Archive | Historie

Tajemná moc státních symbolů

Státní znak Spojených států amerických

Na aversu amerického státního znaku jsou imperiální symboly, na reversu osvícenské nebo zednářské symboly, jako by se tím chtělo symbolicky sdělit, že Spojené státy mají imperiální křesťanský líc a osvícenský či zednářský rub.

Autor: Mars Ultor

Státní symboly – vlajky, hymny, znaky – mají, stejně jak národní mýty, tajemnou moc. 1]  Zdá se, že státní symboly nejsou výtvorem nějakých nahodilých historických procesů, ale jsou dány moderním státům či národům při jejich vzniku, a na nevědomé úrovni tvarují jeho kolektivní mentalitu, je v nich vetkán smysl, osud, celý příběh zrodu i zániku. Jsou jakýmsi nevědomým vyjádřením kolektivní mentality, zakladatelských idejí, postavení ve světě a v hierarchii státních útvarů, podobně jako různé symboly na uniformách určují hierarchii v rámci armády, různé figury a tvary šítů v heraldice ihned prozrazují postavení nositele u dvora.

Continue Reading

Posted in Historie1 Comment

Proti liberálnímu totalitarismu

Proti liberálnímu totalitarismu

Je čas otevřít další frontu – frontu v oblasti ideologie, světonázoru, společenského vědomí

Autor: Alexandr Dugin

Ve vší vážnosti, liberální hegemonie v zemi je stále velmi silná. Skutečností je, že prakticky všechny základní postoje předávané ve vzdělávání, humanitních vědách a kultuře od roku 1991 byly postaveny na přísně liberálních základech. Všechno v naší zemi je liberální, počínaje ústavou. Dokonce i samotný zákaz ideologie je čistě liberální ideologickou tezí. Liberálové nepovažují liberalismus za ideologii jako takovou – je to jejich „pravda posledního stupně“ a „ideologií“ rozumějí vše, co tuto „liberální pravdu“ zpochybňuje – například socialismus, komunismus, nacionalismus nebo politické učení tradiční společnosti.

Po zániku SSSR převládla v Ruské federaci liberální ideologie. Zároveň však od samého počátku nabývala totalitního charakteru. Liberálové obvykle kritizují totalitarismus – jak pravicový (nacionalistický), tak levicový (socialistický) – a zároveň liberalismus ukvapeně ztotožňují s „demokracií“ a staví jej do opozice vůči jakémukoli totalitnímu režimu. Hluboká filosofka a Heideggerova žačka Hannah Arendtová však pronikavě poznamenala, že totalitarismus je vlastností všech moderních politických ideologií, včetně liberální demokracie. Liberalismus není výjimkou, i on má totalitní povahu.

Continue Reading

Posted in Dějiny ideologií, Politika1 Comment

K přenárodňování

Praha prohrává v boji s (nejen) vizuálním smogem

Praha prohrává v boji s (nejen) vizuálním smogem

Autor: Karel Veliký

Když se manželé Hradečtí jako poměrně úspěšní lidé rozhodli pomáhat osobám na okraji společnosti, psal se počátek devadesátých let. Starali se o bezdomovce tak obětavě, že si je vodili do bytu, aby je nasytili, umyli a nechali přespat. Postupně jim ale tato obětavost přerůstala přes hlavu. Do bytu přicházelo stále více bezdomovců, až se manželé cítili ve vlastním obydlí už spíše jako cizinci. Lidé z ulice si bez skrupulí brali všechno, co jim padlo do ruky a málem udělali bezdomovce i z manželů Hradeckých… – Tísnivou situaci jednoho manželského páru se ještě podařilo napravit. Nynější „welcome-diktát“ však spěje k tomu, že by se v obdobné nouzi mohl zanedlouho ocitnout celý národ…

Počet na první pohled, či poslech, nečeských obyvatel země, o které se dosud setrvačně mluvívá jako o „naší“, se strmě zvyšuje. Až se člověk diví, kde všichni ti cizinci – při nedostatku, resp. drahotě, bytů pro našince – vlastně bydlí? V Praze nabývají nečeský ráz již celé ulice a nejde přitom jen o všudypřítomný vizuální smog, světácky vyhlížející obrazy a nápisy na nejroztodivnějších reklamních poutačích a vývěsních štítech, smog produkovaný i domorodci (jak těmi zcela naivními-nevědomými, tak vypečenými-uvědomělými), imitujícími při svém kargo-kultu západní vzory, nýbrž o probíhající etnickou proměnu. Konfrontováni s touto ňujorkizační (či kalifornizační) skutečností, připomeňme si co nejstručněji historii přenárodňování české země. Nikoli ovšem pravěké či starověké, ba ani středověké, neboť jejich archeo-historické popisy vždy ovlivňovaly dobově podmíněné politické zájmy, nýbrž až novověké, doložitelné neutrálním pramenem berní ruly neboli „prvním úplným soupisem daňových povinností v Českém království “.

Continue Reading

Posted in Texty, Historie5 Comments

Je možný světový mír?

Oswald Spengler

Oswald Spengler

Autor: Oswald Spengler

Telegrafická odpověď na anketu amerického magazínu Cosmopolitan

Na otázku, zda bude někdy možný světový mír, může odpovědět jen znalec světových dějin. Být znalcem světových dějin však znamená znát lidi podle toho, jací byli a vždy budou. Většina lidí nikdy nepochopí, že velký rozdíl spočívá v tom, zda o budoucích dějinách uvažujeme podle toho, jaké budou nebo jaké bychom je chtěli mít.

Mír je přáním, válka je faktem a lidské dějiny se nikdy nestaraly o lidská přání a ideály. Život je bojem mezi rostlinami, zvířaty a lidmi, bojem mezi jednotlivci, společenskými třídami, národy a státy, ať už se odehrává v hospodářské, sociální, politické či vojenské formě. Je to boj o moc, o prosazení vlastní vůle, výhody nebo vlastního názoru na to, co je užitečné a oprávněné, a pokud selžou ostatní prostředky, člověk se vždy chopí toho posledního, totiž násilí.

Jednotlivce, který používá násilí, můžeme nazvat zločincem, třídu považovat za revoluční či za vlastizrádce, národ za krvežíznivý, ale na věci to nic nemění. Dnešní světový komunismus má své války za povstání, koloniální říše za pacifikaci cizích národů, a pokud by byl svět jednotným státem, nazývaly by se války povstáními. To vše jsou jen rozdíly ve slovech. Nebezpečným faktem je, že dnes mluví o míru jen bílé národy, nikoliv mnohem početnější barevné národy. Dokud tak mluví jednotliví myslitelé a idealisté – mluvili tak ve všech dobách -, nemá to účinek. Pokud se stanou celé národy pacifistickými, jde o symptom sešlosti věkem. Nejedná se o silné a neopotřebované rasy, ale o zřeknutí se budoucnosti, neboť pacifistický ideál znamená konečný stav, který je v rozporu se skutečností života.

Continue Reading

Posted in Historie, Převzato, Prognostika0 Comments

K tej našej alternatíve…

 

Ukrajina

Kterým směrem, Ukrajino?

 

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

Reakce na úvahu Constantina von Hoffmeistera Deset let ukrajinského úpadku

Silné nutkanie a chuť kričať ma prinútili zareagovať aspoň z časti na článok, ktorý tu nedávno vyšiel a celkovo na články podobného obsahu. Ja viem, je to ako hádzať hrach o stenu, ale ako sa vraví, čo je napísané, to je dané. Avšak taký obšírny, komplikovaný problém menom Vojna na Ukrajine tu už dávno nebol, navyše je o to viac aktuálny, že sa odohráva pri našich hraniciach, ako slovenských, tak aj českých, a preto je potrebné, hoc aj krátko zareagovať na štvanú propagandu z každej strany.

Continue Reading

Posted in Texty, Geopolitika, Kritické texty, Historie, Slovenština6 Comments

Venner a Locchi: dvě cesty k témuž cíli

Charles Meynier - Clio, múza historie (1800)

Charles Meynier – Clio, múza historie (1800)

Autorka: Clotilde Vennerová

Pět bodů proti dějinnému pesimismu („vše je ztraceno“)

Dominique Venner a historie

O historii se Dominique zajímal z více důvodů. Měl, jak vysvětluji ve své knize (à la rencontre dun cœur rebelle), tři životy: první, v němž byl politickým aktivistou, druhý, rozjímavější, který nazývám lesním útočištěm, a třetí, v němž byl historikem, jak ho známe. Studium historie nabylo myslím plně na významu v momentě, kdy skončil s politikou, tedy na konci jeho prvního života. Opravdu to zakoušel jako smrt svého druhu. Aby tuto zkoušku překonal, odešel na venkov, založil rodinu a tak patnáct let tam zasvětil psaní knih o historii zbraní, přitom ale metodicky a intenzivně četl především historické práce. Během všech těch let si nikdy nepřestal klást otázku „co dělat?“, „co předávat?“ A odpovědi nalezl právě ve studiu dějin. Historie je, když ji zkoumáme aktivním myšlením, nevyčerpatelným zdrojem úvah. Přistupoval k ní jako myslitel, ne jako učenec ulpívající na nepodstatných detailech. Je to právě studium historie, co mu umožnilo pochopit krizi smyslu civilizace, kterou evropské národy procházejí. A pak na tuto krizi smyslu v četných historických dílech, mám na mysli zejména dvě knihy: Historie et Traditions des européens a Le Samouraï d’Occident, nikdy nepřestal odpovídat.

Continue Reading

Posted in Politika, Historie1 Comment

Hovory s Andreosem, II.

Andreos je v poloutajení působící český rasový teoretik, rasový identitář a zastánce eugeniky, jehož texty již po mnoho let vycházejí na stránkách iniciativy Bratrství. Pokračování je výběrem otázek koncipováno i jako stručný historický přehled pro vážnější zájemce o danou tematiku.  

Continue Reading

Posted in Kultura, Rozhovory, Politika, Historie5 Comments

Deset let ukrajinského úpadku

Euromajdan

Události na Majdanu a jejich následky je třeba chápat nejen jako místní povstání nebo snahu o „demokratické reformy“. Představují klíčový moment v širším geopolitickém boji o vliv ve východní Evropě, v němž se Ukrajina stala ústředním bojištěm.

Autor: Constantin von Hoffmeister

Constantin von Hoffmeister odhaluje [k desátému výročí Euromajdanu], jak západní vliv přetvořil kdysi autonomní Ukrajinu v geopolitické bojiště

Při zkoumání proměny Ukrajiny v posledním desetiletí, zejména od zlomového okamžiku protestů na Majdanu, které začaly 21. listopadu 2013, je zásadní prozkoumat hlubší geopolitické a společenské důsledky těchto událostí. Protesty, které původně vyvolalo pozastavení podpisu asociační dohody s EU ze strany ukrajinské vlády, rychle přerostly v úplný převrat a změnily samotnou strukturu ukrajinské společnosti a její postavení na euroasijské scéně.

Ukrajina, která vznikla po Majdanu, jen málo připomíná Ukrajinu dřívějška. Národ, který se kdysi vyznačoval určitým stupněm rozvoje a soběstačnosti, se od té doby proměnil ve stín své minulosti, v území uprostřed společensko-politického a hospodářského chaosu. Vláda, která nastoupila po těchto bouřlivých událostech – často zesměšňovaná jako klauni, teroristé a narkomani – představuje víc než jen změnu ve vedení státu. Předznamenala radikální odklon od někdejší cesty země, odklon, v jehož důsledku Ukrajina přišla o skutečnou nezávislost a stala se vazalským státem, který je neustále závislý na podpoře zvenčí.

Continue Reading

Posted in Politika, Geopolitika, Historie0 Comments

Argentina jako okno do americké budoucnosti

 

Italští přistěhovalci před Hotel de Inmigrantes

Italští přistěhovalci před Hotel de Inmigrantes

 

Autor: Gustavo Semeria

Argentina je pro Američany jakýmsi vzdáleným zrcadlem, v němž mohou nahlédnout i do budoucnosti svého kontinentu. Má země je zmenšenou laboratoří vlivu migrace: zatímco dobrá migrační politika může zemi proměnit k lepšímu, ta špatná ji může velmi lehce uškodit.

Argentina získala nezávislost na Španělsku v roce 1816, bezprostředně po osvobození Pyrenejského poloostrova zpod napoleonské nadvlády. Nastalo období půtek a bojů jednotlivých caudillos. Skutečné jednoty tak země dosáhla až díky přijetí ústavy, inspirované částečně tou americkou. Celá generace brilantních intelektuálů vedených Juanem Bautistou Alberdim a Domingem Faustinem Sarmientem považovala za klíč ke zdárné modernizaci imigraci z evropského kontinentu, což bylo zaneseno také do článku 25 ústavy: „Federální vláda bude podporovat evropskou imigraci a nebude ztěžovat, omezovat ani nijak danit příchod těch cizinců do Argentiny, kteří sem přicházejí s cílem zušlechťovat zemi, rozvíjet průmysl a přinášet či učit vědy a umění.“

Continue Reading

Posted in Historie, Politika0 Comments

Orgasmus coby zbraň? Pornografie jako židovský antifašistický aktivismus a kulturní terorismus, část 2

Alessandro Allori - Únos Persefony

Alessandro Allori – Únos Persefony (1570)

Autor: Kenneth Vinther 

(První část zde)

Sexuální revoluce coby židovská obrana proti antisemitismu

Už zběžný pohled na intelektuální kořeny sexuální revoluce ukazuje patrný trend vlivných židovských radikálů, prostoupených neutuchajícím a hlubokým nepřátelstvím vůči základním institucím bělošské evropské civilizace: náboženství, zdrženlivosti a pevným tradičním rodinám. Spatřovali v nich totiž „pařeniště“ antisemitismu, tj. zdroj sociálního kapitálu nežidovských Evropanů a tím pádem i hrozbu židovskému společenství. Nejde ani zdaleka o tak nesouvisející fenomény, jak by se snad mohlo zdát. Jak upozornil Kevin MacDonald, tito „židovští intelektuálové i političtí aktivisté se silnou židovskou identitou chápali svou činnost jako prosazování specificky židovských zájmů“. 1] Tyto výpady proti robustní struktuře patriarchální nežidovské rodiny a konvenční sexuální morálce, spolu s nahrazením pevných křesťanských hodnot egocentrickým narcismem osmašedesátníků tak byly motivovány mj. i snahou rozklížit sociální kapitál a soudržnost americké společnosti, a tak vybudovat společnost novou, proti projevům antisemitismu pevně „odstíněnou“.

Velmi dobrým příkladem, jímž jsme se dosud nezabývali, může být Sigmund Freud, který svými útoky proti konvenčním křesťanským pozicím v otázkách sexuální morálky a chování položil pomyslné intelektuální základy teoriím Wilhelma Reicha či Frankfurtské školy. Podobně jako později „frankfurtští“ intelektuálové i Freud chápal své ideje jako „mechanismus k potlačení antisemitismu“ 2] Ve svých textech se pak Freud s chutí vžíval do osobnosti „Hannibala, semitského kartaginského vojevůdce… ve válce s nežidovskou kulturou… a Římem i jeho dědičkou, katolickou církví“, podle něj nenapravitelně prohnilou, utlačitelskou a antisemitskou institucí. 3]

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura0 Comments

Dietrich Eckart a rudý Berlín

Dietrich Eckart

Básník Dietrich Eckart

Autor: Václav Jan

(Předchozí část zde)

Na hřbitově v Berchtesgadenu zapřádám hovor s domorodcem na téma zde pohřbených exponentů Třetí říše. Muž ve středních letech je velice ochotný, ale nepoznám, nakolik ho téma samotné interesuje a nakolik jde z jeho strany o typicky německou vstřícnost k cizincům. Vedeme opatrný dialog a rozpaky rostou, jak se dostáváme k jádru věci a oba váháme, co si o tom druhém vlastně myslet. Když dojde řeč na Paulu, Hitlerovu sestru, muž reaguje překvapivě. Trochu poplašeně se rozhlédne a nápadně ztiší hlas. Tento magický účinek má samotné jméno Hitler, jméno, které není zvykem ve slušné německé společnosti vyslovit. Brzy poté se loučíme.

Ačkoli každý ví, že Obersalzberg byl druhým centrem Hitlerova Německa, celé Berchtesgadensko předstírá, že nikdo takový nikdy neexistoval. Homo economicus se ovšemže nezapře, autokary na tzv. Orlí hnízdo, jak kamennou chatu Kehlstein až po válce překřtili dobyvatelé, lifrují nahoru od rána do večera davy turistů. Zachovalý dům s unikátní vyhlídkou byl pronajat soukromníkovi k provozování hospody, v malém krámku tady prodávají brožury v několika jazycích včetně češtiny, s příslušným protihitlerovským patosem seznamující s historií objektu. Ale v oficiálních materiálech, které rozdávají v městském infocentru, hned vedle hřbitova, se jméno Hitler, natož Eckart, vůbec nevyskytuje. Za přepážkou sedí dvě usměvavá děvčata v bavorských krojích, jedna z nich zjevně východoasijského původu. Rozverně se baví s americkými vojáky, kteří si tu právě domlouvají pronájem vedlejšího kongresového centra. Na dotaz ohledně nějakých materiálů o Hitlerově působení v kraji nereagují ani tak odmítavě či rozpačitě, jako spíše autenticky vyděšeně.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Politika0 Comments

Neznámé megalitické kultury Indopacifiku

Megalit na ostrově Nias, 1915 (zdroj: Ludwig Borutta)

Vesničané táhnoucí megalit na ostrově Nias, 1915 (zdroj: Ludwig Borutta)

Autor: Mars Ultor

Ano, megalitické kultury existují nejen v Polynésii,  ale též v jihovýchodní Asii a Mikronésii. A ani archeologové často nevědí, že se zachovaly dodnes dokonce ve své živé podobě.
Continue Reading

Posted in Historie0 Comments

Třetí člověk na prahu

Neuromancer

Neuromancer

Autor: Karel Veliký

osm odstavců k přelomu časů a proměnám lidství

Připustíme-li si konvenční datování, žije v Evropě Homo sapiens sapiens, tedy člověk anatomicky k nerozeznání od dnešního bělocha, už nějakých padesát tisíc let. Z toho čtyřicet tisíc (a víc) hlavně jako lovec. V tomto článku se nejprve chceme dotknout duchovně-výtvarného projevu tohoto lovce, a to zejména proto, že problematizuje představu či tezi o pozvolném i skokovém vývoji, o rozvoji od nedokonalého malého k dokonalejšímu velkému. Výraz (exprese) paleolitického lovce byl totiž rovnou velký a dokonalý! To až pozdější, povětšinou rytá tvorba mezolitiků upomíná na jednoduché („naivní“) kresby, jak je známe ještě od indiánů devatenáctého století…

Zatím nejstarší doklad umu paleolitického Evropana se nachází v jeskyni pojmenované podle jejího náhodného objevitele v roce 1994 – Chauvet. V žádném případě nejde o dílo výjimečného jedince, jakéhosi Michelangela či Leonarda pravěku, různé obrazy dělí i tisíce let! Nejstarší byly vymalovány před pětatřiceti tisíci lety, kdežto nejmladší o šest tisíc let později: mamuti, nosorožci, bizoni, koně, pratuři, jeskyní lvi a medvědi (ale i sova nebo leopard). Což znamená, že „první člověk“ tu tvořil o patnáct tisíc let dříve než v Lascaux a o sedmnáct tisíc dříve než v Altamiře. Ta stálost, ta trvalost! Otáčející se kolo tisíciletí, prstence pokolení… V poslední dutině nejdále od vchodu je zpodoben „čaroděj“, půl člověk – zpola zvíře. V předchozím prostoru stojí cosi jako oltář, stolový kámen s lebkou jeskynního medvěda. Chauvet přitom není pozdní „vrchol“, nýbrž přímo „počátek“.

Continue Reading

Posted in Historie, Biologie a Ekologie, Prognostika0 Comments

Dietrich Eckart – zaváto sněhem

Zimní pohled na Hochkalter u Berchtesgadenu

Zimní pohled na Hochkalter u Berchtesgadenu

Autor: Václav Jan

Když spisovatel, básník a dramatik Dietrich Eckart umíral o mrazivých Vánocích roku 1923 ve sněhem zavátém Berchtesgadenu, pravděpodobně byl smířen se světem. Odcházel z něj uprostřed milované horské scenérie, navíc s pocitem dobře vykonané práce, s vírou, že se mu podařilo najít muže, který spasí nemocné Německo. Byl přesvědčen, že právě tento člověk vyřeší problémy, které Eckartovu duši drásaly celý život.

Podle některých pramenů byl Eckart prvním, kdo použil v souvislosti s Hitlerem výraz Führer.

Eckart se narodil 23. března 1868 v Neumarktu poblíž Norimberku v katolické rodině, a od malička se odmítal podřídit vedení těch, které nepovažoval za autoritu. Byl proto vyloučen z několika škol. Ostatně svou neústupnost neztratil ani v dospělosti, a už jako etablovaný spisovatel byl uvězněn za účast v souboji kvůli cti. Dostalo se mu univerzitního vzdělání v právech a medicíně, ale vždy toužil hlavně tvořit a hovořit k národu. Po přesídlení do hlavního města napsal několik her zejména pro Pruské královského divadlo.

V roce 1912 vyvolala obrovskou pozornost Eckartova divadelní adaptace Ibsenova Peer Gynta. Do tohoto hrdiny vtělil svou představu nadřazeného germánského hrdiny, bojujícího proti trollům, kteří představují židovskou zkaženost, a musí být poraženi pro znovuobnovení principu nevinnosti. Boj proti trollům je především bojem duchovní síly proti Jörmungandrovi, nepříteli Thóra i lidí. Podle Eckarta takový boj omlouvá i násilí a faustovskému Gyntovi musí být všechny hříchy odpuštěny.

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura, Politika0 Comments

Krátké přání k Vánocům

Štáva, která běží / a se námi třese / nový život svěží…
Má snad být již jen elektrická, bez krve?

Continue Reading

Posted in Historie, Kultura0 Comments

Boj o verginské slunce: Co „makedonská otázka“ vypovídá o nás Evropanech?

Verginské slunce na hoře Levada nad Prilepem

Milník s verginským sluncem a maximalistickou mapou Makedonie na hoře Levada nad Prilepem

Autorka: Juliana R.

výjimečná reportáž k problémům etnogeneze a národní identity

„Makedonie,“ pravil makedonský stařík pokuřující na Magnoliovém náměstí v Bitole pod sochou Alexandra Velikého, „bývala veliká říše. Kdežto Řecko, Řecko bylo maličké, skoro jenom Athény…“

Takoví Alexandrové, pod jakým dýmal historizující děda, stojí téměř v každém městě Severní Makedonie. Polemizují s masivní sochou téhož vojevůdce na pobřežní promenádě v Soluni, metropoli řeckého severu. Je to válka symbolů, co mezi Řeckem a Severní Makedonií zuří už od rozpadu Jugoslávie. Proto se jí také říká boj o verginské slunce, ačkoli v ní jde o víc než jen o starověký znak: totiž o identitu starověké i dnešní Makedonie.

Continue Reading

Posted in Historie, Politika

José-Antonio Primo de Rivera

Falange Espanola

V dubnu letošního roku falangisté protestovali proti znesvěcení hrobu José Antonia podle nového zákona o „demokratické paměti“.

Autor: Robert Brasillach

Po dlouhém měsíci těžko pochopitelného čekání jsme se bez údivu dozvěděli o úmrtí mladého vůdce španělské Falangy – José-Antonia Primo de Rivery – zastřeleného milicionáři, již ho zajali. Nezúčastnil se národního povstání ve Španělsku, ale bez pochyby byl jeho duchem a stát, jenž se zformuje, jak jsme mohli vidět podle Francových proklamací, bude založen v prvé řadě na principech Falangy. Nejsem si jistý, můžeme-li říci, že tento třicetiletý mladík minul svůj osud, avšak padl právě ve chvíli, kdy se jeho jediný současník mezi mladými vůdci Evropy – Léon Degrelle – přibližuje k moci. [1] Díky vysokému citu pro symbol ho falangisté tváří v tvář uprázdněnému místu v čele strany nikým jiným nenahradili. [2]  Nebude ho více ani v budoucnosti, bez ohledu na to, kdo Falangu řídí, nebo dokonce kdy již žádná Falanga nebude. Tento energický mladý stín bude stát mezi neviditelnými rádci Španělska. Věřím, že to bude právě Falanga, jež Španělsko zachrání, a že bez ní nic nezmůže.

Continue Reading

Posted in Historie, Politika, Dějiny ideologií

Holokaust šesti milionů Židů – za 1. světové války

Autor: Thomas Dalton

Budu předpokládat, že laskavý čtenář je obeznámen se základními pilíři takřečeného holokaustu: údajnou smrtí přibližně šesti milionů Židů z nacistických rukou za 2. světové války, velké části z nich ve vražedných plynových komorách. Jednalo se pak o vědomý program Hitlera a jeho nejbližších pohlavárů s nejvyšší prioritou, snad ještě převyšující válečné úsilí, prováděný ovšem s maximálním stupněm utajení. Byl natolik dobře utajen, že se nedochovaly takřka žádné „tvrdé“ a forenzní důkazy této katastrofické, epochální události: žádný „Hitlerův rozkaz“ k vraždění Židů, žádné plány vražedných plynových komor ani jejich fyzické pozůstatky 1], žádné snímky plynových komor ani zplynovaných Židů, žádné pitvy prokazující usmrcení jedovatým plynem, žádné konzistentní ani ucelené záznamy hromadných poprav zastřelením, jejichž počet měl přesáhnout půldruhého milionu, ani žádné doklady o více než milionu mrtvých v ghettech. Nacisté, tito důmyslní ďáblové, dokázali zlikvidovat veškeré důkazy – včetně fyzických pozůstatků skoro všech šesti milionů židovských obětí – aby tak smazali stopy svého hanebného činu. Skuteční géniové zla, tak nám jsou alespoň podáváni.

Continue Reading

Posted in Historie

O osudu Palestinců – tentokrát neeschatologicky

Multipolarita

Multipolarita je velkou příležitostí pro Evropu konečně nabrat vlastní kurz, poslat americké poradce tam, odkud přišli, a začít dělat vlastní politiku.

Autor: Jan Procházka

Ačkoliv jsem se již mnohokrát ve svých úsudcích mýlil, naposledy ohledně rusko-ukrajinského konfliktu, kdy jsem do poslední chvíle nevěřil, v co se tento regionální konflikt nakonec zvrhne, přeci jen bych se pokusil extrahovat z probíhajícího konfliktu v Pásmu Gazy jakási poučení o povaze světa, do kterého nyní vstupujeme.

Předně, nemyslím si, že by Palestinci z Pásma Gazy mohli v probíhajícím konfliktu „zvítězit“, ať už se tím myslí cokoliv. A nemyslím si, že srovnání s jomkipurskou válkou (1973) je v tomto případě trefné. V roce 1973 čelil Izrael plnohodnotné frontální invazi dvou průmyslových a moderně vyzbrojených států, jakož i tisíců dobrovolníků z Iráku, Jordánska a Severní Afriky – a Izrael navzdory počátečním neúspěchům, kdy vše vypadalo ztraceně, stejně dokázal uhájit svou existenci. Egyptský prezident Anwár as-Sádát se nechal Američany podplatit, stal se jakýmsi „egyptským Gorbačovem“ (také za to dostal Nobelovku), načež byl za svou zradu zavražděn, Syřané se stáhli zpět snad pod hrozbou jaderného úderu na Damašek (ověřit to s jistotou kromě spekulací v literatuře nemůžeme, ale podle odhadů držel Izrael již v 60. a 70. letech patrně deset nebo dvacet jaderných bomb).

Continue Reading

Posted in Texty, Geopolitika, Historie, Analýzy

Clotilde Vennerová: Žena a surhumanismus

Nadčlověk

„Nadčlověk je především tvůrce, budovatel, vynálezce, někdo, kdo se povznáší nad obyčejné lidství…“ Clotilde Vennerová

Clotilde Vennerová, vdova po Dominiquovi Vennerovi (nietzscheovské osobnosti par excellence), odpovídá na dotazy francouzské Nietzscheho akademie.

Nietzsche Académie: Jak důležitý pro vás Nietzsche je?

Clotilde Venner: I když jsem studovala filosofii, nemyslím, že bych ho před čtyřicítkou niterně chápala. K tomu je zapotřebí určité zralosti. Na Nietzschem si cením jeho úžasně obrodného a vyvažujícího čtení řeckého světa. Po celý středověk a raný novověk jsme totiž u Řeků viděli hlavně logos ve smyslu racionálního uvažování, ačkoli oni pod vlivem předsokratiků a tragiků stavěli rozumové schopnosti na roveň životní síle. Nietzsche nás nutí Řeky milovat a chápat. Další stránkou jeho myšlení, které si cením, je důležitost, jakou přikládá tělu, ne v současném hédonickém a narcistickém smyslu, ale v tom, že tělo nelze oddělovat od duše. Pečujeme-li o svou duši, ani v nejmenším to není činnost povrchní a marnivá: „Jak se právě ty, máš živit, abys došel svého maxima síly, virtù v renesančním stylu, od moralinu osvobozené ctnosti?“ Ecce homo. Pro mě je myslitelem životní síly [vitalismu], to se mi na něm líbí nejvíc. V Genealogii morálky rovněž napsal: „Naše myšlenky nekoření v našem rozumu, ale v nás, v našem těle, v naší tělesnosti, v našem nejhlubším bytí.“

NA: Co znamená být nietzscheán?

CV: Znamená to chtít se pořád překonávat, povznést se nad sebe, nespokojit se s tím, čím jste, nebo s tím, čím by vás chtěli mít druzí. Znamená to být podněcován vnitřním napětím, které nás nutí tvořit. Nádherně tenhle duchovní podnět, přicházející k nám od Řeků, tlumočí homérská triáda Dominiqua [Vennera]: p ř í r o d a  jako  z á k l a d,  v ý b o r n o s t  jako  c í l,  k r á s a  jako  o b z o r.

Continue Reading

Posted in Filosofie, Kultura, Rozhovory

Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

Rudolf Jičín19. března 1933 se v Hradci Králové narodil filosof a archivář Rudolf Jičín. V letech 1952 – 57 studoval na FF UK filozofii a historii, logiku u prof. O. Zicha. Doktorát filozofie získal v roce 1969 na UP v Olomouci u prof. Josefa Ludvíka Fischera (mj. autora dvoudílné Krise demokracie).

Filozoficky se hlásil zejména k Schopenhauerovi, Nietzschovi, Spenglerovi a Ladislavu Klímovi. Ze současných českých filozofů mu byli blízcí pouze Milan Středa a Zdeněk Vašíček. V sociologii se zabýval úlohou davů v současné společnosti (jako Ortega de Gasset), v logice teorií deskripce (Carnap, Vašíček).

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív