Délský potápěč

Platón

Autor: Jeroným Černý

Přijměme na okamžik – jako metodický experiment s přísnými mantinely – hypotézu jednotného pole vědomí: vědomí je individuálně prožívané, ale jeho ontologický nosič je jednotný. Nejde o pole v prostorovém smyslu, nýbrž o intencionální horizont, který předchází každé tematizaci a do ní se vždy znovu vrství. Za této hypotézy se promění pořadí otázek: nepůjdeme od partikulárních jevů k obecným zákonům, nýbrž od Jedna (τὸ ἕν) k mnohosti; od toho, co je apofaticky nevyjádřitelné, k tomu, co je katafaticky formulovatelné. Takový obrat není pouze metafyzický, nýbrž přesněji henologický: nezkoumá jsoucno jako jsoucno, ale samotnou jednotu, která dává možnost jakékoli ontologii. A protože jednota nepůsobí jako další „věc“ mezi věcmi, nýbrž jako formativní princip, je nutné připojit ještě druhý, doplňkový registr: protologii, totiž myšlení o prvním, o tom, co předchází i samotné logické artikulaci – arché nikoli jako nejvyšší rod, ale jako před‑kategoriální zdroj míry a formy.

V prvním díle bylo naznačeno, že Jedno nelze chápat jako první článek řady, nýbrž jako před‑číslo a před‑kategorii; jako to, co dává míru (πέρας) neurčitému (ἄπειρον) a spolu s neurčitou dvojicí (ἀόριστος δυάς) konstituuje oblast inteligibilního. Aristotelův referát o Platónovi v Metafyzice se při četbě vedené Realeho rekonstrukcí stává klíčem: čísla, tvary a ideje nevznikají přidáním něčeho k ničemu, ale aktualizací rozptýlené plurality skrze působení jednoty. Neurčitá dvojice sama není „látka“ v aristotelském smyslu; je to pluralita bez míry, otevřenost bez vnitřního uspořádání, metafyzická chóra pro vznik inteligibilního řádu. Jedno pak není výslednicí, nýbrž principem formování: ne entitou, ale výkonem míry, jenž z neurčité otevřenosti vyřezává stabilní struktury.

Continue Reading

Joscelyn Godwin: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a v přežívajícím nacismu

Český překlad vyjde 27. listopadu 2025 ve spolupráci nakladatelství Horus a Malvern

Arktos je první knihou, která se věnuje archetypu pólu – v jeho nebeské i pozemské podobě. Joscelyn Godwin zkoumá legendy o dávném Zlatém věku, který podle některých skončil prehistorickou katastrofou – posunem zemské osy. Současný sklon Země je zkoumán ve světle nejnovějších geologických teorií, stejně jako předpovědi dalšího možného posunu pólů. Nevyhýbá se ani kontroverzním tématům, jako jsou nacistické okultní teorie, tajné základny v Antarktidě, UFO či mytologie Hyperboreje. Na rozdíl od senzacechtivých výkladů nabízí autor kritický pohled podložený rozsáhlým studiem pramenů v několika jazycích.

Tato fascinující a místy až mrazivá výprava do světa kosmologie, okultismu, konspiračních teorií i radikálně výstředních proudů odhaluje překvapivá tajemství pólů a zemí pokrytých věčným ledem. Ukazuje se, že trvalá fascinace těmito myšlenkami je součástí „polární tradice“ – skryté moudrosti, která se v průběhu dějin znovu a znovu vynořuje.

Arktos tak představuje jedinečnou syntézu vědeckých teorií, esoterických tradic a kulturních mýtů, která čtenáře zavede do fascinujícího světa „polárního archetypu“.

Knihu lze předobjednat na stránkách nakladatelství Horus nebo Kosmas.cz.

Ioan Petru Culianu – Erós a magie v období renesance (Malvern, 2023)

Autorka: Gioconda

Jiná tvář renesance

Odhlédneme-li od tradičních výkladů, a to s plným respektem k průkopnickému dílu Burckhardtovu, jehož odkaz nastavil kritéria pro dodnes přijímaný obraz renesance, přece jen se vynořují spodní proudy, které nastavují možnosti alternativních přístupů. V zásadě se jedná o určitý typ antropologické konstanty, jejíž fenomény popsal rumunský religionista a kulturní historik Ioan Petru Culianu v knize Erós a magie v období renesance, která poměrně nedávno vyšla i v českém překladu. Původní francouzskou verzi vydalo nakladatelství Flammarion v roce 1984. Ve sledovaném kontextu podává Culianu především koncentrovanou analýzu vybraných spisů Marsilia Ficina a Giordana Bruna a klade si otázku, jaké důsledky může mít působení imaginačních stavů mysli; závěry, k nimž dochází, jsou přinejmenším překvapivé, neboť fenomén imaginace a fantazijního světa (Culianu to označuje jako produkci fantasmat) ovlivňuje vnímání reality jak v subjektivní dimenzi, tak následně i v oblasti abstraktního myšlení, neboť právě na rozhraní středověku a novověku byly položeny základy pro rozvoj exaktních věd.

Culianu (1950-1991) absolvoval v roce 1972 univerzitu v Bukurešti prací o Marsiliu Ficinovi. Po odchodu z Rumunska získává politický azyl v Itálii. Poměrně dlouho působí na univerzitě v nizozemském Groningenu a ještě během evropského pobytu se podílí spolu s italskými kolegy Gianpaolem Romanatem a Mariem Lombardem na kolektivní publikaci Religione e potere (Náboženství a moc). Doktorát, který Culianu získá Université Paris-Sorbonne IV, mu následně otevře dveře k prestižní spolupráci s Mirceou Eliadem a od osmdesátých let se definitivně usadí v Chicagu, kde bude přednášet religionistiku. Culianovy práce nejsou v českém prostředí úplně neznámé. Spolu s Eliadem se Culianu autorsky podílel na Slovníku náboženství, který na počátku devadesátých let vydal Československý spisovatel, po přelomu tisíciletí vydá nakladatelství Argo překlad Culianovy studie Dualistické gnóze Západu. Na své religionistické výzkumy napříč dějinami navázal Culianu v osmdesátých letech dalším knižním titulem pod názvem The Tree of Gnosis: Gnostic Mythology from Early Christianity to Modern Nihilism.

Continue Reading

Ohňostroj nad Prizrenem

Autorka: Juliana R.

Kosovo není válka 1998-1999. Je to složitá krajina převrstvujících se historií. Mrtvol z „devadesátkového“ vydání National Geographic. Medvědů v hospodách, kteří ještě před několika lety na řetězech bavili pijany. Masových hrobů. Obrovitých ovčáckých psů, jež pastýři vyhnali a oni teď loudí na ulicích podhorských měst. Krav na silnici, padělané měny, billboardů  inzerujících pistole. A stoupenců Islámského státu, kteří se ještě teď pokoušejí vyhodit do vzduchu srbské monastýry.

Kosovo není totéž co válka, ale klišovitá pravda zní, že bez války by nebylo Kosovem. Když mi nad hlavou exploduje ohňostroj, kladu si otázku, kolik obyvatel ještě po čtvrt století míru děsí výbuchy. Rachejtle rozkvétají zeleně a zlatě nad Sinan-pašovou mešitou, již prý Turci postavili z trosek bývalého kláštera Archandělů. To je paradox Kosova, který se tak výmluvně vtěluje v Prizrenu, nazývaném „perla země“, ve stověžatém Prizrenu. Když tu nad ránem přestanou odbíjet zvony, rozezpívají se muezzini.

Continue Reading

Rio Preisner

Autor: Rio Preisner

Proti čemu stojíme a čeho jsme se stali svědky? Pokusu přechodu od poslední fáze zanikajícího okcidentu ke Globalopoli: „organizovaná anarchie“ a „rutinizace konfliktu“ – 50 let staré koncepty k řízení masové konzumní společnosti…

Liberální politologie je umocněně internacionalistická, a když hovoří o nacionalismu, myslí tím nejen extrémní formy šovinismu z konce devatenáctého století (mimochodem vypěstované tzv. nacionál-liberalismem), nýbrž v podstatě jakékoli národní uvědomění, jakoukoli historickou formu národů, národního společenství, národní kultury a ovšem i států vzniklých na bázi národa nebo federace národů. Mezinárodní politická koncepce liberální politologie se diametrálně liší nejen od historické koncepce „koncertu národů“, ale i od konceptu „spojených národů“, směřujíc ke kvalitě zcela jiného, totiž globálních mocenských silokřivek – Zbigniew Brzezinski mluví v této souvislosti o „globálním politickém procesu“ –, které probíhají a míří mimo jakékoli hranice národů a jejich států, ani v nejmenším nerespektujíce historické tradice, zvyklosti, podmínky, nýbrž ubíhajíce cestami ducha „technotronického věku“, ducha, který nevane ubi vult (což by tyhle historicistické spekulace z kořenů vyvrátilo), nýbrž vane zákonitě směrem, který elitní mozek liberálních politologů – s přispěním marxistů – hravě rozpoznal a předzjednal.

Continue Reading

Ősök Napja 2025

Autor: Jeroným Černý

Bugac jižním Maďarsku v srpnovém žáru tohoto roku. Slunce pálí, obloha bez mraků, čtyřicet stupňů ve stínu a k tomu tisíce lidí, kteří se valí do písku puszty jako proud, co nezná odpočinku. Ősök Napja – Den předků 2025, je pokaždé stejný a pokaždé jiný – letos, protože je lichý rok, bez sesterské Kurultáj, která je podobná, ale ještě větší a láká větší mezinárodní pozornost – ta se vrací vždy v sudých letech. Ale i tak: rozměrný, přepestrý, někdy až ohlušující zážitek, v němž se mísí vůně jehněčího a papriky, křik orlů, řev koní, zvuk bubnů, švih lasa a svištění šípů za dohledu bájného Turula.

Continue Reading

Od afektů oproštěný monotónní, a přece naléhavě znějící hlas, vyvolával u posluchačů oprávněný dojem, že je oslovuje svatý muž.

Autor: Karel Veliký

„Chovám naději, že po celém světě se ustaví strana, která ponese jméno ‚strana utlačených‛“, řekl Rúholláh Chomejní po vítězství jím vedené revoluce. Ta nás zajímá nejen proto, že šlo o revoluci národní, přesněji řečeno národně-lidovou (völkisch: protestů proti šáhově režimu se účastnili miliony lidí, od nejvzdělanějších po negramotnou chudinu, silně byly zastoupeny ženy), tzn., že namísto dědičné monarchie prosadila a v březnu 1979 na základě všelidového referenda (98 % pro) ustavila nedědičné, prolidové a republikánské zřízení – již v červnu tak bylo znárodněno sedmadvacet bank a patnáct pojišťoven, v červenci pak některé závody klíčových – strategických – odvětví, o čtyři roky později bylo zavedeno bezúročné bankovnictví, nahrazující pevnou úrokovou sazbu proměnlivými podíly na zisku či ztrátách v podnikání…  Avšak nás zde zajímá především proto, že z hlediska Tradice, jak ji vyložil Julius Evola a někteří jeho „žáci“ (Carlo Terracciano např.), jde v druhé polovině dvacátého století o jedinečný příklad dějinného uskutečnění ideje pravého Státu v čase a prostoru, hic et nunc.

Continue Reading

Před svým domkem v Černém lese. „Všechno podstatné a velké vzniklo z toho, že měl člověk domov a že byl zakořeněn v tradici,“ řekl novinářům ve známém rozhovoru pro časopis Spiegel ze září 1966 (česky: Filosofický časopis č. 1/1995). V téže době si Ernst Jünger poznamenal: „Martin Heidegger schreibt mir, daß man sich am besten in seinem Zimmer aufhalten, ja nich einmal aus dem Fenster schauen soll (Siebzehn verwehnt I). Ani tamní polní cesta (Der Feldweg, 1953) mu již tedy neposkytovala útěchu nad světem, v němž člověk již není pánem, nýbrž objektem techniky a ekonomicko-zbožních, tj. peněžních vztahů.

Autor: Karel Veliký

Není žádná náhoda, že György Lukács, Žid-stalinista a výjimečně erudovaný literární kritik, ve své knize Existencialismus či marxismus? (1947) odkazuje na Heideggera s Célinem v jediné větě: „Sein und Zeit je při nejmenším stejně zajímavá četba jako rozsáhlý román Célinův Cesta do hlubin noci…“ (s. 72), ač se při tom pevně drží výkladu fašismu coby „poslední fáze buržoazní společnosti“, jak jej vymezily instrukce a rozkazy kominterny. „Podstata fašismu“ (Locchi) ve smyslu vybojování si budoucnosti se zřetelem k minulosti (kde „pokrok“ je zároveň „návratem“ k počátku, přítomném v nitru „fašisty“ jako projekt) je v „prefašistickém“ (Adorno) Bytí a čas shrnuta v paragrafu 74/385-387 (v českém vydání s. 426nn): člověk jakožto bytí-tu/zdebytí (Dasein), tedy ten, kdo se sám dokázal vymanit z neautentičnosti existence ve společnosti – tj. vyprázdněné society, nabývá plné zdatnosti (včetně heroičnosti) až v (národně-lidové) pospolitosti, tj. autentickém společenství, která jej jako jednotlivce přesahuje, ale v níž právě proto sám získává. Čili jde o návrat ke stavu (prvotně ontologickému), v němž se individuální jedinečnost dialekticky včleňuje do komunity, namísto aby epické a tragické charaktery stály vždy mimo dutou společnost a proti ní, jak je tomu „nyní“, u existencialistů a jejich lidových („jurodivých“) podob (pop-derivátů: beatnici, vlasatci apod.).

Continue Reading

Mapa znázorňující Scottův plán Anakonda z roku 1861

Autor: Jan Procházka

Za jádrové oblasti považujeme ty regiony, kde se uskutečňují významná rozhodnutí, kde sídlí obyvatelstvo, administrativa, kde se nacházejí obchodní a finanční centra. Jádrové oblasti se vždy nacházely tam, kde vedly významné dopravní trasy, kde vzkvétal obchod, kde probíhala směna zboží, poznatků a technologií. Tyto regiony měly také přístup k bohatství, které z mezinárodního obchodu plyne.

Od nástupu evropského novověku po současnost se svět podivuhodným způsobem přepóloval. V předmoderním světě byly jádrové oblasti především ve vnitrozemí pevnin, kde vedly splavné řeky a karavanní stezky. V době mezinárodní kontejnerové dopravy je tomu přesně naopak, jádrové oblasti jsou vázány na rozhraní pevniny a moře, zatímco regiony, které byly v předmoderní době rozvinuté, hustě osídlené a bohaté, jsou dnes zapadlou periferií. Podívejme se třeba na současné Timbuktu (v dnešním Mali) nebo Samarkand či Chorézm (dnešní Uzbekistán).

Continue Reading

Radu Gyr, v pozadí legionářský Zelený dům (1937), který přetrval komunistický režim a zbořen byl až developerem… Jak moc se nepodobá „drsným“ hrdinům z akčních filmů. A přitom, kdo z jejich představitelů by asi unesl to, co tento obrýlený mladíček…

Autor: Karel Veliký

Devadesát let stará úvaha rumunského autora o podivné nedotknutelnosti toho, čemu se dodnes otevřeně a s hrdostí říká „Literatura jako zbraň“, viz Revolver revue…

Jakožto znalec pařížské bohémy Radu Gyr kritizuje osobnosti, u nejobecnějšího publika vnímané jako nezpochybnitelné veličiny francouzské literatury, a poukazuje na rozkladný vliv jejich působení, suverénně přetrvávajícího i v režimu „Dieu, famille, patrie“ (rozuměj: Vichy, za Národní revoluce), ba v Němci obsazené Paříži (včetně potlesku německých důstojníků Mouchám, Sartrově „odbojářské“ divadelní hře).

Zmiňuje jména jako André Breton (který stál za „buřičským hnutím“ zvaným surrealismus), Romain Rolland („melodickými frázemi hlásající humanitní ideje“), Louis Aragon, George Sadoul, Anatole France, Henri Guilbeaux, a další „trockisty a komunisty“. Jejich dopady na francouzské myšlení Gyr připodobňuje k rozkladnému působení Remarqua v Německu. Píše o zatuchlém duchu meziválečné umělecké scény („Uveďme jen salon paní Ménard-Dorianové, v němž se z chorobného zápalu několika Židů, ruských revolucionářů a básníků propadlých omamným jedům zrodila Liga pro lidská práva“), opovrhuje surrealismem („surrealistická škola nemálo přispěla k založení protifašistické ligy“), dadaismem („jenž vznikl roku 1916 v Curychu jako duchovní dítko hrstky židovských emigrantů a revolucionářských umělců pod vedením Tristana Tzary, jenž po válce opustil Kabaret Voltaire v Curychu a vystěhoval se do Paříže, kam jej následovaly ostatní humanitářské a mezinárodní proudy“ – s veškerou tou „oplzlou literaturou“, od bulváru po rádoby velké romány).

Za všechny jeden odstavec, psaný jakoby včera:

Continue Reading

Alfred Rosenberg

Aktualizace 21. srpna 2025

… s Julianou R., naší dopisovatelkou, která se po jeho stopách vypravila do Revalu čili Tallinnu, hlavního města Estonska

Duše je rasa viděná zevnitř. Naopak rasa je vnější stránka duše. Probudit k životu duši rasy znamená uznat její nejvyšší hodnotu a pod jejím panstvím stanovit organické postavení ostatních hodnot: státu, umění, náboženství. To je úloha našeho století: vytvořit nový lidský typ z nového životního mýtu. K tomu je třeba statečnosti každého jednotlivce, každého vyrůstajícího pokolení, mnohých generací, které ještě přijdou. Neboť chaos neodstraňují nestateční a svět ještě nikdy nestavěli zbabělci. (Alfred Rosenberg. Mýtus 20.století)

Continue Reading

Platón

Autor: Jeroným Černý

Filosofie nikdy nebyla popisem jevů. Od počátků šlo o něco hlubšího – o úsilí proniknout k principům, které činí skutečnost možnou. Platón, Aristotelés, Plótinos, později Avicenna, Tomáš Akvinský nebo Heidegger – všichni ve svých epochách vykročili za povrch světa, aby se ptali po tom, co zakládá bytí. I když se moderní věda vydala jinou metodologickou cestou, některé její výspy – zvláště kvantová mechanika – se opět dotýkají těch samých otázek: Co je to možnost? Jak vzniká skutečnost? A jaký vztah má neurčité k určitosti?

Následující úvaha se pokouší načrtnout ontologickou analogii mezi dvěma na první pohled nesrovnatelnými pojmy: Platónovou neurčitou dvojicí (ἀόριστος δυάς) a kvantovou superpozicí. Nesnažím se o jejich ztotožnění – to by byl směšný anachronismus, nýbrž o strukturální porovnání toho, jakou funkci v rámci svých myšlenkových systémů zastávají. Záměrem je postavit mezi starou metafyzikou a moderní fyzikou hermeneutický most, most mezi dvěma jazyky, které, přestože používají rozdílné pojmy a znaky, snad míří k témuž nevyřčenému.

Continue Reading

To vše je ovšem svět jiných. Pro nás je tu „cesta lesem“, také ta třetí nebo čtvrtá, „po zarostlých stezkách“, i polních, příklady anarchy, Tajného Německa, politického vojáka, i onoho zvláštního typu člověka, jenž za dlouhé noci bdí a ve ztemnění světa střeží světlo lampy, aniž by doufal, že ještě spatří ty nové (a přece věčné), kteří se – možná – vynoří s úsvitem…

Autor: Karel Veliký

– o dovršiteli humanismu

Francouzský filosof Michel Foucault patří k těm nemnoha myslitelům, kteří nasadili brýle celé jedné epoše – té naší. Doslovně stvořil celý myšlenkový svět určitého typu člověka, vědomí, jaké před jeho působením v takto celistvé podobě neexistovalo. Při tom dnes se rozšířilo již natolik, že většina z těch, kdo se na sebe a svět dívají skrze jeho dioptrická skla o něm nejspíš nikdy neslyšela… Jaký byl tento profesor, cílevědomý šiřitel duchovního HIV, jenž světlé dokázal proměnit v temné a naopak?

Vychováním katolík, chodil do výběrové (a tedy přísné) katolické školy. Dospěl však v homosexuála se sadomasochistickými sklony. Po tomto zjištění se nejprve pokusil o sebevraždu. Opakovaně. Až poté vyzval svět, jak bůhví kolikátý Rastignac: „Tak teď my dva! Kdo z koho!“

Doba šla doleva. Četba knih Louise Althussera ho přesvědčuje natolik, že se stává členem komunistické strany. Avšak význam Moci coby primárního hybatele dění a dějin prověřoval již dříve, patrně jak u Nietzscheho, tak De Sadeho.  V šedesátých letech zprvu sympatizoval Maovou kulturní revolucí, neboť „aby mohl být na půdě starého systému vybudován zcela nový společenský systém, je třeba tuto půdu vyčistit“. Tento citát předsedy Maa jako by byl Foucaultovým východiskem do let sedmdesátých…

Tehdy v něm plně dozrály teze, jež začnou měnit i zákoníky:

Continue Reading

Vražedná čtyřka zleva doprava: Německo rozmontovat, průmysl zničit. Agrární stát! Hlad!; všechny Němce sterilizovat, Německo vymazat z mapy!; hromadné popravy, internace v táborech, radikální převýchova!; musíme však usídlit masy neněmeckých občanů…; úřad sociální péče pro celý svět… kápnul jste na to!! (k poslední figuře srv. Céline, Dva balety, s. 43.)

Autor: Jan Procházka

Příspěvek k jedné historii: záměru deindustrializovat Německo…

Když bylo v létě roku 1944 zřejmé, že válka dopadne v neprospěch Německa, předložil Rooseveltův ministr financí Henry Morgenthau memorandum obsahující plán, jak naložit s Německem poté, co bude vojensky poraženo. Morgenthau navrhoval přeměnit Německo v zaostalý agrární region, který zůstane zcela bez průmyslu, čímž se stane geopoliticky irelevantním v budoucím uspořádání Evropy. Německo mělo být balkanizováno, tedy dílem rozděleno mezi několik polokoloniálních států, odříznuto od Severního moře a celá oblast obývaná Němci měla být kompletně deindustrializována. Plán počítal s tím, že veškerý průmysl se zabalí a odveze do Spojených států společně s německými vědeckými špičkami, zbytek technicky vzdělaného obyvatelstva bude přesídlen na venkov, průmyslové srdce Německa s černouhelnými ložisky a metalurgií (především Porúří, Porýní a Sársko, ale také plzeňská Škodovka, Vítkovice s celou Hornoslezskou uhelnou pánví) budou přiděleny sousedním státům nebo připadnou pod mezinárodní kontrolu. Tím bude Německo zároveň demilitarizováno, protože ocel je hlavním vstupem do vojensko-průmyslového komplexu. Tento Morgenthauův plán počítal s tím, že se Německo v důsledku přísných opatření začne postupně vylidňovat.

Continue Reading

Louis-Ferdinand Céline

Autor: Armin Mohler

Poslední Francouz a fízl Jünger… Někdejší tajemník Ernsta Jüngera, autor standardní příručky Konservative Revolution in Deutschland 1918–1932, o svém setkání s Louis-Ferdinandem Célinem v druhé polovině padesátých let.

Louis-Ferdinand Céline, veliký berserk francouzského básnictví, je mrtvý. Když se v novinách objevilo první nesmělé oznámení, že prý je těžce nemocný, byl ve skutečnosti již mrtvý a pohřbený. Zpočátku se ani nevědělo, kde je pochovaný. O bližších okolnostech jeho smrti postupně prosakovaly zprávy, jaké by si mohl vymyslit on sám.  Zatímco vdova byla s několika málo přáteli na hřbitově, do domu se kdosi vloupal a odcizil část rukopisů (neznámí je pak tu a tam nabízeli ke koupi v antikvariátech). Rukopis, na němž pracoval naposledy a který ještě ležel na pracovním stole, zloději nevzali. Poslední nedokončená věta pojednává o Číňanech, kteří proniknou až do Cognacu a tam propadnou ožralství.

Célinův vpád do Académie Franҫaise a Sorbonnou starostlivě opečovávané literární zahrady v roce 1932 je poslední velkou událostí francouzského básnictví. (Nikoli literatury.) První jeho tehdy vyšlý román Voyage au bout de la nuit (Cesta na konec noci – název je převzatý z písně o Berezině od Švýcarů, kteří s Napoleonem táhli do Ruska), vynášející nejen argot, nýbrž především mluvenou, žitou, nasupenou a zajíkavou řeč, dodal poezii jeho země ještě jednou novou sílu. Muži jako Sartre či Malraux přes všechny ideologické rozpory vždy znovu uznávali, že bez tohoto průlomu by většina z toho, co bylo od té doby ve Francii napsáno mimo klasické schéma nebyla možná.

Continue Reading

Ve skutečnosti bude vždy existovat napětí mezi jádrem a periferií, tím pádem budou vždy probíhat konflikty a vždy se budou odehrávat dějiny.

Autor: Jan Procházka

Pokud by všechny státy světa měly stejné podmínky k podnikání, stejnou kupní sílu, stejnou geografii, stejné obyvatelstvo, rovný přístup k oceánu, k mezinárodnímu obchodu, ke zdrojům, nerostným surovinám a dopravním koridorům, pokud by všechny státy měly podobnou rozlohu, polohu, přirozené hranice, síť splavných řek i stejné dějiny, nebyl by k násilí žádný jiný důvod než čirá zlovůle. Problém je v tom, že pevniny, oceány, zdroje a koridory jsou a vždy budou na zemi rozloženy nerovnoměrně.

Continue Reading

„Stává se z nás jen česky mluvící masa.“ Václav Černý

V tom je poslání vysoké literatury a osobního příkladu jejích autorů.

Václav Černý je takovým autorem. Antonín Bělohoubek, dělník z donucení, ho navštěvoval po sedmnáct let (1971–1987) takřka každý týden, a rozmlouvali spolu i několik hodin. Výbor ze svých záznamů zveřejnil pod názvem Rozmluvy s Václavem Černým (Praha: Primus, 1998). Přemnohé Černého odpovědi jsou svědectvím o mravní a intelektuální úrovni představitelů tehdejšího disentu (a jako takové se již v době vydání přestávalo hodit), výpovědí o jeho zákulisí a dobové situaci, těm se zde však důsledně vyhýbáme. Pro náš stručný výběr jsme upřednostnili výpovědi osobní a nadčasovější…

Jste obklopen knihami – jako velký knihomil?

Víte, knihy, to je hrozná věc! Vidíte u mě tu záplavu. Nevím si s ní rady. A to myslím doopravdy! Radím vám, abyste byl velice přísný ve výběru knih pro svou knihovnu. Nemilosrdně vyřazujte všechno, co už nebudete potřebovat. Hlavně různou beletrii a vůbec knihy, které jednou přečtete a víte, že se k nim už vracet nebudete. (1972)

V jakém asi poměru je teď u vás čtení prózy a poezie?

Bývaly doby, kdy jsem hltal hlavně poezii. Teď ji čtu už méně. Myslím si, že poezii je třeba číst i ve stáří. (1976)

Continue Reading

Vedle ilegálních Ecrits de Guerre jsou k dispozici i kritická vydání listů, v Cahiers Céline 7 a Lettres des années noires

Autor: Redakce

Původním naším záměrem bylo připravit k českému vydání Célinovy veřejné listy psané za války pro francouzský kolaboracionistický tisk. Vyšly takřka v úplnosti „ilegálně“ roku 1990 v Paříži pod názvem Ecrits de Guerre u poloanonymních Nouvelles Éditions [Les Amis de Gustave Le Bon], a ještě před několika lety je nabízel katalog nakladatelství L’Homme Libre. Avšak poznámkový a jiný aparát k tak svébytným dokumentům, jakými dnes tyto dopisy pro českého čtenáře nesporně jsou, by přesáhl únosnou míru; pozornost v céliniích jsme proto přenesli jinam. V dalším článku se k „psaním z války“ vrátíme alespoň na stránkách Délského potápěče. Zde prozatím ostře vybroušená (a námi krácená) předmluva pisatele, skrývajícího se za šuansky znějícím nom de guerre: Caradec

Představovat Célina?

Jaká domýšlivost!

Třicet let po jeho smrti nás jeho stín osvěcuje, jeho světlo oslňuje.

Continue Reading

Plakat nebudeme

Autor: Constantin von Hoffmeister

Měl být skálou. Petrovým nástupcem. To, co jsme dostali, bylo uklouznutí, povzdech, měkký rozklad oděný do bílého. Vatikán přestal být pevností a stal se uprchlickým táborem, jehož brány se dokořán otevíraly pro každého cizince, každého nevěřícího, každý hlas, který se protestem a samolibým kraválem dožadoval vstupu. Papež František promlouval hashtagy a mumláním. Omlouval se za hříchy Západu těm, kdo vypálili jeho katedrály. Hřích se rozplynul v utrpení. Řád se rozpadl v empatii. Kristovo evangelium se proměnilo v příručku „oddělení lidských zdrojů“ pro globální Jih, rozdávanou jako pamflet na obědě v Davosu. Papež František poklekl před kamerou. Plakal za „lidi bez dokladů“, zatímco na nenarozené se zapomínalo.

Pastýř tradice se odvrátil od posvátné paměti. Latinské mše byly omezeny. Barokní stíny kadidla a viny se rozptýlily. Místo nich se na Svatopetrském náměstí třepotaly duhové vlajky. Pronášel projevy o „inkluzi“, kázal o „toleranci“, trval na tom, aby církev „přijala“ ty, kteří ji chtějí zbavit tajemství. Jeho slova o klimatu připomínala slova byrokratů z Bruselu. Jeho názory na kapitalismus se shodovaly s názory byrokrata z Buenos Aires. O hranicích mluvil, jako by hráze a limity nikdy neexistovaly. Jeho encykliky odrážely legislativní návrhy OSN. V jeho encyklice Fratelli Tutti („Všichni bratři“) byl každý bratr učiněn stejným, každá duše vtěsnána do stejnosti.

Božské se stalo rovností.

Tělo Kristovo bylo rozčleněno na nevládní organizace a kvóty pro migranty.

Continue Reading

Oběti Katyňského masakru

Autor: A. J. Tůma

Když bylo východní Polsko v září 1939 obsazeno Stalinovou armádou, začaly okamžitě deportace do gulagů a masové zabíjení. Sověti cíleně likvidovali zejména polskou elitu.  Koncentrovali tisíce vojenských, policejních a zpravodajských důstojníků, soudců, kněží, lékařů, inženýrů, spisovatelů či učitelů ve speciálních táborech v Kozelsku, Starobělsku na Ukrajině a na ostrově Stolbnyj v Seligerském jezeře. Už začátkem roku 1940 Stalin s Berijou rozhodli o fyzické likvidaci těchto vězňů. Masakr se odehrál během dubna a května 1940, tedy právě před 85 lety. Exekuce probíhaly hlavně za tmy, hlavně v lesích poblíž vesnice Katyň ve Smolenské oblasti. Vražedná komanda zabila každou noc až 250 mužů. Byli stříleni ranou do týla, většinou ve speciálních odhlučněných místnostech, někteří pak rovnou venku u vykopaných masových hrobů. Krátká registrace vězně, poprava, vhození do jámy. Průměrně jedna vražda každé tři minuty. Katyň se stala symbolem. Ale NKVD v téže době pořádala popravy Poláků i na mnoha dalších místech. Celkový počet obětí tohoto zhruba dvouměsíčního řádění se odhaduje na 25 000.

Continue Reading