mládeží, uskutečněného společnou výzkumnou skupinou Jeugdonderzoeksplatform (JOP), které pak byly publikovány ve studii Jong in Brussel. 2]

Avšak mladí muslimové nejsou v netolerantních postojích nijak pozadu. Polovina požaduje zrušení homosexuálních sňatků a čtvrtina z nich si myslí, že násilí proti homosexuálům je oprávněné. Celých 21 procent mladých muslimů zastává názor, že popravy homosexuálů v některých zemích jsou správné.

Continue Reading

Přinášíme slíbený rozhovor se Sébastienem, vedoucím PR a osobou, zodpovědnou za zahraniční kontakty pro CasaPound. Rozhovor vedl Funke, spolupracovník stránek Sonnenritter.

Potkat Sébastiena někde na ulici, jen sotva člověk nabude přesvědčení, že se jedná o někoho, kdo zaujímá důležitou pozici v nějakém pravicovém projektu. Ležerní ošacení, moderní účes a zdvořilé vystupování jsou v rozporu s veškerými stereotypy. Podobně jako CasaPound v sobě spojuje s tímto ležerním stylem ostrou situační analýzu a pragmatické cíle.

Sébastien sloužil několik let v kanadské armádě, než přešel ke CasaPound. Je oddaným katolíkem, metalistou i národovcem. To dokazuje, že lze kombinovat různé směry, ale neodbočujme a přejděme rovnou k rozhovoru.

Funke: CasaPound je v tuto chvíli nejznámější mimoparlamentní organizací politické pravice v Evropě. Pro naše čtenáře, kteří CasaPound neznají: Co je to CasaPound a čím se liší od podobných hnutí?

Sébastien: CasaPound je politickým hnutím, jehož aktivitu bychom mohli rozdělit na tři druhy činnosti: kulturní činnost, sociální solidaritu a aktivismus. Přesto CasaPound není politickou stranou, kulturním spolkem ani společenským klubem. Dalo by se říci, že v sobě zahrnuje všechny tyto aspekty, ale nejspíše je něčím ještě mnohem větším. Nevěříme, že sociologové, historici, nebo politologové kdy definovali odvětví, do kterého by bylo možné nás začlenit. Podobné hnutí? Nevěříme, že někde funguje něco podobného. S největší pravděpodobností by se jednalo pouze o místní skupiny, se kterými je CasaPound v kontaktu.

Continue Reading

Autor: Patrick Le Brun

Mé setkání s Yannem Vallériem, šéfem identitární organizace Jeune Bretagne (Mladá Bretaň, bretonsky Breizh Yaouank), proběhlo u vodního mlýna Moulin du Chaos (více fotografií zde) v obci Huelgoat. Během našeho rozhovoru, kdy jsme procházeli okolo obrovských balvanů, jsem měl opakovaný pocit, že chýše čaroděje Merlina musí být hned za dalším rohem. Během poznávání přirozené krásy tohoto kraje se stávalo stále více zřejmým, proč jedno z nejaktivnějších hnutí původních bílých obyvatel, má tak velkou, artušovsky hrdinskou povahu a vychází z identity tak hluboko zakořeněné a starší, než ancien régime nebo ultramontanismus.

Můj prvotní dojem byl ten, že Yann vypadal spíše jako boxer velterové váhy, než politický organizátor. Má klidné a sebejisté vystupování, jež ukrývá velkou energičnost a vášeň, které vkládá do své práce. Nemá teatrální způsob vystupování, které lze nalézt na jihu Francie, nebo okázalost Pařížana. Yann je definitivně člověkem svého kraje.

Continue Reading

V létě jsme slíbili zprávu z návštěvy CasaPound. Přirozeně držíme slovo a ještě lépe – dostali jsme možnost udělat rozhovor se Sébastienem – vedoucím PR pro tuto organizaci. Avšak začněme od samotného začátku. Je horké srpnové odpoledne, zatímco se ocitáme v Římě. Jako způsob naší cesty jsme zvolili kombinaci vlaku a letadla. Stojíme na hlavním nádraží v centru Říma – Termini. Hlasité rušno všude okolo, teplý vzduch, plný zajímavých vůní – uvědomíte si, že jste v Itálii.

Uvolněný životní styl se vás zmocní od první chvíle a nepustí vás až do odletu. A pak Řím! Věčné město! Bohužel nemáme čas na odpočinek a procházky po okolí. Zavazadla tíží naše zpocená ramena a my máme schůzku v CasaPound. První z nás vytahují své mapy a připravujeme se na namáhavý pochod centrem Říma.

Vzhledem k tomu, že nikdo z naší skupiny tu ještě na návštěvě nebyl, jsme překvapeni když se náš cíl nachází pouhých pět minut od nádraží Termini. Nyní stojíme před několikapatrovou budovou, již zdobí nápis známý po celé Evropě: CasaPound. Jsme na místě! Nad našimi hlavami vlaje již veteránská vlajka se symbolem želvího krunýře. Po zazvonění se nám dostane dotazu, kdo jsme. Po vysvětlení lámanou angličtinou jsme vpuštěni dovnitř a ocitáme se ve slavné hale, jejíž stěny zdobí jména duchovních vzorů CasaPound.

Continue Reading

Autor: Romano Vulpitta

Romano Vulpitta je bývalým italským diplomatem a odborníkem na japonskou literaturu. Tento římský rodák úspěšně absolvoval právnickou fakultu římské univerzity a v roce 1964 získal zaměstnání na italském ministerstvu zahraničí. Od roku 1972 do roku 1975 působil jako profesor moderní japonské literatury na univerzitě v Neapoli. Poté se přestěhoval do Japonska, kde mu bylo nabídnuto místo profesora na univerzitě Sangyo v Kjótu, se specializací na evropská podnikatelská studia a japonsko-evropská srovnávací studia. Je autorem knih s názvem „Podmínky pro nepřemožitelnost: Jojūrō Jasuda“ (Fuhai no jōken: Yasuda Yojūrō to sekai no shichō, Tokio: Chūō Kōronsha, 1995) a „Přemítání o světě a o Mussolinim: Příběh Itala.“ V současnosti je již v penzi a žije v Japonsku. Následující text je přednáškou z října 2012.

1) Pozitivní vnímání Mišimy ze strany italských nacionalistů

V letošním roce jsme si připomněli 90. výročí Mussoliniova pochodu na Řím. Velký sen, jenž pohltil celý italský národ, byl též inspirací pro Jukio Mišimu, bez ohledu na rozdílnost forem a jejich vnějškových vyjádření.

Nyní bych se chtěl věnovat otázce, proč je Jukio Mišima tak populárním mezi italskými nacionalisty. Jak je možné, že se Mišima stal jejich hrdinou? Itálie je zemí číslo 1 v otázce překladu a publikace Mišimova literárního díla. Do dnešního dne zde vychází nové překlady jeho knih, včetně reedic jeho dříve publikovaných děl. Mimoto jsou v Itálii vydávány i jeho projevy a přednášky, o jeho životě a díle se točí filmy, na motivy jeho prací bylo složeno i několik oper. Tento výčet však zdaleka není úplný.

Continue Reading

Zelená politika?

Vládnoucí tržní fundamentalismus vycházející z hospodářského monoteismu („náboženství růstu“) i v této oblasti jemu podrobené politiky skutečná řešení prostě vylučuje. V utváření krajiny, v urbanismu a v architektuře, které určují charakter země a ovlivňují vývoj společnosti (nejde přitom jen o domy či pole, ale i o dálnice, vodní nádrže, parkoviště, sklady atd.) na dlouhá desetiletí i staletí by přece neměla dominovat „neviditelná ruka trhu“, která je – ze své podstaty – zároveň slepá. Jejím působením pak vzniká životní prostředí do značné míry formované čistě nahodilými a navzájem nepropojenými, dočasnými zájmy různých globálních a soukromých firem, jejichž vztah k místům, kde se odehrává náš každodenní život, je vymezen možností zisku a pro něž jsou kulturní specifičnosti nanejvýš „obchodními překážkami“. Naše země nemá být měněna investory a developery bez společenské odpovědnosti, nýbrž lidmi, kteří v ní žijí, popř. strategickými zájmy ve prospěch národa! Skutečně pronárodní síly totiž neuvažují v horizontu momentálního profitu ani volebního období, ale v perspektivě generací, minulých, současných i budoucích.

Continue Reading

Maďarský parlament, ve kterém má většinu pravicově konzervativní strana Fidesz, navrhl v červenci minulého roku úpravu ústavního zákona, týkajícího se nabývání zemědělské půdy cizinci. Ten nyní vstoupil v platnost.

Tisková agentura AgE uvedla, že z rozhodnutí ministerstva pro místní rozvoj mohou nyní skupovat zemědělskou půdu v Maďarsku pouze maďarští občané: „Země je národním dědictvím a živnou půdou národa. Oba tyto prvky musí být chráněny před spekulanty.“ Hlasování je historickým zlomem a znamená „začátek nové éry maďarského zemědělství.“

Continue Reading

Cíle a priority

Cílem a prioritou každého ekologického snažení je harmonická krajina, tedy krajina, v níž jsou v souladu všechny biologické, kulturní a hospodářské funkce a tím pádem je působivá i esteticky.

Je jasné, že krajina se bude a musí dále proměňovat, tak jako se příroda měnila už v dobách, kdy v ní člověk ještě vůbec nežil. Posláním ekologie je, aby se tyto změny za lidského přispění neděly překotně, nesmyslně a nadmíru chaoticky.

Města

Životním prostředím většiny z nás jsou především města. I ti, kteří žijí na venkově, jsou dnes z velké části nuceni do nich jezdit za prací, studiem, nákupy, tráví zde nikoli nepodstatnou část života zábavou.

Vztah společnosti k ochraně svého životního prostředí („svého světa“) se proto hodně odráží právě ve stavu měst – a ten není z hlediska dlouhodobého vývoje za (místy) pěkně opravenými fasádami nijak povzbudivý, obnáší totiž zejména:

– redukci historických center na prostor ovládaný hlavně zákonem nabídky a poptávky, což sebou mj. nese jejich „disneylandizaci“ (náměstí jako „atrakce“ pro turisty) a vytlačování „starousedlíků“ (vylidňování ve prospěch kanceláří);
– vznik „rezidenční segregace“ s oplocenými sídly zbohatlých a zanedbanými bydlišti zchudlých;
– suburbanizaci, tedy rozlézání zástavby „ani pes ani ves“ do krajiny („sídlištní kaše“). „Venkov už to není, ale město také ne“.

Continue Reading

Lidé mají právo vědět, kolik kolik členů vlády a poslanců maďarského parlamentu drží dvojí, izraelsko-maďarské občanství. Národně radikální strana Jobbik zastává názor, že tento fakt představuje hrozbu národní bezpečnosti.

Poslanec maďarského parlamentu za Jobbik Márton Gyöngyösi prohlásil: „Po krvavé lázni v pásmu Gazy v letech 2008-2009 jsme opět svědky teroru izraelské armády. Nádavkem k tomuto izraelskému masakru, mlčení západních vlád vyvolává ještě více pobouření, stejně jako jejich prohlášení po událostech v Gaze, ve kterých prakticky vyjádřily spojenectví s Izraelem a odkazovaly na jeho právo na sebeobranu.“ Zástupce národně radikální strany Jobbik očekával i odpověď od maďarského ministerského předsedy na jeho původní otázku: kdy se maďarská vláda postaví za trpící Palestince?

Gyöngyösi rovněž poznamenal, že je bolestné přihlížet tomu, jak se lidé na obou stranách konfliktu stávají obětmi násilí, avšak že počty obětí tohoto násilí jsou hrubě disproporční. Izrael se snaží předstírat, jako by do konfliktu byly zapojeny dvě rovnocenné strany, ačkoli počet obětí na palestinské straně přesahuje 150 lidí (ve velké většině civilistů, včetně žen a dětí), zatímco Izrael ztratil 6 lidských životů. Zdůraznil, že Izrael má jednu z nejlépe vyzbrojených armád světa, která má přímou vojenskou podporu ze strany Spojených států ve výši 3 miliardy dolarů ročně. Oproti tomu Palestinci patří pravděpodobně mezi nejvíce utlačovaný a sociálně deprivovaný národ na světě, který je vystaven blokádě v pásmu Gazy, porušující mezinárodní právo, zatímco židovští osadníci pokračují v budování ilegálních osad v na území Západního břehu Jordánu. Palestinci jsou rovněž v Izraeli trvale vystaveni rasové diskriminaci a porušování jejich lidských práv, navzdory rozhodnutí Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947 o rozdělení mandátní Palestiny na dva státy, uznávající právo Palestinců na nezávislý stát. Nejprovokativnější vládní prohlášení bylo podle Gyöngyösiho vydáno maďarským ministerstvem zahraničí, ve kterém vyjádřilo jednostranné a zaujaté obavy o oběti pouze z izraelské strany.

Continue Reading

Autor: Orkyniosdrymos

Zanedlouho nás čeká další díl tragikomického, nikdy nekončícího seriálu jménem volby, a tak bychom chtěli k této příležitosti vydat, snad pro někoho inspirativní, prohlášení a několik krátkých úvah. Zůstaneme však plně věrni našemu přesvědčení a politiky samotné se dotkneme jen letmo a i tak s odporem.

Ubohé varieté šašků hledajících svého krále, z Ameriky importované „vítězení“ v „debatách“ zpoza pultíků televizního studia, stupidní dotazy a ještě stupidnější odpovědi bezpáteřních krys všeho druhu a další neskrývané metody k ovládnutí mas nedávají každému člověku majícímu aspoň trochu sebeúcty – lépe Hrdosti – jinou možnost než neúčastnit se voleb, nechodit volit, a tak nebýt pro ono představení dobrovolným komparzem. My, lidé z okruhu Hrdosti, nevolíme!

Výše popsané záležitosti jsou však jen povrchní aspekty problému, pomyslnou špičkou ledovce. Demokracie samotná je zcela neschopný systém, nedávající jinou možnost vývoje než je současný i budoucí stav (bude hůř!) Vláda manipulátorů, naprosto nesmyslné rozdělení národa do „stran“ které pak, naprosto pro nic, doslova válčí mezi sebou, nulová odpovědnost, žádná návaznost (co jedna strana zavede to druhá okamžitě zruší).

Jít volit znamená souhlasit s neduhy vypsanými výše i níže; jít volit znamená souhlasit s demokracií.

Continue Reading

Mediální fikce versus realita

„Předpremiérová projekce nového filmu Quentina Tarantina, Nespoutaný Django (Django Unchained) přinesla snímku rozhodně pozitivní reklamu. Zúčastnění kritici skrz Twitter posílají takřka pouze dojmy plné potěšení, které předesílají budoucí nadšené recenze. … Nejlepší americký film roku 2012.“

Aktuálně.cz: Hravý, krvavý, šíleně zábavný, píší o novém Tarantinovi, 4. prosince 2012.

Reakce diváků na Twitteru, z nichž některé byly publikovány na Twitchy.com (sociálním agregátoru monitorujícím dění na Twitteru) byly rovněž nadšené a nepotřebují ani překlad:

Continue Reading

„Současný trend sekularizace společnosti nemá žádný vliv na muslimskou komunitu v Nizozemsku, ba naopak, její nejmladší členové se obrací směrem k náboženství.“ To je jedním z hlavních závěrů rozsáhlé studie „Muslimové v Nizozemsku,“ nedávno publikované Úřadem pro sociokulturní plánování (Social en Cultureel Planbureau), nezávislé vládní poradní organizace.

„Náboženství hraje důležitou roli v životě téměř všech muslimů v zemi,“ uvádí studie, která však upozorňuje i na fakt, že lze vypozorovat různé stupně religiozity a dodržování náboženských předpisů mezi jednotlivými komunitami. Většina z 825 000 muslimů žijících v Nizozemsku je marockého a tureckého původu.

Continue Reading