Délský potápěč

Louis-Ferdinand Céline

Autor: Armin Mohler

Poslední Francouz a fízl Jünger… Někdejší tajemník Ernsta Jüngera, autor standardní příručky Konservative Revolution in Deutschland 1918–1932, o svém setkání s Louis-Ferdinandem Célinem v druhé polovině padesátých let.

Louis-Ferdinand Céline, veliký berserk francouzského básnictví, je mrtvý. Když se v novinách objevilo první nesmělé oznámení, že prý je těžce nemocný, byl ve skutečnosti již mrtvý a pohřbený. Zpočátku se ani nevědělo, kde je pochovaný. O bližších okolnostech jeho smrti postupně prosakovaly zprávy, jaké by si mohl vymyslit on sám.  Zatímco vdova byla s několika málo přáteli na hřbitově, do domu se kdosi vloupal a odcizil část rukopisů (neznámí je pak tu a tam nabízeli ke koupi v antikvariátech). Rukopis, na němž pracoval naposledy a který ještě ležel na pracovním stole, zloději nevzali. Poslední nedokončená věta pojednává o Číňanech, kteří proniknou až do Cognacu a tam propadnou ožralství.

Célinův vpád do Académie Franҫaise a Sorbonnou starostlivě opečovávané literární zahrady v roce 1932 je poslední velkou událostí francouzského básnictví. (Nikoli literatury.) První jeho tehdy vyšlý román Voyage au bout de la nuit (Cesta na konec noci – název je převzatý z písně o Berezině od Švýcarů, kteří s Napoleonem táhli do Ruska), vynášející nejen argot, nýbrž především mluvenou, žitou, nasupenou a zajíkavou řeč, dodal poezii jeho země ještě jednou novou sílu. Muži jako Sartre či Malraux přes všechny ideologické rozpory vždy znovu uznávali, že bez tohoto průlomu by většina z toho, co bylo od té doby ve Francii napsáno mimo klasické schéma nebyla možná.

Continue Reading

Ve skutečnosti bude vždy existovat napětí mezi jádrem a periferií, tím pádem budou vždy probíhat konflikty a vždy se budou odehrávat dějiny.

Autor: Jan Procházka

Pokud by všechny státy světa měly stejné podmínky k podnikání, stejnou kupní sílu, stejnou geografii, stejné obyvatelstvo, rovný přístup k oceánu, k mezinárodnímu obchodu, ke zdrojům, nerostným surovinám a dopravním koridorům, pokud by všechny státy měly podobnou rozlohu, polohu, přirozené hranice, síť splavných řek i stejné dějiny, nebyl by k násilí žádný jiný důvod než čirá zlovůle. Problém je v tom, že pevniny, oceány, zdroje a koridory jsou a vždy budou na zemi rozloženy nerovnoměrně.

Continue Reading

„Stává se z nás jen česky mluvící masa.“ Václav Černý

V tom je poslání vysoké literatury a osobního příkladu jejích autorů.

Václav Černý je takovým autorem. Antonín Bělohoubek, dělník z donucení, ho navštěvoval po sedmnáct let (1971–1987) takřka každý týden, a rozmlouvali spolu i několik hodin. Výbor ze svých záznamů zveřejnil pod názvem Rozmluvy s Václavem Černým (Praha: Primus, 1998). Přemnohé Černého odpovědi jsou svědectvím o mravní a intelektuální úrovni představitelů tehdejšího disentu (a jako takové se již v době vydání přestávalo hodit), výpovědí o jeho zákulisí a dobové situaci, těm se zde však důsledně vyhýbáme. Pro náš stručný výběr jsme upřednostnili výpovědi osobní a nadčasovější…

Jste obklopen knihami – jako velký knihomil?

Víte, knihy, to je hrozná věc! Vidíte u mě tu záplavu. Nevím si s ní rady. A to myslím doopravdy! Radím vám, abyste byl velice přísný ve výběru knih pro svou knihovnu. Nemilosrdně vyřazujte všechno, co už nebudete potřebovat. Hlavně různou beletrii a vůbec knihy, které jednou přečtete a víte, že se k nim už vracet nebudete. (1972)

V jakém asi poměru je teď u vás čtení prózy a poezie?

Bývaly doby, kdy jsem hltal hlavně poezii. Teď ji čtu už méně. Myslím si, že poezii je třeba číst i ve stáří. (1976)

Continue Reading

Vedle ilegálních Ecrits de Guerre jsou k dispozici i kritická vydání listů, v Cahiers Céline 7 a Lettres des années noires

Autor: Redakce

Původním naším záměrem bylo připravit k českému vydání Célinovy veřejné listy psané za války pro francouzský kolaboracionistický tisk. Vyšly takřka v úplnosti „ilegálně“ roku 1990 v Paříži pod názvem Ecrits de Guerre u poloanonymních Nouvelles Éditions [Les Amis de Gustave Le Bon], a ještě před několika lety je nabízel katalog nakladatelství L’Homme Libre. Avšak poznámkový a jiný aparát k tak svébytným dokumentům, jakými dnes tyto dopisy pro českého čtenáře nesporně jsou, by přesáhl únosnou míru; pozornost v céliniích jsme proto přenesli jinam. V dalším článku se k „psaním z války“ vrátíme alespoň na stránkách Délského potápěče. Zde prozatím ostře vybroušená (a námi krácená) předmluva pisatele, skrývajícího se za šuansky znějícím nom de guerre: Caradec

Představovat Célina?

Jaká domýšlivost!

Třicet let po jeho smrti nás jeho stín osvěcuje, jeho světlo oslňuje.

Continue Reading

Plakat nebudeme

Autor: Constantin von Hoffmeister

Měl být skálou. Petrovým nástupcem. To, co jsme dostali, bylo uklouznutí, povzdech, měkký rozklad oděný do bílého. Vatikán přestal být pevností a stal se uprchlickým táborem, jehož brány se dokořán otevíraly pro každého cizince, každého nevěřícího, každý hlas, který se protestem a samolibým kraválem dožadoval vstupu. Papež František promlouval hashtagy a mumláním. Omlouval se za hříchy Západu těm, kdo vypálili jeho katedrály. Hřích se rozplynul v utrpení. Řád se rozpadl v empatii. Kristovo evangelium se proměnilo v příručku „oddělení lidských zdrojů“ pro globální Jih, rozdávanou jako pamflet na obědě v Davosu. Papež František poklekl před kamerou. Plakal za „lidi bez dokladů“, zatímco na nenarozené se zapomínalo.

Pastýř tradice se odvrátil od posvátné paměti. Latinské mše byly omezeny. Barokní stíny kadidla a viny se rozptýlily. Místo nich se na Svatopetrském náměstí třepotaly duhové vlajky. Pronášel projevy o „inkluzi“, kázal o „toleranci“, trval na tom, aby církev „přijala“ ty, kteří ji chtějí zbavit tajemství. Jeho slova o klimatu připomínala slova byrokratů z Bruselu. Jeho názory na kapitalismus se shodovaly s názory byrokrata z Buenos Aires. O hranicích mluvil, jako by hráze a limity nikdy neexistovaly. Jeho encykliky odrážely legislativní návrhy OSN. V jeho encyklice Fratelli Tutti („Všichni bratři“) byl každý bratr učiněn stejným, každá duše vtěsnána do stejnosti.

Božské se stalo rovností.

Tělo Kristovo bylo rozčleněno na nevládní organizace a kvóty pro migranty.

Continue Reading

Oběti Katyňského masakru

Autor: A. J. Tůma

Když bylo východní Polsko v září 1939 obsazeno Stalinovou armádou, začaly okamžitě deportace do gulagů a masové zabíjení. Sověti cíleně likvidovali zejména polskou elitu.  Koncentrovali tisíce vojenských, policejních a zpravodajských důstojníků, soudců, kněží, lékařů, inženýrů, spisovatelů či učitelů ve speciálních táborech v Kozelsku, Starobělsku na Ukrajině a na ostrově Stolbnyj v Seligerském jezeře. Už začátkem roku 1940 Stalin s Berijou rozhodli o fyzické likvidaci těchto vězňů. Masakr se odehrál během dubna a května 1940, tedy právě před 85 lety. Exekuce probíhaly hlavně za tmy, hlavně v lesích poblíž vesnice Katyň ve Smolenské oblasti. Vražedná komanda zabila každou noc až 250 mužů. Byli stříleni ranou do týla, většinou ve speciálních odhlučněných místnostech, někteří pak rovnou venku u vykopaných masových hrobů. Krátká registrace vězně, poprava, vhození do jámy. Průměrně jedna vražda každé tři minuty. Katyň se stala symbolem. Ale NKVD v téže době pořádala popravy Poláků i na mnoha dalších místech. Celkový počet obětí tohoto zhruba dvouměsíčního řádění se odhaduje na 25 000.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Jeroným Černý

Dne 7. dubna 2025 uplyne čtyřicet let od úmrtí Carla Schmitta, jednoho z nejvlivnějších a nejvýznamnějších politických a právních myslitelů 20. století. Schmittova analýza suverenity, politické teorie a vztahu mezi právem a mocí je dnes stále relevantní, zvláště když se podíváme na geopolitické rozdíly mezi Evropskou unií a politickými systémy, které vykazují větší rozhodovací akceschopnost – například trumpovským či putinovským cézarismem. Jeho koncepce nepřítele, suverénního rozhodování a kritika liberalismu nabízejí cenné nástroje k pochopení současného úpadku evropské liberální moci, čehož jsou si vědomi např. čínští, japonští či ruští státovědci.

Carl Schmitt se narodil 11. července 1888 v Plettenbergu, městě v pruské části Německa, do katolické rodiny nižší střední třídy. Jeho rodiče byli zbožní katolíci a tento náboženský vliv hrál klíčovou roli v jeho rané výchově i v intelektuálním formování. Vyrůstal v prostředí, kde se katolická identita stavěla do opozice vůči protestantské dominanci v Prusku, což formovalo jeho skepticismus vůči liberalismu a parlamentarismu. Podle Reinera Schürmanna (Heidegger on Being and Acting, 1987) byla Schmittova nedůvěra k sekulárnímu liberálnímu univerzalismu zakořeněna právě v tomto katolickém partikularismu, který není monistický.

Continue Reading

Kalmarská unie (1397 – 1523)

Autor: Jan Procházka

– geopolitika je klíč!

Pojem Skandinávie sensu stricto zahrnuje tři monarchie s členitým pobřežím na severních poloostrovech Evropy: Dánsko, Švédsko, Norsko, které v době Kalmarské unie tvořily jeden stát, mají velmi podobné jazyky, stejné luteránské náboženství i protestantskou mentalitu a přírodní podmínky. Název Skandinávie (Skandinávský poloostrov) je odvozen od historického regionu Skåne [skuóne] na jihu Švédska. Dánsko se rozkládá na Jutském poloostrově. Název poloostrova je odvozen od mocného germánského národa Gótů (Jutů), kteří třikrát v dějinách převálcovali Evropu, poprvé v době stěhování národů, podruhé v době normanských výprav v 10. a 11. století, potřetí v době Třicetileté války. Na dávnou gótskou přítomnost lze usuzovat z místních názvů Götaland [jetaland], Göteborg [jeteborj] nebo ostrov Gotland v Baltském moři.

Continue Reading

Marxismus-leninismus a Platónův komunismus, přestože se liší ve svých historických a filosofických základech, sdílejí společnou víru v elitní vedení.

Autor: Ladislav Olešovský

Ačkoliv marxismus-leninismus a Platónův komunismus vycházejí z rozdílných filosofických základů a historických kontextů, obě ideologie sdílejí podobný pohled na centralizovanou vládu elit, která má řídit stát ve prospěch celku. Tento systém se soustředí na výchovu ideově a ideologicky čistých vůdců, kteří mají být považováni za nositele pravdy a spravedlnosti, i když to často znamená omezení osobní svobody nebo autonomie.

Platónův kasárenský komunismus je koncept, který se nachází v jeho díle Ústava. Platón v této idealizované vizi státu navrhuje, aby společnost byla rozdělena do tří základních tříd: vládci (filosofové), strážci (vojáci) a dělníci (obchodníci, řemeslníci a rolníci). Vládu mají vykonávat filosofové-králové, kteří mají nejvyšší moudrost, neboť pouze oni dokážou poznat věčný řád a Pravdu. V rámci tohoto modelu je všem vládnoucím filosofům a strážcům zakázáno vlastnit majetek nebo mít rodiny, čímž se zajišťuje, že nebudou motivováni osobními zájmy. Jejich život je celý podřízen státní službě. Tento koncept kasárenského komunismu znamená, že se všichni filosofové a vojáci živí společně, bez individuálního majetku, a jsou zcela soustředěni na správu státu.

Continue Reading

Ilustrační foto: Kdo jsou Židé v Trumpově vnitřním kruhu? (Horní řada, zleva: Laura Loomer, Jared Kushner, Ivanka Trump, Stephen Miller. Spodní řada: Howard Lutnick, Lee Zeldin, David Friedman, Miriam Adelson.) Zdroj: Who are the Jews in Trump’s inner circle and how will they affect his second term? Times of Israel, 19. listopadu 2024.

Na tento komentář jsem narazil na stránkách Unz Rewiev pod článkem Jeffreyho D. Sachse What Ails America – and How to Fix It (Co trápí Ameriku – a jak ji vyléčit; 25. listopadu 2024). Nechci tvrdit, že bych jej podepsal v plném znění – osobně chovám přece jen více optimismu stran možnosti dosažení pozitivního výsledku v podobě vytvoření nové, nežidovské a politicky neliberální elity – rozhodně si však zasluhuje širší cirkulaci.

Kevin MacDonald

Autor: Anon[427]

Ameriku „trápí“ Židé. Ne „pravicoví“ Židé nebo „levicoví“ Židé. Ne republikánští Židé nebo demokratičtí Židé. Ne „globalističtí“ Židé nebo „nacionalističtí“ Židé. Ne sionističtí Židé nebo komunističtí Židé. Ne zbožní Židé nebo ateističtí Židé. Ne Židé střihu George Soros/MSNBC/NYTimes/mediální mogulové nebo Židé střihu Gad Saad/David Sacks. Jen Židé. Židé jsou problém. Židé jsou to, co nás sužuje.

A nejinak tomu bylo v doslova každé zemi, kde se kdy usadili – všude a vždy v jejich dějinách. Jejich mizerné chování bylo hlavní příčinou jejich vypovězení z více než 109 zemí v doslova tisíci (přes 1030 zdokumentovaných) případů. Židé nám ovšem (zcela neironicky) vysvětlují, že příčinou jsou předsudky všech ostatních, nenávist a závist vůči jejich nedostižnému intelektu, morálce a postavení B-hem vyvoleného národa.

Continue Reading

Jurij Mamlejev – Šatuni

Úryvek z románu u nás dosud neznámého ruského prozaika Jurije Mamlejeva Šatuni *

Večer přišel Alexej do Annina pokoje téměř v slzách.

V prostředí, ve kterém Anna žila, znamenaly život a metafyzika totéž. Žít rovnalo se prostoupit vlastní život věcmi onostrannými; proto tu láska nejednou splývala s uznáním vnitřního světa a takové uznání nebylo jenom přívažkem k lásce nebo mlčenlivým přitakáním.

Aljoša k tomuhle prostředí tak docela nepatřil; přitahovalo ho a zároveň děsilo; ale byl zamilován – dlouho a neopětovaně – do Anny, zamilován zčásti kvůli její záhadnosti, sounáležitosti s tím temným, iracionálním prostředím.

Dnes navíc chtěl v Annině osobě přesvědčit všechny ty podivné lidi, kteří toho na sebe vzali příliš mnoho, že pevná víra v Boha je pro člověka nadále spolehlivou oporou uprostřed všeho toho metafyzického chaosu, uprostřed toho padajícího listí smrtí, ohavných strojů a k šílenství vybičovaných mozků.

Continue Reading

Alfred Thayer Mahan (27. září 1840 – 1. prosince 1914)

Autor: Jan Procházka

V 19. století načrtl významný americký politický geograf Alfred Mahan v díle The Influence of Sea Power upon History, 1660-1783 model střetávání dvou typů civilizací: Civilizace mořská („Ocean Power“) a civilizace kontinentální („Continental Power“). Mořská civilizace je civilizací mezinárodního obchodu. Její páteř tvoří loďstvo, díky kterému v čase míru kontroluje světový obchod, v čase války kontroluje světové oceány, drží strategické úžiny a důležité přístavy. Oproti tomu kontinentální mocnost leží ve vnitrozemí a vojenská síla kontinentální moci se opírá o dělostřelectvo a pěchotu. Protože kontinentální síly nemají obvykle kvůli námořní blokádě ze strany oceánských sil přístup k volnému nemrznoucímu oceánu, tvoří dopravní páteř kontinentálních mocností železnice.

Mahanův model vlastně obnovil jedno z hlubokých antropologických dělení lidstva na „Írán a Turán“, národy spjaté s konkrétní zemí oživující produktivní síly zemědělství a průmyslu na jedné straně, a kosmopolitní vlastníky spekulativního kapitálu, obchodníky usazené v přístavech na druhé straně. (Ostatně už Platón v Zákonech uvádí, že ideální stát nesmí být přístav.)

Continue Reading

Horst Wessel a jeho vrah

Autor: Václav Jan

Mrazivá lednová noc před pětadevadesáti lety. Do berlínského činžáku na Große Frankfurter Straße vniká skupinka mladíků – pouličních rváčů a pasáků, organizovaných komunistů. Zvoní u bytu Horsta Wessela. Když Horst otevře dveře, poznává v některých výrostcích bývalé kumpány své družky. Než se vzmůže na odpor, jeden z nich, Albrecht Höhler, vytáhne pistoli a stiskne spoušť. Zpráva o zranění vedoucího místního oddílu SA se rychle roznese po okolí. Zraněnému spěchají na pomoc kamarádi. Na místě činu se brzy objeví také lékař, jistý Max Selo, který bydlí v sousedství. Je to ovšem Žid. Buď samotný Horst, nebo některý z jeho soudruhů ho proto odmítnou. Než se dostaví jiný lékař a než pak přijede sanitka, uběhne drahná doba. Do rány se dostane nečistota. Těžce raněný umírá na sněť po více než měsíci horečnatého deliria v nemocnici ve Friedrichshainu.

Je 23. února 1930. Horst Wessel se nedožil ani třiadvaceti let. I proto se z něj rychle stává Ježíš Kristus nacionálně socialistického náboženství.

Continue Reading

Ťiang Čching – Konfuciánský ústavní systém (Filosofia, 2020)

Autor: Ladislav Malý

Kniha ke studiu aneb jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost

Nedávno jsem si koupil knihu s názvem Konfuciánský ústavní systém (nakl. Filosofia, 2020). Napsal ji čínský současně žijící autor, vědec, Ťiang Čching, v překladu Milana Kreuzziegera. Zajímavé: obecně se říká, že v Číně probíhá jakási digitální diktatura, anebo taky diktatura a cenzura komunistická, ale při četbě textu pana Ťianga čtenář s úsměvem nabývá přesvědčení, že to všechno jsou na současnou Čínu nenávistné pomluvy.

Autor se zabývá novým sociopolitickým systémem, který by byl pro Čínu nejvhodnější, a vychází přitom z Konfucia (Konfucius 551–479 po Kr., v té době v Evropě kulminovala řecká kultura a filosofie – pozn. LM). Knížku jsem přečetl se zájmem a chutí, a protože má lidem zajímajícím se o politiku co říci, udělal jsem pár rešerší, s nimiž vás teď stručně seznámím.

Podle Ťiang Čchinga je nejlepším sociopolitickým systémem pro Čínu, a nejen pro ni, tzv. Cesta lidské autority, jejímž základem je otázka tří forem politické legitimity. Legitimita je rozhodující faktor pro určení toho, zda má vládnoucí právo vládnout. Cesta lidské autority – tvrdí autor –, spojuje tři sféry, což znamená, že politická moc, má-li být legální a spravedlivá, musí se opírat o tři druhy legitimity: Nebe, Země a Člověka.

Continue Reading

„Demokracie“ pak znamená, že subjekty přijímající toto dobrodiní (jehož obsahem může být v podstatě cokoliv od institucionálních směrnic stanovujících detaily povoleného myšlení i osobního chování až po fyzické útoky na ulici) se musí poníženě a bez jediného slůvka vzdoru podřídit – jakkoliv jsou jim jejich autoři a vykonavatelé podle práva rovni a nevládnou žádnou formálně vymezenou kněžskou ani jinou autoritou.

Autor: Doug Smythe

Bůh a morálka se v naší společnosti netěší příliš dobré pověsti. Oblíbený spisovatel a „slavný vědec“^TM Richard Dawkins shrnuje ortodoxně liberální pohled na Boha ve svém  krátkém vyjádření následovně:

Continue Reading

Dvě Zla a malé, již potlačené…

Autor: Jan Procházka

Seznámení se zemí, kterou se Donald Trump prý chystá vybombardovat, a jaké důsledky to může přinést, pokud nejde jen o silácké výhrůžky.

Írán (v perštině Érán šahr „Království Árjů“), historicky Persie, má skoro 90 milionů obyvatel a rozlohu 1,6 milionu km², čili jako čtyři a půl Německa. Írán má skvělé přirozené hranice, strategickou polohu, vyhraněné národní sebevědomí i hlubokou tradici vlastní státnosti. Geopolitickou orientací, polohou, příznivou (kontinentální) strukturou a rozložením obyvatelstva, zaměřením na průmysl a nucenou izolací od mezinárodního obchodu se Írán řadí k posledním zbývajícím pevninským silám (v protikladu k oceánským). Lze v této souvislosti zmínit i specifika íránského bankovnictví: Bankovní zákon zakazuje lichvu a burzovní spekulaci. Saldo zahraničního obchodu má Írán kladné, platební bilanci aktivní a zahraniční zadlužení nízké (to vše snad i vzhledem k sankcím).

Írán sedí v jižní části Eurasie mezi makroregiony Blízkého východu a Indického subkontinentu zaokrouhlený hraničními horskými pásmy, Kaspickým mořem a Indickým oceánem. Historickou Persii (dnešní Írán, Afghánistán, Tádžikistán, případně i současný Turkmenistán a Uzbekistán) můžeme označit britským koloniálním pojmem Střední východ.

Continue Reading

Horní mapka ukazuje republikánské červené státy a demokratické modré státy; mapka níže rozložení sil mezi Unií a Konfederací v roce 1861; v rámci Spojených států dochází k vnitřnímu pnutí a konfrontaci mezi regionem příznačně nazývaným „Nová Anglie“ a jakýmsi „Americkým Ruskem“ velkých rovin pokrývajícím Velké pláně a povodí Mississippi

Autor: Jan Procházka

Řada komentátorů si všímá, že ve Spojených státech je nakročeno s rostoucím napětím ve společnosti k nové občanské válce (1861 – 1865). Dnes v Americe existuje značný rozdíl mezi obyvateli venkova na jedné straně a obyvateli měst na druhé straně. Ve státech, které jsou zemědělské, kde se provozuje těžba a těžký průmysl (Velké pláně a řeka Mississippi), s převahou venkovského obyvatelstva a maloměsta, vedou Republikáni, zatímco v pobřežních pásech (východním a západním), které jsou urbanizovány, kde bují sektor služeb, financí, obchodu, kde sekundárnímu sektoru vévodí vojensko-průmyslový komplex a informační technologie, vedou Demokraté.

Na mapě USA vykrystalizovalo geografické omezení, které nelze téměř nijak přesáhnout. Situace nápadně připomíná americkou občanskou válku mezi Unií a Konfederací. To, co platí pro všechny pevniny, platí i pro Spojené státy – i v jejich rámu existuje napětí mezi jádrem a periferií. A protože USA jsou konvenční silou nepřemožitelné (stejně jako Rusko nebo Čína), jediné, co mohou jejich protivníci činit, je přiživovat tento proces, tedy v praxi podporovat odtržení Texasu či Kalifornie, a vytvořit Američanům jejich vlastní Ukrajinu. Tak snadné jako v Rusku oslabeném v období „smuty“ 90. let to ovšem nebude, jelikož obyvatelé jednotlivých amerických států nepatří na rozdíl od Ruska k žádné vlastní národnosti, ani mezi nimi neexistují staleté křivdy. V 19. století počítali američtí demokraté (Manifest Destiny) přirozeně s tím, že civilizační jádro Ameriky by mělo být uvnitř kontinentu na Mississippi. Ovšem když za prezidenta Wilsona a ještě později za pokračování světové války převzaly Spojené státy bývalé Britské impérium a jeho roli ve světě, přirozeně nabyly souběžně s tím i „oceánskou“ sídelní strukturu, v níž dominuje přelidněný pobřežní pás (s oligarchickou kastou ovládající přístavy, banky a klíčová ministerstva) s populačně vyhnívajícím vnitrozemím, které „Atlanťanům“ dosud stále generuje pšenici, měď, uhlí, zemní plyn a blonďaté manželky.

Continue Reading

Alexej Pludek (Československý voják, 1973)

Autor: Jeroným Černý

Dne 29. ledna uplyne 102 let od narození Alexeje Pludka, spisovatele, novináře a dramatika, který se v české literatuře stal nejen známým pro svou tvorbu, ale i pro své politické postoje, které vzbuzovaly a vzbuzují u liberálně demokratické veřejnosti náležitý odpor. Jeho dílo je dodnes záhadou pro ty, kteří hledají jednoduché odpovědi. A stejně tak je jeho postava příkladem složitého vztahu mezi literaturou a politikou, mezi národem a ideologií.

Pludek, spojený s normalizačním obdobím, představoval jednu z těch postav, které se ve stínu mocných institucí snažily využívat slovo jako nástroj pro formování kolektivní identity. V jeho tvorbě rezonuje silný vlastenecký tón, kde se často vyzdvihují české a slovanské hodnoty, historie a kultura, rovněž také neskrývaná etnická hlediska, ať už v historických románech nebo v jeho fantastických příbězích. Ale za tímto nacionalismem se skrývá především antiliberalismus, touha po návratu k pevným kořenům, které by podle něj zaručily stabilitu národů. Jeho vděk socialismu a KSČ ve 20. století byl neochvějný a neskrývaný.

V roce 1968, kdy plály naděje na liberalizaci a vpuštění západních Němců a sionistů do ČSSR, Pludek patřil k těm, kteří neviděli nic než nebezpečí v dekadenci západního světa, tedy její další reimport.

Continue Reading

Soudě podle projevů izraelských vůdců se zdá, že velká válka je na spadnutí

Autor: Jan Procházka

– komentář k současné krizi v Sýrii

Hle, dávná sionistická myšlenka vytvoření Velkého Izraele je opět o krok blíže. V izraelském zpravodajství se o ní hovoří celkem otevřeně a zároveň prakticky představuje politický program vládnoucí militaristické strany Likud. Nemá smysl moralizovat, je to geopolitika, ale ano, také mi vadí ta nevyrovnanost, kdy jeden „vytváří nárazníkové pásmo“, zatímco druhý provádí „nevyprovokovanou agresi“. Asi jako když proti sobě šachují na šachovnici černý s bílým. Černý začne brát jako první, čímž se provedl „nevyprovokovanou agresi“, zatímco bílý byl její nevinná oběť.

Doposud měli Izraelci určité zábrany. Ostatní regionální hráči drželi celkem silné pozice v okolních zemích. Írán měl přes šíitskou Sýrii a Irák pozemní zásobovací koridor do Libanonu pro vyzbrojování Hizballáhu. Turci vyzbrojovali své bratry v Gaze (málo se o tom ví, ale turecká vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje je stejně jako Hamás pobočkou Muslimského bratrstva, vlivné organizace s neformálním sídlem v Kataru, jejíž politický program spočívá v obnovení Arabské říše.)

Continue Reading

„Jean-Marie Le Pen obklopen svou rodinou byl dnes ve 12:00 povolán zpět k Bohu.“ (20. června 1928 La Trinité-sur-Mer – 7. ledna 2025 Garches)

Autor: Jean-Marie Le Pen

Do angličtiny přeložil Guillaume Durocher

Poznámka G. D.: Následující řádky jsou překladem závěrečných odstavců první části autobiografie Jean-Marie Le Pena Mémoires: Fils de la nation (Paris: Muller, 2018), s. 402-403.

…v konečném hodnocení 2. světová válka zůstává pouhým detailem dějin – detailem využívaným k ideologickým účelům.

Dnes se ale celé evropské dějiny staly terčem ohromných lží a překrucování, jehož cílem má podle mého mínění být vštípit Evropanům vedle kajícnosti také nenávist k sobě samým, svému původu i výchově, a tak ospravedlnit, abychom připustili invazi, velkou výměnu a dekadenci bez nějakého zásadního odporu. Nejhorší na celé věci ale jistě je, že útočí hlavně na mladé, zranitelné, děti a dospívající, bez možnosti volby vystavené státnímu vzdělávacímu systému.

Continue Reading